pondělí 8. července 2019

Pojetí iniciace v díle René Guénona

Tenhle text vyšel v loňském Logosu; mám nicméně dojem, že by mohlo být celkem užitečné, kdyby dosáhl i na místa, kam se Logos nedostane, takže ho s malým časovým odstupem a po zralé úvaze věším sem. Z následujícího je myslím dobře patrné, proč ho pokládám za celkem zásadní; a taky proč k němu nemám mnoho co dodat.







Pojetí iniciace v díle René Guénona


René Guénon – filosof spíše neznámý


René Guénon (1886–1951), zakladatelská postava tradicionalistického hnutí a jeden z nejvýznamnějších – jakkoli nikoli nejslavnějších – myslitelů dvacátého století, pocházel z Francie, konkrétně z Blois, a vyrostl ve striktně katolickém, takříkajíc tradičním prostředí. Jako nadaný student filosofie a matematiky působil od roku 1904 v Paříži. Od roku 1906, v době, kdy se z ne zcela jasných důvodů stáhl z univerzity, se začal zabývat studiem esoterismu, zpočátku jako chráněnec známého Papuse. Za svého patrně dosti barvitého esoterického mládí se Guénon, pozdější břitký a nesmiřitelný kritik moderního okultismu, angažoval, a to někdy i jako vůdčí osobnost, v řadě okultních organizací včetně martinistického řádu a některých neognostických skupin. Roku 1912 se oženil, konvertoval k islámu a dostal se do úzkého kontaktu se súfismem. Od začátku dvacátých let se začal otevřeně distancovat, ba obracet proti modernímu okultismu a začala se jednoznačněji formovat jeho stanoviska, z nichž posléze vyrostl vlivný myšlenkový směr známý jako tradicionalismus. Začátkem třicátých let přesídlil do Egypta, kde se rozhodl asimilovat a setrval zde až do konce svých pozemských dnů.[1]

Guénon napsal své první větší dílo, věnované hinduistické metafyzice, roku 1921,[2] a celý svůj život zůstal plodným autorem dlouhé řady drobnějších i rozsáhlejších textů. V některých svých spisech se kriticky vyrovnává s moderním okultismem (zvláště spiritismem a teosofií); vytvořil rovněž pozoruhodnou, dalo by se říci „kulturně pesimistickou“ filosofii dějin zahrnující neúprosnou kritiku moderního světa; řadu textů věnoval „věčné filosofii“ či tradiční metafyzice, náboženské a esoterní symbolice a primordiální posvátné tradici. V desetiletích, která trávil v Egyptě, se společně s Anandou K. Coomaraswamy stal zakladatelem tradicionalistické školy, k jejímž čelným představitelům se posléze zařadil i Frithjof Schuon a další autoři. Tento myšlenkový proud potom přímo či nepřímo ovlivnil mnoho jiných významných myslitelů; a Guénon, tento zapřisáhlý nepřítel moderního světa, se svým někdy přiznávaným, ale velmi často také nepřiznaným vlivem poněkud paradoxně stal jedním z nejvlivnějších moderních myslitelů.

Guénon mimo jiné, patrně pod vlivem osobních zkušeností s rozdílem mezi moderním okultismem, v němž se sám v mládí intenzivně angažoval, a řádnou iniciační linií súfijských řádů, a předtím možná i advaitové védánty, vypracoval pozoruhodné pojetí iniciace, které v západní okultní literatuře moderní epochy působí dosti neobvykle, a až na vzácné výjimky[3] vlastně nemá obdoby. Jeho pojetí v podstatě spočívá v důrazném přitakání řádným iniciačním liniím nadlidského původu a neméně razantním odmítnutí všeho, co autor pokládal za projevy pseudoiniciace, anebo dokonce démonické antiiniciace. Abychom porozuměli radikalitě jeho pojetí, měli bychom se však nejprve seznámit alespoň letmo s jeho pojetím dějin, jak je vypracoval v jednom ze svých hlavních děl Říše kvantity. Uvidíme, že jeho pojetí iniciace je na temném pozadí jím líčeného dekadentního moderního světa při vší neobvyklosti, a snad i neschůdnosti nejen velmi dobře pochopitelné, ale také, pokud se nám autorovým východiskům podaří alespoň rámcově porozumět, také až znepokojivě přesvědčivé.

Stále větší množství odpadků aneb příběh o moderním světě


V jednom ze svých hlavních děl s názvem Říše kvantity a znamení času[4] z roku 1945 se náš autor – v návaznosti na své starší dílo Krize moderního světa[5] – vyrovnává s jevy, které chápe jako doklady nezadržitelného úpadku moderního světa. V následujícím se pokusíme stručně představit jeho postoje.

Sílící chaos moderní doby se v jeho pojetí nijak nevymyká obsažnějšímu řádu: v rámci velkého kosmického cyklu, který je dokonale uspořádaný, je temný věk, v němž žijeme, obdobím přicházejícím nutně; jeho základní dynamikou je sestup od kvality ke kvantitě, od esence k substanci. Úpadek se manifestuje jako parodie vyššího, původního řádu předcházejících fází kosmického cyklu. Tuto neblahou charakteristiku moderního světa může pochopit jen hrstka těch, kdo připravují semeno nového cyklu. Je příznačné, že v moderní době se projevuje reduktivní tendence vysvětlovat z nižšího vyšší; tradiční přístup je právě opačný. Pohyb od kvality k multiplicitě autor chápe ontologicky jako sestup: vyšší je – ontologicky, ale i časově – původnější.

Esence a substance představují univerzální principy (obdobné dvojici puruša/prakrti). V relativním smyslu vypovídají o více či méně omezeném či rozvitém stupni manifestace a jsou analogické látce/formě, potencialitě/aktualitě apod.; v našem světe je významná polarita kvalita/kvantita. V pohybu úbytku kvality a přibývání kvantity, který se zdá odpovídat času profánních dějin, dochází k jakési erozi reality; vzniká stále větší množství stále neskutečnějších napodobenin: dějinný svět jako takový je svět mizení skutečnosti a množení přízraků. Postupem času vzniká ve všech oblastech lidského světa stále větší množství stále horších bytostí a věcí.

K modernímu světu neodmyslitelně patří snaha o čistě kvantitativní, vesměs materialistické vysvětlování všech jevů. Nicméně „hmota“, ze které se v materialistické moderní době vysvětluje svět, není „hmota“ starých: jejich „prvotní látka“ byla čirá potencialita; už základem našeho světa je sekundární, minulostí poznačená matérie, která se má k jednotlivým jsoucnům jako primární matérie k veškeré manifestaci. V našem světě nadto není nic, co by v sobě neneslo i kvalitativní rysy. Čirá kvantita je nemyslitelná: i abstraktní geometrický prostor obsahuje tvary (tedy kvality). Čistě kvantitativní vysvětlování je vždy iluzorní. Už sám přirozený prostor, který je nezbytným předpokladem všech konstruktů prostoru abstraktního, je paprsčitý, je v něm střed a šestero směrů: přirozený prostor je také orientovaný, podobně jako přirozený čas je vždy kvalitativně zabarvený. V různých fázích časových cyklů je dění mimo jiné i různě rychlé; moderní čas se vyznačuje bezprecedentním zrychlením dění; je dost možné, že si čas ani prostor lidí předmoderních dob vůbec nedovedeme představit.

