Úvodem
John Welwood (1943–2019), americký psycholog, psychoterapeut
a buddhistický praktikující byl jedním z vůdčích představitelů
transpersonální psychologie minulého století.
Jeho kniha z roku 2000 Toward
Psychology of Awakening s podtitulem Buddhism, Psychotherapy and the Path of Personal and Spiritual
Transformation představuje shrnutí jeho celoživotní práce na integraci
přístupu západní psychoterapie a východních meditačních technik.
V následujícím se pokusím stručně shrnout hlavní myšlenky tohoto díla,
které po mém soudu dodnes patří k nejzdařilejším pokusům svého druhu a
může být inspirativní pro každého, kdo se v dnešním podivném světě pokouší
o praxi duchovního života, a samozřejmě zvláště pro buddhistické praktikující,
jimž je tato kniha určena především.
Welwood vychází z toho, že zatímco se východní formy
péče o duši tradičně zaměřují na suprapersonální oblast, západní psychologie se
soustředí na oblast personální a interpersonální. V situaci, kdy jsou nám
dostupné všemožné duchovní tradice z celého světa a všech dob, je možná na
čase vytvořit všeobsáhlou vizi, která by obojí sjednotila, syntézu orientální
duchovnosti s okcidentální psychologií. Čistě duchovní život bez zřetele
k tematice osobní a vztahové může být vyprahlý a podléhat sebeklamům, ale
totéž lze říct i o čistě profánní existenci, seberealizaci a soustředění na
vztahy bez duchovního přesahu. Cílem by mělo být vzájemné obohacení a integrace
duchovního probuzení do souvislosti úspěšného rozvoje osobnosti – tedy lidská
zralost ve všech aspektech existence. Autor je buddhistický praktikující a
západní psychoterapeut a otázky, jimž je kniha věnovaná, si kladl
v průběhu let v rámci své životní i duchovní praxe. Předmětná kniha
je vyústěním, shrnutím a syntézou řady předchozích studií a textů. Možná
nejdůležitější a centrální otázkou pro autora je, jaké konkrétní výzvy
představuje duchovní práce či úsilí o dosažení osvobození pro moderního
západního člověka. Welwood nicméně nemá v úmyslu směšovat oblasti
psychoterapie a spirituality; ty se sice mohou překrývat, ale jedná se o
odlišné jevy – v psychoterapii se jedná o sebe-integraci, ve spiritualitě
o sebe-transcendenci. Tématem psychoterapie je mysl, předmětem duchovní práce
její esence – snad by se dalo říct, že zatímco psychoterapie se zabývá časným,
duchovní cesta se týká věčného.
Integrace psychologie a spirituality
Jaký je vztah mezi prací psychologickou a duchovní a jak se
stát zralým člověkem, a přitom nerezignovat na transcendenci, jsou otázky
stěžejní pro samotné lidské bytí. Východní meditační techniky se soustředí na
obrat dovnitř a samotnou esenci mysli jako uvědomování (awareness), které se
vyznačuje bdělostí, jasností a soucitem. Vysvobození ze strasti spočívá ve
sjednocení s touto obecně lidskou, nepodmíněnou a svobodnou „vertikální“
esencí či přirozeností – a duchovní práce spočívá ve snaze to uskutečnit. Západní
psychologie se naproti tomu soustředí na zvládání vnějšího světa, „horizontální“
snahu o plné ztělesnění jedinečné individuality, a dává se vést představou
posvátné hodnoty jednotlivce. Západní psychologie porozuměla vývoji
individuální duše, východní spiritualita zase porozuměla transpersonální,
duchovní oblasti. To se může zdát jako protikladné, ale lze to chápat také jako
komplementární – a obojí jako zásadní pro naplněný lidský život. „Východ“ a
„Západ“ jsou ve skutečnosti dva aspekty každého z nás bez ohledu na to,
odkud pocházíme – jako by šlo o nádech a výdech. Nalézt celistvost lidského
bytí, které by integrovala obojí – absolutní i relativní, transcendenci i
imanenci, vertikálu i horizontálu – by mohlo být stěžejní i pro samotné přežití
lidstva.
Hned v první kapitole první části autor zavádí
centrální pojem „duchovní objížďka“ (spiritual bypassing) pro častou tendenci
duchovně praktikujících, zvláště v komplikované západní společnosti,
vyhýbat se nevyřešeným a bolestným psychologickým záležitostem tím, že se nad
ně pokusí povznést do duchovních výšin. Pokud praktikující podléhá tomuto
pokušení, má tendenci místo zdravého osobnostního vývoje a vytvoření stabilní
socializované identity vytvořit alternativní „duchovní“ identitu, založenou na
vyhýbání se výzvám reálného života pod záminkou jejich transcendování
v čiré duchovnosti. Duchovní praxe se stává způsobem, jak racionalizovat
staré obrany a selhání. Náleží sem i zvyšování pocitu vlastní hodnoty
zdůrazňováním svého výjimečného duchovního vhledu nebo blízkého vztahu
s učitelem. Welwood hovoří o třech základních tendencích zaplétajících nás
do strasti – odmítání, ulpívání a otupování – přičemž „bypassing“ je projevem hlavně první
z nich: ten, kdo se necítí osobně dost silný, aby čelil světu, se pokusí
celý problém přeskočit – čímž se jen dostává více do jeho područí. Opačná
tendence – ulpívání – zde znamená nechat se pohltit vnitřním světem a namísto
vnitřní psychologické práce se egocentricky utápět ve vlastním nitru. Třetí
tendence, otupování vůči duchovním i psychologickým výzvám, je cesta běžného
konzumenta, který raději přijde na jiné myšlenky a soustavně se otupuje třeba
televizí, alkoholem nebo jinou formou konzumu – v dnešní době nově, a
patrně nejčastěji digitálními technologiemi. Těmto třem nástrahám – úniku do
spirituality, egocentrickému sebepohlcení a otupující rozptýlenosti, lze čelit
díky třem zdrojům, které máme k dispozici – autor je nazývá „země“, „nebe“
a „člověk“. Princip země znamená
ochotu čelit bez vyhýbání horizontále světské existence, obrazně řečeno stát
pevně nohama na zemi. Princip nebe
znamená neztrácet ze zřetele transcendenci, vertikálu, nadhled – schopnost nenechat
se pohltit bezprostředním. Třetí princip člověka,
který se rovněž nazývá srdce, znamená
ochotu otevřít se cítění, což je specificky lidské, jak naznačuje už náš
vzpřímený postoj, který nechává (na rozdíl od zvířat) bez ochrany a volně
vystavené světu naše nejcitlivější části. Tyto tři principy či zdroje ilustruje
obraz člověka, který nohama pevně spočívá na zemi, hlavou směřuje
k nebesům a svým – fyzicky i metaforicky – vzpřímeným postojem se odvážně
vystavuje světu. Být plně člověkem znamená neutápět se v bezprostředním
ani nemít hlavu v oblacích, ale svým srdcem sjednocovat nebe a zemi,
prázdnotu a formu. Práce na uzemnění je primárně psychologická a znamená
vytvořit si stabilní individualitu, která se osvobodila od nutkavého odehrávání
rodinných dramat a zděděných stereotypů; znamená sestoupit k vlastním
vnitřním zraněním a důkladně se zabydlet v těle i světské existenci. Práce
na oproštění – nebi – je primárně duchovní; přináší úkol uvolnit ulpívání na
formě a všem pevném, oč se náš život opírá – nejde zde o vybudování stabilní
individuality, ale o její překročení ve směru k samotné její esenci.
Zatímco v „psychologickém“ uzemnění můžeme dosáhnout jistého podmíněného
štěstí, zůstáváme však stále bytostmi lapenými v koloběhu strasti – jen
možná o něco lepšími –, v „nebeské“ duchovní práci se jde k samotným
kořenům strasti a různými metodami se směřuje k jejich odetnutí. Třetí
aspekt, probuzení srdce, znamená směle čelit skutečnosti jako celku a otevřít
se i druhým; to vyžaduje jak psychologickou práci, tak nezměrný prostor
prázdnoty, který se otevírá díky meditační praxi – z tohoto spojení může
vzejít autentický soucitný postoj, který se utrpení nevyhýbá ani se jím nedává
pohltit. Jádrem duchovní práce, která by měla sjednocovat všechny tři principy,
je meditace, doplněná psychoterapeutickou prací. Stěžejní je neutíkat před
„zemským“ utrpením, ale poskytnout mu „nebeský“ prostor v otevřeném srdci
– nechat uvědomování působit na zatuhlé karmické struktury.
V duchovní i psychologické práci je klíčová naše
osobnost, o níž Welwood trefně podotýká, že do jejího utváření v podstatě
nemáme mnoho co mluvit, protože ji převážně formuje okolí v našem útlém
dětství. Osobnost lze brát na duchovní cestě jako překážku, anebo jako významné
východisko – a Welwood upřednostňuje druhou možnost. Kultivací se osobnost může
stát průzračným nástrojem ducha. Tím se však nestane, když svou osobnost
odmítáme, ale když ji přijmeme takovou, jaká je, a tento výchozí materiál
budeme vědomě tříbit. Osobnost jako ztuhlá forma naší pravé přirozenosti může
posloužit ohni probuzení jako palivo – bez této energie se duchovní práce
neobejde. Východiskem pro to je akceptovat sebe sama láskyplně a bez
posuzování. Identita vzniká setkáním přirozených kvalit novorozence
s nehostinným a strastným světem; samotný dojem pevné identity coby trsu
sebeprezentací, obrazů a příběhů lze chápat jako obranu před strachem ze zániku
– snahu vytvořit v proměnlivém proudu zkušenosti pevný bod; tato tendence
se prohlubuje, pokud není okolí dostatečně bezpečné a pečující. Projekt naší
identity je i v těch nejpatologičtějších formách prvotně zaměřen
konstruktivně, na přežití a zdárnou existenci v daných podmínkách; tato
strategie se však může stát problematickou, když se podmínky změní. To, co
začíná jako důvtipná strategie, často končí jako nutkavé sebeuvěznění v zatuhlých
vzorcích chování. Pokud mylně identifikujeme tyto strategie a vzorce
s duchovní naukou, stává se z práce na sobě past. Z hlediska
tibetského buddhismu jsou probuzená a zmatená mysl, nirvána a samsára, dvě
strany téže mince. Analogicky i obranné mechanismy obsahují naše zdroje –
jejich základem je moudrost, inteligence a pozitivní kvality, takže není třeba
se jich zbavovat, ale spíše je prohlédnout, porozumět jim a osvobodit je.
