čtvrtek 4. května 2023

Být tradicionalistou

„Věz, že tento dům může být užitečný jen pro toho, kdo rozpoznal svou nicotnost a kdo věří v možnost se změnit.“

Jeden z aforismů G. I. Gurdžijeva, které stály napsané nad ochozem Studijního domu v Prieuré.[1]

Pár poněkud osobnějších slov na úvod

S napsáním tohoto textu jsem dlouho váhal; moc se mi do něj nechtělo, ale měl jsem dojem, že by vzniknout tak či onak měl, i když se s ním zase jednou vydávám na nepříjemně tenký led. Téma se vlastně se začalo hlásit o slovo už v čase pandemie a později, tedy v době, kdy se myšlenkovým směrem, který je mi blízký a tento text o něm stručně pojednává – tedy tzv. tradicionalismem – začali i na dohled ode mě nápadně často zaštiťovat (bohužel částečně právem) mimo jiné i přívrženci putinovského Ruska – se mi jeho sepsání začalo jevit jako naléhavé. Ale měl svůj čas, a začínám mít dojem, že to je jen první z delší řady textů věnovaných interpretaci děl René Guénona a dalších tradicionalistů, neboť tento odkaz vnímám pro sebe i dnešní svět a orientaci v něm jako dosti zásadní a nemám dojem, že by se mu v současné době dostávalo potřebné a zasloužené pozornosti. Nemyslím si samozřejmě, že bych na tom několika svými texty mohl cokoli zásadního změnit, ale cítím povinnost alespoň něco málo pro dobrou věc – a věřím, že tahle věc opravdu dobrá je – přece jen udělat. Uvidíme, jestli budu mít dostatek sil a patřičně příznivé okolnosti, aby započatá práce mohla zdárně, anebo alespoň nějak pokračovat.

Jak jsem řekl, tradicionalismus je mi blízký, a to natolik, že bych se k němu jako k jedinému současnému myšlenkovému proudu byl schopen s mírnými výhradami přihlásit, možná právě proto, že vlastně není moc „současný“. Zároveň je však, jak už jsem podotknul, pravda, že se jím zaštiťuje, a to nejen halasně, ale do jisté míry bohužel i právem, současná „krajní pravice“ – a tím myslím pravici (či spíše pseudo-pravici, ale pitvu dnešního politického názvosloví nechám rád jiným a budu se držet zavedeného úzu) opravdu krajní, tedy nikoli kolegy a přátele konzervativce, ale třeba bláznivé přívržence Duginovy, různé neonacisty, antisemity a podobné zmatené existence. Zde mi nejde jen o to, abych řekl, kde se takříkajíc zhruba nacházím, když se zrovna neztrácím (a tím abych se na jedné straně deklaroval jako beznadějný reakcionář, na straně druhé ale i jako podezřelý živel a falešný tradicionalista, který ten svůj židovský původ z matčiny strany věru nezapře), ale také abych se pokusil, anebo spíše pokoušet alespoň začal, formulovat tradicionalistickou pozici, udržitelnou s čistým svědomím i pro člověka spíše příčetného a v současné době. Byl bych špatný tradicionalista, kdybych usiloval o originalitu, takže se o ni snažit věru nechci a nebudu – jde mi jen o to, abych se začal, nakolik mi to dovolí mé zanedbatelné schopnosti a nevalné možnosti, pomalu a opatrně zamýšlet nad tím, co by v současné obtížné a nepřehledné době mohlo vlastně znamenat „být tradicionalistou“.

Co je vlastně tradicionalismus?

Tradicionalismus či perennialismus[2] je myšlenkový proud, jehož dost možná hlavní či jednotící idea spočívá v přesvědčení, že rozličné náboženské soustavy a posvátné tradice jsou výrazem jediné, univerzální „věčné tradice“, která se projevuje ve specifických formách, zabarvených v souladu s podmínkami, neztrácí však svou povrchnímu pohledu skrytou jednotu. Tato myšlenka není nijak nová – obvykle se uvádí, že ji lze vysledovat nejpozději již v renesančním myšlení, a někteří autoři ji pokládají za ještě mnohem starší. V každém případě má své místo v rámci současného myšlení především zásluhou Reného Guénona, zakladatelské postavy perenialistické či tradicionalistické školy.

