Svět, tajemství, bohočlověk
Člověk jako bytost transcendence u Karla Rahnera a Jana
Patočky[1]
Dva
muži kráčeli pouští. Před nimi nekonečný písek, za nimi nekonečné vody. Za nimi
mořské vlny, před nimi vlny v písku… Kráčeli po moři písku, mlčky
naslouchali moři… Než zmizeli v dálce, v namodralém oparu, splynuly
jejich postavy v jednu.
György Rónay, A nesmrtelnost?[2]
Následující text je věnovaný tématu člověka jako
bytosti transcendence, jak se objevuje v myšlení Karla Rahnera (1904-1984)
a Jana Patočky (1907-1977).[3] Tito dva myslitelé se
pravděpodobně vzdor tomu, že šlo o současníky, vzájemně přímo neovlivňovali,
přece však Rahnerova teologie a Patočkova filosofie mají vedle některých
obdobných témat a rysů přinejmenším jedno významné společné východisko, jímž je
fundamentální ontologie Martina Heideggera, který byl ve třicátých letech
minulého století učitelem obou. Zároveň je spojuje nárok v jistém smyslu
uchopit lidskou existenci jako celek, v jejích nejzákladnějších aspektech,
v souvislosti s jejím celkovým smyslem a na pozadí dějin, a také vědomí
zásadního ohrožení lidství a snaha tomuto ohrožení myšlenkově čelit.
Předpoklady i záměry obou myslitelů byly, zdá se,
velmi odlišné. Karl Rahner byl jezuitský kněz, katolický teolog a významný spolutvůrce
učení II. vatikánského koncilu. Jistě, byl teologem filosofujícím a jeho
teologizování se vyznačovalo snahou o otevřenost sekulárnímu myšlení, nicméně
stěží bychom mohli pochybovat o tom, že víra v křesťanské zjevení představovala
apriorní předpoklad jeho myšlení, což
jistě není bez významu pro jeho chápání lidské existence, situované bytostně ve
vztahu k „tajemství“ - Bohu. Naproti tomu Jan Patočka byl filosof, jenž se
vzdor občasnému přiznání společných východisek[4] „postmetafyzické“
filosofie a teologie od směšování těchto dvou disciplín, z nichž druhou
neváhal označit za „pochybnou“,[5] od mládí distancoval.[6] V souvislosti
s křesťanstvím náležely jeho sympatie spíše některým radikálním počinům
protestantské teologie než katolické syntéze[7] a jeho vlastnímu
sekulárnímu a silně demytologizovanému chápání křesťanství by pravděpodobně jen
málokterý katolický teolog udělil své „nihil obstat“, a to tím spíše, že
nárokovalo myslet alespoň v náznaku samotné křesťanství hlouběji, než to
dosud dělali křesťané sami.[8] Není divu, že tito dva
autoři ve své analýze a interpretaci lidské existence docházeli k závěrům
mnohdy odlišným. Tím pozoruhodnější však mohou být společné, nebo alespoň analogické rysy jejich interpretací, a
zároveň to, jak se na některých místech právě svou odlišnou akcentací těchto
analogických myšlenkových figur jejich reflexe vzájemně doplňují.
V následujícím se pokusíme zaměřit na téma, které
vypracovávají oba a které by bylo možné charakterizovat jako jakousi nauku o
boholidství coby úběžníku celkového směřování autentické či zdařilé lidské
existence. Jak uvidíme, pro oba myslitele je bohočlověk a vyprávění o něm,
jakkoli je jistě pojímají dosti odlišně, jakousi pointou lidské existence i dějin.
Ještě než se budeme moci zaměřit na jejich interpretace tohoto mýtu (Patočka),
anebo události (Rahner), pokusme se zpřítomnit v této souvislosti důležité
a v mnoha ohledech analogické aspekty Rahnerova a Patočkova pojetí lidské
existence vůbec.
Člověka jako bytost situovaná: svět a tajemství
…jenomže
pro to není jména.
Snad
že jsou jména hluchoněmá?
Anebo
že jsou jména bez dna?
Jména
jak utržená kotva?
Či
jak hráz by prolomená?
Jména
Jménem zaplavená!?
Richard
Weiner, Mezopotámie[9]
Snad nebudeme daleko od pravdy, pokud přijmeme, že
ústředním rysem Patočkovy i Rahnerovy interpretace lidské existence je pojetí
člověka jako bytosti situované v určité celkové souvislosti, bytosti
k této celkové souvislosti vztažené a jí otevřené. Pokusme se nejprve
zamyslet nad tím, jakým způsobem takovou celkovou souvislost oba myslitelé
pojímají.
