Pojetí iniciace v díle René Guénona
René Guénon – filosof spíše neznámý
René Guénon (1886–1951), zakladatelská
postava tradicionalistického hnutí a jeden z nejvýznamnějších – jakkoli
nikoli nejslavnějších – myslitelů dvacátého století, pocházel z Francie,
konkrétně z Blois, a vyrostl ve striktně katolickém, takříkajíc tradičním
prostředí. Jako nadaný student filosofie a matematiky působil od roku 1904
v Paříži. Od roku 1906, v době, kdy se z ne zcela jasných důvodů
stáhl z univerzity, se začal zabývat studiem esoterismu, zpočátku jako
chráněnec známého Papuse. Za svého patrně dosti barvitého esoterického mládí se
Guénon, pozdější břitký a nesmiřitelný kritik moderního okultismu, angažoval, a
to někdy i jako vůdčí osobnost, v řadě okultních organizací včetně
martinistického řádu a některých neognostických skupin. Roku 1912 se oženil,
konvertoval k islámu a dostal se do úzkého kontaktu se súfismem. Od
začátku dvacátých let se začal otevřeně distancovat, ba obracet proti modernímu
okultismu a začala se jednoznačněji formovat jeho stanoviska, z nichž
posléze vyrostl vlivný myšlenkový směr známý jako tradicionalismus. Začátkem
třicátých let přesídlil do Egypta, kde se rozhodl asimilovat a setrval zde až
do konce svých pozemských dnů.[1]
Guénon napsal své první větší dílo, věnované hinduistické
metafyzice, roku 1921,[2]
a celý svůj život zůstal plodným autorem dlouhé řady drobnějších i
rozsáhlejších textů. V některých svých spisech se kriticky vyrovnává
s moderním okultismem (zvláště spiritismem a teosofií); vytvořil rovněž pozoruhodnou,
dalo by se říci „kulturně pesimistickou“ filosofii dějin zahrnující neúprosnou
kritiku moderního světa; řadu textů věnoval „věčné filosofii“ či tradiční
metafyzice, náboženské a esoterní symbolice a primordiální posvátné tradici.
V desetiletích, která trávil v Egyptě, se společně s Anandou K.
Coomaraswamy stal zakladatelem tradicionalistické školy, k jejímž čelným
představitelům se posléze zařadil i Frithjof Schuon a další autoři. Tento myšlenkový
proud potom přímo či nepřímo ovlivnil mnoho jiných významných myslitelů; a
Guénon, tento zapřisáhlý nepřítel moderního světa, se svým někdy přiznávaným,
ale velmi často také nepřiznaným vlivem poněkud paradoxně stal jedním
z nejvlivnějších moderních myslitelů.
Guénon mimo jiné, patrně pod vlivem osobních zkušeností
s rozdílem mezi moderním okultismem, v němž se sám v mládí
intenzivně angažoval, a řádnou iniciační linií súfijských řádů, a předtím možná
i advaitové védánty, vypracoval pozoruhodné pojetí iniciace, které
v západní okultní literatuře moderní epochy působí dosti neobvykle, a až
na vzácné výjimky[3] vlastně nemá
obdoby. Jeho pojetí v podstatě spočívá v důrazném přitakání řádným iniciačním liniím nadlidského původu
a neméně razantním odmítnutí všeho,
co autor pokládal za projevy pseudoiniciace, anebo dokonce démonické
antiiniciace. Abychom porozuměli radikalitě jeho pojetí, měli bychom se však
nejprve seznámit alespoň letmo s jeho pojetím dějin, jak je vypracoval
v jednom ze svých hlavních děl Říše
kvantity. Uvidíme, že jeho pojetí iniciace je na temném pozadí jím líčeného
dekadentního moderního světa při vší neobvyklosti, a snad i neschůdnosti nejen
velmi dobře pochopitelné, ale také, pokud se nám autorovým východiskům podaří
alespoň rámcově porozumět, také až znepokojivě přesvědčivé.
Stále větší množství odpadků aneb příběh o moderním světě
V jednom ze svých hlavních děl s názvem Říše kvantity a znamení času[4] z roku
1945 se náš autor – v návaznosti na své starší dílo Krize moderního světa[5]
– vyrovnává s jevy, které chápe jako doklady nezadržitelného úpadku
moderního světa. V následujícím se pokusíme stručně představit jeho postoje.
Sílící chaos moderní doby se v jeho pojetí nijak
nevymyká obsažnějšímu řádu: v rámci velkého kosmického cyklu, který je
dokonale uspořádaný, je temný věk, v němž žijeme, obdobím přicházejícím
nutně; jeho základní dynamikou je sestup od kvality ke kvantitě, od esence
k substanci. Úpadek se manifestuje jako parodie vyššího, původního řádu
předcházejících fází kosmického cyklu. Tuto neblahou charakteristiku moderního
světa může pochopit jen hrstka těch, kdo připravují semeno nového cyklu. Je
příznačné, že v moderní době se projevuje reduktivní tendence vysvětlovat
z nižšího vyšší; tradiční přístup je právě opačný. Pohyb od kvality
k multiplicitě autor chápe ontologicky jako sestup: vyšší je –
ontologicky, ale i časově – původnější.
Esence a substance představují univerzální principy (obdobné
dvojici puruša/prakrti). V relativním smyslu vypovídají o více či méně
omezeném či rozvitém stupni manifestace a jsou analogické látce/formě,
potencialitě/aktualitě apod.; v našem světe je významná polarita
kvalita/kvantita. V pohybu úbytku kvality a přibývání kvantity, který se
zdá odpovídat času profánních dějin,
dochází k jakési erozi reality; vzniká stále
větší množství stále neskutečnějších napodobenin: dějinný svět jako takový
je svět mizení skutečnosti a množení
přízraků. Postupem času vzniká ve všech oblastech lidského světa stále větší množství stále horších bytostí
a věcí.
K modernímu světu neodmyslitelně patří snaha o čistě
kvantitativní, vesměs materialistické vysvětlování všech jevů. Nicméně „hmota“,
ze které se v materialistické moderní době vysvětluje svět, není „hmota“
starých: jejich „prvotní látka“ byla čirá
potencialita; už základem našeho světa je sekundární, minulostí poznačená matérie, která se má
k jednotlivým jsoucnům jako primární matérie k veškeré manifestaci.
V našem světě nadto není nic, co by v sobě neneslo i kvalitativní
rysy. Čirá kvantita je nemyslitelná: i abstraktní geometrický prostor obsahuje
tvary (tedy kvality). Čistě kvantitativní vysvětlování je vždy iluzorní. Už sám
přirozený prostor, který je nezbytným
předpokladem všech konstruktů prostoru abstraktního, je paprsčitý, je
v něm střed a šestero směrů: přirozený prostor je také orientovaný,
podobně jako přirozený čas je vždy kvalitativně zabarvený. V různých
fázích časových cyklů je dění mimo jiné i různě rychlé; moderní čas se
vyznačuje bezprecedentním zrychlením dění; je dost možné, že si čas ani prostor
lidí předmoderních dob vůbec nedovedeme představit.
