Podle všeho se po dlouhých průtazích začíná pomalu blížit vydání dalšího čísla sborníku Logos. Našel jsem svůj úvodní text k minulému číslu (2021/2022) a rozhodl jsem se ho zveřejnit i tady. Pokusil jsem se v něm stručně shrnout, proč mám dojem, že vydávání hermetické literatury (včetně někdy celkem úmorné práce na Logosu) přece jen má smysl, a kupodivu bych to asi dnes nenapsal o mnoho jinak. Dokonce by to někdo mohl, když na to tak koukám, brát i jako cosi na způsob vyznání, ale i takovou konfesi bych přece jen doporučoval brát taky cum grano salis.
V zrcadle imaginace
Symbol zrcadla v sobě nese jistou dvojznačnost – na
jedné straně odkazuje k egocentrické a zároveň rozptylující marnivosti,
fascinaci vlastním obrazem, vnějškem a povrchem, na straně druhé coby předmět,
který obrazy sice odráží, ale transcenduje, může zrcadlo symbolizovat čirou,
snad i božskou mysl, která přesahuje i umožňuje všechny podoby. V symbolu
zrcadla se tak zračí jak uhranutí, fascinace a zajetí obrazy, tak i osvobození
z jejich podmanivé moci, ale koneckonců i snadnost a spontaneita božské
hry, z níž mohou formy všech věcí vyvěrat se stejnou lehkostí a stejně bez
úsilí, jako když zrcadlo snadno, lehce a bez omezení odráží cokoli, co před ně
umístíme – aniž by se ono samo sebeméně dralo do popředí či trápilo tím, co se
v něm zračí. Zdá se mi, že v obrazotvornosti, jíž je zasvěceno letošní
číslo Logosu, si můžeme všimnout něčeho podobného. Rád bych se nad tím zamyslel
se zřetelem na roli esoterismu, zvláště hermetismu, v dnešním světě.
Někteří autoři chápou západní esoterismus, jehož významnou
oblastí je hermetická tradice, jako obraz skutečnosti a postoj ke světu, jenž
byl v moderním světě a moderní mentalitou vytěsněný či potlačený.
Astrologie byla ze slušné společnosti příčetných vykázána astronomií, alchymie
chemií, magie technologií, a částečně snad i psychologií, a hermetická či
okultní filosofie se svým symbolickým, imaginativním myšlením se ocitla kdesi
na periferii, snad až v jakémsi kabinetu kuriozit dějin idejí. Posvátnou gnózi
nahradila pouhá víra, a brzy poté nevěra a skepse, provázená nihilismem zprvu
teoretickým, poté však namnoze zcela praktickým, a nadmíru pragmatickým. A dá
se říci, že rozpad grandiózních projektů moderny je do jisté míry spjat i
s návratem vytěsněného – včetně esoterismu, jakkoli bohužel v širším
měřítku především v nevábné podobě upadlé komerční esoteriky.
Podle některých badatelů lze esoterismus chápat jako místo,
kde se vzdor převládnutí doslovné a suchopárně „mozkové“ racionality uchovala inteligence
srdce, imaginativní myšlení sycené obrazy, spojené se smyslem pro symboliku a
hravou mnohoznačnost světa nezvažitelných, nezměřitelných, ale tím vzácnějších
a důležitějších kvalit. Význam udržování ohně esoterních tradic v rámci
kultury bychom mohli spatřovat právě v tom, že nabízejí tisíciletími
prověřenou, v nejlepším smyslu slova tradiční cestu k integritě,
k rovnováze rozumu a srdce, racionality a obraznosti. Mohlo by se zdát,
jako by z toho plynulo, že v situaci dnešního světa je obrazotvornost
bezvýhradně prospěšná. Avšak už samotná zahlcenost dnešního veřejného, a stále
více i vnitřního prostoru nekonečným množstvím nesouvisejících, rozptylujících,
fascinujících, a mnohdy i mocensky zneužívaných obrazů a bájných vyprávění by
nás měla varovat, abychom v říši obraznosti nezabloudili a nalezli ve
světě utvářeném vědomě či nevědomě, volky nevolky imaginací (neboť i
„odkouzlený svět“ je představa, jen hloupá, ošklivá a většinou nerozpoznaná)
orientaci.
Zdá se, že i v tom mohou pomoci esoterní nauky, které
mnohdy rozlišují obrazotvornost pravou (řekněme imaginace) od nepravé (fantazie),
případně před používáním této mohutnosti vůbec varují. Právě esoterismus je
v moderní mentalitě – na jejím okraji či v jejích sklepeních – nejen
místem, kde se imaginace brala vážně a kultivovala, ale také oblastí, kde se
uchovával a opatroval archaický obraz světa. Makrokosmos zde tvoří nedílnou
jednotu s mikrokosmem, jednotu, která se zdá odkazovat ke společnému
kořeni duše a světa v prvotní božské Jednotě či nedualitě. A příběh světa
i člověka v něm pojednává o vycházení z této prvotní jednoty či
nedvojnosti, o odpadnutí od ní, o zbloudění v labyrintu světa i duše – a
nakonec i o možnosti završit strastiplné bezcílné bloudění probuzením, obrácením,
putováním – a návratem domů. Co to znamená pro naše chápání imaginace a
fantazie?
