neděle 30. června 2024

O časné lásce k věčné moudrosti


V následujícím bych rád stručně pojednal o takzvané „věčné filosofii“, která v současné době představuje dost možná jedinou použitelnou alternativu „modernímu“, podle všeho krajně destruktivnímu, pojetí skutečnosti, a zároveň by se dala chápat jako pokus o obnovu mentality, která dosud doznívající historické katastrofě rozchodu s posvátnou tradicí předcházela. V první části nabízím shrnutí knihy Perennial Philosophy (2015) od amerického badatele a znalce dějin západního esoterismu Arthura Versluise, ve druhé části a závěru se pokouším jeho pojetí doplnit o několik vlastních postřehů.

Versluisovo pojetí věčné filosofie

Věčná filosofie není, jak se mnozí domnívají, synkretický útvar, ale přirozený důsledek vnitřního poznání, které vychází z duchovní praxe: v podstatě je to artikulace gnóze, z níž vychází a k níž směřuje. Vychází ze zkušenostního poznání prvotní jednoty (= gnóze): sdílené metafyzické skutečnosti/zkušenosti, která je základem kteréhokoli náboženství, ale také hlubinou nitra každého člověka, a v konečném důsledku i kteréhokoli jsoucna. Typickými příklady „věčné filosofie“ jsou na západě platónská a hermetická tradice, na východě védánta a buddhismus, ale je přítomná v kterékoli posvátné tradici, která má ve svém základu gnózi. Jednotlivé náboženské a duchovní tradice nejsou identické, ale mají společný základ a podobné cíle.

Věčná je v této filosofii její prvotní zkušenost základu bytí, v zásadě dostupná komukoli a v jakékoli době: pravda, která byla a je zkušeností mnoha lidí v rozličných oblastech i epochách a může ji i dnes zakusit kdokoli, kdo se podrobí patřičné disciplíně. Moudrost je výsledek procesu transformace a iluminace, který provází osvojení této pravdy – a láska k ní je hybatelkou tohoto procesu. Ve Versluisově pojetí je to na Západě v jádru, jak už bylo řečeno, platónská filosofie, a to nikoli ve smyslu diskurzivního uvažování, ale jako styl života, který směřuje k překonání rozptýlenosti a roztříštěnosti a k obnovení prvotní jednoty. Věčná filosofie je bytostně esoterická: srozumitelná je jen tomu, kdo zakusil to, z čeho vychází. Rovněž nabízí lidskému životu orientaci; nejde o odtažité abstraktní vědění, ale v konečném důsledku se jedná o umění správného života, a koneckonců i o spásu. Jádrem věčné filosofie je stav bdělosti, který stravuje, podoben ohni zažehnutému příslovečnou jiskrou, celé lidské bytí a proměňuje je v bytí božské.

Pro „věčnou filosofii“ je východiskem anamnesis; rozpomenutí na božský Počátek. Zprvu a většinou žijeme, řečeno s Platónovým Sókratem, „v jeskyni“, v zajetí iluze, tedy hmotného světa, jeho prezentací, reprezentací, obvyklých interpretací a vlastních, s tímto světem spjatých zvykových tendencí. Věčná filosofie je v této souvislosti důsledkem probuzení ze snu běžného života; anamnesis znamená si uvědomit, že spíme, a tím se z iluze vymanit, anebo spíše začít vymaňovat – opustit jeskyni a vstoupit do stavu gnóze. Tento stav je naším přirozeným vlastnictvím, je tím, co je původní – proto „anamnesis“, opětovné rozpoznání pravdy. Zkušenostní rozpoznání věčného a neměnného (a zároveň dobrého, pravdivého a krásného) přináší jistotu: stav gnóze je základ, o němž nelze, pokud ho skutečně bylo dosaženo, pochybovat. Nejedná se o subjektivní poznání jakéhokoli objektu, ale spíše o rozpoznání neoddělitelnosti duchovního jádra jednotlivé bytosti a samotného absolutna, jinak řečeno prvotní neduality či Jednoty, které přináší hlubokou existenciální transformaci i na relativní úrovni, kde je dosud pociťována tíha halucinatorní oddělenosti. Jedná se o zkušenost, kterou není možné spolehlivě předat slovy, proto se tradičně předávala přímo, z mistra na žáka. Na Západě jsme v situaci, kdy byla iniciační kontinuita přerušena, takže se v rámci vlastní tradice musíme spoléhat na texty spolehlivých držitelů božské gnóze. 