Guénon se narodil ve Francii roku 1886. Studoval filosofii a matematiku, a třebaže byl neobyčejně nadaný a nakonec se měl stát jedním z nejvlivnějších myslitelů minulého století, nedařilo se mu v akademické oblasti příliš dobře – jeho specifický přístup k metafyzice se zcela míjel s dobovým myšlením. V mládí se na čas stal výraznou postavou pařížské okultní a teosofické scény, zanedlouho se však po setkání s tím, co vyhodnotil jako autentickou posvátnou tradici, ostře kontrastující s moderními napodobeninami a padělky, stal břitkým a nesmiřitelným kritikem okultismu i teosofie – a koneckonců i moderního světa jako takového. Kolem roku 1911 konvertoval k islámu a roku 1930 přesídlil do Egypta, kde žil v ústraní jako zbožný, tradiční muslim až do své smrti roku 1951. Během svého života napsal více než dvacet knih a nepřeberné množství článků a jeho myšlenky výrazně, třebaže z větší části skrytě a prostřednictvím jeho lépe akademicky etablovaných následovníků, ovlivnily a ovlivňují světovou intelektuální scénu již několik desítek let. Vzhledem k tomu, jak silný kladl důraz na naprosté odmítnutí myšlenky „pokroku“ – a jak důsledně tudíž odmítal celý „moderní“ svět, v němž nespatřoval víc než ďábelské mámení a beznadějné poblouznění –, není příliš divu, že se jeho pozoruhodnému dílu sice dostává jisté pozornosti, ale z velké části takříkajíc na zapřenou a s rozpaky. Tradicionalistická škola, tedy velmi volné společenství myslitelů, kteří na něj navazují, tvoří až do dnešního dne po celém světě jakýsi intelektuální underground, který je při vší mnohoznačnosti výstřelků některých jeho příslušníků nepochybně dost inspirativní na to, aby mu bylo záhodno věnovat pozornost. Pokusme se nyní zcela ve stručnosti představit Guénonovy hlavní myšlenky a témata.

Guénonovo přehodnocení hodnot aneb rozchod s moderním světem a návrat k posvátné tradici

V návaznosti na koncepce řady tradičních kultur, v jeho případě především na indickou, ale i řeckou a římskou, Guénon chápe dějiny jako proces postupného nezadržitelného úpadku.[3] Odmítnutím představy „pokroku“ takřka dokonale obrací naruby – anebo možná staví z hlavy na nohy – celé sebepochopení moderního člověka. Podle něj se aktuálně nacházíme nikoli na evolučním a vývojovém vrcholu pozemského lidstva, ale v hlubinách dekadentního temného věku, kdy se lidstvo vzdaluje od božského zdroje skutečnosti, zapomíná na tradiční způsoby života, podléhá materialismu a celkovému úpadku a nezadržitelně spěje nikoli ke světlým zítřkům, nýbrž ke konečné zkáze. Tento volný pád se prudce zrychlil od doby renesance a reformace a stále akceleruje až do současnosti. Celková dynamika dějin spočívá ve zhoubném pohybu od ducha k hmotě, od ušlechtilosti spjaté s blízkostí božskému počátku k ubohosti a perverzi zapomenutí na něj, tedy od „kvality“ ke „kvantitě“. Vinu za tento postupný, stále rychlejší sesuv můžeme připsat upřednostňování materiálního a profánního před duchovním a sakrálním – dekadence je do jisté míry osudově daná dynamikou samotného časového cyklu, avšak odpovědnost za ni nesou její nositelé – či spíše neseme, nakolik těmito nositeli jsme, my sami. Podotkněme, že Guénonův přístup k dynamice dění v moderním světě, tedy vytrácení kvality ve jménu kvantity ve všech aspektech a dimenzích skutečnosti, jako by až znepokojivě odpovídal skutečnosti i s odstupem bezmála sta let.[4]

Guénon pracuje s protikladem dekadentního „moderního“ světa oproti světu „tradičnímu“, přičemž tuto dvojici někdy ztotožňuje s pojmy (moderní) „Západ“ a (tradiční) „Východ“. Zdá se, že tím někdy myslel doslovně geografické oblasti a skutečně se domníval, že zatímco na úpadkovém Západě, tedy v euroamerické společnosti, s definitivní platností zvítězila zvrhlá „modernita“, na Východě se ještě uchovaly alespoň zbytky tradiční společnosti a moudrosti; nicméně tytéž termíny je možné chápat i symbolicky či metaforicky, tedy jako zkratky ideálu posvátné tradice oproti odpudivé realitě desakralizovaného světa, v němž žijeme. Tak či onak platí, že pro Guénona je žádoucí snaha o návrat k hodnotám tradičních společností, které lze – či spíše v jeho době patrně bylo možné – najít spíše na Východě než na Západě. Jakékoli představy o „pokroku“ Guénon demaskuje jako iluze: archaické společnosti stály přinejmenším v duchovním smyslu vysoko nad těmi moderními a žádoucí je návrat, anebo alespoň uchování toho, co z nich až do současnosti zbylo.

