Před nějakou dobou se Divadelní společnost dr. Krásy pokoušela o vytvoření inscenace Komedie o svaté Jenovéfě. V průběhu přípravy zemřel jeden člen souboru, který se na inscenaci značnou měrou podílel, a poté už nějak nezbývaly síly a projekt nakonec vyšuměl do ztracena (došlo k nějaké veřejné produkci, kterou jsem neviděl, ale byla to spíš jakási lehce jarmareční kuriozita než řádná inscenace). Během přípravy (a v době kolem nešťastné události, která ji poznamenala) jsem napsal následující text. S odstupem několika měsíců jsem se k němu vrátil; seznav, že se sebou zase jednou tu a tam bezmála souhlasím, ho pouštím alespoň tudy do oběhu. Dnes už bych to samozřejmě napsal jinak, ale zdá se mi, že jde o téma důležité, ba zásadní, a sice se k němu snad někdy ještě vrátím, ale možná nebude škodit, když se je časem budu pokoušet uchopit z více různých stran. Zde je tedy jedna možná (nebo snad alespoň ne zcela nemožná) nesoustavná ruminace na téma svatosti, sepsaná v průběhu jednoho uměleckého ztroskotání. Pěkný den a vše dobré všem.
O svatosti
Meditace zcela nečasová
Malé vysvětlení, spíše osobní
Hned zkraje bych rád podotknul následující. Dušanova nečekaná
smrt mě zasáhla stejně jako kohokoli jiného v souboru, a věru nemám ani
v nejmenším v úmyslu nějak zpochybňovat, nebo snad dokonce zlehčovat
jeho (nezpochybnitelný a zásadní) přínos. Dušan byl velký znalec divadla, ale
bohužel neměl smysl pro náboženství, kterému nerozuměl, a možná ani rozumět nechtěl.
Následující text začal vznikat ještě za jeho života a vlastně jsem doufal, že
se nám jednou podaří v klidu si sednout a o celé záležitosti si pohovořit
– věřím, že bychom byli dospěli ne snad k dokonalému souznění, ale alespoň
k věcné debatě: měl jsem ostatně vždycky dojem, že když Dušan útočí na
náboženství, útočí na jakýsi přízrak, cosi, co nikdy neexistovalo jinde než
v hlavách osvícenských a pozdějších kritiků, a kdybychom si byli mohli
v klidu vysvětlit, o čem že se to vlastně bavíme, možná bychom se shodli
mnohem víc, než by byl býval čekal. K takovému rozhovoru mezi námi nedošlo,
což je možná škoda, ale nedá se nic dělat. V souvislosti s chystanou
inscenací konstatuju: to, co Dušan zpracoval, alespoň co se mě týče, je platné
a nikdo to nezpochybňuje (nebo to přinejmenším ani v nejmenším nehodlám
zpochybňovat já). Zároveň je ale třeba si uvědomit, že pokud se snažíme udělat
hru pojednávající o světici, nezbývá nám, pokud nechceme sklouznout
k lacinému, v zatuchlém českém kotlíku nesmírně (a v nejhorším
smyslu toho slova) populárnímu zlehčování na způsob soudruha Trošky a podobných
existencí, než abychom se pokusili vzít otázku, co je to vlastně svatost – či
spíše kdo je svatý – vážně. No, a nehrající teolog a filosof je tu od toho, aby
s tím pomohl, o což se, když už tuhle úlohu z božího dopuštění hraju,
tímto pokouším.