Pro Jana Patočku je člověk bytostí ve světě. Právě téma světa bylo pro tohoto
myslitele ústřední; jeho pojetí světa se v průběhu jeho myslitelské dráhy
sice proměňovalo dosti dynamicky,[10] nicméně zdá se, že právě
charakteristika světa jako celkové souvislosti, v níž je tím či oním
způsobem chápaná lidská existence vždy už situována, zůstávala v jeho
myšlení konstantní, stejně jako pojetí člověka jako bytosti určené právě tím,
že je jí vlastní svět. Člověk je už v Patočkově habilitaci, tedy roku
1936, „bytost mající svět“;[11] a ještě na konci šedesátých let pak týž autor
říká: „Člověk je člověkem tím, že je na
světě, tj. že je ve světle, a to znamená, že žije v pravdě. Možnost žít
v pravdě je to, co dělá člověka člověkem.“[12] Lidský život se pak stává
plně lidským právě skrze setkání se světem samotným, jako život „na oné hranici, která dělá život setkáním
se jsoucnem, na hranici celku všeho, co jest, kde tento celek je stále
naléhavý, protože se tu nezbytně vynořuje něco zcela jiného než jednotlivé
věci, zájmy, skutečnosti v něm.“[13] Dodejme, že toto „zcela
jiné“ se zdá pro Patočku být právě světem, který je – mnohdy v explicitním
navázání na myšlení Eugena Finka – chápán na způsob „pradávné fysis či arché“, jako „samostatně
existující, celistvý rámec vší individuace, celek, který není složen
z částí a je obsažený v každé jednotlivosti.“[14]
Zdá se, že v myšlení Karla Rahnera hraje úlohu v jistém
smyslu dosti podobnou Patočkovu pojmu „světa“ pojem „tajemství“. Tajemství je „to, k čemu člověk vždy sám sebe
přesahuje v jednotě své poznávající a svobodně milující transcendence. Tím
je tajemství podstatným a trvalým prvotním aspektem totální skutečnosti,
nakolik tato jako celek (tedy nekonečná) zpřítomňuje konečnému stvořenému duchu
jeho bytostnou otevřenost vůči nekonečnu… V zásadě existuje jen jedno tajemství, totiž to, že
nepochopitelnost Boží, v níž On je Bůh, není dána jen jako vzdálenost a
obzor, v jehož rámci se pohybuje naše existence, ale že právě Bůh,
zůstávaje nepochopitelným, nám sám sebe darovává v bezprostřednosti, takže
se nám stává nejvnitřnější skutečností našeho bytí.“[15] I pro Rahnera, velmi
podobně jako pro Patočku, člověk bytostně překračuje vše partikulární a
konečné, zůstává „stále na cestě“,[16] a to zvláštním způsobem
právě díky tomu, že si sám sebe uvědomuje jako bytost konečnou: „tím, že radikálně zakouší svou konečnost,
tuto konečnost přesahuje a zakouší sebe sama jako bytost transcendence, jako
ducha.“[17]
Bylo by naivní a násilné popírat odlišnost perspektiv obou našich autorů, přece však je na místě
uvážit i hlubinné souznění obou odlišných rozvrhů. Jak pro Patočku, tak pro
Rahnera se lidská existence rýsuje na pozadí nekonečného, všeobsažného
horizontu, je charakterizována transcendencí, přičemž sama sebe transcenduje
právě uvědoměním si své konečnosti, a zároveň celkové, nekonečné souvislosti,
v níž se vždy už nachází.
Překvapivě blízké jsou si i hraniční pojmy „svět“ a „tajemství“.
V obou případech jde o šifry pro tajuplný nejzazší horizont lidské, a
koneckonců i mimolidské existence, ať už se jedná o Patočkův „svět“ coby „umožňující arché“,[18] anebo Rahnerovo
„tajemství“, tedy Bůh,[19] „poslední slovo před umlknutím, v němž po zmizení všech
pojmenovatelných jednotlivostí máme co činit s celkem, který je jejich
základem“.[20]
Obdobný se v některých ohledech zdá i vztah člověka k tomuto
nejzazšímu horizontu, který bychom snad u obou autorů mohli charakterizovat
jako na jedné straně odkázanost, na
straně druhé jako otevřenost.
Naopak zásadní rozdíl mezi oběma interpretacemi lidské
existence ve vztahu k její celkové souvislosti se ukazuje na jejich
chápání případného vztahu tohoto všeobsažného horizontu k lidské
existenci.
Pro Karla Rahnera je tento horizont svatý, což v této souvislosti
znamená, že jakožto základ lidské existence této existenci vychází láskyplně a
svobodně v ústrety. „Sám tento horizont
otevírá naši transcendenci, kterou jsme nezaložili vlastní mocí, jako bychom
byli nějakým absolutním subjektem. Jestliže svobodná transcendence směřuje
v lásce k horizontu, který sám tuto transcendenci otevírá, pak můžeme
říci, že toto nedisponovatelné, bezejmenné, absolutně disponující působí
v milující svobodě. Říkáme-li ,svaté tajemství‘, máme na mysli právě
toto.“[21]
U Jana Patočky se, pokud pomineme některé náznaky,[22] nezdá, že by „svět“
vycházel lidské existenci v nějakém smyslu záměrně vstříc nebo že by snad lidský vztah ke světu bylo možné
pokládat za v nějakém smyslu vzájemný, či snad dokonce opětující a opětovaný. Svět se naopak
svou lhostejností neutrální scény jakéhokoli
dění u Patočky může jevit až démonicky; lidská existence v něm může nabývat i
charakteru střetnutí „studeného zla“ lhostejného světa s „žhavým zlem“ lidského
nitra a úhlavní ontofanií může být dokonce i frontová zkušenost.[23]
Tato dvě hlediska můžeme pokládat za dvě odlišné,
avšak možné interpretace základní zkušenosti lidského bytí jakožto odkázaného a
situovaného, bytí, které nezakládá samo sebe a rozumí své konečnosti – řečeno
s Rahnerem stvořeného.
Aniž bychom se snad chtěli pouštět do nepříliš
smysluplné snahy o násilnou harmonizaci Rahnerova a Patočkova přístupu
k lidské existenci, podotkněme, že jejich pozice jsou si v mnoha
ohledech přece jen bližší, než by se mohlo zdát. Při povrchním čtení by bylo
možné prohlásit koncepce obou autorů za zcela disparátní – Rahnerovo
„tajemství“ by mohlo z hlediska Patočkovy fenomenologie znamenat
nepřípustné zpředmětnění a pád do metafyzické dřímoty, zatímco Patočkovo pojetí
světa jako toho nejzazšího by se
z rahnerovského hlediska mohlo jevit jako obludnost – anebo přinejmenším
nedorozumění. Rahner - společně s celou tradicí křesťanského myšlení -
jistě v žádném případě nechce myslet Boha jako nitrosvětské jsoucno, právě
naopak vynakládá velké úsilí na to, aby ukázal rozdíl mezi stvořitelem a
stvořením jako tu nejzákladnější diferenci vůbec. Naproti tomu i Patočka
uvažuje o světě prostřednictvím pojmového aparátu převzatého
z novoplatonizující teologické tradice.[24] Skutečně zásadním
rozdílem mezi našimi dvěma autory se zdá být otázka, kterou tematizuje Bohumír
Janát ve svém pozoruhodném článku Osud,
svoboda a metafyzické rozhodnutí.[25] Zjednodušeně řečeno Janát
rozlišuje mezi „rezignací“ a „nadějí“ jako výsledky toho nejzákladnějšího
rozhodnutí, které se může odehrát a odehrává v rámci lidského života: „Osudem člověka je akt metafyzického
rozhodnutí, akt základního hodnocení, akt rozhodnutí o hodnotě života a světa,
akt, jehož krajními polohami se v posledu stávají odhodlaná naděje a rezignující úzkost.“[26]
Bylo by nespravedlivé a nepřesné pokoušet se prezentovat Rahnera jako
představitele „odhodlané naděje“ a Patočku jako myslitele „rezignující
úzkosti“; přece však se zdá, že je to právě volba místa na pomyslné škále mezi
těmito dvěma extrémy, která vtiskuje interpretacím našich dvou myslitelů (na
rozdíl od očividných, avšak povrchních rozdílů formulačních a verbálních)
jejich specifický charakter. Bez jakéhokoli hodnocení připusťme, že zatímco
Rahnerovo pojetí lidské existence jako založené a nesené „tajemstvím“ dává
větší prostor pro – možná bezdůvodnou - naději na její šťastné vyústění,
Patočka se svým asketickým odmítnutím jakéhokoli „metafyzického šťastného
konce“[27] přibližuje více než jeho
katolický souputník pozici rezignace, jakkoli se zdržuje pozitivní proklamace beznaděje.