Věčná filosofie přináší vedle sebe-poznání poznání tzv. „tajemství přírody“. Mezi absolutnem a empirickým světem shledává prostředkující „mezokosmos“, který nespojuje jen (v souladu s proslulou hermetickou devízou) horní s dolním, ale také vnitřní svět s vnějším. Gnóze s sebou nese poznání v tomto mezokosmu spočívajících idejí, které (jako sekundární příčiny) nesou veškerou skutečnost a jsou jejím základem; jejich prizmatem se z časného, z běžné empirie, stává symbol věčnosti, kosmická liturgie coby odlesk liturgie nebeské. Principy kosmogonie se zračí zvláště v posvátné geometrii, která je patrná nejen na stavbách nebo společenském uspořádání tradičních kultur, ale prosvítá i přírodní skutečností, a zvláště je patrná v kosmických cyklech, jimiž se zabývá astrologie. Nebesa, svět a lidské bytí jsou tak spojeny sítí archetypů, které odkazují k nevýslovnému Počátku, z nějž vše vyvěrá, který vše sjednocuje a k němuž vše opět směřuje. Úlohou člověka, na kterou moderní svět zpravidla zapomíná, je vědomé rozpoznávání těchto skrytých idejí a tím i uvádění tří světů, subjektivního, objektivního a božského, v jednotu, sjednocení horního s dolním a vnějšího s vnitřním, a to z tajuplného středu, v němž se náš svět stýká s věčností; to se dělo v rituálech, které se ztratily, podobně jako byl kontemplativní přístup k přírodě, který v ní vidí skrytou symboliku, nahrazen její exploatací a ničením.

Ve věčné filosofii se jedná o mystický „vzestup“, což je ve skutečnosti cesta z vnějškovosti do nitra, od duality a fragmentace k jednotě a celistvosti: překonání oddělenosti a uvědomění vlastní skutečné přirozenosti. To znamená zároveň cestu k transcendenci, která se uskutečňuje probuzením z noční můry pádu a oddělenosti od božství. Může se jednat o cestu skrze inteligibilní „formy“ – božstva či andělské hierarchie mezokosmu – k čiré transcendenci absolutní Jednoty, která je cílem putování i zřídlem osvícení. K tomu je zapotřebí theurgické práce, jíž se člověk stává na tomto světě zpřítomněním božství, když z transcendentního středu spojuje světské věci s jejich božskými idejemi a s ohledem na stav po smrti tak také přivyká místu svého konečného spočinutí. Kontemplativní vzestup se podobá zážitku skutečného umění, které je pro duši připomínkou nebeské vlasti; hlavní je však pro něj živý náboženský rituál. Pozitivní cestou symbolů, archetypů a obřadních úkonů, jimiž se spojujeme s kořeny stvořených věcí, se dostáváme k negativní cestě, na které dospíváme k sjednocení s čirou transcendencí.

