pondělí 20. dubna 2026

Dopis o divadle 2

 


Milý Petře,

konečně jsem se propracoval k tomu, abych začal psát první (regulérní) ze slíbených dopisů. Asi bychom mohli pokládat za symptomatické, že následuje až asi rok po napsání listu „nultého“. Podobně jako naše inscenace se i související texty rodí v bolestech a ztuha. Myslím, že to ani v jednom případě není věc vnitřních či osobních nesnází: jsi natolik zkušený režisér, že bys byl v odpovídajících podmínkách schopen tvořit dost lehce; a s mým psaním je to podobné. Okolnosti – a jde spíše o okolnosti takříkajíc společenské než osobní –, s nimiž je nám souzeno zápolit, ale naší práci příliš nepřejí. Pokud bych se měl vyjádřit ještě hodně jemně. Ale tím už jsme vlastně u toho, o čem chci dnes psát. Totiž: rád bych v krátkosti shrnul hlavní (nebo spíš: pro mě, a možná i pro nás, nejzásadnější) rysy situace, v níž se snažíme pracovat, a chci aspoň v náznaku nakousnout, co se v této situaci dá vůbec dělat.

Začněme tím, jaké snahy, aspirace a nezdary moderního umění si s sebou, když se snažíme na začátku třetího tisíciletí po Kristu dělat divadlo, neseme – nebo je možná spíš za sebou táhneme. Začněme konstatováním: moderní umění (a kultura vůbec) nějakou dobu chtělo a snažilo se fungovat jako náhrada náboženství. Modernismus i avantgarda si přisvojovaly soteriologickou, ba eschatologickou úlohu: Umělec, pokud možno „génius“, jako kněz či prorok. Dílo jako zjevení. Spása plynoucí z „nových forem“. Jenže: objevila se spousta pozoruhodných děl, to je jistě pravda, ale kýžená spása nepřišla. Proměna světa se nekonala: nebo vlastně konala, ale nebylo to ani slavné, ani nijak zvlášť pozitivní; a navíc proměny vyvolávalo umění jen z relativně malé části.

Po grandiózních fantaziích moderny následovalo pochopitelné vyčerpání: jak věděly už první generace křesťanů, vypjaté eschatologické očekávání se dá udržet jen nějakou dobu, a ta je dost krátká. Pokud to hodně zjednodušíme – následovala „postmoderna“. Ta byla skromnější, a dařilo se jí poměrně přesvědčivě vytvářet místy zajímavou, ironickou a hravou, brikoláž z klasických a tradičních motivů – nicméně byla nutně závislá na jejich obecné srozumitelnosti: postmoderní hru mohou hrát jen kompetentní a kvalifikovaní hráči, tedy znalci klasických děl, ať už jde o tvůrce, anebo o recipienty. My jsme toho ještě kus zažili: ironie, která byla možná, protože se nám vedlo relativně dobře a bylo s čím a jak si hrát. Po čase ale ztratily srozumitelnost celky, jejichž fragmenty postmoderna používala; a spolu s nimi ztratily srozumitelnost i samotné fragmenty. Z všudypřítomné ironie se stalo něco jako tik. Potomkem postmoderního čaroděje je Zarathustrův „poslední člověk“ (což je mimo jiné třeba obyvatel Západu po Nietzschem, který by si význam tohoto výrazu musel vyhledat na internetu [a neudělá ani to, aniž by kvůli tomu měl špatné svědomí]).

Současnost by se dala obrazně popsat i tak, že duševně i duchovně vzato žijeme na skládce. Nebo na pohřebišti (ale musel by sis představit, jak už jsem psal, pohřebiště indického typu: hromady tlejících mrtvol, hořící hranice, na nichž se mrtvá těla spalují, strašlivý smrad: hrůza). Nežijeme tváří v tvář nicotě jako existencialisté, ale živoříme zahlcovaní nicotnostmi. Nekonečný svitek, prostředkovaný dotykovým displejem, jako Léthé, řeka zapomnění, plná bezmezného množství žvástů (v heideggerovském smyslu) a blbin. Její vody jako dosud nejúčinnější nástroj vymývání mozků v kvapem zapomínané historii lidstva. Nebesa, tak dlouho zanedbávaná, mlčí. Vzpomínám si na výrok jednoho z mých učitelů teologie: Bůh, který soudí, je Bůh, který se odmlčel. A tady dole – rezidua niternosti zaplavená blikajícími splaškami – zatímco ve vnějším světě plameny ekpyróze šlehají až k nebesům.