Celkový obraz lidské existence a souvislosti,
v níž se tato vždy už nachází, se dost možná nejzásadněji odlišuje právě
v tomto ohledu. Kromě toho se Rahnerovo pojetí zdá silněji akcentovat i
garantovat lidskou personalitu, kterou lze skutečně historicky i věcně jen
obtížně oddělit od křesťanského pojetí osoby.[28] Člověk je pro něj ve své
personalitě bytostí také ohroženou, především
však bytostí, která má jako osoba naději, založenou v radikální, na
člověku samotném nezávislé a vůči němu svobodné transcendenci.
Zdá se, že pro Jana Patočku byla myšlenka takové
naděje buďto za hranicemi kompetence filosofie, anebo možná iluzorní. Člověk je
u něj bytostí ohroženou mnohem radikálněji, neboť se nezdá, že by pro Patočku
připadala v úvahu nějaká „hlubina bezpečnosti“, která by křehké lidské bytí
nesla. Symptomatická je v tomto ohledu kupříkladu Patočkova brilantní
interpretace Komenského Labyrintu, v níž se po sugestivní explikaci
Poutníkova bloudění myslitel abruptně zastavuje: „Když Poutník prchá a chce nechat vše za sebou, dostane se na kraj
světa. Tam vidí propast, nicotu, vidí tu situaci, ve které je člověk vždy a
nepředstižitelně – a v té chvíli brýle a uzda jsou ty tam… pak přijde
theologická interpretace toho hlasu: to je hlas toho, který může vyvést
z labyrintu… Tu druhou část nebudeme sledovat.“[29]
Transcendence bytostně vlastní člověku se pak u obou
myslitelů v souladu s tímto základním rozdílem odlišuje. Zdá se, že
zatímco pro Karla Rahnera by mohl být skutečnou transcendencí vztah, je jí pro Jana Patočku vzmach. Jak uvidíme, s ohledem na interpretaci
„boholidství“ u obou autorů nejde o rozdíl nijak zanedbatelný.
Sumou: oba autoři hledají výraz pro lidskou
situovanost v rámci nedohledné, neobsáhnutelné a všeobsažné celkové
souvislosti. V její artikulaci volí v souladu se svými východisky odlišné
strategie a jejich interpretace se různí, nicméně zdají se být hluboce spřízněnými interpretacemi téhož fenoménu – lidské odkázanosti na
celek, k němuž je možné se různými způsoby vztahovat. Vedle
nepopiratelných vnějších rozdílů a pochopitelných diferencí ohledně základních
předpokladů a východisek se zdá být nejhlubším rozdílem jejich pojetí lidské
existence na pozadí tajuplného všeobsažného horizontu míra, v níž chápou
tento horizont, jenž je pro oba zároveň zdrojem, „arché“ vší skutečnosti, jako
zdroj či základ naděje a korelát opětovaného
vztahu.
Člověk jako bytost dějinná
Všichni
se sejdeme u „konce“ všech časů. Na bezmezné, neopakovatelné a nepomíjivé,
nesmrtelně živé louce života.
Právě
tady, právě teď.
Edward
Stachura, Fabula rasa[30]
Rahnerovu i Patočkovu pojetí lidské existence je
společné i to, že je pro ně člověk bytostí dějinnou. Ani tento, pro oba
myslitele významný aspekt existence není bez významu pro jejich pojetí
boholidství. Pokusme se v krátkosti představit pojetí dějin obou
myslitelů.
Pro Jana Patočku, jak známo, začínají dějiny ve
vlastním smyslu ve starověkém Řecku, spolu se vznikem filosofie. Znamenají
otřesení tradiční, mýtem nasvěcované, neproblematické, „malé“[31] smysluplnosti a představují
radikální proměnu lidského života. „Tento
život je od té chvíle celou svou podstatou, svým bytím odlišný od života
v akceptaci, který se přijímá; zde se život nepřijímá hotový, tak jak je,
nýbrž přetváří od základu, je vzmachem…
Dějiny jsou tam, kde se život stává svobodným a celým, kde buduje uvědoměle
prostor pro rovněž takový svobodný, pouhou akceptací se nevyčerpávající život a
kde v důsledku otřesení ,malého‘ životního smyslu, který akceptace
v sobě nese, se odhodlává k novým pokusům osmyslit se sám ve světle
toho, jak se mu ukazuje bytí světa, do něhož je postaven.“[32] Dlužno podotknout, že „dějiny“
se pro Patočku omezují jen na relativně malou výseč celého příběhu lidstva;
z Patočkových pozdních děl věnovaných filosofii dějin se zdá vyplývat, že pouze v dějinách dochází lidský
život ke své plné autenticitě a že dějinnost ve vlastním smyslu se týká jen evropské civilizace, a to po vzniku filosofie. Mimoevropské
lidstvo je pro Patočku odsouzeno, nakolik nepřijímá dědictví evropské
filosofie, k jakémusi „instinktivnímu
skomírání, ve kterém člověk o sobě sotva ví“;[33] nadto se zdá, jako by pro
Patočku nad mimolidskou přírodou vyřkla svůj definitivní ortel moderní
přírodověda: „Je ovšem důležitá věc, že
člověk je v podstatě vždycky v zoufalé situaci. Člověk je přece
bytost angažovaná do dobrodružství, které v jistém smyslu nemůže nikdy
skončit dobře. My jsme loď, která nutně ztroskotává. V téhle podobě je náš
život součástí něčeho, co není jenom lidské. Jsme součástí procesu, jejž jak
běžný životní pocit, tak také moderní věda… nazývá úpadkem. Jsme součástí
univerza, které upadá… které je v energetickém descensu… Tohle je… jedna
z obecných komponent veškeré lidské situace – pokud jsme začleněni do
přírody a pokud jsme její součástí.“[34] Dějiny se pro Patočku
zdají být souznačné s lidským pohybem vzmachu v protitahu proti jinak
všepohlcující moci úpadku; jako takové jsou však také prostorem radikální problematizace, jejímž prostřednictvím
dochází k odhalování samotných struktur zjevování – k dění pravdy. Je
nicméně obtížné se zbavit dojmu, že jsou jakožto situované lhostejném, nebo
dokonce vůči lidskému usilování poněkud hostilním přírodním a kosmickém milieu,
podnikem poněkud zoufalým: vposledku beznadějným titánským vzmachem tu a tam
myslících třtin, které jsou odsouzeny k tomu, být bez milosti smeteny
orkánem pomíjivosti.
