úterý 25. dubna 2023

Probuzení celou bytostí aneb o psychologii a meditaci podle Johna Welwooda

 Úvodem

John Welwood (1943–2019), americký psycholog, psychoterapeut a buddhistický praktikující byl jedním z vůdčích představitelů transpersonální psychologie minulého století.  Jeho kniha z roku 2000 Toward Psychology of Awakening s podtitulem Buddhism, Psychotherapy and the Path of Personal and Spiritual Transformation představuje shrnutí jeho celoživotní práce na integraci přístupu západní psychoterapie a východních meditačních technik. V následujícím se pokusím stručně shrnout hlavní myšlenky tohoto díla, které po mém soudu dodnes patří k nejzdařilejším pokusům svého druhu a může být inspirativní pro každého, kdo se v dnešním podivném světě pokouší o praxi duchovního života, a samozřejmě zvláště pro buddhistické praktikující, jimž je tato kniha určena především.

Welwood vychází z toho, že zatímco se východní formy péče o duši tradičně zaměřují na suprapersonální oblast, západní psychologie se soustředí na oblast personální a interpersonální. V situaci, kdy jsou nám dostupné všemožné duchovní tradice z celého světa a všech dob, je možná na čase vytvořit všeobsáhlou vizi, která by obojí sjednotila, syntézu orientální duchovnosti s okcidentální psychologií. Čistě duchovní život bez zřetele k tematice osobní a vztahové může být vyprahlý a podléhat sebeklamům, ale totéž lze říct i o čistě profánní existenci, seberealizaci a soustředění na vztahy bez duchovního přesahu. Cílem by mělo být vzájemné obohacení a integrace duchovního probuzení do souvislosti úspěšného rozvoje osobnosti – tedy lidská zralost ve všech aspektech existence. Autor je buddhistický praktikující a západní psychoterapeut a otázky, jimž je kniha věnovaná, si kladl v průběhu let v rámci své životní i duchovní praxe. Předmětná kniha je vyústěním, shrnutím a syntézou řady předchozích studií a textů. Možná nejdůležitější a centrální otázkou pro autora je, jaké konkrétní výzvy představuje duchovní práce či úsilí o dosažení osvobození pro moderního západního člověka. Welwood nicméně nemá v úmyslu směšovat oblasti psychoterapie a spirituality; ty se sice mohou překrývat, ale jedná se o odlišné jevy – v psychoterapii se jedná o sebe-integraci, ve spiritualitě o sebe-transcendenci. Tématem psychoterapie je mysl, předmětem duchovní práce její esence – snad by se dalo říct, že zatímco psychoterapie se zabývá časným, duchovní cesta se týká věčného.

Integrace psychologie a spirituality

Jaký je vztah mezi prací psychologickou a duchovní a jak se stát zralým člověkem, a přitom nerezignovat na transcendenci, jsou otázky stěžejní pro samotné lidské bytí. Východní meditační techniky se soustředí na obrat dovnitř a samotnou esenci mysli jako uvědomování (awareness), které se vyznačuje bdělostí, jasností a soucitem. Vysvobození ze strasti spočívá ve sjednocení s touto obecně lidskou, nepodmíněnou a svobodnou „vertikální“ esencí či přirozeností – a duchovní práce spočívá ve snaze to uskutečnit. Západní psychologie se naproti tomu soustředí na zvládání vnějšího světa, „horizontální“ snahu o plné ztělesnění jedinečné individuality, a dává se vést představou posvátné hodnoty jednotlivce. Západní psychologie porozuměla vývoji individuální duše, východní spiritualita zase porozuměla transpersonální, duchovní oblasti. To se může zdát jako protikladné, ale lze to chápat také jako komplementární – a obojí jako zásadní pro naplněný lidský život. „Východ“ a „Západ“ jsou ve skutečnosti dva aspekty každého z nás bez ohledu na to, odkud pocházíme – jako by šlo o nádech a výdech. Nalézt celistvost lidského bytí, které by integrovala obojí – absolutní i relativní, transcendenci i imanenci, vertikálu i horizontálu – by mohlo být stěžejní i pro samotné přežití lidstva.

Hned v první kapitole první části autor zavádí centrální pojem „duchovní objížďka“ (spiritual bypassing) pro častou tendenci duchovně praktikujících, zvláště v komplikované západní společnosti, vyhýbat se nevyřešeným a bolestným psychologickým záležitostem tím, že se nad ně pokusí povznést do duchovních výšin. Pokud praktikující podléhá tomuto pokušení, má tendenci místo zdravého osobnostního vývoje a vytvoření stabilní socializované identity vytvořit alternativní „duchovní“ identitu, založenou na vyhýbání se výzvám reálného života pod záminkou jejich transcendování v čiré duchovnosti. Duchovní praxe se stává způsobem, jak racionalizovat staré obrany a selhání. Náleží sem i zvyšování pocitu vlastní hodnoty zdůrazňováním svého výjimečného duchovního vhledu nebo blízkého vztahu s učitelem. Welwood hovoří o třech základních tendencích zaplétajících nás do strasti – odmítání, ulpívání a otupování – přičemž „bypassing“ je projevem hlavně první z nich: ten, kdo se necítí osobně dost silný, aby čelil světu, se pokusí celý problém přeskočit – čímž se jen dostává více do jeho područí. Opačná tendence – ulpívání – zde znamená nechat se pohltit vnitřním světem a namísto vnitřní psychologické práce se egocentricky utápět ve vlastním nitru. Třetí tendence, otupování vůči duchovním i psychologickým výzvám, je cesta běžného konzumenta, který raději přijde na jiné myšlenky a soustavně se otupuje třeba televizí, alkoholem nebo jinou formou konzumu – v dnešní době nově, a patrně nejčastěji digitálními technologiemi. Těmto třem nástrahám – úniku do spirituality, egocentrickému sebepohlcení a otupující rozptýlenosti, lze čelit díky třem zdrojům, které máme k dispozici – autor je nazývá „země“, „nebe“ a „člověk“. Princip země znamená ochotu čelit bez vyhýbání horizontále světské existence, obrazně řečeno stát pevně nohama na zemi. Princip nebe znamená neztrácet ze zřetele transcendenci, vertikálu, nadhled – schopnost nenechat se pohltit bezprostředním. Třetí princip člověka, který se rovněž nazývá srdce, znamená ochotu otevřít se cítění, což je specificky lidské, jak naznačuje už náš vzpřímený postoj, který nechává (na rozdíl od zvířat) bez ochrany a volně vystavené světu naše nejcitlivější části. Tyto tři principy či zdroje ilustruje obraz člověka, který nohama pevně spočívá na zemi, hlavou směřuje k nebesům a svým – fyzicky i metaforicky – vzpřímeným postojem se odvážně vystavuje světu. Být plně člověkem znamená neutápět se v bezprostředním ani nemít hlavu v oblacích, ale svým srdcem sjednocovat nebe a zemi, prázdnotu a formu. Práce na uzemnění je primárně psychologická a znamená vytvořit si stabilní individualitu, která se osvobodila od nutkavého odehrávání rodinných dramat a zděděných stereotypů; znamená sestoupit k vlastním vnitřním zraněním a důkladně se zabydlet v těle i světské existenci. Práce na oproštění – nebi – je primárně duchovní; přináší úkol uvolnit ulpívání na formě a všem pevném, oč se náš život opírá – nejde zde o vybudování stabilní individuality, ale o její překročení ve směru k samotné její esenci. Zatímco v „psychologickém“ uzemnění můžeme dosáhnout jistého podmíněného štěstí, zůstáváme však stále bytostmi lapenými v koloběhu strasti – jen možná o něco lepšími –, v „nebeské“ duchovní práci se jde k samotným kořenům strasti a různými metodami se směřuje k jejich odetnutí. Třetí aspekt, probuzení srdce, znamená směle čelit skutečnosti jako celku a otevřít se i druhým; to vyžaduje jak psychologickou práci, tak nezměrný prostor prázdnoty, který se otevírá díky meditační praxi – z tohoto spojení může vzejít autentický soucitný postoj, který se utrpení nevyhýbá ani se jím nedává pohltit. Jádrem duchovní práce, která by měla sjednocovat všechny tři principy, je meditace, doplněná psychoterapeutickou prací. Stěžejní je neutíkat před „zemským“ utrpením, ale poskytnout mu „nebeský“ prostor v otevřeném srdci – nechat uvědomování působit na zatuhlé karmické struktury.

V duchovní i psychologické práci je klíčová naše osobnost, o níž Welwood trefně podotýká, že do jejího utváření v podstatě nemáme mnoho co mluvit, protože ji převážně formuje okolí v našem útlém dětství. Osobnost lze brát na duchovní cestě jako překážku, anebo jako významné východisko – a Welwood upřednostňuje druhou možnost. Kultivací se osobnost může stát průzračným nástrojem ducha. Tím se však nestane, když svou osobnost odmítáme, ale když ji přijmeme takovou, jaká je, a tento výchozí materiál budeme vědomě tříbit. Osobnost jako ztuhlá forma naší pravé přirozenosti může posloužit ohni probuzení jako palivo – bez této energie se duchovní práce neobejde. Východiskem pro to je akceptovat sebe sama láskyplně a bez posuzování. Identita vzniká setkáním přirozených kvalit novorozence s nehostinným a strastným světem; samotný dojem pevné identity coby trsu sebeprezentací, obrazů a příběhů lze chápat jako obranu před strachem ze zániku – snahu vytvořit v proměnlivém proudu zkušenosti pevný bod; tato tendence se prohlubuje, pokud není okolí dostatečně bezpečné a pečující. Projekt naší identity je i v těch nejpatologičtějších formách prvotně zaměřen konstruktivně, na přežití a zdárnou existenci v daných podmínkách; tato strategie se však může stát problematickou, když se podmínky změní. To, co začíná jako důvtipná strategie, často končí jako nutkavé sebeuvěznění v zatuhlých vzorcích chování. Pokud mylně identifikujeme tyto strategie a vzorce s duchovní naukou, stává se z práce na sobě past. Z hlediska tibetského buddhismu jsou probuzená a zmatená mysl, nirvána a samsára, dvě strany téže mince. Analogicky i obranné mechanismy obsahují naše zdroje – jejich základem je moudrost, inteligence a pozitivní kvality, takže není třeba se jich zbavovat, ale spíše je prohlédnout, porozumět jim a osvobodit je. V případě krize identity, kdy se s původní identitou setkáme jako s překážkou dalšího vývoje, se musíme střetnout se strachem z neexistence a neznámého – z toho, před čím nás identita chránila. V takovém případě je třeba se v identitě ani nezatvrzovat, ani se ji nesnažit odvrhnout, ale místo toho ji přijmout a pracovat s ní tak, jak je. Identita se může stát cestou, pokud ji začneme bez posuzování a sebeklamu pozorovat, například prostřednictvím meditace všímavosti. Máme otevřeně čelit všemu, co vidíme, a otevřít se tomu. To může vést k truchlení. Některé rysy osobnosti se mohou samy od sebe rozpustit. Z těch hlubších „démonů“ můžeme obrazně řečeno udělat „ochránce“. Klíčem k takové transformaci je uvolněný a soucitný postoj, který umožňuje rozpoznat i v těch nejbolestnějších věcech skryté požehnání.

Důležitá je také otázka, jak smířit důraz západní psychologie na posílení ega s východním akcentem na oproštěnost od ega. Možná jde o protiklady jen při povrchním pohledu. Z hlediska východního přístupu je „ego“ vlastně představa či myšlenka, centrum napětí, které má tendenci posednout širší celek bytosti – a meditační práce spočívá mimo jiné v překonání této formy podmíněnosti a uvolnění této křeče kolem určitého konceptu já – a tím se spontánně odhalí klenot naší pravé přirozenosti. Nicméně „funkční“ ego je nezbytné pro zdravý rozvoj osobnosti – problém začíná, když se s touto nezbytnou „manažerskou“ psychickou funkční ztotožníme a začneme ji pokládat za celek své bytosti. Ego se vyznačuje křečovitou snahou tam, kde nám připadá, že nestačíme s tím, co máme jako přirozeně uvolnění – ego se vlastně neúspěšně, o to však usilovněji snaží být naší přirozeností; pokud pochopíme vlastní osobnost jako stadium na cestě a ego jako nezralý projev něčeho vyššího – nevědomost jako nedokonalé poznání –, je možné rozvinout soucitný pohled na ně. Silné ego může znamenat zdravou schopnost obstát ve světě, která je zapotřebí, nicméně po dosažení zralosti je možné se od jeho omezenosti oprostit. Ego jako představa o sobě je také nositelem iluzorní kontinuity; západní a východní psychologie se shodnou, že jde o konstrukt; nicméně západní psychologie obvykle končí zde, zatímco východní tento konstrukt chápe jako klam a směřuje k hlubší identitě či poznání pravé skutečnosti. Západní psychologové něco takového, pokud to vůbec tematizují, chápou zpravidla jako regres. Významný rozdíl spočívá v tom, že západní psychologie obvykle chápe ego staticky, jako strukturu (do značné míry výsledek objektových vztahů), zatímco východní nauky jako proces, aktivitu, a to konkrétně jako aktivitu udržování dojmu oddělené identity a tím ulpívání na odštěpeném fragmentu celého pole zkušenosti. Z buddhistického hlediska se ego konstituuje v každém okamžiku v pěti vrstvách sklonů (skandhách): formy (sebe-vydělení, stažení kolem sebe oproti jinému); pociťování (vyhodnocení jiného ve vztahu k vydělenému „já“); vnímání (vidíme věci na základě předchozího hodnocení jako přátelské, nepřátelské či neutrální); konceptualizace (celá soustava příběhů o vyhodnocených věcech a sobě); a výsledkem těchto čtyř je samotný proud vědomí. V meditaci lze tyto vrstvy postupně odkrývat a dospět až k uvolnění základního sevření, z nějž celá kaskáda strastné existence vyvěrá. Ego není statické, ale ustavičně takto vyvstává z čirého oproštěného uvědomování, které leží v jeho základu, a zaniká do něj. Zdrojem existenciální úzkosti neoddělitelné od ega je jeho děs ze zániku, který je kvůli jeho faktické nestabilitě zcela oprávněný – ego skutečně každou chvíli umírá a znovu se rodí, nemá žádnou pevnou „podstatu“, stále znovu se rodí v křeči ulpívání a zaniká v prchavých chvílích uvolnění. Paradoxně právě oproštění od této k neúspěchu odsouzené narcistické a úzkostné snahy stát se něčím trvalým vede k bezpečnému spočinutí v čemsi skutečně nepomíjejícím – otevřenosti či prázdnotě čirého uvědomování.