O obvyklém nepochopení; výstraha a doporučení
V současné době se kupodivu nejen v populární
kultuře, ale také v kultuře takříkajíc vysoké, zpravidla motiv „svatosti“
objevuje v těsné souvislosti s (nepovedenou) sexualitou. Dosti často
vidíme, že se „svatost“ (píšu úmyslně v uvozovkách) bere jako jistá forma
pokrytectví či choroby – buďto se má ve skutečnosti jednat o sexualitu různě
potlačovanou, anebo případně nějak pervertovanou, případně o projev nějaké
duševní nevyrovnanosti či poruchy (opět často spjaté se sexualitou). Celkem
ještě důstojným příkladem takového nepochopení je třeba Verhoevenova Benedetta;
až bolestě ubohým příkladem je pak třeba inscenace Martyrium aneb umění trpět souboru
Depresivní děti. Kdyby se takové absurdní nepochopení netěšilo takové
popularitě, asi bych se k němu ani nevyjadřoval, nicméně takhle aspoň
říkám co možná nejdůrazněji: ano, je to opravdu naprostá blbost. Pravda,
v oblasti náboženství se (stejně jako kdekoli jinde) objevují lidé
nemocní, pošetilí, nevyrovnaní, neukojení, sexuálně perverzní etc. etc., to
však o autentické svatosti neříká zhola nic, tak to raději pusťme z hlavy.
(Podobně svatost v zásadě příliš nesouvisí s morálkou – ano,
skutečnému světci běžné svody neříkají tolik, aby měl nějaké problémy
s „mravností“, ale taková vyrovnanost a přirozená ctnost je vedlejší
produkt, ne hlavní věc.)
Pokud by se snad někdo chtěl podívat na něco více méně
současného, kde se o svatosti naproti tomu do jisté míry vlastně opravdu
pojednává, mohu celkem vřele doporučit Jodorowského film Svatá hora; případně
si lze přečíst něco z (pozdního) Daumala, jehož román Hora analogie ostatně
tento film inspiroval. O obou těchto tvůrcích lze říct, že jejich tvorba roste
z duchovní praxe, což je mimochodem asi jediný způsob, jak vůbec cokoli
náboženského pochopit. Jak jinak. Nejlepšími znalci erotiky koneckonců také nejspíš
nebudou panicové a panny. A dalo by se pokračovat hluchými muzikology, slepými
kunsthistoriky a tak dále po libosti…
Být světec
Co tedy vlastně je svatost, či spíše – kdo je světec či
světice? Trochu lapidárně řečeno: je to dokonalý člověk. Pochopitelně se
nejedná o „dokonalost“, o jakou usiluje kupříkladu narcis, spíše o její pravý
opak: narcis chce dokonalost z hlediska ega, světcova dokonalost spočívá v tom,
že se ego rozpustilo a v takto uprázdněném prostoru se tudíž může
manifestovat dokonalá – „božská“ či „buddhovská“ (etc.) – přirozenost.
Nebo ještě jinak: My všichni máme nějakou představu o tom,
jak by měl člověk vypadat a jaký by měl být – sílu této mnohdy ne zcela vědomé
představy můžeme vidět, když se u sebe či druhých setkáme s nějakou
nepravostí: víme velmi dobře, jací bychom být neměli; což svědčí o tom, že nějak víme, jací bychom naopak být měli.
A světec není nikdo jiný než ten, kdo je skutečně
takový, jaký by člověk měl být. Co to
znamená?
Nebylo by snad úplně nepřesné říct, že člověka dělá lidským
jeho (zpravidla toliko potenciální) svoboda: člověk se umí, nebo alespoň je
schopen se naučit, ovládat, a jako takový nemusí být nutně hříčkou okamžitých
podnětů a vlivů zvenčí (nebo zevnitř). S tím souvisí, že je člověk na
rozdíl od ostatních živočichů nějak otevřený „transcendenci“, řekněme
„božství“, ať už tomu budeme rozumět jakkoli. Dalo by se tedy říct, že světec
je člověk skutečně, zcela svobodný
(jeho rozhodnutí vyplývají z jeho vůle, nejsou určována nahodilými
podmínkami, ať už jde o různé náhodné příhody, nebo třeba okamžité nálady či
choutky), a nejen že se (jako třeba „mystik“) čas od času „setkává“
s čímsi božským, ale je přímo stálým svatostánkem – žije, řečeno
teisticky, v ustavičné boží přítomnosti, anebo řečeno ne zcela teisticky,
je ustavičně a dokonale bdělý (což
jsou myslím dva způsoby, jak říct jedno a totéž).
