středa 13. června 2018
Po delší době se zase vracím k alespoň příležitostnému
psaní blogu. Kromě jiných věcí v mezidobí proběhl experiment s dobíhajícím
webem keraunos.cz. Stránky byly výborně udělané – nemohu než doporučit svého
starého kamaráda ještě ze studií a z práce Jana Purkerta (www.purkert.cz);
pokud byste někdo měl zájem o opravdu pěkně udělaný web, směle se na něj
obraťte. Pro mě to bylo možná až moc luxusní; mám dojem, že pro mé sporadické
veřejné aktivity a nepříliš četnou a častou publikační činnost v podstatě
bohatě stačí skromnější formát obyčejného blogu, který se mi bude i pohodlněji
udržovat.
Za to dobu, co jsem se o blog nestaral, se toho samozřejmě
odehrála spousta, ale nemám dojem, že by se jednalo o věci nějak zvlášť hodné zaznamenání;
děkuju za optání, mám se fajn a rodinka taky a všechno je v podstatě při
starém. Ještě pořád jsem, hanba mi, nedopsal svou rudhyarovskou monografii (ale
dělám na tom); přeložil jsem a zredigoval pár knížek, napsal dvě předmluvy a nějaké
články, spáchal nějaké ty přednášky, normálka. Taky vyšel další sborník Logos;
myslím, že celkem zdařilý. Dožil jsem se ve zdraví a s dobrou myslí
čtyřicítky, a popravdě řečeno už svoje pracovní i jiné plány hodně redukuju a
čím dál bedlivěji zvažuju, nač ještě čas mám a nač ne, ale hlavně to, čemu chci
čas ještě věnovat a na co už se vykašlu. Těch věcí, které mi přijdou zbytečné,
a nechávám je plavat, utěšeně přibývá. Mimo jiné jsem se vybodnul na psaní
pokračování své pozapomenuté knížky Nástin
metafyziky operativní celostnosti; ne že bych na tom, co jsem v ní tehdy
všechno napovídal, zase až tak trval, ale nějak nemám sílu ani čas v dohledné
době sepsat druhý díl, ve kterém bych vlastní omyly uváděl na pravou míru;
ostatně by se tak dalo jistě pokračovat pořád dál až do smrti, no a pěkně
děkuju, mám na práci lepší věci. Nějaké trosky toho, co jsem měl rozdělané, se
dají najít porůznu v mých textech z poslední doby. O jakési velmi
hrubé shrnutí jádra toho, co jsem psal a nedopsal, jsem se pokusil
v textu, který sem tímto vkládám:
Následuje jakýsi model
skutečnosti, či spíše jeho nástin. Je to mapa, která může pomoci projít
labyrintem skutečnosti tím směrem, kterým poukazuje esoterismus. Nic víc, nic
míň. Není to popis skutečnosti a věci se „tak“ nemají; jen je tak lze vidět. Koncepty jsou vždy svazující
a nakonec musí být překonány, nicméně cestou k jejich překonání někdy může
být užitečné chvíli, ad hoc, používat koncepty takové, které do místa, kde již
nebudou zapotřebí, ukazují – ne proto, aby se v nich mysl usídlila, ale
aby se snáze dostala tam, kde mapa končí. Rád bych upozornil, že dojem prostého
člověka, že „vlastně“ metafyziku „nedělá“ (a nepotřebuje) a vidí věci tak, jak
jsou, je s největší pravděpodobností zcela mylný. Vnímání světa tak, jak
„přece je“, je zvyk, předsudek, bezděčná
metafyzika. Proti této bezděčné – a zpravidla notně blbé – metafyzice je
možné postupovat i tak, že si ji uvědomíme, případně se pokusíme vidět svět
prizmatem reflektované metafyziky. Taková změna perspektivy, která zároveň může
dát vyvstat věcem běžným viděním světa skrytým, se tu nabízí. Nuže.
Zkusíme si přiložit na
skutečnost, celou, vnitřní i vnější skutečnost, jakoby dvě souřadnicové osy: dění a bdění (představme si je pro začátek jako kolmé přímky, něco jako
karteziánské souřadnice). Dění je ten ustavičný fluxus skutečnosti,
horizontála, bdění je více či méně vědomý stav, vertikála. Dění je to, že/co se
pořád dál odvíjí ve světě „vnitřním“ i „vnějším“. Je to ono fatální a nezvratné
„dál a dál“, které prožíváme jako skutečnost. Posun na ose bdění (vertikále) je
patrný samozřejmě mezi spánkem a bděním, ještě lépe ale mezi snem obyčejným a
lucidním, případně denním bytím rozptýleným, nebo usebraným. S těmito dvěma
aspekty skutečnosti, děním a bděním, máme všichni zkušenost. Pokud je dáme
dohromady, v jistém smyslu se nám dostává celek toho, co prožíváme.
Skutečnost se dává jako více či méně uvědomované
další a další dění.
