úterý 28. listopadu 2023

O bratru našeho Boha (a trochu i o Bohu našeho bratra)

U příležitosti blížící se (před)premiéry krásovské inscenace Wojtylovy hry Bratr našeho Boha tímto pro případné zájemce zveřejňuju dva soubory poznámek, které jsem k inscenaci v různých fázích přípravy pro potřeby souboru sepsal. Samotný Wojtylův text není žádný zázrak, ale objevuje se v něm řada důležitých témat (třeba téma společenské revoluce versus duchovní evoluce, o kterém mimochodem zrovna překládám jednu knížku), a tak doufám, že se je v inscenaci podaří nějak důstojně uchopit, třebaže podmínky přípravy byly a dál jsou i na krásovské poměry hodně komplikované. Tady zatím dávám k dispozici aspoň dva texty o tom, o čem že by to vlastně celé taky mohlo být. Abych se snad nezpronevěřil duchu ani poetice souboru, udělám v tom trochu zmatek. Jako první následuje text, který jsem napsal jako druhý, a po něm následuje ten, který mu předcházel. Šťastnou cestu, a přijďte se někdy podívat na výsledek!     


I.

O bratru našeho Boha a Bohu našeho bratra

Mezi dalšími přesvědčeními, která se utvořila v mé běžné osobnosti během mého zodpovědného, podivně ustrojeného života, je také jedno – nepochybné – přesvědčení, že vždy a všude na zemi, mezi lidmi všech stupňů vývoje porozumění a kterékoli formy projevu faktorů, které v jejich individualitě plodí všemožné ideály, existuje získaná tendence, když se začíná s něčím novým, v každém případě vyslovit nahlas, a ne-li nahlas, alespoň v duchu, onen určitý výrok srozumitelný každému, i zcela negramotnému člověku, který byl v různých epochách formulován různě a v naší době se formuluje následujícími slovy: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.“ (...) Když jsem takto začal, mohu být nyní docela v klidu, a dokonce bych si měl být podle názorů, které ohledně náboženské morálky existují mezi současnými lidmi, mimo veškerou pochybnost jistý, že vše, co bude následovat v tomto mém novém podnikání, půjde, jak se říká, „jako po másle“.

G. I. Gurdžijev, Belzebubova vyprávění jeho vnukovi

O řádu, chaosu a porodních bolestech

Jak už bylo řečeno, poznámky k jednotlivým inscenacím se vždycky rodí takříkajíc za pochodu; práci obvykle předchází několik měsíců četby, nicméně jednotlivé texty, případně promluvy (které zase rostou z bujného podhoubí telefonních rozhovorů s panem režisérem), vznikají vždy ad hoc jako reakce na dané stadium realizace. Celý tvůrčí proces má v sobě něco z křížové cesty a nese v sobě mnoho chaosu – a tím už jsme se jaksi rovnýma nohama ocitli v tom, o čem by tahle hra mohla být.

Člověk je podle bible stvořen k božímu obrazu, ale je (jak známo) zpravidla „pod obraz“; Kristus coby bohočlověk je Bůh, který se zrodil jako člověk, aby tento narušený a pokřivený boží obraz v člověku opravil a ukázal, jak by to mělo vypadat. Světec je pak člověk, který tohoto archetypálního bohočlověka dokonale napodobil, či spíše se s ním dokonale sjednotil.

Kristus je nicméně také boží Slovo, Logos, kterým je, jak víme z prologu Janova evangelia i začátku Geneze, vše stvořeno. Jeho příchod na svět znamená nové stvoření – a když se zrodí světec, toto nové stvoření (které má tendenci časem chátrat – skoro by se dalo říct, že dějinný čas je chátrání) se opakuje. Když tedy Adam vezme na záda kříž bolestí své doby a vystoupá s ním na Golgothu svého sjednocení s Kristem, stává se tvůrcem nového světa; svět totiž, zdá se mi, lidský svět, je především společenství lidí, kteří jsou hluboce vnitřně sjednocení prostřednictvím toho paradigmatického člověka, jehož (vědomě či bezděky) napodobují – takže mluvím o kosmogonii v silném slova smyslu, protože Adam zakládá společenství, řeholní komunitu, která se pro ty, kdo k ní budou náležet, stává světem.

Divadlo jako prostor mezi každodenností a liturgií, inscenace jako magická evokace

Zkusme si představit divadlo někde v prostoru mezi liturgií a všedním životem. Liturgie se divadlu podobá – kněz koneckonců „hraje“ Krista, zvláště při proměňování, nicméně v liturgii se nehraje „jen jako“, kněz zpřítomňuje Krista (alespoň z hlediska svého a účastníků obřadu), reálně, či spíše svátostně. Všední život by se také dal chápat jako divadlo svého druhu – ustavičná improvizace na divadle světa, při níž (lépe či hůře) hrajeme sebe samé, nicméně ani zde to obvykle nevnímáme „jen jako“, svou roli svlékáme až smrtí (a kdo ví jestli). Někde v prostoru mezi těmito dvěma póly se odehrává divadlo – jednání „jen jako“: ani doslovnost, ani svátost. Realistická činohra, která se snaží napodobit běžný život, jak je to jen možné, je blízko pólu každodennosti; magické či surreálné divadlo, které rezignuje na realistické předvádění a působí spíš snově, je na pólu opačném. Bratra našeho Boha bych s ohledem na děsivě blbý scénář i (vcelku nosné) téma doporučoval hrát tak blízko „liturgickému“ pólu, jak je to jen možné – více magie, méně činohry, méně Wojtyly, více takříkajíc Eliadeho třeba…