Pro Guénona stejně jako pro všechny ostatní perennialistické autory a myslitele existuje věčná pravda, která se lidstvu zjevuje z transcendence, a dějinný pohyb spočívá v postupném, stále rychlejším odvratu od této pravdy a zapomínání na ni i její transcendentní zdroj. Toto prvotní zjevení je základem, východiskem a jádrem všech autentických náboženství. Věčná moudrost je obsahem posvátné tradice, která je společným jmenovatelem všech partikulárních náboženských tradic – bez nichž zase není možná existence vpravdě lidské společnosti. Tradici lze pokládat za metafyzický systém, který umožňuje porozumění pravé povaze skutečnosti a tím i zdařilou adaptaci na proměnlivé podmínky projevené skutečnosti, jakož i dosažení nejzazšího cíle lidského bytí, návratu k božskému Počátku. „Metafyzický systém“ zde nicméně neznamená čistě teoretické či „objektivní“ vědění, ale mnohem spíše životní formu, praktický postoj ke světu, vyvěrající z intelektuální intuice zpřístupněné iniciací a vycházející z ustavičného pamatování na božský počátek, které se projevuje ve všech aspektech individuální i kolektivní existence. Odvrat od Tradice pak způsobuje nejen ztrátu vědomí jednoty všech náboženství, ale také rozklad na rovině společnosti i jednotlivce – symptomem tohoto vnitřního rozvratu je nejen materialismus, ale také individualismus spojený se snahou o originalitu, kdy se jednotlivec, který zapomněl na metafyzický Počátek a Střed, snaží sám stát východiskem vlastního jednání i díla – a často také především středem pozornosti. Pro Guénona i další tradicionalisty je skutečná civilizace možná jen jako lokální, a přitom založená na univerzálních principech posvátné Tradice. S tímto postojem se obtížně smiřuje jak industrializace, která ničí tradiční řemesla s jejich iniciačním rozměrem – a tím zbavuje lidskou práci jejího posvátného charakteru –, tak jakákoli forma globalizace. Cílem samozřejmě není vytvoření všeobsažné syntézy všech náboženství, jak se o to snažili například (Guénonem ostře kritizovaní) teosofové, ani vznik globální civilizace, nýbrž život v rámci již existujících, zjevených náboženství na lokální úrovni. Platí, že každé náboženství, nakolik vychází z univerzálních principů a prvotního zjevení, je cestou ke spáse, přizpůsobenou konkrétním podmínkám.

Jádrem náboženství, které se v religiózních útvarech moderního světa – odstrašujícím příkladem je pro Guénona protestantismus –, ztratilo, je esoterismus a iniciace. Náboženství hodná toho jména mají exoterní část, přístupnou každému, jejich jádro však tvoří esoterní tradice, která je přístupná jen náboženské elitě, a to prostřednictvím iniciačních linií. Z Guénonova díla vyplývá, že by se tradicionalista měl ubírat striktně cestou některého tradičního náboženství, usilovat o spojení s jeho esoterním jádrem a realizaci stezky iniciace ve vlastním bytí – i proto Guénon konvertoval, stejně jako řada dalších tradicionalistů, k islámu a stal se součástí súfíjské tradice. Principiálně však tradicionalista, věrný Guénonovu odkazu, může praktikovat kterékoli náboženství vycházející z prvotního zjevení, které neztratilo své esoterní jádro. Guénon s ohledem na své evropské čtenáře uvažoval o možnosti, že by v západním kontextu bylo možné objevit esoterní tradice ještě v katolicismu a svobodném zednářství – podotkněme, že nezažil jejich další úpadek v posledních desetiletích –, dále měl vřelý vztah k hinduismu, a posléze díky přispění svého spolupracovníka Ánandy Kumárasvámího přehodnotil i svůj zprvu rezervovaný vztah k buddhismu. Kategoricky však odmítal protestantismus, a pochopitelně i teosofii a moderní okultismus; a můžeme si dost dobře představit, s jakým odporem by se u něj setkalo celé hnutí „New Age“ a současná vágní a eklektická „spiritualita“, pokud by je vůbec vzal na vědomí.

Vliv tradicionalismu je v současné době rozšířený v podstatě celosvětově, nicméně jednak zůstal omezený a spíše podprahový v akademickém světě a jednak má výraznější působnost spíše „naředěná“ forma tradicionalismu, která se od Guénonova odkazu v některých ohledech výrazně odchyluje. Tento „měkký tradicionalismus“, jak se také nazývá, propagovali někteří Guénonovi neortodoxní žáci a vyznačuje se méně striktním postojem k otázce iniciace i esoterismu a větší ochotou nejen k náboženskému eklekticismu, ale také k místy krajně nešťastné politické angažovanosti.