V případě krize identity, kdy se s původní identitou setkáme jako
s překážkou dalšího vývoje, se musíme střetnout se strachem
z neexistence a neznámého – z toho, před čím nás identita chránila.
V takovém případě je třeba se v identitě ani nezatvrzovat, ani se ji
nesnažit odvrhnout, ale místo toho ji přijmout a pracovat s ní tak, jak
je. Identita se může stát cestou, pokud ji začneme bez posuzování a sebeklamu
pozorovat, například prostřednictvím meditace všímavosti. Máme otevřeně čelit
všemu, co vidíme, a otevřít se tomu. To může vést k truchlení. Některé
rysy osobnosti se mohou samy od sebe rozpustit. Z těch hlubších „démonů“
můžeme obrazně řečeno udělat „ochránce“. Klíčem k takové transformaci je
uvolněný a soucitný postoj, který umožňuje rozpoznat i v těch nejbolestnějších
věcech skryté požehnání.
Důležitá je také otázka, jak smířit důraz západní
psychologie na posílení ega s východním akcentem na oproštěnost od ega.
Možná jde o protiklady jen při povrchním pohledu. Z hlediska východního
přístupu je „ego“ vlastně představa či myšlenka, centrum napětí, které má tendenci posednout širší celek bytosti – a
meditační práce spočívá mimo jiné v překonání této formy podmíněnosti a
uvolnění této křeče kolem určitého konceptu já – a tím se spontánně odhalí
klenot naší pravé přirozenosti. Nicméně „funkční“ ego je nezbytné pro zdravý
rozvoj osobnosti – problém začíná, když se s touto nezbytnou „manažerskou“
psychickou funkční ztotožníme a začneme ji pokládat za celek své bytosti. Ego
se vyznačuje křečovitou snahou tam, kde nám připadá, že nestačíme s tím,
co máme jako přirozeně uvolnění – ego se vlastně neúspěšně, o to však
usilovněji snaží být naší přirozeností; pokud pochopíme vlastní osobnost jako
stadium na cestě a ego jako nezralý projev něčeho vyššího – nevědomost jako
nedokonalé poznání –, je možné rozvinout soucitný pohled na ně. Silné ego může
znamenat zdravou schopnost obstát ve světě, která je zapotřebí, nicméně po dosažení
zralosti je možné se od jeho omezenosti oprostit. Ego jako představa o sobě je
také nositelem iluzorní kontinuity; západní a východní psychologie se shodnou,
že jde o konstrukt; nicméně západní psychologie obvykle končí zde, zatímco
východní tento konstrukt chápe jako klam a směřuje k hlubší identitě či
poznání pravé skutečnosti. Západní psychologové něco takového, pokud to vůbec
tematizují, chápou zpravidla jako regres. Významný rozdíl spočívá v tom,
že západní psychologie obvykle chápe ego staticky, jako strukturu (do značné míry výsledek objektových vztahů), zatímco
východní nauky jako proces, aktivitu,
a to konkrétně jako aktivitu udržování dojmu oddělené identity a tím ulpívání
na odštěpeném fragmentu celého pole zkušenosti. Z buddhistického hlediska
se ego konstituuje v každém okamžiku v pěti vrstvách sklonů (skandhách):
formy (sebe-vydělení, stažení kolem
sebe oproti jinému); pociťování
(vyhodnocení jiného ve vztahu k vydělenému „já“); vnímání (vidíme věci na základě předchozího hodnocení jako přátelské,
nepřátelské či neutrální); konceptualizace
(celá soustava příběhů o vyhodnocených věcech a sobě); a výsledkem těchto čtyř
je samotný proud vědomí.
V meditaci lze tyto vrstvy postupně odkrývat a dospět až k uvolnění
základního sevření, z nějž celá kaskáda strastné existence vyvěrá. Ego
není statické, ale ustavičně takto vyvstává z čirého oproštěného
uvědomování, které leží v jeho základu, a zaniká do něj. Zdrojem
existenciální úzkosti neoddělitelné od ega je jeho děs ze zániku, který je
kvůli jeho faktické nestabilitě zcela oprávněný – ego skutečně každou chvíli
umírá a znovu se rodí, nemá žádnou pevnou „podstatu“, stále znovu se rodí
v křeči ulpívání a zaniká v prchavých chvílích uvolnění. Paradoxně
právě oproštění od této k neúspěchu odsouzené narcistické a úzkostné snahy
stát se něčím trvalým vede k bezpečnému spočinutí v čemsi skutečně nepomíjejícím – otevřenosti či
prázdnotě čirého uvědomování.
Naše zkušenost – a tedy i utrpení – je z velké části
konstrukt naší mysli; na tom se shodne západní i východní přístup. Pokud chceme
ve svém životě cokoli změnit – třeba dospět k probuzení – je nasnadě se
zabývat myslí, která je kořenem naší zkušenosti. Západní psychologie se typicky
zabývá vědomými, případně nevědomými obsahy mysli a zanedbává její procesuální
charakter. Východní přístup nejen akcentuje právě tento procesuální charakter,
ale rovněž rozeznává kromě omezené mysli
ve smyslu obsahů i prázdnotu přirozenosti
mysli, čirého uvědomování, které je podmínkou a zřídlem jakékoli konkrétní
zkušenosti a zároveň prostředím, v němž se odehrává. Toto čiré uvědomování
je nepodmíněné a svobodné, a jako takové je zdrojem osvobození. V celé hře
mysli lze rozeznávat tři aspekty – okamžiky, kdy je mysl v (1) diferencovaném a
(2) nediferencovaném stavu (tj. myšlenky a pauzy mezi nimi) a (3) všeobsáhlý
prostor uvědomování, který zahrnuje obojí; tedy pohyb, klid a uvědomování.
V proudu mysli představují konkrétní obsahy a „pauzy“ mezi nimi hru formy
a prázdnoty, která se odehrává v širším rámci uvědomování, přičemž forma a
prázdnota tvoří nedílnou jednotu, dvě strany téže mince. Ulpívání falšuje
skutečnost tím, že se přehnaně drží obsahů na úkor prázdnoty. V pozadí
veškerého prožívání je i „pociťovaný smysl“ (felt sense), tedy bohatství
neartikulovaného celkového pociťování, které tvoří velkou část našeho prožívání
a můžeme je zachytit v relativním prázdnu mezi myšlenkami a vjemy nebo se
na ně jako celkový pocit, který v dané chvíli máme, naladit. Jedná se o relativní prázdnotu – nepřítomnost
konkrétních myšlenek, která je však jimi těhotná. Něco jiného je absolutní prázdnota esence mysli –
stabilní uvědomování, které nelze ničím narušit a nelze se k němu dostat
jinak než intenzivním meditačním cvičením. Pokud se to podaří, je možné začít rozpoznávat
jednotlivé obsahy mysli jako prázdné a nenechat se jimi lapit a vtáhnout do
strastného kolotoče existence, založené na ulpívání. Můžeme tedy rozlišit
„malou“, relativní mysl, konglomerát egocentrických myšlenek a dojmů, a
„velkou“ mysl čirého uvědomování, kterou bychom mohli chápat jako naši
buddhovskou přirozenost.
Meditaci popisovali západní psychologové jako cestu do
nevědomí, což je ale v rozporu se zkušeností meditujících – meditace je
spíše cesta k nadvědomí, k neduální bdělé pozornosti, než do
psychického podsvětí, ať už osobního nebo kolektivního. Potíž je už se samotným,
poněkud vágním pojmem „nevědomí“; v proudu zkušenosti se toho sice, jak
dokládají např. slavné „chybné úkony“, děje víc, než kolik zachycuje běžné
vědomí, ale problém je koncept nevědomí jako samostatné oblasti s vlastními obsahy. Zvěcnělé nevědomí pak
má tvořit vedle rovněž zvěcnělé oblasti vědomí zvláštní, svébytnou říši, jejíž údajné
obsahy se zdají plynout z toho, čím ji chce zabydlet ten který analytik.
Nevědomí jako koncept mohlo dobře sloužit – podobně jako mechanistická fyzika –
k vysvětlení některých jevů, ztroskotává však na meditaci, podobně jako
mechanistická fyzika ztroskotává na událostech mikrosvěta a makrosvěta.