Nárůst kvantity se vyznačuje atomizací a individualizací. Nesprávně se zaměňuje příslušnost k druhu a příslušnost ke kolektivu jednotlivců, mase. Ve skutečnosti jde o protiklady: druh je kvalitativní kategorie, masa je naproti tomu kvantitativní. Náležitost k druhu je sdílená kvalita, kolektiv je pouhý nesoudržný konglomerát oddělených, disparátních jsoucen. Kvantita jako princip nikdy nepřináší sjednocení, její funkce spočívá v oddělování.

Pohyb od esence k substanci lze vidět synchronně, tedy jako různou míru bytí; anebo diachronně, jako pohyb úpadku. Uniformita vlastní pozdnímu světu přebujelé kvantity, jenž balancuje na samé hranici nebytí, je rouhavou parodií jednoty, ať už jde o masové vzdělávání, průmyslovou výrobu, masové sdělovací prostředky, nebo další analogické jevy.

Pohyb úpadku se projevuje v zániku tradičních řemesel/umění (už takové rozlišení je čistě moderní pomysl), která byla zakotvena v tradičních vědách; když obory lidské činnosti ztrácejí zakotvení v posvátné tradici, vzniká ničivý průmysl. Stará řemesla vždy obsahovala iniciační moment a jejich provádění znamenalo plnění přirozené funkce v rámci živého společenství. Na místo toho v posledních staletích nastupuje veškeré iniciace prostá „volba povolání“, zajišťujícího potřeby ostatních masových lidí. „Volba“ s sebou nese zaměnitelnost, což je další projev sílícího kvantitativního aspektu. V tradičním vzdělání jde o probouzení vnitřních potencialit (anamnesi), ne o nahromadění vědomostí; v současné době se žije v sériově vyráběném světě, kterému tyto zásadně důležité složky úplně chybí.

Krátce řečeno: v moderním světě naprosto nejde o pokrok, ale o zřícení do dříve nevídaných hlubin úpadku, odosobnění a ztráty bytí. Příznačný je v této souvislosti rozdíl mezi tradiční anonymitou například stavitelů katedrál a moderní anonymitou davového člověka; v prvním případě se jedná o překročení individuality, ve druhém o stav, kdy jí ještě nebylo ani dosaženo. Podobný rozdíl je mezi ateistou, který není schopen dokonce ani běžného náboženského života, a zasvěceným, jenž překročil omezení jednotlivých tradic a jako takový se nevejde do přihrádky vyhrazené žádné z nich (což se však podle Guénona, jak uvidíme v následujícím, v žádném případě netýká dnes velmi rozšířeného náboženského eklekticismu, který není projevem překonání omezení a duchovní realizace, ale spíše dokonalé duchovní impotence). Odstrašujícím příkladem moderní kvantitativní vědy je například zdánlivá přesnost statistiky, která se opírá o iluzi, že se lze čistě kvantitativně dobrat čehokoli významného. Za podobnou iluzi se pokládá i často dodržované pravidlo hledat vždy nejjednodušší vysvětlení jevů: ve skutečnosti nic nenasvědčuje tomu, že by to nejprostší vysvětlení bylo vždy nutně také správné. Tendence k zjednodušování je nadto spíše opakem často proklamovaného „sjednocení“; zjednodušení znamená ochuzení, úbytek možností. Nejzvrhlejší je zjednodušování v duchovních věcech, k jakému dochází například v protestantismu oproti katolicismu; je příznačné, že právě protestantismus je snad jediným náboženských výtvorem moderní doby (dnes bychom mohli dodat, že druhým takovým výtvorem je v poslední době povrchní eklekticismus hnutí New Age, který se nicméně autorovo uvažování zdá spíše potvrzovat, než že by je vyvracel). Zjednodušení s sebou nese zhoubnou demokratizaci náboženství, zánik hierarchie, a samozřejmě i nenávist vůči jakémukoli skutečnému esoterismu.

Moderní svět obecně se vyznačuje rostoucí animositou vůči tajemství; sílí naopak tendence vše zjednodušit tak, aby to pochopil kdokoli. Zcela absurdní je pak časté přesvědčení neospiritualistů, že lidstvo již vyspělo natolik, že „esoterní nauky“, vyhublé v jejich podání na snůšku banalit, není již třeba více „držet v tajnosti“. Tato tendence k zveřejnění nevede k povznesení lidstva, ale k zhanobení a zničení všeho, co bylo vznešené a hodnotné, a lidé, kteří přestávají tíhnout k vyššímu, jen upadají na podlidskou úroveň.

V moderní době převládá racionalismus, jenž odmítá veškerou hierarchii, autoritu i vše nadrozumové (a nadlidské). Pramenem pravdy a smyslu je v moderním světě individualita, ale i tu se snaží redukcionistická věda dále rozložit a vysvětlit z nižšího, tedy z hmoty. Hmota se proti vší zkušenosti redukuje na čirou kvantitu, duch na „zdravý rozum“; ten jakožto slepý vůči všemu vyššímu tíhne níž – tedy opět ke kvantitě.

Po beztak zhoubné karteziánské redukci světa na dvě „věci“, rozprostraněnou a myslící, dochází k další redukci, totiž snaze převést „věc“ myslící na rozprostraněnou. Nábožensky založení vědci stejně jako věřící v transcendentního boha, který je kdesi mimo tento (čistě kvantitativní) svět, jsou ve skutečnosti stejní materialisté. Vnímání světa se tak vnucuje omezení na smyslově vnímatelný vnější svět; z toho se rodí veskrze iluzorní, na minimum okleštěný „obyčejný život“, který v tradiční společnosti vůbec neexistuje. Lidstvu je vnucena fantasmagorie omezené „profánní“ skutečnosti, a cokoli se do tohoto úzkého rámce nevejde, je prohlášeno za neexistující.

Posun od kvality ke kvantitě je dobře patrný na penězích: staré mince (příznačně ze vzácných kovů) nesly posvátné symboly; teprve později degenerovaly v čistě kvantitativní, mimochodem značně destruktivní veličinu. Nikterak překvapivě pak ztrácejí hodnotu; ztrátou kontaktu se skutečností vyššího řádu, dotyku posvátného, ztrácejí i kupní sílu a působí jako ničivá moc. Je na nich dobře patrné, že sestup ke kvantitě neznamená nic jiného než doslovné a naprosté zničení světa (podotkněme, že i rozvoj čistě virtuálního finančního světa, v němž se pustošivé toky financí skládají často i převážně z dluhů – tedy obludnosti nikde neexistujících, zároveň však chybějících „peněz“ –, by patrně Guénonovi připadal jako hrůzné překonání jeho nejčernějších představ).