Nárůst kvantity se vyznačuje atomizací a individualizací.
Nesprávně se zaměňuje příslušnost k druhu a příslušnost ke kolektivu
jednotlivců, mase. Ve skutečnosti jde o protiklady: druh je kvalitativní
kategorie, masa je naproti tomu kvantitativní. Náležitost k druhu je
sdílená kvalita, kolektiv je pouhý
nesoudržný konglomerát oddělených, disparátních jsoucen. Kvantita jako princip nikdy nepřináší sjednocení, její funkce spočívá
v oddělování.
Pohyb od esence k substanci lze vidět synchronně, tedy
jako různou míru bytí; anebo
diachronně, jako pohyb úpadku.
Uniformita vlastní pozdnímu světu přebujelé kvantity, jenž balancuje na samé
hranici nebytí, je rouhavou parodií jednoty, ať už jde o masové vzdělávání,
průmyslovou výrobu, masové sdělovací prostředky, nebo další analogické jevy.
Pohyb úpadku se projevuje v zániku tradičních
řemesel/umění (už takové rozlišení je čistě moderní pomysl), která byla
zakotvena v tradičních vědách;
když obory lidské činnosti ztrácejí zakotvení v posvátné tradici, vzniká
ničivý průmysl. Stará řemesla vždy obsahovala iniciační moment a jejich
provádění znamenalo plnění přirozené funkce v rámci živého společenství.
Na místo toho v posledních staletích nastupuje veškeré iniciace prostá
„volba povolání“, zajišťujícího potřeby ostatních masových lidí. „Volba“
s sebou nese zaměnitelnost, což je další projev sílícího kvantitativního
aspektu. V tradičním vzdělání jde o probouzení vnitřních potencialit (anamnesi),
ne o nahromadění vědomostí; v současné době se žije v sériově
vyráběném světě, kterému tyto zásadně důležité složky úplně chybí.
Krátce řečeno: v moderním světě naprosto nejde o pokrok, ale o zřícení do dříve nevídaných hlubin
úpadku, odosobnění a ztráty bytí. Příznačný je v této souvislosti rozdíl
mezi tradiční anonymitou například stavitelů katedrál a moderní anonymitou
davového člověka; v prvním případě se jedná o překročení individuality, ve druhém o stav, kdy jí ještě nebylo ani dosaženo. Podobný rozdíl je
mezi ateistou, který není schopen dokonce
ani běžného náboženského života, a zasvěceným, jenž překročil omezení jednotlivých tradic a jako takový se nevejde do
přihrádky vyhrazené žádné z nich (což se však podle Guénona, jak uvidíme
v následujícím, v žádném případě netýká dnes velmi rozšířeného
náboženského eklekticismu, který není projevem překonání omezení a duchovní
realizace, ale spíše dokonalé duchovní impotence). Odstrašujícím příkladem
moderní kvantitativní vědy je například zdánlivá přesnost statistiky, která se
opírá o iluzi, že se lze čistě kvantitativně dobrat čehokoli významného. Za
podobnou iluzi se pokládá i často dodržované pravidlo hledat vždy nejjednodušší
vysvětlení jevů: ve skutečnosti nic nenasvědčuje
tomu, že by to nejprostší vysvětlení bylo vždy
nutně také správné. Tendence k zjednodušování je nadto spíše opakem často proklamovaného „sjednocení“;
zjednodušení znamená ochuzení, úbytek možností. Nejzvrhlejší je zjednodušování
v duchovních věcech, k jakému dochází například v protestantismu
oproti katolicismu; je příznačné, že právě protestantismus je snad jediným náboženských výtvorem moderní
doby (dnes bychom mohli dodat, že druhým takovým výtvorem je v poslední
době povrchní eklekticismus hnutí New Age, který se nicméně autorovo uvažování
zdá spíše potvrzovat, než že by je vyvracel). Zjednodušení s sebou nese zhoubnou
demokratizaci náboženství, zánik hierarchie, a samozřejmě i nenávist vůči
jakémukoli skutečnému esoterismu.
Moderní svět obecně se vyznačuje rostoucí animositou vůči
tajemství; sílí naopak tendence vše zjednodušit tak, aby to pochopil kdokoli.
Zcela absurdní je pak časté přesvědčení neospiritualistů, že lidstvo již vyspělo
natolik, že „esoterní nauky“, vyhublé v jejich podání na snůšku banalit,
není již třeba více „držet v tajnosti“. Tato tendence k zveřejnění
nevede k povznesení lidstva, ale k zhanobení a zničení všeho, co bylo
vznešené a hodnotné, a lidé, kteří přestávají tíhnout k vyššímu, jen
upadají na podlidskou úroveň.
V moderní době převládá racionalismus, jenž odmítá
veškerou hierarchii, autoritu i vše nadrozumové (a nadlidské). Pramenem pravdy
a smyslu je v moderním světě individualita, ale i tu se snaží
redukcionistická věda dále rozložit a vysvětlit z nižšího, tedy z hmoty.
Hmota se proti vší zkušenosti
redukuje na čirou kvantitu, duch na „zdravý rozum“; ten jakožto slepý vůči
všemu vyššímu tíhne níž – tedy opět ke kvantitě.
Po beztak zhoubné karteziánské redukci světa na dvě „věci“,
rozprostraněnou a myslící, dochází k další redukci, totiž snaze převést
„věc“ myslící na rozprostraněnou. Nábožensky založení vědci stejně jako věřící
v transcendentního boha, který je kdesi mimo tento (čistě kvantitativní)
svět, jsou ve skutečnosti stejní materialisté.
Vnímání světa se tak vnucuje omezení na
smyslově vnímatelný vnější svět; z toho se rodí veskrze iluzorní, na
minimum okleštěný „obyčejný život“, který v tradiční společnosti vůbec neexistuje. Lidstvu je vnucena
fantasmagorie omezené „profánní“ skutečnosti, a cokoli se do tohoto úzkého
rámce nevejde, je prohlášeno za neexistující.
Posun od kvality ke kvantitě je dobře patrný na penězích:
staré mince (příznačně ze vzácných kovů)
nesly posvátné symboly; teprve později degenerovaly v čistě kvantitativní,
mimochodem značně destruktivní veličinu. Nikterak překvapivě pak ztrácejí
hodnotu; ztrátou kontaktu se skutečností vyššího řádu, dotyku posvátného,
ztrácejí i kupní sílu a působí jako ničivá moc. Je na nich dobře patrné, že
sestup ke kvantitě neznamená nic jiného než doslovné
a naprosté zničení světa (podotkněme, že i rozvoj čistě virtuálního
finančního světa, v němž se pustošivé toky financí skládají často i převážně
z dluhů – tedy obludnosti nikde neexistujících, zároveň však chybějících
„peněz“ –, by patrně Guénonovi připadal jako hrůzné překonání jeho
nejčernějších představ).