Z buddhistického hlediska meditace není, jak dokládá zkušenost, cestou do
„nevědomí“, ať už taková oblast existuje, anebo nikoli, ale cestou
k dosažení průzračného a nepředpojatého vědomí – není to cesta k spánku, ale k probuzení. Cestou
do psychického podsvětí snad mohou být různé tranzové či extatické stavy včetně
„volné imaginace“, které je ostatně do jisté míry odvozená z technik spiritismu,
nikoli však meditace. Autor se pak pokouší
nově definovat nevědomý proces. Lidskou zkušenost pokládá za interaktivní způsob organizace skutečnosti spíše než
vnitřní, čistě mentální fenomén. Vědomí a nevědomí nejsou dvě oblasti, ale dva mody, jimiž strukturujeme vztahy či
souvislosti. Nevědomí je holistický modus organizace zkušenosti a odezvy na
skutečnost, který se odehrává mimo dosah běžného vědomí; organizuje nelineárně,
předchází artikulaci a reflexi a bere v úvahu širší souvislosti. Je to
pozadí pole zkušenosti, na němž se odehrává vědomě soustředěná pozornost. Touto
soustředěnou pozorností nelze „nevědomí“ zkoumat; ale lze je poznat
„rozptýlenou“ (diffuse) pozorností, která podbarvuje i běžnou zkušenost a je
hlavní věcí v meditaci, kdy se běžné rozdělení na subjekt/objekt rozpouští
v obsáhlejší a širší uvědomování. Pro porozumění je důležitá dynamika figury/pozadí.
„Pozadí“ (ve smyslu fenomenologického „horizontu“) je výsledkem předchozích
figur (= něco si uvědomím, chvíli je to v centru pozornosti, a potom to upadá
do pozadí a stává se to jeho součástí – v pozadí je tudíž netematicky
přítomno mnohem víc, než kolik lze mít ve figuře, je to zásobárna předchozích
zkušeností). Pozadí je implicitní ve figuře. Figura je korelát soustředěné
pozornosti, pozadí je difúzní. Zprvu a většinou nevědomé pozadí (ground) lze
rozlišit na čtyři úrovně. 1/ Situační
pozadí je bezprostřední předvědomé zakoušení pocitového smyslu dané situace; na
tomto pozadí rozpoznáváme předměty etc. V meditaci se manifestuje jako
běžné žvanění, které časem utichne. 2/ Osobní
pozadí je to, jak naše aktuální vnímání formuje celá naše osobní historie,
náš specifický styl zakoušení světa a chování, který se rodí z našich
předchozích zkušeností. K tomu se typicky zjednává přístup třeba
v psychedelické terapii, hypnóze nebo terapeutické introspekci. Strnulost
osobního pozadí a jeho stereotypů kompenzují sny a symptomy coby funkce
směřující k celistvosti a překonání jednostrannosti. V meditaci se
vynořuje jako zasuté vzpomínky, silné emoce apod. 3/ Transpersonální pozadí: v něm se jedná o spojení se světem širší
či obsáhlejší než osobní, tedy o oblast obecně lidského, v níž nalezneme kvality
typu soucitu, humoru, štědrosti, síly, odvahy… tyto univerzální duševní kvality
či formy „moudrosti“ jsou součástí obecného dědictví lidstva, nejsou naše
osobní, ale můžeme je jako jednotlivci ve svých životech rozvíjet. Dalo by se
hovořit o archetypech ve smyslu základních způsobů spojení se skutečností.
Obvykle je tato oblast překrytá balastem svrchnějších vrstev. V meditaci
se projevuje jako vědomí hlubokého sjednocení až spojení se světem – je to
přechod absolutního a relativního, místo, kde se absolutní bdění začíná konkretizovat skrze univerzální kvality. Projevuje
se v meditaci jako sjednocení se světem, které však obsahuje jemnou
identifikaci se sebou a tím dualitu. 4/ Otevřené
pozadí – bezprostřední okamžitá přítomnost bez rozdělení na subjekt/objekt,
čiré bytí, které objímá a zahrnuje veškerou skutečnost/zkušenost, jež z něj
rovněž vyvěrá. Otevřený horizont se projevuje jako otevřenost, svoboda a
prostornost. Běžná zkušenost vzniká tak, že toto čiré bytí ustavičně halíme do (3)
univerzálního, (2) osobního a (1) situačního. Otevřenost se objevuje jako
zkušenost přirozenosti mysli a „takovosti“. Otevřené pozadí je však jako
nejzazší horizont veškeré zkušenosti přítomné ustavičně a komukoli. Meditace
není regres nebo rozpuštění do nevědomí, ale probuzení k této prvotní
přirozenosti – a patří k ní i prohlédnutí všech těch vrstev, které ji
zakrývají. Úzkost a patologie nevzniká jako strach z nevědomí, ale jako
neurotická „normalita“, která spočívá ve snaze zabezpečit iluzi stabilního ega
proti skutečné otevřené přirozenosti. Meditace není ani cesta
k sebezdokonalování, ani stažení ze světa a rozpuštění do nevědomí, ale
rozvíjení čiré otevřenosti jakékoli zkušenosti a objevení vlastní skutečné
přirozenosti.
Cestou k osvobození ze strasti není úsilí o změnu, ale
sjednocení s volným prostorem mysli, v němž se radostná i bolestná
dramata naší existence odehrávají podobně jako filmové obrazy na plátně.
Souvislost mysli a prostoru, stěžejní pro probuzení, moderní západní
psychologie, zpravidla fixovaná na časovou/myslící subjektivitu oproti
„rozprostraněné“ hmotě, dosud nedokázala rozpoznat. Oproti měřitelnému,
„objektivnímu“ prostoru karteziánské vědy však existuje i žitý prostor, který
bezprostředně zakoušíme. V tom můžeme rozpoznat tři aspekty – vnější, tedy prostor tělesné orientace ve
sdíleném světě; vnitřní prostor
proudu pociťování, jehož rozličné kvality odpovídají našemu aktuálnímu
vnitřnímu stavu; a konečně „tajný“ otevřený
prostor samotného čirého uvědomování, z nějž obě předchozí modality
prostorovosti vyvěrají, „prostor-bytí“. Pokud jsme s ním v kontaktu,
nacházíme i v druhých dvou prostorech svobodu a uvolnění; pokud ne,
zůstáváme v nich jako ve stísněném vězení. Do toho nás může vhánět úzkost
ze ztráty – jakkoli iluzorní – pevné půdy pod nohama v této absolutní
otevřenosti. Otevřený prostor nemá střed ani hranice a je nepopsatelný; jeho
symbolickým výrazem je mandala, v níž se vše soustředí kolem prostoru,
který sám nemá střed; centrem mandaly je ve skutečnosti stav neduality, který je zřídlem mysli i světa. Oproti Jungovu
omezenému chápání symbolu mandaly se nejedná o soustředění kolem pevného středu
ve smyslu centra individuality, ale okolo nezměrného a neomezeného prostoru
esence mysli. Otevřený prostor však nenabízí žádné potvrzení našim projektům
identity, proto bývá vnímán jako ohrožující – což člověka prostřednictvím
úzkosti vhání do stísněného světa odtrženého od vlastního zdroje. Právě to je
kořen psychopatologie; a uzdravení spočívá z velké části v tom, vzdát
se snahy kontrolovat prostor zkušenosti a uvolnit se do prvotní otevřenosti,
která umožňuje, pokud nalezneme zdánlivě paradoxní oporu v této prázdnotě,
vnitřním konfliktům samovolné rozřešení.
Zkušenost v životě má charakter postupného rozvíjení, a
to přinejmenším ve dvojím smyslu – horizontální rozvoj znamená postupné
zjasňování a prohlubování v čase; k vertikálnímu dochází při často nenadálém
prohloubení či zjasnění vědomí. Lidská zkušenost je spletitá, vrstevnatá;
ustavičně obsahuje implicitně mnohem víc, než si dovedeme explicitně uvědomovat
– a díky tomu se v prostoru našeho uvědomování mohou objevovat stále nové
náhledy a myšlenky. Za jejich zdroj není třeba pokládat svébytnou, o sobě
existující oblast „nevědomí“, ale spíše celistvost proudu zkušenosti včetně
implicitních procesů a fenoménů, které jsou součástí „pozadí“ a zprvu se mohou
ohlašovat „povrchové mysli“ třeba na způsob před-vědomých tělesných pocitů
„mysli těla“, nabitých emocemi. Náš pocitový smysl z jednotlivých osob či
věcí se podobá hologramu – v nejasném pocitovém smyslu dané chvíle jsou
obsaženy všechny zkušenosti a toto holistické vědomí lze explikovat – a právě
v tom spočívá proces duševního rozvíjení. Pro autora k tomu slouží metoda
„focusing“ – explikace nejasných pocitů spojených s osobou nebo situací,
kde dochází ke kruhovému pohybu mezi artikulovaným a neartikulovaným, tělesně
pociťovaným a vědomě formulovaným. I skutečně smysluplná řeč takto vychází
z hloubky vnitřního ticha a lze ji chápat jako artikulaci holistického
horizontu zkušenosti. Terapeutický proces spočívá v explikaci a
rozpracování zprvu nejasného pociťovaného smyslu, což přináší zjasnění a
uvolnění, a zpravidla i rozřešení daného problému – terapeut vlastně usnadňuje
proces samoléčby: nevysvětluje obsah, spíše pomáhá rozšiřovat uvědomování vzorců
zprvu nejasně přítomných v pociťování. V procesu rozvíjení dochází
k postupným horizontálním posunům; pokud dojde k rozřešení nějakého
zásadního problému (k čemuž se dospívá řadou horizontálních posunů), může dojít
k posunu vertikálnímu – náhlá úleva a uvolnění umožňuje pocítit
prohloubení celé existence, kontakt s jejím nepodmíněným základem. Může se
jednat o průlom k naší prvotní přirozenosti, nalezení toho, co je
v jádru všech našich osobních záležitostí od počátku dokonalé. Zde se
psychoterapeutická práce dotýká práce duchovní, která spočívá ve snaze přímo
spočinout v této prvotní otevřenosti. V terapeutické práci hledáme
sami sebe; v duchovní práci se učíme uvolnit a nechat zkušenost rozvíjet její
vlastní silou a bez zasahování. Pokud se podaří meditační praxi prohloubit a
spočinutí v prvotní přirozenosti stabilizovat, meditující získává
schopnost nenechat se unášet děním povrchní mysli ani hlubšími osobními
problémy. Věda se může zabývat
povrchovým vědomím a terapie se může
zaměřovat na hlubší pocitové vědomí těla; meditace
jde ještě dál, k průzračné otevřenosti a zářící prázdnotě v jádru
toho všeho; a odtud lze vidět všechny vrstvy zkušenosti jako jeden od počátku
dokonalý celek.