Ani ta naše zpustošená skládka totiž není v bezpečí, právě naopak. A jak velké je ohrožení? Stačí se trochu zamyslet nad tímhle: naši rodiče a prarodiče ještě prožívali zděšení z toho, že má lidstvo nástroje, které stačí k úplnému sebezničení – a obávali se, že by mohlo dojít ke katastrofě. My dnes už v podstatě jen čekáme, jakou bude mít apokalypsa podobu. A možností je celá legie. Válka? Ekonomický kolaps? Nebo ekologický? Nástup diktatur a obnova totality? Nejpravděpodobnější se zdá být nějaká kombinace toho všeho, a možná ještě dalších věcí. Není divu, že dnešní lidstvo vyhledává rozptýlení a infantilně se zabývá čímkoli, jen když je to dost bezvýznamné, aby to dávalo zapomenout (anebo věří falešným prorokům, hlasatelům rázných řešení, která jsou tím neúčinnější, čím jsou jednodušší). Nebýt tohoto všeprostupujícího zapomnění, museli bychom křičet hrůzou.

A právě tohle by myslím ten, kdo chce tvořit umění, a ne kýč, měl dělat. Křičet hrůzou. Umění jako nářek, jako prostor pro vyjádření vytěsňovaného zděšení a zoufalství. Ano, a také truchlení, protože naší generaci před očima skonala velká kultura: evropská vzdělanost skončila a spolu s ní jako by došlo k vykácení „višňového sadu“, kde jsme vyrůstali. A ten děsivý zvuk porážení milovaných stromů nám, když se osmělíme mu věnovat pozornost, musí znít v uších ve dne v noci. Tedy: divadlo jako bojiště, kde se s hrůzou existence lze střetnout. Aréna. Možná i polstrovaná cela, kdo ví.

Nemyslím, že by tohle mělo a muselo být nutně a stále hlavní téma. Ale mám dojem, že pokud tohle není v současném umění přítomné, jedná se o kýč. A tedy zároveň nástroj pokračujícího vytěsnění i stále hlubšího podrobení: snad nikoho nelze ovládat lépe než toho, kdo není schopen konfrontace s realitou své existence i lidského údělu. Nechci říct, že by mělo být umění monotematické. Ale ať už bude téma jakékoli, nemělo by být nástrojem zapomnění a rozptýlenosti. Jistě si všímáš, že se tím hlásím nejen k odkazu našeho prvního porevolučního prezidenta (a tím i disentu a undergroundu), ale také k těm patrně nejhlubším kořenům Evropy: křesťanství a platonismu. A když už jsme u toho: oba víme, že by dramatik měl už podle (Platónova) Sókrata umět nejen tragédii, ale i komedii; a vůbec si nemyslím, že bychom měli tuhle nepříjemnou situaci brát nějak příliš vážně; sub specie aeternitatis je koneckonců nebezpečí zkázy pozemského lidstva spíše bezvýznamná patálie než opravdová tragédie, a navíc: bije do očí, že dnešní svět je už spíš tragikomickou parodií na sebe sama, absurdní a groteskní fraškou, za jakou by se ani Klíma, na kterém teď děláme, nemusel stydět; přidat se k tomuto ďábelskému smíchu, z nějž věru jezdí mráz po zádech, je myslím zcela na místě, a navíc je to asi jediný způsob, jak si nic nenalhávat, a přitom zůstávat dobré mysli. Šibeniční humor koneckonců možná skutečně je jednou z posledních enkláv aristokratismu v dnešním skrznaskrz plebejském světě. Za smrtelný hřích proti dobrému vkusu i jakési minimální morálce si však dovoluju pokládat českou národní kapavku: „laskavý humor“, který pokrývá skutečnost ve vší její krásné i hrůzné nahotě jakousi odporně páchnoucí (a typicky českou) anestetickou pastou, která jako by byla smíchaná z té naší hnusné výčepní desítky, vuřtů s cibulí a olomouckých tvarůžků. Kdybychom byli exorcisté naší národní povahy, mohli bychom začít tím, že budeme vymítat tuhle odpornost. A to třeba i ve jménu dodnes obecně známého Jaroslava Haška, neboť ten, jak si dobře všimnul Chalupecký, věru nebyl v žádném ohledu laskavý.