Právě k čiré transcendenci – tomu nevýslovnému, co je mimo veškeré vnímání, myšlení i imaginaci – „vystupujeme“; k tomuto nevýslovnému lze odkazovat (s vědomím, že všechna vyjádření zde selhávají) prostřednictvím paradoxu nebo výroků apofatické teologie. Odejmutím a rozpuštěním všeho projeveného lze dospět k nekonečnému světlu božské temnoty, k překonání duality a absolutnímu bdění; mysl sem dospívá prostřednictvím prohlubující se oproštěnosti od všeho, co „pohled“ na prvotní přirozenost (a zároveň pohled prvotní přirozenosti), v níž je konečná bytost neoddělitelná od Nekonečného, zakrývá. Tím se rovněž dospívá k osvobození od všeho, co spadá do říše času a prostoru a duality subjektu/objektu vůbec. Taková transcendence (neoddělitelná od „zkušenosti“ s ní) se zdá být v jádru všech velkých náboženství a teistických i neteistických systémů. Všechny symboly a formy mezokosmu mají anagogickou funkci – nakolik jde o symboly, odkazují a přivádějí k transcendenci a kontemplativnímu sjednocení s ní.

Někdy se objevuje chybné pojetí, podle kterého „věčná filosofie“ vzniká uměle, jako by se překryla různá náboženství a hledal se jejich společný jmenovatel. Ve skutečnosti je tomu právě naopak: základem je zde stav gnóze, zkušenost sjednocení s transcendencí a překonání dualistické omezenosti, a jednotlivá náboženství lze chápat jako konkrétní, do jisté míry podmíněná vyzáření této zkušenosti do konkrétních situací.

Možnost dosažení této centrální zkušenosti však trvá bez ohledu na stav jednotlivých náboženství – a s ní tudíž i možné důsledky pro kulturu. Realizace kontemplativního vzestupu přináší moudrost, kterou lze prostřednictvím jejího nositele vnášet do tohoto světa. Moudří měli coby příslušníci duchovní aristokracie vždy tendenci přebírat zodpovědnost za společnost. Tradiční ideál „filosofa na trůně“ se v dnešní společnosti jeví jako bezmála nepředstavitelný, nicméně se nezdá zcela absurdní otázka, jestli je se společností, kde už samotná představa vládců, kteří by se vyznačovali především moudrostí, působí snad až poněkud komicky, není cosi zásadního v nepořádku. Neměli bychom zapomínat, že pro valnou část dohledné historie lidstva nebylo, jak se zdá, na společenském významu moudrých a vládě založené na náboženských principech nic neobvyklého – a právě pod vládou duchovní autority lidstvo, jak se zdá, žilo velmi dlouhou dobu ve zdařilé (přinejmenším ve srovnání s dneškem) symbióze s přírodou. Zcela praktická otázka vytvoření společenství založeného na filosofickém životě se zdá být výzvou i nadějí pro dnešní svět a pro lidstvo budoucnosti, pokud má nějaké přetrvat. Mohlo by jít o malá společenství shromážděná kolem mistra (současné sekty lze chápat jako jejich zvrácené parodie). Pokud má lidstvo hodné toho jména nějakou budoucnost, možná ji budou utvářet společenství jednotlivců, kteří svůj život zasvětili hledání věčné moudrosti a jejichž společenství jsou založená na duchovních hodnotách. Obecně vzato je skutečná kultura snahou o vyjádření poznání, zprostředkování a ztělesnění božských forem, a právě vnášení poznání do kultury lze chápat jako jeden z pozemských úkolů milovníků moudrosti.