Odklon od esence s sebou nese doslovné utužení materiality. Lidská kapacita být v kontaktu
s vyššími rovinami skutečnosti atrofuje, jak sílí fixace na hmotný svět, a
zároveň se samotné vězení hmoty upevňuje. Zároveň s tím se materialisticky
orientovaným lidem aktivně neukazují,
skrývají určité aspekty skutečnosti: vše duchovní před petrifikujícím pohledem
materialismu uhýbá.
Vědecké teorie se proměňují a jsou soustavně vyvraceny;
samotní vědci si mohou být vědomi, že jejich poznání světa je nejisté a
nestálé, o to usilovněji však vědu popularizují. Tak se rodí vědecká mytologie,
která se ráda spojuje s obdobně protitradičním neospiritualismem.
Z mylného předpokladu, že svět musel vždy vypadat tak
jako dnes, vyrůstá mytologie profánního dějepisu; ve skutečnosti je velmi
obtížné porozumět motivacím dřívějších lidí, nemluvě o měnících se podmínkách a
možném vlivu kataklysmat, úbytku schopností vnímat vyšší roviny skutečnosti
atd. O dobách před „axiální epochou“ neví profánní historie takřka nic, a
určitě neví o ničem, co by předcházelo počátku temného věku, kalijugy. Vše, co
se nevejde do směšně krátkého období relativně známých profánních „dějin“, je zcela mimo dosah moderního vědění. To
platí i pro zeměpis; zprávy starých dělají v obou oblastech, historii i
geografii, dojem, že lidé dříve viděli úplně
jinak úplně jiné věci; jako by žili v jiném světě.[6]
Navíc mohl mít například právě zeměpis zcela jiný význam než dnes – posvátná
geografie mohla hovořit o vnitřních krajinách a místech setkávání
s odlišnými dimenzemi skutečnosti atd.
V moderní době je časté, že psychická rezidua mrtvých
tradic ožívají na způsob přízraků či rouhavých parodií; to platí o regresech
šamanismu, čarodějnictví a pohanství; podobný případ je i spiritismus. Na této
zvrhlé nekromancii se bezděky podílí archeologie tím, že vytahuje na světlo
pozůstatky, které je pak možné tímto způsobem zneužívat.
Velmi důležitý je v kontextu tohoto díla popis postupně
nadcházejících stadií „protitradiční“ aktivity. Duchovní působení se odehrává
prostřednictvím lidských jedinců; a tak jako existuje pravá iniciace, která
vychází z nadlidských oblastí a do nich také přivádí, existuje i podlidská
anti-iniciace. Její postup dějinami moderního světa je následující. Plochý a
jalový racionalismus nejprve začne
popírat vyšší řád; lidé se jeho působením od vyšších rovin skutečnosti odříznou
a uzavřou sami v sobě, v iluzi „profánní“ skutečnosti. Následně se
jejich pozornost pod vlivem materialismu fixuje na vnější, hmotný svět. Tato
tendence sílí pomocí průmyslové aplikace výsledků kvantitativní vědy zbavené
posvátných, tradičních vazeb. To je první
fáze, v níž dochází k ztuhnutí hmoty, ztrátě její transparence a
otevřenosti vlivu shůry, z vyšších rovin existence; v této fázi
odchází k nástupu a převládnutí principu kvantity. Ve druhé, „postmaterialistické“ fázi úpadku se lidský svět, odtržený
od svých kořenů ve vyšších rovinách skutečnosti, otevírá podlidským,
destruktivním podsvětním silám; zde po prosté ztrátě vazby na tradici
z předchozí fáze přichází pozitivní, aktivní působení ničivé
anti-iniciace.
Příznakem zhoustnutí a ztuhnutí hmotného světa je i mizení
nomádského způsobu života; původně existovaly vždy dvě modality lidské
existence, život usedlý a kočovný, které se vzájemně obohacovaly.
V současné době dochází k zničení nomádského života. Podobně se upevňuje
i výroba a bydlení: po bydlení ze dřeva dochází k vytváření domů
z kamene a pak ještě trvanlivějších materiálů. Tento vývoj souvisí i
s neřízeným rozvojem metalurgie, která je spojená s podsvětními
silami; její součástí vždy byla přísná rituální opatření, a nyní se bez této
rituální ochrany práce s kovy stává nebezpečným médiem působení
podsvětních mocností; nesprávné jednání a zacházení s nimi může vést ke
zkáze.
Ke konci temného věku, kalijugy, dochází k jakémusi stlačení
času a tím zrychlování událostí; nakonec prostor zcela pohltí čas, což bude
znamenat konec tohoto a začátek nového cyklu. Po příklonu k materialismu a
odtržení od požehnání shůry začíná docházet k rozpouštění předtím plně materializovaného světa. To, co předtím
ztuhlo a potemnělo, začíná mizet: drolí
se společenské uspořádání, čas se zrychluje, vědcům mizí pod rukama samotná hmota
a rozkládají se všechny tradiční vazby. Materialisté starého střihu ještě měli
jakousi skořápku hmoty, která je chránila před úplným vpádem sil chaosu, což
v době postmaterialismu již neplatí.
První stadium představuje prostou deviaci od tradice; druhá fáze je aktivní subverze, prosazování opaku
všeho normálního: zde se objevují rouhavé parodie všeho tradičního, včetně
obřadů materialismu či pseudoiniciace psychoanalytiků nebo současných mágů.
V rámci subverze dochází i ke zneužívání a desinterpretaci tradičních
symbolů.
Dalším otráveným plodem odtržení od tradice je
pseudotradicionalismus ve smyslu sentimentálního či agresivního lpění na čistě
lidských „obyčejích“ bez vazby na cokoli posvátného. Taková pseudotradice se
chápe jako pouhý výtvor lidského společenství; ve skutečnosti je to stejný
produkt moderny jako ostatní perverze, a jako taková je opakem tradice.
Služebníky druhé, podvratné a aktivně ničivé fáze úpadku
jsou také přívrženci neospiritualismu, který ve jménu boje proti materialismu
předkládá duchovně vyhladovělým a vyprahlým lidem pseudoiniciaci; v ní
dochází k exploataci a zneužití vnějškově pochopené autentické tradice, kterou
například přívrženci teosofie a dalších forem moderního okultismu dávají do
služby moderních idejí, jako je evolucionismus či pokrok. Ještě nebezpečnější
je v tomto ohledu psychoanalýza, která zaměňuje hloubku s nízkostí,
přiklání se k nevědomí místo nadvědomí a záměrnou prací s temnými,
podlidskými silami aktivně participuje na otevírání trhlin do nižších rovin
skutečnosti, jimiž se na náš svět valí destruktivní síly. Psychoanalytický
výcvik představuje antiiniciaci par
excellence – Guénon v této souvislosti neváhá hovořit o satanské
svátosti. Dochází zde také k zvrácené a zavádějící interpretaci tradiční
symboliky. I zde se projevuje moderní neschopnost rozlišit duchovní a duševní. Takové
a podobné, bezděčně škodlivé a iluzorní projevy pseudoiniciace se mohou stát
nástroji aktivně působících ohnisek „protiiniciační“ aktivity, která nepůsobí
proti tradičnímu duchu omylem či nevědomky a bona fide, ale cíleně. Do této ošidné oblasti na pomezí prostého
duchovního zmatku a vyloženě škodlivého působení spadá velká většina
synkretického okultismu a teosofie; v současné době by do ní nepochybně
spadala celá oblast komerční
„esoteriky“. Halucinace pseudozasvěcenců i nekompetentní užívání rozličných
divinačních i jiných „technik“ vedou také ke vzniku klamných a lživých „proroctví“
a dalších bludů a iluzí.