Krátce: po rozpadu moderny se nám před očima rozpadla i postmoderna; a dnešní návrat umělců k politice a ideologii není řešení, ale únik ze situace; „předčasné osvícení“, jak říkal Tyler Durden, ne-li prostě regres k socialistickému realismu. Ostatně: když začne Guénonovo pojetí dějin působit relativně optimisticky, protože po nevyhnutelné zkáze temného věku alespoň slibuje lepší zítřky, které se nebudou týkat nás, ale jednou přijdou, je to opravdu na pováženou. Nietzsche měl pravdu: nihilismus dnes není věc volby pro intelektuály, ale vzduch, který dýcháme, aniž bychom o něm věděli.

Tedy: umění jako nástroj anamnese? Jako budíček? Divadlo jako místo, kde se divák bude moci na chvíli probudit z dopaminového rauše virtuální „reality“ a právem se vyděsit, aspoň na pár desítek minut? Drama jako patočkovský „otřes“? Možná ano, do jisté míry. Přinejmenším se z toho dá vyjít. A právě divadlo se zdá jako v tomhle směru opravdu dobré místo: místo, kde se mobil na chvíli vypnout musí, a navíc se na dění na jevišti nedíváme skrz displej či monitor: nedá se zastavit, zvětšit, a navíc vidíme (a slyšíme, mnohdy i cítíme a mohli bychom nahmatat) živé lidi: žádná vylepšení umělou inteligencí. Živá tělesnost jako médium ducha.

Znáš mě, takže je ti jasné, že tímhle ani zdaleka nehodlám skončit. Ale jako začátek to myslím ujde. Moc nevěřím na to, že je dno dobrý odrazový můstek: na dně bývá bahno a k hladině daleko, zatímco v plicích už vzduchu mnoho zbývat nemusí; ani moje další psaní nebude optimistické, v tomhle směru tě asi nepřekvapím. Ale půjdeme ještě o kus dál, a možná se ukáže, že sice všechny cesty kromě slepých uliček vedou přes Golgothu, ale nemusí na ní nutně končit.

Nejdřív si ale nechme trochu uležet to, že jsme se na chvíli rozhlédli po okolí, a snad i zaregistrovali, kde se to vlastně nacházíme.

Nebo ztrácíme?

Tak zas příště.

J.     

 

PS: Ostatně mám dojem, že z toho, o čem dnes píšu, vlastně vycházíme už od počátků naší spolupráce. Když jsme byli mladší, dlouho se nás drželo téma ztráty nevinnosti: zděšená reakce citlivého mladíka na svět, ve kterém se skoro nedá žít; a celou dobu až do současnosti se v inscenacích, na nichž pracujeme společně, věnujeme tématu víry a svatosti ve zpustošeném světě pod mlčícím nebem, případně trochu sarkasticky komentujeme hybris moderního faustovského subjektu; asi by se dalo v tom výčtu témat ještě chvíli pokračovat. Jde o to, že koncepce, kterou jsem pomalu začal nastiňovat, nejen formuje (častěji implicitně) moji dramaturgickou práci, ale také se rodila během dvou dekád naší spolupráce. Není to vlastně nic nového; a rád bych věřil, že to alespoň někteří diváci (a možná i herci) pochopili. I když na tom zase tolik nezáleží: mám dojem, že divadlu se daří docela dobře obcházet vnitřního cenzora a spustit procesy, které nemusejí být úplně vědomé, ale i tak probíhají. Aspoň něco.