Naše zkušenost – a tedy i utrpení – je z velké části konstrukt naší mysli; na tom se shodne západní i východní přístup. Pokud chceme ve svém životě cokoli změnit – třeba dospět k probuzení – je nasnadě se zabývat myslí, která je kořenem naší zkušenosti. Západní psychologie se typicky zabývá vědomými, případně nevědomými obsahy mysli a zanedbává její procesuální charakter. Východní přístup nejen akcentuje právě tento procesuální charakter, ale rovněž rozeznává kromě omezené mysli ve smyslu obsahů i prázdnotu přirozenosti mysli, čirého uvědomování, které je podmínkou a zřídlem jakékoli konkrétní zkušenosti a zároveň prostředím, v němž se odehrává. Toto čiré uvědomování je nepodmíněné a svobodné, a jako takové je zdrojem osvobození. V celé hře mysli lze rozeznávat tři aspekty – okamžiky, kdy je mysl v (1) diferencovaném a (2) nediferencovaném stavu (tj. myšlenky a pauzy mezi nimi) a (3) všeobsáhlý prostor uvědomování, který zahrnuje obojí; tedy pohyb, klid a uvědomování. V proudu mysli představují konkrétní obsahy a „pauzy“ mezi nimi hru formy a prázdnoty, která se odehrává v širším rámci uvědomování, přičemž forma a prázdnota tvoří nedílnou jednotu, dvě strany téže mince. Ulpívání falšuje skutečnost tím, že se přehnaně drží obsahů na úkor prázdnoty. V pozadí veškerého prožívání je i „pociťovaný smysl“ (felt sense), tedy bohatství neartikulovaného celkového pociťování, které tvoří velkou část našeho prožívání a můžeme je zachytit v relativním prázdnu mezi myšlenkami a vjemy nebo se na ně jako celkový pocit, který v dané chvíli máme, naladit. Jedná se o relativní prázdnotu – nepřítomnost konkrétních myšlenek, která je však jimi těhotná. Něco jiného je absolutní prázdnota esence mysli – stabilní uvědomování, které nelze ničím narušit a nelze se k němu dostat jinak než intenzivním meditačním cvičením. Pokud se to podaří, je možné začít rozpoznávat jednotlivé obsahy mysli jako prázdné a nenechat se jimi lapit a vtáhnout do strastného kolotoče existence, založené na ulpívání. Můžeme tedy rozlišit „malou“, relativní mysl, konglomerát egocentrických myšlenek a dojmů, a „velkou“ mysl čirého uvědomování, kterou bychom mohli chápat jako naši buddhovskou přirozenost.

Meditaci popisovali západní psychologové jako cestu do nevědomí, což je ale v rozporu se zkušeností meditujících – meditace je spíše cesta k nadvědomí, k neduální bdělé pozornosti, než do psychického podsvětí, ať už osobního nebo kolektivního. Potíž je už se samotným, poněkud vágním pojmem „nevědomí“; v proudu zkušenosti se toho sice, jak dokládají např. slavné „chybné úkony“, děje víc, než kolik zachycuje běžné vědomí, ale problém je koncept nevědomí jako samostatné oblasti s vlastními obsahy. Zvěcnělé nevědomí pak má tvořit vedle rovněž zvěcnělé oblasti vědomí zvláštní, svébytnou říši, jejíž údajné obsahy se zdají plynout z toho, čím ji chce zabydlet ten který analytik. Nevědomí jako koncept mohlo dobře sloužit – podobně jako mechanistická fyzika – k vysvětlení některých jevů, ztroskotává však na meditaci, podobně jako mechanistická fyzika ztroskotává na událostech mikrosvěta a makrosvěta. Z buddhistického hlediska meditace není, jak dokládá zkušenost, cestou do „nevědomí“, ať už taková oblast existuje, anebo nikoli, ale cestou k dosažení průzračného a nepředpojatého vědomí – není to cesta k spánku, ale k probuzení. Cestou do psychického podsvětí snad mohou být různé tranzové či extatické stavy včetně „volné imaginace“, které je ostatně do jisté míry odvozená z technik spiritismu, nikoli však meditace. Autor se pak pokouší nově definovat nevědomý proces. Lidskou zkušenost pokládá za interaktivní způsob organizace skutečnosti spíše než vnitřní, čistě mentální fenomén. Vědomí a nevědomí nejsou dvě oblasti, ale dva mody, jimiž strukturujeme vztahy či souvislosti. Nevědomí je holistický modus organizace zkušenosti a odezvy na skutečnost, který se odehrává mimo dosah běžného vědomí; organizuje nelineárně, předchází artikulaci a reflexi a bere v úvahu širší souvislosti. Je to pozadí pole zkušenosti, na němž se odehrává vědomě soustředěná pozornost. Touto soustředěnou pozorností nelze „nevědomí“ zkoumat; ale lze je poznat „rozptýlenou“ (diffuse) pozorností, která podbarvuje i běžnou zkušenost a je hlavní věcí v meditaci, kdy se běžné rozdělení na subjekt/objekt rozpouští v obsáhlejší a širší uvědomování. Pro porozumění je důležitá dynamika figury/pozadí. „Pozadí“ (ve smyslu fenomenologického „horizontu“) je výsledkem předchozích figur (= něco si uvědomím, chvíli je to v centru pozornosti, a potom to upadá do pozadí a stává se to jeho součástí – v pozadí je tudíž netematicky přítomno mnohem víc, než kolik lze mít ve figuře, je to zásobárna předchozích zkušeností). Pozadí je implicitní ve figuře. Figura je korelát soustředěné pozornosti, pozadí je difúzní. Zprvu a většinou nevědomé pozadí (ground) lze rozlišit na čtyři úrovně. 1/ Situační pozadí je bezprostřední předvědomé zakoušení pocitového smyslu dané situace; na tomto pozadí rozpoznáváme předměty etc. V meditaci se manifestuje jako běžné žvanění, které časem utichne. 2/ Osobní pozadí je to, jak naše aktuální vnímání formuje celá naše osobní historie, náš specifický styl zakoušení světa a chování, který se rodí z našich předchozích zkušeností. K tomu se typicky zjednává přístup třeba v psychedelické terapii, hypnóze nebo terapeutické introspekci. Strnulost osobního pozadí a jeho stereotypů kompenzují sny a symptomy coby funkce směřující k celistvosti a překonání jednostrannosti. V meditaci se vynořuje jako zasuté vzpomínky, silné emoce apod. 3/ Transpersonální pozadí: v něm se jedná o spojení se světem širší či obsáhlejší než osobní, tedy o oblast obecně lidského, v níž nalezneme kvality typu soucitu, humoru, štědrosti, síly, odvahy… tyto univerzální duševní kvality či formy „moudrosti“ jsou součástí obecného dědictví lidstva, nejsou naše osobní, ale můžeme je jako jednotlivci ve svých životech rozvíjet. Dalo by se hovořit o archetypech ve smyslu základních způsobů spojení se skutečností. Obvykle je tato oblast překrytá balastem svrchnějších vrstev. V meditaci se projevuje jako vědomí hlubokého sjednocení až spojení se světem – je to přechod absolutního a relativního, místo, kde se absolutní bdění začíná konkretizovat skrze univerzální kvality. Projevuje se v meditaci jako sjednocení se světem, které však obsahuje jemnou identifikaci se sebou a tím dualitu. 4/ Otevřené pozadí – bezprostřední okamžitá přítomnost bez rozdělení na subjekt/objekt, čiré bytí, které objímá a zahrnuje veškerou skutečnost/zkušenost, jež z něj rovněž vyvěrá. Otevřený horizont se projevuje jako otevřenost, svoboda a prostornost. Běžná zkušenost vzniká tak, že toto čiré bytí ustavičně halíme do (3) univerzálního, (2) osobního a (1) situačního. Otevřenost se objevuje jako zkušenost přirozenosti mysli a „takovosti“. Otevřené pozadí je však jako nejzazší horizont veškeré zkušenosti přítomné ustavičně a komukoli. Meditace není regres nebo rozpuštění do nevědomí, ale probuzení k této prvotní přirozenosti – a patří k ní i prohlédnutí všech těch vrstev, které ji zakrývají. Úzkost a patologie nevzniká jako strach z nevědomí, ale jako neurotická „normalita“, která spočívá ve snaze zabezpečit iluzi stabilního ega proti skutečné otevřené přirozenosti. Meditace není ani cesta k sebezdokonalování, ani stažení ze světa a rozpuštění do nevědomí, ale rozvíjení čiré otevřenosti jakékoli zkušenosti a objevení vlastní skutečné přirozenosti.

Cestou k osvobození ze strasti není úsilí o změnu, ale sjednocení s volným prostorem mysli, v němž se radostná i bolestná dramata naší existence odehrávají podobně jako filmové obrazy na plátně. Souvislost mysli a prostoru, stěžejní pro probuzení, moderní západní psychologie, zpravidla fixovaná na časovou/myslící subjektivitu oproti „rozprostraněné“ hmotě, dosud nedokázala rozpoznat. Oproti měřitelnému, „objektivnímu“ prostoru karteziánské vědy však existuje i žitý prostor, který bezprostředně zakoušíme. V tom můžeme rozpoznat tři aspekty – vnější, tedy prostor tělesné orientace ve sdíleném světě; vnitřní prostor proudu pociťování, jehož rozličné kvality odpovídají našemu aktuálnímu vnitřnímu stavu; a konečně „tajný“ otevřený prostor samotného čirého uvědomování, z nějž obě předchozí modality prostorovosti vyvěrají, „prostor-bytí“. Pokud jsme s ním v kontaktu, nacházíme i v druhých dvou prostorech svobodu a uvolnění; pokud ne, zůstáváme v nich jako ve stísněném vězení. Do toho nás může vhánět úzkost ze ztráty – jakkoli iluzorní – pevné půdy pod nohama v této absolutní otevřenosti. Otevřený prostor nemá střed ani hranice a je nepopsatelný; jeho symbolickým výrazem je mandala, v níž se vše soustředí kolem prostoru, který sám nemá střed; centrem mandaly je ve skutečnosti stav neduality, který je zřídlem mysli i světa. Oproti Jungovu omezenému chápání symbolu mandaly se nejedná o soustředění kolem pevného středu ve smyslu centra individuality, ale okolo nezměrného a neomezeného prostoru esence mysli. Otevřený prostor však nenabízí žádné potvrzení našim projektům identity, proto bývá vnímán jako ohrožující – což člověka prostřednictvím úzkosti vhání do stísněného světa odtrženého od vlastního zdroje. Právě to je kořen psychopatologie; a uzdravení spočívá z velké části v tom, vzdát se snahy kontrolovat prostor zkušenosti a uvolnit se do prvotní otevřenosti, která umožňuje, pokud nalezneme zdánlivě paradoxní oporu v této prázdnotě, vnitřním konfliktům samovolné rozřešení. 

Zkušenost v životě má charakter postupného rozvíjení, a to přinejmenším ve dvojím smyslu – horizontální rozvoj znamená postupné zjasňování a prohlubování v čase; k vertikálnímu dochází při často nenadálém prohloubení či zjasnění vědomí. Lidská zkušenost je spletitá, vrstevnatá; ustavičně obsahuje implicitně mnohem víc, než si dovedeme explicitně uvědomovat – a díky tomu se v prostoru našeho uvědomování mohou objevovat stále nové náhledy a myšlenky. Za jejich zdroj není třeba pokládat svébytnou, o sobě existující oblast „nevědomí“, ale spíše celistvost proudu zkušenosti včetně implicitních procesů a fenoménů, které jsou součástí „pozadí“ a zprvu se mohou ohlašovat „povrchové mysli“ třeba na způsob před-vědomých tělesných pocitů „mysli těla“, nabitých emocemi. Náš pocitový smysl z jednotlivých osob či věcí se podobá hologramu – v nejasném pocitovém smyslu dané chvíle jsou obsaženy všechny zkušenosti a toto holistické vědomí lze explikovat – a právě v tom spočívá proces duševního rozvíjení. Pro autora k tomu slouží metoda „focusing“ – explikace nejasných pocitů spojených s osobou nebo situací, kde dochází ke kruhovému pohybu mezi artikulovaným a neartikulovaným, tělesně pociťovaným a vědomě formulovaným. I skutečně smysluplná řeč takto vychází z hloubky vnitřního ticha a lze ji chápat jako artikulaci holistického horizontu zkušenosti. Terapeutický proces spočívá v explikaci a rozpracování zprvu nejasného pociťovaného smyslu, což přináší zjasnění a uvolnění, a zpravidla i rozřešení daného problému – terapeut vlastně usnadňuje proces samoléčby: nevysvětluje obsah, spíše pomáhá rozšiřovat uvědomování vzorců zprvu nejasně přítomných v pociťování. V procesu rozvíjení dochází k postupným horizontálním posunům; pokud dojde k rozřešení nějakého zásadního problému (k čemuž se dospívá řadou horizontálních posunů), může dojít k posunu vertikálnímu – náhlá úleva a uvolnění umožňuje pocítit prohloubení celé existence, kontakt s jejím nepodmíněným základem. Může se jednat o průlom k naší prvotní přirozenosti, nalezení toho, co je v jádru všech našich osobních záležitostí od počátku dokonalé. Zde se psychoterapeutická práce dotýká práce duchovní, která spočívá ve snaze přímo spočinout v této prvotní otevřenosti. V terapeutické práci hledáme sami sebe; v duchovní práci se učíme uvolnit a nechat zkušenost rozvíjet její vlastní silou a bez zasahování. Pokud se podaří meditační praxi prohloubit a spočinutí v prvotní přirozenosti stabilizovat, meditující získává schopnost nenechat se unášet děním povrchní mysli ani hlubšími osobními problémy. Věda se může zabývat povrchovým vědomím a terapie se může zaměřovat na hlubší pocitové vědomí těla; meditace jde ještě dál, k průzračné otevřenosti a zářící prázdnotě v jádru toho všeho; a odtud lze vidět všechny vrstvy zkušenosti jako jeden od počátku dokonalý celek.