Aktivní anti-iniciace není čistě lidská, angažují se
v ní i mimolidské síly; jedná se v podstatě o dílo vzájemně se
svářících negativních duchovních sil, tvořících zvrácené pseudohierarchie,
působící na nižších rovinách; vše to slouží celkovému účelu a je součástí, jak
bylo řečeno na začátku tohoto oddílu, nadřazeného řádu kosmického cyklu. Jedná
se rouhavou parodii primordiálního řádu a posvátné tradice. Na sklonku
kosmického cyklu takto dochází ke zničení světa a počátku nového; a koneckonců
ukončení světa znamená také konec jisté iluze.
Jak patrno, Guénonův obraz moderního světa je dosti
skličující a může působit na člověka, jenž je tomuto světu volky nevolky
přivyklý, poněkud nepatřičně. Na druhou stranu je při troše otevřenosti při
četbě jeho textů patrné, že jde o autora, který je velmi dalek toho, že by svou
kritiku moderního světa střílel bez rozmyslu od boku. Nadto je třeba připustit,
že v posledních staletích vznikla v kontextu západního myšlení celá
řada filosofií dějin či historiosofických spekulací, nicméně není pravidlem, že
by se s odstupem času výrazněji potvrzovaly. To jako by příliš neplatilo
pro Guénonovu interpretaci moderního světa: právě naopak, vývoj v desetiletích,
která uplynula od vydání této knihy, se zdá jít v mnoha ohledech právě tím
směrem, který náš autor naznačoval. Vývoj moderního – a po něm „postmoderního“ –
světa by jen dost možná překonal i Guénonovy nejčernější obavy: nejsem si
jistý, zda by si náš autor vůbec dovedl představit čirou ničivou nicotu
zmiňovaných elektronických „peněz“, perverzní „přátelství“ našich sociálních
sítí a celý polosvět přízraků mediální a internetové „noosféry“, anebo třeba stále větší množství jedovatého odpadu,
kterým se naše planeta už začíná doslova dusit; abychom uvedli jen opravdu
dosti markantní příklady vývoje, který se zdá postihovat celou naši kulturu i
planetu.
Tím spíše by se mohlo zdát na místě věnovat pozornost jeho
pojetí iniciace, která je pro něj, jak uvidíme, coby médium posvátné tradice
jedinou hodnotnou alternativou marasmu moderního – a jistě bychom mohli doplnit
i „postmoderního“ – světa.
Zasvěcení: Lux in tenebris?
Kniha Aspekty iniciace[7]
z roku 1946 je věnována tématu zasvěcení obecně, ne některému zvláštnímu
typu. Pokusme se nyní shrnout toto obecné pojetí iniciace shrnout.
Vzhledem k výše přiblíženému stavu moderního světa má toto
dílo pomoci odlišit autentickou iniciaci od pseudoiniciace a antiiniciace.
Nechce nikoho manipulovat ke vstupu do určité iniciační společnosti.
Nepochopení, oč se v iniciaci jedná a co to vlastně je, bývá časté i mezi
členy autentických iniciačních organizací, což mnohé vypovídá o stavu, ve
kterém Západ je. I když u mnohých je možná víc dobré vůle než správného
poznání, není valná naděje, že se u nich povede přejít od virtuální
k účinné iniciaci.
Ostatně i autentické
organizace na Západě jsou silně ovlivněné působením antiiniciačních sil, takže
není nijak pravděpodobné, že by se je podařilo obnovit. Autor se snaží je
ukázat cestu těm, kdo by chtěli k reformě přistoupit. Pojednání se týká
iniciace východní i západní, neboť jádro je vždy stejné; totiž ne-lidský původ, bez čehož neexistuje
ani iniciace, ani tradice, leda moderní, čistě lidská parodie, která je buďto
pouhou nesmyslnou fraškou, anebo možná slouží ještě mnohem temnějším účelům.
V moderní
době tendence zahladit
iniciaci mj. tím, že se převede na něco jiného; proto se autor v této práci
věnuje snaze odstranit takové zmatky. V nemalé části textu autor odlišuje
iniciaci od fenoménů, s nimiž je v jeho pojetí nesprávně směšována.
Nově v
moderní době dochází ke konfúzi oblasti esoterismu či iniciace s mystikou, což je absurdní – podíl na tom
mají předpojatí orientalisté, kteří východní nauky bez rozdílu charakterizují
jako „mystické”. Jedná
se o nepochopení náboženských exoteriků, kteří nemají vůbec ponětí o existenci
esoterismu. Takové směšování vede k mylnému dojmu, že záležitosti související s
iniciací jsou vágní či nejasné, což je opak
pravdy. Mystika patří k náboženskému
exoterismu, jako taková má svůj podmíněný význam, ale je to prostě zcela
jiný fenomén. Mystika je specificky západní a křesťanská, redukovat ostatní náboženské
útvary a fenomény na ni je nemístné. Mysticismus je čistě pasivní, a zpravidla
mystikové nemají žádné nástroje na rozpoznání vlivů, kterým jsou vystaveni;
zatímco na iniciační cestě jedinec iniciativně, metodicky usiluje podle
striktně daných pravidel na cestě k realizaci. Tato iniciativa samozřejmě
nestačí, neboť je nutný vliv shůry, nicméně tvoří nutný předpoklad pokroku k
realizaci, stejně jako patřičnost k řádné iniciační posloupnosti, která pro
mystiku nemá žádný význam.
Magie se svojí
pozorností k fenoménům je další oblastí, kterou si mnozí pletou se
skutečnou iniciací; ve skutečnosti je to obyčejná, ba dokonce nízká empirická a
experimentální věda; a to platí i o relativně funkční a účinné magii
v rámci autentických tradic, a tím spíše o její nevalné moderní
napodobenině, jakou nabízí soudobý okultismus. V magii člověk, i pokud
není pouhý šarlatán, jakých je spousta, pracuje jen s nižšími silami, což
s sebou nese nejen nemožnost takto
dosáhnout jakýchkoli skutečně významných výsledků, ale také nebezpečí
nerovnováhy a další rizika. V této oblasti různých entit a „sil“ není zhola nic, co by jakkoli souviselo s iniciací.
Guénon dále uvádí na pravou míru několik dalších nejasností.
