úterý 21. října 2025

James Hillman: Válka a její strašlivá láska

 

Před nedávnem vyšel můj překlad knihy Jamese Hillmana Válka a její strašlivá láska (Malvern 2025) a při té příležitosti se mi přihodilo, že si mě pozvali do Českého rozhlasu, abych o ní něco řekl. Otázky k rozhovoru jsem dostal předem a nebyly vlastně nijak jednoduché, takže jsem strávil nějaký čas celkem poctivou přípravou. Rozhovor trval asi deset minut a mnoho se toho v něm o Hillmanovi ani o knize říct vlastně nedalo, ale když už jsem si ty poznámky udělal, napsal jsem si na jejich základě aspoň tohle stručné zamyšlení. Je to spíš nesoustavný brainstorming než pořádný text, ale třeba se to někomu bude hodit. Mám rozpracované ještě nějaké hillmanovské texty, které časem asi vyjdou tiskem, tohle berte jen jako hrst příležitostných a spíše nezávazných poznámek.

 

James Hillman, Válka a její strašlivá láska (nesoustavné poznámky)

 

Hillmanova interpretace fenoménu války: zdroje a východiska

Hillman jako psycholog vychází – ačkoli to v knize Válka a její strašlivá láska výslovně nerozvádí – především z odkazu C. G. Junga a H. Corbina, na jejichž základě především vybudoval svou „archetypovou psychologii“. Oba autory přitom Hillman čte velmi kreativně a do značné míry jejich odkaz modifikuje. V případě C. G. Junga můžeme pokládat za zvláště významné, že ruší jeho „psychologický monoteismus“ – tedy „heroické“ dobrodružství individuace ve smyslu jednosměrného putování k vnitřní integritě a celistvosti, kterou symbolizuje archetyp bytostného Já. Zavádí místo něj „psychologický polyteismus“: duše je u něj radikální pluralita obrazů a svébytných dramatických postav, jíž máme sloužit i v jejích patologických projevech, ne se ji snažit násilím „uzdravit“ a potlačovat její autentické projevy. Hillmanova modifikace odkazu H. Corbina je neméně zásadní: zatímco u Corbina je „mundus imaginalis“ (pojem, s nímž Hillman často pracuje) mezokosmem, místem živých idejí-andělů, spojujícím běžnou realitu s božstvím, u Hillmana se jedná o svébytný prostor duševních obrazů, které neodkazují jinam než k sobě samým. Jung se k hillmanovské archetypové psychologii už nemohl vyjádřit, Corbin byl vůči němu velmi rezervovaný (v soukromí ho podle hodnověrného svědectví velmi důrazně odmítnul, v publikovaných textech varoval, aniž by Hillmana uvedl jmenovitě, před psychologizujícím zneužíváním odkazu súfíjských mistrů, z nichž vycházel).

Vedle této dvojice základních myslitelů Hillman navazuje na celou řadu dalších autorů – od Hérakleita nebo Plótína přes renesanční filosofy (Ficino), evropské romantiky a Nietzscheho, až po moderní a postmoderní autory, které cituje i zde (například Lévinas, Foucault). Dalším důležitým východiskem je pro něj vždy mytologie, především řecká, kterou chápe jako optimální jazyk pro vyjádření archetypických sil – v tomto případě především boha Aréa (Marta). V předmětné knize navíc Hillman doplňuje své obvyklé zdroje o literaturu o vojenství, historické studie a svědectví samotných vojáků – dopisy, deníky, vzpomínky atd.

Nejdůležitějším východiskem však pro něj zůstává vždy samotný fenomén – v tomto případě válka. Hillman k ní přistupuje podobně jako k „symptomu“ v psychoterapii – nesnaží se o heroickou interpretaci zaměřenou na to, válku vysvětlit, vyléčit, nebo najít jakési konečné řešení boje proti ní, ale chce ji nechat plně projevit, promluvit jejím vlastním hlasem, porozumět jí zevnitř, skrze její vlastní obrazy, vášně a logiku. Nechce válku „překonat“, ale porozumět jejímu smyslu pro duši a v ní – a tím možná redukovat tendenci k jejímu doslovnému odehrávání.