Ostatně bychom divadlo mohli chápat trochu ve smyslu magické evokace. Při ní mág vyvolává pomocí magických pomůcek a formálně dosti přesně daného rituálu ve specifickém stavu mysli určitou duchovní kvalitu či bytost – a právě o to by mohlo jít zde. Berme tuhle hru jako možnost vyvolat divadelními prostředky ducha světce. Alespoň „jen jako“. Nemyslím, že bychom se měli příliš soustředit na toho konkrétního člověka, který byl prohlášen za svatého z důvodů, jež mohly být (církevně-)politické stejně jako duchovní (ne-li více, znám svého Wojtylu), ale spíše na postavu světce jako takového, tedy člověka, který se z velkého snu života probudil, aniž by fyzicky zemřel, a může z noční můry existence v slzavém údolí hříšného světa probouzet i nás, obyčejné lidi.

Spánek, probuzení, vycházení, návrat

Vlastně ve všech náboženských tradicích, které stojí za řeč, se lidský život, nakolik se věnuje sledování sobeckých vášní, zábavě, rozptylování, kšeftům a dalším pitomostem, z nichž se lidský život obvykle skládá (a život v sekulárně-ateistické společnosti se z nich bohužel skládá takřka výhradně a takříkajíc programově, v čemž spočívá její/jeho obludnost), přirovnává ke snu a podobně. Pokud se trochu blíže podíváme na stav mysli, v němž se člověk zprvu a většinou nachází (či spíše ztrácí), opravdu nejsme daleko od pravdy, když budeme hovořit o hypnóze, uhranutí, zakletí či spánku. To, čemu se říká (dnes takřka pejorativně) „duchovní život“ (či spíše „duchovní práce“ ve smyslu, jak o tom hovořil třeba Gurdžijev, abychom to odlišili od lovu na zážitky v rámci soudobé tzv. „spirituality“), pak spočívá v záměrné a cílevědomé snaze se z tohoto transu probudit a získat alespoň trochu svobody. Tohle probuzení se dá chápat jako „návrat k Bohu“ („přijít k sobě“ a „obrátit se k Bohu“ jsou myslím dvě odlišná vyjádření něčeho velmi podobného: někdy mám dojem, že samotné bdění je vlastně modlitba), tedy do stavu či na místo (ve smyslu metafyzickém, nikoli prostorovém), odkud jsme padli. V tradičních kosmologiích celá skutečnost vyvěrá z jednoho božského Počátku a k němu se opět, pokud jde vše dobře, vrací (lépe řečeno: tento pohyb vycházení a návratu je skutečnost); myslím, že Počátek můžeme chápat jako stav absolutního bdění; vycházení z něj jako rozvíjení (zprvu lucidního) snu; „pád“ jako ztrátu lucidity a zrození noční můry „dějin“; a návrat jako probouzení do prvotního stavu. Rituál tohle drama zpřítomňuje a uvádí účastníky na cestu domů. Pokud tedy za něco stojí. Divadlo a umění vůbec by vůči němu (v nejlepším případě, který se tu a tam objeví i v našich temných časech) mohlo být něco jako ministrant, pokud se dělá pořádně. Domnívám se nicméně dosti jednoznačně, že ho nemůže nahradit ani v nejmenším (a pokud to předstírá, stává se modloslužbou).

Drama tedy začíná i končí stejně: Adam umírá – noří se do záplavy světla a jeho pozemská forma se v ní rozpouští: světec, světlo ze světla, se stává světlem ve světle, žhoucí září věčnosti. Celá hra je pak jeho posmrtné bardo, trip, sen, ve kterém se setkává s fragmenty své mysli (či spíše ve kterém se jeho mysl při rozpouštění do světla setkává s vlastními fragmenty) a svého osudu (což je v podstatě totéž). Nemusíme se ani v nejmenším snažit o realistické ztvárnění čehokoli. Procházíme městečkem Twin Peaks, které se znenadání udělalo v Polsku řadu let před Lynchem, a snažíme se s Adamem projít černým vigvamem do bílého. Jsme ve snu – a právě tím může být představení skutečnější než „skutečnost“ běžného života: v divadle alespoň víme, že sníme.