Teologizující pojetí dějin Karla Rahnera je
z pochopitelných důvodů mnohem širší. Zatímco u Patočky se můžeme setkat
s dějinami zjevování, u Rahnera
nacházíme dějiny spásy a zjevení,
které jsou koextenzivní s dějinami světa: „Dějiny světa znamenají… dějiny spásy. Nabídka Boží, v níž Bůh
nabízí sám sebe a v níž se absolutně sdílí celému člověku, je per
definitionem spásou člověka. Ta je totiž naplněním transcendence člověka,
v níž člověk přesahuje směrem k absolutnímu Bohu. Dějiny této nabídky
Boží, kterou Bůh svobodně nabízí a člověk ji svobodně přijme nebo odmítne, jsou
proto dějinami spásy nebo zavržení. Veškeré jiné dějiny, které lze empiricky
zakusit a které jsou i zakoušené, jsou skutečnými dějinami sensu stricto a
nikoli pouze ,přírodními dějinami‘ jen do té míry, nakolik jsou opravdovým
momentem těchto dějin spásy a zavržení a pokud jsou konkrétní dějinnou aktualizací
přijetí či odmítnutí tohoto sebesdílení Božího, a to i když jsou také vždy
podřízeny Božímu soudu, s nímž dosud nikdo neměl žádnou zkušenost a který
jednou vyjde najevo.“[35]
Na první pohled je zde ještě patrnější než
v souvislosti se „světem“ či „tajemstvím“ nezanedbatelná odlišnost
Patočkovy a Rahnerovy interpretace významných momentů lidské existence. Možná
bychom mohli dokonce pochybovat, není-li v souvislosti s dějinami či
dějinností pokaždé řeč o něčem zcela jiném, přičemž souvislost by se mohla zdát
zcela vnějšková, verbální, či toliko zdánlivá. Vzdor nepopiratelné odlišnosti
by nám však neměly uniknout významné analogie obou pojetí dějin. U Patočky i u
Rahnera jsou dějiny dány tím, že se v nich odehrává to bytostně
nejvýznamnější z hlediska lidské existence, ať už jde o dialektiku vzmachu
a úpadku, anebo o drama spásy a zavržení. Pokaždé se v nich hraje o
uskutečnění transcendence, kterou člověk v silném slova smyslu jest.
Zároveň se nejen pro Patočku, ale i pro Rahnera právě
to nejzásadnější v lidské existenci odehrává v dějinách: „V našem přístupu k problematice dějin
spásy vycházíme z teze metafyzické antropologie, že člověk jako subjekt a
osoba je dějinnou bytostí tím způsobem, že jako
subjekt transcendence je dějinný a že jeho subjektová podstata neomezené
transcendentality je jemu samotnému dějinně zprostředkována, aby ji mohl
poznávat a svobodně uskutečňovat. Člověk tedy nerealizuje svou transcendentální
subjektovost ani mimo rámec dějin pouze ve vnitřní zkušenosti stále stejné
subjektivity, ani se této transcendentální subjektivity nezmocňuje nedějinnou,
v každém časovém okamžiku stejně možnou reflexí a introspekcí… dějiny jsou
vposledku dějinami samotné transcendentality: a tato transcendentalita se… nedá
chápat jako schopnost, jež je nezávisle na dějinách dána, prožívána, zakoušena
a reflektována.“[36] Přestože se celkový
dějinný příběh u obou myslitelů jistě různí – pro Patočku začínají dějiny ve
vlastním smyslu ve starověkém Řecku a dost možná končí katastrofou dvacátého
století, zatímco pro Rahnera dějiny začínají stvořením a klenou se přes celý
běh světa až k budoucímu eschatologickému završení – můžeme konstatovat, že u
obou jsou dějiny dramatem toho existenciálně skutečně významného a člověk je
bytostí od základu dějinnou, která ke svému nejvlastnějšímu určení nedochází
jinak, než právě cestou dějin. Oba autoři nadto ve svých dílech nabízejí metanaraci: velké vyprávění,
nasvěcující celek skutečnosti s nárokem dát mu smysl, vyprávění nárokující
také historickou, nikoli pouze mytickou nebo symbolickou platnost; vyprávění
v jistém smyslu výlučné, které se více či méně explicitně nabízí jako klíč
a kritérium ke všem ostatním příběhům, které by o lidské existenci ve světě jako
takové bylo možné vyprávět. Zdá se, že právě to, jak velkou měrou se tato dvě
vyprávění vzájemně co do platnosti vylučují, potvrzuje jejich hlubokou
spřízněnost.
V naší souvislosti je nicméně významný i velmi
důležitý rozdíl mezi oběma, který je v jistém smyslu analogický základnímu
rozdílu ve vztahu mezi člověkem a všeobsažným horizontem jeho existence. U
Patočky se zdá, že je sice člověk ve svém plném lidství odkázán na dějiny –
nicméně dějiny jsou a fortiori
odkázány na člověka. Dospěje-li lidstvo k zániku, anebo pokud se
k vlastním dějinám odmítne znát, tyto pravděpodobně jednoduše a bez
odvolání zaniknou. Naproti tomu u Rahnera je člověk odkázán na dějiny, které
jsou nicméně neseny samotným tajemstvím; to je sice ve vztahu k člověku,
není však na něj odkázáno. Dějiny jsou dílem svobodného činu zakotveného v transcendenci,
činu transcendence samé. I zde se zdá být klíčem k porozumění
nejzákladnějšímu rozdílu mezi Patočkovým a Rahnerovým pojetím dějinnosti otázka
naděje.
