V následujícím bych
rád stručně pojednal o takzvané „věčné filosofii“, která v současné době představuje
dost možná jedinou použitelnou alternativu „modernímu“, podle všeho krajně
destruktivnímu, pojetí skutečnosti, a zároveň by se dala chápat jako pokus o
obnovu mentality, která dosud doznívající historické katastrofě rozchodu
s posvátnou tradicí předcházela. V první části nabízím shrnutí knihy Perennial
Philosophy (2015) od amerického badatele
a znalce dějin západního esoterismu Arthura Versluise, ve druhé části a závěru
se pokouším jeho pojetí doplnit o několik vlastních postřehů.
Versluisovo pojetí věčné filosofie
Věčná filosofie není, jak se mnozí domnívají, synkretický
útvar, ale přirozený důsledek vnitřního poznání, které vychází z duchovní
praxe: v podstatě je to artikulace gnóze, z níž vychází a k níž
směřuje. Vychází ze zkušenostního poznání prvotní jednoty (= gnóze):
sdílené metafyzické skutečnosti/zkušenosti, která je základem kteréhokoli
náboženství, ale také hlubinou nitra každého člověka, a v konečném
důsledku i kteréhokoli jsoucna. Typickými příklady „věčné filosofie“ jsou na
západě platónská a hermetická tradice, na východě védánta a buddhismus, ale je
přítomná v kterékoli posvátné tradici, která má ve svém základu gnózi.
Jednotlivé náboženské a duchovní tradice nejsou identické, ale mají společný
základ a podobné cíle.
Věčná je
v této filosofii její prvotní zkušenost základu bytí, v zásadě dostupná
komukoli a v jakékoli době: pravda, která byla a je zkušeností mnoha lidí
v rozličných oblastech i epochách a může ji i dnes zakusit kdokoli, kdo se
podrobí patřičné disciplíně. Moudrost
je výsledek procesu transformace a iluminace, který provází osvojení této
pravdy – a láska k ní je hybatelkou tohoto procesu. Ve Versluisově pojetí
je to na Západě v jádru, jak už bylo řečeno, platónská filosofie, a to
nikoli ve smyslu diskurzivního uvažování, ale jako styl života, který směřuje
k překonání rozptýlenosti a roztříštěnosti a k obnovení prvotní jednoty.
Věčná filosofie je bytostně esoterická:
srozumitelná je jen tomu, kdo zakusil to, z čeho vychází. Rovněž nabízí
lidskému životu orientaci; nejde o odtažité abstraktní vědění, ale
v konečném důsledku se jedná o umění správného života, a koneckonců i o spásu.
Jádrem věčné filosofie je stav bdělosti,
který stravuje, podoben ohni zažehnutému příslovečnou jiskrou, celé lidské bytí
a proměňuje je v bytí božské.
Pro „věčnou filosofii“ je východiskem anamnesis; rozpomenutí na božský Počátek. Zprvu a většinou žijeme,
řečeno s Platónovým Sókratem, „v jeskyni“, v zajetí iluze, tedy
hmotného světa, jeho prezentací, reprezentací, obvyklých interpretací a vlastních,
s tímto světem spjatých zvykových tendencí. Věčná filosofie je v této
souvislosti důsledkem probuzení ze snu běžného života; anamnesis znamená si uvědomit, že spíme, a tím se z iluze
vymanit, anebo spíše začít vymaňovat – opustit jeskyni a vstoupit do stavu
gnóze. Tento stav je naším přirozeným vlastnictvím, je tím, co je původní –
proto „anamnesis“, opětovné
rozpoznání pravdy. Zkušenostní rozpoznání věčného a neměnného (a zároveň
dobrého, pravdivého a krásného) přináší jistotu: stav gnóze je základ, o němž
nelze, pokud ho skutečně bylo dosaženo,
pochybovat. Nejedná se o subjektivní
poznání jakéhokoli objektu, ale spíše
o rozpoznání neoddělitelnosti duchovního jádra jednotlivé bytosti a samotného
absolutna, jinak řečeno prvotní neduality či Jednoty, které přináší hlubokou
existenciální transformaci i na relativní úrovni, kde je dosud pociťována tíha
halucinatorní oddělenosti. Jedná se o zkušenost, kterou není možné spolehlivě
předat slovy, proto se tradičně předávala přímo, z mistra na žáka. Na
Západě jsme v situaci, kdy byla iniciační kontinuita přerušena, takže se
v rámci vlastní tradice musíme spoléhat na texty spolehlivých držitelů
božské gnóze.