Odklon od esence s sebou nese doslovné utužení materiality. Lidská kapacita být v kontaktu s vyššími rovinami skutečnosti atrofuje, jak sílí fixace na hmotný svět, a zároveň se samotné vězení hmoty upevňuje. Zároveň s tím se materialisticky orientovaným lidem aktivně neukazují, skrývají určité aspekty skutečnosti: vše duchovní před petrifikujícím pohledem materialismu uhýbá.

Vědecké teorie se proměňují a jsou soustavně vyvraceny; samotní vědci si mohou být vědomi, že jejich poznání světa je nejisté a nestálé, o to usilovněji však vědu popularizují. Tak se rodí vědecká mytologie, která se ráda spojuje s obdobně protitradičním neospiritualismem.

Z mylného předpokladu, že svět musel vždy vypadat tak jako dnes, vyrůstá mytologie profánního dějepisu; ve skutečnosti je velmi obtížné porozumět motivacím dřívějších lidí, nemluvě o měnících se podmínkách a možném vlivu kataklysmat, úbytku schopností vnímat vyšší roviny skutečnosti atd. O dobách před „axiální epochou“ neví profánní historie takřka nic, a určitě neví o ničem, co by předcházelo počátku temného věku, kalijugy. Vše, co se nevejde do směšně krátkého období relativně známých profánních „dějin“, je zcela mimo dosah moderního vědění. To platí i pro zeměpis; zprávy starých dělají v obou oblastech, historii i geografii, dojem, že lidé dříve viděli úplně jinak úplně jiné věci; jako by žili v jiném světě.[6] Navíc mohl mít například právě zeměpis zcela jiný význam než dnes – posvátná geografie mohla hovořit o vnitřních krajinách a místech setkávání s odlišnými dimenzemi skutečnosti atd.

V moderní době je časté, že psychická rezidua mrtvých tradic ožívají na způsob přízraků či rouhavých parodií; to platí o regresech šamanismu, čarodějnictví a pohanství; podobný případ je i spiritismus. Na této zvrhlé nekromancii se bezděky podílí archeologie tím, že vytahuje na světlo pozůstatky, které je pak možné tímto způsobem zneužívat.

Velmi důležitý je v kontextu tohoto díla popis postupně nadcházejících stadií „protitradiční“ aktivity. Duchovní působení se odehrává prostřednictvím lidských jedinců; a tak jako existuje pravá iniciace, která vychází z nadlidských oblastí a do nich také přivádí, existuje i podlidská anti-iniciace. Její postup dějinami moderního světa je následující. Plochý a jalový racionalismus nejprve začne popírat vyšší řád; lidé se jeho působením od vyšších rovin skutečnosti odříznou a uzavřou sami v sobě, v iluzi „profánní“ skutečnosti. Následně se jejich pozornost pod vlivem materialismu fixuje na vnější, hmotný svět. Tato tendence sílí pomocí průmyslové aplikace výsledků kvantitativní vědy zbavené posvátných, tradičních vazeb. To je první fáze, v níž dochází k ztuhnutí hmoty, ztrátě její transparence a otevřenosti vlivu shůry, z vyšších rovin existence; v této fázi odchází k nástupu a převládnutí principu kvantity. Ve druhé, „postmaterialistické“ fázi úpadku se lidský svět, odtržený od svých kořenů ve vyšších rovinách skutečnosti, otevírá podlidským, destruktivním podsvětním silám; zde po prosté ztrátě vazby na tradici z předchozí fáze přichází pozitivní, aktivní působení ničivé anti-iniciace.

Příznakem zhoustnutí a ztuhnutí hmotného světa je i mizení nomádského způsobu života; původně existovaly vždy dvě modality lidské existence, život usedlý a kočovný, které se vzájemně obohacovaly. V současné době dochází k zničení nomádského života. Podobně se upevňuje i výroba a bydlení: po bydlení ze dřeva dochází k vytváření domů z kamene a pak ještě trvanlivějších materiálů. Tento vývoj souvisí i s neřízeným rozvojem metalurgie, která je spojená s podsvětními silami; její součástí vždy byla přísná rituální opatření, a nyní se bez této rituální ochrany práce s kovy stává nebezpečným médiem působení podsvětních mocností; nesprávné jednání a zacházení s nimi může vést ke zkáze.

Ke konci temného věku, kalijugy, dochází k jakémusi stlačení času a tím zrychlování událostí; nakonec prostor zcela pohltí čas, což bude znamenat konec tohoto a začátek nového cyklu. Po příklonu k materialismu a odtržení od požehnání shůry začíná docházet k rozpouštění předtím plně materializovaného světa. To, co předtím ztuhlo a potemnělo, začíná mizet: drolí se společenské uspořádání, čas se zrychluje, vědcům mizí pod rukama samotná hmota a rozkládají se všechny tradiční vazby. Materialisté starého střihu ještě měli jakousi skořápku hmoty, která je chránila před úplným vpádem sil chaosu, což v době postmaterialismu již neplatí.

První stadium představuje prostou deviaci od tradice; druhá fáze je aktivní subverze, prosazování opaku všeho normálního: zde se objevují rouhavé parodie všeho tradičního, včetně obřadů materialismu či pseudoiniciace psychoanalytiků nebo současných mágů. V rámci subverze dochází i ke zneužívání a desinterpretaci tradičních symbolů.

Dalším otráveným plodem odtržení od tradice je pseudotradicionalismus ve smyslu sentimentálního či agresivního lpění na čistě lidských „obyčejích“ bez vazby na cokoli posvátného. Taková pseudotradice se chápe jako pouhý výtvor lidského společenství; ve skutečnosti je to stejný produkt moderny jako ostatní perverze, a jako taková je opakem tradice.

Služebníky druhé, podvratné a aktivně ničivé fáze úpadku jsou také přívrženci neospiritualismu, který ve jménu boje proti materialismu předkládá duchovně vyhladovělým a vyprahlým lidem pseudoiniciaci; v ní dochází k exploataci a zneužití vnějškově pochopené autentické tradice, kterou například přívrženci teosofie a dalších forem moderního okultismu dávají do služby moderních idejí, jako je evolucionismus či pokrok. Ještě nebezpečnější je v tomto ohledu psychoanalýza, která zaměňuje hloubku s nízkostí, přiklání se k nevědomí místo nadvědomí a záměrnou prací s temnými, podlidskými silami aktivně participuje na otevírání trhlin do nižších rovin skutečnosti, jimiž se na náš svět valí destruktivní síly. Psychoanalytický výcvik představuje antiiniciaci par excellence – Guénon v této souvislosti neváhá hovořit o satanské svátosti. Dochází zde také k zvrácené a zavádějící interpretaci tradiční symboliky. I zde se projevuje moderní neschopnost rozlišit duchovní a duševní. Takové a podobné, bezděčně škodlivé a iluzorní projevy pseudoiniciace se mohou stát nástroji aktivně působících ohnisek „protiiniciační“ aktivity, která nepůsobí proti tradičnímu duchu omylem či nevědomky a bona fide, ale cíleně. Do této ošidné oblasti na pomezí prostého duchovního zmatku a vyloženě škodlivého působení spadá velká většina synkretického okultismu a teosofie; v současné době by do ní nepochybně spadala celá oblast komerční „esoteriky“. Halucinace pseudozasvěcenců i nekompetentní užívání rozličných divinačních i jiných „technik“ vedou také ke vzniku klamných a lživých „proroctví“ a dalších bludů a iluzí.