Trojí cesta

Adam se na začátku ocitá na konci, v záplavě světla, která se (podobna blesku) objevuje, a hned zase mizí. Jeho duše, smutná až k smrti, se ocitá v temnotě a hlubokém hvozdu, pronásledovaná šelmami vlastní mrtvé minulosti. První stadium cesty je černé, plné hniloby a rozkladu; na pohřebišti vlastní mysli se světec in statu nascendi setkává s oživlými mrtvolami vlastních automatismů, zvykových tendencí, neřestí, pitomostí, nečistých vášní a skutků. Temnota oživlá stíny a přízraky – někdejšími přáteli, kteří se ukazují jako larvy, démoni, přízraky – je jeho „svět“, lůno, z nějž se rodí, břemeno, které nese, a zrcadlo, v němž může zahlédnout svou ubohost – a osvojit si tak pokoru (humilitas, v čemž správně slyšíme „humus“; nezapomínejme, že Adam znamená „zemák“, hliněný panák, oživený božím dechem; hrst prachu, která se, když tento Dech ztratí, v prach zase vrátí). Adam se setkává s tím, čím byl, než se začal probouzet. Je to jako náhlý přechod do lucidního snění: nedokáže to, co bylo celým jeho životem, celou šaškárnu s „uměním“ a „kulturou“, brát vážně, protože vidí neskutečnost toho všeho i absurditu zájmu o věci, které nejsou ani mrtvé, protože nikdy nežily. Naproti tomu vidí reálné utrpení živých bytostí, ale uvědomuje si, že člověk nehladoví po chlebu, ale po Bohu, protože je bytostí otevřenou Nekonečnu, bytostí, která v ničem pozemském a konečném nemůže spočinout, které žádný konzumní ráj nepřinese skutečný pokoj.

Z temnoty hemžící se stíny a přízraky se vynořuje její zhuštění a ztělesnění, samotná esence zla a temnoty, vládce podsvětí, Cizinec, který chce zburcovat síly chaosu, aby rozbil pozemsky nedokonalý, přece však nepostradatelný řád. Právě s ním se Adam střetává – a on s Adamem. Střetnutí mezi nimi je skutečně na život a na smrt, a Cizincova nejpodlejší lest v tomto boji spočívá v tom, že se vydává za hlas samotného Adama. Jeho největší lží je polopravda – vyslovuje bolest své – jejich – epochy, ale jeho řešení je falešné, vyvěrá z pýchy (kterou se člověk „ze země“ sám sobě odcizuje nejvíc) a vede jen k prohloubení bolesti a utrpení. Je to výjev jako z egyptské knihy mrtvých, ve kterém sluneční božstvo sestupuje do podsvětí a utkává se s Drakem, Hadem, stvůrou chaosu, aby poté přineslo nový den a s ním obnovení věčného řádu.

Tady se začíná objevovat světlo – ve druhé části, kde Adam po zoufalém tápání začíná nacházet „svůj styl“, se objevuje barva druhé fáze Díla: bílá. Konečně ve třetí části, na konci, kdy je světec plně sebou tím, že se plně sjednotil s Kristem, se objevuje rumělkově červená – a nakonec se vracíme na začátek, kde v temnotě jakoby betlémské zazáří veliké světlo, když světec odkládá kříž pozemského těla a vrací se domů.

Od pokřivené beztvárnosti ke kráse dokonalé formy.

Adam sám na sobě zakouší proces, který pak po něm budou opakovat jeho následovníci. Absence svatosti znamená rozklad a desintegraci, beztvárnost či pokřivenost, a to na těle i na duchu. Kdesi jsem četl krásný příměr, že jako se tělo rozkládá po smrti, když je opustí duše, tak se duše rozkládá a hnije ještě zaživa, když jí schází životodárná jiskra ducha, nebo když tuto jiskru zadusí světské zájmy.

Zkusme si to představit jako cestu třeba od maniodepresivního kolísání nálad k dokonalé stabilitě a oproštěnosti; od ubohosti k ušlechtilosti, od otupělosti k jasnosti; od opileckého vrávorání k dokonalému tanci; nebo od ustavičného lhaní a pokrytectví k pravdomluvnosti a upřímnosti. Tento posun by měl být patrný u Adama a u všech, kteří jej budou následovat.

Adam může ve svých vizích 1/ slyšet chorál; poté 2/ sám zpívat chorál; a nakonec chorál 3/ naučit svoji komunitu. Podobně to může být s modlitbami, prostracemi; mohly by se na scéně objevit nějaké růžence (růženec je vždycky dobrý). Rozdíl mezi dobou před znovuzrozením a po něm by měl být patrný i na tělesném postoji – od ohnutého a křivého k vzpřímenému (člověk jako vtělení vertikály). Krátce: mělo by jít o cestu od neuspořádaného lidství zmítaného vášněmi či opilého otupělostí a blbostí k lidství jako posvátnému tanci, ztvárňujícímu Věčné Slovo.

A na závěr malá úlitba bohům sváru a lásky.