To se odráží i ve formě jeho úvah: Hillman nenabízí jednoduchou či jednoznačnou tezi ani lineární výklad, který by směřoval k jednoznačnému závěru nebo řešení. Místo toho se jeho uvažování ubírá cestami samotné duše: jeho přemítání je záměrně meandrovité, labyrintické, spíš meditativní než analytické. Stejně jako se duše pohybuje v kruzích a v návratech a její hlas zaznívá z obrazů a jejich transformací, tak i on nechává válku, aby odhalovala sebe samu v celé své mnohoznačnosti – abychom jí mohli věnovat skutečnou pozornost a nespěchali k jednoznačným (zpravidla chybným) závěrům.

 

Válka: její charakteristiky a vztah k náboženství

Hillman ve čtyřech kapitolách medituje o hlavních aspektech fenoménu války. Proti obvyklému pojetí, kdy chápeme mír jako běžný stav a válku jako výjimku, Hillman navrhuje dívat se na věc opačně: válka je v dějinách lidstva vlastně normální stav, který je přerušovaný obdobími míru – a právě vytěsňování války v době míru nejvíce plodí další války. Dále předestírá hrůzné panoptikum drastických válečných obrazů, které ilustrují, že je válka nelidská – Hillman však chce prostřednictvím těchto otřesných obrazů dospět až k náhledu, že je válka ne-lidská ještě v dalším smyslu: je nesena archetypickými mocnostmi, božstvy. A jako taková je válka – zvláště díky sepětí Aréa a Afrodité – rovněž vznešená; je to svébytný estetický fenomén, a právě pozornost věnovaná její dnes zanedbávané estetické stránce může pomáhat jejímu zmírnění.

Celá kniha končí čtvrtou kapitolou, která obsahuje patrně nejzávažnější – a zdaleka nejbojovnější – úvahu na téma „náboženství je válka“. Hillman vychází ze svého charakteristického rozlišení mezi mýtem a náboženstvím. Mytologie je podle něj jazyk duše – obrazy, které se v ní rozvíjejí, nepotřebují ani nevyžadují víru, ale spíše pozornost a péči. Bohové v mytologii nejsou bytosti někde mimo svět; jsou imanentní samotným jevům – jsou jejich psychickou, „imaginální“ stránkou. Arés válce nevládne – on je válkou, samotným děním boje, stejně jako Afrodité je milostným aktem, Hermés komunikací atd. Mytologii odpovídá pluralitní, vnitřně diferencovaná duše, která pečuje o jednotlivá božstva, aniž by se je snažila podrobit totalitní nadvládě jediného „pravého“ boha.

Naproti tomu náboženství ve smyslu víry v jednoho transcendentního Boha je podle Hillmana spjato s jinou psychologií: psychologií víry, vůle a cíle. Tam, kde je mytický svět mnohostí živých sil, je svět náboženství hierarchický a ego, které je jeho zrcadlem, je heroické – směřující k jedinému možnému cíli a vedené přitom jedním principem, jednou pravdou, jedním Bohem, kterému se má všechno ostatní podřídit. Nepřátelství je zde nutně absolutní a válka vyhlazovací: Hillman provokativně říká, že zatímco pohanský Arés chce boj, apokalyptický Kristus chce totální vyhlazení, úplnou anihilaci všech nepřátel. Zde by mohl tkvít kořen vnitřního i vnějšího násilí: duše, která je přirozeně mnohotvárná, se v monoteistickém rámci dostává do vnitřního konfliktu – a vnější konflikty jsou pak projekcí tohoto vnitřního boje navenek. Právě proto může náboženství, jehož Bůh je „láska“, vyvolávat ty nejstrašnější války — protože z psychologického hlediska v sobě monoteismus nese princip netolerance, výlučnosti a heroického „boje za pravdu“.