Iniciace se v žádném případě nedá redukovat na společenský, morální nebo
kulturní, čistě lidský aspekt. Podobně i „tradiční vědy“ jsou druhotné,
nejsou iniciací samou. Také je důležité rozlišovat
psychické a duchovní: iniciace se týká duchovního, a sebezajímavější
psychický zážitek „kontaktu“ s takzvaně vyššími světy není iniciace. Právě s psychickými
silami pracují všechny moderní pseudoiniciační společnosti, což je pramenem
většiny jejich zmatků. Esoterismus také není „vnitřní“ stránka náboženství, je
prostě něco jiného, jakkoli mu může náboženství posloužit jako základna či
prostor, kde se odehrává. Náboženství nechává
člověka na rovině individuality, kterou ještě posiluje nebo zajišťuje,
zatímco esoterismus je cesta
k překonání takové i veškeré další podmíněnosti. V iniciaci je
kontakt s vyššími rovinami východisko,
ne završení; musí se ustavit na začátku úkonem
transmise duchovního vlivu.
K podmínkám iniciace patří přirozená „zasvětitelnost“,
potencialita, jakou snad potřebuje i
mystik. Také je však významná aktivita (ta už u pasivní mystiky není potřeba).
Především však je pro iniciaci – na rozdíl od mystiky a vzdor tomu, že to lidé
na Západě často ignorují – zapotřebí být součástí
řádné tradiční organizace. Člověk nemůže
zasvětit sám sebe, třebaže po iniciaci musí sám (a v souladu
s intencemi zasvěcení a přijatými instrukcemi) pracovat: teprve tak se přijatá
virtuální iniciace stává iniciací účinnou. Potenciál, který iniciace probouzí,
v sobě sice člověk má „od počátku“, ale „sebezasvěcení“ je možné leda
teoreticky, prakticky je to v podmínkách temného věku vyloučené. V patřičnosti k organizaci či linii je klíčová
transmise duchovního vlivu. Kromě ní
zasvěcovaný od mistra obdrží také metody, kterými může tuto potencialitu
vlastní prací rozvinout. Tento proces opakuje kosmogonii: potenciál jedince je materia prima, chaotický světský stav
před druhým zrozením. K tomu přistupuje osvícení transmisí; vrozená potencialita se jím mění ve virtualitu, která může prací směřovat
k uskutečnění. Pokud to shrneme,
podmínky iniciace jsou následující: potencialita (materia), virtualita
(transmise-osvícení) a vnitřní práce směřující
k završení.
Být součástí řádné iniciační linie je třeba reálně, ne jen „ideálně“ či
v představách – což je zbytečné a neúčinné. Nejde tu o učenost ani
fantazie; nestačí číst knihy nebo se sám pokládat za zasvěcence. Absurdní
představa (anebo pokus o) „sebezasvěcení“ postrádá vše, co ke skutečné iniciaci patří – transmisi, hierarchii i ústní
instrukce a metody k další práci; chybí vliv z „vyšších“ rovin existence
prostředkovaný iniciační linií. Nestačí si přát
iniciaci, je třeba být skutečně přijat řádnou tradiční organizací a
dostat transmisi, bez které se vzdor všem snahám není možné vymanit
z podmíněnosti profánním světem. Organizace nicméně musí mít skutečnou
transmisi, jinak se jedná o skupinu (v lepším případě jen) pseudoiniciační.
Nepomáhá ani rekonstruovat rituály dávno zaniklých organizací, kde není přítomná
iniciační linie. Nezbytný je „ne-lidský“ prvek, který se v linii předává; pokud je předávání přerušeno,
neexistuje způsob, jak je obnovit.
Guénon rovněž rozlišuje čistě externí synkretismus prvků různých
tradic kladených (třeba religionisty nebo teosofy) volně vedle sebe, a syntézu
(zevnitř), která začíná od principů,
nikoli vágních vnějškových podobností. Synkretismus zůstává takříkajíc na obvodu, syntéza postupuje od středu. Synkretikové předpokládají,
že nauky jsou dílem lidí, a redukují je na nevalnou úroveň toho, co by dokázali
pochopit či realizovat sami. Například posvátné spisy se pak v takové
profánní „hermeneutice“ uměle rozkládají na lidské působce bez ohledu na jejich
nadlidský původ a podobně. Naproti tomu skutečná
jednota všech tradic je všechny osvětluje, aniž by je vyprazdňovala a činila
vágními a snadno přístupnými komukoli.
Je rozdíl mezi těmi, kdo transcendovali
partikulární tradice, a kdo ještě ani
k tradici nedorostli. Většina synkretiků je druhý případ, stejně jako takzvaně
nenáboženští lidé. Pouhé intelektuální povědomí o vágní „jednotě“ všech tradic
na překročení potřeby k nějaké náležet ani
zdaleka nestačí. Tradiční formy jsou jako odlišné stezky, které snad vedou k jednomu cíli, ale pokud chce někdo k cíli dospět,
nezbytně musí po některé z nich kráčet. Rozdíl mezi jednotlivými
tradicemi už neplatí pro toho, kdo dospěl na samotný vrchol; avšak taková plná duchovní realizace, tedy rovina,
na které jsou překročena veškerá omezení
a všechna podmíněnost, je úroveň
vědomí a bytí velmi vzdálená od čehokoli,
co sebevýjimečnější příslušník moderního světa zná z vlastní zkušenosti.
V každém případě je zcela nezbytná transmise
nad-lidského působení, bez toho jde i ve všech obřadech jen o čistě lidskou
frašku, která je v nejlepším případě
zcela bez účinku. Exoterické organizace v tradičních civilizacích bývají otevřené
všem (což nevylučuje nadlidský vliv), esoterické vyžadují speciální kvalifikaci
– ty jsou iniciační ve vlastním smyslu. Každé skutečné náboženství má
v jádru nadlidský vliv, který se předává v iniciační posloupnosti;
tím spíš to platí esoterní aspekty náboženství. Nauky se předávají společně
s duchovním vlivem, což nezávisí primárně na individualitě a lidských
kvalitách učitele; nicméně k přijetí takového vlivu nestačí číst texty: nezbytné je
reálné, osobní spojení s živou iniciační linií.
Existuje transmise duchovního vlivu (a) horizontální: tedy předávání v čase dědictví
z předcházejících, vyšších stadií lidstva; a (b) vertikální, přímé sdílení nečasových principů „shůry“, umožněné v
iniciaci; z lidského hlediska jde o návrat k počátkům a participaci
na nich. Obsah tradice je jako transcendentní neměnný, mění se jen formy, a i ty jsou blízkostí principům
proměněny; světské ideje se naproti tomu mění ustavičně, podléhají libovůli,
nahodilým vlivům a módě, takže v podstatě nemá smysl hovořit o profánní
tradici.
Skutečná, posvátná tradice vychází z iniciačních center;
ta jsou zase spojena se společným středem, který je srdcem každého střediska,[8]
tak se v liniích udržuje nepřerušená komunikace se svrchovaným středem,
jádrem a srdcem všech autentických tradic. Proto nemohou být autentické tradice
nikdy ve skutečném rozporu; rozdíly
mezi naukami nebo neshody praktikujících je na místě přičítat vnějším
(kulturním, dobovým, geografickým) podmínkám nebo lidské omezenosti nositelů
iniciace.