Západní psychologie od zkušenosti odstupuje a reflektuje o ní – zpravidla dialogicky, v rámci terapeutického rozhovoru; naproti tomu východní přístupy spočívají spíše v tom, zkušenosti se více otevřít v její bezprostřednosti. V prvním jde o porozumění zkušenosti, ve druhém o její přímou proměnu. V obojím jde o uvolnění fixací; meditace postupuje více přímo a její cíl je vyšší, na druhou stranu při práci s konkrétními problémy, před nimiž meditující často unikají do fantazie o osvícení, může přinášet lepší výsledky dialogický přístup psychoterapie. Omezení terapeutické práce však spočívá v tom, že se nedotýká základů dualistické vize, takže nechává kořeny utrpení nedotčené. Reflexivní metody, stěžejní pro psychoterapeutickou práci, zůstávají v tomto smyslu na povrchní úrovni dualistického vědomí, stejně jako veškeré další konvenční poznání. Psychologie rozděluje pole zkušenosti na subjektivní/objektivní části a nutně tak vychází z pokřiveného vidění skutečnosti, do kterého i vede. V meditaci se dospívá ke zkušenosti neduálního uvědomování, kde toto deformující rozdělení ztrácí platnost i moc. K sebepoznání z hlediska meditujícího nedospíváme reflexí mentálních sebe-obrazů, ale přímým vhledem do povahy skutečnosti. Mnozí meditující proto kritizují psychoterapii jako pouhé vylepšování vězení ega – zatímco terapeuti zase kritizují meditaci jako únik od reality. Existuje však nějaká možnost lepšího vzájemného pochopení, a snad i ke smíření dvou pólů lidské existence, podmíněného a nepodmíněného, psychického a spirituálního? V běžném stavu vědomí je z hlediska meditace i psychoterapie problém nevědomá identifikace se sebe-obrazem, který jsme bezděky získali prostřednictvím interiorizace mínění druhých v dětství. Identita je způsob, jak se vědomí objektivizuje; ztotožnění s ní se podobá tomu, kdybychom se dívali na vlastní obraz v zrcadle a zaměňovali s tímto obrazem sebe samé. Takto se člověk může nechat uvěznit v realitě, kterou mu z velké části vštípilo okolí. Z této prvotní identifikace nelze tak snadno rovnou „skočit“ do neduálního uvědomování – uvolnit ji můžeme spíše postupně, pomocí odstupu a reflexe. Autor rozlišuje tři formy reflexe. Konceptuální reflexi, zaměřenou na obsahy; fenomenologickou reflexi, která se zaměřuje přímo na zkušenost bez konceptuálních rámců; a reflektivní všímavost, kdy se věnuje pozornost samotnému proudu vědomí, nicméně se zde udržuje dualita přihlížejícího a samotného proudu vědomí. Zde začíná rozlišení mezi obsahy mysli a její přirozeností. Dialektiku probuzení od (1) předchůdné nevědomé identifikace přes (2) různé formy reflexivního překonání této identifikace završuje (3) krok transreflexivního spočinutí v samotném neduálním zřídle veškeré zkušenosti. Nejedná se ani o nevědomé pohlcení zkušeností, ani o její nezúčastněnou reflexi, ale o vědomou participaci, o stav čirého, prostorného a zářivého uvědomování, prostého hodnocení i omezenosti dualistické vize. Moderní západní myšlení o této oblasti na svých vrcholech ví, ale nenabízí na rozdíl od východních nauk žádnou stezku, jak jí dosáhnout. Tento stav má tendenci bez volního úsilí projasňovat proud zkušenosti prostřednictvím „transmutace“, tedy v podstatě tantrické transformace emocí, a „sebeosvobozování“, známého v souvislosti s dzogčhenem. Autor nicméně rozpoznává významný rozdíl mezi terapeutickými postupy proměny psychických obsahů prostřednictvím uvolněné pozornosti a specifickými meditačními technikami uvedených tradic – cílem jedněch je nalezení úlevy od relativních problémů, cílem druhých je duchovní realizace, a samozřejmě se liší co do formy, obsahu, účinnosti i náročnosti. Celá dialektika v jeho pojetí vypadá následovně: 1/ nevědomá identifikace; 2/ osvobozující objektivizace a vymanění z pohlcení proudem zkušenosti; 3/ opětovně vědomé a uvolněné spojení s tímto proudem. Zde dochází k vertikálnímu posunu od osobnosti k samotnému bytí, od obsahů v prostoru mysli k samotnému prostoru, který je obsahuje. Je to cesta, obrazně řečeno, od pohlcení obrazem v zrcadle přes oddělení od něj až po rozpoznání mysli jako zrcadla, které je svobodné vůči všem obrazům. Významné je, že i v Tibetu a dalších kulturách, v nichž byly mnohem lepší podmínky k duchovní praxi, docházelo a dochází k plné realizaci nejvyšších stupňů meditační praxe relativně zřídka. Co si má počít západní student, který nemá podmínky ani zdaleka tak dobré, jako byly v tradičních kulturách, zatímco jeho nevědomá identifikace může být vinou vykořeněnosti a přílišnému individualismu mnohem silnější? Možná by mohla psychoterapeutická práce v této situaci představovat cosi jako přípravnou praxi.

Psychoterapie v duchovním kontextu

Jaká je role psychoterapie přímo v rámci spirituality, mimo obvyklé řešení problémů? Principy jsou být plně přítomný a nesnažit se o změnu násilím. Stěžejní je nepodmíněná přítomnost – léčebnou hodnotu má spíše se zkušenosti otevřít než ji měnit. Objevuje se zde velká otázka, jak začlenit východní a vůbec duchovní nauky psychologicky správně do života západních lidí.

Jádrem veškeré naší nepohody je boj s vlastní zkušeností – neumíme ji nechat, jak je, posuzujeme a odmítáme to, co je nepříjemné a co vyvolává úzkost a nepohodu. V dětství to může fungovat jako účinná obrana před příliš silnými emocemi (primární bolestí), ale později nás to zbavuje celistvosti prožívání a vyvolává sekundární bolest – život v napětí, v křeči. Na základě navyklého vzorce tohoto odmítání budujeme (falešnou) identitu, kterou, protože je křečovitá a nefunguje sama od sebe, je třeba ustavičně udržovat – a tohle je terciární utrpení. Takže máme trojí utrpení – samotné obtížné emoce, napětí z jejich potlačování a stres s udržováním neautentické identity. Na podporu identity si vyprávíme příběhy, které ji racionalizují – a mají tendenci ovlivňovat skutečnost tak, aby jim odpovídala, a tím se posilovat a upevňovat. Jediné, co z toho získáváme, je falešný pocit jistoty. Trpíme ale, protože cítíme, že náš neomezený potenciál je na Prokrustově loži naší identity – a tohle utrpení je cesta k osvobození. Je třeba se pocitům vystavit a oddělit je od příběhů, vrátit se k autenticky prožívané zkušenosti a rozvíjet nepodmíněnou přítomnost – bezprostřední zakoušení toho, co je, bez hodnocení, vytěsňování a útěku do příběhů a interpretací. Tuto přítomnost není potřeba vytvářet, spíš objevit, protože je vždy už přítomná a zasvitne, pokud ji necháme. Meditace je pro to dobrý tréning. Vystavit se otevřeně, aniž bychom se ukrývali v brnění své falešné identity, bolesti z existence ve světě, který nám vždycky trochu láme srdce, je rovněž první krok ke skutečnému soucitu.

Existuje základní rys existence, společný Východu i Západu – základní zranitelnost, kterou zjevují zkušenosti zhroucení světa či otřesu; ty jsou v existencialismu spjaty se základní úzkostí a v buddhismu znamenají východisko cesty k osvícení. V existenciální tradici se tato (ontologická) úzkost, která vychází ze zkušenosti zhroucení veškeré relativní opory naší existence, odlišuje od efemérních obav ohledně relativních věcí, které často tuto základní úzkost překrývají (je pohodlnější bát se pavouků než se vystavit základní ohroženosti své existence jako takové, tj. dáváme přednost strachu z něčeho konkrétního před generalizovanou úzkostí). V moderní době naše existence ztratila i absolutní oporu ve víře v boha a reakcí existencialismu byl heroický vzdor vůči absurditě existence, v němž je úzkost nevyhnutelná a nevyléčitelná a jedinou cestou je stvořit si „vlastní“ smysl radikálně ohrožené existence. Buddhismus se nesnaží ohrožující, propastnou prázdnotu zaplnit heroickým úsilím, ale spíše do ní hlouběji sestoupit; namísto svémocné afirmace identity rozpoznává jasnou a zářivou přirozenost prázdnoty. Namísto ohrožení pomíjivostí a prchavostí věci a iluzorností já právě v těchto charakteristikách existence nachází prostřednictvím meditační praxe zakotvení. Svobodu nalézá ne ve vzpouře tváří v tvář absurditě, ale v otevřeném základu skutečnosti. V terapii omezené na personalistické pojetí může být zborcení iluzorní (a maladaptované) identity otřásající zkušenost, se kterou je obtížné se vypořádat; meditace nabízí možnost naučit se prostě být, aniž by bylo nutné být konkrétně něčím nebo někým. Prázdnota, kterou lze objevit v meditaci, není absurdní nicotou existencialismu. Meditující se rovněž nesnaží svou křehkost a zranitelnost překrýt heroickým vzmachem, ale integrovat ji prostřednictvím plného uvědomění, jakkoli i to vyžaduje nejprve vybudovat dostatečně silný pocit identity: ego je sice v absolutním smyslu iluze, ale v relativním smyslu je nezbytné, zvláště když je zapotřebí integrovat zkušenost otřesu. A právě zkušenost zranitelnosti nám umožňuje pociťovat soucit s druhými, kteří jsou zranitelní stejně jako my.

Ve východním přístupu neexistuje nijak výrazné rozdělení mezi rozumem a citem, „hlavou“ a „srdcem“ – srdce je vlastně sídlem mysli, přičemž mysl není primárně rozumová, ale je místem přímého poznání skutečnosti spojeného se vstřícným, soucitným postojem. Takovou inteligenci srdce, naši buddhovskou přirozenost, v nás probouzí postoj prostý posuzování. V meditaci i terapii je zásadní postoj milující laskavosti k sobě i druhým; v takovém neposuzujícím prostoru se konflikty a vášně samy od sebe usazují jako bahno ve vodě – pokud to rozvineme v meditační praxi, je možné tak být i ve vztazích s druhými. Ve vztahu k sobě ani k druhým však nejde o sentimentalitu, ale o vůli být otevřený. Milující laskavost v duši bychom mohli přirovnat ke krvi v těle – pokud její volné proudění omezujeme, výsledkem bude onemocnění.

Právě nejčastější duševní problém na Západě, depresi, chápe autor jako ztrátu „srdce“, kontaktu s vlastní přirozeností, která je od základu dobrá a otevřená vůči zkušenosti. Její bezprostřední příčinou často bývá ztráta něčeho, co dávalo existenci oporu. Meditující se vystavuje pomíjivosti, stejně jako iluzornosti ega a všudypřítomnému utrpení, které jsou výrazem základní prázdnoty všeho jsoucího. Psychopatologie se pak jeví jako snaha se prázdnotě vyhnout. Deprese se udržuje pomocí příběhů; skrze ně lze rozvíjením meditace proniknout k hlubším pocitům pod těmito příběhy – strachu, hněvu, smutku atd. – a místo vytěsňování je prožít. Realita je taková, že žádnou trvalou oporu ve světě, kde se vše ustavičně mění, nikdy nelze získat, ale můžeme místo truchlení nad ztrátami všech pomíjivých opor najít radost v tanci ustavičného vzcházení a pomíjení.