Aby se na celou věc dalo koukat, musí, málo platné, obsahovat i něco lásky a něco sváru. Konflikt máme: Adam proti Cizinci, světlo proti temnotě. Rád bych ho viděl třeba jako šermířský duel (Hamlet, Cyrano…). Láska se dá řešit dvěma způsoby. Teoreticky by bylo možné, aby měl Adam nějakou svou „múzu“, která bude reálná postava (Helena?), ale taky by to mohla být zároveň personifikace božské Moudrosti („Panny Sofie“), která by se mu mohla zjevovat ve snech – a klidně by v nich s ním mohla i velmi fyzicky obcovat, to nikdy neuškodí a je to takříkajíc zcela košer. Případně by mohl mít ve vší počestnosti více následovnic, na nichž bude patrné, že jejich oddanost není ani zdaleka prostá jisté erotické touhy. Potom by ale neměl žádnou upřednostňovat, no a samozřejmě s nimi taky nemůže nic pořádného mít (to bychom se od zvyklostí v kontextu křesťanské cesty ke svatosti už opravdu vzdálili moc). I zde by u něj mohl být patrný nějaký posun – od touhy jako svodu (dovedu si představit, že by Adam mohl jako Nazaretský v Posledním pokušení snít o „normálním“ životě s Helenou) k pohledu na ženu „jako by se díval na hezkého loveckého psa“, jak kdesi o nějakém španělském řeholníkovi píše svatý Jaroslav Durych. Tak či onak se musíme za každou cenu vyhnout obrazu světce jako eunucha, pokrytce či impotentního neurotika, ale zároveň by to neměl být ani v náznaku proutník. Myslím, že cesta mezi těmito dvěma extrémy není nijak úzká, a vzhledem k obsazení na tomto vedlejším, ale oku i duši milém poli nebude těžké něco pěkného vytvořit. Můžeme hrát s mariánskými motivy, mohla by se objevit evangelní „žena-hříšnice“, a koneckonců bych se nebál ani epifanie božské Moudrosti jako „ženy oděné Sluncem“. Jsme koneckonců v postmortálii, kde neplatí jiná omezení než ta, která klade imaginace sama sobě. A ta mohou být tak volná, jak si to jen dovedeme představit.

 

Hodně štěstí!

 

J. V.

 

 

 II.

Bratr našeho Boha: poznámky I.

Jen pár poznámek. Vzhledem k tomu, že nás všechny tlačí čas, se budeme muset všichni smířit s tím, že budou trochu neuspořádané.

 

Témata, která se v textu objevují a neměla by spadnout pod stůl:

 

Úplně zkraje vidíme téma autenticity/neautenticity – v podstatě zhruba (mutatis mutandis) v tom smyslu, jak to má třeba Heidegger v Sein und Zeit (nepodceňujme Wojtylovy znalosti fenomenologie – psal disertaci o Schellerovi; myslím, že autenticitu/neautenticitu v tomhle smyslu měl při psaní opravdu na mysli). V dramatu se dvě skupiny lidí prezentují jako neautentické – kulturymilovní přátelé jdou s proudem a dělají, co „se“ (das Man) dělává, a vychází jim to; naproti tomu pobudové jsou také podmínění zvenčí a chápou se jako oběti okolností, ale na rozdíl od trochu snobských kulturních činovníků jim to moc nevychází. Nicméně ti všichni mají společné, že jejich jednání nevychází zevnitř, ale vlastně jen reagují.

Naproti tomu zde máme dva autentické (příznačně) jedince. Prvním z nich je Cizinec, který představuje takovou titánskou, faustovskou, a zároveň technokratickou formu autenticity zbavenou transcendence. Cizinec nejde s proudem, ale hodlá proud voluntaristicky, a zároveň na základě rozpoznání jeho údajně nutných charakteristik, regulovat. Lidé jsou mu jedno, jde mu o lidstvo. Z hlediska wojtylovského pojetí člověka je to nicméně autenticita falešná, protože jednak nezná transcendenci, jednak nemá úctu k bližnímu.

A pak tu máme Adama, který bere vážně to, o čem jeho uměnímilovní přátelé jen žvaní, a logicky dojde za hranice aktuálního kulturního dění. Bere vážně i to, o čem mluví Cizinec, ale na rozdíl od něj mu není konkrétní bližní ukradený a nevěří v dosahování ušlechtilých cílů opovrženíhodnými cestami. Navíc se vyhne zpupnému nároku na rozpoznání údajného smyslu dějin a jeho totalitní prosazování – místo toho zůstává u pokorné služby bližním, tedy těm, kdo jsou mu blízko.

Osaměle si vydobyde své poslání – během procesu, který asi ne náhodou připomíná Jana z Kříže (téma Wojtylovy habilitace). Jeho temná noc začíná tím, že se v umění propracuje k obrazu Ukřižovaného – tedy tam, kde končí umění a začíná cesta svatosti. (Docela bych mimochodem pracoval s Turínským plátnem, což je koneckonců obraz, který Nazaretský dost možná sám vypálil do vlastního rubáše – a ne, podle všeho to není pozdní falsum, ale záhada.) Jako umělec Adam napodobuje Boha, který si podle Geneze v člověku stvořil svůj obraz. Tenhle obraz se v Adamovi sám zmrvil – a skutečný člověk jako obraz boží se uskutečnil v Kristu. Když Adam jako umělec dojde ke ztvárnění tohoto obrazu, tento obraz se ho zmocní a on se začne proměňovat v něj.