Iniciační organizace nejsou náboženství, takže je nesmysl je
směšovat s náboženskými sektami, které nejsou než deriváty náboženství;
jde spíš o posvátnou vědu vyhrazenou
elitě. Některé sekty snad mohly vzniknout profanací esoterních doktrín, ale
to je vše. Rovněž je to něco jiného než tzv. tajné společnosti. Také existují
pseudoiniciační a protiiniciační společnosti.
Samotné iniciační tajemství je nesdělitelné, není možné je vyjádřit slovy běžné řeči ani vyzradit:
je to samotný duchovní vliv, který se
předává v linii; je možné je poznat a sdílet jen samotnou iniciací. Ohledně kvalifikace k takovému sdílení
je třeba dodat, že východiskem je individualita, která by měla být zdravá a
v pořádku, mít jistou intelektuální a celkovou kapacitu, pokud má být
s to obdržet iniciaci. Podmínky si liší podle typu iniciace, nicméně je
přirozeně nesplňuje každý: iniciace je, nakolik uvažujeme o individualitách,
věcí elity. Připouštění nekvalifikovaných jedinců k iniciaci může vést
k úplné zkáze organizace, nemluvě o riziku, které to může představovat pro
nekvalifikované aspiranty.
Iniciace není možná bez rituálů, jejichž účelem je spojení
člověka s nadlidskou rovinou skutečnosti, odkud skutečná iniciace pochází.
Obřady mají účinnost samy o sobě; ta nezávisí na jednotlivci, jenž je provádí: rituál
působí takříkajíc ex opere operato.
Iniciační rituály jsou na rozdíl od exoterních, světských obřadů a ceremonií
vyhrazeny elitě těch, kdo mají potřebnou kvalifikaci. Iniciační obřad rovněž zanechává
character indelebilis; člověk, jenž
ho podstoupí, už má napořád spojení s iniciační organizací. Symboly, které
se užívají v rituálech, jsou rovněž nadlidského původu; v podstatě
jde o sedimenty rituálních gest a úkonů. Rituál se v podstatě skládá ze
symbolů: je jejich uskutečněním; symbol i rituál odkazují k univerzální
korespondenci, která prostřednictvím analogie spojuje nižší roviny skutečnosti s vyššími.
Pokusy o uchopení iniciační symboliky ze strany filosofie
musí nutně selhávat, protože filosofie coby profánní
myšlení nemůže symboliku nadlidského
původu vůbec pochopit. Navíc je filosofie analytická, zatímco symbolika
syntetická. Racionalita, se kterou pracuje filosofie, je v příslušných
oblastech užitečná, ale symbolika je věcí mnohem širší a její oblast nelze
diskurzivní racionalitou obsáhnout: posvátnou vědu není možné probádat pomocí
profánního myšlení.
Rituály v rámci iniciační linie jsou vždy posvátné;
obejdou se bez vnějších ceremonií, a
existují také zhola profánní, třeba i velmi okázalé ceremonie, zbavené všeho
vpravdě rituálního. To je třeba nezaměňovat a nesměšovat; vnější ceremonie je
jen nikterak nepostradatelný oděv, do nějž se halí rituál; jde o čistě lidský
výtvor. Ceremonie mohou pomáhat lidem ve stavu úpadku, ale také – jako vyprázdněné
– mohou být podvodnou náhražkou rituálu; jejich přítomnost v iniciačních
organizacích vždy svědčí o jistém úpadku. Magické ceremonie v rámci
moderního okultismu nemají vůbec žádné
spojení s jakoukoli živou tradicí či transmisí, takže jsou projevem ještě horšího úpadku než čarodějnictví,
které je zvrhlou formou magie jako tradiční vědy nižšího řádu. Takzvaní mágové svými ceremoniemi okouzlují sami sebe
(jako děti zaujaté hrou) a jediné výsledky, jichž se jim dostane, jsou
psychologické. Ani někdy se objevující „psychické síly“ nemají s iniciací
a duchovní realizací společného v podstatě nic, naopak jejich rozvoj,
k němuž může v průběhu duchovní práce v intencích zasvěcovací
linie také docházet, může být pro
samotné Dílo rušivý.
Je rozdíl mezi náboženskými a iniciačními rituály, nakolik
je náboženství exoterické; ale může to být rozdíl jen ve stupni; náboženské
obřady mají společenský rozměr, zatímco iniciační jsou vyhrazené esoterní elitě,
ale přechod mezi nimi nemusí být nezbytně příliš ostrý. Naproti tomu zásadní je rozdíl například mezi
exoterní modlitbou coby vnější, individuální či kolektivní žádostí o sestup
duchovního působení, a kvalifikovanou esoterní „inkantací“, v níž bytost pomocí
nástrojů, jež jí byly svěřeny v rámci zasvěcování, vystupuje na vyšší,
transindividuální rovinu a zde vykonává vliv.
Takzvané iniciační zkoušky nemají nic společného
s běžnými životními útrapami a utrpením, jak se někdy mylně domnívají
okultisté; jsou to přípravné, vesměs očistné obřady předcházející samotné iniciaci.
Mohou znamenat přivedení do stavu „prvotní matérie“; nad níž je pak
v iniciaci vyřčeno tvůrčí Slovo. Iniciační smrt pak je tomu blízká;
znamená přechod z profánního do sakrálního řádu: druhé zrození při první
iniciaci.
Moderní, protitradiční společnost omezuje lidskou bytost na
její čistě vnější, profánní, „individuální“ aspekt, se kterým je spojeno také
profánní jméno. Zároveň se objevuje snaha redukovat všechnu skutečnost na tyto profánní aspekty. V rámci iniciace
dochází ke „smrti“ profánní individuality, takže může docházet i ke změně jména,
nicméně vzhledem k tomu, že bytosti na vyšších rovinách iniciace
překročily veškerá omezení, jméno samozřejmě nevyjímaje, týká se tato rovina,
kde dochází ke změnám jmen, jen nižších mystérií. V každém případě je
absurdní snaha historiků redukovat iniciační organizace na jakési kluby dějinně
podmíněných individualit opatřených profánními jmény. Profánní individualita se
podobá roli v divadle; rozdíl mezi hercem a rolí odpovídá rozdílu mezi
celkem osobnosti a dějinnou individualitou. Autor hry pak může symbolizovat „demiurga“.
Divadlo tak představuje jeden z nejméně nepřiměřených symbolů kosmické manifestace
jako takové.
Významné je již zmíněné rozlišení mezi virtuální a účinnou
iniciací: virtuální je transmise, přenos duchovního vlivu, se kterým se
zasvěcovanému zpravidla dostává i instrukcí pro vnitřní práci, jíž se může tato potencialita aktualizovat.
Účinná iniciace je naproti tomu samotné
uskutečnění tohoto potenciálu. Může se stávat, že v organizacích
v různém stupni úpadku může docházet k dalšímu předávání toliko
virtuální iniciace, aniž by docházelo k jejímu uskutečňování. Virtuální iniciace
je však nutná podmínka práce na
iniciaci účinné.