Další kapitolou jsou emoce. Dualistický západní přístup se vyznačuje sklonem s nimi bojovat a vnímat je jako ohrožení, což je marné a kontraproduktivní; je možné se s nimi naopak spřátelit. Autor rozlišuje více vrstev pociťované zkušenosti: 1/ základní pocit vitality, který podbarvuje veškeré zakoušení a vyznačuje se základní dobrotou; 2/ pociťovaný smysl coby netematicky spolupřítomný horizont konkrétních emocí (kupříkladu souvislost dlouhodobé frustrace ve vztahu, která je základem hněvu v konkrétní hádce); 3/ pocity, které jsou jasnější než pociťovaný smysl, ale prchavější než emoce; a 4/emoce, což jsou intenzivnější formy pocitů. Problémy nevytváří samotné prožívání emocí, ale jejich hodnocení a příběhy, které s nimi máme spojené; emoční problémy se rodí ze zapletení do těchto příběhů a tenze spojené s potlačováním nepříjemných nebo nepřijatelných zkušeností. V terapii se na tom pracuje pomocí tematizace pociťovaného smyslu v pozadí silných emocí a rozkrytím vzorců a stereotypů spojených s identitou, které do takového zapletení vedou. V meditaci se naproti tomu dostáváme do kontaktu s nejhlubší vrstvou základního pocitu vitality, který jako krev obíhá veškerým naším prožíváním a je neoddělitelný od základního dobra naší přirozenosti. Zatímco v terapii se hledá význam emocí, v meditaci se k nim přistupuje jako k formám energie, kterou je možné pomocí určitých specifických meditačních postupů transmutovat či osobodit a použít jako stezku k osvícení; první podmínkou pro to je však vymanit syrovou emoci ze zajetí příběhů, jimiž drží pohromadě naše omezená identita. K „transmutaci“ může docházet postupně nebo okamžitě a různými způsoby od prostého uvědomování žité emoce až po specifické vadžrajánové techniky proměny zatemnělých emocí v moudrost.

V meditační praxi je jedna věc zakusit cosi jako osvícení, ale další, mnohem obtížnější věc je, jak tuto zkušenost vtělovat do reálného života, zvláště pokud jako západní praktikující nežijeme v klášteře nebo v dlouhodobém meditačním ústraní. Duchovní realizace (různých úrovní) může vést k tomu, že se její silou zhoršují patologické osobnostní rysy, což je sice jistě důsledek nedokonalé realizace, ale vzhledem k tomu, že úplná realizace je velmi vzácná, je na místě se nad problémem zamyslet ještě jinak a rozlišit „realizaci“ ve smyslu osvobození (v různé míře a různě trvalé či přechodné) z vězení omezené individuality od „transformace“ ve smyslu vtělení tohoto osvobození do relativních podmínek. Východní model – žít čistě duchovní život a na osobní, relativní rovinu existence v podstatě rezignovat, na Západě příliš dobře nefunguje a často se pokusy tohoto typu stávají nástrojem úniku před vlastními nevyřešenými osobními problémy, což má často nestvůrné důsledky. Vhodnější může být vtělování výsledků duchovní praxe do konkrétních situací napomáhat psychoterapeutickou prací; i s ohledem na stav sdíleného světa je důležité integrovat duchovní realizaci do tohoto světa, místo abychom se z něj pokoušeli odejít – možná může skutečná individuace, dosažená i pomocí psychoterapie, sloužit jako most mezi (jinak často beznadějně odděleným) duchovním a každodenním životem. Což nás vrací k otázce vztahu psychologické a spirituální oblasti, tedy vztahu relativního a absolutního, podmíněného a nepodmíněného; jak mohou jít ruku v ruce? Psychologická práce se týká formy, duchovní praxe prázdnoty – mohou si vzájemně pomáhat, terapie může vést k duchovnímu pokroku a duchovní praxe k pokroku v terapii. Potřeba psychoterapie pro lidi ze Západu (oproti příslušníkům orientálních kultur) vyplývá ze silnějšího rozdělení mezi tělem a myslí i mezi sebou a druhými nebo mezi generacemi; tradiční, stabilní společnosti zřejmě vytvářely odolnější strukturu ega, je v nich také pevnější vazba dítěte s matkou a zakořenění v širším společenství (oproti západní nukleární rodině); a tyto společnosti rovněž mají v centru náboženství s jeho mýty a symboly; je tudíž pravděpodobnější, že příslušníci kultur, z nichž meditační školy vzešly, byli celkově psychicky odolnější a lépe zakotvení ve světě i v těle. Ve východních společnostech je rovněž větší důraz na bytí než na výkon. Slabé ego u lidí ze Západu přirozeně vytváří silné obranné mechanismy a je dost obtížné takto urputnou křeč ega uvolnit. Lidé z Východu mívají problémy až v pozdějších stadiích spojených s individualizací, protože v těsně propojených společnostech je problém se vymanit z diktátu komunity; mají však silný základ – u lidí ze Západu je to právě naopak. Orientální nauky nabízejí mimo jiné způsob, jak se vymanit z přílišné podmíněnosti sociálními rolemi a tradicí, ale jejich aplikace předpokládá silný základ sdílené kultury. Na Západě je naopak celkem obvyklý stav odcizení od vlastní kultury a prostředí, které postrádá vyživující kvality, jaké má na Východě. Taková nehostinnosti světa nás nutí nalézat zdroje ve vlastním nitru a pohání to individuaci. Darem Východu je možnost rozpoznat neosobní (či nadosobní) zdroj veškeré skutečnosti i zkušenosti prostřednictvím rozpoznání vlastní přirozenosti, kterou sdílíme se všemi bytostmi; za dar Západu by se dalo pokládat individuální vyjádření této přirozenosti. Z východních nauk se toho můžeme mnoho naučit, pokud se je však pokoušíme aplikovat, aniž bychom budovali také solidní základ, který jejich rodilým nositelům na rozdíl od nás nechybí, bude problém právě vtělit zkušenost meditační praxe do reálného života. Východní učitelé často nemají smysl pro specificky západní křehkost a problémy, a také nemívají senzorium pro „duchovní objížďku“, kdy se do fantazií o sebe-transcendenci utíká od nevyřešených osobních problémů. Duchovní praxe je o vymanění ze zapletení do světských vazeb; ve společnosti, kde je uzemnění včetně těchto vazeb velmi slabé, bývá lákavé od toho utéct právě do fantazií o transcendenci. Pokusy kompenzovat duchovní praxí vlastní problémy typu nízkého sebehodnocení, emočních potíží nebo odcizení však znetvořují samotnou praxi. A pokud se duchovní angažmá používá jako únik před v současné době dosti nesnadnými vývojovými úkoly typu dlouhotrvajících vztahů, rodiny, uplatnění ve společnosti apod., přináší to jen zhoršení těchto problémů a odtržení duchovní praxe od zbytku života. Použití spirituality jako kompenzace přináší problémy typu velikášství, psychické inflace, sektářské mentality, ztráty soudnosti a slepé víry v charismatické učitele; společenství praktikujících se může stát nevědomě náhradní rodinou se všemi projekcemi a patologií, které k takovému falešnému řešení patří. Může rovněž docházet k záměně projevů osobní patologie za realizaci – osoby se sklony k závislosti na druhých se mohou prezentovat jako dokonale soucitné a obětavé, lidé chorobně odtažití a bezohlední mohou svou neschopnost skutečných vztahů zaměňovat za oproštěnost a pro narcistické osobnosti může být duchovní praxe lákavou možností, jak ze sebe udělat něco zvláštního. Duchovní objížďka se často projevuje tím způsobem, že se „absolutní“ pravda používá proti pravdě relativní – například jako racionalizace bezohlednosti ve vztazích, které jsou beztak „z absolutního hlediska“ pomíjivé atd. – což je inverzní obraz vyvozování nesmyslnosti celého univerza z relativního utrpení. K duchovní objížďce patří taky to, že na sebe uvalujeme vyšší duchovní pravdy, než jaké jsou adekvátní pro naše relativní podmínky. Právě v těchto podmínkách, pokud je osvobodíme od břemene neadekvátních duchovních „pravd“, tedy v dané situaci můžeme najít východisko psychoterapeutické práce, která odtud může vést k autentickému poznání hlubší pravdy. Autor podotýká, že jej v jeho terapeutické praxi často překvapilo, jak psychologicky nerozvinutí mohou být i dlouholetí praktikující těch nejvyšších praxí, které byly vždy vyhrazeny jen hrstce nejpokročilejších.

Dalším problémem na Západě může být silné „duchovní superego“, vnitřní hlas, který nás posuzuje z duchovního hlediska, což vede k nenávisti k vlastní osobě, protože nejsme s to dostát duchovnímu ideálu. Autor rozlišuje nediferencované (absolutní) bytí, nerozlišené světlo, které se realizuje v duchovním životě, a diferencované bytí barevných „paprsků“ – modů bytí v konkrétní relativní existenci, v jejichž vtělování spočívá cesta individuace, tedy odkrývání a ztělesňování aspektů potenciálu, které jsou zatemněné psychickými konflikty. Můžeme mít v duchovním životě přístup k nerozlišenému světlu prvotní přirozenosti, ale pokud neodstraníme psychologické překážky, jeho jednotlivé aspekty (třeba laskavost, štědrost, odvaha etc.) nebude na relativní úrovni možné uskutečnit. Pro západní praktikující spočívá výzva v překlenutí propasti mezi bytím a fungováním, tedy duchovním životem a jeho uskutečněním na relativní úrovni, což mnohdy vyžaduje terapeutickou pomoc. Cílem je individuace zakořeněná v duchovním životě, která přesahuje čistě sekulární cíle běžné psychoterapie. Projasněná individualita není cílem o sobě, ale stává se prostupnou pro duchovní světlo. Duchovní tradice obecně berou utrpení jako následek oddělení od vlastní bytostné přirozenosti a neberou příliš v úvahu význam vztahů pro vznik a fungování naší identity; nabízejí postupy, jak dosáhnout trans-personální oblasti, což se může do jisté míry zdařit, aniž by to však nějak zásadně ovlivnilo komplikace v mezilidské oblasti. Západní psychologie chápe utrpení spíše vývojově, jako důsledek zatuhlých, převážně vztahových vzorců osvojených v minulosti, a pracuje v kontextu terapeutického vztahu. Struktura ega obsahuje kompenzační vědomou identitu, s níž se ztotožňujeme (a která slouží jako obrana před ohrožeností prázdnotou i před pocitem méněcennosti a nedostatečnosti z dětství) a nevědomou deficientní identitu, která je shrnutím tohoto pocitu nedostatečnosti. K překonání této kompenzačně-deficientní struktury je zapotřebí vztahová práce v terapii. Pokud to neuděláme, samotná meditace nám tváří v tvář našim vnitřním démonům mnoho nepomůže. Pokud chceme integrovat východní postoj, zaměřený na transpersonální oblast, a západní, personální postoj, je vhodné neztotožňovat personální oblast jen s omezeným egem, které je třeba překonat, a místo toho jí přiznat její podmíněnou, ale skutečnou a pozitivní hodnotu. Skutečnou výzvou dialogu Východu a Západu je ztělesnění absolutního v relativním – tedy toho, čeho se dotýkáme v meditaci, v tom, s čím pracuje terapie.

Vztah jako cesta k probuzení

Třetí část knihy se týká otázky, jak na základě předchozího osvětlit pro mnohé nejobtížnější část života, mezilidské vztahy. Jen velmi zřídka se kupříkladu intimní vztahy tematizují v souvislosti s duchovní prací, zvláště pokud jde o vztahy osobní, ne jen o sexuální techniky. Pro mnohé praktikující je snazší žít sami – jejich zvykové tendence a vzorce tak nezačnou být ani patrné, protože člověk žije prostě v nich; soužití s druhými je naopak ukazuje, přivádí na povrch a probouzí zasuté emoční zkušenosti, vzorce z rodiny, potlačené vzpomínky atd., není tedy divu, že duchovní život byl po staletí převážně samotářskou záležitostí a že ve společenstvích praktikujících, kde duchovní náhled neprostoupil oblast vztahů, vznikají úplně stejné neurotické vazby jako kdekoli jinde. Zde se autor zabývá z nesmírné mnohotvárnosti mezilidských vztahů hlavně vztahy milostnými a vztahem s duchovním učitelem. Milostný vztah je intenzivní a náročný, vytahuje z nás i věci hluboko zasuté, a právě jako takový je mocným činitelem transformace i v duchovním životě, protože od nás coby intenzivní a náročná zkušenost vyžaduje, abychom skutečně dospěli a rozvíjeli bdělý a vědomý postoj k vlastní existenci, světu i druhým lidem. V tomto ohledu je pro autora nejinspirativnější tradice tantrického buddhismu, kde je už ze symbolických zobrazení buddhů v párovém spojení zřejmé, že si tyto postavy nejen užívají spojení, ale zároveň se navzájem probouzejí; nicméně se to snaží přenést z oblasti esoterní praxe do běžné žité zkušenosti.

