úterý 15. listopadu 2022

Nesoustavná ruminace na téma náboženství

 

Bylo nebylo

Druhdy jsem se ocitl ve zvláštní, trochu nezvyklé situaci; byl jsem pozván na jednu základní školu, abych v osmé třídě pověděl cosi o náboženství (taková věc se člověku, který má za ženu učitelku, dítě školou povinné a nepodaří se mu utajit, co vystudoval, klidně může stát). Pozvání jsem se s vědomím, jak obtížné je téma a omezené moje vědění, rozhodl s trochu těžkým srdcem přijmout; koneckonců jsem ale právě náboženství věnoval zhruba třicet let teoretického i praktického studia, takže se dalo čekat, že budu moci dospívajícím tvorům nastupující generace alespoň říct něco, co sami ještě znát nemohou, i kdyby to měla být jen prezentace vlastních omylů a chyb, jichž věru nebylo nijak málo. Pokusil jsem se k úkolu přistoupit v rámci možností, které mi nechávají jiné aktivity, zodpovědně, a připravil jsem si jakýsi obecný úvod, který v následujícím dávám ve formě, která ani nemá připomínat odborný text, k dispozici případným zájemcům. Vycházel jsem z po mém soudu zdařilých a pozoruhodných přednášek Jamese Cutsingera (Paths of Return; jinak je hromada jeho textů a materiálů na cutsinger.net), což je nedávno zesnulý perenialistický religionista blízký mému srdci, nicméně za to, co prezentuju, nesu plnou zodpovědnost sám, a není to věru míněno jako zjevení definitivní pravdy, ale jako jeden z možných přístupů k věci, který zkrátka z božího dopuštění aktuálně více méně zastávám, nebo aspoň mám většinou takový dojem. Kromě bezprostředního vlivu Cutsingerova je samozřejmě východiskem textu celkem rozsáhlá četba pramenné i další literatury k tématu, jednotlivá díla zde takto implicitně přítomná však neuvádím, je jich moc a už si ani nepamatuju, kterou myšlenku jsem převzal odkud. O originalitu neusiluju ze zásady, takže ji tu nehledejte. Asi bych měl podotknout, že můj pohled na otázku náboženství do značné míry ovlivnilo formální vzdělání v západní teologii a filosofii, celoživotní zájem o (především západní) esoterismus, dlouhotrvající angažmá v tibetském buddhismu, a samozřejmě taky tradicionalismus či perenialismus, který beru jako své teoretické, a do značné míry i praktické východisko. Tolik suchopárný úvod k rovněž suchopárnému pokračování.

Co by mohlo být náboženství aneb první nezáživný pokus o vymezení tématu

Pro začátek podotkněme, že člověk je podle všeho nevyléčitelně náboženský. V podstatě každá kultura či civilizace od pravěku až do současnosti měla něco, co bychom mohli stěží označit jinak než jako „náboženství“, a tam, kde náboženství začíná upadat, nebo dokonce mizet (zpravidla jen aby bylo nahrazeno lacinými imitacemi), to většinou jde s danou kulturou z kopce, jak můžeme vidět na vlastní oči kolem sebe v současné době. Tudíž by náboženství přinejmenším mohlo stát za vážnou pozornost každému, kdo by se chtěl aspoň trochu zorientovat v tom, co znamená být člověkem. Navíc nás zkušenost učí, že pokud se někdo chce stát „nenáboženským“, zpravidla dospěje jen k nějaké formě více méně pokřivené religiozity (asi jako člověka, který rezignuje na sexuální život, libido, co mu leze i ušima, taky snadno usvědčí z toho, že si ukousnul trochu moc velké sousto); dějiny myšlení posledních dvou staletí v tomto ohledu skýtají spoustu cenného, někdy dost zábavného materiálu. Pročež možná stojí za úvahu se s náboženstvím pokusit nějak otevřeně a vědomě vypořádat a neuhýbat před ním do levného agnosticismu, neb se zdá, jako bychom měli spíš na výběr žít nábožensky dobře, nebo špatně, než že bychom si mohli zvolit nábožensky žít, anebo nežít.