Člověk jako bytost radikálně ohrožená
Já
jsem pařez, mech shnilý,
všecken tvrdý a zdubělý,
z hlíny ruce slepily
mě tvé, tupý, neumělý:
tys pevnost hlubokosti,
podpora jsi země svatá,
duch světa od věčnosti,
všech všudy věcí podstata.
všecken tvrdý a zdubělý,
z hlíny ruce slepily
mě tvé, tupý, neumělý:
tys pevnost hlubokosti,
podpora jsi země svatá,
duch světa od věčnosti,
všech všudy věcí podstata.
Bedřich
Bridel, Co Bůh? Člověk?[37]
Ještě než přistoupíme k samotnému motivu
boholidství, který představuje jakýsi svorník našich dosavadních úvah,
připomeňme ještě jednu významnou analogii mezi Rahnerovým a Patočkovým pojetím
lidské situace: radikální ohrožení, které ji provází a spoluurčuje.
Pro Jana Patočku se lidské bytí vyznačuje tendencí
k upadání – právě v protitahu vůči této tendenci si člověk vydobývá
své vlastní, autentické bytí. Vlastním subjektem tohoto prvotního úpadku je
„veřejný anonym“, v němž není těžké rozpoznat heideggerovské „ono se“: „V pobytu existuje taková původně úpadková
tendence. Ta působí, že budeme-li se ptát, co je vlastně subjektem tohoto
původně anonymního, neopravdového a nezodpovědného života na světě, odpověď
nemůže být ani ten, ani onen, nýbrž subjektem tohoto upadlého života je jakýsi
veřejný anonym. Tento veřejný anonym působí, že v tom původním a běžném
životě u věcí žijeme nevěcně, ale s úlevou. My si ušetřujeme námahu
věcnosti, žijeme tak, že tomu svodu úlevy ustavičně podléháme, a tím se ustavičně
sobě samým odcizujeme. Tak vznikla prvotní modalita celkového života pobytu na
světě, kterou by bylo lze nazvat prvotním úpadkem, prvotním pádem lidské
existence.“[38]
Základním ohrožením lidské existence je, že se z tohoto prapůvodního
úpadku nevymaní a sama se sebou se mine. Pro Patočku však, zdá se, existuje
ještě hlubší a zásadnější ohrožení, neblahý eschaton dějin: totiž že
v době, kterou Patočka charakterizoval jako „poevropskou“, se nebude chtít
dějinný člověk „ještě přiznávat
k dějinám“.[39] Jinak řečeno, pro Patočku
je otázkou, zda dějiny jako otevřená možnost vzmachu z úpadku, odkázaná ve
své otevřenosti na lidskou ochotu k převzetí, pod vlivem úpadkových
tendencí nezaniknou.
Podobně i pro Karla Rahnera je člověk bytostí
ohroženou tím, že se mine se svým nejvlastnějším bytím. Na rovině individuální
se zdá mít ohrožení lidského bytí u Rahnera dramatičtější podobu než u Patočky.
U Rahnera není člověk ohrožen jen podlehnutím úpadku, ale především tím, že
v prostoru světa vždy už poznamenaného hříchem a vinou uplatní svou svobodu
ke zlu: „Člověk jako bytost vybavená
svobodou může sám sebe popřít tak, že opravdu řekne samému Bohu své ,ne‘, a to
skutečně samému Bohu a nikoli pouze nějaké pokřivené nebo dětinské představě o
Bohu.“ Takový člověk by řekl Bohu své „ne“, tedy udělal by v jistém
smyslu právě to, co Patočka, zdá se, v jistém smyslu považuje za vrcholné
užití lidské svobody v rámci tradičního křesťanského rozvrhu světa.[40]
I u Rahnera však nacházíme ještě další ohrožení, a to
ohrožení vlastní nejen jednotlivému člověku, ale lidstvu jako takovému. Ve své
slavné Meditaci o slovu „Bůh“ uvažuje o možnosti, že by toto slovo snad mohlo
zcela vymizet z lidské řeči. „Kdyby
slovo ,Bůh‘ skutečně neexistovalo, pak by ani pro člověka vůbec neexistoval…
jeden celek skutečnosti a jeden celek lidské existence ve vzájemném propojení
těchto dvou aspektů… Člověk by zapomněl na celek a svůj základ a zároveň by
zapomněl na to (dá-li se to tak říci), že zapomněl. Co by bylo potom? Můžeme
jen říci: přestal by být člověkem. Klesl by na úroveň inteligentního zvířete.“[41]
U obou myslitelů tak nalézáme výraz nejvlastnějšího
ohrožení člověka v jeho lidství – naprosté duchovní zkázy. Ať už se jedná
o definitivní vítězství „Síly“ či „diktatury dne“[42] a redukci člověka na jakési
relé v technické mašinérii, anebo o proměnu živoucí lidské bytosti ve
zvíře rafinovaně zvládající obstarávání svých potřeb, jedná se v zásadě o
totéž: vztah člověka k nejzazšímu horizontu jeho existence znamená dějinně
zprostředkovanou otevřenost. Právě v otevřenosti spočívá lidské bytí.
Hrozící ztráta tohoto vztahu by znamenala ztrátu či zrušení samotné
otevřenosti: smrt člověka. Nápadné však rovněž je, že Rahnerova meditace o
radikálním ohrožení člověka tím, že se stane jakýmsi „inteligentním zvířetem“,
je formulována kondicionálně – v dějinách, jejichž celkové nasměrování je
zakotveno v radikální transcendenci, je taková možnost krajně
nepravděpodobná. Líčení této neblahé eventuality jako by spíše podtrhovalo
centrální význam slova „Bůh“ pro lidskou existenci. U Jana Patočky si naproti
tomu můžeme klást otázku, zdali pro něj katastrofa není takříkajíc za dveřmi,
anebo zda už de facto nenastala. I v této souvislosti jako by se znovu
ozýval právě motiv naděje – otázka po pravděpodobnosti, anebo alespoň možnosti
jiného než katastrofálního vyústění lidských dějin.