V moderní společnosti došlo k rozpadu starých rámců, kontextů a řádu, kde se dříve vztahy odehrávaly; dnes se dějí jakoby ve vzduchoprázdnu, bez jasných vzorů a zřetelně definovaných společenských rolí. Vnější tlaky udržující dlouhodobé vztahy pominuly, zůstaly jen vnitřní, často nedostačující. Měli bychom si uvědomit, že jsme v dnešních vztazích průzkumníky na neprobádaném území; dříve se odcházelo, pokud se chtěl člověk střetnout se svými démony, do pouště či divočiny; dnes k tomu často stačí pokus o dlouhodobý partnerský vztah v rámci běžného života. Tradiční vztahy byly v minulosti držené pohromadě zvenčí, společensky; dnešní vztahy naproti tomu udržují vlastně jen příslovečně nestálé city, takže není divu, že jim chybí stabilita. Je třeba najít úplně novou vizi vztahů. Ta by mohla vycházet z rozpoznání, že vztah je mocným nástrojem na cestě k probuzení; pokud v minulosti proběhla dialektika formy a citu, povinnosti a romantiky, dnešní syntéza této teze a antiteze je možná ve formě „manželství jako vědomého vztahu“, metaforicky řečeno „spojení nebe a země“. Lidé si jako partneři v minulosti jen zřídka byli rovní a málokdy žili bez zděděných předpisů, takže je vědomý vztah úplně nová oblast lidské zkušenosti. V minulosti vztahy probíhaly jakoby potmě; vztah vědomý s sebou nese řadu bolestných nesnází a je to úplně nová věc. Autor to vidí historicky trochu podobně jako ontogenetický vztah ega a přirozenosti – povinnosti a řád nám (stejně jako identita při adaptaci v dětství) v minulosti pomáhaly, dnes je třeba se z této zátěže probudit. Každý člověk se může stát plněji sám sebou, když se stane ztělesněním prázdnoty i formy, pozemského i nebeského; a hluboké spojení s druhým člověkem nás otevírá oceánu nových možností, což ale také z nás vytahuje na povrch to nejhlubší, zažité vzorce chování a prožívání, stejně jako bolestné vzpomínky a kontraproduktivní automatismy atd. Ve vztahu hrozí ulpívání na krásných aspektech lásky a vytěsňování toho, co je v životě těžké; další past je partnerství nechat ztuhnout v bezpečném stereotypu, zbavit jej charakteru procesu; avšak jak iluze nebeské blaženosti, tak bezpečné stability brání tomu, aby se zrodil vztah ve smyslu společné duchovní stezky – ta spočívá v setkání těchto dvou aspektů, karmického automatismu a žhoucí blaženosti. Partnerský vztah se stává stezkou právě tak, že nás nutí konfrontovat se s tím, co je v nás nejhorší a co nejvíc bolí, zatímco otevírá naše srdce. Všichni máme přístup k obecně lidským kvalitám, ale ne všichni ke stejným stejnou měrou; máme proto tendenci vyhledávat partnery, kteří mají sklon ke kvalitám protikladným, což rozvíjí obě strany. A jak naše zvykové tendence spaluje plamen intimního vztahu, tyto kvality se rozvíjejí. Stezka vědomé lásky má tři dimenze: Evoluční spočívá v tom, že se snažíme nově dospět k smíření v konfliktním, celá tisíciletí nerovnovážném vztahu mezi mužským a ženským, a tím přispět k evoluci lidského vědomí – tím, že tento konflikt vyřešíme ve vlastních životech, kde se i projevuje. Osobní dimenze znamená, že vědomá láska je výzvou v naší individuální historii a pro náš duševní rozvoj. Zároveň má vztah posvátnou dimenzi, ne jako svébytná stezka k osvícení, ale jako doplnění nebo nástroj stezky k osvícení, po níž kráčí každý z partnerů. Potíže ve vztazích tedy nejsou čistě osobní trampoty, ale souvisejí s celkem lidstva i s naší duchovní stezkou.

V milostném vztahu existuje od počátku řada napětí a protikladných tendencí, například touha po splynutí versus touha udržet si oddělenost; podobně jako v meditační praxi existuje napětí mezi „nebem“ prázdnoty a „zemí“ formy; a podobně jako se v meditaci učíme dospívat v každém okamžiku k syntéze obojího, můžeme si vědomě uchovávat integritu i otevřenost také ve vztahu – nalézat rovnováhu a střední cestu mezi svými i cizími danostmi (země) a otevřeností změně (nebe). Vztah dospívá k harmonii ustavičným pohybem mezi blízkostí a separací, pevným a proměnlivým – toto ustavičné znovunalézání otevřenosti přítomného okamžiku ve vztahu autor přirovnává k tanci či pohybu po ostří břitvy. Meditace je podle něj nejmocnější nástroj na zvládání vztahů, a naopak vztahy – a právě obtíže, které s sebou nesou – zase mohou být mocným nástrojem pro rozvíjení meditace.

V čase zhroucení tradičních způsobů, jak přistupovat ke vztahům, je nasnadě klást si základní otázky o tom, co vlastně znamená milovat a žít v páru. Zamilovat se podle autora znamená možnost intenzivního setkání s kvalitami vlastní přirozenosti – zamilovanost nám dává zakusit, co znamená být skutečně při vědomí a skutečně naživu, třebaže jen přechodně a prostřednictvím druhého (kterému se často dostává téhož). V průběhu vývoje mohla naše přirozenost zůstat pohřbená v sevření vyvolaném nedostatkem lásky a v křeči omezené identity; zamilovanost umožňuje tohle vězení otevřít a zažít i darovat druhému bezpodmínečné přijetí – dostáváme se do bodu, kde začíná být zbytečná adaptace prostřednictvím omezené identity, ale nic jiného vlastně neumíme; je to riskantní, ale potenciálně velmi plodná situace chaosu a radostné ztráty jistot. To s sebou však nese i odpor proti této ztrátě a je pak možné se s tímto odporem zatuhlé identity ke změně setkat a zpracovat ho. Čarovné období prvotní zamilovanosti nám dává možnost setkat se s kvalitami inherentními naší přirozenosti, možnost přechodně se dostat do určitého stavu, který se do jisté míry může podobat stavu osvícení. Následný přirozený odpor může tuto zkušenost pohřbít; pokud se však vztah rozvíjí, je možné tyto kvality stabilizovat, aby se staly z prchavé zkušenosti stálými rysy. Právě takové tříbení je stezka vědomé lásky.

Existuje rovněž napětí mezi nepodmíněnou a podmíněnou láskou. Láska sama o sobě má tendenci plynout z otevřeného srdce beze všech podmínek a hranic, nicméně ve chvíli, kdy se rozhodneme – což je nezbytné – dát vztahu nějakou formu, ocitáme se v hájemství lásky podmíněné, kde záleží i na tom, nakolik si lidé vzájemně vyhovují. Láska sama o sobě nezná podmínky a „podmíněnou“ lásku lze pokládat za nižší formu, jakési zředění lásky nepodmíněné; avšak v relativní situaci jsme na podmíněnou lásku do značné míry odkázáni, třebaže v jejím jádru můžeme tušit proudění lásky nepodmíněné. Podstatné je podle autora nikdy, ani v obtížných situacích neuzavírat srdce a nechávat i v konfliktech a odloučeních dál proudit do relativních podmínek nepodmíněnou lásku; nicméně bychom se neměli pokoušet ani za každou cenu přemáhat nepodmíněnou láskou reálné podmínky. Pod všemi deformacemi ve vztazích, které si s sebou neseme, lze však najít zřídlo nepodmíněné lásky, na které se lze vždy spolehnout; k tomu je však zapotřebí takové bezpodmínečné přijetí věnovat i sobě samým. Výsledkem práce ve vztahu pak není dokonalé splynutí prosté veškerých nesnází, ale pokračující, ustavičný a transformativní proces, který se bude vyznačovat napětím mezi nepodmíněnou láskou a komplikacemi na relativní rovině, kdy není možné se veškeré bolesti vyhnout, je však možné ji vědomě a otevřeně prožívat; právě to se stává zdrojem soucitu ke všem cítícím bytostem.

Sexuální vášeň je dvojznačná – na jedné straně to může být inspirující moc, která nás pohání na duchovní stezce, na druhé straně může vést k zotročení a závislosti. V poněkud barbarské „sekulární“ kultuře je pro mnohé také tím nejbližším transcendenci, co jsou schopni zažít. Na západě k sexu panuje už stovky let nevyvážený postoj – buď jeho adorace, nebo očerňování; otázka je, jak najít vyváženější. Primárním zdrojem naší vášně je naše přirozenost, nikoli bytost, která ji vyvolala – nepodmíněná vášeň je podobně jako nepodmíněná láska přirozeným vyzářením naší esence. Je to bezprostřední a spontánní rezonance s životem; jako by to byla zář, která osvěcuje celý život. V této záři však vidíme objekt vášně a zaměňujeme jej se zdrojem – a takto, projekcí, se rodí podmíněná vášeň k určitému objektu. Ten se jeví v nadživotní velikosti, zatímco ten, kdo vášeň prožívá, jí může být zotročený a ochuzený, protože nerozpoznává sám sebe jako její zdroj. To se děje na způsob černé magie i v duchovních společenstvích, pokud špatný učitel zneužívá pozitivní schopnost žáků prožívat vášnivou oddanost za účelem jejich zotročení. Jediný způsob, jak se takto podrobení lidé mohou cítit dobře, pak bývá koupat se v záři učitele – přičemž takový učitel tuto „zář“ dostal od nich. V menším měřítku se totéž děje i v běžných vztazích, pokud se v nich kvůli potvrzení ze strany protějšku křivíme a ponižujeme. Nicméně čistá vášeň stejně jako čistá oddanost může být nesmírně mocnou transformativní silou na duchovní cestě; podmínkou toho je, abychom rozpoznali vlastní srdce jako zdroj vášně či oddanosti, místo abychom ji fixovali na objekt, ať už je to sexuální partner, mistr nebo bůh. Dobrý učitel se pozná i podle toho, že místo aby podporoval oddanost žáků vůči své osobě, vrací ji zpět k nim a pomáhá jim objevovat zřídlo oddanosti a dalších osvícených kvalit v jejich vlastní přirozenosti. To může mít pro žáka, který od učitele nedostává „adekvátní“ lidskou odezvu, bolestné – a právě toto „zlomené srdce“, které je nutně spjaté s veškerou láskou ke komukoli ve světě, v němž vládně pomíjivost, je i zde zřídlem skutečné lásky a skutečného soucitu. Právě v osobním smyslu neopětovaná láska k učiteli – podobně jako dávná dvorská láska rytíře k vdané ženě, která nebyla nikdy naplněna – nás otevírá v plné míře touze po sjednocení s nepodmíněným stavem, jehož je učitel ztělesněním. Podobně jako je sexuální vyvrcholení okamžikem naprosté oproštěnosti („malá smrt“), má i završení duchovní stezky charakter úplného odevzdání a absolutní otevřenosti.   

Na závěr se autor zabývá tématem autentických a falešných duchovních učitelů a společenství. Hlad po duchovních učitelích v době zvýšené nejistoty stoupá, ale také přibývá podvodníků, kteří svým zhoubným vlivem ničí přespříliš důvěřivým následovníkům životy. Jak poznat rozdíl? Autor nabízí soubor známek, že se jedná o patologickou skupinu následovníků či falešného učitele: 1/ Absolutní a hojně používaná moc vůdce nad sebehodnocením následovníků, kteří si sami moc nevěří. 2/ Skupina se soustředí na ideologii či poslání, o kterých se nepochybuje; zdroj autority je vyhrazen vůdci nebo vůdcům, ostatní k němu nemají přístup. Převládá skupinové myšlení a mizí jakýkoli humor – o vážných věcech, jako je nezpochybnitelná ideologie, se nežertuje. Ideologii se věří, spíše než že by se zkoušela v praxi. Pochybnost je hřích. 3/ Vůdce manipuluje svými následovníky pomocí vzbuzování naděje a strachu. Používá cukr příslibu a bič vyhrožování. 4/ Mezi skupinou a vnějším světem je striktně daná hranice. Skupina je „dobrá“, svět „zlý“. Členové se nenechávají o samotě, aby nezačali přemýšlet, a někdy se zabraňuje i vytváření párů mezi nimi, aby se posílila závislost jednotlivců na vůdci. 5/ Vůdci jsou samozvaní, jen zřídka prošli standardní dlouhodobou formací v rámci regulérní tradiční linie; jejich nároky na osobní autoritu jsou nevěrohodné. Výše uvedené známky se objevují takto vyhraněně u vyloženě patologických skupin; většina skupin je někde v šedé zóně, kde se mísí zdravé a nezdravé prvky. Pokud chceme vědět, jaký učitel je autentický, nabízí se otázka, jak funguje duchovní autorita ve vztahu učitele s žákem a z čeho se tato autorita odvozuje. Relativní autorita učitele vychází z reálné pomoci, kterou od něj dostávají jeho žáci. Možná je nejzazší autoritou „vnitřní“ učitel, ale je nasnadě se zorientovat pomocí někoho, kdo již mistrovství dosáhl – a to, jak se věc daří, je zdrojem autority: žák, který díky mistrově zásahu dosáhl jisté integrity a pokroku na cestě, je živý argument pro autenticitu učitele. Autentický učitel slouží jako zrcadlo, v němž žáci vidí své vlastní kvality. Vedle relativní autority, založené na reálném prospěchu žákům, existuje i zdroj autority absolutní, což je samotná přirozenost mysli, absolutně bdělé bytí; tento zdroj je principiálně přístupný všem bytostem a skutečný mistr je ten, kdo dlouholetou praxí dosáhl stabilního sjednocení s tímto zdrojem a jako takový je schopen a víc než ochoten (na rozdíl od učitelů falešných) druhým pomáhat, aby dosáhli téhož, nebo se k tomu alespoň přiblížili. S rozvojem praxe u žáků se prohlubuje i oddanost učiteli, jehož mistrovství a soucit jsou stále lépe a do větší hloubky schopní ocenit. Tak se rozvíjí autentické odevzdání, které osvobozuje díky tomu, že se v něm praktikující otevírá prostřednictvím učitele zdroji a zřídlu absolutní autority; naproti tomu ve slepém podrobení jde o únik před svobodou tím, že se jí člověk zřekne ve prospěch idealizovaného falešného učitele. Podrobení znamená regres a nedospělost, a zároveň narcistickou tendenci prožívat grandiozitu díky tomu, že se dotyčný koupe ve slávě odražené od idealizované postavy učitele. Autentické odevzdání naopak spočívá v dospělém překonání sebestřednosti. Prubířským kamenem toho, nakolik je náš vztah k učiteli, a koneckonců i náš duchovní život autentický nebo patologický, je naše vlastní existence – to, jak zvládáme nároky skutečného života a jací jsme ve vztazích s druhými. Autentického učitele poznáme především tak, že vede své žáky k tomu, aby zdroj osvícení poznali sami v sobě; nevede žáky k tomu, aby se před ním servilně plazili a před „nezasvěcenými“ zase vyvyšovali, ale spíše k harmonickému spojení pokory a důstojnosti bez ohledu na kontext. Jeho působení spočívá v tom, že nám pomáhá konkrétně ulevit od strasti, křečovitého ulpívání, zmatku a všech zatemnění.

