čtvrtek 25. dubna 2024

V zrcadle imaginace

Podle všeho se po dlouhých průtazích začíná pomalu blížit vydání dalšího čísla sborníku Logos. Našel jsem svůj úvodní text k minulému číslu (2021/2022) a rozhodl jsem se ho zveřejnit i tady. Pokusil jsem se v něm stručně shrnout, proč mám dojem, že vydávání hermetické literatury (včetně někdy celkem úmorné práce na Logosu) přece jen má smysl, a kupodivu bych to asi dnes nenapsal o mnoho jinak. Dokonce by to někdo mohl, když na to tak koukám, brát i jako cosi na způsob vyznání, ale i takovou konfesi bych přece jen doporučoval brát taky cum grano salis. 


V zrcadle imaginace

Symbol zrcadla v sobě nese jistou dvojznačnost – na jedné straně odkazuje k egocentrické a zároveň rozptylující marnivosti, fascinaci vlastním obrazem, vnějškem a povrchem, na straně druhé coby předmět, který obrazy sice odráží, ale transcenduje, může zrcadlo symbolizovat čirou, snad i božskou mysl, která přesahuje i umožňuje všechny podoby. V symbolu zrcadla se tak zračí jak uhranutí, fascinace a zajetí obrazy, tak i osvobození z jejich podmanivé moci, ale koneckonců i snadnost a spontaneita božské hry, z níž mohou formy všech věcí vyvěrat se stejnou lehkostí a stejně bez úsilí, jako když zrcadlo snadno, lehce a bez omezení odráží cokoli, co před ně umístíme – aniž by se ono samo sebeméně dralo do popředí či trápilo tím, co se v něm zračí. Zdá se mi, že v obrazotvornosti, jíž je zasvěceno letošní číslo Logosu, si můžeme všimnout něčeho podobného. Rád bych se nad tím zamyslel se zřetelem na roli esoterismu, zvláště hermetismu, v dnešním světě.

Někteří autoři chápou západní esoterismus, jehož významnou oblastí je hermetická tradice, jako obraz skutečnosti a postoj ke světu, jenž byl v moderním světě a moderní mentalitou vytěsněný či potlačený. Astrologie byla ze slušné společnosti příčetných vykázána astronomií, alchymie chemií, magie technologií, a částečně snad i psychologií, a hermetická či okultní filosofie se svým symbolickým, imaginativním myšlením se ocitla kdesi na periferii, snad až v jakémsi kabinetu kuriozit dějin idejí. Posvátnou gnózi nahradila pouhá víra, a brzy poté nevěra a skepse, provázená nihilismem zprvu teoretickým, poté však namnoze zcela praktickým, a nadmíru pragmatickým. A dá se říci, že rozpad grandiózních projektů moderny je do jisté míry spjat i s návratem vytěsněného – včetně esoterismu, jakkoli bohužel v širším měřítku především v nevábné podobě upadlé komerční esoteriky.

Podle některých badatelů lze esoterismus chápat jako místo, kde se vzdor převládnutí doslovné a suchopárně „mozkové“ racionality uchovala inteligence srdce, imaginativní myšlení sycené obrazy, spojené se smyslem pro symboliku a hravou mnohoznačnost světa nezvažitelných, nezměřitelných, ale tím vzácnějších a důležitějších kvalit. Význam udržování ohně esoterních tradic v rámci kultury bychom mohli spatřovat právě v tom, že nabízejí tisíciletími prověřenou, v nejlepším smyslu slova tradiční cestu k integritě, k rovnováze rozumu a srdce, racionality a obraznosti. Mohlo by se zdát, jako by z toho plynulo, že v situaci dnešního světa je obrazotvornost bezvýhradně prospěšná. Avšak už samotná zahlcenost dnešního veřejného, a stále více i vnitřního prostoru nekonečným množstvím nesouvisejících, rozptylujících, fascinujících, a mnohdy i mocensky zneužívaných obrazů a bájných vyprávění by nás měla varovat, abychom v říši obraznosti nezabloudili a nalezli ve světě utvářeném vědomě či nevědomě, volky nevolky imaginací (neboť i „odkouzlený svět“ je představa, jen hloupá, ošklivá a většinou nerozpoznaná) orientaci.

Zdá se, že i v tom mohou pomoci esoterní nauky, které mnohdy rozlišují obrazotvornost pravou (řekněme imaginace) od nepravé (fantazie), případně před používáním této mohutnosti vůbec varují. Právě esoterismus je v moderní mentalitě – na jejím okraji či v jejích sklepeních – nejen místem, kde se imaginace brala vážně a kultivovala, ale také oblastí, kde se uchovával a opatroval archaický obraz světa. Makrokosmos zde tvoří nedílnou jednotu s mikrokosmem, jednotu, která se zdá odkazovat ke společnému kořeni duše a světa v prvotní božské Jednotě či nedualitě. A příběh světa i člověka v něm pojednává o vycházení z této prvotní jednoty či nedvojnosti, o odpadnutí od ní, o zbloudění v labyrintu světa i duše – a nakonec i o možnosti završit strastiplné bezcílné bloudění probuzením, obrácením, putováním – a návratem domů. Co to znamená pro naše chápání imaginace a fantazie?