Tradicionalismus měl, zvláště prostřednictvím Guénonova žáka Julia Evoly, jistý vliv na současnou krajní pravici, musíme nicméně konstatovat, že se v tomto případě jedná o znetvoření Guénonovy původní ideje. Sám zakladatel tradicionalismu pokládal fašismus a nacismus – stejně jako komunismus a soudobou „demokracii“ – za obludné výplody moderní mentality, neslučitelné s Tradicí, a jakákoli politická aktivita v kontextu dnešního světa pro něj byla v podstatě nemyslitelná. Můžeme uvažovat, že by případná proměna společnosti v duchu původního tradicionalismu mohla být spíše důsledkem duchovní obrody jednotlivců zasvěcených posvátné Tradici než mocenských bojů, nebo snad dokonce násilných revolucí, nicméně se spíše zdá, že Guénon pokládal pokračující rozpad moderního světa a směřování dějin k jakési apokalypse na konci temného věku za fatálně předurčené povahou skutečnosti jako takové. V současné době se pak nacházíme v paradoxní situaci, kdy na jedné straně můžeme vidět kvapně postupující dekadenci moderního (a také „postmoderního“, nakolik má smysl mezi jednotlivými fázemi téhož procesu úpadku vůbec odlišovat) světa, a na straně druhé si můžeme všimnout, jak se hluboce protitradiční, neváhal bych říci snad ani démonické, mocnosti nových tyranií, oligarchií i fundamentalistických skupin snaží čerpat svou legitimitu v „boji proti modernímu světu“ z rétoriky, která může povrchně skutečně připomínat Guénona, jakkoli se jedná spíše o (jím samotným předpovídanou) rouhavou parodii tradičního ducha. V následujícím se pokusím letmo a zkusmo zamyslet, jakým způsobem by bylo možné koncipovat tradicionalismus v současné době, a přitom se udržet na úzké stezce mezi pošetilostmi moderní mentality i jejích zdánlivých, skrznaskrz falešných alternativ, ať už jde o „novou spiritualitu“, fundamentalismus, anebo přímo některou formu neonacismu (nemluvě o dalších soudobých „alternativních“ fenoménech typu nové levice, které mají v naší souvislosti alespoň jednu výhodu, totiž že jsou duchu tradice dostatečně vzdálené, aby se k nim nebylo zapotřebí vyjadřovat vůbec nijak).

Poučení z krizového vývoje aneb trocha prozíravosti nikoho nezabije

Ještě než se pokusím formulovat to hlavní, totiž odpověď na otázku, co je vlastně „posvátná tradice“, což lze pokládat za jádro tradicionalismu, myslím, že by bylo na místě provést několik předběžných úvah, které se týkají záležitostí spíše povrchních, v podstatě nezajímavých, a nadto takového rázu, že by o nich nebylo v příčetnějších dobách snad ani zapotřebí hovořit, dnes se mi to však jeví jako nezbytné. Nuže, co se týče vztahu tradicionalismu a politiky, tedy věci patrně aktuálně nejošidnější, je myslím po mnoha omylech a přehmatech vhodné vrátit se k samotnému Guénonovi a jeho odstupu nejen od materialistické sekulární demokracie, ale také jejích moderních, zhoubných a falešných alternativ. V praxi to myslím může znamenat, pokud se nerozhodneme po vzoru zakladatele tradicionalismu stáhnout z „moderního“ světa úplně a stát se součástí tradiční společnosti (nakolik něco takového ještě vůbec lze udělat), především realistickou volbu nejmenšího zla – a tím je v současné době s největší pravděpodobností právě západní demokracie, která má přinejmenším potenciál alespoň rozpoznávat posvátnou hodnotu každého člověka – a ve svých ekologicky citlivějších formách snad i kteréhokoli jsoucna. Hrůzy minulého, a bohužel již i tohoto století by nás měly poučit, jak zhoubné jsou pokusy moderními prostředky a s typicky moderními (tedy mocenskými a ekonomickými) záměry – a s pseudotradicionalistickou rétorikou – „bojovat proti modernímu světu“. V rámci demokratické společnosti se pak lze v rámci možností – a s pečlivým rozlišováním – angažovat ve prospěch dosud uchovávaných tradičních hodnot, které se do jisté míry mohou krýt s hodnotami „konzervativními“, a koneckonců i jen stěží popiratelných hodnot pluralitní demokracie, nakolik občanům skýtá a zabezpečuje prostor pro svobodný a důstojný lidský život.