Aktivní anti-iniciace není čistě lidská, angažují se v ní i mimolidské síly; jedná se v podstatě o dílo vzájemně se svářících negativních duchovních sil, tvořících zvrácené pseudohierarchie, působící na nižších rovinách; vše to slouží celkovému účelu a je součástí, jak bylo řečeno na začátku tohoto oddílu, nadřazeného řádu kosmického cyklu. Jedná se rouhavou parodii primordiálního řádu a posvátné tradice. Na sklonku kosmického cyklu takto dochází ke zničení světa a počátku nového; a koneckonců ukončení světa znamená také konec jisté iluze.

Jak patrno, Guénonův obraz moderního světa je dosti skličující a může působit na člověka, jenž je tomuto světu volky nevolky přivyklý, poněkud nepatřičně. Na druhou stranu je při troše otevřenosti při četbě jeho textů patrné, že jde o autora, který je velmi dalek toho, že by svou kritiku moderního světa střílel bez rozmyslu od boku. Nadto je třeba připustit, že v posledních staletích vznikla v kontextu západního myšlení celá řada filosofií dějin či historiosofických spekulací, nicméně není pravidlem, že by se s odstupem času výrazněji potvrzovaly. To jako by příliš neplatilo pro Guénonovu interpretaci moderního světa: právě naopak, vývoj v desetiletích, která uplynula od vydání této knihy, se zdá jít v mnoha ohledech právě tím směrem, který náš autor naznačoval. Vývoj moderního – a po něm „postmoderního“ – světa by jen dost možná překonal i Guénonovy nejčernější obavy: nejsem si jistý, zda by si náš autor vůbec dovedl představit čirou ničivou nicotu zmiňovaných elektronických „peněz“, perverzní „přátelství“ našich sociálních sítí a celý polosvět přízraků mediální a internetové „noosféry“, anebo třeba stále větší množství jedovatého odpadu, kterým se naše planeta už začíná doslova dusit; abychom uvedli jen opravdu dosti markantní příklady vývoje, který se zdá postihovat celou naši kulturu i planetu.

Tím spíše by se mohlo zdát na místě věnovat pozornost jeho pojetí iniciace, která je pro něj, jak uvidíme, coby médium posvátné tradice jedinou hodnotnou alternativou marasmu moderního – a jistě bychom mohli doplnit i „postmoderního“ – světa.

Zasvěcení: Lux in tenebris?


Kniha Aspekty iniciace[7] z roku 1946 je věnována tématu zasvěcení obecně, ne některému zvláštnímu typu. Pokusme se nyní shrnout toto obecné pojetí iniciace shrnout.

Vzhledem k výše přiblíženému stavu moderního světa má toto dílo pomoci odlišit autentickou iniciaci od pseudoiniciace a antiiniciace. Nechce nikoho manipulovat ke vstupu do určité iniciační společnosti. Nepochopení, oč se v iniciaci jedná a co to vlastně je, bývá časté i mezi členy autentických iniciačních organizací, což mnohé vypovídá o stavu, ve kterém Západ je. I když u mnohých je možná víc dobré vůle než správného poznání, není valná naděje, že se u nich povede přejít od virtuální k účinné iniciaci. Ostatně i autentické organizace na Západě jsou silně ovlivněné působením antiiniciačních sil, takže není nijak pravděpodobné, že by se je podařilo obnovit. Autor se snaží je ukázat cestu těm, kdo by chtěli k reformě přistoupit. Pojednání se týká iniciace východní i západní, neboť jádro je vždy stejné; totiž ne-lidský původ, bez čehož neexistuje ani iniciace, ani tradice, leda moderní, čistě lidská parodie, která je buďto pouhou nesmyslnou fraškou, anebo možná slouží ještě mnohem temnějším účelům.

V moderní době tendence zahladit iniciaci mj. tím, že se převede na něco jiného; proto se autor v této práci věnuje snaze odstranit takové zmatky. V nemalé části textu autor odlišuje iniciaci od fenoménů, s nimiž je v jeho pojetí nesprávně směšována.

Nově v moderní době dochází ke konfúzi oblasti esoterismu či iniciace s mystikou, což je absurdní – podíl na tom mají předpojatí orientalisté, kteří východní nauky bez rozdílu charakterizují jako „mystické”. Jedná se o nepochopení náboženských exoteriků, kteří nemají vůbec ponětí o existenci esoterismu. Takové směšování vede k mylnému dojmu, že záležitosti související s iniciací jsou vágní či nejasné, což je opak pravdy. Mystika patří k náboženskému exoterismu, jako taková má svůj podmíněný význam, ale je to prostě zcela jiný fenomén. Mystika je specificky západní a křesťanská, redukovat ostatní náboženské útvary a fenomény na ni je nemístné. Mysticismus je čistě pasivní, a zpravidla mystikové nemají žádné nástroje na rozpoznání vlivů, kterým jsou vystaveni; zatímco na iniciační cestě jedinec iniciativně, metodicky usiluje podle striktně daných pravidel na cestě k realizaci. Tato iniciativa samozřejmě nestačí, neboť je nutný vliv shůry, nicméně tvoří nutný předpoklad pokroku k realizaci, stejně jako patřičnost k řádné iniciační posloupnosti, která pro mystiku nemá žádný význam.

Magie se svojí pozorností k fenoménům je další oblastí, kterou si mnozí pletou se skutečnou iniciací; ve skutečnosti je to obyčejná, ba dokonce nízká empirická a experimentální věda; a to platí i o relativně funkční a účinné magii v rámci autentických tradic, a tím spíše o její nevalné moderní napodobenině, jakou nabízí soudobý okultismus. V magii člověk, i pokud není pouhý šarlatán, jakých je spousta, pracuje jen s nižšími silami, což s sebou nese nejen nemožnost takto dosáhnout jakýchkoli skutečně významných výsledků, ale také nebezpečí nerovnováhy a další rizika. V této oblasti různých entit a „sil“ není zhola nic, co by jakkoli souviselo s iniciací.

Guénon dále uvádí na pravou míru několik dalších nejasností. Iniciace se v žádném případě nedá redukovat na společenský, morální nebo kulturní, čistě lidský aspekt.  Podobně i „tradiční vědy“ jsou druhotné, nejsou iniciací samou. Také je důležité rozlišovat psychické a duchovní: iniciace se týká duchovního, a sebezajímavější psychický zážitek „kontaktu“ s takzvaně vyššími světy není iniciace. Právě s psychickými silami pracují všechny moderní pseudoiniciační společnosti, což je pramenem většiny jejich zmatků. Esoterismus také není „vnitřní“ stránka náboženství, je prostě něco jiného, jakkoli mu může náboženství posloužit jako základna či prostor, kde se odehrává. Náboženství nechává člověka na rovině individuality, kterou ještě posiluje nebo zajišťuje, zatímco esoterismus je cesta k překonání takové i veškeré další podmíněnosti. V iniciaci je kontakt s vyššími rovinami východisko, ne završení; musí se ustavit na začátku úkonem transmise duchovního vlivu.