 

Velké téma je spor cizince s Adamem. Cizinec, jednoznačně pokušitel, je revolucionář-technokrat. Nezáleží mu na konkrétních lidech, ale na lidstvu vůbec; konkrétní pomoc konkrétnímu bližnímu je pro něj ztráta času, co naopak má smysl, je zhoršovat beztak neblahou situaci lidstva, aby došlo k výbuchu „spravedlivého“ hněvu. Je to člověk, který by chromou babičku v tramvaji sednout nepustil, aby se tím spíš uskutečnilo revoluční hnutí babiček za právo na násilné obsazení všech sedaček. Myslím, že tenhle přístup k bolestem světa – boj za totalitně zorganizovaný krásný nový svět bez ohledu na skutečné lidi – můžeme dnes vidět nalevo i napravo, a zdá se mi nakonec celkem jedno, jestli se bojuje proti „zvrhlému Západu“, nebo proti „patriarchátu“. Svět je zde uzavřený sám do sebe, je to nietzscheovky působící chumel různých vůlí k moci, a jediné, co se s ním dá dělat, je vnutit mu vůli svou. Příznačné je, že Cizinec dělá dojem opravdu zlého, bezcitného člověka, třebaže se zaklíná obecným dobrem; ostatně největší zvěrstva v dějinách lidstva začínala právě takto a předobrazem této odpudivé postavy byl Lenin, což věru nebyl žádný dobrák.

Naproti tomu Adam žije ve světě otevřeném transcendenci. Chudý je pro něj důležitý jako konkrétní člověk, a zároveň jako ikona Ukřižovaného. Nechce najít konečné řešení, a už vůbec ne na úkor jednotlivců, kteří by mohli padnout za oběť dějinné nutnosti. Chce ulevit v konkrétní nouzi a zároveň ji spatřit jako cestu k Bohu.

 

Aktuální se mi na tomhle dramatu jeví, že se lidstvo možná chystá opakovat nebo už opakuje (zleva i zprava, jak už jsem podotknul) chyby minulého století. Velmi aktuální je náhled, že revoluční změny a „boje“ za něco nebo proti něčemu nejsou jen pomýlené, ale hříšné (hlavní hřích je pýcha, hybris, zpupnost – prohlásit se za majitele a správce smyslu dějin a ten pak prosazovat bez ohledu na cokoli). Příznačně právě takové snahy násilně uskutečnit „vyšší dobro“ vedly k zatím těm nejhorším zvěrstvům – a obávám se, že se to nijak nezmění. Naproti tomu relativně nejvíce dobra za sebou nechávají už od nepaměti světci; a každý člověk v sobě vlastně chová tenhle potenciál. Snad bychom Wojtylovu meditaci mohli chápat jako snahu připomenout, že nejde o to, (násilně) změnit vnější svět, ale usebrat se a zevnitř proměnit sebe v bytost, která bude v tomto světě něco platná – a největší požehnání světu nepřináší samozvaný mesiáš, který přes spáleniště a krvavé řeky kráčí k fantasmagorii konečného cíle dějin, ale autentický světec.

 

Jsem trochu skeptický k Wojtylovu přesvědčení (které je patrné i z toho, jak si údajný bůh údajně „vede“ Adama), že z nahodilých událostí můžeme rozpoznat boží vedení; nebyl bych tak optimistický. (Anebo bych si rád dovolil aspoň tolik optimismu, kolik je potřeba k přesvědčení, že krvavou frašku dějin nediriguje žádný bůh, ale spíše zhovadilost konkrétních bytostí: VŘSR nechtěl bůh, ale Lenin, etc.) Wojtyla byl hluboce přesvědčen o tom, že se bůh zjevuje v dějinách; nejsem si však jistý, jestli chceme divákům zvěstovat boha, který svou prozřetelností tyhle šílené dějiny – stejně jako jednotlivé, neméně šílené lidské osudy – skutečně řídí, jak si to asi opravdu představoval autor. Raději bych se přidržel spíše obrazu Krista Ukřižovaného jako Boha, který je v dějinách přítomen jen jako trpící a zavržený spravedlivý, jenž je všem slušným lidem leda pro smích nebo k vzteku a pohoršení (až po justiční či jinou vraždu), a jako Krista Zmrtvýchvstalého, který je skutečný tím víc – a snad i právě tím –, že v dějinách není, nýbrž je transcenduje, když až z jejich nejzazších hlubin provádí skutečné přehodnocení všech hodnot.

Taky bych byl trochu skeptický k existenciálně-psycho(pato)logickým krizím jinochů a neviděl v nich hned příznaky rodící se svatosti a otisky prstů Božích. Myslím, že se drama může hrát takříkajíc po srsti textu, ale s jistou rezervou či ironickým odstupem vůči poněkud sebestředné hysterii ústřední postavy, která se zjevně pokládá za zvláště vyvolenou samotným „bohem“ a ve změti svých vnitřních hlasů a vnějších událostí chce sledovat volání až z nebeských výšin – což je, přiznejme si (a nezapírejme to divákům), přece jen trochu opovážlivé.

 

No nic, to je prozatím vše. Navazuju na mnohé hovory s Petrem a spoléhám na soudnost čtenářů. Rád bych vás na závěr ujistil, že skrze mě nemluví Bůh o nic víc, než mluvil skrze mladého Wojtylu, a pokud jeho text budete brát cum grano salis, na ten můj vysypte klidně celou slánku, nebo rovnou dvě.