Obecně vzato se mi i na původním tradicionalismu zdá nejproblematičtější právě jeho – po mém soudu zpravidla nerozpoznaný – moderní rys, jímž je bezmála revoluční (v čase uměleckých avantgard, kdy docházelo k prvním formulacím tradicionalistických pozic, vlastně nijak překvapivé) gesto radikálního rozchodu s vlastní (třebas i v mnoha ohledech prohnilou) kulturou a její rázné, ale rovněž možná až příliš pohodlné – a ne zcela důsledné – odvrhnutí. Typickým příkladem problému, který mám na mysli, může být krajně hostilní, jakkoli v mnoha ohledech vlastně velmi zdravý, vztah Guénona a dalších tradicionalistických myslitelů k psychologii, zvláště psychoanalýze. Jistě, moderní psychologii s její podivnou slepotou k duchovní podstatě člověka lze plným právem vyhodnotit jako perverzní odchylku od tradiční péče o duši a psychoanalýzu, zvláště v její původní freudovské formě, lze velmi snadno a do značné míry právem chápat jako zrůdnou parodii na iniciační vědění, která se snaží poněkud perfidně – a obecně vzato chybně – objasňovat duševní život z těch nejnižších pohnutek a tím vede především k jejich posilování a prohlubování zapomenutí na duchovní původ i cíl lidské bytosti. Na druhou stranu se mi jeví poněkud ukvapené zapomínat na to, že psychologický provoz, ať už si o něm myslíme cokoli, je v mnoha případech, možná snad i většinou, motivován soucitem s trpícími bytostmi, tedy hodnotou ušlechtilou, nepochybně pozitivní, a v jistém smyslu zcela tradiční. Tento provoz při vší své slepotě nadto mnohdy bytostem hluboce rozvráceným skutečně – na té úrovni, na níž se nacházejí – pomáhá, přinejmenším v tom smyslu, že ulevuje od nejhoršího utrpení a pomáhá dosáhnout stavu, kdy se aspirace trpící bytosti nebudou muset omezovat na holé přežití a vyváznutí z mučivé agónie duševní nemoci. Z velké části i vinou celkového charakteru moderního světa je valná část jeho obyvatel narušená v podstatě na všech úrovních svých bytostí, tedy na těle, duši i duchu. Obávám se, že jakákoli snaha o přijetí a integraci tradičních nauk vyžaduje jako součást přípravy i pomoc s touto celkovou desintegrací – a to pomoc ze strany moderních oborů (s psychologií a psychoterapií v čele), v nichž se na rozdíl od tradičních věd, pocházejících z lepších časů a určených původně mnohem zdravějším lidem, s touto desintegrací (přinejmenším implicitně) počítá. Trpké zkušenosti s pokusy osvojit si některé dochované tradiční nauky, komplikované individuální i skupinovou psychopatologií, nás myslím vybízejí k diferencovanějšímu přístupu, než je povšechné odmítnutí vlastní „klasickému“ tradicionalismu. Totéž platí mutatis mutandis například pro vztah k současnému umění a obecněji i kultuře; zdá se mi, že by zde bylo možné spíše než paušální (jakkoli vzhledem ke stavu dnešní kultury zcela pochopitelné) odsouzení použít typicky západní paradigma „inkarnace“ ve smyslu snahy vtělit tradiční hodnoty a postoje do kultury jim v zásadě cizí až nepřátelské – která se nicméně v tomto temném věku rozšířila a převládla, a do jisté míry snad zůstává vzdor všem zatemněním i nadále vyzářením, jakkoli pokřiveným a znetvořeným, posvátné lidské přirozenosti, a jako taková obsahuje i jakousi tendenci neblahou situaci moderního člověka alespoň tematizovat a reflektovat. Netřeba zdůrazňovat, že je zde opět na místě bedlivé rozlišování – ale zdá se mi lepší podstoupit riziko omylu než snažit se o vytvoření jakéhosi v dnešní době nutně umělého ráje ve smyslu tradiční, či spíše tradicionalistické „rezervace“.

