I. Vstup: Rozštěpení světla
Na počátku tentokrát
nebylo slovo. Byl-nebyl šepot za ním.
Ne prostor – jen vibrace, vrtkavá jak tekutý kov v prstech nějakého boha.
Vzduch jako
mléko.
Ale zrnitý.
Tepe.
Něco se vynořuje.
Bylo to, jako když na mě někdo křičí: „Vstaň a choď!“ Jen krátce, jedinou slabikou. Stará kůže. Svlékání sluchu. Slyšet mlýn. Blesk vládne všemu. Polyká tmu.
Začnou pršet
zpětné ozvěny. Padají, ne z oblohy, ale zevnitř. Fons vitae? No, uvidíme.
Tak či onak:
Každá kapka
je věta, kterou jsi kdysi myslel.
Kráp: „Beze slov jen poušť. Jsem dva a
žízním.“
Kráp: „Sféra je klíč. Točí se a stojí.
Plane i mrazí.“
Krrráááp: „Rozdíl mezi mlčením a afázií.
Ohlédnutí.“
V tom tichu tě něco zatluče do dřeva. A bude otevřeno. Vstupuje Zrcadlo. Pokašlává.
II. Komnata ozvěny
Místnost se
skládá ze slov, která jsi už pronesl.
Je jich celá legie a nedrží tvar. Výsměšně víří. Lezou po zdech. Plazí se tmou.
Červi z ráje.
Budiž svět!
„Zrození nového světla se nikdy neobejde bez zjevení a naopak.“
„Ale co se má zjevovat, když už tu všechno je?“
„Toto, ty…!“ (A slyšel: „Prototyp?“)
Zpod podlahy
stoupá mlha –
v ní pomalu pučí hrob slov a lůno vět.
V dutině krouží šepot:
„Jsi výraz. Já ozvěna. Jsem prostor. Ty dech.“
Vrstvy zvuku.
Z věty kruh.
Z kruhu spirála. A z ní zní – – –
„Sssssssníš větu, která sssní zase tebe.“
Koušeš se rád, starý hade? Učíš se konečně kokrhat?
III. Síň bezčasí
Teď se
všechno zlomí – prostor se začne zrychlovat.
Slova se rozpadnou do vědomí. Mávají křídly. Serou na sochy. Ječííííííííí!
Z ničeho nic
– divadlo.
Ale diváci jen masky.
Jedna naražená na kůlu.
Kolem toho se už nic točit nebude.
Kolem toho se už nic nikdy nezatočí, slyšíš, ty kolovrtáku?
Na scéně provaz a ten pestrý si skáče přes hlavu. Nohama o klenbu. Zakopne o
oko.
Který jsem který?
„Kdo je řeč
a kdo zrcadlo?“
„Kdo sní sen, ve kterém se tvoří jazyk?“
„Kdo tím jazykem olíže slunce?“
„A neudáví se?“
Geometrie smíchu a smutku. Spirála a kosa na kameni.
Skřípot a jiskření.
IV. Chrám indigové soli
Barvy se prohloubí
a začnou syčet. Tělo je moje toto.
Na lesklém povrchu se sráží krystalky.
Je to paměť.
Kalich plný usazenin smyslu.
Koagulace zbytků rozpravy:
tlumeně třpytivé kapky řeči.
Píšící ruka. Nápis na stěně: Pes se veze mene tekel… ale ne.
Nuže: „Jazyk
není nástroj.
Jazyk je tělo světa, které se vrací k Počátku. Vzpříčené zřídlo exodu.“
A z podlahy
vyrůstá něco jako strom – ale je to spíš páteř.
U kořene hoří keř.
Slova v jejích katakombách tají.
Stoupají. Horko. Žebřík. Hrnec nebe a země.
Máš kámen pod hlavu?
A shůry kane nektar. Květy a zuby. Nehty a vzlyky. Okolo samá kola!
A zas hlas:
„Ve věčném pádu do všech stran křeč nijak neprospěje.
Kdo má krátký čas, musí mít dlouhé uši.“
V. Úzký průchod
Náhle je
všechno velmi lehké.
Pavučiny a vánek. Zatajené ticho.
Vize se stává chvěním tkáně.
Prostor, kde
není nic než dech.
Tam někde – hluboko uvnitř – spí tělo
světa.
Kolem něj se plazí jablko jako had.
VI. Skládání těla
Na samém konci jako vždy začátek.
Nic se nestalo, a právě to se věčně vrací.
Zase jednou ti dala co proto a klisny tě nesou zpátky jako čert,
když točí káčou. Náprava píšťaly.
Má to tvář, ale ne tvar. Otvore, otvore, jak se ti dnes zeje?
Zůstaneš
chvíli sedět vprostřed snu, který si tě vyseděl.
Pak se ztrácíš v labyrintu jediné odpovědi:
„Není-li nebytí, kdo klade past kladu?“
Do místnosti vstupuje podivná postava.
Možná je to pastýř pastí, možná jsem to já.
Možná ne.
Před pikolou za pikolou.
Už jdu.