Versluis navrhuje jako alternativní výraz pro věčnou filosofii sousloví „kontemplativní věda“, protože spojuje odkaz k mystickému výstupu a k vědeckému postoji (tj. založenému na zkušenosti, nikoli víře). Protiklad mezi tím je jen zdánlivý a plyne z moderních předsudků. Naopak se zdá, že v současné době schází právě spiritualitě racionální postoj a vědě postoj duchovní – spiritualita proto často končí v sentimentálním iracionalismu a to, čemu se dnes říká věda, ztrácí spolu s duchovním i etický rozměr a stává se spíše výrazem hluboké nevědomosti; to obojí má důsledky, které jsou dobře patrné a stále hrozivější. V kontemplativní vědě se jedná primárně o transformaci jednotlivce. Tento proces však není čistě subjektivní – vždy se týká jedince i jeho světa – a může ho podstoupit v zásadě kdokoli, protože se v konečném důsledku jedná o rozpoznání vlastní nejhlubší přirozenosti, která se ve svém jádru nějakým způsobem, jak různými slovy dosvědčují všechny mystické tradice, setkává s „božstvím“. Gnóze coby poznání nejzazší „pravdy“ teprve otevírá patřičnou perspektivu k rozpoznávání dílčích pravd, protože představuje pevné a spolehlivé východisko. Pokud by se taková věda stala centrem vzdělávání, jádrem kultury a vůdčí ideou společnosti, znamenalo by to vpravdě revoluční převrat – ale také možná jediný, který by nabízel lidstvu alespoň nějakou naději do budoucna. Ostatně právě kontakt s posvátným je u kořenů všeho, co je v naší vlastní kultuře hodnotné – a moderní svět představuje z velké části nejprve odvrhnutí a poté zapomenutí těchto kořenů, o nichž však dodnes svědčí mimo jiné i velká díla minulosti.

Věčnou filosofii coby realizaci poznání absolutna prostřednictvím kontemplativního vzestupu Versluis chápe jako možné řešení bezradnosti postmoderního relativismu, například v oblasti umění, které by místo samoúčelné provokace mohlo usilovat o zobrazování harmonických forem založené na zření světa idejí. Umění by mohlo (a snad i mělo) z kontemplace vyrůstat a k ní vést: stát se opět branou k sjednocení s božskou krásou prostřednictvím ztvárnění archetypů. Kultura formovaná věčnou filosofií by nebyla zaměřená na konzum, ale na uskutečnění kontemplativního vzestupu, což by mělo důsledky i pro ekonomiku, která by nebyla motivována chamtivostí a závistí, ale touhou po ušlechtilém a důstojném životě zaměřeném k transcendenci. Jejími vůdčími principy by byly laskavost, soucítění a úcta nejen ve vztahu k lidem, ale ke všem bytostem a životnímu prostředí. I práce by v takové společnosti byla, v duchu tradičních řemesel, spíše nástrojem a oporou kontemplativního života než nutným zlem „výdělečné činnosti“. V politice by pak hráli nejdůležitější role nikoli bezcharakterní psychopaté posedlí mocí, ale filosofové v tradičním smyslu, tedy lidé vyznačující se intenzivní a dlouhodobou kontemplativní zkušeností, moudrostí a hloubkou vhledu. To by bylo stěží možné bez odvratu od gigantických politických celků k decentralizaci, utváření malých celků založených na místně specifických výrazech věčné moudrosti. Lze si představit vynoření nových společností, prostoupených konkrétními náboženskými tradicemi, vzešlých však ze společného lůna univerzální věčné filosofie, která není odkázaná na jedinou náboženskou tradici, lze ji však pokládat za společné východisko všech, a jako taková může sloužit jak potřebné rozmanitosti forem lidského soužití, tak jejich hluboké jednotě.

Věčná filosofie podle Versluise vzdor zdání není v rozporu s moderní vědou, naopak s ní má díky svému důrazu na empirii mnoho společného. Empirie se v ní však netýká toho, co je objektivní a kvantitativně měřitelné, ale spíše co je subjektivní a je to možné zakusit jako kvalitu. To nevylučuje intersubjektivní konsenzus těch, kdo podstoupí příslušné úsilí a dosáhnou gnóze a z ní plynoucího vhledu do hlubinného uspořádání skutečnosti, a tedy ani jistou „objektivitu“. Ať už budeme hovořit o věčné filosofii, kontemplativní vědě, mystice nebo gnózi, tato nedokonalá vyjádření odkazují k univerzální zkušenosti se samotným jádrem skutečnosti jako takové, s tím, co je nezničitelné, není to odkázané na čas a prostor, a jako takové je „to“ věčné. Právě z tohoto lůna se rodí světy, a ať už to může v době poznamenané faustovskou honbou za chimérami vnější „reality“ působit jakkoli absurdně, je tím jediným, co může v proměnlivém světě přinášet jistotu a otevírat možnost nového začátku. Podle všech duchovních tradic hodných toho jména se právě s tímto základem setkáme i po smrti, proto bychom mohli věčnou filosofii chápat i jako klíč k naší konečnosti, která dost možná není tak „radikální“, jak hlásají západní ideologie posledních několika desetiletí.