Západní psychologie od zkušenosti odstupuje a reflektuje o
ní – zpravidla dialogicky, v rámci terapeutického rozhovoru; naproti tomu
východní přístupy spočívají spíše v tom, zkušenosti se více otevřít
v její bezprostřednosti. V prvním jde o porozumění zkušenosti, ve
druhém o její přímou proměnu. V obojím jde o uvolnění fixací; meditace
postupuje více přímo a její cíl je vyšší, na druhou stranu při práci
s konkrétními problémy, před nimiž meditující často unikají do fantazie o
osvícení, může přinášet lepší výsledky dialogický přístup psychoterapie. Omezení
terapeutické práce však spočívá v tom, že se nedotýká základů dualistické
vize, takže nechává kořeny utrpení nedotčené. Reflexivní metody, stěžejní pro
psychoterapeutickou práci, zůstávají v tomto smyslu na povrchní úrovni
dualistického vědomí, stejně jako veškeré další konvenční poznání. Psychologie
rozděluje pole zkušenosti na subjektivní/objektivní části a nutně tak vychází
z pokřiveného vidění skutečnosti, do kterého i vede. V meditaci se
dospívá ke zkušenosti neduálního uvědomování, kde toto deformující rozdělení
ztrácí platnost i moc. K sebepoznání z hlediska meditujícího
nedospíváme reflexí mentálních sebe-obrazů, ale přímým vhledem do povahy
skutečnosti. Mnozí meditující proto kritizují psychoterapii jako pouhé
vylepšování vězení ega – zatímco terapeuti zase kritizují meditaci jako únik od
reality. Existuje však nějaká možnost lepšího vzájemného pochopení, a snad i ke
smíření dvou pólů lidské existence, podmíněného a nepodmíněného, psychického a
spirituálního? V běžném stavu vědomí je z hlediska meditace i
psychoterapie problém nevědomá identifikace se sebe-obrazem, který jsme bezděky
získali prostřednictvím interiorizace mínění druhých v dětství. Identita
je způsob, jak se vědomí objektivizuje; ztotožnění s ní se podobá tomu,
kdybychom se dívali na vlastní obraz v zrcadle a zaměňovali s tímto
obrazem sebe samé. Takto se člověk může nechat uvěznit v realitě, kterou
mu z velké části vštípilo okolí. Z této prvotní identifikace nelze tak
snadno rovnou „skočit“ do neduálního uvědomování – uvolnit ji můžeme spíše
postupně, pomocí odstupu a reflexe. Autor rozlišuje tři formy reflexe. Konceptuální reflexi, zaměřenou na
obsahy; fenomenologickou reflexi,
která se zaměřuje přímo na zkušenost bez konceptuálních rámců; a reflektivní všímavost, kdy se věnuje pozornost
samotnému proudu vědomí, nicméně se zde udržuje dualita přihlížejícího a
samotného proudu vědomí. Zde začíná rozlišení mezi obsahy mysli a její
přirozeností. Dialektiku probuzení od (1) předchůdné nevědomé identifikace přes
(2) různé formy reflexivního překonání této identifikace završuje (3) krok
transreflexivního spočinutí v samotném neduálním zřídle veškeré
zkušenosti. Nejedná se ani o nevědomé pohlcení zkušeností, ani o její
nezúčastněnou reflexi, ale o vědomou participaci, o stav čirého, prostorného a
zářivého uvědomování, prostého hodnocení i omezenosti dualistické vize. Moderní
západní myšlení o této oblasti na svých vrcholech ví, ale nenabízí na rozdíl od
východních nauk žádnou stezku, jak jí dosáhnout. Tento stav má tendenci bez
volního úsilí projasňovat proud zkušenosti prostřednictvím „transmutace“, tedy v podstatě
tantrické transformace emocí, a „sebeosvobozování“, známého v souvislosti
s dzogčhenem. Autor nicméně rozpoznává významný rozdíl mezi terapeutickými
postupy proměny psychických obsahů prostřednictvím uvolněné pozornosti a
specifickými meditačními technikami uvedených tradic – cílem jedněch je
nalezení úlevy od relativních problémů, cílem druhých je duchovní realizace, a
samozřejmě se liší co do formy, obsahu, účinnosti i náročnosti. Celá dialektika
v jeho pojetí vypadá následovně: 1/ nevědomá identifikace; 2/ osvobozující
objektivizace a vymanění z pohlcení proudem zkušenosti; 3/ opětovně vědomé
a uvolněné spojení s tímto proudem. Zde dochází k vertikálnímu posunu
od osobnosti k samotnému bytí, od obsahů v prostoru mysli k samotnému prostoru, který je
obsahuje. Je to cesta, obrazně řečeno, od pohlcení obrazem v zrcadle přes
oddělení od něj až po rozpoznání mysli jako zrcadla, které je svobodné vůči
všem obrazům. Významné je, že i v Tibetu a dalších kulturách, v nichž
byly mnohem lepší podmínky k duchovní praxi, docházelo a dochází
k plné realizaci nejvyšších stupňů meditační praxe relativně zřídka. Co si
má počít západní student, který nemá podmínky ani zdaleka tak dobré, jako byly
v tradičních kulturách, zatímco jeho nevědomá identifikace může být vinou vykořeněnosti
a přílišnému individualismu mnohem silnější? Možná by mohla psychoterapeutická
práce v této situaci představovat cosi jako přípravnou praxi.
Psychoterapie v duchovním kontextu
Jaká je role psychoterapie přímo v rámci spirituality,
mimo obvyklé řešení problémů? Principy jsou být plně přítomný a nesnažit se o
změnu násilím. Stěžejní je nepodmíněná přítomnost – léčebnou hodnotu má spíše
se zkušenosti otevřít než ji měnit. Objevuje se zde velká otázka, jak začlenit
východní a vůbec duchovní nauky psychologicky správně do života západních lidí.
Jádrem veškeré naší nepohody je boj s vlastní
zkušeností – neumíme ji nechat, jak je, posuzujeme a odmítáme to, co je
nepříjemné a co vyvolává úzkost a nepohodu. V dětství to může fungovat
jako účinná obrana před příliš silnými emocemi (primární bolestí), ale později
nás to zbavuje celistvosti prožívání a vyvolává sekundární bolest – život
v napětí, v křeči. Na základě navyklého vzorce tohoto odmítání
budujeme (falešnou) identitu, kterou, protože je křečovitá a nefunguje sama od
sebe, je třeba ustavičně udržovat – a tohle je terciární utrpení. Takže máme
trojí utrpení – samotné obtížné emoce, napětí z jejich potlačování a stres
s udržováním neautentické identity. Na podporu identity si vyprávíme příběhy,
které ji racionalizují – a mají tendenci ovlivňovat skutečnost tak, aby jim
odpovídala, a tím se posilovat a upevňovat. Jediné, co z toho získáváme,
je falešný pocit jistoty. Trpíme ale, protože cítíme, že náš neomezený
potenciál je na Prokrustově loži naší identity – a tohle utrpení je cesta
k osvobození. Je třeba se pocitům vystavit a oddělit je od příběhů, vrátit
se k autenticky prožívané zkušenosti a rozvíjet nepodmíněnou přítomnost –
bezprostřední zakoušení toho, co je, bez hodnocení, vytěsňování a útěku do
příběhů a interpretací. Tuto přítomnost není potřeba vytvářet, spíš objevit,
protože je vždy už přítomná a zasvitne, pokud ji necháme. Meditace je pro to
dobrý tréning. Vystavit se otevřeně, aniž bychom se ukrývali v brnění své
falešné identity, bolesti z existence ve světě, který nám vždycky trochu
láme srdce, je rovněž první krok ke skutečnému soucitu.
Existuje základní rys existence, společný Východu i Západu –
základní zranitelnost, kterou zjevují
zkušenosti zhroucení světa či otřesu;
ty jsou v existencialismu spjaty se základní úzkostí a v buddhismu
znamenají východisko cesty k osvícení. V existenciální tradici se
tato (ontologická) úzkost, která vychází ze zkušenosti zhroucení veškeré relativní
opory naší existence, odlišuje od efemérních obav ohledně relativních věcí,
které často tuto základní úzkost překrývají (je pohodlnější bát se pavouků než
se vystavit základní ohroženosti své existence jako takové, tj. dáváme přednost
strachu z něčeho konkrétního před generalizovanou úzkostí). V moderní
době naše existence ztratila i absolutní oporu ve víře v boha a reakcí
existencialismu byl heroický vzdor vůči absurditě existence, v němž je
úzkost nevyhnutelná a nevyléčitelná a jedinou cestou je stvořit si „vlastní“
smysl radikálně ohrožené existence. Buddhismus se nesnaží ohrožující,
propastnou prázdnotu zaplnit heroickým úsilím, ale spíše do ní hlouběji
sestoupit; namísto svémocné afirmace identity rozpoznává jasnou a zářivou
přirozenost prázdnoty. Namísto ohrožení pomíjivostí a prchavostí věci a
iluzorností já právě v těchto charakteristikách existence nachází
prostřednictvím meditační praxe zakotvení. Svobodu nalézá ne ve vzpouře tváří
v tvář absurditě, ale v otevřeném základu skutečnosti. V terapii
omezené na personalistické pojetí může být zborcení iluzorní (a maladaptované)
identity otřásající zkušenost, se kterou je obtížné se vypořádat; meditace
nabízí možnost naučit se prostě být, aniž by bylo nutné být konkrétně něčím
nebo někým. Prázdnota, kterou lze objevit v meditaci, není absurdní
nicotou existencialismu. Meditující se rovněž nesnaží svou křehkost a
zranitelnost překrýt heroickým vzmachem, ale integrovat ji prostřednictvím
plného uvědomění, jakkoli i to vyžaduje nejprve vybudovat dostatečně silný
pocit identity: ego je sice v absolutním
smyslu iluze, ale v relativním
smyslu je nezbytné, zvláště když je zapotřebí integrovat zkušenost otřesu. A
právě zkušenost zranitelnosti nám umožňuje pociťovat soucit s druhými,
kteří jsou zranitelní stejně jako my.