K podmínkám iniciace patří přirozená „zasvětitelnost“, potencialita, jakou snad potřebuje i mystik. Také je však významná aktivita (ta už u pasivní mystiky není potřeba). Především však je pro iniciaci – na rozdíl od mystiky a vzdor tomu, že to lidé na Západě často ignorují – zapotřebí být součástí řádné tradiční organizace. Člověk nemůže zasvětit sám sebe, třebaže po iniciaci musí sám (a v souladu s intencemi zasvěcení a přijatými instrukcemi) pracovat: teprve tak se přijatá virtuální iniciace stává iniciací účinnou. Potenciál, který iniciace probouzí, v sobě sice člověk má „od počátku“, ale „sebezasvěcení“ je možné leda teoreticky, prakticky je to v podmínkách temného věku vyloučené. V patřičnosti k organizaci či linii je klíčová transmise duchovního vlivu. Kromě ní zasvěcovaný od mistra obdrží také metody, kterými může tuto potencialitu vlastní prací rozvinout. Tento proces opakuje kosmogonii: potenciál jedince je materia prima, chaotický světský stav před druhým zrozením. K tomu přistupuje osvícení transmisí; vrozená potencialita se jím mění ve virtualitu, která může prací směřovat k uskutečnění. Pokud to shrneme, podmínky iniciace jsou následující: potencialita (materia), virtualita (transmise-osvícení) a vnitřní práce směřující k završení.

Být součástí řádné iniciační linie je třeba reálně, ne jen „ideálně“ či v představách – což je zbytečné a neúčinné. Nejde tu o učenost ani fantazie; nestačí číst knihy nebo se sám pokládat za zasvěcence. Absurdní představa (anebo pokus o) „sebezasvěcení“ postrádá vše, co ke skutečné iniciaci patří – transmisi, hierarchii i ústní instrukce a metody k další práci; chybí vliv z „vyšších“ rovin existence prostředkovaný iniciační linií. Nestačí si přát iniciaci, je třeba být skutečně přijat řádnou tradiční organizací a dostat transmisi, bez které se vzdor všem snahám není možné vymanit z podmíněnosti profánním světem. Organizace nicméně musí mít skutečnou transmisi, jinak se jedná o skupinu (v lepším případě jen) pseudoiniciační. Nepomáhá ani rekonstruovat rituály dávno zaniklých organizací, kde není přítomná iniciační linie. Nezbytný je „ne-lidský“ prvek, který se v linii předává; pokud je předávání přerušeno, neexistuje způsob, jak je obnovit.

Guénon rovněž rozlišuje čistě externí synkretismus prvků různých tradic kladených (třeba religionisty nebo teosofy) volně vedle sebe, a syntézu (zevnitř), která začíná od principů, nikoli vágních vnějškových podobností. Synkretismus zůstává takříkajíc na obvodu, syntéza postupuje od středu. Synkretikové předpokládají, že nauky jsou dílem lidí, a redukují je na nevalnou úroveň toho, co by dokázali pochopit či realizovat sami. Například posvátné spisy se pak v takové profánní „hermeneutice“ uměle rozkládají na lidské působce bez ohledu na jejich nadlidský původ a podobně. Naproti tomu skutečná jednota všech tradic je všechny osvětluje, aniž by je vyprazdňovala a činila vágními a snadno přístupnými komukoli.

Je rozdíl mezi těmi, kdo transcendovali partikulární tradice, a kdo ještě ani k tradici nedorostli. Většina synkretiků je druhý případ, stejně jako takzvaně nenáboženští lidé. Pouhé intelektuální povědomí o vágní „jednotě“ všech tradic na překročení potřeby k nějaké náležet ani zdaleka nestačí. Tradiční formy jsou jako odlišné stezky, které snad vedou k jednomu cíli, ale pokud chce někdo k cíli dospět, nezbytně musí po některé z nich kráčet. Rozdíl mezi jednotlivými tradicemi už neplatí pro toho, kdo dospěl na samotný vrchol; avšak taková plná duchovní realizace, tedy rovina, na které jsou překročena veškerá omezení a všechna podmíněnost, je úroveň vědomí a bytí velmi vzdálená od čehokoli, co sebevýjimečnější příslušník moderního světa zná z vlastní zkušenosti.

V každém případě je zcela nezbytná transmise nad-lidského působení, bez toho jde i ve všech obřadech jen o čistě lidskou frašku, která je v nejlepším případě zcela bez účinku. Exoterické organizace v tradičních civilizacích bývají otevřené všem (což nevylučuje nadlidský vliv), esoterické vyžadují speciální kvalifikaci – ty jsou iniciační ve vlastním smyslu. Každé skutečné náboženství má v jádru nadlidský vliv, který se předává v iniciační posloupnosti; tím spíš to platí esoterní aspekty náboženství. Nauky se předávají společně s duchovním vlivem, což nezávisí primárně na individualitě a lidských kvalitách učitele; nicméně k přijetí takového vlivu nestačí číst texty: nezbytné je reálné, osobní spojení s živou iniciační linií.

Existuje transmise duchovního vlivu (a) horizontální: tedy předávání v čase dědictví z předcházejících, vyšších stadií lidstva; a (b) vertikální, přímé sdílení nečasových principů „shůry“, umožněné v iniciaci; z lidského hlediska jde o návrat k počátkům a participaci na nich. Obsah tradice je jako transcendentní neměnný, mění se jen formy, a i ty jsou blízkostí principům proměněny; světské ideje se naproti tomu mění ustavičně, podléhají libovůli, nahodilým vlivům a módě, takže v podstatě nemá smysl hovořit o profánní tradici.

Skutečná, posvátná tradice vychází z iniciačních center; ta jsou zase spojena se společným středem, který je srdcem každého střediska,[8] tak se v liniích udržuje nepřerušená komunikace se svrchovaným středem, jádrem a srdcem všech autentických tradic. Proto nemohou být autentické tradice nikdy ve skutečném rozporu; rozdíly mezi naukami nebo neshody praktikujících je na místě přičítat vnějším (kulturním, dobovým, geografickým) podmínkám nebo lidské omezenosti nositelů iniciace.

Iniciační organizace nejsou náboženství, takže je nesmysl je směšovat s náboženskými sektami, které nejsou než deriváty náboženství; jde spíš o posvátnou vědu vyhrazenou elitě. Některé sekty snad mohly vzniknout profanací esoterních doktrín, ale to je vše. Rovněž je to něco jiného než tzv. tajné společnosti. Také existují pseudoiniciační a protiiniciační společnosti.