Náboženství bychom mohli chápat z jedné strany jako
prostor, v němž je možné, aby se světec zrodil; a na druhou stranu bychom
je mohli také chápat jako prostor, který světec vytváří: neboť každé
náboženství hodné toho jména vzniklo kolem nějakého člověka, který byl živoucím
chrámem božství, a díky takovým lidem se rovněž každé náboženství obnovuje –
případně se vinou jejich nepřítomnosti, jak tomu je ve velké části západního
křesťanství, rozkládá.
V každém případě je dosažení svatosti ve smyslu
reálného a stálého zpřítomnění transcendence v lidském těle tím nejvyšším,
oč člověk může usilovat, a podle velkého množství svědectví je takové úsilí
sice nesmírně náročné, není však nutně odsouzené k neúspěchu. Řekl bych,
že by taková snaha nebyla směšná, ani kdyby musela nutně ztroskotat – ale
v situaci, kdy máme dlouhou řadu svědectví o jejím úspěšném završení, se
mi zdá, jako by zesměšňování svědčilo spíše o ubohosti těch, kdo by měli spíše
plakat nad sebou než zlehčovat druhé.
Svatost: v této podobě pochopitelně zcela nepoužitelný návod k použití
Jak se člověk svatým stane? Trochu v rozporu
s tím, co o svatosti někdy učí někteří teologové umírajícího západního
křesťanství (viděl bych tu mimochodem jistou příčinnost), bych si dovolil nepřijmout představu, že by snad svatost
byla výsledkem nějakého zvláštního
„vyvolení“ či „poslání“ – tedy představu, že „bůh“ (záměrně to píšu
s malým, protože takový bůh je po mém soudu pouhý výmysl, modla) někoho
vyvolí jako světce (zatímco všechny ostatní prostě nechá, ať se topí ve svých
hříších), způsobí mu něco na způsob psychospirituální koliky, se kterou dotyčný
nemůže nic moc dělat, jen ji přestát, a potom se z něj, aniž by pro to
musel cokoli dalšího udělat, stává „světec“. Mám dojem, že takové příběhy,
pokud jsou pravdivé, pojednávají skutečně spíš o šikovně využitých či
zneužitých duševních poruchách. Nechal bych tedy epileptiky i psychotiky být,
přál jim vše dobré, ale zbytečně bych je nepřeceňoval.
Pokud se podíváme na životopisy světců z různých
náboženství – tedy skutečných mistrů, kteří se vyznačovali skutečně
obdivuhodnými vlastnostmi, mnohdy skutečně konali „zázraky“ a přinášeli všem
bytostem, s nimiž se setkali, požehnání, prospěch a inspiraci, můžeme
vidět, že zpravidla nedostali nic „zadarmo“, ale naopak věnovali svůj život
náročnému duchovnímu cvičení v kontextu konkrétní duchovní tradice. Jejich
cesta ke svatosti by se dala (vycházím zde z křesťanské mystiky, ale
myslím, že se jedná o fenomén univerzální) popsat pomocí pojmů očištění,
osvícení a sjednocení či završení.