Konečně by možná bylo vhodné podotknout něco málo k otázce „elity“, jíž je vyhrazeno esoterní poznání, protože se může jednat o téma pro dnešního čtenáře poněkud pohoršující, a to možná spíše vinou nedorozumění. Na základě čeho se tedy ustavuje taková „elita“ a kdo rozhodne o tom, kdo do této privilegované skupiny náleží? Kdo vlastně má přístup k tomu, co je esoterní? Pokusme se odpovědět na základě příkladu tantrického buddhismu, který nepochybně představuje esoterní posvátnou tradici, v některých ohledech ostatně analogickou súfismu, z nějž vycházel Guénon. Jak známo, možnost praktikovat buddhistickou tantru se zpravidla otevírá obdržením iniciace. Tu uděluje kvalifikovaný lama coby držitel posvátné tradice – a v současné době ji lamové udělují, a to i na Západě, prakticky komukoli, kdo o ni projeví vážný zájem. Tento základní přístup k možnosti získat poznání esoterního jádra posvátné tradice má tedy každý, u něhož se takříkajíc zásluhy (snad i z předchozích životů) setkají se šťastnými okolnostmi, tedy možností být fyzicky přítomen iniciaci, a přáním a vůlí na danou stezku nastoupit. Přístup k samotné iniciaci je tedy značně „demokratický“ v tom smyslu, že se v řadě iniciačních tradic nekladou upřímným zájemcům prakticky žádné překážky. Se samotnou iniciací se zpravidla pojí i jistý „okultní“ aspekt – tedy doporučení s ohledem na úctu k předávané nauce nezveřejňovat podrobnosti o předávaném zasvěcení, na němž nebývá nic pohoršlivého, co by bylo nutné tajit, ale praktikující by k němu měl mít patřičnou úctu, která se projevuje mimo jiné i takto. Za samotné esoterní poznání – tedy poznání vyhrazené „elitě“ – by se však dal pokládat stav, kterého dosáhne ten, kdo danou nauku uskutečnil – což je dosti náročný a dlouhotrvající proces, který přijetím iniciace teprve začíná. Od aspiranta tato duchovní práce vyžaduje značné a vytrvalé, každodenní úsilí po dobu mnoha let. Stav, kterého lze takto dosáhnout, je slovy nesdělitelný a není možné jej poznat jinak než tím, že praktikující věnuje této duchovní práci příslušný čas a soustředěné úsilí (třebaže k tomu jistě patří i aspekt „milosti“ a nejedná se o „čistě lidské“ dosažení). V tomto smyslu jde o stav v praxi přístupný jen nemnohým, a jako takový je i „esoterní“. Mám za to, že tím je rámcově zodpovězena otázka, kdo „volí“ příslušníky „náboženské elity“: jistě, svou roli hraje i vrozené nadání a štěstí, což můžeme považovat za výsledek zásluh z předcházející existence, případně karmické zátěže z pramenící z téhož; ale samotnou volbu, zda se oddaně věnovat praxi, anebo nikoli – a tedy zda se nakonec stát držitelem esoterního „poznání“, anebo nikoli – dělá každý sám za sebe tím, zda o posvátnou tradici projevuje zájem a nakolik se úsilí o její realizaci ve vlastním bytí věnuje.[5] Naopak se mi zdá, že organizace či skupiny, které k tématu „elity“ přistupují jinak a vyskytuje se v nich kupříkladu – zpravidla samozvaná – skupina „vyvolených“, kteří nárokují moc nad „méně pokročilými“ a zvláštní poznání, aniž by se tento nárok vyznačoval transparentní legitimitou, se tím zpravidla prozrazují jako skupiny falešných zasvěcenců, od nich je možná nejlépe se držet pokud možno co nejdále. Dodejme, že plodem duchovní realizace nebývá povýšenost ani elitářství, ale spíše pokora, hluboký vnitřní klid, stabilita a neochvějná laskavost ve vztazích k ostatním bytostem – ostatně sám René Guénon byl podle dochovaných svědectví vzorným příkladem právě těchto vlastností. Řečeno slovy z evangelia, i zde, a možná právě zde se strom pozná po ovoci.