V tomto kontextu je planá fantazie tím, co nás odvádí a
svádí dál od božského počátku; pustoší nitro tím, že je rozptyluje, láká,
vtahuje či vhání do světa chtíčů, vášní, obav a strastí. Fantazie hypnotizuje,
fascinuje – a je spjata s podrobením a mocí, neboť podlehnout bludičkám
fantastických výjevů znamená zotročení, zatímco jejich aktivní vytváření bychom
mohli chápat jako mocenskou, ba ďábelskou černou magii. Fantazie odvádí a svádí
duši z jejího středu, kde se stýká s božskou jiskrou, svým zřídlem i
cílem, do pustiny vnějškovosti, a to až tak daleko, že na svůj počátek i své
určení zapomene. V této vnější temnotě země zapomnění pak jen stěží může
znít něco jiného než pláč a skřípění zubů, které marně překřikují reklamní
popěvky a všudypřítomné prázdné žvanění.
Naproti tomu imaginace má povahu vzpomínky, protože podržuje
pradávné symbolické obrazy, jimiž se spojuje se světem duchovních hierarchií,
prostředkujících mezi božským počátkem a tímto světem. Jako taková je i
řečištěm, kudy na svět shůry, skrze toho, kdo v sobě probudil inteligenci
srdce, může proudit oživující požehnání. Prvotním archetypem je pak, pokud
můžeme věřit tradici, zářící forma dokonalého jsoucna – což je zároveň prapůvodní
idea kosmu i obraz dokonalého člověka. Prostředkující hierarchie jsou
rozvinutím této formy – obrazem Věčného, nakolik se rozličnými způsoby dotýká
času, zvukem nevýslovného Slova, které se kaskádovitě stává světlem, světem i
tělem. Imaginace jako rozpomenutí a soustředěné, usebrané podržování archetypu
v duši přináší sjednocení a probuzení. Spolu s tím nabízí úlevu od
tísně světské existence, jíž stav rozpomenutí na to, co nepomíjí, ubírá mnohé
z její zdánlivé naléhavosti. Imaginace otevírá prostor, kde lze volně
dýchat.
Povšimněme si rovněž souvislosti imaginace s procesem
předávání posvátné esoterní tradice. Samotným obsahem Tradice, jejím
jádrem, je podle mnoha, možná většiny esoterních nauk prvotní stav neduality,
absolutní bdění Věčného, které se nám s největší bezprostředností dává i
skrývá na způsob okamžité přítomnosti v srdci kteréhokoli přítomného
okamžiku – tedy toho nejstaršího a nejpevnějšího, zároveň však nejprchavějšího
vůbec, onoho bodu, jímž se dokonalá sféra božství ustavičně dotýká kalné řeky
profánního, dějinného času. Esoterní tradice spočívá v předávání – či
spíše probouzení a rozpoznávání – tohoto stavu. Horizontálně, v rámci
pozemského dění, se tento proces odehrává jako setkání Mistra – pozemského
uskutečnění dokonalého člověka, tedy bytosti, zpřítomňující v projeveném světě
Archetyp – s žáky. V mimořádných případech k tomu snad může
docházet jen prostřednictvím „kanonických“ textů, nakolik jsou věrným otiskem
mysli Mistra a jako takové obsahují a mohou vydat i samotnou esenci jeho bytí. Tento
horizontální tradiční proces je v empirickém světě zpravidla prvotní:
setkání předchází kvalifikované zkušenosti. V metafyzickém smyslu však horizontále
mezi-lidského předávání předchází vertikála prvotního zjevení, kdy se božské
Bdění v prostoru nejhlubšího nitra dotýká samotného vrcholu duše – či spíše se uskutečňuje,
rodí, zažehává v ní, nakolik se to, co všemu předchází, může v tom následujícím
vtělovat a rodit. Pravá imaginace v souvislosti tradičního procesu pak
spočívá v tom, že se duše jakoby do nitra a nad sebe usebírá k planoucímu
obrazu Jediného, jenž je trůnem Jeho slávy, a jakoby shůry dolů, skrze tento nejvyšší
obraz, s nímž duše splývá, pak ze Zřídla všeho sestupuje a prýští proud
požehnání, očišťující a naplňující usebranou bytost, a s ní i její
svět.
Právě udržování ohně esoterní tradice, nebo alespoň
udržování povědomí o tom, že něco takového může vůbec existovat, je zasvěcen
sborník Logos. Rád bych, aby mohl v trochu nehostinné současnosti
posloužit jako skromné, přece však spolehlivé útočiště, místo vnitřního ticha a
spočinutí v tom, co nepomíjí. V dnešní podivné době jako by se
kolosální omyl lidstva – Babylonská věž světa bez transcendence –
s definitivní platností hroutil. V tomto nevlídném a pustém světě,
který si fantasmaty pijavic času posedlé lidstvo stvořilo ke svému pokroucenému
obrazu, jako by jedinou, a věru nijak posvátnou, tradicí byla otupující
absolutní modernita pořád dokola stejně nových věcí, mezi nimiž nedůstojně,
protože zbaveny schopnosti úcty, tak tak živoří bytosti, které by měly a mohly
být pozemským obrazem a ztělesněním Věčnosti. Zdá se, jako by se tento projekt
modlářského pozemského ráje kvapem a dosti neslavně rozpadal přímo před našima
očima. Nemyslím, že by esoterní tradice mohla nabídnout záchranu či naději
v pozemském smyslu. Jsem si ale jistý, že pravá imaginace otevírá brány
domova, odkud lze tento svět, který jako by už už stravoval oheň soudu
zažehnutý a rozněcovaný lidskou zvráceností, rozpoznat jako – fantazii,
efemérní výjev na stěně jeskyně, prchavý, pomíjivý a bez podstaty, a tedy
vlastně nepodstatný. Snad mohou i stránky letošního Logosu jako pozvání
k pravé imaginaci přispět k očištění zrcadla mysli a svou troškou
napomoci k usebrání a návratu k tomu jedinému, čeho je skutečně třeba.