Kolem Velikonoc se v tisku i na internetu objevila
spousta úvah o bohu, jako ostatně každoročně. Dalo mi to zase jednou záminku
k údivu (k němuž se ostatně nedám nijak pobízet, neboť je to můj oblíbený stav,
o který arci v pozemském blázinci nemám nouzi) – tentokrát nad tím, kolik
toho lidé o bohu vědí a jak přesné informace mají o jeho zálibách,
preferencích, náladách a nátuře. Rád bych předeslal, že si svých teologických
přátel a známých, jichž se tento text spíše nepřímo dotýká, vesměs velmi vážím
a mám je rád – a nezbývá mi, než jim poděkovat za inspiraci. A koneckonců, že
jsem protivný chlap, to je o mně obecně známo, takže nebudu psát nic
překvapujícího.
Nuže, poslední dobou jsem se mimo jiné dozvěděl mnohé o bohu
trpícím, citlivém, o bohu umírajícím, ale také o bohu s ženskými rysy a
bohu se smyslem pro humor. Dalo by se pokračovat – třebaže kupodivu nikoli
donekonečna. „Bohu“ připisovaná určení, vlastnosti a charakteristiky jsou totiž
v serióznějších kruzích bez výjimky politicky korektní: stěží bychom dnes našli
alespoň trochu kultivovaného příslušníka naší civilizace, který by si
pochvaloval boha, co má rád vraždění dětí a libuje si v krvi nepřátel,
třebaže by se pro to nalezly v Písmu doklady myslím hojnější, než pro
hypotetického boha bezmocného, mateřského a něžného, vyznačujícího se laskavým
humorem, anebo naopak slabostí či pochopením pro humor sarkastický a satiru, a
v neposlední řadě pochopitelně také notně sentimentálního. Také se od
současných křesťanských teologů nedozvídáme mnoho o nábožensky krajně
nesnášenlivém bohu, který je rasista, xenofob a homofob – jakkoli i pro to
bychom měli v Písmu hojnost argumentů; anebo o bohu, který trpí zvláštní
fixací na jednu postradatelnou část mužského těla nebo je alergický na některé
druhy masa a kombinace jídel – zkrátka doslýcháme se dnes hlavně o bohu, který
se nám líbí a drží nám palce, o bohu, který kope za náš tým a je – inu, je
stvořen k obrazu mnoha Evropanů začátkem třetího tisíciletí:
přecitlivělých, bezmocných a pomalu odumírajících. Je to bůh slaboučký,
zženštilý, infantilní a křehký, uplakaný a milující bezpečí a péči; a popravdě
řečeno je i trochu nudný. Nejsem si jist, jestli je to skutečně bůh Abrahamův,
Izákův, Jakubův nebo Mojžíšův, který však byl i bohem židů na přelomu letopočtu.
Myslím, že by onoho podivínského, nerudného a rabiátského boha starého Izraele i staré církve leckterá feministická
teoložka bez váhání označila za šovinistické prase a teolog osvobození za
obyčejného fašistu. Čtěme bibli, tam to všechno je.
Tedy: mnoho lidí toho, zdá se, překvapivě mnoho ví o tom, o
kom se toho příliš vědět nedá, tedy o bohu; jejich poznání, odvozené snad z určitého
způsobu čtení konkrétního, tedy biblického zjevení, však překvapivou měrou
zdůrazňuje ty aspekty zjevení, které nahrávají dnešnímu zdravému rozumu a
obvyklému cítění, zatímco jiné aspekty téhož zjevení jsou značnou měrou upozaďovány.
Takový přístup u lidí, kteří chtějí dál věřit v biblické zjevení, ale
přitom se jim jeho velká část vlastně
nelíbí, ba líbit nemůže, chápu. Chápu, ale – nesdílím.
Rád bych k tomu podotkl následující:
a/ Nejsem si jist, zda vůbec můžeme vědět, „jaký“ je bůh:
můžeme cosi tušit o hermeneutice posvátných textů určité tradice, ale vzhledem
k mnohosti tradic, množství všemožných posvátných textů a bezmála bezmezné
omezenosti hermeneutik, jimiž si vpravdě ubique
semper lidé přistřihují, nakolik se pohybují v těsném chlívku
diskurzivního myšlení, všemožné bohy a bůžky k svému obrazu, se stěží dobereme
dál, než jen k analýze určitých představ
o té nejzazší skutečnosti. Ještě snad nejlepším plodem takového snažení by
mohlo být právě vědomí relativity všech představ či pojmů, a jejich překročení.