 

Šalom!

 

Jindřich V.

 

 


 

 

 

pátek 10. listopadu 2023

Kadáver svaté Jenovéfy: ruminace o svatosti

Před nějakou dobou se Divadelní společnost dr. Krásy pokoušela o vytvoření inscenace Komedie o svaté Jenovéfě. V průběhu přípravy zemřel jeden člen souboru, který se na inscenaci značnou měrou podílel, a poté už nějak nezbývaly síly a projekt nakonec vyšuměl do ztracena (došlo k nějaké veřejné produkci, kterou jsem neviděl, ale byla to spíš jakási lehce jarmareční kuriozita než řádná inscenace). Během přípravy (a v době kolem nešťastné události, která ji poznamenala) jsem napsal následující text. S odstupem několika měsíců jsem se k němu vrátil; seznav, že se sebou zase jednou tu a tam bezmála souhlasím, ho pouštím alespoň tudy do oběhu. Dnes už bych to samozřejmě napsal jinak, ale zdá se mi, že jde o téma důležité, ba zásadní, a sice se k němu snad někdy ještě vrátím, ale možná nebude škodit, když se je časem budu pokoušet uchopit z více různých stran. Zde je tedy jedna možná (nebo snad alespoň ne zcela nemožná) nesoustavná ruminace na téma svatosti, sepsaná v průběhu jednoho uměleckého ztroskotání. Pěkný den a vše dobré všem.



O svatosti

Meditace zcela nečasová

Malé vysvětlení, spíše osobní

Hned zkraje bych rád podotknul následující. Dušanova nečekaná smrt mě zasáhla stejně jako kohokoli jiného v souboru, a věru nemám ani v nejmenším v úmyslu nějak zpochybňovat, nebo snad dokonce zlehčovat jeho (nezpochybnitelný a zásadní) přínos. Dušan byl velký znalec divadla, ale bohužel neměl smysl pro náboženství, kterému nerozuměl, a možná ani rozumět nechtěl. Následující text začal vznikat ještě za jeho života a vlastně jsem doufal, že se nám jednou podaří v klidu si sednout a o celé záležitosti si pohovořit – věřím, že bychom byli dospěli ne snad k dokonalému souznění, ale alespoň k věcné debatě: měl jsem ostatně vždycky dojem, že když Dušan útočí na náboženství, útočí na jakýsi přízrak, cosi, co nikdy neexistovalo jinde než v hlavách osvícenských a pozdějších kritiků, a kdybychom si byli mohli v klidu vysvětlit, o čem že se to vlastně bavíme, možná bychom se shodli mnohem víc, než by byl býval čekal. K takovému rozhovoru mezi námi nedošlo, což je možná škoda, ale nedá se nic dělat. V souvislosti s chystanou inscenací konstatuju: to, co Dušan zpracoval, alespoň co se mě týče, je platné a nikdo to nezpochybňuje (nebo to přinejmenším ani v nejmenším nehodlám zpochybňovat já). Zároveň je ale třeba si uvědomit, že pokud se snažíme udělat hru pojednávající o světici, nezbývá nám, pokud nechceme sklouznout k lacinému, v zatuchlém českém kotlíku nesmírně (a v nejhorším smyslu toho slova) populárnímu zlehčování na způsob soudruha Trošky a podobných existencí, než abychom se pokusili vzít otázku, co je to vlastně svatost – či spíše kdo je svatý – vážně. No, a nehrající teolog a filosof je tu od toho, aby s tím pomohl, o což se, když už tuhle úlohu z božího dopuštění hraju, tímto pokouším.

O obvyklém nepochopení; výstraha a doporučení

V současné době se kupodivu nejen v populární kultuře, ale také v kultuře takříkajíc vysoké, zpravidla motiv „svatosti“ objevuje v těsné souvislosti s (nepovedenou) sexualitou. Dosti často vidíme, že se „svatost“ (píšu úmyslně v uvozovkách) bere jako jistá forma pokrytectví či choroby – buďto se má ve skutečnosti jednat o sexualitu různě potlačovanou, anebo případně nějak pervertovanou, případně o projev nějaké duševní nevyrovnanosti či poruchy (opět často spjaté se sexualitou). Celkem ještě důstojným příkladem takového nepochopení je třeba Verhoevenova Benedetta; až bolestě ubohým příkladem je pak třeba inscenace Martyrium aneb umění trpět souboru Depresivní děti. Kdyby se takové absurdní nepochopení netěšilo takové popularitě, asi bych se k němu ani nevyjadřoval, nicméně takhle aspoň říkám co možná nejdůrazněji: ano, je to opravdu naprostá blbost. Pravda, v oblasti náboženství se (stejně jako kdekoli jinde) objevují lidé nemocní, pošetilí, nevyrovnaní, neukojení, sexuálně perverzní etc. etc., to však o autentické svatosti neříká zhola nic, tak to raději pusťme z hlavy. (Podobně svatost v zásadě příliš nesouvisí s morálkou – ano, skutečnému světci běžné svody neříkají tolik, aby měl nějaké problémy s „mravností“, ale taková vyrovnanost a přirozená ctnost je vedlejší produkt, ne hlavní věc.)