Samotné iniciační tajemství je nesdělitelné, není možné je vyjádřit slovy běžné řeči ani vyzradit: je to samotný duchovní vliv, který se předává v linii; je možné je poznat a sdílet jen samotnou iniciací. Ohledně kvalifikace k takovému sdílení je třeba dodat, že východiskem je individualita, která by měla být zdravá a v pořádku, mít jistou intelektuální a celkovou kapacitu, pokud má být s to obdržet iniciaci. Podmínky si liší podle typu iniciace, nicméně je přirozeně nesplňuje každý: iniciace je, nakolik uvažujeme o individualitách, věcí elity. Připouštění nekvalifikovaných jedinců k iniciaci může vést k úplné zkáze organizace, nemluvě o riziku, které to může představovat pro nekvalifikované aspiranty.

Iniciace není možná bez rituálů, jejichž účelem je spojení člověka s nadlidskou rovinou skutečnosti, odkud skutečná iniciace pochází. Obřady mají účinnost samy o sobě; ta nezávisí na jednotlivci, jenž je provádí: rituál působí takříkajíc ex opere operato. Iniciační rituály jsou na rozdíl od exoterních, světských obřadů a ceremonií vyhrazeny elitě těch, kdo mají potřebnou kvalifikaci. Iniciační obřad rovněž zanechává character indelebilis; člověk, jenž ho podstoupí, už má napořád spojení s iniciační organizací. Symboly, které se užívají v rituálech, jsou rovněž nadlidského původu; v podstatě jde o sedimenty rituálních gest a úkonů. Rituál se v podstatě skládá ze symbolů: je jejich uskutečněním; symbol i rituál odkazují k univerzální korespondenci, která prostřednictvím analogie spojuje nižší roviny skutečnosti s vyššími.

Pokusy o uchopení iniciační symboliky ze strany filosofie musí nutně selhávat, protože filosofie coby profánní myšlení nemůže symboliku nadlidského původu vůbec pochopit. Navíc je filosofie analytická, zatímco symbolika syntetická. Racionalita, se kterou pracuje filosofie, je v příslušných oblastech užitečná, ale symbolika je věcí mnohem širší a její oblast nelze diskurzivní racionalitou obsáhnout: posvátnou vědu není možné probádat pomocí profánního myšlení.

Rituály v rámci iniciační linie jsou vždy posvátné; obejdou se bez vnějších ceremonií, a existují také zhola profánní, třeba i velmi okázalé ceremonie, zbavené všeho vpravdě rituálního. To je třeba nezaměňovat a nesměšovat; vnější ceremonie je jen nikterak nepostradatelný oděv, do nějž se halí rituál; jde o čistě lidský výtvor. Ceremonie mohou pomáhat lidem ve stavu úpadku, ale také – jako vyprázdněné – mohou být podvodnou náhražkou rituálu; jejich přítomnost v iniciačních organizacích vždy svědčí o jistém úpadku. Magické ceremonie v rámci moderního okultismu nemají vůbec žádné spojení s jakoukoli živou tradicí či transmisí, takže jsou projevem ještě horšího úpadku než čarodějnictví, které je zvrhlou formou magie jako tradiční vědy nižšího řádu. Takzvaní mágové svými ceremoniemi okouzlují sami sebe (jako děti zaujaté hrou) a jediné výsledky, jichž se jim dostane, jsou psychologické. Ani někdy se objevující „psychické síly“ nemají s iniciací a duchovní realizací společného v podstatě nic, naopak jejich rozvoj, k němuž může v průběhu duchovní práce v intencích zasvěcovací linie také docházet, může být pro samotné Dílo rušivý.

Je rozdíl mezi náboženskými a iniciačními rituály, nakolik je náboženství exoterické; ale může to být rozdíl jen ve stupni; náboženské obřady mají společenský rozměr, zatímco iniciační jsou vyhrazené esoterní elitě, ale přechod mezi nimi nemusí být nezbytně příliš ostrý. Naproti tomu zásadní je rozdíl například mezi exoterní modlitbou coby vnější, individuální či kolektivní žádostí o sestup duchovního působení, a kvalifikovanou esoterní „inkantací“, v níž bytost pomocí nástrojů, jež jí byly svěřeny v rámci zasvěcování, vystupuje na vyšší, transindividuální rovinu a zde vykonává vliv.

Takzvané iniciační zkoušky nemají nic společného s běžnými životními útrapami a utrpením, jak se někdy mylně domnívají okultisté; jsou to přípravné, vesměs očistné obřady předcházející samotné iniciaci. Mohou znamenat přivedení do stavu „prvotní matérie“; nad níž je pak v iniciaci vyřčeno tvůrčí Slovo. Iniciační smrt pak je tomu blízká; znamená přechod z profánního do sakrálního řádu: druhé zrození při první iniciaci.

Moderní, protitradiční společnost omezuje lidskou bytost na její čistě vnější, profánní, „individuální“ aspekt, se kterým je spojeno také profánní jméno. Zároveň se objevuje snaha redukovat všechnu skutečnost na tyto profánní aspekty. V rámci iniciace dochází ke „smrti“ profánní individuality, takže může docházet i ke změně jména, nicméně vzhledem k tomu, že bytosti na vyšších rovinách iniciace překročily veškerá omezení, jméno samozřejmě nevyjímaje, týká se tato rovina, kde dochází ke změnám jmen, jen nižších mystérií. V každém případě je absurdní snaha historiků redukovat iniciační organizace na jakési kluby dějinně podmíněných individualit opatřených profánními jmény. Profánní individualita se podobá roli v divadle; rozdíl mezi hercem a rolí odpovídá rozdílu mezi celkem osobnosti a dějinnou individualitou. Autor hry pak může symbolizovat „demiurga“. Divadlo tak představuje jeden z nejméně nepřiměřených symbolů kosmické manifestace jako takové.

Významné je již zmíněné rozlišení mezi virtuální a účinnou iniciací: virtuální je transmise, přenos duchovního vlivu, se kterým se zasvěcovanému zpravidla dostává i instrukcí pro vnitřní práci, jíž se může tato potencialita aktualizovat. Účinná iniciace je naproti tomu samotné uskutečnění tohoto potenciálu. Může se stávat, že v organizacích v různém stupni úpadku může docházet k dalšímu předávání toliko virtuální iniciace, aniž by docházelo k jejímu uskutečňování. Virtuální iniciace je však nutná podmínka práce na iniciaci účinné.

Iniciační nauky nejsou ani pouhé prodloužení filosofie či jiného učení, ani nejsou protikladem profánního vědění, jak by to rádi viděli okultisté. Jde o instrukce k realizaci, které se liší u každého jednotlivce, protože neexistují dvě zcela stejné bytosti se zcela stejnými funkcemi, takže jsou i nauky a jejich aplikace přizpůsobené potřebám jednotlivců. K jejich předávání se vesměs používá symbolika. Veškeré iniciační poznání je samozřejmě zcela nedosažitelné běžnému diskurzivnímu rozumu, který je omezený na čistě individuální a profánní doménu. Pokud se má dojít k uskutečnění účinné iniciace, je naopak zapotřebí překročit mimo jiné i omezení běžného rozumu.