Závěrem

Tolik John Welwood a jeho pozoruhodná předposlední kniha. Na závěr bych rád přičinil ještě několik poznámek. Žijeme ve světě, který věru příliš nevzkvétá, a výjimečná možnost, kterou máme – totiž praktikovat duchovní nauky, předávané už stovky a tisíce let v řádných iniciačních liniích, pod vedením kvalifikovaných učitelů – není ani samozřejmá, ani nepotrvá navěky. Jak dlouho tato možnost dosáhnout osvícení (nebo se mu alespoň přiblížit) na naší planetě bude otevřená, to možná do jisté míry závisí na tom, nakolik se podaří Západu (a jeho prostřednictvím globální civilizaci) přijmout duchovní setbu východních nauk a nakolik se zde bude této setbě dařit. To s sebou nese značnou, a pokud to domyslíme do důsledků, možná až zdrcující odpovědnost. Tradice, s nimiž zde máme možnost poměrně snadno vstoupit do kontaktu, jsou samy o sobě zjevně spolehlivé, jak dokládají četná svědectví o pozoruhodných realizacích, jichž dosáhli mnozí velcí jógini i ve zcela nedávné minulosti nebo jich dosahují v současnosti. Prostřednictvím praxe těchto nauk skutečně lze dosáhnout osvícení, a to mnohdy i v průběhu jediného života. Naším problémem, s nímž nám vzhledem ke kulturním rozdílům jen stěží mohou skutečně účinně pomoci učitelé z Východu, pak jsou specifické překážky, které vyplývají z naší situace západních praktikujících – z našich vnějších i vnitřních podmínek, specifického nastavení mysli i kultury a stavu společnosti i prostředí. Welwood mnohé z toho pojmenovává a reflektuje velmi zdařile. Věřím, že se na základě jeho celoživotní reflexe, o níž jsem se pokusil stručně referovat, můžeme trochu lépe zorientovat v matoucím labyrintu dnešního světa i vlastní zkušenosti a nalézt způsob praxe, který nebude chatrnou zástěrkou osobní patologie, ale skutečnou a autentickou cestou k osvícení.

Rozpoznání, že se i mnohaletá duchovní praxe, spojená dokonce i s jistými známkami realizace, může vyskytovat u narušených osobností trpících vážnou psychopatologií a že kvalifikovaní učitelé, nositelé úctyhodných a spolehlivých tradic, nemusejí specifické problémy západních praktikujících, s nimiž jsou v rámci předávání nauky zpravidla v osobním kontaktu spíše sporadickém, možná ani registrovat (nebo si uvědomovat celou jejich závažnost), natož s nimi umět účinně pomoci, je samozřejmě trpké, ale přiznat si, že exaltovaná, avšak vykořeněná spiritualita ani slepá oddanost nemusejí přinášet spolehlivý lék na utrpení ani otevírat cestu k osvícení – a že jsme jako západní praktikující možná odkázáni sami na sebe víc, než by nám bylo milé – může být dobrým východiskem pro skutečné přijetí odpovědnosti za další osudy dharmy na Západě.

Domnívám se také, že směšování praxe dharmy s psychoterapií, k němuž poslední dobou často dochází, není ani v nejmenším vhodné ani z hlediska dharmy, ani z hlediska psychoterapie – tyto dvě oblasti je po mém soudu naopak zapotřebí co možná nejpečlivěji odlišovat, jak ostatně dělá (na rozdíl od v tomto ohledu méně prozíravých terapeutů i praktikujících) i John Welwood. Naproti tomu jeho poznámka, že by psychoterapie pro západní praktikující s fatálně přebujelou a mnohdy nemocnou a vykořeněnou individualitou mohla – a snad i měla – sloužit jako „přípravné cvičení“ svého druhu, se mi zdá nesmírně podnětná a hodná vážné pozornosti. Teprve jako vyrovnaní a na osobní rovině patřičně rozvinutí a stabilní jednotlivci, kteří jsou schopni zdárně dostát nárokům, které na běžného člověka klade naše vlastní společnost, můžeme myslím realisticky uvažovat o vstupu na rovinu takříkajíc transpersonální; a v mnoha případech – a u lidí, kteří pociťují silnou motivaci k duchovní praxi, to možná platí dvojnásob – je nejkratší a nejspolehlivější cestou k zdařilé individuaci, která je pro nás s největší pravděpodobností jediným možným východiskem autentické duchovní praxe, právě (zcela sekulární) psychoterapie.     

Osobně jsem trochu skeptický k Welwoodově představě, že bychom mohli vytvořit všeobsáhlou syntézu Východu se Západem, třebaže je to vize lákavá, a snad až příliš hezká, než aby se mohla splnit. Mám spíše za to, že možná budeme rádi, když šanci praktikovat dharmu pod vedením kvalifikovaných učitelů a v rámci spolehlivých tradičních linií, kterou aktuálně máme, zcela nepromarníme. Rovněž bych chaos, který zavládl v mezilidských vztazích po zhroucení jejich tradičních rámců, hodnotil poněkud méně optimisticky než autor této knihy, který ani v tomto ohledu nezapře, že je do značné míry dítětem poněkud naivního ducha šedesátých let minulého století. Možná zpustošenou krajinou současných mezilidských vztahů nekráčíme k zářné budoucnosti dalšího „evolučního kroku“ pozemského lidstva, to však neznamená, že by Welwoodovy poznámky k této oblasti nemohly být v praxi neobyčejně užitečné. Můžeme mu dát jistě za pravdu v tom, že se i v tomto ohledu nacházíme na dosud neprobádaném území, a v takové situaci je jako východisko lepší solidní reflexe vycházející z poněkud problematických předpokladů než vůbec nic. Možná se ve svých snahách o „vědomé vztahy“ spíše pokoušíme zachránit alespoň poslední zbytky lidských schopností vytvářet láskyplný domov a místo soupeření kooperovat, než že bychom byli avantgardou „krásného nového světa“, kde se bude Východ se Západem snoubit stejně harmonicky jako mužství s ženstvím, to však myslím nic nemění na tom, že bychom i v této oblasti měli postupovat zhruba v tom směru, který naznačoval John Welwood.

Tak či onak se mi jeho postřehy jeví v mnoha ohledech jako přesné a užitečné. Doufám, že poslouží i čtenářům tohoto textu jako východisko dalšího uvažování a studia, a snad i jako inspirace pro jejich postoj k praxi dharmy či obecněji k spiritualitě v kontextu reálného života.

Ať je vše dobré! 

 

sobota 8. dubna 2023

K Wojtylově Vyzařování otcovství

 

Na úvod

Před pár lety (bylo to někdy snad začátkem covidu, vzpomínám si, že jsme pak na představení ve Vile Štvanice museli mít roušky) jsem se podílel na inscenaci hry Karola Wojtyly (sv. Jana Pavla II.) Vyzařování otcovství, kterou dělala Divadelní společnost dr. Krásy pod vedením Petra Lanty. Spáchal jsem přitom tyhle poznámky, ze kterých se pak při tvorbě inscenace do jisté míry vycházelo. Mimochodem tahle práce volně navazovala na inscenaci další Wojtylovy hry Před zlatnickým krámem, kterou jsme s Petrem spáchali před lety v Dlouhé. Dílo se i tentokrát celkem zdařilo, a dokonce mělo i jakýsi ohlas. Měl jsem pak celou záležitost za uzavřenou a v klidu na ni takřka zapomněl. Po čase mi Petr dal vědět, že polská teatroložka Agnieszka Komorowská píše monografii, která se nějak týká Wojtylových dramat, a že jí dal k dispozici moje poznámky. Dal jsem mu ex post svolení, že může materiál klidně poslat, kam ho napadne, pak jsem ještě (myslím) odpověděl, nebo možná odpovědět zapomněl, na zdvořilý a milý mail od samotné Komorowské, a zase jsem to celé pustil z hlavy. Před pár dny jsem se dozvěděl, že monografie už je hotová, vyšla knižně, a obsahuje nejen celou kapitolu o krásovské inscenaci Vyzařování, ale také překlad mých poznámek. Docela mě rozveselilo, že si zrovna tenhle příležitostný a zhola bezvýznamný text vede takhle zmužile; a aby se snad moji čeští čtenáři necítili proti těm polským nějak znevýhodnění, dávám poznámky k dispozici i v původním znění. Je to samozřejmě syrové a neučesané, koneckonců to měl původně číst jen starý kamarád; dnes bych to asi napsal jinak a s něčím jsem úplně nesouhlasil ani tehdy, natož teď – no ale vem to čert. Bohužel nemám možnost (a myslím ani právo) zveřejnit výborný, i když trochu šílený text samotného Vyzařování (ale snad se po knihovnách najde); o překladu a publikaci studie od Komorowské se zatím jedná. Také je v jednání další inscenace Wojtyly, tak uvidíme, jestli se zadaří i do třetice.

 

 

Vyzařování otcovství - poznámky

 

V následujícím se pokouším uchopit dle mého skromného mínění zásadní či základní témata textu.

 

Aby nedošlo k omylu: příběh obyčejných lidí je zde alegorie, náboženské mystérium; bylo by nepochopením brát ho jinak. Osoby slouží spíše jen jako záminka či příležitost k vyjádření teologické pravdy či teze. Z hlediska autora to není problém, spíše výhoda: protože teologická pravda, kterou chce sdělit, pro něj představuje zároveň nejhlubší pravdu lidských životů; takže teologicky formované postavy se ukazují ve svém nejhlubším a nejvlastnějším bytí, které je obvyklejší „každodenností“ spíše překryto. Skutečnou podstatou fantasmagorie všedního života je teologický děj, zjevení mystéria božské lásky. Představme si profánní svět jako mapu, která se, když se na ni podíváme z dostatečného odstupu či správné perspektivy (kterou chce nabídnout autor), ukáže jako portrét. Anebo řečeno jinak: všední svět je rouchem, do nějž se halí (pravá) skutečnost: zjevování božské lásky. A jako oděv dává tušit tělo, dává i každodennost tušit božskou lásku. Autor provádí jakýsi striptýz či rentgen banálního odehrávání mezilidských vztahů: všední osudy neukazují samy k sobě, ale právě k tomu, co je pod/nad nimi, k pravému bytí, jímž je „vyzařování otcovství“, tedy zář božské lásky, která vše tvoří a pak se v tom i zračí-zjevuje.

 

Samotná představa, že je profánní skutečnost zjevením božství, ale není nijak samozřejmá. Zjednodušeně řečeno: v archaické (pohanské) kultuře je čas cyklický a skutečnost posvátná, nakolik se přibližuje božství. To se děje tak, že se v každém činu inscenuje mýtus: lovec se ztotožňuje s bohem lovu, manželé se ztotožňují s božstvy manželství a čas se točí stále dokola: každý rok se odehrává znovu stvoření světa atd. Naproti tomu v židovství a křesťanství jsou zásadní nikoli mytické události, které se „nestaly nikdy, ale odehrávají se stále“, ale konkrétní historické události (exodus, ukřižování), které se každoročně neopakují, ale připomínají. Teprve pak je možná profánní skutečnost, která zjevuje božství (ne naopak pozvedání skutečnosti k božskému, aby jím byla proniknuta). Mimochodem to je i důvod, proč jen na půdě křesťanství mohlo dojít k zmizení posvátného: tam, kde začne být důležitá „obyčejná“ skutečnost bez ohledu na to, jestli opakuje mytický děj, je otázkou času, kdy se od profánní skutečnosti („zjevující boha“) představa pánaboha odstřihne, aby zbyla jen na milost a nemilost lidské libovůli vydaná profánní skutečnost (která není posvátná, takže si s ní můžeme dělat, co chceme).

Ještě jinak: v archaickém, „pohanském“ světě je tendence odehrávat běžný život jako drama, podle rituálního scénáře; a nakolik se lidský život děje jako rituál, natolik je skutečný. Naproti tomu v křesťanství (přinejmenším v křesťanství moderním) se na běžný život prostý veškeré záměrné rituální inscenace pohlíží (přinejmenším pokud je člověk teolog a zrovna pracuje) jako na mysterijní drama zjevující božství. 

Což je samozřejmě simplifikace a schematizace, ale jednak není zcela neplatná a jednak může posloužit pochopení, co vlastně autor Vyzařování dělá.

 

Profánní skutečnost tedy v křesťanství zjevuje božství, a to božství absolutně dobré (prosté mnohoznačnosti pohanského pantheonu), božství, které je láskou. V pohanském světě jsou bohové stejně mnohoznační jako lidé, takže i tragické či bolestné aspekty lidského života obsahují cosi posvátného a člověk se proviňuje spíše osudově než svobodnou vůlí. V křesťanském světě absolutního dobra a padlého světa (který nicméně paradoxně slouží jako médium zjevení boží slávy) spočívá veškeré zlo na bedrech člověka: bůh je dokonale dobrý, a člověk sice má být jeho obraz, ale nejde mu to. A jeho selhání není plodem osudové slabosti či nedostatečnosti (byl stvořen dokonalým bohem dobře), ale je to jeho vina: mohl by se rozhodnout jinak, ale nechce.

Bůh je sám v sobě sebedarující láska (to je jeden z možných a vlivných výkladů trojjedinnosti: bůh je sám v sobě dokonalým darem, osoby se sobě vzájemně odevzdávají v dokonalé lásce – a člověk má být také takový, tedy oprostit se ode vší uzavřenosti a dokonale se dát druhému.

Taková láska se dokonale zjevuje v Kristu, který ukazuje, co je bůh (dokonale se darující láska, jak je patrné v eucharistické hostině, kdy boží syn dává druhým svoje tělo k jídlu); a co je / má být člověk: obraz této lásky.