Ve východním přístupu neexistuje nijak výrazné rozdělení
mezi rozumem a citem, „hlavou“ a „srdcem“ – srdce je vlastně sídlem mysli,
přičemž mysl není primárně rozumová, ale je místem přímého poznání skutečnosti
spojeného se vstřícným, soucitným postojem. Takovou inteligenci srdce, naši
buddhovskou přirozenost, v nás probouzí postoj prostý posuzování.
V meditaci i terapii je zásadní postoj milující laskavosti k sobě i
druhým; v takovém neposuzujícím prostoru se konflikty a vášně samy od sebe
usazují jako bahno ve vodě – pokud to rozvineme v meditační praxi, je
možné tak být i ve vztazích s druhými. Ve vztahu k sobě ani
k druhým však nejde o sentimentalitu, ale o vůli být otevřený. Milující
laskavost v duši bychom mohli přirovnat ke krvi v těle – pokud její volné
proudění omezujeme, výsledkem bude onemocnění.
Právě nejčastější duševní problém na Západě, depresi, chápe
autor jako ztrátu „srdce“, kontaktu s vlastní přirozeností, která je od
základu dobrá a otevřená vůči zkušenosti. Její bezprostřední příčinou často
bývá ztráta něčeho, co dávalo existenci oporu. Meditující se vystavuje
pomíjivosti, stejně jako iluzornosti ega a všudypřítomnému utrpení, které jsou
výrazem základní prázdnoty všeho jsoucího. Psychopatologie se pak jeví jako
snaha se prázdnotě vyhnout. Deprese se udržuje pomocí příběhů; skrze ně lze
rozvíjením meditace proniknout k hlubším pocitům pod těmito příběhy –
strachu, hněvu, smutku atd. – a místo vytěsňování je prožít. Realita je taková,
že žádnou trvalou oporu ve světě, kde se vše ustavičně mění, nikdy nelze
získat, ale můžeme místo truchlení nad ztrátami všech pomíjivých opor najít
radost v tanci ustavičného vzcházení a pomíjení.
Další kapitolou jsou emoce. Dualistický západní přístup se
vyznačuje sklonem s nimi bojovat a vnímat je jako ohrožení, což je marné a
kontraproduktivní; je možné se s nimi naopak spřátelit. Autor rozlišuje
více vrstev pociťované zkušenosti: 1/ základní pocit vitality, který podbarvuje
veškeré zakoušení a vyznačuje se základní dobrotou; 2/ pociťovaný smysl coby
netematicky spolupřítomný horizont konkrétních emocí (kupříkladu souvislost
dlouhodobé frustrace ve vztahu, která je základem hněvu v konkrétní
hádce); 3/ pocity, které jsou jasnější než pociťovaný smysl, ale prchavější než
emoce; a 4/emoce, což jsou intenzivnější formy pocitů. Problémy nevytváří
samotné prožívání emocí, ale jejich hodnocení a příběhy, které s nimi máme
spojené; emoční problémy se rodí ze zapletení do těchto příběhů a tenze spojené
s potlačováním nepříjemných nebo nepřijatelných zkušeností. V terapii
se na tom pracuje pomocí tematizace pociťovaného smyslu v pozadí silných
emocí a rozkrytím vzorců a stereotypů spojených s identitou, které do takového zapletení
vedou. V meditaci se naproti tomu dostáváme do kontaktu s nejhlubší
vrstvou základního pocitu vitality, který jako krev obíhá veškerým naším prožíváním
a je neoddělitelný od základního dobra naší přirozenosti. Zatímco
v terapii se hledá význam emocí, v meditaci se k nim přistupuje
jako k formám energie, kterou je možné pomocí určitých specifických
meditačních postupů transmutovat či osobodit a použít jako stezku k osvícení;
první podmínkou pro to je však vymanit syrovou emoci ze zajetí příběhů, jimiž
drží pohromadě naše omezená identita. K „transmutaci“ může docházet postupně
nebo okamžitě a různými způsoby od prostého uvědomování žité emoce až po
specifické vadžrajánové techniky proměny zatemnělých emocí v moudrost.
V meditační praxi je jedna věc zakusit cosi jako
osvícení, ale další, mnohem obtížnější věc je, jak tuto zkušenost vtělovat do
reálného života, zvláště pokud jako západní praktikující nežijeme
v klášteře nebo v dlouhodobém meditačním ústraní. Duchovní realizace
(různých úrovní) může vést k tomu, že se její silou zhoršují patologické
osobnostní rysy, což je sice jistě důsledek nedokonalé realizace, ale vzhledem
k tomu, že úplná realizace je velmi vzácná, je na místě se nad problémem
zamyslet ještě jinak a rozlišit „realizaci“ ve smyslu osvobození (v různé míře
a různě trvalé či přechodné) z vězení omezené individuality od
„transformace“ ve smyslu vtělení tohoto osvobození do relativních podmínek.
Východní model – žít čistě duchovní život a na osobní, relativní rovinu
existence v podstatě rezignovat, na Západě příliš dobře nefunguje a často
se pokusy tohoto typu stávají nástrojem úniku před vlastními nevyřešenými
osobními problémy, což má často nestvůrné důsledky. Vhodnější může být vtělování
výsledků duchovní praxe do konkrétních situací napomáhat psychoterapeutickou
prací; i s ohledem na stav sdíleného světa je důležité integrovat duchovní
realizaci do tohoto světa, místo abychom se z něj pokoušeli odejít – možná
může skutečná individuace, dosažená i pomocí psychoterapie, sloužit jako most
mezi (jinak často beznadějně odděleným) duchovním a každodenním životem. Což
nás vrací k otázce vztahu psychologické a spirituální oblasti, tedy vztahu
relativního a absolutního, podmíněného a nepodmíněného; jak mohou jít ruku
v ruce? Psychologická práce se týká formy, duchovní praxe prázdnoty –
mohou si vzájemně pomáhat, terapie může vést k duchovnímu pokroku a duchovní
praxe k pokroku v terapii. Potřeba psychoterapie pro lidi ze Západu
(oproti příslušníkům orientálních kultur) vyplývá ze silnějšího rozdělení mezi
tělem a myslí i mezi sebou a druhými nebo mezi generacemi; tradiční, stabilní
společnosti zřejmě vytvářely odolnější strukturu ega, je v nich také
pevnější vazba dítěte s matkou a zakořenění v širším společenství
(oproti západní nukleární rodině); a tyto společnosti rovněž mají v centru
náboženství s jeho mýty a symboly; je tudíž pravděpodobnější, že
příslušníci kultur, z nichž meditační školy vzešly, byli celkově psychicky
odolnější a lépe zakotvení ve světě i v těle. Ve východních společnostech
je rovněž větší důraz na bytí než na výkon. Slabé ego u lidí ze Západu
přirozeně vytváří silné obranné mechanismy a je dost obtížné takto urputnou
křeč ega uvolnit. Lidé z Východu mívají problémy až v pozdějších
stadiích spojených s individualizací, protože v těsně propojených
společnostech je problém se vymanit z diktátu komunity; mají však silný
základ – u lidí ze Západu je to právě naopak. Orientální nauky nabízejí mimo
jiné způsob, jak se vymanit z přílišné podmíněnosti sociálními rolemi a
tradicí, ale jejich aplikace předpokládá silný základ sdílené kultury. Na
Západě je naopak celkem obvyklý stav odcizení od vlastní kultury a prostředí,
které postrádá vyživující kvality, jaké má na Východě. Taková nehostinnosti
světa nás nutí nalézat zdroje ve vlastním nitru a pohání to individuaci. Darem
Východu je možnost rozpoznat neosobní (či nadosobní) zdroj veškeré skutečnosti
i zkušenosti prostřednictvím rozpoznání vlastní přirozenosti, kterou sdílíme se
všemi bytostmi; za dar Západu by se dalo pokládat individuální vyjádření této přirozenosti. Z východních nauk se
toho můžeme mnoho naučit, pokud se je však pokoušíme aplikovat, aniž bychom
budovali také solidní základ, který jejich rodilým nositelům na rozdíl od nás
nechybí, bude problém právě vtělit zkušenost meditační praxe do reálného
života. Východní učitelé často nemají smysl pro specificky západní křehkost a
problémy, a také nemívají senzorium pro „duchovní objížďku“, kdy se do fantazií
o sebe-transcendenci utíká od nevyřešených osobních problémů. Duchovní praxe je
o vymanění ze zapletení do světských vazeb; ve společnosti, kde je uzemnění
včetně těchto vazeb velmi slabé, bývá lákavé od toho utéct právě do fantazií o
transcendenci. Pokusy kompenzovat duchovní praxí vlastní problémy typu nízkého
sebehodnocení, emočních potíží nebo odcizení však znetvořují samotnou praxi. A
pokud se duchovní angažmá používá jako únik před v současné době dosti
nesnadnými vývojovými úkoly typu dlouhotrvajících vztahů, rodiny, uplatnění ve
společnosti apod., přináší to jen zhoršení těchto problémů a odtržení duchovní
praxe od zbytku života. Použití spirituality jako kompenzace přináší problémy
typu velikášství, psychické inflace, sektářské mentality, ztráty soudnosti a
slepé víry v charismatické učitele; společenství praktikujících se může
stát nevědomě náhradní rodinou se všemi projekcemi a patologií, které
k takovému falešnému řešení patří. Může rovněž docházet k záměně
projevů osobní patologie za realizaci – osoby se sklony k závislosti na druhých
se mohou prezentovat jako dokonale soucitné a obětavé, lidé chorobně odtažití a
bezohlední mohou svou neschopnost skutečných vztahů zaměňovat za oproštěnost a
pro narcistické osobnosti může být duchovní praxe lákavou možností, jak ze sebe
udělat něco zvláštního. Duchovní objížďka se často projevuje tím způsobem, že
se „absolutní“ pravda používá proti pravdě relativní – například jako
racionalizace bezohlednosti ve vztazích, které jsou beztak „z absolutního
hlediska“ pomíjivé atd. – což je inverzní obraz vyvozování nesmyslnosti celého
univerza z relativního utrpení. K duchovní objížďce patří taky to, že
na sebe uvalujeme vyšší duchovní pravdy, než jaké jsou adekvátní pro naše
relativní podmínky. Právě v těchto podmínkách, pokud je osvobodíme od
břemene neadekvátních duchovních „pravd“, tedy v dané situaci můžeme najít
východisko psychoterapeutické práce, která odtud může vést k autentickému poznání
hlubší pravdy. Autor podotýká, že jej v jeho terapeutické praxi často
překvapilo, jak psychologicky nerozvinutí mohou být i dlouholetí praktikující
těch nejvyšších praxí, které byly vždy vyhrazeny jen hrstce nejpokročilejších.