Profánní kultura a vzdělanost je z hlediska iniciace v podstatě indiferentní, tyto oblasti nemají v zásadě nic společného, ba profánní kultura může být v procesu iniciace spíše na překážku: lidé profánně vzdělaní trpí iluzí, že vědí vše o věcech, o nichž ve skutečnosti nevědí vůbec nic, což jim může bránit v dosažení jakéhokoli skutečného poznání. Intelektuální zvyklosti vštěpované profánním vzděláváním mohou být rovněž na překážku; v případě, že má dojít u takového člověka k iniciaci, je zapotřebí takové překážky odstraňovat. Univerzity ostatně pravděpodobně jsou upadlými a znetvořenými iniciačními organizacemi; a pseudoiniciační hnutí typu teosofie, která v tragikomické snaze o dosažení věrohodnosti napodobují svým uspořádáním univerzity, pak představují nezdařenou napodobeninu čehosi beztak pokřiveného. To všechno není pro iniciaci jen zbytečné, ale také může vytvářet její závažné překážky.

Přijetí iniciace vyžaduje jistou receptivitu, ale proces to není pasivní, spíše naopak, vyžaduje velkou míru aktivní práce. Receptivita ve vztahu k učiteli je dobrovolná a učitel dělá vše pro osvobození svých žáků. V pseudoiniciačních organizacích se mlhavě mluví o telepatickém, sugestivním vlivu tajných mistrů, což samozřejmě se skutečnou iniciací nemá společného vůbec nic.

Mnohé pseudoiniciační organizace a skupiny směšují nároky na iniciaci se zcela profánní „službou lidstvu“ a filantropickými, anebo dokonce politickými aktivitami, což samozřejmě se skutečnou iniciací pochopitelně nemá žádný význam. Někde dochází až k takovému stupni konfúze, že se „iniciace“ pokládá za nástroj takové vesměs beztak iluzorní „služby lidstvu“.  

Ohledně někdy zmiňovaného „daru jazyků“ Guénon podotýká, že se zde jedná hlavně o následující. Zasvěcenci, kteří překročili obvyklé limity a podmíněnost, a to včetně podmíněnosti kulturou, mohou působit libovolně a bez omezení používat ke svému působní nástroje kterékoli kultury. Jedná se o překročení formy. V tomto smyslu byl tento dar vlastní „rosekruciánům“, což patrně nebyla nutně konkrétní organizace: „bratr růžového kříže“ je vnitřní stav, úroveň, které je v rámci zasvěcení možné dosáhnout, ale není to patrně ani úroveň nejvyšší. Držitelé vyšších rovin automaticky mají i nižší, takže například „súfí“ je eo ipso i „bratr růžového kříže“; ale žádný držitel této roviny by o sobě jako o takovém nemluvil; podle toho, že tak o sobě někdo mluví, poznáme pseudozasvěcence. Stav bratra růžového kříže, pokud jej někdo skutečně dosáhne, odpovídá nižším mystériím, tedy reintegraci primordiálního lidství.

Vyšší a nižší mystéria jsou rozdíly úrovně: nižší s týkají reintegrace prvotního stavu člověka a jsou nutnou podmínkou přijetí a dosažení vyšších mystérií, která se týkají nadlidských stavů bytí.  Střed prvotního lidství je jakoby bod, kde se člověka dotýká vertikála vyšších rovin existence.

Nižší a vyšší mystéria odpovídají královské a kněžské iniciaci. Nižší, královská mystéria odpovídají naukám kosmologie, vyšší, kněžské zasvěcení metafyzice. Nižší mystéria jsou jen přípravou pro přijetí vyšších. Hermetismus je možná pozůstatkem nižších mystérií Egypta, včetně alchymie jako „královského“ (tj. nikoli kněžského) umění. Alchymie v tomto smyslu nemá vůbec nic společného s obskurní laboratorní experimentací předchůdců moderní chemie a jejich dědiců, ale je věcí čistě vnitřní.

Je rozdíl mezi úplnou transformací, která se týká naprostého přerodu a realizace lidské bytosti, jejího úplného přechodu na vyšší rovinu bytí, a pouhou transmutací, což je více méně jen zušlechtění tělesné matérie, její očištění od podmíněnosti a dosažení druhotných „sil“, jako je například dlouhověkost. Netřeba patrně ani nezbytně dodávat, že ani relativně nižší rovina „transmutace“ není zdaleka dosažitelná v rámci moderního okultismu, o profánní „vědě“ ani nemluvě.

Autor upřesňuje také pojetí elity, jíž může být vyhrazena iniciace. Jedná se o nemnohé jedince, kteří mají potřebnou kapacitu, aby se jim mohlo dostat iniciace ve výše vypsaném smyslu; mezi nimi je pak ještě mnohem užší skupina těch, kdo dospějí od virtuální iniciace ke skutečné. Iniciační organizace jsou přirozeně hierarchické; iniciační hierarchie je hierarchií poznání a duchovní realizace, která se dá přirovnat k řadě soustředných kruhů či pyramidě. Poznání je to účinné a hierarchie se může skládat z rozličného – principiálně nekonečného – množství stupňů od prvního kontaktu s iniciační linií až k dosažní plné realizace, „svrchované identity“. Iniciační organizace se, nakolik hovoří ve jménu svého nadlidského původu, vyznačují rovněž neomylností, protože nejde o výpovědi omylných lidí. Ani rituály nejsou odkázány na to, zdali jejich vykonavatel, zasvětitel, dosáhl účinné iniciace.

Posvátná tradice, nakolik je v dnešním světě přítomná, se aktualizuje právě v rámci výše zhruba charakterizovaného procesu iniciace, který bývá v moderním světě často mylně, pokud vůbec, chápán. Jak se zdá, byla pro Guénona skutečnost, že se až do dnešní doby dochovaly řádné inciační linie, jedním z mála nadějných, dá-li se to tak říci, aspektů dnešního světa. Rozumí se samo sebou, že mezi samotnou možností přijmout zasvěcení a skrze něj se alespoň přiblížit k duchovní realizaci a hlubokým vnitřním rozchodem s tím, co moderní svět pokládá za hodnoty, je v Guénonově myšlení patrně velmi úzká souvislost.

Závěrem


Dodejme, že v rámci práce s exoterními texty, jež Guénonovy publikované knihy představují, je samozřejmě možné jen aproximativní pochopení toho, o čem náš autor, sám příslušník súfijského řádu, hovoří. Nadto nám prostor vyhrazený pro toto stručné pojednání znemožňuje zasadit jeho filosofii dějin a interpretaci iniciace do souvislosti jeho metafyziky, o níž pojednáme na jiném místě. Snad se nám podařilo alespoň v hrubých rysech shrnout jeho chápání jak moderního světa, tak i iniciace, která, jak se zdá, pro něj představovala dost možná jedinou validní alternativu tohoto světa.