 

  

 

 

 

  

 

   


čtvrtek 16. dubna 2026

Dopis o divadle

Před časem jsem se rozhodl, že po nějakých dvaceti letech jen sem tam přerušované spolupráce s režisérem Petrem Lantou a jeho Divadelní společností dr. Krásy nastal čas aspoň zkusmo formulovat něco na způsob souhrnu teoretických východisek mojí práce odborného poradce a dramaturga. Nakonec jsem se rozhodl sepsat sérii dvanácti (resp. včetně tohoto třinácti) dopisů samotnému režisérovi, což je forma, která mi snad umožní zachovat alespoň nějaký náznak dialogického charakteru naší spolupráce. Dopisy jsem původně chtěl začít zveřejňovat až na novém webu, který připravuju, ale práce na stránkách se zdržela a už mám napsané dva texty, takže je začnu publikovat už teď a tady. Připojím k tomu i obrázky, které původně měly přijít až na ten nový web; berte to jako předběžné pozvání (obrázky generuju pomocí AI; měly by aspoň trochu evokovat atmosféru starší hermetické literatury; doufám, že se to aspoň maličko daří). Tady je "nultý" dopis, který vznikl asi před rokem, než se práce na tomhle dílku přerušila vinou nepříliš utěšených vnějších okolností, spojených s náročným tranzitem Urana přes můj nativní descendent. Dnes bych to napsal jinak a další listy se nesou v trochu jiném duchu, ale tenhle do souboru taky patří, i když spíš jako předehra než jako regulérní první část. Ostatně jsme s Petrem původně plánovali výměnu mailů. Jenže se ukázalo, že to bychom ani pořádně nezačali, natož abychom někdy dospěli k nějakému závěru. Na tomhle textu je ještě původní záměr patrný, na dalších už nebude.  

Hodně štěstí.










Nultý dopis. Prolog.


Milý Petře,

už je to nějakou dobu, co si slibujeme, že se alespoň pokusíme prostřednictvím mailů formulovat, oč nám v rámci naší divadelní spolupráce jde a kde se nacházíme (případně ztrácíme). Mám dojem, že k celé naší spolupráci patří i to, jak dlouho jsme se k tomu přes všechny možné (a mnohdy i nemožné) překážky a komplikace nedostali, stejně jako ke Kráse patří, že coby soubor zcela nekomerční a spíše tvrdohlavý než přizpůsobivý věčně nemáme peníze, jen těžko sháníme prostory a chronicky není dost času na zkoušení. Jako by na nás hned na začátku mávala stará dobrá kenosis, která nás tak jako tak (ideově, symbolicky i zcela fakticky) provází celou dobu a nevypadá to, že by se nás hodlala pustit – a uvidíme, jestli se alespoň mně coby Tvému dvornímu teologovi a filosofovi (což se mi jeví A. D. MMXXV jako role velmi blízká pozici dvorního šaška – kterou bych nepodceňoval, ale ani nepřeceňoval) podaří časem se alespoň přiblížit odpovědi na otázku, jestli je skutečně právě kenosis, k níž se v rámci přípravy inscenací znovu a znovu chtíce nechtíce vracíme, v nějakém smyslu „středem a osou“ světa, anebo jestli jsem se prostě jen v mládí s přemrštěností jinochům vlastní oddával více než zdrávo studiu sv. Bonaventury a četbě Balthasarovy teologické estetiky. Ale o tom snad později. Vraťme se z minulé budoucnosti (nebo naopak) do žhavé přítomnosti.