Dalším problémem na Západě může být silné „duchovní
superego“, vnitřní hlas, který nás posuzuje z duchovního hlediska, což
vede k nenávisti k vlastní osobě, protože nejsme s to dostát
duchovnímu ideálu. Autor rozlišuje nediferencované (absolutní) bytí,
nerozlišené světlo, které se realizuje v duchovním životě, a diferencované
bytí barevných „paprsků“ – modů bytí v konkrétní relativní existenci, v jejichž
vtělování spočívá cesta individuace, tedy odkrývání a ztělesňování aspektů
potenciálu, které jsou zatemněné psychickými konflikty. Můžeme mít
v duchovním životě přístup k nerozlišenému světlu prvotní
přirozenosti, ale pokud neodstraníme psychologické překážky, jeho jednotlivé
aspekty (třeba laskavost, štědrost, odvaha etc.) nebude na relativní úrovni
možné uskutečnit. Pro západní praktikující spočívá výzva v překlenutí
propasti mezi bytím a fungováním, tedy duchovním životem a jeho uskutečněním na
relativní úrovni, což mnohdy vyžaduje terapeutickou pomoc. Cílem je individuace
zakořeněná v duchovním životě, která přesahuje čistě sekulární cíle běžné
psychoterapie. Projasněná individualita není cílem o sobě, ale stává se prostupnou
pro duchovní světlo. Duchovní tradice obecně berou utrpení jako následek
oddělení od vlastní bytostné přirozenosti a neberou příliš v úvahu význam
vztahů pro vznik a fungování naší identity; nabízejí postupy, jak dosáhnout
trans-personální oblasti, což se může do jisté míry zdařit, aniž by to však nějak
zásadně ovlivnilo komplikace v mezilidské oblasti. Západní psychologie
chápe utrpení spíše vývojově, jako důsledek zatuhlých, převážně vztahových
vzorců osvojených v minulosti, a pracuje v kontextu terapeutického
vztahu. Struktura ega obsahuje kompenzační vědomou identitu, s níž se
ztotožňujeme (a která slouží jako obrana před ohrožeností prázdnotou i před
pocitem méněcennosti a nedostatečnosti z dětství) a nevědomou deficientní identitu,
která je shrnutím tohoto pocitu nedostatečnosti. K překonání této
kompenzačně-deficientní struktury je zapotřebí vztahová práce v terapii.
Pokud to neuděláme, samotná meditace nám tváří v tvář našim vnitřním
démonům mnoho nepomůže. Pokud chceme integrovat východní postoj, zaměřený na transpersonální
oblast, a západní, personální postoj, je vhodné neztotožňovat personální oblast
jen s omezeným egem, které je třeba překonat, a místo toho jí přiznat její
podmíněnou, ale skutečnou a pozitivní hodnotu.
Skutečnou výzvou dialogu Východu a Západu je ztělesnění absolutního v relativním – tedy toho, čeho se
dotýkáme v meditaci, v tom, s čím pracuje terapie.
Vztah jako cesta k probuzení
Třetí část knihy se týká otázky, jak na základě předchozího
osvětlit pro mnohé nejobtížnější část života, mezilidské vztahy. Jen velmi
zřídka se kupříkladu intimní vztahy tematizují v souvislosti
s duchovní prací, zvláště pokud jde o vztahy osobní, ne jen o sexuální
techniky. Pro mnohé praktikující je snazší žít sami – jejich zvykové tendence a
vzorce tak nezačnou být ani patrné, protože člověk žije prostě v nich;
soužití s druhými je naopak ukazuje, přivádí na povrch a probouzí zasuté
emoční zkušenosti, vzorce z rodiny, potlačené vzpomínky atd., není tedy
divu, že duchovní život byl po staletí převážně samotářskou záležitostí a že ve
společenstvích praktikujících, kde duchovní náhled neprostoupil oblast vztahů,
vznikají úplně stejné neurotické vazby jako kdekoli jinde. Zde se autor zabývá
z nesmírné mnohotvárnosti mezilidských vztahů hlavně vztahy milostnými a
vztahem s duchovním učitelem. Milostný vztah je intenzivní a náročný,
vytahuje z nás i věci hluboko zasuté, a právě jako takový je mocným
činitelem transformace i v duchovním životě, protože od nás coby
intenzivní a náročná zkušenost vyžaduje, abychom skutečně dospěli a rozvíjeli
bdělý a vědomý postoj k vlastní existenci, světu i druhým lidem. V tomto
ohledu je pro autora nejinspirativnější tradice tantrického buddhismu, kde je
už ze symbolických zobrazení buddhů v párovém spojení zřejmé, že si tyto
postavy nejen užívají spojení, ale zároveň se navzájem probouzejí; nicméně se
to snaží přenést z oblasti esoterní praxe do běžné žité zkušenosti.
V moderní společnosti došlo k rozpadu starých
rámců, kontextů a řádu, kde se dříve vztahy odehrávaly; dnes se dějí jakoby ve
vzduchoprázdnu, bez jasných vzorů a zřetelně definovaných společenských rolí.
Vnější tlaky udržující dlouhodobé vztahy pominuly, zůstaly jen vnitřní, často
nedostačující. Měli bychom si uvědomit, že jsme v dnešních vztazích
průzkumníky na neprobádaném území; dříve se odcházelo, pokud se chtěl člověk
střetnout se svými démony, do pouště či divočiny; dnes k tomu často stačí
pokus o dlouhodobý partnerský vztah v rámci běžného života. Tradiční
vztahy byly v minulosti držené pohromadě zvenčí, společensky; dnešní vztahy
naproti tomu udržují vlastně jen příslovečně nestálé city, takže není divu, že
jim chybí stabilita. Je třeba najít úplně novou vizi vztahů. Ta by mohla
vycházet z rozpoznání, že vztah je mocným nástrojem na cestě
k probuzení; pokud v minulosti proběhla dialektika formy a citu,
povinnosti a romantiky, dnešní syntéza této teze a antiteze je možná ve formě
„manželství jako vědomého vztahu“, metaforicky řečeno „spojení nebe a země“.
Lidé si jako partneři v minulosti jen zřídka byli rovní a málokdy žili bez
zděděných předpisů, takže je vědomý vztah úplně nová oblast lidské zkušenosti. V
minulosti vztahy probíhaly jakoby potmě; vztah vědomý s sebou nese řadu
bolestných nesnází a je to úplně nová věc. Autor to vidí historicky trochu
podobně jako ontogenetický vztah ega a přirozenosti – povinnosti a řád nám (stejně
jako identita při adaptaci v dětství) v minulosti pomáhaly, dnes je
třeba se z této zátěže probudit. Každý člověk se může stát plněji sám
sebou, když se stane ztělesněním prázdnoty i formy, pozemského i nebeského; a
hluboké spojení s druhým člověkem nás otevírá oceánu nových možností, což
ale také z nás vytahuje na povrch to nejhlubší, zažité vzorce chování a
prožívání, stejně jako bolestné vzpomínky a kontraproduktivní automatismy atd.