Jak jsme dosud viděli, pro oba myslitele je člověk
bytostí vztaženou k celkovému horizontu vší skutečnosti i vlastního
života, bytostí dějinnou – a také radikálně ohroženou. Jak uvidíme, je také
bytostí, před kterou se otevírá perspektiva skutečného naplnění její
nejvlastnější možnosti, dokonalé sebetranscendování: boholidství.
Mýtus o božském člověku a událost inkarnace
Řekni,
šílený, chceš býti zbaven všech věcí? – Odpověděl: Ano, vyjma mého Miláčka.
Ramón
Lull, Kniha o Příteli a Miláčku[43]
Lze říci, že se motiv radikální sebetranscendence
člověka a bohočlověčenství v Patočkově myšlení průběžně objevuje už od raných
textů; zdá se však, že nejzřetelnější formulace dochází v Patočkově pozdní
nauce o třech existenčních pohybech, konkrétně na konci programové stati „Přirozený svět“ v meditaci svého
autora po třiatřiceti letech.
Na vrcholu Patočkova pojednání třetího,
„nejdůležitějšího, lidsky nejvýznamnějšího“[44] pohybu lidské existence,
pohybu „průlomu“, nalézáme interpretaci mýtu o bohočlověku. V tomto třetím
pohybu se lidská bytost staví čelem k vlastní konečnosti v postoji
odevzdání: „Mé jsoucno není už definováno
jako bytí pro mne, nýbrž jako jsoucno v odevzdání, jsoucno, jež se otvírá
bytí, jež žije proto, aby věci byly, ukázaly se tím, čím jsou – a rovněž tak já
i druzí… Bytí v odevzdanosti je jsoucno, jež se odevzdává bytí, jsoucno
dokonale ,věcné‘.“[45]
Tento existenciální obrat od zaujetí partikulárními interesy se vyznačuje
nikoli „ztrátou světa, nýbrž jeho plným
nalezením… A je s ním spojen nový mýtus, jeden z nejhlubších,
nejrozšířenějších, mýtus smyslem nevyčerpatelný jako každý mýtus: mýtus o božském
člověku, člověku dokonale pravdivém, jeho nutném konci a nezbytném
,zmrtvýchvstání‘.“[46]
Právě v bohočlověku si „událost bytí“ či „pravda“[47] volí člověka jako „místo
svého zjevení“. „Je-li událost bytí
pojata jako to, s čím je nerozlučně spjato božství, pak lze říci, že
člověk tak plně pravdivý nese právem jméno bohočlověka.“[48] Protože však světem
vládně moc sebeuzavírajícího úpadku, je vystoupení „bohočlověka“ bráno jako
útok: bohočlověk se zdá být „konkurentem
ve vládě nad světem“.[49] V tomto konfliktu se
však nejedná o skutečnou světovládu, ale o to, zda bude člověku vůbec vládnout „jsoucno a jeho přesila, nebo pravda bytí“.
S příchodem bohočlověka začíná platit, že „do této krize, před toto rozlišení jsou nyní postaveni všichni, všem
je pojednou otevřena budoucnost, z níž vzchází nové já, já
v odevzdanosti, království boží, které již nastalo, již je mezi námi – ale
tak, že každý musí provést svůj
obrat k němu…Bohočlověk tedy bude nezbytně zahuben… Zároveň však také
nezbytně vstává z mrtvých: neboť pravda, na kterou míří smrtící zbraň…
nemůže touto zbraní být zasažena, není to žádná věc, není to nic, co by bylo
v dosahu ničivé nitrosvětské síly.“[50] Tímto způsobem je
založeno „společenství těch, kdo
v tomto vzdávání a odevzdávání si rozumějí a popíráním oddělených center
vytvářejí totéž jednotné společenství odevzdanosti, společenství v oddané
službě, které jedince překračuje.“[51]
Mýtus o bohočlověku se tak zdá symbolicky artikulovat pohyb
sebetranscendence jako obrat k bytí v naprosté odevzdanosti, službě
„pravdě“, která ve světě, jenž tkví „ve zlém“,[52] nezbytně končí střetem a
zničením „spravedlivého“; následující „vzkříšení“ u Patočky s ohledem na
osud obětovaného stěží můžeme chápat jinak než metaforicky. Velmi podobně
vyznívají i další texty z pozdního období Patočkova myšlení: v epoše
radikálního ohrožení lidství je definitivním a nevyvratitelným svědectvím o
převaze „bytí“ nad „jsoucnem“ právě oběť.
Lidská existence pro Jana Patočku tenduje k sebepřekročení, tedy
k vykonání pohybu „průlomu“; tento průlom se pak, jak se zdá, odehrává
s definitivní platností právě jako sebeobětování ve jménu pravdy. Je třeba
podotknout, že tato možnost je
v lidském bytí přítomna zprvu a většinou možná latentně, avšak bytostně.
Pokud bychom pak mohli na základně Patočkových rapsodických
úvah věnovaných boholidství hovořit cum
grano salis o jeho „transcendentální christologii“, zjevně by šlo díky jeho
akcentaci motivu oběti převážně o christologii kříže.
Rahnerova transcendentální christologie představuje
oproti Patočkovým úvahám útvar dosti rozsáhlý, který v tomto textu není
možné v úplnosti ani představit, nadto to není ani nutné: v mnoha
ohledech jde o úvahu především teologickou, která je z hlediska Patočkovy
filosofie v podstatě irelevantní a týká se témat, která český fenomenolog
netraktuje ani v náznaku. Pokusme se nicméně vyhmátnout ty její aspekty,
které zvláštním způsobem korespondují s Patočkovým myšlením a jsou s ním
v napětí, jež by se mohlo ukázat jako plodné.
Vedle specifičtějších, vyloženě teologických otázek souvisejících
s problematikou transcendentální christologie, Rahner provádí i zasazení
tohoto typu christologie do v jeho době moderního evolučního světonázoru.
Z tohoto hlediska je inkarnace především „trvalým počátkem a absolutní zárukou, že… definitivní
sebetranscendence, která je v zásadě nepřekonatelná, zdaří a že již
započala… Bohočlověk je prvopočátek definitivního úspěchu pohybu
sebetranscendence světa do absolutní blízkosti tajemství Božímu.“[53] Inkarnace je tedy pohyb
absolutního tajemství vstříc člověku, který umožňuje, zakládá a garantuje
definitivní a dokonalý příklon světa – lidského i mimolidského - k Bohu.