Pokud by se snad někdo chtěl podívat na něco více méně současného, kde se o svatosti naproti tomu do jisté míry vlastně opravdu pojednává, mohu celkem vřele doporučit Jodorowského film Svatá hora; případně si lze přečíst něco z (pozdního) Daumala, jehož román Hora analogie ostatně tento film inspiroval. O obou těchto tvůrcích lze říct, že jejich tvorba roste z duchovní praxe, což je mimochodem asi jediný způsob, jak vůbec cokoli náboženského pochopit. Jak jinak. Nejlepšími znalci erotiky koneckonců také nejspíš nebudou panicové a panny. A dalo by se pokračovat hluchými muzikology, slepými kunsthistoriky a tak dále po libosti…

Být světec

Co tedy vlastně je svatost, či spíše – kdo je světec či světice? Trochu lapidárně řečeno: je to dokonalý člověk. Pochopitelně se nejedná o „dokonalost“, o jakou usiluje kupříkladu narcis, spíše o její pravý opak: narcis chce dokonalost z hlediska ega, světcova dokonalost spočívá v tom, že se ego rozpustilo a v takto uprázdněném prostoru se tudíž může manifestovat dokonalá – „božská“ či „buddhovská“ (etc.) – přirozenost.

Nebo ještě jinak: My všichni máme nějakou představu o tom, jak by měl člověk vypadat a jaký by měl být – sílu této mnohdy ne zcela vědomé představy můžeme vidět, když se u sebe či druhých setkáme s nějakou nepravostí: víme velmi dobře, jací bychom být neměli; což svědčí o tom, že nějak víme, jací bychom naopak být měli. A světec není nikdo jiný než ten, kdo je skutečně takový, jaký by člověk měl být. Co to znamená?

Nebylo by snad úplně nepřesné říct, že člověka dělá lidským jeho (zpravidla toliko potenciální) svoboda: člověk se umí, nebo alespoň je schopen se naučit, ovládat, a jako takový nemusí být nutně hříčkou okamžitých podnětů a vlivů zvenčí (nebo zevnitř). S tím souvisí, že je člověk na rozdíl od ostatních živočichů nějak otevřený „transcendenci“, řekněme „božství“, ať už tomu budeme rozumět jakkoli. Dalo by se tedy říct, že světec je člověk skutečně, zcela svobodný (jeho rozhodnutí vyplývají z jeho vůle, nejsou určována nahodilými podmínkami, ať už jde o různé náhodné příhody, nebo třeba okamžité nálady či choutky), a nejen že se (jako třeba „mystik“) čas od času „setkává“ s čímsi božským, ale je přímo stálým svatostánkem – žije, řečeno teisticky, v ustavičné boží přítomnosti, anebo řečeno ne zcela teisticky, je ustavičně a dokonale bdělý (což jsou myslím dva způsoby, jak říct jedno a totéž).

Náboženství bychom mohli chápat z jedné strany jako prostor, v němž je možné, aby se světec zrodil; a na druhou stranu bychom je mohli také chápat jako prostor, který světec vytváří: neboť každé náboženství hodné toho jména vzniklo kolem nějakého člověka, který byl živoucím chrámem božství, a díky takovým lidem se rovněž každé náboženství obnovuje – případně se vinou jejich nepřítomnosti, jak tomu je ve velké části západního křesťanství, rozkládá.

V každém případě je dosažení svatosti ve smyslu reálného a stálého zpřítomnění transcendence v lidském těle tím nejvyšším, oč člověk může usilovat, a podle velkého množství svědectví je takové úsilí sice nesmírně náročné, není však nutně odsouzené k neúspěchu. Řekl bych, že by taková snaha nebyla směšná, ani kdyby musela nutně ztroskotat – ale v situaci, kdy máme dlouhou řadu svědectví o jejím úspěšném završení, se mi zdá, jako by zesměšňování svědčilo spíše o ubohosti těch, kdo by měli spíše plakat nad sebou než zlehčovat druhé.

Svatost: v této podobě pochopitelně zcela nepoužitelný návod k použití

Jak se člověk svatým stane? Trochu v rozporu s tím, co o svatosti někdy učí někteří teologové umírajícího západního křesťanství (viděl bych tu mimochodem jistou příčinnost), bych si dovolil nepřijmout představu, že by snad svatost byla výsledkem nějakého zvláštního „vyvolení“ či „poslání“ – tedy představu, že „bůh“ (záměrně to píšu s malým, protože takový bůh je po mém soudu pouhý výmysl, modla) někoho vyvolí jako světce (zatímco všechny ostatní prostě nechá, ať se topí ve svých hříších), způsobí mu něco na způsob psychospirituální koliky, se kterou dotyčný nemůže nic moc dělat, jen ji přestát, a potom se z něj, aniž by pro to musel cokoli dalšího udělat, stává „světec“. Mám dojem, že takové příběhy, pokud jsou pravdivé, pojednávají skutečně spíš o šikovně využitých či zneužitých duševních poruchách. Nechal bych tedy epileptiky i psychotiky být, přál jim vše dobré, ale zbytečně bych je nepřeceňoval.