Být tradicionalistou: cosi na způsob konfese

V této závěrečné části se pokusím zkusmo formulovat, co vlastně je posvátná tradice a jakým způsobem bychom o ní mohli v současné době, kdy dosud máme alespoň nějakou možnost s ní být v kontaktu, uvažovat. Nepokouším se zde pouze reprodukovat to, co k tomuto tématu řekl Guénon nebo jiný myslitel, ale formulovat stanovisko, které je, jak věřím, s Guénonovým nejen slučitelné, ale v zásadě v souladu, třebaže vychází nejen z odlišné filosofické a teologické formace a životní zkušenosti, ale také z kontaktu s jinou formou posvátné tradice. Možná bych k tomu měl na okraj podotknout, že jsem pro sebe tradicionalismus takříkajíc objevil teprve poté, co jsem udělal do značné míry podobnou zkušenost jako Guénon – tedy po setkání s živou posvátnou tradicí, třebaže v jeho případě se jednalo zprvu patrně o esoterní hinduismus (a snad taoismus) a posléze súfismus, zatímco v mém případě šlo o tibetský buddhismus, který v současné době představuje patrně nejpřístupnější formu posvátné tradice pro člověka ze Západu. Četba Guénonových děl, která jsem předtím zběžně znal, ale příliš na mě nezapůsobila, se po této, v mnoha ohledech zprvu otřásající, někdy až zdrcující konfrontaci s radikální jinakostí nejen kulturní, ale především duchovní, jevila jako nenadálé objevování vlastně velmi známé krajiny, výhledu, který se sám od sebe spontánně a přirozeně otevírá člověku, jenž začíná pomalu střízlivět z bludu o „moderním pokroku“ a „evoluci“ a učí se postupně hledět na svět z perspektivy mnohem bližší našim předkům, kteří obrazně i doslova budovali spíše katedrály než nákupní střediska. Rovněž jsem se opakovaně setkal s poněkud překvapivou skutečností, totiž že mnoho dalších lidí, kteří udělali tutéž nebo analogickou zkušenost, nezávisle na sobě a spontánně vyjadřuje postoje velmi blízké původnímu tradicionalismu – bez ohledu na to, se kterou konkrétní posvátnou tradicí se dostanou do kontaktu, a mnohdy také, aniž by kdy o Guénonovi či jiných tradicionalistech byť i jen slyšeli –, což je pro mě dosti přesvědčivý argument nejen pro platnost Guénonova myšlení, ale také ve prospěch skryté jednoty posvátných tradic, jednoty takříkajíc metafyzické.

Co tedy vlastně je posvátná tradice a jaký je její zdroj? Pokusme se k tomu přistoupit následovně. V dějinách lidstva existovala podle značného množství svědectví, která nemáme žádný vážný důvod zpochybňovat (pokud nepočítáme absurdní a typicky moderní předsudek, že tomu tak „prostě nemohlo být“), celá dlouhá řada lidí, kteří dosáhli stavu, jenž bychom mohli nazvat svatostí, dokonalostí, „boholidstvím“ nebo „duchovní realizací“ – tedy radikálního transcendování podmíněnosti „padlého“ či „profánního“ lidství a dosažení čehosi, co bychom snad mohli obrazně nazvat „transmutací“ nízké matérie obyčejného lidského bytí v ušlechtilý kov, či spíše kámen-démant lidství završeného, a tedy božského. Zřídlem takové proměny je transcendentní skutečnost – nejde o záležitost „čistě lidskou“ – nicméně prubířským kamenem autenticity projevu transcendentní skutečnosti je její tělesný projev v konkrétním člověku, který se tak stává skutečně a trvale tím, čím je každý z nás, obyčejných lidí, toliko potenciálně – zástupcem božství na zemi, věrným božím obrazem, nebo prostě probuzeným, dokonalým člověkem, plně odpovídajícím božskému Archetypu.[6] Takoví lidé podle všeho v mnoha případech dosáhli nejen stavu, který bychom mohli nazvat dokonalou oproštěností, absencí utrpení, absolutní blažeností atd., ale také radikálního překonání dokonce i fyzické podmíněnosti – včetně smrti. Na základě dochovaných svědectví bychom se mohli domnívat, že jejich vnitřním stavem, nakolik jej lze vystihnout obyčejnými slovy, byla stabilní jednota s božským zřídlem veškeré skutečnosti, která se projevuje vždy na způsob dokonalého vnitřního klidu a neochvějné milující laskavosti, a za vhodných podmínek i mimořádnými, řekněme zázračnými úkazy. Samotným obsahem posvátné tradice pak je tento stav – řekněme „stav mistra“, který tyto mimořádné bytosti byly a jsou s to nějakým způsobem probudit nejen v sobě, ale také u svých žáků, a vedle toho jsou tímto obsahem (v sekundárním smyslu) i nástroje či postupy, jak poznání tohoto stavu prohloubit a samotný stav stabilizovat. Ti nemnozí žáci, kterým se to podaří, posléze někdy nastupují do pozice učitelů; a tato iniciační posloupnost umožňuje i dalším žákům vstoupit do proudu Tradice a dosáhnout „stavu mistra“. Toto je po mém soudu posvátná tradice ve vlastním smyslu. Na způsob „nádoby“ k ní může náležet i celá řada dalších věcí typu rituálů, posvátné architektury, umění, metafyziky atd. atd., ty jsou však do značné míry vedlejší, třebaže je od samotného obsahu, pokud o něj nemáme přijít, lze oddělit jen velmi obtížně a pokusy v tomto směru – v současnosti často motivované moderní mentalitou, formovanou typicky protestantskými sklony k ikonoklasmu, odporem vůči všemu „náboženskému“ a jakýmsi podivným kultem ošklivosti – nejsou příliš přesvědčivé.