Ve vztahu hrozí ulpívání na krásných aspektech lásky a vytěsňování toho, co je
v životě těžké; další past je partnerství nechat ztuhnout v bezpečném
stereotypu, zbavit jej charakteru procesu; avšak jak iluze nebeské blaženosti,
tak bezpečné stability brání tomu, aby se zrodil vztah ve smyslu společné
duchovní stezky – ta spočívá v setkání těchto dvou aspektů, karmického
automatismu a žhoucí blaženosti. Partnerský vztah se stává stezkou právě tak,
že nás nutí konfrontovat se s tím, co je v nás nejhorší a co nejvíc
bolí, zatímco otevírá naše srdce. Všichni máme přístup k obecně lidským
kvalitám, ale ne všichni ke stejným stejnou měrou; máme proto tendenci
vyhledávat partnery, kteří mají sklon ke kvalitám protikladným, což rozvíjí obě
strany. A jak naše zvykové tendence spaluje plamen intimního vztahu, tyto
kvality se rozvíjejí. Stezka vědomé lásky má tři dimenze: Evoluční spočívá v tom, že se snažíme nově dospět
k smíření v konfliktním, celá tisíciletí nerovnovážném vztahu mezi
mužským a ženským, a tím přispět k evoluci lidského vědomí – tím, že tento
konflikt vyřešíme ve vlastních životech, kde se i projevuje. Osobní dimenze znamená, že vědomá láska
je výzvou v naší individuální historii a pro náš duševní rozvoj. Zároveň
má vztah posvátnou dimenzi, ne jako
svébytná stezka k osvícení, ale jako doplnění nebo nástroj stezky
k osvícení, po níž kráčí každý z partnerů. Potíže ve vztazích tedy
nejsou čistě osobní trampoty, ale souvisejí s celkem lidstva i s naší
duchovní stezkou.
V milostném vztahu existuje od počátku řada napětí a
protikladných tendencí, například touha po splynutí versus touha udržet si
oddělenost; podobně jako v meditační praxi existuje napětí mezi „nebem“
prázdnoty a „zemí“ formy; a podobně jako se v meditaci učíme dospívat
v každém okamžiku k syntéze obojího, můžeme si vědomě uchovávat
integritu i otevřenost také ve vztahu – nalézat rovnováhu a střední cestu mezi
svými i cizími danostmi (země) a otevřeností změně (nebe). Vztah dospívá
k harmonii ustavičným pohybem mezi blízkostí a separací, pevným a
proměnlivým – toto ustavičné znovunalézání otevřenosti přítomného okamžiku ve
vztahu autor přirovnává k tanci či pohybu po ostří břitvy. Meditace je
podle něj nejmocnější nástroj na zvládání vztahů, a naopak vztahy – a právě
obtíže, které s sebou nesou – zase mohou být mocným nástrojem pro
rozvíjení meditace.
V čase zhroucení tradičních způsobů, jak přistupovat ke
vztahům, je nasnadě klást si základní otázky o tom, co vlastně znamená milovat
a žít v páru. Zamilovat se podle autora znamená možnost intenzivního
setkání s kvalitami vlastní přirozenosti – zamilovanost nám dává zakusit,
co znamená být skutečně při vědomí a skutečně naživu, třebaže jen přechodně a
prostřednictvím druhého (kterému se často dostává téhož). V průběhu vývoje
mohla naše přirozenost zůstat pohřbená v sevření vyvolaném nedostatkem
lásky a v křeči omezené identity; zamilovanost umožňuje tohle vězení
otevřít a zažít i darovat druhému bezpodmínečné přijetí – dostáváme se do bodu,
kde začíná být zbytečná adaptace prostřednictvím omezené identity, ale nic
jiného vlastně neumíme; je to riskantní, ale potenciálně velmi plodná situace
chaosu a radostné ztráty jistot. To s sebou však nese i odpor proti této
ztrátě a je pak možné se s tímto odporem zatuhlé identity ke změně setkat
a zpracovat ho. Čarovné období prvotní zamilovanosti nám dává možnost setkat se
s kvalitami inherentními naší přirozenosti, možnost přechodně se dostat do
určitého stavu, který se do jisté míry může podobat stavu osvícení. Následný
přirozený odpor může tuto zkušenost pohřbít; pokud se však vztah rozvíjí, je
možné tyto kvality stabilizovat, aby se staly z prchavé zkušenosti stálými
rysy. Právě takové tříbení je stezka vědomé lásky.
Existuje rovněž napětí mezi nepodmíněnou a podmíněnou
láskou. Láska sama o sobě má tendenci plynout z otevřeného srdce beze
všech podmínek a hranic, nicméně ve chvíli, kdy se rozhodneme – což je nezbytné
– dát vztahu nějakou formu, ocitáme se v hájemství lásky podmíněné, kde
záleží i na tom, nakolik si lidé vzájemně vyhovují. Láska sama o sobě nezná
podmínky a „podmíněnou“ lásku lze pokládat za nižší formu, jakési zředění lásky
nepodmíněné; avšak v relativní situaci jsme na podmíněnou lásku do značné míry odkázáni, třebaže v jejím
jádru můžeme tušit proudění lásky nepodmíněné. Podstatné je podle autora nikdy,
ani v obtížných situacích neuzavírat srdce a nechávat i v konfliktech
a odloučeních dál proudit do relativních podmínek nepodmíněnou lásku; nicméně
bychom se neměli pokoušet ani za každou cenu přemáhat nepodmíněnou láskou
reálné podmínky. Pod všemi deformacemi ve vztazích, které si s sebou
neseme, lze však najít zřídlo nepodmíněné lásky, na které se lze vždy
spolehnout; k tomu je však zapotřebí takové bezpodmínečné přijetí věnovat
i sobě samým. Výsledkem práce ve vztahu pak není dokonalé splynutí prosté
veškerých nesnází, ale pokračující, ustavičný a transformativní proces, který
se bude vyznačovat napětím mezi nepodmíněnou láskou a komplikacemi na relativní
rovině, kdy není možné se veškeré bolesti vyhnout, je však možné ji vědomě a
otevřeně prožívat; právě to se stává zdrojem soucitu ke všem cítícím bytostem.
Sexuální vášeň je dvojznačná – na jedné straně to může být
inspirující moc, která nás pohání na duchovní stezce, na druhé straně může vést
k zotročení a závislosti. V poněkud barbarské „sekulární“ kultuře je
pro mnohé také tím nejbližším transcendenci, co jsou schopni zažít. Na západě k sexu
panuje už stovky let nevyvážený postoj – buď jeho adorace, nebo očerňování;
otázka je, jak najít vyváženější. Primárním zdrojem naší vášně je naše
přirozenost, nikoli bytost, která ji vyvolala – nepodmíněná vášeň je podobně
jako nepodmíněná láska přirozeným vyzářením naší esence. Je to bezprostřední a
spontánní rezonance s životem; jako by to byla zář, která osvěcuje celý
život. V této záři však vidíme objekt vášně a zaměňujeme jej se zdrojem –
a takto, projekcí, se rodí podmíněná vášeň k určitému objektu. Ten se jeví
v nadživotní velikosti, zatímco ten, kdo vášeň prožívá, jí může být
zotročený a ochuzený, protože nerozpoznává sám sebe jako její zdroj. To se děje
na způsob černé magie i v duchovních společenstvích, pokud špatný učitel
zneužívá pozitivní schopnost žáků prožívat vášnivou oddanost za účelem jejich
zotročení. Jediný způsob, jak se takto podrobení lidé mohou cítit dobře, pak
bývá koupat se v záři učitele – přičemž takový učitel tuto „zář“ dostal od
nich. V menším měřítku se totéž děje i v běžných vztazích, pokud se
v nich kvůli potvrzení ze strany protějšku křivíme a ponižujeme. Nicméně
čistá vášeň stejně jako čistá oddanost může být nesmírně mocnou transformativní
silou na duchovní cestě; podmínkou toho je, abychom rozpoznali vlastní srdce
jako zdroj vášně či oddanosti, místo abychom ji fixovali na objekt, ať už je to
sexuální partner, mistr nebo bůh. Dobrý učitel se pozná i podle toho, že místo
aby podporoval oddanost žáků vůči své osobě, vrací ji zpět k nim a pomáhá
jim objevovat zřídlo oddanosti a dalších osvícených kvalit v jejich vlastní
přirozenosti. To může mít pro žáka, který od učitele nedostává „adekvátní“ lidskou odezvu, bolestné – a právě toto
„zlomené srdce“, které je nutně spjaté s veškerou láskou ke komukoli ve
světě, v němž vládně pomíjivost, je i zde zřídlem skutečné lásky a
skutečného soucitu. Právě v osobním smyslu neopětovaná láska k učiteli – podobně jako dávná dvorská láska
rytíře k vdané ženě, která nebyla nikdy naplněna – nás otevírá v plné
míře touze po sjednocení s nepodmíněným stavem, jehož je učitel
ztělesněním. Podobně jako je sexuální vyvrcholení okamžikem naprosté
oproštěnosti („malá smrt“), má i završení duchovní stezky charakter úplného
odevzdání a absolutní otevřenosti.
Na závěr se autor zabývá tématem autentických a falešných
duchovních učitelů a společenství. Hlad po duchovních učitelích v době zvýšené
nejistoty stoupá, ale také přibývá podvodníků, kteří svým zhoubným vlivem ničí
přespříliš důvěřivým následovníkům životy. Jak poznat rozdíl? Autor nabízí
soubor známek, že se jedná o patologickou skupinu následovníků či falešného
učitele: 1/ Absolutní a hojně používaná moc vůdce nad sebehodnocením
následovníků, kteří si sami moc nevěří. 2/ Skupina se soustředí na ideologii či
poslání, o kterých se nepochybuje; zdroj autority je vyhrazen vůdci nebo
vůdcům, ostatní k němu nemají přístup. Převládá skupinové myšlení a mizí
jakýkoli humor – o vážných věcech, jako je nezpochybnitelná ideologie, se
nežertuje. Ideologii se věří, spíše než že by se zkoušela v praxi.
Pochybnost je hřích. 3/ Vůdce manipuluje svými následovníky pomocí vzbuzování
naděje a strachu. Používá cukr příslibu a bič vyhrožování. 4/ Mezi skupinou a
vnějším světem je striktně daná hranice. Skupina je „dobrá“, svět „zlý“. Členové
se nenechávají o samotě, aby nezačali přemýšlet, a někdy se zabraňuje i
vytváření párů mezi nimi, aby se posílila závislost jednotlivců na vůdci. 5/ Vůdci
jsou samozvaní, jen zřídka prošli standardní dlouhodobou formací v rámci
regulérní tradiční linie; jejich nároky na osobní autoritu jsou nevěrohodné.