V tomto kontextu je planá fantazie tím, co nás odvádí a svádí dál od božského počátku; pustoší nitro tím, že je rozptyluje, láká, vtahuje či vhání do světa chtíčů, vášní, obav a strastí. Fantazie hypnotizuje, fascinuje – a je spjata s podrobením a mocí, neboť podlehnout bludičkám fantastických výjevů znamená zotročení, zatímco jejich aktivní vytváření bychom mohli chápat jako mocenskou, ba ďábelskou černou magii. Fantazie odvádí a svádí duši z jejího středu, kde se stýká s božskou jiskrou, svým zřídlem i cílem, do pustiny vnějškovosti, a to až tak daleko, že na svůj počátek i své určení zapomene. V této vnější temnotě země zapomnění pak jen stěží může znít něco jiného než pláč a skřípění zubů, které marně překřikují reklamní popěvky a všudypřítomné prázdné žvanění.

Naproti tomu imaginace má povahu vzpomínky, protože podržuje pradávné symbolické obrazy, jimiž se spojuje se světem duchovních hierarchií, prostředkujících mezi božským počátkem a tímto světem. Jako taková je i řečištěm, kudy na svět shůry, skrze toho, kdo v sobě probudil inteligenci srdce, může proudit oživující požehnání. Prvotním archetypem je pak, pokud můžeme věřit tradici, zářící forma dokonalého jsoucna – což je zároveň prapůvodní idea kosmu i obraz dokonalého člověka. Prostředkující hierarchie jsou rozvinutím této formy – obrazem Věčného, nakolik se rozličnými způsoby dotýká času, zvukem nevýslovného Slova, které se kaskádovitě stává světlem, světem i tělem. Imaginace jako rozpomenutí a soustředěné, usebrané podržování archetypu v duši přináší sjednocení a probuzení. Spolu s tím nabízí úlevu od tísně světské existence, jíž stav rozpomenutí na to, co nepomíjí, ubírá mnohé z její zdánlivé naléhavosti. Imaginace otevírá prostor, kde lze volně dýchat.

Povšimněme si rovněž souvislosti imaginace s procesem předávání posvátné esoterní tradice. Samotným obsahem Tradice, jejím jádrem, je podle mnoha, možná většiny esoterních nauk prvotní stav neduality, absolutní bdění Věčného, které se nám s největší bezprostředností dává i skrývá na způsob okamžité přítomnosti v srdci kteréhokoli přítomného okamžiku – tedy toho nejstaršího a nejpevnějšího, zároveň však nejprchavějšího vůbec, onoho bodu, jímž se dokonalá sféra božství ustavičně dotýká kalné řeky profánního, dějinného času. Esoterní tradice spočívá v předávání – či spíše probouzení a rozpoznávání – tohoto stavu. Horizontálně, v rámci pozemského dění, se tento proces odehrává jako setkání Mistra – pozemského uskutečnění dokonalého člověka, tedy bytosti, zpřítomňující v projeveném světě Archetyp – s žáky. V mimořádných případech k tomu snad může docházet jen prostřednictvím „kanonických“ textů, nakolik jsou věrným otiskem mysli Mistra a jako takové obsahují a mohou vydat i samotnou esenci jeho bytí. Tento horizontální tradiční proces je v empirickém světě zpravidla prvotní: setkání předchází kvalifikované zkušenosti. V metafyzickém smyslu však horizontále mezi-lidského předávání předchází vertikála prvotního zjevení, kdy se božské Bdění v prostoru nejhlubšího nitra dotýká samotného vrcholu duše – či spíše se uskutečňuje, rodí, zažehává v ní, nakolik se to, co všemu předchází, může v tom následujícím vtělovat a rodit. Pravá imaginace v souvislosti tradičního procesu pak spočívá v tom, že se duše jakoby do nitra a nad sebe usebírá k planoucímu obrazu Jediného, jenž je trůnem Jeho slávy, a jakoby shůry dolů, skrze tento nejvyšší obraz, s nímž duše splývá, pak ze Zřídla všeho sestupuje a prýští proud požehnání, očišťující a naplňující usebranou bytost, a s ní i její svět. 

Právě udržování ohně esoterní tradice, nebo alespoň udržování povědomí o tom, že něco takového může vůbec existovat, je zasvěcen sborník Logos. Rád bych, aby mohl v trochu nehostinné současnosti posloužit jako skromné, přece však spolehlivé útočiště, místo vnitřního ticha a spočinutí v tom, co nepomíjí. V dnešní podivné době jako by se kolosální omyl lidstva – Babylonská věž světa bez transcendence – s definitivní platností hroutil. V tomto nevlídném a pustém světě, který si fantasmaty pijavic času posedlé lidstvo stvořilo ke svému pokroucenému obrazu, jako by jedinou, a věru nijak posvátnou, tradicí byla otupující absolutní modernita pořád dokola stejně nových věcí, mezi nimiž nedůstojně, protože zbaveny schopnosti úcty, tak tak živoří bytosti, které by měly a mohly být pozemským obrazem a ztělesněním Věčnosti. Zdá se, jako by se tento projekt modlářského pozemského ráje kvapem a dosti neslavně rozpadal přímo před našima očima. Nemyslím, že by esoterní tradice mohla nabídnout záchranu či naději v pozemském smyslu. Jsem si ale jistý, že pravá imaginace otevírá brány domova, odkud lze tento svět, který jako by už už stravoval oheň soudu zažehnutý a rozněcovaný lidskou zvráceností, rozpoznat jako – fantazii, efemérní výjev na stěně jeskyně, prchavý, pomíjivý a bez podstaty, a tedy vlastně nepodstatný. Snad mohou i stránky letošního Logosu jako pozvání k pravé imaginaci přispět k očištění zrcadla mysli a svou troškou napomoci k usebrání a návratu k tomu jedinému, čeho je skutečně třeba.