Pokud bychom chápali „stav mistra“ jako stav dokonalého probuzení či absolutního bdění, mohli bychom chápat duchovní práci založenou na iniciaci jako více či méně postupné probouzení – a obvyklý stav „padlého“ člověka jako více či méně hluboký spánek. Moderní svět s pestrou nabídkou rozličných uspávacích prostředků, narkotik a jedů, které tento spánek ještě prohlubují, je pak místem, kde je nejen krajně obtížné procesem iniciace projít a dosáhnout duchovní realizace, ale také je místem klamu – či spíše sebeklamu –, který spočívá v přesvědčení, že lze skutečného cíle a naplnění lidského života, který spadá v jedno se skutečným vyhasnutím utrpení a opětovným sjednocením s božským zdrojem veškeré skutečnosti, dosáhnout, nebo se mu alespoň přiblížit jinými než tradičními prostředky – například politickou aktivitou, ekonomickými reformami, užíváním drog, anebo snad prostřednictvím technologie. V současné době nám dost možná začíná hrozit aktivní, nebo dokonce vynucená technologická sebe-transformace lidstva v jakýsi druh poměrně šikovných, třebaže nepříliš bystrých švábů, jimž snad jejich otroctví bude skýtat dostatek otupujícího konzumu, ale cesta k dosažení autentického lidství, které je neoddělitelné od svatosti, by pro ně mohla být i s definitivní platností uzavřena. Je otázkou, zda tímto způsobem pozemské lidstvo nespěje ke skutečně důslednému, a dnes již do jisté míry dohlednému sebezničení. Mám za to, že v této situaci nejistého kolektivního přešlapování či vrávorání na samém okraji propasti, z níž by nemuselo být návratu na velmi dlouhou dobu, pokud vůbec, může být na místě připomenout existenci alternativy, kterou není cesta týmž směrem, jen pomocí odlišných prostředků, ale radikální odvrat od moderní konzumní mentality jako takové a návrat domů; neboť pro poutníky pozemským slzavým údolím představuje jediný opravdový domov cesta ve stopách dávných – i méně dávných – mistrů.

Dodal bych, že „být tradicionalistou“ v současné době neznamená jen žít v dnešním světě do značné míry jako cizinec, ale někdy také vyslovit věci, které se budou zamlouvat jen málokomu. Nicméně to také znamená přinejmenším vědět o hlubině bezpečnosti, díky níž lze koneckonců obavy i naděje rozpoznat jako projevy téže nevědomosti a díky tomu dýchat vzduch sice mnohdy zamořený, přece však do jisté míry volně.

Ať je vše dobré. 

 

 

 

 



[1] G. I. Gurdžijev, Pohledy ze skutečného světa, Praha: Malvern 2014, s. 205.

[2] K tématu existuje značné množství pramenné i sekundární literatury a její ne zcela zanedbatelnou část jsem přečetl, takže nemohu vyloučit, že se zde objeví i myšlenky dalších, explicitně necitovaných autorů – opakuju, že nemám v úmyslu být originální, a věřím, že na tom ostatní tradicionalističtí autoři nejsou či nebyli jinak, takže na tom koneckonců příliš nezáleží; v této a následující části se nicméně bezprostředně opírám o stručný přehledový text Petera Kinga René Guénon and Traditionalism, in: The Occult World, Christopher Partridge (ed.), Routledge 2016.

[3] O Guénonově pojetí dějin a iniciace jsem podrobněji pojednal v textu Pojetí iniciace v díle René Guénona, Logos 2018, dostupné na http://ylesev.blogspot.com/2019/07/pojeti-iniciace-v-dile-rene-guenona.html.

[4] K tomu viz  např. Patrcik Laude, The Reign of Pure Quantity and the Parody of Quality: Reflections on René Guénon’s Intimations of Post-Modernity, dostupné na http://www.sacredweb.com/online_articles/sw31_laude_sample.pdf.

[5] Na okraj cítím potřebu podotknout, že se za příslušníka žádné elity nepokládám, a třebaže své případné náboženské angažmá pokládám za svou zcela soukromou záležitost, chci v tomto kontextu zdůraznit, že zde v žádném případě nepíšu jako někdo „osvícený“ nebo jako držitel „esoterního poznání“, ale prostě jako člověk, který shodou okolností ví o existenci této možnosti a cítí velký obdiv a úctu k těm, kdo ji uskutečnili.

[6] Slovo „archetyp“ zde pochopitelně nepoužívám ve smyslu, který mu přičítal C. G. Jung, nýbrž ve smyslu řekněme platónském. Nejedná se o jakýsi podezřelý obraz, pocházející z psychického podsvětí, ale o světelnou ideu či formu, prvotní vyzáření božské mysli.