Podotýkám, že bych rád
pokládal prostor za abstrakci bdění a čas za abstrakci dění, a také se mi zdá
významné, že zatímco opratě dění většinu času věru nedržíme a je mu vlastní
charakter osudovosti a determinace, bdění máme do jisté, zpravidla omezené míry
pod kontrolou: většinou si nemůžeme příliš volit, co se bude odehrávat, ale
nakolik během dění budeme pozorní, ovlivnit trochu můžeme. Takže bdění souvisí
s etikou (s-vědomí!) a svobodou. Ale o tom třeba jindy.
Takhle se dá popsat a
vidět úplně obyčejný, profánní svět, běžná skutečnost.
Pokud chceme udělat
krok k obsažnějšímu vidění, do kterého se dá zakreslit ve své specifičnosti
i to, co je „posvátné“, případně „esoterní“, trochu si schéma doplníme; ostatně
si o to, zdá se mi, říká.
Dění je možné vidět
jako rytmické a cyklické. Jednak: události se opakují. Slunce vychází a zapadá,
periodicky se vrací hlad a nasycení, nádech a výdech, tep, cyklus ročních
období atd. Ale co je možná důležitější: kromě těchto rytmů je tu i skutková
následnost: když se večer ožeru, ráno mám kocovinu, když budu lidi fackovat,
dříve či později mi taky nějaká přiletí, když budu kouřit dvě krabičky denně,
nejspíš se mi bude špatně dýchat a nakonec chcípnu na rakovinu, a tak dále.
Subjektivita se se svým záměrem exteriorizuje do světa v činu, který se
pak subjektivitě vrací spolu se zpětnou vazbou, jak to vyšlo (poučný poměr
záměr-výsledek). Tahle následnost není mechanická a dokonale odhadnutelná, ale
přece jen je natolik dobře rozpoznatelná, že ji lze docela dobře postřehnout a
těžko popírat; proud dění drží pohromadě tím, že mají činy do jisté míry
předvídatelné výsledky: kdyby to nefungovalo, nešlo by se ani nadechnout. Řekl
bych, že celkem čistá formulace této zákonitosti zní, že naše aktuální situace je tvořená minulými činy a
naše budoucnost je tvořena aktuálními činy. V tomhle dění se, obecně
vzato, zpravidla snažíme dosáhnout štěstí a vyhnout trablům, což se nám
mimochodem zpravidla nedaří zase tak moc, jak bychom si přáli. Ale k tomu třeba
jindy. Zatím zůstaňme na tom, že si dění, tedy první aspekt či osu, představíme
spíše jako kruh (resp. konglomerát mnoha do sebe vzájemně zapuštěných,
propletených atd. cyklů): to, co se děje, se děje furt dokolečka, a to
v jistých rozpoznatelných vzorcích a opakovaných posloupnostech:
smysluplně (jakkoli celý kruh může vypadat úplně nesmyslný). Moji věrní čtenáři
(oba dva, pokud zatím neumřeli) jistě poznali, že v tomto ohledu se zhruba
držím Rudhyara. Známé území ale tímto končí.
Protáhneme si totiž i
osu bdění. Ta ale nejde dokola. Není tomu tak, že do čím hlubšího
bezvědomí se tak či onak dostanu, tím jasnější budu pak mít vědomí. Protáhnout
se osa dá do dvou krajních bodů, které právě nejsou totožné. Směrem dolů si můžeme představit takřka úplně tupou
a inertní matérii, či spíše nicotu. Myslím tím cosi jako limitní stav bezmála
bezvědomé, nijak neuvědomované fragmentární „rozprostraněnosti“, která
v podstatě aktuálně buďto nemůže vůbec být, anebo, i kdyby nakrásně byla,
bude zcela lhostejná. V blízkosti této oblasti se věnují svým fantaziím o
skutečnosti „exaktní“ vědci a kutálejí tu své kameny Sysifovci, a věru se do
blízkosti této oblasti dostávají i entity typu gamblera u stroje, závislého
v kolotoči užívání a absťáku nebo postmoderní zombie přicucnuté očima na
jedovatý cecek dotykového displeje a čím dál prázdnějším pohledem olizující
nekonečný svitek toaletního papíru, do kterého si otírá své mentální exkrementy velká část současného lidstva. Rovněž se zde ztrácí tvorové bez morálky, kterým
- pokud chtějí sami se sebou vydržet v jedné kůži - nezbývá, než o sobě
pokud možno vůbec nevědět. Nechme je v oněch neradostných končinách, když
se jim tam líbí, a podívejme se na druhou stranu osy.
Zde si můžeme
představit její konec, přinejmenším z lidského hlediska, jako stav absolutního bdění: stav Mistra.
Dovolte, abych jej označil za duchovní pól skutečnosti, místo „absolutního
dobra“ (tedy: kde je věčně vše
v pořádku), k němuž přirozeně tíhnou všechna jsoucna, místo
čirého bytí totožného s čirým náhledem atd., no, ono by se dalo
pokračovat, ale nechci zahnout směrem k liturgii, jakkoli jsme tu už až po
uši v teologii, o které bohužel většina dnešních kolegů teologů nemá,
obávám se, ani páru; takže toho raději nechám. Tento stav není bytost; ale bytost (principiálně každá) jej může realizovat, a to až do té míry, že
mezi ní a tímto stavem nebude žádný rozdíl („úplná duchovní realizace“).