Pokud bychom i nadále chtěli pěstovat profánní teologii (tj.
teologii, jejímž povinným základem
není duchovní praxe a která se neodehrává v rámci živých duchovních škol,
jinak řečeno teologii akademickou), snad
by ji bylo na místě transformovat v nauku řekněme satirickou, která by však neměla za účel výsměch těm nesmyslům,
jimž věřili „staří“, ale spíše těm, kterým se věřívá dnes – těch drahých a
s láskou hýčkaných pomyslů, které si na onoho „boha“, o němž snad ještě
tak nejlépe promluvil svým legendárním komparativem sv. Anselm, projikujeme –
aby nám pak k nepoznání znetvořené padaly na hlavu na způsob tragikomických
dějin působení našich model. Jinak řečeno: každá doba má pánaboha podle svého
gusta, a součástí teologické práce by mělo být mimo jiné i zvědomování této
skutečnosti – stahování projekcí.
b/ Jak patrno, „náš“ bůh, bůh předposledních křesťanů, je
bohem politicky korektním, je to jakýsi mírný Hospodin v mezích (určitým
způsobem čteného) Nového zákona. Je to snad bůh, na kterém se shodne kardinál
Duka s profesorem Halíkem i papežem Františkem, ale je otázka, jestli to
je týž bůh, k němuž se v úzkých modlíval Juda Makabejský, anebo třeba
Karel Martel.
A to je možná dobře,
alespoň se ve jménu takového dobrotiska hůře zabíjí.
Neměli bychom však přehlédnout, že ona profánní hermeneutika, jež nám umožňuje přisuzovat bohu i dosti
specifické, z našeho hlediska
dobré vlastnosti, je v jádru táž, jako hermeneutika božích bojovníků
rozličných dob a zemí. Bůh, který trpí, má své passiones, a může se tedy i naštvat – na souseda, jinověrce,
rouhače; může se rozhorlit a rozhodnout se, že nenechá čarodějnici naživu – zkrátka a dobře, mít boha náladového
je velmi ošemetná věc, protože je jen otázkou času, kdy se místo fňukání
rozzlobí.
A když se rozzlobí, mohl by být i zlý.
c/ Kdysi se mi opravdu velmi příčila Corbinova snaha o
restauraci doketické christologie, a třebaže se mi dodnes zdá teologicky
poněkud nekorektní, začal jsem časem lépe chápat motivaci takové snahy zvrátit
(ostatně zdánlivou) porážku transcendence historií. Bůh v první řadě
ukřižovaný, bůh trpící a bezmocný, to je, zdá se mi, bůh novoučký, pohegelovský – tedy v podstatě tragikomická figurka
absolutního ducha jednou za čas se
vyskytnuvšího v relativním těle, plně ponořená do proudu dějinnosti a
vydaná na pospas lidské svévoli. Nuže:
takový bůh je modla – a ještě k tomu, zdá se mi, modla k ničemu,
protože – jak ví leckterý křesťan, který se pokoušel k takovému bohu
modlit, člověku moc nepomůže, neboť má dost možná co dělat s vlastním
utrpením. Není na něj spolehnutí, protože se proměňuje (to ty jeho passiones!). Včera byl láska, ale dnes
je dnes – a neví se, jak praví jedna půvabná píseň, zdali se ze psa vlk nemůže
stát – a dodejme: z lásky třeba nenávist – anebo znechucení.
A co by mělo být pro křesťanského teologa na pováženou - Bůh,
který se úplně rozpouští v dějinách a je jim vydán na milost a nemilost
navíc vskutku není bohem Ježíše
Krista, alespoň nakolik jej známe z Nového zákona. Což je ošemetná věc.
Nerad parafrázuji apoštola, který mi příliš k srdci nepřirostl, avšak –
pokud máte zastání jen v bohu, který byl bez odvolání „velkopátečně“
pohlcen dějinami, jste opravdu nejubožejší z lidí. Bůh, který není
transcendentní, není žádný pořádný bůh. Nevím, kde by v tom zbožném
povídání o trpícím a bezmocném bohu měla znít jaká radostná zvěst. Bůh, který
sám otročí dějinám a s kterým si může každý užvaněný primát orat a vláčet
po libosti, nikoho neosvobodí, nikomu nepomůže a nikoho nespasí. Pokud je tím
posledním a nejzazším věčné utrpení ukřižovaného boha, jsme vprostřed
metafyzicko-teologického horroru, proti kterému je celý Schopenhauer úplná
kašička – u něj stačí vůli, aby vyhasla, a je po ptákách. Krása! Ale absolutizace
utrpení, kterou implikuje teologie trpícího boha, to je, pokud se nad tím
trochu zamyslíme, opravdu silná káva. A silná káva je to ostatně i
v případě častějším, kdy se tohle podivné evangelium polyká (a někdy i zvěstuje)
bez přemýšlení.