Důležitá poznámka: české slovo „náboženství“, v němž slyšíme zaznívat slovo „bůh“, může být zavádějící. Mnohé z toho, co celkem beze sporu pokládáme za náboženství, se více méně obejde bez „boha“ ve smyslu personálně pojaté transcendence – flagrantním příkladem toho je buddhismus (což je samozřejmě západní konstrukt, ale to nechme stranou; kdybychom si komplikovali všechno, co se zkomplikovat dá, nakonec bychom se nikam nedostali, takže prostě budu zde i dál takové drobné nesrovnalosti přeskakovat trochu podobně, jako by nakonec i ten Achilleus nějak tu želvu nejspíš předhonil a jako se šíp nějak přenese přes to, že se přes nic přenést vlastně nemůže, a prostě doletí, kam má. Život je zkrátka moc krátký, než abychom se zaráželi a zastavovali všude, kde bychom se koneckonců zarazit a zastavit mohli; jinak nic proti zarážení a zastavování, jsou to jistě činnosti či trpnosti někdy i libé a snad i bohulibé, nechť se od nich laskaví čtenáři ni spanilomyslné čtenářky nenechávají odradit; teď ale pojďme dál. Takže plnou parou vzad a zpět k věci.)

Možná šikovnější než „náboženství“ je latinské slovo religio, od nějž se odvozuje třebas anglické religion atd. Asi nejčastěji uváděná etymologie (re-ligare, znovu spojit) naznačuje, že je v lidské situaci cosi narušeného, přerušeného, rozpadlého, vymknutého či bědně nespojitého, co chce náboženství/religio napravit či vrátit do patřičného stavu. Skoro by se dalo říci, jako by v nás žila jakási vzpomínka na prvotní dokonalost, o kterou jsme (asi) nějak přišli; a teď nejde o to, jestli je to vzpomínka skutečná, nebo falešná; prostě jen konstatuju, že v lidských bytostech, které na svou lidskost nerezignovaly, bývá přítomná jakási touha po absolutní dokonalosti, která jako by se zakládala na nějakém přinejmenším vágním poznání čehosi takového. To mimochodem vidíme pokaždé, když na něčem poznáme, že to není „úplně ono“: tohle vědomí, že věci nejsou „úplně ono“, si jen těžko můžeme představit bez nějakého povědomí o tom, že a jak by mohly právě takové být. A náboženství představuje snahu tuhle trhlinu zacelit a ránu zhojit; chcete-li, je to pokus o dosažení stavu, který prostě „tak úplně ono“ je.

Nuda pokračuje: pokus o definici

Zkusil bych tedy nesměrodatně a zkusmo (a do značné míry s Cutsingerem) náboženství definovat zhruba jako „soubor nauk a praktik, jimiž se má dosáhnout toho ‚nejvyššího‘, ‚nejzazšího‘, ‚absolutna‘, ‚božství‘ atd.“. Dodal bych k tomu, že je to soubor sdílený více lidmi, není to věc čistě privátní, tj. náboženství má svůj společenský rozměr, ale možná i trochu naschvál vyznavačům dost rozšířeného přístupu, kdy se na tento sociální rozměr náboženství více méně redukuje, bych to nechal trochu stranou a soustředil se spíš na to, co po mém soudu tvoří samotné jeho jádro.

Taková definice si samozřejmě říká o jisté objasnění. Začnu u toho nejtěžšího, zbytek by už měl jít, doufejme, celkem snadno. Co že je tedy to „nejvyšší“, „nejzazší“, „božství“ atd.?