Očištění (či spíše očišťování) je samozřejmě spjato
s konkrétními kultovními úkony, jimiž se mají odstranit nánosy vnitřního
bahna, které po sobě nechaly minulé negativní skutky a s nimi spjaté
zvykové tendence. Tyto úkony (očistné modlitby, recitace manter, často i velmi
náročná fyzická cvičení atd.) bych nepodceňoval, bez takového asketického úsilí
se nejedná o cestu k svatosti, ale o iluzi. Očišťování je spojeno
s tím, že se ten, kdo po této stezce kráčí, pomalu zříká svých vazeb ke
všemu, co jej zotročuje. Uvolňuje se jeho vazba k svodům vnějšího světa –
čemuž může napomáhat a zpravidla napomáhá i delší čas strávený v ústraní,
mimo dosah světských marností. Také však dochází k očištění nitra, kdy
nejen ustávají negativní, tedy zotročující („hříšné“) činy, ale rozpouštějí se
i samotné sklony k takovému jednání.
Pokud je očišťování úspěšné, nastává dříve či později
„osvícení“. To přináší živou zkušenost, řekněme setkání s božstvím,
případně zkušenost svobody od někdejšího zotročení světem i vlastní
zhovadilostí. Často se zde ve všech solidních tradicích objevují světelné vize
a další mírně i větší měrou „paranormální“ jevy. Podotýkám, že skutečně může
jít o fenomény trochu podobné symptomům počínající psychózy (nebo tomu, co se
dá někdy zažít pomocí drog); velký rozdíl však spočívá ve vnitřním klidu a
stabilitě, jimiž se vyznačuje člověk ducha, ale chybí bláznům i narkomanům.
Fáze „sjednocení“ či „završení“ spočívá především ve
stabilizaci a prohloubení toho, co je relativně novou a dosud ne zcela stálou
zkušeností ve fázi předchozí. Výsledkem je stav intenzivního, neochvějného
bdění spojeného s dokonalou blažeností a mocnou láskou ke všemu jsoucímu;
tento stav má ve vrcholných případech tendenci proměňovat i samotné tělo. Stav
sjednocení, pokud je autentický, by měl trvat ustavičně, v bdění i spánku,
a neměla by jej nijak narušit ani smrt. A to je vše – světec je ten, kdo
takového stavu dokonalého osvobození a sjednocení s božstvím, stavu
skutečné individuality a dokonalé integrity (= nesmrtelnosti), dosáhl. Známkou
toho, že takové dosažení je autentické, je jednak dokonalá stabilita a duševní
vyrovnanost; další známkou je od této vyrovnanosti neoddělitelná laskavost,
soucitný a milující postoj ke všemu, s čím se světec setkává. Konečně –
autentická svatost skutečně má ty kvality, které jí připisoval R. Otto: světec
je skutečně „tajemstvím“ (protože jeho vnitřní stav, to co prožívá, si my,
běžní lidé a notoričtí hříšníci, dovedeme jen těžko představit); skutečně
vyvolává fascinaci – a skutečně je to i bytost poněkud děsivá. Popravdě řečeno
bych nikomu, kdo nevzbuzuje trochu té posvátné hrůzy (což naprosto neznamená,
že by snad měl hrůzu „pouštět“, spíš naopak), takovou přeslazenou svatost moc
nevěřil.
Konec začátku, začátek konce
Moc takových lidí není, ale čas od času se, kam až paměť
lidstva sahá, objevují. Sám jsem měl to štěstí, že jsem několik takových
bytostí viděl na vlastní oči a zažil na vlastní kůži, a je to zážitek věru
otřásající, na který se těžko zapomíná (a nedovedu o jeho autenticitě vážně
pochybovat). Pro nás, obyčejné lidi, to myslím může znamenat, že bychom se
mohli spolehnout na existenci principiálně otevřené, třebaže snad úzké a
neschůdné stezky k tomu nejvznešenějšímu myslitelnému cíli. Což není málo,
ba dokonce si v tomto slzavém údolí jen těžko dovedu představit nějak
výrazně lepší zprávu. Pokud bychom mohli chystanou hrou tuhle nejvyšší možnost
otevřenou člověku tak trochu oslavit, nebo ji aspoň nezatemňovat ostentativním
nepochopením (nebo snad nedej bože zlehčováním), bylo by to fajn.
Žádné komentáře:
Okomentovat