Dějiny jsou zacílené k dosažení eschatologické jednoty stvořitele se
stvořením; prvním momentem závěrečné fáze tohoto dění je právě objevení
bohočlověka. Kosmos jako takový jako by byl těhotný dokonalým sebesdělením
Stvořitele svému stvoření: „Soustředěné,
vždy jedinečné sebevlastnění vesmíru v jednotlivých duchovních osobách,
v jejich transcendenci směrem k absolutnímu základu jejich skutečnosti,
se děje bezprostředním zvnitřněním samotného absolutního základu ve skutečnosti
jím založené. V tomto smyslu je konec absolutním počátkem. Tento počátek
není nekonečná prázdnota, nicota, nýbrž plnost, která jako jediná objasňuje to,
co je sdílené a co počíná, plnost, která může nést dění a dávat mu skutečně
hybnou sílu, aby mohlo směřovat k tomu, co je rozvinutější a zároveň
niternější… Právě proto, že vývoj vesmíru a jeho pohyb je od počátku a ve všech
fázích nesen tíhnutím k větší plnosti a niternosti a ke stále bližšímu a
vědomějšímu vztahu ke svému základu, je ve vývoji vesmíru obsaženo poselství,
že dospěje k absolutní bezprostřednosti vůči tomuto nekonečnému základu.“[54] Dějiny vesmíru jsou vzestupným děním, v němž hraje
klíčovou úlohu „spasitel v absolutním
smyslu“: „Tak nazýváme onu dějinnou
osobnost, která – vstupujíc do prostoru a času – znamená počátek absolutního
Božího sebesdílení, jež dochází ke svému cíli, onen počátek, který ukazuje, že
toto sebesdělení se děje neodvolatelně a že bylo vítězně zahájeno.“[55] Lidské existenci jako
takové je vlastní otevřenost naději v takové
absolutní sebesdílení Boží: stvoření je vlastní možnost vyhlížet spasitele,
doufat v dění, které z hlediska křesťanství s definitivní
platností začalo v osobě Kristově. Jakkoli Karl Rahner ani
v nejmenším nezlehčuje vážnost porušení stvoření hříchem a vinou a nebere
na lehkou váhu motiv oběti, neoddělitelný od příběhu Ježíše z Nazareta,
nelze přehlédnout, že jeho nauka o bohočlověku jako celek akcentuje, jak vyniká
právě vedle Patočkovy interpretace „mýtu“ (sic!) o bohočlověku, motiv inkarnace.
Pokud bychom se vrátili k zmíněnému motivu
metafyzického rozhodnutí pro rezignaci, anebo naději, je v souvislosti
s pojetím boholidství ještě zřetelnější rozdílnost obou myslitelů v tomto
zásadním bodě. Pro Patočku jsou dějiny vzdor tomu, že se v nich mohou
objevovat postavy, jimž by snad mohla po právu, jakkoli spíše metaforicky,
náležet charakteristika „boholidství“, dobrodružstvím předem odsouzeným k zániku.
Zdá se, že i kdyby se snad podařilo duchovní dědictví „Evropy“ uchránit před
zákeřnou mocí úpadku a tendencí k zapomenutosti, ba i kdyby se začali
„boholidé“ množit jako houby po dešti a jejich společenství by zaplnilo celý
okrsek zemský, vše by tak či onak s největší pravděpodobností skončilo
dříve či později smrtí pro každého jednotlivce – a smrtí tepelnou pro kosmos
vůbec. V Rahnerově rozvrhu je naproti tomu velký prostor dán právě naději
– a to naději pevné, protože pro Rahnera definitivní příklon stvoření ke
stvořiteli již neodvolatelně nastal. Bohočlověk je pointou příběhů o celku
skutečnosti, které vyprávějí oba autoři: a právě v odlišnosti této pointy
se ukazuje, jak významný může být rozdíl mezi příběhem o vzmachu a příběhem o vztahu.
S ohledem na téma naděje, anebo rezignace
dodejme, že Bohumír Janát ve výše zmíněném článku o této otázce uvažuje
z hlediska vztahu k individuální eschatologii – naději na případnou
postmortalitu. Tuto perspektivu bychom však mohli pokládat za platnou toliko
v určitém omezeném kulturním kontextu – případná postmortalita může
v odlišných souvislostech (např. v karmanových systémech) být i
perspektivnou krajně neradostnou, a předmětem naděje může být právě vyhasnutí individuálního bytí a pozbytí
nutnosti dalšího strastného přerozování. Mohli bychom snad uvažovat o tom, že
rozdíl mezi nadějí a beznadějí tváří v tvář celku lidské existence se
ukazuje také, ne-li univerzálněji, právě v souvislosti s hodnocením
případné možnosti radikální proměny lidského bytí: boholidstvím, a potažmo
i vzkříšením či oslavením těla.
Závěrem
Jak jsme viděli, je pro Patočku i Rahnera postava
bohočlověka a příběh o něm motivem nemalého významu. Právě v bohočlověku
dochází svého završení transcendence vlastní lidské bytosti a její vztah
k nejzazšímu horizontu vlastní existence. Bohočlověk je pro oba jakousi
pointou dramatu lidských dějin. Nadto má tato postava u obou myslitelů
v jistém smyslu soteriologickou valenci: u Rahnera dochází
v bohočlověku k definitivnímu příklonu (padlého) stvoření ke
stvořiteli, a pro Patočku je oběť bohočlověka definitivním stvrzením přemoci
pravdy nad mocí úpadku, jakkoli by se nám tato přemoc mohla jevit snad až
příliš křehká.