Věčná filosofie přináší vedle sebe-poznání poznání tzv. „tajemství
přírody“. Mezi absolutnem a empirickým světem shledává prostředkující „mezokosmos“,
který nespojuje jen (v souladu s proslulou hermetickou devízou) horní
s dolním, ale také vnitřní svět s vnějším. Gnóze s sebou nese
poznání v tomto mezokosmu spočívajících idejí, které (jako sekundární
příčiny) nesou veškerou skutečnost a jsou jejím základem; jejich prizmatem se z časného,
z běžné empirie, stává symbol věčnosti, kosmická liturgie coby odlesk liturgie
nebeské. Principy kosmogonie se zračí zvláště v posvátné geometrii, která
je patrná nejen na stavbách nebo společenském uspořádání tradičních kultur, ale
prosvítá i přírodní skutečností, a zvláště je patrná v kosmických cyklech,
jimiž se zabývá astrologie. Nebesa, svět a lidské bytí jsou tak spojeny sítí
archetypů, které odkazují k nevýslovnému Počátku, z nějž vše vyvěrá,
který vše sjednocuje a k němuž vše opět směřuje. Úlohou člověka, na kterou
moderní svět zpravidla zapomíná, je vědomé rozpoznávání těchto skrytých idejí a
tím i uvádění tří světů, subjektivního, objektivního a božského,
v jednotu, sjednocení horního s dolním a vnějšího s vnitřním, a
to z tajuplného středu, v němž se náš svět stýká s věčností; to
se dělo v rituálech, které se ztratily, podobně jako byl kontemplativní
přístup k přírodě, který v ní vidí skrytou symboliku, nahrazen její
exploatací a ničením.
Ve věčné filosofii se jedná o mystický „vzestup“, což je ve
skutečnosti cesta z vnějškovosti do nitra, od duality a fragmentace
k jednotě a celistvosti: překonání oddělenosti a uvědomění vlastní skutečné
přirozenosti. To znamená zároveň cestu k transcendenci, která se
uskutečňuje probuzením z noční můry pádu a oddělenosti od božství. Může se
jednat o cestu skrze inteligibilní „formy“ – božstva či andělské hierarchie
mezokosmu – k čiré transcendenci absolutní Jednoty, která je cílem
putování i zřídlem osvícení. K tomu je zapotřebí theurgické práce, jíž se
člověk stává na tomto světě zpřítomněním božství, když z transcendentního
středu spojuje světské věci s jejich božskými idejemi a s ohledem na
stav po smrti tak také přivyká místu svého konečného spočinutí. Kontemplativní
vzestup se podobá zážitku skutečného umění, které je pro duši připomínkou
nebeské vlasti; hlavní je však pro něj živý náboženský rituál. Pozitivní cestou
symbolů, archetypů a obřadních úkonů, jimiž se spojujeme s kořeny
stvořených věcí, se dostáváme k negativní cestě, na které dospíváme
k sjednocení s čirou transcendencí.
Právě k čiré transcendenci – tomu nevýslovnému, co je
mimo veškeré vnímání, myšlení i imaginaci – „vystupujeme“; k tomuto
nevýslovnému lze odkazovat (s vědomím, že všechna vyjádření zde selhávají) prostřednictvím
paradoxu nebo výroků apofatické teologie. Odejmutím a rozpuštěním všeho
projeveného lze dospět k nekonečnému světlu božské temnoty,
k překonání duality a absolutnímu bdění; mysl sem dospívá prostřednictvím
prohlubující se oproštěnosti od všeho, co „pohled“ na prvotní přirozenost (a
zároveň pohled prvotní přirozenosti), v níž je konečná bytost
neoddělitelná od Nekonečného, zakrývá. Tím se rovněž dospívá k osvobození
od všeho, co spadá do říše času a prostoru a duality subjektu/objektu vůbec.