Hillmanův útok na křesťanství a další formy monoteismu snad má svou oprávněnost v souvislosti s poněkud podivnými náboženskými fenomény, jako je typicky americké evangelikální křesťanství nebo islámský fundamentalismus, nicméně je zapotřebí podotknout, že je přinejmenším možný (ne-li vhodný) i diferencovanější přístup k těmto otázkám. Velké monoteistické tradice mohou, zvláště ve svých mystičtějších polohách, k otázce jednoty a mnohosti božských sil mnohem víc, než by se mohlo z Hillmanovy plamenné polemiky s nimi zdát, a koneckonců ani polyteismus nelze zdaleka vždy oddělovat od vědomí, že mnohost božstev znamená spíš mnohost aspektů jediného božství než radikální pluralitu, která je sice charakteristická pro postmoderní filosofický diskurz, ale nalézt ji v archaické religiozitě i rozvinutých polyteistických systémech současnosti by bylo možná trochu obtížnější. Hillmanova provokativní teze „náboženství je válka“ tedy nefunguje jako popis historický, ale jako psychologická metafora: upozorňuje, že tam, kde se v duši prosadí jediný princip na úkor všech ostatních, začne boj.

 

Hillmanova nenaplněná láska k válce?

Hillman za druhé světové války sloužil v americkém námořnictvu jako zdravotník, tedy v roli, která ho přivedla do přímého kontaktu s hrůzami války, ale zároveň ho udržela mimo samotné bojiště. Pracoval v nemocnici pro raněné veterány, kde se staral o lidi po amputacích a o vojáky, kteří oslepli. Tyto zkušenosti jej, jak je z jeho textu patrné, hluboce a celoživotně poznamenaly. V jeho textu se neodrážejí jen vzpomínky na konkrétní události, ale zvláště existenciální zkušenost s fyzickou i duševní zkázou, kterou válka přináší.

Hillman sám sebe charakterizuje – i na základě svého nativního horoskopu – jako „dítě Marsu“. Jeho profesionální dráha se odvíjela z velké části v rámci polemiky a i v osobním životě jej válečná tematika a násilí vždy fascinovaly, nicméně jeho láska k válce jako by zůstala nenaplněná: jeho boje byly spíš psychologické, imaginární, intelektuální – a tato kniha, kterou psal jako starý muž s vědomím, že ji možná nestihne dopsat, působí jako jeho konečné účtování s autorovou fascinací tímto božstvem. V tom smyslu je kniha nečekaně intimní – jako by se v ní skrývala hluboká a mnohdy bolestná zkušenost s utrpením, slabostí, a také s pocity méněcennosti a zahanbení.

 

Blízkost války

V posledních letech se pro českého čtenáře válka proměnila z poněkud abstraktní, časově nebo prostorově spíše odlehlé skutečnosti, v palčivý a bezprostředně naléhavý problém; je tudíž nasnadě se ptát, zda nám může v naší současné situaci Hillmanova kniha nějak pomoci – a jak. Odpověď na tuto otázku však není ani zdaleka jednoduchá.

Bylo by vlastně proti samotnému Hillmanovu duchu, kdybychom chtěli jeho knihou třeba posilovat svou psychickou odolnost nebo se s tématem války „vyrovnat“: „zpracovat ho“ nebo „duševně růst“ a podobně. Takové úsilí by přesně odpovídalo tomu, co on nazýval činností heroického ega – tedy snaze mít duši pod kontrolou, napravovat ji, řídit ji, léčit. U Hillmana je ego naproti tomu jen jedním z psychických obrazů a slouží jako cosi na způsob „údržbáře astrologických domů“ – v chrámu psyché je ego spíš kostelník než velekněz. Pokud bychom chtěli fenomén války nějakým způsobem zvládnout nebo z něj učinit moment našeho „psychického růstu“, tato kniha nám může pomoci hlavně nahlédnout pomýlenost takových snah, resp. rozpoznat je jako pouhé další eskapády „herkulovského ega“, které je také zřídlem doslovného odehrávání válečných konfliktů.