Iniciační nauky nejsou ani pouhé prodloužení filosofie či jiného učení, ani nejsou protikladem profánního vědění, jak by to
rádi viděli okultisté. Jde o instrukce
k realizaci, které se liší u každého jednotlivce, protože neexistují
dvě zcela stejné bytosti se zcela stejnými funkcemi, takže jsou i nauky a
jejich aplikace přizpůsobené potřebám jednotlivců. K jejich předávání se
vesměs používá symbolika. Veškeré iniciační poznání je samozřejmě zcela
nedosažitelné běžnému diskurzivnímu rozumu, který je omezený na čistě
individuální a profánní doménu. Pokud se má dojít k uskutečnění účinné
iniciace, je naopak zapotřebí překročit mimo jiné i omezení běžného rozumu.
Profánní kultura a vzdělanost je z hlediska iniciace
v podstatě indiferentní, tyto oblasti nemají v zásadě nic společného, ba profánní
kultura může být v procesu iniciace spíše na překážku: lidé profánně
vzdělaní trpí iluzí, že vědí vše o věcech, o nichž ve skutečnosti nevědí vůbec
nic, což jim může bránit v dosažení jakéhokoli skutečného poznání.
Intelektuální zvyklosti vštěpované profánním vzděláváním mohou být rovněž na
překážku; v případě, že má dojít u takového člověka k iniciaci, je
zapotřebí takové překážky odstraňovat. Univerzity ostatně pravděpodobně jsou
upadlými a znetvořenými iniciačními organizacemi; a pseudoiniciační hnutí typu
teosofie, která v tragikomické snaze o dosažení věrohodnosti napodobují
svým uspořádáním univerzity, pak představují nezdařenou napodobeninu čehosi beztak pokřiveného. To všechno není pro
iniciaci jen zbytečné, ale také může vytvářet její závažné překážky.
Přijetí iniciace vyžaduje jistou receptivitu, ale proces to
není pasivní, spíše naopak, vyžaduje velkou míru aktivní práce. Receptivita ve
vztahu k učiteli je dobrovolná a
učitel dělá vše pro osvobození svých
žáků. V pseudoiniciačních organizacích se mlhavě mluví o telepatickém,
sugestivním vlivu tajných mistrů, což samozřejmě se skutečnou iniciací nemá
společného vůbec nic.
Mnohé pseudoiniciační organizace a skupiny směšují nároky na
iniciaci se zcela profánní „službou lidstvu“ a filantropickými, anebo dokonce
politickými aktivitami, což samozřejmě se skutečnou iniciací pochopitelně nemá
žádný význam. Někde dochází až k takovému stupni konfúze, že se „iniciace“
pokládá za nástroj takové vesměs
beztak iluzorní „služby lidstvu“.
Ohledně někdy zmiňovaného „daru jazyků“ Guénon podotýká, že
se zde jedná hlavně o následující. Zasvěcenci, kteří překročili obvyklé limity
a podmíněnost, a to včetně podmíněnosti kulturou, mohou působit libovolně a bez
omezení používat ke svému působní nástroje kterékoli
kultury. Jedná se o překročení formy. V tomto smyslu byl tento dar
vlastní „rosekruciánům“, což patrně nebyla nutně konkrétní organizace: „bratr
růžového kříže“ je vnitřní stav, úroveň, které je v rámci zasvěcení možné
dosáhnout, ale není to patrně ani úroveň nejvyšší. Držitelé vyšších rovin
automaticky mají i nižší, takže například „súfí“ je eo ipso i „bratr růžového kříže“; ale žádný držitel této roviny by
o sobě jako o takovém nemluvil; podle toho, že tak o sobě někdo mluví, poznáme
pseudozasvěcence. Stav bratra růžového kříže, pokud jej někdo skutečně dosáhne, odpovídá nižším
mystériím, tedy reintegraci
primordiálního lidství.
Vyšší a nižší mystéria jsou rozdíly úrovně: nižší
s týkají reintegrace prvotního stavu člověka a jsou nutnou podmínkou přijetí
a dosažení vyšších mystérií, která se týkají nadlidských stavů bytí. Střed prvotního
lidství je jakoby bod, kde se člověka dotýká vertikála vyšších rovin existence.
Nižší a vyšší mystéria odpovídají královské a kněžské
iniciaci. Nižší, královská mystéria odpovídají naukám kosmologie, vyšší,
kněžské zasvěcení metafyzice. Nižší mystéria jsou jen přípravou pro přijetí vyšších.
Hermetismus je možná pozůstatkem nižších mystérií Egypta, včetně alchymie jako
„královského“ (tj. nikoli kněžského)
umění. Alchymie v tomto smyslu nemá vůbec nic společného s obskurní
laboratorní experimentací předchůdců moderní chemie a jejich dědiců, ale je
věcí čistě vnitřní.
Je rozdíl mezi úplnou transformací,
která se týká naprostého přerodu a realizace lidské bytosti, jejího úplného přechodu
na vyšší rovinu bytí, a pouhou
transmutací, což je více méně jen zušlechtění tělesné matérie, její
očištění od podmíněnosti a dosažení druhotných „sil“, jako je například
dlouhověkost. Netřeba patrně ani nezbytně dodávat, že ani relativně nižší rovina „transmutace“ není zdaleka dosažitelná
v rámci moderního okultismu, o profánní „vědě“ ani nemluvě.
Autor upřesňuje také pojetí elity, jíž může být vyhrazena
iniciace. Jedná se o nemnohé jedince, kteří mají potřebnou kapacitu, aby se jim
mohlo dostat iniciace ve výše vypsaném smyslu; mezi nimi je pak ještě mnohem
užší skupina těch, kdo dospějí od virtuální iniciace ke skutečné. Iniciační
organizace jsou přirozeně
hierarchické; iniciační hierarchie je hierarchií poznání a duchovní realizace,
která se dá přirovnat k řadě soustředných kruhů či pyramidě. Poznání je to
účinné a hierarchie se může skládat
z rozličného – principiálně nekonečného – množství stupňů od prvního
kontaktu s iniciační linií až k dosažní plné realizace, „svrchované
identity“. Iniciační organizace se, nakolik hovoří ve jménu svého nadlidského
původu, vyznačují rovněž neomylností, protože nejde o výpovědi omylných lidí. Ani
rituály nejsou odkázány na to, zdali jejich vykonavatel, zasvětitel, dosáhl
účinné iniciace.
Posvátná tradice, nakolik je v dnešním světě přítomná,
se aktualizuje právě v rámci výše zhruba charakterizovaného procesu
iniciace, který bývá v moderním světě často mylně, pokud vůbec, chápán.
Jak se zdá, byla pro Guénona skutečnost, že se až do dnešní doby dochovaly
řádné inciační linie, jedním z mála nadějných, dá-li se to tak říci,
aspektů dnešního světa. Rozumí se samo sebou, že mezi samotnou možností
přijmout zasvěcení a skrze něj se alespoň přiblížit k duchovní realizaci a
hlubokým vnitřním rozchodem s tím, co moderní svět pokládá za hodnoty, je
v Guénonově myšlení patrně velmi úzká souvislost.