Jak víš, u příležitosti přípravy inscenace hry Dios Ladislava Klímy se pilně prokousávám jeho sebranými spisy a před pár dny jsem v nich narazil na docela pěknou pasáž věnovanou kritice. Náš tuzemský Bůh a pán a vládce veškerenstva, který byl, soudě z jeho deníků a korespondence, jak mnohem kultivovanější, tak mnohem šílenější, než by se mohlo zdát při zběžném čtení jeho známějších textů, zde nadhazuje jakousi škálu kritických přístupů od poctivé nádeničiny prostého převyprávění přes rozličné (viděno od něj i ode mě spíše zavrženíhodné) dojmologie až po snahu vyhmátnout takříkajíc esenci osobnosti autora; sám pro sebe si vyhrazuje, že kdyby se snad někdy věnoval kritice, byla by to kritika metafyzická. Mám dojem, že by se v podobném duchu dalo koneckonců uvažovat i o divadle - od prosté realistické činohry až po ta magická místa, kde divadlo hraničí s liturgií; ale koneckonců i o interpretaci textů, od prostého sumáře toho, co chtěl autor říci (nebo co říká text), přes snahu vyloupnout ze slov jádro autorovy osobnosti, až po chápání díla jako epifanie, ontofanie, nebo snad dokonce theofanie. A pokud bych měl říct, kde jsme se my dva potkali (a pominout přitom efemérní a nahodilé okolnosti, že jsme byli mladí, náhodou či řízením Božím jsme se ocitli na stejné koleji a ve stejném pokoji, tys tehdy začínal jako divadelní režisér a já se takřka klímovsky prochlastával k nucené abstinenci, která v mém případě znamenala rovněž smrt bolestně průměrného básníka a zrození teologa a filosofa – a taky příležitostného dramaturga), asi bych musel konstatovat, že právě v místech, kde se divadlo stýká s liturgií a interpretace dramatu s metafyzikou (a někdy samozřejmě obojí i s patafyzikou; tento rozměr naší práce bych rovněž nepodceňoval). Co bude z mé strany následovat, to bude z větší části pokus právě tohle nějak objasnit, a to v neposlední řadě i sám sobě, neboť k věci nepřistupuju ani tak s hotovým věděním, jako spíš s ne snad úplně vágním, ale přece jen ne zcela jasným tušením. Divadlo obecně vzato chápu jako podivuhodný symbol skutečnosti vůbec (tedy přebývání duše ve světě a světa v duši, které je neseno jejich společným kořenem – božstvím) a konkrétní inscenace (a tím myslím celý proces inscenování, jehož malou, jakkoli významnou částí jsou jednotlivá představení) jako instance jejího zjevování. Nicméně jsem dalek (alespoň doufám) hybris mnohých moderních umělců, kteří sami sebe chápali (mnohdy i explicitně) jako novodobé kněží a svou práci jako obdobu náboženství, ne-li takříkajíc něco „lepšího“. Myslím, že je to právě naopak: jako dekadenti, příslušníci beznadějně upadající společnosti a kultury v pokročilém stupni rozkladu, můžeme sloužit zjevování toho, co je, leda tak v deficientním modu; nejsme kněží, ale spíš záchranáři, kteří se trochu zoufale – a mnohdy i za cenu nemalých osobních obětí, to nebudeme popírat, stejně by nám to nikdo nevěřil – snaží provádět masáž srdce kultury, o níž v podstatě víme, že je odsouzena k zániku. Duchovně jsme vyrostli na skládce či pohřebišti (myslím pohřebiště indického typu: představ si hromady tlejících mrtvol a poblíž hranici na jejich spalování) a snažíme se tu vytvořit nějaký ten pelech, kde se kolemjdoucí budou moci spolu s námi aspoň na chvíli schoulit; možná se i trochu zahřejí, možná prostě jen vydrží o pár chvil déle. Z hlediska světského je naše snažení spíše komické; a neodvažuju se hádat, má-li vůbec nějaký význam sub specie aeternitatis. Mám dojem, že stejně jako v případě práce na hermetické literatuře, které se věnuju především, mě v tom pohání do značné míry tvrdohlavost – a snad i vědomí odpovědnosti za skomírající plamen zanikající tradice, který je mi – nám – z Božího dopuštění dáno opatrovat.