Nechme rovněž stranou podrobnější pojednání o otázce, která je nasnadě: totiž o jakých „iniciačních organizacích“ autor vlastně hovoří. Podotkněme jen následující. Jistě měl na mysli iniciaci v rámci súfismu, a patrně i tradic védánty. Jeho pojetí rovněž nezapře jisté sympatie ke katolické církvi, s níž měl vzdor konečnému odloučení autor po celý svůj život silné spojení, třebaže se tento vztah nevyvíjel vždy zcela uspokojivě pro všechny zúčastněné. Rovněž je v textech silně patrný vliv svobodného zednářství.

Zdá se být hořkou ironií osudu, že svým západním čtenářům, kteří se, vyvedeni z míry radikalitou jeho pojetí iniciace, celkem pochopitelně ptali, jakou iniciační organizaci by měli ve své situaci vyhledat, Guénon nabízel jako možnost právě zednářství nebo Schuonův „súfijský“ řád Maryamiya – tedy skupiny a organizace, o jejichž hodnotě by právě z hlediska jeho pojetí bylo možné, ba nasnadě i pochybovat. Nepřímo se mi však zdá univerzalitu jeho pojetí potvrzovat, že by je bylo mutatis mutandis možné, nakolik je mi známo, uplatnit i na živé esoterní tradice, které sám Guénon – přinejmenším z vlastní zkušenosti, což je v tomto ohledu rozhodující – neznal.

Vraťme se však k samotnému poselství knih, o nichž jsme se pokusili referovat. Pro člověka, který se s Guénonovým myšlením setkává poprvé, může být taková konfrontace poněkud překvapivá, ba silně zneklidňující. Autor předmětných textů zjevně nebyl nepříčetný (jakkoli by to bylo pro mnohé čtenáře jistě úlevou): jeho texty se vyznačují průzračnou logikou a jasností, která může v kontextu moderního myšlení trochu paradoxně působit jako osvěžující závan jasnosti a racionality v temném hvozdu chaoticky propletených individuálních idiosynkrasií. Zároveň je však jeho pohled na skutečnost, pokud ho vezmeme vážně a domyslíme do důsledků, pro mysl formovanou moderním světem krajně pobuřující. Na kritické hlasy kulturních pesimistů všeho druhu jsme vlastně zvyklí, jakkoli patří Guénonova vize současného světa k nejtemnějším; skutečně děsivě ale působí, že spolu s „moderním světem“ bez okolků a velmi důrazně odmítá i v podstatě vše, co se prezentuje jako jeho alternativa. Pokud by na tom, co Guénon říká, něco bylo – a pokud jeho vzájemně těsně spjaté teze platí zčásti, platí de facto jako celek –, znamená to, že takřka celý svět, který známe, ztrácí význam a hodnotu a stává se snad zábavnou, ale rovněž obludnou a hrůznou fraškou; divadlem krutosti, dekadence a zkázy. Zároveň se však můžeme jen stěží zbavit dojmu, jako by Guénon vlastně jen nahlas řekl něco, co již dávno tušíme: totiž že císař je ve skutečnosti nahý a celý „pokrok“ západní civilizace, té podivné lodi bláznů, je jen pyšnou a zaslepenou cestou k sebezničení a globální katastrofě.

Osobně pokládám Guénonovo pojetí iniciace – jakož i moderního světa – za velmi cenný protijed; lék proti automatismům a mechanicky přijímaným přesvědčením a celé řadě zmatků, které se zdají s jistou perfidní fatalitou vyplývat z přijetí v současnosti obecně rozšířených předpokladů, hodnot i zvyklostí, ať už jde o „kulturu“, anebo „kontrakulturu“, „levici“, nebo „pravici“, „esoteriku“, či „skepsi“ – atd. Snad je právě šok, který mohou Guénonovy texty vyvolat, a nabídka alternativní perspektivy, tím, oč v nich – možná ne zcela v souladu se záměrem autora – jde především. Lidský život se častokrát, snad nikoli neprávem, přirovnává ke snu; a pokud vůbec má existovat něco jako „iniciace“, bude – pokud zůstaneme na půdě této metafory – nějak souviset s probuzením. Pokud se podíváme na dnešní svět – včetně toho, co se v něm prezentuje jako jeho alternativa, anebo dokonce „zasvěcení“ – Guénonovýma očima, možná nás napadne něco jako „to se mi snad zdá“; a snad právě takový drobný zkrat v jinak bezchybném provozu produkce dalších a dalších jevů filtrovaných „brýlemi mámení“, které nám nasadil svět, jemuž jsme přivykli, může otevřít průzor do jiné verze skutečnosti, resp. vyšší roviny bdění. Co si s tím počít, je otázka, která dalece přesahuje rámec tohoto pojednání.

Ostatně nemyslím, že by pouhý profánní text mohl prostředkovat něco zásadně hodnotnějšího, než právě ztrátu, nebo alespoň zpochybnění samozřejmosti. Pokud jste se nechali Guénonovými idejemi vyvést z míry, tento článek splnil svůj účel.













[1] Podrobně o Guénonovi a tradicionalistickém hnutí vůbec viz Mark Sedgwick, Against the Modern World: Traditionalism and the Secret Intellectual History of the Twentieth Century, Oxford University Press 2009.
[2] Introduction générale à l'étude des doctrines hindoues, Paris, Marcel Rivière, 1921.
[3] Zdá se, že v kontextu moderního západního okultismu jsou nejvíce v souladu s Guénonovým pojetím moderního světa – samozřejmě kromě tradicionalistických autorů, kteří z něj přímo vycházeli – Gurdžijev a další představitelé jeho Čtvrté cesty. Viz např. P. D. Uspenskij, Hledání zázračného: Zlomky neznámého učení, Malvern 2011.
[4] Le Règne de la Quantité et les Signes des Temps, Gallimard, 1945.
[5] La Crise du monde moderne, Paris, Bossard, 1927; česky: Krize moderního světa, Praha 2002.
[6] K další úvaze o tomto na první pohled poněkud zvláštně působící přesvědčení je možné doporučit pozoruhodné svědectví z relativně nedávné doby o životě v kultuře, které se proces „modernizace“ dlouho vyhýbal; viz Tulku Urgjän Rinpočhe, Planoucí záře: Vzpomínky Tulku Urgjäna Rinpočheho, Praha 2014.
[7] Aperçus sur l'Initiation, Éditions Traditionnelles, 1946.
[8] Viz Le Roi du Monde, Paris, Ch. Bosse, 1927; česky: Král světa, Malvern 2009.


 

1 komentář:

  1. Nemohu dostatečně poděkovat úvěrové službě pana Pedra a dát lidem vědět, jak jsem vděčný za veškerou pomoc, kterou jste vy a zaměstnanci vašeho týmu poskytli, a těším se na doporučení přátelům a rodině, pokud by potřebovali finanční radu nebo pomoc @ 2% Sazba pro podnikání Půjčka .Přes Kontakt : . pedroloanss@gmail.com

    OdpovědětVymazat