Taková transcendence (neoddělitelná od „zkušenosti“ s ní) se zdá být
v jádru všech velkých náboženství a teistických i neteistických systémů.
Všechny symboly a formy mezokosmu mají anagogickou funkci – nakolik jde o
symboly, odkazují a přivádějí k transcendenci a kontemplativnímu
sjednocení s ní.
Někdy se objevuje chybné pojetí, podle kterého „věčná
filosofie“ vzniká uměle, jako by se překryla různá náboženství a hledal se
jejich společný jmenovatel. Ve skutečnosti je tomu právě naopak: základem je
zde stav gnóze, zkušenost sjednocení s transcendencí a překonání
dualistické omezenosti, a jednotlivá náboženství lze chápat jako konkrétní, do
jisté míry podmíněná vyzáření této zkušenosti do konkrétních situací.
Možnost dosažení této centrální zkušenosti však trvá bez
ohledu na stav jednotlivých náboženství – a s ní tudíž i možné důsledky
pro kulturu. Realizace
kontemplativního vzestupu přináší moudrost, kterou lze prostřednictvím jejího
nositele vnášet do tohoto světa. Moudří měli coby příslušníci duchovní aristokracie
vždy tendenci přebírat zodpovědnost za společnost. Tradiční ideál „filosofa na
trůně“ se v dnešní společnosti jeví jako bezmála nepředstavitelný, nicméně
se nezdá zcela absurdní otázka, jestli je se společností, kde už samotná
představa vládců, kteří by se vyznačovali především moudrostí, působí snad až poněkud
komicky, není cosi zásadního v nepořádku. Neměli bychom zapomínat, že pro
valnou část dohledné historie lidstva nebylo, jak se zdá, na společenském
významu moudrých a vládě založené na náboženských principech nic neobvyklého –
a právě pod vládou duchovní autority lidstvo, jak se zdá, žilo velmi dlouhou
dobu ve zdařilé (přinejmenším ve srovnání s dneškem) symbióze
s přírodou. Zcela praktická otázka vytvoření společenství založeného na
filosofickém životě se zdá být výzvou i nadějí pro dnešní svět a pro lidstvo
budoucnosti, pokud má nějaké přetrvat. Mohlo by jít o malá společenství
shromážděná kolem mistra (současné sekty lze chápat jako jejich zvrácené
parodie). Pokud má lidstvo hodné toho jména nějakou budoucnost, možná ji budou
utvářet společenství jednotlivců, kteří svůj život zasvětili hledání věčné
moudrosti a jejichž společenství jsou založená na duchovních hodnotách. Obecně
vzato je skutečná kultura snahou o vyjádření poznání, zprostředkování a
ztělesnění božských forem, a právě vnášení poznání do kultury lze chápat jako jeden
z pozemských úkolů milovníků moudrosti.
Versluis navrhuje jako alternativní výraz pro věčnou
filosofii sousloví „kontemplativní věda“, protože spojuje odkaz k mystickému
výstupu a k vědeckému postoji (tj. založenému na zkušenosti, nikoli víře).