Výše uvedené známky se objevují takto vyhraněně u vyloženě patologických
skupin; většina skupin je někde v šedé zóně, kde se mísí zdravé a nezdravé
prvky. Pokud chceme vědět, jaký učitel je autentický, nabízí se otázka, jak
funguje duchovní autorita ve vztahu učitele s žákem a z čeho se tato
autorita odvozuje. Relativní autorita učitele vychází z reálné pomoci,
kterou od něj dostávají jeho žáci. Možná je nejzazší autoritou „vnitřní“
učitel, ale je nasnadě se zorientovat pomocí někoho, kdo již mistrovství dosáhl
– a to, jak se věc daří, je zdrojem autority: žák, který díky mistrově zásahu
dosáhl jisté integrity a pokroku na cestě, je živý argument pro autenticitu
učitele. Autentický učitel slouží jako zrcadlo, v němž žáci vidí své
vlastní kvality. Vedle relativní autority, založené na reálném prospěchu žákům,
existuje i zdroj autority absolutní, což je samotná přirozenost mysli,
absolutně bdělé bytí; tento zdroj je principiálně přístupný všem bytostem a
skutečný mistr je ten, kdo dlouholetou praxí dosáhl stabilního sjednocení
s tímto zdrojem a jako takový je schopen a víc než ochoten (na rozdíl od
učitelů falešných) druhým pomáhat, aby dosáhli téhož, nebo se k tomu
alespoň přiblížili. S rozvojem praxe u žáků se prohlubuje i oddanost
učiteli, jehož mistrovství a soucit jsou stále lépe a do větší hloubky schopní
ocenit. Tak se rozvíjí autentické odevzdání, které osvobozuje díky tomu, že se
v něm praktikující otevírá prostřednictvím učitele zdroji a zřídlu
absolutní autority; naproti tomu ve slepém podrobení jde o únik před svobodou
tím, že se jí člověk zřekne ve prospěch idealizovaného falešného učitele.
Podrobení znamená regres a nedospělost, a zároveň narcistickou tendenci
prožívat grandiozitu díky tomu, že se dotyčný koupe ve slávě odražené od
idealizované postavy učitele. Autentické odevzdání naopak spočívá v dospělém
překonání sebestřednosti. Prubířským kamenem toho, nakolik je náš vztah k učiteli,
a koneckonců i náš duchovní život autentický nebo patologický, je naše vlastní
existence – to, jak zvládáme nároky skutečného života a jací jsme ve vztazích
s druhými. Autentického učitele poznáme především tak, že vede své žáky
k tomu, aby zdroj osvícení poznali sami v sobě; nevede žáky k tomu,
aby se před ním servilně plazili a před „nezasvěcenými“ zase vyvyšovali, ale
spíše k harmonickému spojení pokory a důstojnosti bez ohledu na kontext. Jeho
působení spočívá v tom, že nám pomáhá konkrétně ulevit od strasti,
křečovitého ulpívání, zmatku a všech zatemnění.
Závěrem
Tolik John Welwood a jeho pozoruhodná předposlední kniha. Na
závěr bych rád přičinil ještě několik poznámek. Žijeme ve světě, který věru příliš
nevzkvétá, a výjimečná možnost, kterou máme – totiž praktikovat duchovní nauky,
předávané už stovky a tisíce let v řádných iniciačních liniích, pod
vedením kvalifikovaných učitelů – není ani samozřejmá, ani nepotrvá navěky. Jak
dlouho tato možnost dosáhnout osvícení (nebo se mu alespoň přiblížit) na naší
planetě bude otevřená, to možná do jisté míry závisí na tom, nakolik se podaří
Západu (a jeho prostřednictvím globální civilizaci) přijmout duchovní setbu východních
nauk a nakolik se zde bude této setbě dařit. To s sebou nese značnou, a pokud
to domyslíme do důsledků, možná až zdrcující odpovědnost. Tradice, s nimiž zde
máme možnost poměrně snadno vstoupit do kontaktu, jsou samy o sobě zjevně
spolehlivé, jak dokládají četná svědectví o pozoruhodných realizacích, jichž
dosáhli mnozí velcí jógini i ve zcela nedávné minulosti nebo jich dosahují
v současnosti. Prostřednictvím praxe těchto nauk skutečně lze dosáhnout osvícení, a to mnohdy i v průběhu jediného života.
Naším problémem, s nímž nám vzhledem ke kulturním rozdílům jen stěží mohou
skutečně účinně pomoci učitelé z Východu, pak jsou specifické překážky,
které vyplývají z naší situace západních
praktikujících – z našich vnějších i vnitřních podmínek, specifického
nastavení mysli i kultury a stavu společnosti i prostředí. Welwood mnohé
z toho pojmenovává a reflektuje velmi zdařile. Věřím, že se na základě
jeho celoživotní reflexe, o níž jsem se pokusil stručně referovat, můžeme
trochu lépe zorientovat v matoucím labyrintu dnešního světa i vlastní
zkušenosti a nalézt způsob praxe, který nebude chatrnou zástěrkou osobní
patologie, ale skutečnou a autentickou cestou k osvícení.
Rozpoznání, že se i mnohaletá duchovní praxe, spojená
dokonce i s jistými známkami realizace, může vyskytovat u narušených osobností
trpících vážnou psychopatologií a že kvalifikovaní učitelé, nositelé
úctyhodných a spolehlivých tradic, nemusejí specifické problémy západních
praktikujících, s nimiž jsou v rámci předávání nauky zpravidla v osobním
kontaktu spíše sporadickém, možná ani registrovat (nebo si uvědomovat celou jejich závažnost), natož s nimi umět účinně
pomoci, je samozřejmě trpké, ale přiznat si, že exaltovaná, avšak vykořeněná spiritualita
ani slepá oddanost nemusejí přinášet spolehlivý lék na utrpení ani otevírat cestu
k osvícení – a že jsme jako západní praktikující možná odkázáni sami na sebe
víc, než by nám bylo milé – může být dobrým východiskem pro skutečné přijetí odpovědnosti za další
osudy dharmy na Západě.
Domnívám se také, že směšování
praxe dharmy s psychoterapií, k němuž poslední dobou často dochází,
není ani v nejmenším vhodné ani z hlediska dharmy, ani z hlediska
psychoterapie – tyto dvě oblasti je po mém soudu naopak zapotřebí co možná nejpečlivěji odlišovat, jak
ostatně dělá (na rozdíl od v tomto ohledu méně prozíravých terapeutů i
praktikujících) i John Welwood. Naproti tomu jeho poznámka, že by psychoterapie
pro západní praktikující s fatálně přebujelou a mnohdy nemocnou a
vykořeněnou individualitou mohla – a snad i měla – sloužit jako „přípravné cvičení“ svého druhu, se mi zdá nesmírně
podnětná a hodná vážné pozornosti. Teprve jako vyrovnaní a na osobní rovině
patřičně rozvinutí a stabilní jednotlivci, kteří jsou schopni zdárně dostát nárokům,
které na běžného člověka klade naše vlastní společnost, můžeme myslím realisticky
uvažovat o vstupu na rovinu takříkajíc transpersonální; a v mnoha případech
– a u lidí, kteří pociťují silnou motivaci k duchovní praxi, to možná
platí dvojnásob – je nejkratší a nejspolehlivější cestou k zdařilé individuaci,
která je pro nás s největší pravděpodobností jediným možným východiskem
autentické duchovní praxe, právě (zcela sekulární) psychoterapie.
Osobně jsem trochu skeptický k Welwoodově představě, že
bychom mohli vytvořit všeobsáhlou syntézu Východu se Západem, třebaže je to vize
lákavá, a snad až příliš hezká, než aby se mohla splnit. Mám spíše za to, že možná
budeme rádi, když šanci praktikovat dharmu pod vedením kvalifikovaných učitelů
a v rámci spolehlivých tradičních linií, kterou aktuálně máme, zcela
nepromarníme. Rovněž bych chaos, který zavládl v mezilidských vztazích po
zhroucení jejich tradičních rámců, hodnotil poněkud méně optimisticky než autor
této knihy, který ani v tomto ohledu nezapře, že je do značné míry dítětem
poněkud naivního ducha šedesátých let minulého století. Možná zpustošenou krajinou
současných mezilidských vztahů nekráčíme k zářné budoucnosti dalšího „evolučního
kroku“ pozemského lidstva, to však neznamená, že by Welwoodovy poznámky k této
oblasti nemohly být v praxi neobyčejně užitečné. Můžeme mu dát jistě za
pravdu v tom, že se i v tomto ohledu nacházíme na dosud neprobádaném
území, a v takové situaci je jako východisko lepší solidní reflexe
vycházející z poněkud problematických předpokladů než vůbec nic. Možná se
ve svých snahách o „vědomé vztahy“ spíše pokoušíme zachránit alespoň poslední
zbytky lidských schopností vytvářet láskyplný domov a místo soupeření
kooperovat, než že bychom byli avantgardou „krásného nového světa“, kde se bude
Východ se Západem snoubit stejně harmonicky jako mužství s ženstvím, to
však myslím nic nemění na tom, že bychom i v této oblasti měli postupovat
zhruba v tom směru, který naznačoval John Welwood.
Tak či onak se mi jeho postřehy jeví v mnoha ohledech jako
přesné a užitečné. Doufám, že poslouží i čtenářům tohoto textu jako východisko
dalšího uvažování a studia, a snad i jako inspirace pro jejich postoj k praxi
dharmy či obecněji k spiritualitě v kontextu reálného života.
Ať je vše dobré!