pondělí 11. září 2023

Keraunos

Před několika lety mě zčistajasna napadlo, že bych mohl zkusit napsat něco na způsob metafyzické básně. Během několika málo minut ze mě v pauze mezi překládáním vypadl tenhle text, který do značné míry odráží dojmy ze setkání s mým kořenovým učitelem, a možná hlavně jisté přehodnocování, k němuž to vedlo. Před několika dny jsem na text více méně náhodou narazil a napadlo mě, že bych ho mohl zveřejnit. Dnes už bych ho asi nenapsal, ale asi se pod jeho většinu můžu ještě pořád podepsat, byť i trochu provinile a s mírným údivem, co všechno jsem to vlastně v době napsání věděl či nevěděl... A je tam (přinejmenším) jedna blbost, kterou pro všechny případy nechávám na jejím místě. 

Pokud bude text v případném čtenáři evokovat alespoň něco málo z požehnání, spjatého s výjimečným setkáním, na které jsem tehdy takto (tedy v daném okamžiku nejlépe, jak jsem uměl) reagoval, bude to hezké, a snad to ani neuškodí. Jinak mi budiž odpuštěn jako pouhá hrst nutně nedostatečných slov k jedné z mála důležitých věcí, které se mi kdy staly, a s klidným srdcem zapomenut. Tady je.


Blesk

 

Ze spontánní čistoty neomezené jasnosti

povstává tanec duchovních monád

jiskřících na ostří paprsků vyvěrajících

z nepodmíněného základu všeho.

Žhavá magma prvotní fenomenalizace

skrze zatemnění způsobená rozlišováním

zdánlivého oddělení a iluzorního lepšího či horšího

tuhne do tvaru stále hustších a temnějších světů

jejichž postupně sílící neprostupnost

způsobovaná vzájemnou rozporností vůlí a záměrů

nyní již zdánlivě, avšak nutkavě oddělených bytostí

vyvolává přechod z procesu k formě: Proměnu

taneční figury v sochu a sochy v grimasu utrpení

kterou si prvotní jasnost jako nejzazším signálem

dává na srozuměnou sama sebe. Zde se manifestují

katakomby labyrintu hmotného světa

ověnčené girlandami ozdob z uťatých lidských hlav

a kouzelnými výjevy sabatu čarodějnic.

Jednotlivým úsekům labyrintu vládnou

bytosti od zdánlivých božstev po nejpodlejší démony

aniž by byť i jen na okamžik přestávaly být pouhými

úsměvy, výbuchy smíchu či kokrháním

prvotní jasnosti; atomy-monády si za svého putování

plného strastné rozkoše a rozkošné strasti

vzájemně, prostřednictvím pozic a gest,

na způsob skládačky vytvářejí těla a světy

podobné svou rotací káče udržující rovnováhu silou

vlastního pohybu kolem osy ukazující vždy a nevyhnutelně

k nehybnému společnému pólu. Monády přirozeným sklonem

minulostí podmíněných bytostí

k mdlobnému opakování činů přinášejících opojení

propadají stále hlubšímu

spánku. Pohyb se zastavuje a scéna se zatmívá.

Zůstávají jen slepé činy vyvolané následky jiných slepých činů.

Tu a tam se neskutečnou, tím však hustší tmou ozývá

pláč a skřípění zubů.

 

Dokud náhle

nesjede cestou z prvotní přirozenosti nyní vnímané jako „horní“

Blesk vzněcující zárodečně vždy již přítomný smysl pro

Skutečnost; Blesk, jenž obrací naruby líné kolotání ve směru

k větší otupělosti a trýznivější strasti

a dává vyvstat blahodárnému utrpení spějícímu k zániku utrpení

kázni vedoucí k osvobození; jhu osvobozujícímu z pout.

 

Jsou takoví,

kdo věří, že se tento neposkvrněný blesk rodí ze samotné

agónie zkamenělých andělů a zardoušených hvězd

a takový zážeh bolesti že sám vytváří, nejen živí plamen proměny,

ti však bloudí hůře než prostí náměsíčníci

neboť se nutně vydávají na bludnou pouť bez cíle

poblouzněni představou, že cíl vytvářejí vlastním rozhodnutím

a tedy se mohou beztrestně živit bahnem vlastních sklonů.

Takoví se mění v přízraky rychleji než druzí a jejich

trýzeň vyvolává iluzi, které říkají úspěch:

marný spektákl marnivých bludiček na mrtvolné scéně divadla světa

rozklenuté nad nevyhnutelným chřtánem hrobu.

 

Plamen naší imaginace však stravováním matérie počitků

i světa z nich ustaveného

znovu potají proměňuje vše projevené v lávu prvotního výronu

která se poté transformuje v zář a manifestuje jako prázdnota.

V průběhu této tavby dochází k uvolňování halucinačních obrazů

vyvolaných zahříváním a spalováním sedliny

někdejšího putování labyrintem.

Někteří přízračnému sabatu těchto

zdánlivě oživlých otisků a stop

říkají cesta iniciace. Ve skutečnosti však nejde o víc

než o poslední zoufalý pokus pána světa,

jímž není nikdo jiný než iluzorní já putujícího

zhasit posvátný plamen a opět se zmocnit monády

její pozornosti i síly a znovu pohřbít jiskru svobody

pod haldami strusky mrtvé minulosti.

 

Kéž spontánní čirost neposkvrněné jasnosti

sežehne noční můry a fantomy chmurného tápání

a cesta se svými sny o počátku, cíli a strastiplném bloudění

kéž se rozplyne v nekonečném oceánu démantové prázdnoty

v níž je blesk jasnosti jasností blesku a tvar tvora jen ohnivou výhní

Vozem nekonečného jasu tváře neskonale přítomného Mistra.

 


Žádné komentáře:

Okomentovat