Protiklad mezi tím je jen zdánlivý a plyne z moderních předsudků. Naopak
se zdá, že v současné době schází právě spiritualitě racionální postoj a
vědě postoj duchovní – spiritualita proto často končí v sentimentálním
iracionalismu a to, čemu se dnes říká věda, ztrácí spolu s duchovním i
etický rozměr a stává se spíše výrazem hluboké nevědomosti; to obojí má důsledky,
které jsou dobře patrné a stále hrozivější. V kontemplativní vědě se jedná primárně
o transformaci jednotlivce. Tento proces však není čistě subjektivní – vždy se
týká jedince i jeho světa – a může ho podstoupit v zásadě kdokoli, protože
se v konečném důsledku jedná o rozpoznání vlastní nejhlubší přirozenosti,
která se ve svém jádru nějakým způsobem, jak různými slovy dosvědčují všechny
mystické tradice, setkává s „božstvím“. Gnóze coby poznání nejzazší „pravdy“
teprve otevírá patřičnou perspektivu k rozpoznávání dílčích pravd, protože
představuje pevné a spolehlivé východisko. Pokud by se taková věda stala
centrem vzdělávání, jádrem kultury a vůdčí ideou společnosti, znamenalo by to
vpravdě revoluční převrat – ale také možná jediný, který by nabízel lidstvu alespoň
nějakou naději do budoucna. Ostatně právě kontakt s posvátným je u kořenů
všeho, co je v naší vlastní kultuře hodnotné – a moderní svět představuje
z velké části nejprve odvrhnutí a poté zapomenutí těchto kořenů, o nichž
však dodnes svědčí mimo jiné i velká díla minulosti.
Věčnou filosofii coby realizaci poznání absolutna
prostřednictvím kontemplativního vzestupu Versluis chápe jako možné řešení
bezradnosti postmoderního relativismu, například v oblasti umění, které by
místo samoúčelné provokace mohlo usilovat o zobrazování harmonických forem
založené na zření světa idejí. Umění by mohlo (a snad i mělo) z kontemplace
vyrůstat a k ní vést: stát se opět branou k sjednocení s božskou
krásou prostřednictvím ztvárnění archetypů. Kultura formovaná věčnou filosofií
by nebyla zaměřená na konzum, ale na uskutečnění kontemplativního vzestupu, což
by mělo důsledky i pro ekonomiku, která by nebyla motivována chamtivostí a
závistí, ale touhou po ušlechtilém a důstojném životě zaměřeném k transcendenci.
Jejími vůdčími principy by byly laskavost, soucítění a úcta nejen ve vztahu
k lidem, ale ke všem bytostem a životnímu prostředí. I práce by
v takové společnosti byla, v duchu tradičních řemesel, spíše
nástrojem a oporou kontemplativního života než nutným zlem „výdělečné
činnosti“. V politice by pak hráli nejdůležitější role nikoli
bezcharakterní psychopaté posedlí mocí, ale filosofové v tradičním smyslu,
tedy lidé vyznačující se intenzivní a dlouhodobou kontemplativní zkušeností, moudrostí
a hloubkou vhledu. To by bylo stěží možné bez odvratu od gigantických
politických celků k decentralizaci, utváření malých celků založených na
místně specifických výrazech věčné moudrosti. Lze si představit vynoření nových
společností, prostoupených konkrétními náboženskými tradicemi, vzešlých však ze
společného lůna univerzální věčné filosofie, která není odkázaná na jedinou
náboženskou tradici, lze ji však pokládat za společné východisko všech, a jako
taková může sloužit jak potřebné rozmanitosti forem lidského soužití, tak
jejich hluboké jednotě.
Věčná filosofie podle Versluise vzdor zdání není
v rozporu s moderní vědou, naopak s ní má díky svému důrazu na
empirii mnoho společného. Empirie se v ní však netýká toho, co je objektivní a kvantitativně měřitelné, ale spíše co je subjektivní a je to možné zakusit jako kvalitu. To nevylučuje intersubjektivní konsenzus těch, kdo
podstoupí příslušné úsilí a dosáhnou gnóze a z ní plynoucího vhledu do
hlubinného uspořádání skutečnosti, a tedy ani jistou „objektivitu“. Ať už budeme
hovořit o věčné filosofii, kontemplativní vědě, mystice nebo gnózi, tato
nedokonalá vyjádření odkazují k univerzální zkušenosti se samotným jádrem
skutečnosti jako takové, s tím, co je nezničitelné, není to odkázané na
čas a prostor, a jako takové je „to“ věčné. Právě z tohoto lůna se rodí
světy, a ať už to může v době poznamenané faustovskou honbou za chimérami
vnější „reality“ působit jakkoli absurdně, je tím jediným, co může
v proměnlivém světě přinášet jistotu a otevírat možnost nového začátku.