Hillman nechce válku pochopit nebo překonat, ale zve čtenáře, aby jí věnoval pozornost, pohlédl jí do očí a pokusil se ji skutečně imaginovat – brát ji jako událost duše, jako psychický fenomén. Z jeho pohledu bychom mohli říci, že válka, která je dnes znovu hrozivě blízko, je psychický symptom nejen individuální, ale také kolektivní, společenský – Mars je božstvo, které se důrazně zjevuje, protože si žádá naši pozornost; možná i proto, že byli bohové války v naší společnosti zanedbáváni: Bohové, pokud o ně nepečujeme, se mají tendenci projevovat destruktivně. Meditace nad touto knihou tedy může působit právě tím, že Mars dostává svůj díl pozornosti. Když se dokážeme dotknout jeho přítomnosti v sobě, možná nebude muset působit tak silně ve vnějším světě.

Hillman ve svých pozdějších textech někdy vyjadřuje jisté zklamání z toho, že psychoterapie se sice stala významnou společenskou silou a prostoupila západní kulturu, ale nezdá se, že by to vedlo k jakékoli nápravě světa, někdy spíš naopak. Stala se významnou společenskou mocností, má obrovský vliv na způsob, jakým o sobě lidé přemýšlejí, ale svět jako takový je dál nemocný — a k tomu samozřejmě patří i války a konflikty. I proto Hillman v řadě pozdních textů navrhuje, aby terapie opustila ordinace a vydala se do ulic, aby se začala zajímat o „nemoci světa“ — o architekturu, ekologii, politiku, kulturu. V tomto smyslu lze tuto knihu chápat i jako další krok v tomto směru: jako psychologickou reflexi společenského fenoménu, k němuž není vhodné, a snad ani možné, přistupovat čistě niterně, subjektivisticky, výhradně v intimním prostoru individuálního terapeutického rozhovoru.

Pokud o válce uvažujeme s Hillmanovou knihou v ruce jako obyvatelé střední Evropy, patrně se nevyhneme otázce, jestli nám tato kniha nabízí nějaké konkrétní postřehy, které by se mohly týkat toho konfliktu, který nás aktuálně asi nejvíc tíží, a tím je válka na Ukrajině. Hillman zde však pojednává o válce obecně, spíš jako o archetypu než jako o konkrétní historické události, takže aplikaci na konkrétní situace ponechává spíše na samotném čtenáři. Navíc je autor – přestože je na něm jasně patrné, že žil dlouhou dobu v Evropě a jeho vzdělání i styl uvažování jsou výrazně kontinentální – v jistém smyslu typický Američan. Jeho obraz války vychází z americké zkušenosti: z představy, že „naši“ vojáci někam odcházejí bojovat, někteří se vrátí živí, jiní zmrzačení, další vůbec ne. Středoevropská zkušenost – obava malých národů žijících v sousedství mocností, které se kdykoli mohou stát vážným ohrožením i samotné jejich existence – je mu vlastně cizí. Hillman se zároveň důsledně vyhýbá morálnímu hodnocení. To má u něj své dobré psychologické důvody, ale v případě konkrétní války, kde je poměrně zjevné, kdo je agresor a kdo napadený, kdo se oprávněně brání a kdo soustavně páchá válečné zločiny – a vlastně ve všech situacích, kdy se nepotýkáme s vnitřními démony, ale čelíme zjevnému bezpráví –, to nemusí být právě ten nejužitečnější přístup.