Při vší rozdílnosti bychom mohli uvažovat i o tom, že
se obě pojetí vzájemně mohou doplňovat a obohacovat. Patočkova akcentace a
fenomenologizující interpretace motivu oběti by mohla i systematickoteologicky
posloužit jako vhodný pendant Rahnerovy inkarnační christologie, nemluvě o tom,
že právě motiv konfliktu bohočlověka
s padlým stvořením se zdá být věrný nemalé části novozákonních textů
týkajících se Kristova poslání. Naproti tomu samotná možnost zaujmout takovou
pozici vůči celku kosmického dění, jako byla pozice Rahnerova, a to zhruba ve
stejné době, kdy své vrcholné texty psal i Patočka, by pak mohla pojetí českého
filosofa nabídnout i možnost chápat lidský vzmach jako součást širšího,
kosmického pohybu směrem k hlubší integraci, a snad i eschatologickému
naplnění, a samotná možnost
zahlédnout na tváři obětovaného spravedlivého odlesk samotného bytí by snad
mohla být chápána i jako poukaz k tomu, že svět je, nebo přinejmenším může
být místem, kde se vedle ustavičného upadání odehrává také drama čekání na
(návrat) „absolutního spasitele“, drama zaslíbení a naplnění, zjevování, ale
také zjevení, dějinných katastrof, ale také spásy, proměny a eschatologického oslavení
hmotné skutečnosti.
Myšlenkové úsilí o uchopení univerzálního tématu
boholidství, které vyvinuli oba myslitelé, bychom mohli chápat vzdor tomu,
jakou měrou se obavy obou týkající se humanity zdají naplňovat, jako zvěst o
naději, totiž o moci a vnitřní přesvědčivosti samotného tématu. Právě ta by
snad mohla být i v současnosti poukazem k tomu, že být člověkem
znamená – dost možná především – usilovat o dosažení ideálu, o jeho inkarnaci, a to i za cenu oběti.
[1] Článek
vznikl v rámci projektu Překonání subjektivismu ve fenomenologii. Přínos
Patočkovy
koncepce zjevování; GA ČR 401/11/1747.
koncepce zjevování; GA ČR 401/11/1747.
[2] Rónay, G. A nesmrtelnost?. In Němá
nauka stromů o spáse, Antologie maďarské katolické literatury, Praha:
Malvern, 2014, s. 103.
[3]
S ohledem na rozsah i záměr textu nenárokujeme zpřítomnit Rahnerovo nebo
Patočkovo pojetí v rámci celého jejich myšlení; co se Rahnera týče,
vycházíme především z jeho možná nejvýznamnějšího díla Základy křesťanské víry (Grundkurs
des Glaubens: Einführung in den Begriff des Christentums. Freiburg: Verlag
Herder, 1976; česky Základy křesťanské
víry. Svitavy: Trinitas, 2002)v rámci Patočkova myšlení se snažíme
zůstat především v prostoru pozdní fáze jeho myšlení; východiskem je pro
nás Patočkův text „Přirozený svět“
v meditaci svého autora po třiatřiceti letech. In Přirozený svět jako filosofický problém, Praha: Československý
spisovatel, 1992, s. 167-251.
[4] Srv. Patočka,
J., Negativní platonismus. In Sebrané
spisy Jana Patočky, sv. 1, Praha: Oikoymenh, 1996, s. 316.
[5] Srv. Patočka,
J., Kacířské
eseje o filosofii dějin. In Sebrané spisy Jana Patočky, sv. 3,
Praha: Oikoymenh, 2002, s. 72.
[6] Patočka,
J., Theologie a filosofie. In Sebrané spisy Jana Patočky, sv. 1,
Praha: Oikoymenh, 1996, s. 15-21.
[7] Srv.
např. Patočka, J., Česká vzdělanost v Evropě.
In Sebrané spisy Jana Patočky, sv. 4,
Praha: Oikoymenh, 2004, s. 27-52.
[9] Weiner,
R., Mezopotámie. In Básně, Spisy 2, Praha: Torst, 1997, s. 358.
[10]
K proměnám Patočkova pojetí „světa“ viz např. Karfík, F., Unendlichwerden durch die Endlichkeit. Würzburg, 2008, zvl. s. 15-68.
[11] Patočka,
J., Přirozený svět jako filosofický
problém. In Přirozený svět jako
filosofický problém, Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 84.
[22] Patrně
nejvýraznějším z takových náznaků je pasáž pojednávající o „sakrální
transsubstanciaci prostoru“ v pojednání Prostor
a jeho problematika. Rkp. AJP 1985/2, in Estetika 28 (1991), č. 1, s. 24.
[23] Srv.
Patočka, J., Smysl mýtu o paktu
s ďáblem, in: Sebrané spisy Jana
Patočky, sv. 4, s. 510-525; Kacířské
eseje o filosofii dějin. Cit. vyd., s. 117-131.
[27]
Patočka, J., Symbol země u K. H. Máchy.
In Sebrané spisy Jana Patočky, sv. 4.,
Praha: Oikoymenh, 2004, s. 108.
[33] Viz Patočka,
J., Platón a Evropa. In Sebrané spisy Jana Patočky, Sv. 2,
Praha: Oikoymenh, 1999, s. 188-189.
[37] Bridel,
B., Co Bůh? Člověk? In Básnické dílo, Praha: Torst, 1994, s. 163-164.
[40]
Srv. Patočka, J., Faustovská legenda včera a dnes. In Sebrané spisy Jana Patočky, sv. 5, Praha: Oikoymenh 2004, s.
107.
[44] Patočka,
J., „Přirozený svět“ v meditaci
svého autora po třiatřiceti letech. Cit. vyd., s. 245.
[45]
Patočka, J., „Přirozený svět“
v meditaci svého autora po třiatřiceti letech. Cit. vyd., s. 249.
[46] Patočka,
J., „Přirozený svět“ v meditaci
svého autora po třiatřiceti letech. Cit. vyd., s. 249.
[47] Patočka,
J., „Přirozený svět“ v meditaci
svého autora po třiatřiceti letech. Cit. vyd., s. 249.
[48]
Patočka, J., „Přirozený svět“
v meditaci svého autora po třiatřiceti letech. Cit. vyd., s. 250.
[49] Srv. Patočka,
J., „Přirozený svět“ v meditaci
svého autora po třiatřiceti letech. Cit. vyd., s. 250.
[50] Patočka,
J., „Přirozený svět“ v meditaci
svého autora po třiatřiceti letech. Cit. vyd., s. 250.
[51] Patočka,
J., „Přirozený svět“ v meditaci
svého autora po třiatřiceti letech. Cit. vyd., s. 250-251.
[52] Patočka,
J., Platón a Evropa. In Sebrané spisy Jana Patočky, sv. 2, Praha:
Oikoymenh, 1999, s. 263.
Žádné komentáře:
Okomentovat