Potíž je v tom, že takový bůh by hlavně sám potřeboval
spasení – takže i kdyby náhodou skutečně existoval, byla by to figurka podobně
politováníhodná jako zmatený demiurg gnostiků – a jistě bychom s ním
mohli, ba měli mít soucit, jenž náleží všem trpícím bytostem, ale vzývat jej by
bylo v nejlepším případě nedorozumění.
d/ Celá dosavadní meditace má kromě jiných i následující
nedostatek – třebaže se snažím vyvarovat jakýchkoli pozitivních výpovědí o
„bohu“, nejsem s to se vyvarovat používání tohoto slova, a obávám se, že
tak z mých úst zaznívá spíše rouhání než co jiného. Nabízím proto na závěr
nikoli pozitivní výpověď o „bohu“, ale alternativní přístup – který dost možná
ani není přístupem alternativním, protože doufám, že moji přátelé z řad
teologů tímto způsobem sami své řemeslo provozují – a pokud je tomu tak, jak se
domnívám a jak doufám, je tento text pouhým upozorněním, jak teologické texty,
a to ani ty zdařilé, nečíst. Nuže:
Pokud má být (lépe: „být“, být) ono nejzazší
Tajemství skutečně tím nejzazším a nekonečným, nelze k němu přistupovat
jako k objektu, o němž by se dalo právem hovořit stylem „on je takový a
takový“. Tajemství „je“ neoddělitelné od bytí toho, který se k němu
„vztahuje“ – je kýmkoli více, než je
kdokoli sebou samým: bližší než krční tepna, ale nejen mně nebo tobě, ale také
komukoli a čemukoli jinému, aniž by tím však bylo pohlceno. Hovoře v křesťanském
kontextu, jenž je mi ostatně stále cizejší, pak navrhuji místo snahy pánaboha
ještě hůře depotencovat a ještě více polidštit, brát nauku o Nejsvětější trojici jako jakousi partituru, jako vzor či
vzorec iniciace do tajemství; chcete-li: návod k použití vlastní existence, vademecum
k tomu, jak být. V průběhu
bloudění labyrintem světa se nám ona různě nazývaná a v rozličných barvách
z různých perspektiv tu a tam zahlédnutá bludička na konci tunelu, jenž je právě svým ustavičným hadovitým
prodlužováním, může jevit lecjak, a výpovědi o ní jsou do značné míry
arbitrární, zvláště pokud je, pravděpodobně právem, bereme jako výpovědi spíše
o vlastní cestě než o Tom, který
všechny cesty nese a jenž jimi jest.
Teprve když rozpoznáváme jednotu všech partikulárních bůžků,
tedy to nevýslovné, k čemu naše
představy odkazují, pokud máme to štěstí, že jsou to živé symboly, možná, možná začínáme něco tušit o Tajemství.
Tam, kde pochopíme, že chápáním mnoho nezmůžeme, se ocitáme na prahu dlouhé
cesty, která snad může být vykoupením
našeho kusu labyrintu světa, těch pár desítek kilo hlíny, co jsme dostali pod
způsobou těla a krve k obdělání. Bůh Ježíšův se jmenoval jsem – a právě s tím Ježíš byl
jedno. Pokud tohle neumíme, je nám
k ničemu učenost, sebelepší filologie a biblická hermeneutika. Pokud tohle neumíme, je veškerá zbožnost
v nejlepším případě našminkovanou sentimentalitou. A teologie, která
k tomu nenapomáhá, nebo dokonce ani netuší, že by pomáhat měla, a místo
toho je služebnicí projekcí určitého typu dějinně podmíněné subjektivity, je
k ničemu. A kdyby alespoň k tomu.
Sumou: nejde ani tolik o to, se emocionálně či intelektuálně
oblažovat či zatěžovat tím, že se „bůh stal člověkem“, ale o to, stát se Kristem.
Myslím, že teprve přijmout tohle se vším všudy a smrtelně
vážně jako životní projekt dělá z člověka křesťana. Všechny ortodoxie i
představy o pánubohu, který nám drží palce, vem čert.