Pokud se podíváme na životopisy světců z různých náboženství – tedy skutečných mistrů, kteří se vyznačovali skutečně obdivuhodnými vlastnostmi, mnohdy skutečně konali „zázraky“ a přinášeli všem bytostem, s nimiž se setkali, požehnání, prospěch a inspiraci, můžeme vidět, že zpravidla nedostali nic „zadarmo“, ale naopak věnovali svůj život náročnému duchovnímu cvičení v kontextu konkrétní duchovní tradice. Jejich cesta ke svatosti by se dala (vycházím zde z křesťanské mystiky, ale myslím, že se jedná o fenomén univerzální) popsat pomocí pojmů očištění, osvícení a sjednocení či završení.

Očištění (či spíše očišťování) je samozřejmě spjato s konkrétními kultovními úkony, jimiž se mají odstranit nánosy vnitřního bahna, které po sobě nechaly minulé negativní skutky a s nimi spjaté zvykové tendence. Tyto úkony (očistné modlitby, recitace manter, často i velmi náročná fyzická cvičení atd.) bych nepodceňoval, bez takového asketického úsilí se nejedná o cestu k svatosti, ale o iluzi. Očišťování je spojeno s tím, že se ten, kdo po této stezce kráčí, pomalu zříká svých vazeb ke všemu, co jej zotročuje. Uvolňuje se jeho vazba k svodům vnějšího světa – čemuž může napomáhat a zpravidla napomáhá i delší čas strávený v ústraní, mimo dosah světských marností. Také však dochází k očištění nitra, kdy nejen ustávají negativní, tedy zotročující („hříšné“) činy, ale rozpouštějí se i samotné sklony k takovému jednání.

Pokud je očišťování úspěšné, nastává dříve či později „osvícení“. To přináší živou zkušenost, řekněme setkání s božstvím, případně zkušenost svobody od někdejšího zotročení světem i vlastní zhovadilostí. Často se zde ve všech solidních tradicích objevují světelné vize a další mírně i větší měrou „paranormální“ jevy. Podotýkám, že skutečně může jít o fenomény trochu podobné symptomům počínající psychózy (nebo tomu, co se dá někdy zažít pomocí drog); velký rozdíl však spočívá ve vnitřním klidu a stabilitě, jimiž se vyznačuje člověk ducha, ale chybí bláznům i narkomanům.

Fáze „sjednocení“ či „završení“ spočívá především ve stabilizaci a prohloubení toho, co je relativně novou a dosud ne zcela stálou zkušeností ve fázi předchozí. Výsledkem je stav intenzivního, neochvějného bdění spojeného s dokonalou blažeností a mocnou láskou ke všemu jsoucímu; tento stav má ve vrcholných případech tendenci proměňovat i samotné tělo. Stav sjednocení, pokud je autentický, by měl trvat ustavičně, v bdění i spánku, a neměla by jej nijak narušit ani smrt. A to je vše – světec je ten, kdo takového stavu dokonalého osvobození a sjednocení s božstvím, stavu skutečné individuality a dokonalé integrity (= nesmrtelnosti), dosáhl. Známkou toho, že takové dosažení je autentické, je jednak dokonalá stabilita a duševní vyrovnanost; další známkou je od této vyrovnanosti neoddělitelná laskavost, soucitný a milující postoj ke všemu, s čím se světec setkává. Konečně – autentická svatost skutečně má ty kvality, které jí připisoval R. Otto: světec je skutečně „tajemstvím“ (protože jeho vnitřní stav, to co prožívá, si my, běžní lidé a notoričtí hříšníci, dovedeme jen těžko představit); skutečně vyvolává fascinaci – a skutečně je to i bytost poněkud děsivá. Popravdě řečeno bych nikomu, kdo nevzbuzuje trochu té posvátné hrůzy (což naprosto neznamená, že by snad měl hrůzu „pouštět“, spíš naopak), takovou přeslazenou svatost moc nevěřil.

Konec začátku, začátek konce

Moc takových lidí není, ale čas od času se, kam až paměť lidstva sahá, objevují. Sám jsem měl to štěstí, že jsem několik takových bytostí viděl na vlastní oči a zažil na vlastní kůži, a je to zážitek věru otřásající, na který se těžko zapomíná (a nedovedu o jeho autenticitě vážně pochybovat). Pro nás, obyčejné lidi, to myslím může znamenat, že bychom se mohli spolehnout na existenci principiálně otevřené, třebaže snad úzké a neschůdné stezky k tomu nejvznešenějšímu myslitelnému cíli. Což není málo, ba dokonce si v tomto slzavém údolí jen těžko dovedu představit nějak výrazně lepší zprávu. Pokud bychom mohli chystanou hrou tuhle nejvyšší možnost otevřenou člověku tak trochu oslavit, nebo ji aspoň nezatemňovat ostentativním nepochopením (nebo snad nedej bože zlehčováním), bylo by to fajn.