Podle všech duchovních tradic hodných toho jména se právě s tímto základem
setkáme i po smrti, proto bychom mohli věčnou filosofii chápat i jako klíč
k naší konečnosti, která dost možná není tak „radikální“, jak hlásají
západní ideologie posledních několika desetiletí.
Několik poznámek k otázce věčné filosofie
Versluisovo pojetí pokládám za velmi šťastné, nicméně bych
k němu rád připojil několik poznámek. Vesluis, zdá se mi, přinejmenším
v předmětné knize nijak netematizuje motivaci k dosažení gnóze,
přičemž vzhledem k tomu, že se může jednat o značně komplikovaný a
dlouhodobý proces spojený s nezanedbatelným asketickým úsilím, se jedná o
otázku nikterak bezvýznamnou. Věřím, že základní motivací pro jakoukoli
duchovní praxi je utrpení, jímž je (nejen)
lidská existence prostoupená. Utrpení v jeho různých formách lze ulevovat mnoha
dílčími prostředky, jejichž účinky jsou nicméně zpravidla pochybné, vždy pomíjivé,
a mnohdy situaci toho, kdo je používá (i těch, kdo s ním jsou nějak
spojeni), z dlouhodobého hlediska spíše zhoršují. Stav gnóze naproti tomu
nabízí, pokud se jej podaří dostatečně prohloubit a stabilizovat, definitivní osvobození od utrpení.
Kromě snahy o dosažení osvobození od utrpení může být další
motivací lidského jednání i snaha o dosažení dokonalosti – a i zde se zdá být věčná filosofie klíčem k dosažení,
jak je patrné nejen na uměleckých dílech, která vyvěrají ze zřídla zjevení, ale
také na velkých světcích různých náboženských tradic, kteří se přiblížili
lidské dokonalosti, nakolik je to jen v lidském světě možné.
A konečně se mi zdá jako podstatná, snad i nejdůležitější,
motivace soucit s nezměrným utrpením
cítících bytostí. I zde se zdá, že teprve bytost, která sama dosáhla konečného
osvobození od utrpení a dokonalosti, tedy stabilního sjednocení s božským
Počátkem, může nabídnout skutečnou, účinnou pomoc těm, kdo na tuto úroveň dosud
nevystoupili.
Tím se dostáváme k otázce posvátné tradice. Zdá se, jako by Versluis byl přesvědčen, že se
lze ve snaze realizovat věčnou filosofii v podstatě spolehnout na tradiční
texty. Nepopírám, že inspirované
texty velkých mistrů jsou bezmála nepostradatelnou pomocí pro hledající i
praktikující, a v některých případech
a do jisté míry dokonce lze jejich
pomocí (při jinak čistě individuálním hledání) dosáhnout přinejmenším (ale
spíše přinejlepším) přechodného stavu gnóze, nicméně zdá se mi, že není na
místě podceňovat úlohu přímého předávání posvátné nauky v nepřerušené
linii mistrů. Právě mistr, kterému se stav gnóze podařilo stabilizovat, může
žákům pomoci rozpoznat tento stav i v jejich vlastním bytí, a zároveň je obvykle
držitelem konkrétních postupů, jimiž lze toto poznání prohloubit a stabilizovat.
Podotkněme, že jakýmsi dědičným hříchem (a snad by se dalo říct, že vlastně i podstatou) moderního světa je právě
absence řádných iniciačních linií. Nezdá se však, že by východisko
představovaly (bez živého hlasu mistra mnohdy nesrozumitelné, ba zavádějící) texty; spíše je myslím třeba uvažovat o (nepochybně
svízelné) integraci dosud živých iniciačních linií z odlišných kulturních
okruhů do západního světa i západní duše.