Několik poznámek k otázce věčné filosofie

Versluisovo pojetí pokládám za velmi šťastné, nicméně bych k němu rád připojil několik poznámek. Vesluis, zdá se mi, přinejmenším v předmětné knize nijak netematizuje motivaci k dosažení gnóze, přičemž vzhledem k tomu, že se může jednat o značně komplikovaný a dlouhodobý proces spojený s nezanedbatelným asketickým úsilím, se jedná o otázku nikterak bezvýznamnou. Věřím, že základní motivací pro jakoukoli duchovní praxi je utrpení, jímž je (nejen) lidská existence prostoupená. Utrpení v jeho různých formách lze ulevovat mnoha dílčími prostředky, jejichž účinky jsou nicméně zpravidla pochybné, vždy pomíjivé, a mnohdy situaci toho, kdo je používá (i těch, kdo s ním jsou nějak spojeni), z dlouhodobého hlediska spíše zhoršují. Stav gnóze naproti tomu nabízí, pokud se jej podaří dostatečně prohloubit a stabilizovat, definitivní osvobození od utrpení.

Kromě snahy o dosažení osvobození od utrpení může být další motivací lidského jednání i snaha o dosažení dokonalosti – a i zde se zdá být věčná filosofie klíčem k dosažení, jak je patrné nejen na uměleckých dílech, která vyvěrají ze zřídla zjevení, ale také na velkých světcích různých náboženských tradic, kteří se přiblížili lidské dokonalosti, nakolik je to jen v lidském světě možné.

A konečně se mi zdá jako podstatná, snad i nejdůležitější, motivace soucit s nezměrným utrpením cítících bytostí. I zde se zdá, že teprve bytost, která sama dosáhla konečného osvobození od utrpení a dokonalosti, tedy stabilního sjednocení s božským Počátkem, může nabídnout skutečnou, účinnou pomoc těm, kdo na tuto úroveň dosud nevystoupili.

Tím se dostáváme k otázce posvátné tradice. Zdá se, jako by Versluis byl přesvědčen, že se lze ve snaze realizovat věčnou filosofii v podstatě spolehnout na tradiční texty. Nepopírám, že inspirované texty velkých mistrů jsou bezmála nepostradatelnou pomocí pro hledající i praktikující, a v některých případech a do jisté míry dokonce lze jejich pomocí (při jinak čistě individuálním hledání) dosáhnout přinejmenším (ale spíše přinejlepším) přechodného stavu gnóze, nicméně zdá se mi, že není na místě podceňovat úlohu přímého předávání posvátné nauky v nepřerušené linii mistrů. Právě mistr, kterému se stav gnóze podařilo stabilizovat, může žákům pomoci rozpoznat tento stav i v jejich vlastním bytí, a zároveň je obvykle držitelem konkrétních postupů, jimiž lze toto poznání prohloubit a stabilizovat. Podotkněme, že jakýmsi dědičným hříchem (a snad by se dalo říct, že vlastně i podstatou) moderního světa je právě absence řádných iniciačních linií. Nezdá se však, že by východisko představovaly (bez živého hlasu mistra mnohdy nesrozumitelné, ba zavádějící) texty; spíše je myslím třeba uvažovat o (nepochybně svízelné) integraci dosud živých iniciačních linií z odlišných kulturních okruhů do západního světa i západní duše.