Přece však je řada věcí, v nichž může být i v této konkrétní situaci Hillman inspirativní. Pozoruhodná může být kupříkladu práce s archetypickými polaritami z hlediska geografických metafor; například často rozvíjí kontrast mezi „severem“ a „jihem“ – sever je u něj svět racionality, protestantismu, osvícenské doslovnosti („ducha“), zatímco jih představuje imaginaci, hloubku a „duši“ (v jistém smyslu se jedná o reprízu kupříkladu apollinského a dionýského principu, jak je známe z Nietzscheho raných děl). Možná bychom se na aktuální situaci mohli podívat podobným způsobem, ale spíš věnovat pozornost kontrapunktu východ–západ. Nikoli však ve smyslu poněkud otřepaného klišé, kdy „východ“ je introvertovaný, spirituální a idealistický, zatímco západ je extravertovaný, materialistický a pragmatický (ostatně se zdá, že právě proti tomuto klišé se Hillman svým akcentováním severu/jihu vymezuje). Spíše bychom mohli uvažovat o tom bližším, ale také nebezpečnějším Východu, kde lidský život často nemá valnou hodnotu, lidská důstojnost je jen slovo a zákony zdaleka ne vždy, a snad ani obvykle, platí pro ty, kdo je vydávají. Na straně druhé bychom pak mohli vidět Západ s jeho úsilím o svobodu a právní stát – o svět, kde se aspoň pokoušíme, aby zákony platily pro všechny a aby lidská důstojnost měla, stejně jako samotný lidský život, svou nezadatelnou hodnotu. Snad se rovněž jedná o střetnutí dvou mýtů – mýtu o mocné imperiální říši oproti mýtu o svobodném a pluralitním světě mírumilovných lidí i národů, které dávají přednost spolupráci před vzájemnou snahou o podrobení. Stojí rovněž za úvahu, že zatímco totalitní režimy v symbolické a mytologizující sebeprezentaci excelují, otevřené společnosti jsou v tomto ohledu poněkud chudé; snad je to i tím, že si v nich občané svůj mýtus mohou do značné míry volit. Mytologický a psychologický pohled na válku by nám tak paradoxně mohl pomoci i k tomu, abychom si vůči působivosti mytologie a symboliky zneužívané v propagandě vytvořili silnější imunitu, což by mohlo být uprostřed informační a propagandistické války poměrně významné.

Možná by nám jako doplnění četby Hillmana mohly posloužit knihy, které bychom mohli chápat jako formativní pro naši specifickou imaginaci války – v Čechách by bylo možné pokládat za dvě pomyslná ohniska naší imaginace díla A. Jiráska a J. Haška, nicméně za opakované čtení stojí, pokud bychom chtěli hlouběji porozumět našemu národnímu údělu spojeného s křehkostí, houževnatostí, ale také s trpkostí, například i Durychovo Bloudění. A pokud bychom chtěli jít blíž k historické realitě, je nasnadě znovu otevřít třeba Snyderovy Krvavé země nebo Littellovy Laskavé bohyně – texty, které nás nutí čelit tomu, o čem Hillman neříká mnoho, ale k naší historické zkušenosti s válkou to neodmyslitelně patří: zcela oprávněné hrůze z napadení, vyhlazení, z nelidského zacházení, masového vyvražďování, genocidy a bezmocné hrůze tváří v tvář takto strašlivé zkáze.

 

Osobní poznámka

Jako filosof a teolog se už delší dobu zabývám především dějinami západního esoterismu a hermetickou tradicí, do níž Jung i jungiáni do jisté míry patří. Hillman mě proto – podobně jako Jung – zajímá především jako náboženský myslitel, s nímž do jisté míry sdílím i ústřední téma péče o duši. Osobně si velmi cením jeho schopnosti objevovat psychologické, symbolické a mytické – tedy duševní – podloží idejí, konceptů a pojmů, třebaže je můj přístup vlastně opačný: zatímco on má sklon „psychologizovat“ filosofii a teologii, já naopak mám tendenci číst psychologii, zvlášť tu hlubinnou, tak trochu jako převlečenou metafyziku.

Přiznávám, že s Hillmanem vlastně mnohem častěji nesouhlasím, než souhlasím, a při čtení i překládání se s ním často přu – což podněcuje i jeho dar formulovat jak brilantně, tak provokativně. Právě tahle provokativnost je pro mě na něm možná to nejcennější: Hillman má ve zvyku říkat překvapivé věci, někdy až nehoráznosti, ale zároveň je to autor natolik inteligentní, vzdělaný a seriózní, že ho nelze brát na lehkou váhu – a to i tam, kde je s ním těžké souhlasit. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že Hillmanovy texty nutí i čtenáře, který s ním mnohdy vášnivě nesouhlasí, k tomu, aby pečlivě promýšlel vlastní východiska a přesvědčení – a někdy i aby je skutečně přehodnotil.