Ale abych se vrátil k počátkům naší společné práce. Moje první setkání s Divadelní společností dr. Krásy v akci – jednalo se samozřejmě o dodnes celkem proslulou Komedii o svaté Dorotě, v níž jeden štěk hrála dokonce i moje tehdejší milá – mám spojené s poněkud vágním dojmem „magického“, jistým okouzlením, a koneckonců i pobavením bizarností toho, co se na scéně odehrávalo. Ex post jsem si to zkusmo formuloval tak, že jistá uhrančivost krásovských představení se podobá sugestivnímu působení snu: manifestní obsah vlastně nedává v dané chvíli ani při první vzpomínce na sen smysl, ale v pozadí snu lze odhalit symboliku odkazující k hlubokému dramatu, skrytému smyslu, jenž je rovněž zřídlem podmanivé moci jednotlivých obrazů a dějů. Mám dojem, že moje práce v podstatě od začátku spočívala v tom, že jsem se snažil porozumět smyslu inscenovaného textu, spolu s tebou přijít na to, co inscenací chceme říct (což může, ale také nemusí být totéž) a pak tuhle „ideu“ přeložit do určité symboliky – nebo tuto symboliku na způsob koláže vytvořit či nechat vzniknout (později budu muset trochu rozvést, v jakém smyslu slovo „symbolika“ používám, protože je to trochu specifické) a nakonec najít cestu, jak to vyjádřit divadelním jazykem. Symbolika ani idea v srdci inscenace nemusí být divákům v průběhu představení zřejmá (popravdě řečeno je mně osobně úplně jedno, jestli divák většinu času tuší či netuší, co se vůbec děje), ale pokud se stane ten zázrak, za který se můžeme modlit, ale nelze ho vyvolat pouze vědomým úsilím, a idea ožije, vdechne život symbolice a symbolika zase celku inscenace (včetně nedokonalostí, které pak mohou hrát v celém dění někdy i stěžejní roli), výsledek může dokonce i za něco stát. 

Ještě jsem toho měl na srdci dost, ale pro začátek bude myslím stačit i tohle. Jen se ještě vrátím k tomu Klímovi, od kterého jsem si k tomuhle psaní vlastně jen odskočil. Jak víš, milovaný klasik má takovou trochu zvláštní teorii věčného návratu, spojeného s metempsychózou. Jediná božská subjektivita je vždy absolutní vůlí, a jako taková chce vše – chce se stát vším, a to navěky, tedy: stále znovu. Tedy che být i Ladislavem Klímou, Petrem Lantou, Divadelní společností dr. Krásy, našimi diváky, a podle všeho i zde právě sedícím a píšícím dr. Veselým. Nakolik jsi vědomý – a nakolik jsi tedy Bohem –, jsou ti druzí aktuálně jen fantomy tvého snu: obrazy tvé minulosti (anebo budoucnosti), jiné verze Tebe, který Jsi vším. Tedy vlastně mě, nebo dokonce Mě, který jsem vším, pardon. No dobře, na Klímův egodeismus nehraju, ale pracovat se s ním dá (a když pracuješ na Klímovi, počítat s tím musíš). Pro jeho „metafyzické“ čtení literárních děl to znamená tolik, že pokud chceš porozumět nějakému autorovi, musíš v sobě najít vzpomínku na dobu, kdy jsi jím byl. Musíš ho najít  sobě. Nuže, nejsem Bůh dost na to, abych mohl postupovat takhle, ale řekl bych, že klíčem k porozumění ve výše naznačeném smyslu je skutečně cosi na způsob (ano, v jistém smyslu platónské) anamnesis. Jedná se o to, rozpomenout se na stav vědomí – vzpamatovat se, probudit se do něj – nebo na intenzitu bdění, které zpřítomňuje dané dílo (ne záměr autora, ale skutečnost, která se skrze něj zjevuje), a zde se pokusit ustoupit ze středu scény natolik, aby se mohla spontánně manifestovat příslušná „duchovní kvalita“, ústřední archetyp coby její nositel – a s ním spojená (z něj vyzařující) symbolika. To samozřejmě zní trochu nadneseně, ale popravdě řečeno mám dojem, že je to prostě způsob, jak svou věc brát vážně a dělat pořádně. Jak říkal jeden náš společný starý kamarád, shodou okolností kněz: zázraky se nejen dějí, ale také se dít musí, jinak by svět nevydržel ani minutu.

Vale!

J.