Vedle motivace je otázkou, které se Versluis věnuje jen okrajově, i správné jednání na duchovní cestě. Na Západě se obvykle, zvláště v posledních několika desetiletích, poznamenaných mimo jiné zhoubným vlivem některých imoralistických myslitelů, dramaticky podceňuje význam etiky na duchovní cestě. Někdy dokonce dochází – často na základě absurdně mylného pochopení textů pojednávajících o těch nejvyšších naukách (textů takto zneužitelných zpravidla vinou absence výše zmíněného předávání z mistra na žáky, díky kterému se lze vyhnout mnohým nedorozuměním) – k tomu, že se nemorální jednání pokládá za jakousi známku dosažení duchovních výšin. Je třeba se vší vážností říct, že morální jednání a osobní zralost (jejíž nedílnou součástí je samozřejmě i morální bezúhonnost) představují nepostradatelnou výchozí matérii jakékoli vážně míněné duchovní práce. Je velmi těžké si představit, jak by mohla být úspěšná snaha o transcendenci profánního lidského údělu u lidí, jimž se nepodařilo dosáhnout ani jisté morální integrity, ba mnohdy ani obyčejné dospělosti, natož zralosti. Zvláště v oblasti západního okultismu posledních několika staletí lze nalézt v tomto směru množství takřka pozoruhodných odstrašujících příkladů; současný byznys s „ezoterikou“ se v podstatě nezakládá na ničem jiném.

Práce na uskutečnění „věčné filosofie“ samotná se, pokud má vést k patřičným výsledkům, zpravidla odehrává na způsob soustředěného, dlouhodobého (a dodejme, že v mnoha ohledech, z nichž nikoli nejméně významným je i čas, náročného) asketického úsilí v kontextu jednoznačně definované duchovní tradice. K tomuto úsilí, které se odehrává na způsob pravidelného a dlouhodobého každodenního cyklu duchovních cvičení, zpravidla náleží (vedle nezbytné etické a mentální přípravy) jisté fyzické úkony (pohyby, pozice), určitá (dechová a mantrická) cvičení na úrovni energie, a konečně i cvičení mentální (vizualizace, koncentrace). Východiskem, klíčem, a koneckonců i cílem je však nedílná jednota bdělé pozornosti a soucitu, tedy samotná gnóze, která v případě, že se jí podaří stabilizovat, vede ke zcela konkrétním známkám realizace.

Právě ty jsou pak prubířským kamenem autenticity gnóze. Obvykle se jedná o více či méně mimořádné jevy typu zkušeností jasnosti, prázdnoty a blaženosti, obvykle spojené s tepelnými a světelnými fenomény (které lze v případě velkých praktikujících zakoušet nejen subjektivně, ale i v intersubjektivním poli sdílené zkušenosti), nicméně se mi zdá, že v běžných podmínkách západního světa je třeba za neodmyslitelnou známku autenticity gnóze, na kterou není radno rezignovat v žádné fázi duchovní cesty, pokládat v první řadě dokonalou psychickou stabilitu praktikujícího a jeho neochvějnou laskavost ve vztahu k ostatním bytostem. Zvláště v kontextu života v současném světě, kdy je velmi obtížné, ne-li přímo neproveditelné, věnovat svůj život duchovní praxi tradičním způsobem, spojeným například s dlouhými pobyty v meditačním ústraní (které se samozřejmě odehrává v lůně panenské, fyzickými ani mentálními zplodinami „moderního“ světa nedotčené přírody), se po mém soudu prubířským kamenem duchovní praxe stává právě život ve sdíleném prostoru mezilidských vztahů. Integrace běžné „občanské“ existence se všemi s ní spojenými obtížemi a rozptylujícími povinnostmi do duchovní praxe a její rozpoznání jako nástroje k prohloubení posvátné gnóze se mi zdá jako největší výzva, kterou současnému praktikujícímu dává temný věk, v němž je nám dáno žít. Nezbývá, než popřát každému, koho se to týká, hodně štěstí a požehnání na cestě k tomu jedinému nezbytnému, k hlubině bezpečnosti a blaženému prostoru zářící prázdnoty, v němž jsou i všechna zatemnění rozpoznána jako ozdoby Počátku.