 

Připomeňme si příběh dějin „spásy“, který hra zobrazuje. Bůh stvoří svět. Není se světem totožný (a svět není božský); není od něj oddělený – naopak, je s ním spojen, ve vztahu. Je v něm přítomný především jako obraz – tedy skrze člověka, který byl stvořen k jeho obrazu.

Člověk je stvořen k obrazu božímu, ale ve svém poslání být božím náměstkem na zemi fatálně selže. Místo aby byl sebedarující láskou, uzavře se do sebe, svého sobectví, a tím obraz boží ve svém nitru deformuje. Bůh se pak uprostřed dějin narodí jako člověk, aby s touto nepříjemnou situací něco udělal: Kristus svým životem, smrtí a vzkříšením ukáže, co je bůh a co má být člověk. Přičemž: právě v tom, jak se dá do pořádku nepříjemná záležitost s hříchem, se ukazuje sláva boží. Hřích není jen nehoda, ale taky příležitost (dokonce skvělá příležitost, „šťastná vina“, jak se praví v liturgickém hymnu: felix culpa), jak ukázat celou hloubku boží lásky. Můžeme si to představit, jako by Adam, první člověk (který je na způsob lidské přirozenosti živý v každém z nás), byl něco na způsob neotesaného kamene, z nějž by se měla stát socha, ztvárňující boha. Tento kámen ale vlastní vinou praskne, poškodí se. Ale právě tato puklina jako by posloužila jako klíčový motiv sousoší, ztvárňujícího boží lásku. Nebýt hříchu, nebylo by kříže, který ukazuje boha jako lásku, jež se obětuje do krajnosti.

Tohle je ve hře důležitý motiv – ostatně významný i v křesťanství vůbec. Člověk si sám nedokáže pomoci. Adam by, jak je patrné na konci hry, nejraději ještě provedl nějaký „krok stranou“ a zrušil trhlinu hříchu i sebe, své jáství i oddělenost od boha, a to v nějakém mystickém splynutí. Proti tomu však „matka“ (zjevně: církev-Maria) namítá, jak bývá zvykem u moderních teologických personalistů, že právě to se nesmí stát: puklina, tíha existence v dějinách, má zůstat, protože právě přijetím této tíže se zjevuje nejzazší boží láska.

 

Otec je stvořitel. Důležité: není to matka. Důraz je na tom, že je od světa oddělený, že je svět svébytný.

Jeho obraz je v každém člověku přítomen jako potenciál: možnost milovat.

Božství se zjevuje (takříkajíc přirozeně) v ženské, mateřské lásce: samotné těhotenství a pak láska matky k dítěti jsou vyzářením boží (otcovské!) lásky, matka je takto spontánně jejím obrazem. Bůh se k ní vrací tak, že v muži a v dítěti vidí Krista. (Mimochodem dodejme, že možná právě Maria je svým vztahem ke Kristu-Synu nejzdařilejší pozemskou ikonou boha Otce. Což mimochodem není žádná hereze, ale tvrzení, které se objevuje i u zcela ortodoxních teologů.)

U muže je to trochu složitější. Adam, jak je to patrné ve hře, je vlastně opuštěný. Jeho stávání se božím obrazem v textu vypadá tak, že spatří sebe očima dítěte. Jinak řečeno, Adam sám sebe zakouší jako vyhnance v dějinách. Ale jeho dítě v něm vidí boha, obraz boží, „vyzařování otcovství“. On spatří to, že v něm jeho dítě vidí Otce, a díky tomu se může otci připodobnit – podobně jako se může připodobnit Kristu, když spatří, že v něm jeho žena Krista vidí.

Takhle jsou celé dějiny i příběh každého člověka příběhem vyzařování boží lásky, která se zastíní hříchem, ale tím víc pak zazáří v překonání hříchu. Právě v tom nejobyčejnějším (vyměňování plen, překonávání manželských krizí…) se ukazuje, resp. může ukázat boží láska a člověk se právě přijetím ubohosti a bídy dějinné existence má obětavou láskou v jejím rámci uplatňovanou stát božím obrazem: otevřít se lásce a tím překonat uzavřenost „starého Adama“.

 

To všechno vypadá bezvadně na papíře a může to znít, pokud je pan farář šikovný, skvěle z kazatelny, ale nelze si nevšimnout, že realita tak slavná není. Páni faráři nebývají jen nedokonalým zjevením vždy větší boží lásky, ale také to bývají obyčejní pederasti; církev i existence v ní není jen lidsky nedokonalou variací na dokonalou boží lásku, ale také to často bývá spíše zrůdná parodie na jakýkoli slušný lidský vztah. To je patrné i v textu: autor zjevně chce uchopit lidské bytí v jeho nejhlubší podstatě, nicméně spíše se zdá, jako by je poněkud deformoval, anebo mu prostě možná jen příliš nerozuměl. Jako by docházelo k tomu, že se existence nehorázně přetížená idealizací (vztahy v rodině jako zjevení lásky v bohu!) hroutila či deformovala.

V tomto ohledu se mi zdá v kontextu hry stěžejní podivná série výjevů mezi otcem a dcerou; otázka, jestli „dítě může zrodit otce“ a jestli jej může pojmout, je zásadní. Zdá se mi významná ona trýznivá mnohoznačnost těchto scén: na jedné straně mají samozřejmě pojednávat o tom, jak se rodí obraz boží v lidské duši a v mezilidských vztazích, ale na straně druhé působí téměř jako nechtěný, notně sarkastický výsměch církvi, která poslední dobou proslula spíše jako mafie na organizované sexuální násilí na dětech než jako zdárná ikona božího majestátu.

 

Bylo by hodně laciné chápat takové nesrovnalosti jako chybu „patriarchátu“ a myslet si, že by bylo lepší experimentovat analogicky s „vyzařováním mateřství“ apod. Otcovství staří samozřejmě nebrali jako roli spojenou s pohlavím, ale prostě jako metaforu lásky, která je božská: spojená s autoritou a transcendentní.

Dobrá námitka vůči (zvláště západnímu) křesťanství spočívá v tom, že myšlenkou vtělení uzavírá božství do dějin a tím deformuje obojí. To může být námitka platná a zdá se mi, že je v této hře a jejích problematických aspektech její oprávněnost dobře patrná: pokud profánní vztahy místo jejich (rituální, asketické) kultivace a pozvednutí na vyšší rovinu budeme brát právě v jejich ubohosti jako manifestaci božství, božství se bude manifestovat jako ubohé (a nakonec zmizí) a vztahy začnou být perverzní; přesně tak, jak to známe ze života církve, nemluvě o životech lidí stižených sekulárním ateismem, který se, parchant, z tohoto kenotického západního křesťanství zrodil.

Hlavní potíž však myslím spočívá v tom, že se z „boha“ dělá jsoucno (osoba), a to jsoucno absolutně dobré (což potom vede nutně k tomu, že se ostatní jsoucna hodnotí jako méně dobrá, anebo rovnou zlá). „Svatost“ pak začíná zavánět morálkou – což je velký problém, protože jistě mohu vidět obraz křesťanského boha v trochu kýčovitých výjevech kojících matek nebo hrajících si dětí, ale jak zůstat na této výši cudného a sublimovaného teologizování, a přitom dojít k jinému než „neposkvrněnému“ početí, to si dovedu představit jen těžko. Osobně mám za to, že krok z této obtíže (který by ale byl pro autora hry neproveditelný a znamenal by krok mimo křesťanskou teologii) by bylo chápat „boha“ nikoli jako „absolutně dobrou bytost“, ale spíše „stav“, kdy je (třebas i absolutně) vše v pořádku – stav principiálně dosažitelný, ale věru pro běžného člověka stěží představitelný. Nicméně to je úplně mimo tuhle hru, a určitě je to mimo autorův záměr.

Autor chce naopak říct: vezměte svou dějinnou existenci jako potenciální zjevení boží lásky a jednejte tak, jak by jednal „on“, tedy dejte se třebas ukřižovat, neboť tohle je „bůh“. Což mimochodem vůbec není špatný nápad, ba dokonce by se to dalo pokládat za velice ušlechtilý a vznešený projekt existence.

Zdá se mi však, jak už jsem řekl výše, symptomatické i symbolické, že právě dítě, tak častá oběť „křesťanské lásky“ představitelů té církve, jíž autor předsedal, zde vyjadřuje pochybnost, jestli je možné tíhu takového „vyzařování otcovství“ vydržet, unést. Mám dojem, že by v rámci inscenace měla být patrná krása a velikost této koncepce pozdního katolicismu, ale sám text (zaznívající v tomto dějinném kontextu tóny velmi, velmi falešnými) si říká o jistou problematizaci – mělo by se také ukázat, že snaha inscenovat v podmínkách sublunárního světa „boží“ lásku velmi často znamená nebýt jako člověk nejen schopen lásky, ale ani obyčejné slušnosti.

 

Rozbor scén:

Úvodní citát z 1. listu Janova naznačuje, že se v textu jedná o tajemství Nejsvětější Trojice a jejího vstupu do hmotného světa a dějin (duch, voda a krev vydávají svědectví o Trojici na Zemi: to lze chápat jako seslání ducha /biřmování/, křest a eucharistii, tedy hlavní svátosti; přičemž svátosti jsou hmotná znamení „věcí nebeských“, symboly, které spojují člověka a stvoření vůbec s věcmi nebeskými). Jinak řečeno: ve velmi pozemských vztazích v rámci rodiny se zračí, tak jako ve svátostech, nebeská skutečnost. Jako pozitivum takového přístupu bych viděl vážnost, se kterou se bere dnes často zlehčovaná oblast rodinných a mezilidských vztahů; ošidné je, že teologické přetížení této oblasti má tendenci ji křivit; tuhle dvojznačnost by to chtělo ve hře nějak tematizovat. 

 

1.1

Na začátku se Adam představuje jako dost podivná osobnost. Budeme sledovat osud skutečného člověka (nejsme v abstrakci, Adam není pojem, ale postava), ale zároveň člověka jako takového, všech lidí i jednoho každého.

Adam s sebou nese bytostně provinilost; není „zdravý“, ale nějakým způsobem „od nepaměti“ pokřivený; a toto pokřivení není osud, ale vina (tedy: nese za něj odpovědnost). Adam je člověk sám ze sebe vyhnaný, žijící jakoby v exilu: nějak ví o tom, že mu přísluší bytí „podobné bohu“, ale zároveň ví, že toho tak, jak je, nedosahuje. Vlastě je v situaci, kterou by bylo možné označit za nesnesitelnou, ale přitom zároveň nutnou: není plně sebou, ale je odsouzen k tomu, aby se sám sebou zabýval a snažil se tento deficit, kterým je, nějak naplnit.

Tahle základní strast, jistá nepříjemnost či nepatřičnost lidského bytí by se možná dala označit za jakousi antropologickou konstantu (přinejmenším nakolik se bavíme o člověku „individualizovaném“). Shodnou se na tom více méně všechna náboženství/filosofie (přinejmenším po „axiální epoše“), rozdíly tkví v tom, jak se s tím zachází. Ani křesťanství v tom není zcela jednotné; nemyslím, že by bylo vhodné brát poreformační západní křesťanství (ať už v protestantské, nebo katolické verzi) jako křesťanství vůbec; a v rámci tohoto západního, poreformačního křesťanství je ještě menší chlívek křesťanství na sklonku moderny, ještě menší chlívek katolicismu na sklonku moderny, a pak ještě menší chlívek wojtylovského neokonzervativního, personalistického katolicismu (aby se tak řeklo) na sklonku moderny. A odpověď tohoto historicky vzniklého (a možná už i zaniklého) artefaktu duchovních dějin, kterou mj. artikuluje tohle drama, zní: milý Adame, ztratil ses sám sobě, můžeš si za to sám, a je v pořádku, že tím trpíš; cesta ven je, být jako bůh, ale tím, že sám sebe překročíš obětavou a tvůrčí (což je v podstatě totéž, neboť tvorba není v tomto pojetí možná bez oběti) láskou, láskou altruistickou a kenotickou, láskou věrnou – manželskou a rodičovskou; láskou, kterou když budeš milovat, budeš jakoby paprskem boží lásky; a pokud jí milovat nebudeš, pokud lásku odmítneš, zůstaneš jen sebou, tedy jakousi negativitou, nicotou: Adamem, který je sotva víc než jen ta propast, která dělí boha a stvoření; prasklina, která není účelem, ale tím, co „má být překonáno“.

Jinak řečeno, už v úvodu se naznačuje celé drama. Adam je kterýkoli člověk, muž i žena. Zde to odpovídá nerozlišenému (androgynnímu?) prvotnímu člověku před stvořením Evy/Adama.

Zmínky o boji/vojácích patrně představují narážky na „Izrael“ („Bojuje Bůh“), tedy „boží lid“ v dějinách. Scénicky jde pracovat s kulháním (viz Jákoba-Izraele u Jaboku), ale taky to lze nechat úplně plavat.

 

Navrhoval bych ke zvážení:

-          Ukázat Adama jako třeba potápěče, kosmonauta, letce – kohosi obývajícího cizorodý prostor, odlišný živel, jiný věk, zkrátka někoho cizího. Celou hru to tak může posunout do polohy „procházka skanzenem našich vlastních duchovních dějin“, což je, myslím, dosti přiměřené.