Závěrem
Dodejme, že v rámci práce s exoterními texty,
jež Guénonovy publikované knihy představují, je samozřejmě možné jen
aproximativní pochopení toho, o čem náš autor, sám příslušník súfijského řádu,
hovoří. Nadto nám prostor vyhrazený pro toto stručné pojednání znemožňuje
zasadit jeho filosofii dějin a interpretaci iniciace do souvislosti jeho
metafyziky, o níž pojednáme na jiném místě. Snad se nám podařilo alespoň
v hrubých rysech shrnout jeho chápání jak moderního světa, tak i iniciace,
která, jak se zdá, pro něj představovala dost možná jedinou validní alternativu tohoto světa.
Nechme rovněž stranou podrobnější pojednání o otázce, která
je nasnadě: totiž o jakých „iniciačních organizacích“ autor vlastně hovoří.
Podotkněme jen následující. Jistě měl
na mysli iniciaci v rámci súfismu, a patrně i tradic védánty. Jeho pojetí
rovněž nezapře jisté sympatie ke katolické církvi, s níž měl vzdor
konečnému odloučení autor po celý svůj život silné spojení, třebaže se tento
vztah nevyvíjel vždy zcela uspokojivě pro všechny zúčastněné. Rovněž je
v textech silně patrný vliv svobodného zednářství.
Zdá se být hořkou ironií osudu, že svým západním čtenářům,
kteří se, vyvedeni z míry radikalitou jeho pojetí iniciace, celkem
pochopitelně ptali, jakou iniciační organizaci by měli ve své situaci vyhledat,
Guénon nabízel jako možnost právě zednářství nebo Schuonův „súfijský“ řád Maryamiya – tedy skupiny a organizace, o
jejichž hodnotě by právě z hlediska
jeho pojetí bylo možné, ba nasnadě i pochybovat. Nepřímo se mi však zdá
univerzalitu jeho pojetí potvrzovat, že by je bylo mutatis mutandis možné, nakolik je mi známo, uplatnit i na živé
esoterní tradice, které sám Guénon – přinejmenším z vlastní zkušenosti,
což je v tomto ohledu rozhodující – neznal.
Vraťme se však k samotnému poselství knih, o nichž jsme
se pokusili referovat. Pro člověka, který se s Guénonovým myšlením setkává
poprvé, může být taková konfrontace poněkud překvapivá, ba silně zneklidňující.
Autor předmětných textů zjevně nebyl
nepříčetný (jakkoli by to bylo pro mnohé čtenáře jistě úlevou): jeho texty
se vyznačují průzračnou logikou a jasností, která může v kontextu
moderního myšlení trochu paradoxně působit jako osvěžující závan jasnosti a
racionality v temném hvozdu chaoticky propletených individuálních
idiosynkrasií. Zároveň je však jeho pohled na skutečnost, pokud ho vezmeme
vážně a domyslíme do důsledků, pro mysl formovanou moderním světem krajně pobuřující. Na kritické hlasy kulturních
pesimistů všeho druhu jsme vlastně zvyklí, jakkoli patří Guénonova vize
současného světa k nejtemnějším;
skutečně děsivě ale působí, že spolu s „moderním světem“ bez okolků a velmi
důrazně odmítá i v podstatě vše, co
se prezentuje jako jeho alternativa. Pokud
by na tom, co Guénon říká, něco bylo – a pokud jeho vzájemně těsně spjaté teze
platí zčásti, platí de facto jako
celek –, znamená to, že takřka celý svět,
který známe, ztrácí význam a hodnotu a stává se snad zábavnou, ale rovněž
obludnou a hrůznou fraškou; divadlem krutosti, dekadence a zkázy. Zároveň se
však můžeme jen stěží zbavit dojmu, jako by Guénon vlastně jen nahlas řekl
něco, co již dávno tušíme: totiž že císař je ve skutečnosti nahý a celý
„pokrok“ západní civilizace, té podivné lodi bláznů, je jen pyšnou a zaslepenou
cestou k sebezničení a globální katastrofě.
Osobně pokládám Guénonovo pojetí iniciace – jakož i
moderního světa – za velmi cenný protijed; lék proti automatismům a mechanicky
přijímaným přesvědčením a celé řadě zmatků, které se zdají s jistou
perfidní fatalitou vyplývat z přijetí v současnosti obecně
rozšířených předpokladů, hodnot i zvyklostí, ať už jde o „kulturu“, anebo
„kontrakulturu“, „levici“, nebo „pravici“, „esoteriku“, či „skepsi“ – atd. Snad
je právě šok, který mohou Guénonovy
texty vyvolat, a nabídka alternativní perspektivy, tím, oč v nich – možná
ne zcela v souladu se záměrem autora – jde především. Lidský život se
častokrát, snad nikoli neprávem, přirovnává ke snu; a pokud vůbec má existovat
něco jako „iniciace“, bude – pokud zůstaneme na půdě této metafory – nějak souviset s probuzením. Pokud
se podíváme na dnešní svět – včetně toho, co se v něm prezentuje jako jeho
alternativa, anebo dokonce „zasvěcení“ – Guénonovýma očima, možná nás napadne
něco jako „to se mi snad zdá“; a snad právě takový drobný zkrat v jinak
bezchybném provozu produkce dalších a dalších jevů filtrovaných „brýlemi
mámení“, které nám nasadil svět, jemuž jsme přivykli, může otevřít průzor do jiné verze skutečnosti, resp. vyšší
roviny bdění. Co si s tím počít, je otázka, která dalece přesahuje rámec
tohoto pojednání.
Ostatně nemyslím, že by pouhý profánní text mohl
prostředkovat něco zásadně hodnotnějšího, než právě ztrátu, nebo alespoň
zpochybnění samozřejmosti. Pokud jste se nechali Guénonovými idejemi vyvést
z míry, tento článek splnil svůj účel.
[1] Podrobně o Guénonovi a
tradicionalistickém hnutí vůbec viz Mark Sedgwick, Against
the Modern World: Traditionalism and the Secret Intellectual History of the
Twentieth Century, Oxford University Press 2009.
[3] Zdá se, že v kontextu moderního západního okultismu jsou
nejvíce v souladu s Guénonovým pojetím moderního světa – samozřejmě
kromě tradicionalistických autorů, kteří z něj přímo vycházeli – Gurdžijev
a další představitelé jeho Čtvrté cesty. Viz např. P. D. Uspenskij, Hledání
zázračného: Zlomky neznámého učení, Malvern 2011.
[6] K další
úvaze o tomto na první pohled poněkud zvláštně působící přesvědčení je možné
doporučit pozoruhodné svědectví z relativně nedávné doby o životě
v kultuře, které se proces „modernizace“ dlouho vyhýbal; viz Tulku Urgjän
Rinpočhe, Planoucí záře: Vzpomínky Tulku
Urgjäna Rinpočheho, Praha 2014.