Zdá se mi velmi
významné, že (vzdor zdání) směrem nahoru
utrpení slábne a dolů sílí, a tragika lidského života spočívá z velké
části v podléhání klamu, že je tomu naopak („pití na žal“, „zábava“ a jiné
formy zdánlivě ulehčujícího sebezapomenutí).
Teď už si můžeme
představit kužel, který může
posloužit jako slíbená mapa skutečnosti. Jeho vrchol tvoří stav Mistra (můžeme
toto „místo“ pokládat i za bránu do sféry osvícených bytostí) a dole se
kužel ztrácí v tmách takřka absolutní nicoty. Směrem nahoru přibývá vědomí
a bytí, směrem dolů obojího ubývá. Rád bych na počest jednoho nejmenovaného autora
tento kužel označil za „horu analogie“. Analogie zde nicméně má dvojí smysl.
Řetězec analogií je jednak, samozřejmě, vertikální: nižší oblasti se podobají
vyšším (ano, opilecká mrdačka v pátek večer v budce autobusové
zastávky blízko diskotéky ve Staré Huti v jistém
smyslu je analogická mystickému spojení Slunce a Luny na vrcholu Velkého
Díla, i když to skoro není patrné, tak jako je spící podzemní zlato analogické
bdícímu oku Slunce a to zase pravému duchovnímu Slunci záře Mistra). Nicméně:
analogické jsou také, a možná tím spíš i příčiny a následky. A v tom bodě
svého osudu, kde si bytost uvědomí, že jí tohle, sakra, něco připomíná, se možná ocitá na prahu zasvěcení, na úpatí hory
analogie. Tam, kde si všimnu, že realita funguje jako zpětná vazba, se mohu
začít učit. Je to zápis do první
třídy, ne obhajoba disertace, ale je to lepší než nic.
Podstatné se mi jeví,
že se zprvu a většinou nacházíme na šikmé
ploše a máme „přirozenou“ tendenci sklouzávat ke stále rigidnějšímu, tupějšímu
a mechaničtějšímu automatismu (tomuhle klouzání se říkává „dějiny“); a cesta na
opačnou stranu je práce: opus contra naturam. Nebo řekněme jóga,
pokud chápeme, že jóga není gymnastika, ale právě Práce.
A další nikterak bezvýznamné
doplnění: dokud člověk či obecně bytost následuje své okamžité popudy (tedy:
sebe, své omezené, podmíněné a nakonec i iluzorní „já“), bloumá, fláká se a je
v nejlepším případě tulákem, v horším případě turistou,
v nejhorším případě „hledajícím“ (který mívá, jak jsem si
s překvapením všimnul, dojem, že právě „hledání“ je samotná „cesta“, což
je jeden z nejpekelnějších vtipů,
jaké jsem kdy viděl inscenované, a to jsem v jádru veselá kopa a bydlím nýčko
na zatraceně srandovní planetě). Tam, kde se naproti tomu střelka vnitřního
kompasu ustálí ve směru k duchovnímu pólu skutečnosti (bytost nalezne mistra), rodí se poutník. A tedy: praktikující a žák.
Rád bych upozornil a
zdůraznil, že (implicitní) hodnocení zde přítomno vlastně je, nicméně je čistě
subjektivní, nikomu ho nevnucuju a nenárokuju jeho platnost pro kohokoli jiného
než pro sebe. Opravdu nemáme žádnou transcendentní instanci, která by určovala,
že je lepší být mistrem než pekelnou bytostí, pravým člověkem než muňkou,
bdícím než mátohou, živým než mrtvým. A volba mezi větším či menším utrpením,
blouděním či putováním je věcí rozhodnutí, jedno není lepší než druhé nějak
„an sich“. Leda byste chtěli postulovat nějaké věčné hodnoty, pokud možno s pánem
bohem, co je hlídá a buzeruje s nimi, ale popravdě řečeno: hodně štěstí s takovým
hádáním a dokazováním, já bych od toho s dovolením raději dal ruce pryč.
Jak praví jeden významný učitel: samsára je velká, a když chce někdo jít jinam
než směrem k osvícení, je to jeho věc, nikdo ho hledat (ani pronásledovat)
nepůjde.
Mám za to, že existujeme na vlastní odpovědnost, ať už děláme cokoli,
a každý si je sám vždycky a napořád tím nejhorším trestem i nejlepší odměnou.
Osobně mi stačí pouhé vědomí odpovědnosti, abych se snažil dobře vážit každý
krok, ale nechci nikoho přesvědčovat, aby to bral stejně. Teď třeba jsem
zodpovědný za to, abych napsal, co napsat dle svého nejlepšího vědomí a svědomí
mám, a co si z toho kdo vezme, je mi srdečně jedno; a nehodlám ani
zaklínat trpělivé čtenáře představou posledního soudu, strašit peklem a
slibovat nebeské rozkoše. Mluvím s dospělými. Nebo přinejmenším
k dospělým.