-          Vidím dvě možnosti, jak postavu pojmout. Jednak můžeme vzít autora za slovo a brát Adama jako skutečného reprezentanta (padlého) lidstva; což znamená hrát drama skutečně jako teologické mystérium; anebo je možné vzít Adama jako věřícího, který si svoji víru „moc bere“, kierkegaardovského osamělého hloubala, jenž sebe i své vztahy nechává deformovat teologickou zátěží, která je jim vlastní jen natolik, nakolik ji na ně naložíme (což nemusíme, a možná bychom ani neměli). Potom bychom takříkajíc autora vtáhli do hry a inscenovali jej jako pouhého obyčejného člověka (ne proroka), který sám sebe a svůj svět určitým, možná i zcela mylným, anebo přinejmenším nahodilým a arbitrárním způsobem chápe. Znamenalo by to udělat z teologického mystéria lidskou tragikomedii. Tyto dvě polohy se nemusí vylučovat (ba dokonce bych řekl, že se vzájemně předpokládají), ale měli bychom si jich být vědomi a pracovat s nimi. Připustit si problém, že autor chtěl předložit zjevení věcí nebeských a božských, ale možná ukázal hlavně věci zhola pozemské, a možná až příliš lidské (třeba i děsivou hybris zbožštění obyčejných lidských vztahů, která se může skrývat za proklamovanou pokorou kenotické teologie). Možná toho autor říká víc o sobě a své podmíněnosti než „člověku vůbec“ (nakolik něco takového vůbec existuje), nebo dokonce „bohu“.

 

1.2

Zdánlivé dilema: být sám, anebo vinen. Adam se snaží „postavit na vlastní nohy“, žít bez boha, ale tím bez lásky, osaměle. Chce se tím vyhnout vině (která je jen ve vztahu k bohu a bližnímu). Zároveň chce být (zde: falešně) „jako bůh“, tedy zcela transcendentní a izolovaný; což podle autora taky nefunguje. Anebo si naříká, že není pouhým zvířetem, že je na něj uvaleno požehnání/prokletí úkolu „být jako bůh“. Jinak řečeno: Adamovo drama zde spočívá v tom, že má „být jako bůh“, ale může to vzít buďto za správný konec (láska, „otcovství“), anebo za konec nesprávný (ateismus, bohorovnost filosofa, sebeumenšení na rovinu pouhého biologického organismu). Adam by vlastně chtěl, aby jej bůh nechal na pokoji: vnějškově v biologickém rozplozování, které by nijak nesouviselo s „bohem“, vnitřně v nějaké „splendid isolation“ radikální subjektivistické transcendence, která by zase nesouvisela se světem. Ale právě to, tedy ani jedno z toho, se po něm nechce: chce se opak – aby z jeho nitra do světa vyzařovala boží láska, a to zcela prakticky, ve vztazích a v činech.

Právě proto, že chce být Adam takhle z obliga, nechce říkat „můj, moje“; nechce přijmout odpovědnost za svět jako za svůj – chce se říct, že by nejraději nechal svět jeho automatismu a nitro jeho izolaci. Proto se bude hrát o to, jak správně „vlastnit“: svět náleží ve vlastním smyslu stvořiteli, ale Adam, který má být (i když třeba nechce) jeho zástupcem, obrazem, je za svět odpovědný: svět je jeho, odpovídá za něj. Tak je tomu i ve vztazích. Adam, nakolik je padlý, by nejraději šel z extrému do extrému: přijatelný je pro něj extrém „svět není moje věc“ i extrém „je to moje vlastnictví a nikdo mi do toho nemá co kecat“; chce se ale po něm, aby kráčel úzkou cestou mezi těmito extrémy, tedy přijmout odpovědnost, aniž by si chtěl přivlastnit a podmanit. To je myslím „spojení s ideou otce“; ta střední cesta mezi grandiózním sebezbožštěním a depresivním sebeumenšením na mizerně ochlupenou opici.

1.3

Bůh s člověkem bojuje tak, že se člověk snaží sám sebe zničit a bůh mu v tom, v jistém smyslu násilím, brání. Jeho tendenci k uzavřenosti brání tím, že ho stvořil jako „nedovřeného“ – člověk je bytost vztahová; tady Adam přestává být hermafrodit a rodí se jako podvojná bytost, muž-žena. Bůh přichází jako protějšek a pak přichází jako dítě, přichází jako Druhý, který je na nás odkázán (a vice versa).

Člověk je do vztahu (v němž potkává „boha“) hnán tím, jak je neúplný – bolestí (ta je možná tím „násilím“: bůh bude člověka radši mučit, než aby ho nechal se zničit); člověk shledává (tím, jak druhého potřebuje a přivlastňuje si ho), že je odsouzen k tomu „mít“, i když nechce. Druhý (protějšek, potomek) je tím, koho nevlastníme, ale máme za něj odpovědnost. Tak se rodí žena a dítě.

 

Zdá se mi dost pozoruhodné, že si autor docela ví rady s tím, jak osamělý je Adam, ale jako by skutečně neuměl jiné početí než neposkvrněné: na konci 1.3 je Nevěsta znenadání samodruhá, ale nevypadá to, že by se jí Adam třebas jen dotknul.

Zdá se mi, jako by se právě tenhle deficit ve vztahu mezi Adamem a Nevěstou dal zužitkovat dál, kde by s Adamem mohla pěkně laškovat dcerunka a stará rašple Matka by mohla žárlit; pokud by mezi ní a Adamem vlastně skoro nic pořádného nebylo, bylo by to docela intuitivní: jak jeho touha trochu si užít aspoň potůčky a křovíčka dcerunky, tak frustrace matky, když vidí, jak ji dcera zastiňuje.

 

1.4

Adam se může stát otcem, teprve když bude synem; neboli obrazem boha se stává tak, že následuje Krista. Ten může říct „moje“: můj Otec (neboť je bůh skutečně jeho); můj svět (neboť je skutečně jedním se stvořitelem světa). Svět ho nicméně jako „svého“ nebere; kristovská cesta je cestou utrpení a odmítnutí. Adam, který chce být jen sebou, jej odmítá. Stát se „synem“ lze, když Adam přestane hledět na sebe a přijme riziko lásky, riziko utrpení. To se děje ve vztahu (který s sebou vždycky nese riziko odmítnutí). Člověk tak, jak je, je napětím mezi Adamem-osamělostí a Kristem-láskou.

Adam jako hříšný s sebou nese dvojí – Otce jako vyhnaného (svět bez boha); a Otce jako trestajícího (když bůh trestá, řekněme tím, že Adama nechává, aby si dělal, co chce, včetně toho, že sobě i druhým ubližuje).

Návrat Boha do světa se odehrává v rodině; bůh vstupuje do světa jako dítě, které musíme milovat a pečovat o něj, přijmout se vším všudy včetně rizika, které to s sebou nese.

Mimochodem: tohle je zdá se mi (celkem zdravý) základ toho, proč církev nefandí homosexuálním svazkům a dalším formám soužití, které se brání péči o děti. Jde o to, že právě ta je způsobem, jak se učíme překonávat egoismus a zahleděnost do sebe. Což se sice duhovým pionýrům špatně vysvětluje, ale není to proto méně pravda.

1.5

Zvláštní paradox tkví v tom, že Adam je sice – coby otec – jako větší měrou obrazem „Otce“, nicméně přirozeně, sama od sebe, jako by bohu byla blíž žena-matka, která zná přirozeně obětavou (mateřskou) lásku, jíž se muž musí teprve učit, a taky bolest spojenou (nezbytně?) s tvořením-rozením, které se muž může taky snáze vyhýbat i jako biologický otec. Nicméně bůh je (podle biblického zjevení) „Otec“, proto musí autor, pokud chce zůstat na půdě křesťanství, pokládat mateřství za „vyzáření“ otcovství. Prostřednictvím vztahu k druhému (dítěti, partnerovi) získáváme „boha“, protože druhý je jeho obrazem. „Volba porodit je těžší než stvořit“ je docela důležitá věta – prosté stvoření ještě před dramatem hříchu a vykoupení je méně dobré než to, co je výsledkem celého procesu: Eden (stvořený) je méně než Nový Jeruzalém (který bychom jako vzešlý ze spásného utrpení mohli pokládat za „zrozený“). V dějinách i individuálním osudu je obsažena svoboda – proto člověk i bůh „rozením“ riskují, proto se hovoří o „nesmírném odhodlání porodit“ – vůbec se neví, jak to dopadne.

Velmi důležité je, že nejde o metaforu, obraz, abstrakci, ale skutečnost; božství se nám na způsob lásky skutečně, ne obrazně či symbolicky, dává, ať už jako eucharistie, nebo jako mateřská láska (a mateřské mléko). Nevěsta-Matka stále zřetelněji hovoří jako církev-Maria, která je důležitější než (hříšný, váhající) Adam, jenž rozpoznává, že jeho „osamělost“ je spíš uzavřeností – jeho problém není v tom, že by takříkajíc neměl s kým být, ale že s nikým vlastně být neumí.

Zároveň se vnucuje otázka, jestli dítě je, nebo není skutečně jeho (o tom jsme mluvili, takže to dál nerozvádím). Možná by bylo lepší, kdyby nebylo; dalo by se víc pracovat s odkazy na svatou rodinu, a možná by pak byla srozumitelnější jak jeho nepřítomnost v raném dětství Moniky, tak jeho zdráhání podvolit se „lásce“; nemluvě o zjednodušení incestních náznaků ve vztahu Adam-Monika, které by pak vůbec nemusely být incestní.

 

 

2

Druhá část pojednává o tom, jak se Adam nechává přetvářet dítětem v otce a tím napodobuje Otce.

2.1

Tady by se bylo dobré trochu vyřádit na idylických, trochu sentimentálních obrazech dětství. Nemyslím, že by bylo nutné hrát se symbolickými významy zvířat (pes, koza, slepice); mají myslím evokovat, že jde o skutečný příběh s živými kulisami, tedy mysterijní drama odehrávající se na půdě obyčejného světa (pes má jméno).

Oči jako totožnost duše: klidně jde hrát s obrazem oka (ostatně oko v trojúhelníku je častým symbolem Trojice), důležitější se mi zde ale zdá, že tematizovaná proměna (stárnutí matky, dospívání dcery) není absolutní – zůstává jakési stálé centrum osobnosti (jehož stálost je myslím nesena právě vztahy; člověk „o sobě“, jako osoba, nemá žádnou vlastní, svébytnou, neměnnou substanci; jeho totožnost je nesena spíše tím, že je „stále týž“ ve vztazích /stále matkou, dcerou, otcem…/).

2.2.1

Dcera chce získat – vždy více méně fyzicky nepřítomného (nevlastního?) – otce.  Nepřítomný otec je zároveň šifrou nepřítomného boha – boha, kterého poznáváme zpravidla jako toho, kdo tu není (každý z nás se v opravdovém průšvihu modlil, a zpravidla marně).

2.2.2

Symbiotické spojení s matkou nedává poznat Otce jako transcendentního: na to, abychom se podívali k nebesům, jako bychom potřebovali pobídku v podobě absence, nouze. Zvláštní je obraz dítěte jako společného kmene otce i matky – možná narážka na dvě Kristovy přirozenosti? „Já jsem vinný kmen“? Monika jako dítě má zjevně rysy kristovské.

 

2.2.3—5

Prvotní obraz otce v duši je jeho nepřítomnost, touha po něm. Ta touha se naplňuje v pozemském – v oddílu, kde se najednou nacházíme v táborové idyle, by se klidně mohla odehrát scéna seznámení Adama s Monikou a jejím prostřednictvím s matkou (není tak nepředstavitelné, že si dítě vyhlédne muže, kterého potom sbalí svobodná matka). Mimochodem se nabízí paralela tábornické idyly s horou proměnění Tabor, kde rovněž dochází k rozpoznání identity (Krista jako božího syna).

 

3.1—6

„Panenský les“, který by mohl symbolizovat ráj, je ve skutečnosti spíše dantovský „temný hvozd“, místo nebezpečí. Nabízí se paralela s Kristem, který odolal pokušením Hada, jimž podlehl (biblický) Adam; tak i Adam ve hře má nad hadem zvítězit. Napadá mě, že by mohl Adam nechat hada, aby ho kousnul (místo Moniky); následující scéna by mohla být variace na pietu, výjev z postmortálie, a taky by se mohl jako uštknutý trochu zbláznit a podivné následující promluvy by se mohly číst jako jeho blouznění, halucinace, podobně jako je tomu v Posledním pokušení Krista?

Překonáním hada se do jisté míry ocitáme v rajském stavu; nicméně voda (zjevně křestní) znamená nejen nový život, ale také smrt starého – šlo by to od setkání s hadem hrát jako pašije? „Pramen“ je Otec coby zdroj všeho; společné ponoření do něj by mohlo být spojeno (třeba opravdu na způsob horečnaté vize) s mnohoznačným sexuálním spojením, které by mohlo vypadat zároveň jako unio mystica a zároveň jako smrt-hřích. Nabízí se obrazy nahoty, crosdressing (těhotný otec, který rodí)… Dialog Moniky a Adama je tak exaltovaný, že zní trochu jako třeštění.

3.7

Vystřízlivění – ranní pláč. To, co se „tam“ stalo, by mohlo zůstat nedořečené, v pološeru, mnohoznačné. Tak či onak se hraje zpět v běžném světě o vinu a o to, jak i s ní zůstat spolu.

 

Část III.

O Matce jsme mluvili. Zjevně jde o Církev-Marii, nicméně působí jako trochu nesrozumitelné monstrum z galaxie. Její monolog, zdá se mi, doplňuje monolog Adamův na začátku (na otázku hříšného Adama je odpovědí Církev). Matka chce Adama znovu zrodit; on nechce. Nakolik zůstává sebou, tedy Adamem, zůstává mimo dění nového rození, jímž je církev; nakonec by, jak se zdá, nejraději (aby nemusel opustit svou osamělost, tedy otevřít se) všechno srovnal se zemí a zničil, přivedl vše „konečným řešením“ k „absolutní jednotě“; Matka je pak tím, kdo v sobě (jako pieta v klíně) uchová zárodky života.