Vedle motivace je otázkou, které se Versluis věnuje jen
okrajově, i správné jednání na duchovní cestě. Na Západě se obvykle, zvláště
v posledních několika desetiletích, poznamenaných mimo jiné zhoubným
vlivem některých imoralistických myslitelů, dramaticky podceňuje význam etiky na duchovní cestě. Někdy
dokonce dochází – často na základě absurdně mylného pochopení textů
pojednávajících o těch nejvyšších naukách (textů takto zneužitelných zpravidla
vinou absence výše zmíněného předávání z mistra na žáky, díky kterému se
lze vyhnout mnohým nedorozuměním) – k tomu, že se nemorální jednání
pokládá za jakousi známku dosažení duchovních výšin. Je třeba se vší vážností
říct, že morální jednání a osobní zralost (jejíž nedílnou součástí je samozřejmě i morální bezúhonnost)
představují nepostradatelnou výchozí
matérii jakékoli vážně míněné duchovní práce. Je velmi těžké si představit, jak
by mohla být úspěšná snaha o transcendenci profánního lidského údělu u lidí,
jimž se nepodařilo dosáhnout ani jisté morální integrity, ba mnohdy ani
obyčejné dospělosti, natož zralosti. Zvláště v oblasti západního okultismu
posledních několika staletí lze nalézt v tomto směru množství takřka pozoruhodných
odstrašujících příkladů; současný byznys s „ezoterikou“ se v podstatě
nezakládá na ničem jiném.
Práce na uskutečnění „věčné filosofie“ samotná se, pokud má
vést k patřičným výsledkům, zpravidla odehrává na způsob soustředěného,
dlouhodobého (a dodejme, že v mnoha ohledech, z nichž nikoli nejméně
významným je i čas, náročného) asketického úsilí v kontextu jednoznačně
definované duchovní tradice. K tomuto úsilí, které se odehrává na způsob
pravidelného a dlouhodobého každodenního cyklu duchovních cvičení, zpravidla
náleží (vedle nezbytné etické a mentální přípravy) jisté fyzické úkony (pohyby, pozice), určitá (dechová a mantrická)
cvičení na úrovni energie, a konečně
i cvičení mentální (vizualizace,
koncentrace). Východiskem, klíčem, a koneckonců i cílem je však nedílná jednota
bdělé pozornosti a soucitu, tedy samotná gnóze, která v případě, že se jí
podaří stabilizovat, vede ke zcela konkrétním známkám realizace.
Právě ty jsou pak prubířským kamenem autenticity gnóze.
Obvykle se jedná o více či méně mimořádné jevy typu zkušeností jasnosti,
prázdnoty a blaženosti, obvykle spojené s tepelnými a světelnými fenomény
(které lze v případě velkých praktikujících zakoušet nejen subjektivně,
ale i v intersubjektivním poli sdílené zkušenosti), nicméně se mi zdá, že
v běžných podmínkách západního světa je třeba za neodmyslitelnou známku
autenticity gnóze, na kterou není radno rezignovat v žádné fázi duchovní cesty, pokládat v první řadě dokonalou
psychickou stabilitu praktikujícího a jeho neochvějnou laskavost ve vztahu
k ostatním bytostem. Zvláště v kontextu života v současném
světě, kdy je velmi obtížné, ne-li přímo neproveditelné, věnovat svůj život
duchovní praxi tradičním způsobem, spojeným například s dlouhými pobyty
v meditačním ústraní (které se samozřejmě odehrává v lůně panenské,
fyzickými ani mentálními zplodinami „moderního“ světa nedotčené přírody), se po
mém soudu prubířským kamenem duchovní praxe stává právě život ve sdíleném
prostoru mezilidských vztahů. Integrace běžné „občanské“ existence se všemi
s ní spojenými obtížemi a rozptylujícími povinnostmi do duchovní praxe a
její rozpoznání jako nástroje k prohloubení posvátné gnóze se mi zdá jako
největší výzva, kterou současnému praktikujícímu dává temný věk, v němž je
nám dáno žít. Nezbývá, než popřát každému, koho se to týká, hodně štěstí a
požehnání na cestě k tomu jedinému nezbytnému, k hlubině bezpečnosti
a blaženému prostoru zářící prázdnoty, v němž jsou i všechna zatemnění
rozpoznána jako ozdoby Počátku.