Byl bych hodně opatrný na jakékoli zpředmětňování a zavádění jakéhokoli „pánaboha“, kterého by bylo možné někde „najít“ či k němu „dojít“, protože by někde nějak „byl“ podobně, jako jsou třeba stoly, židle, opice, rakety, hvězdy, černé díry nebo Drdovi čerti (i ve fantazii znamená „někde“) – pokud jsem vůči něčemu jako subjekt proti objektu, vždycky je možné si představit ještě něco vyššího, neboli to, co by překonávalo tuto dualitu. No a samozřejmě bych se na druhou stranu nerad blížil nějakému radikálnímu monismu (tj. že je jen jedno božství a nic jiného a všechno, s čím se setkáváme, je prostě jen jeho projevem a pokládat to za cokoli svébytného je omyl /který je nicméně taky jeho projevem/ a podobně), neboť nehledě na absurdity s tím spjaté musím konstatovat, že se takového přístupu nejspíš týká stejná námitka: nějaké zcela nerozlišené „jedno“ bez čehokoli dalšího si beztak koleduje o to, aby se vůči němu vymezilo ještě něco druhého (třeba aspoň moc té iluze, kterou se nám dává jako mnohé, i když takové prý není), a nadto se vždycky dá myslet i něco vyššího, totiž to, co by (do očí bijící) dualitu i pluralitu zahrnulo, ale úplně nezrušilo (neboť málo platné, s tím, co je diferencované, se kromě trampot užije taky spousta švandy, o kterou by byla celkem škoda přijít), takže viz výše. Tudíž jsem příznivcem jakési střední cesty, kterou bych si nesměrodatně představoval zhruba tak, že by se dalo hovořit prostě o neduálním stavu absolutní dokonalosti, a to o stavu, který sice sám o sobě není odkázaný na jednotlivá jsoucna, která se v něm ráčí či neráčí vynacházet, nicméně kterékoli jsoucno se v něm může nakonec vynajít, aniž by se tím muselo automaticky zrušit, zaniknout a rozpustit.

Pozitivně bych takový stav asi mohl charakterizovat jako stav naplnění všech tužeb, řekněme jako absolutní blaženost. A negativně zas jako nepřítomnost veškeré strasti a podmíněnosti. Přičemž by samozřejmě šlo o dosažení trvalé, neb jiné by popravdě řečeno nebylo právě žádoucí, nebo by to přinejmenším nebyl cíl hodný vážného úsilí. Zároveň jde o stav, z nějž podle většiny náboženských tradic tak či onak vše pochází a má se k tomu tendenci, nebo přinejmenším alespoň nějakou šanci vrátit. Dodejme, že velcí světci všech solidních náboženských tradic – tedy lidé, o jejichž pravdomluvnosti ani příčetnosti nemáme žádný vážný a opodstatněný důvod pochybovat – shodně dosvědčují, že takového stavu lze nějak dosáhnout, a to dokonce ještě za života. A právě to je cílem náboženství (a taky je to asi to jediné, co je na něm, a popravdě řečeno i na lidském životě, skutečně zajímavého, resp. co ospravedlňuje všechny nepříjemnosti s obojím spjaté, co si budeme povídat). Mimochodem možná nejzajímavější a nejpříhodnější způsob, jak o takovém „stavu“ mluvit, je následující: berme to jako stav dokonalého „bdění“ či „probuzení“. A cestu k tomu – tedy celé náboženství, nakolik je hodné toho jména – bychom mohli brát jako snahu se probrat z mátožného polovědomí, které představuje běžný život.

Možná bychom mohli takový „stav“ přirovnat k vrcholu hory a jednotlivá náboženství k různým cestám na tento vrchol. Pozor: neříkám, že se po všech dá „až nahoru“ dojít, že jsou všechny cesty stejně dobré nebo že jsou všechny bezpečné. Vznášejí nicméně (přinejmenším implicitní) nárok, že na vrchol nebo směrem k němu vedou, a jejich hodnotu nelze posoudit jinak než zarathustrovským „dotazováním cest“ – koneckonců to jediné, co člověk může, pokud se chce na vrchol dostat, je prostě některou z cest si vybrat a po ní jít, jak to jen jde: kráčet ve stopách těch, kdo na vrchol došli (nebo se to o nich aspoň tvrdí). Jinak řečeno: vtip náboženského života není v údajně nezaujaté rozpravě o tom, která cesta je lepší, vedené v bezpečném závětří někde hluboko v údolí. Takové konání by nemělo valný smysl ani u bytostí nesmrtelných, ale u smrtelníků jde prostě a jednoduše o ztrátu času.

Rozpory, či spíše rozdíly mezi jednotlivými náboženstvími bychom, pokud se budeme držet obrazu hory, prostě mohli chápat jako odlišnosti v cestách vzhůru z různých stran, a v podstatě bychom mohli různá náboženství chápat jako konečná, a tím i omezená zjevení jednotlivých aspektů transcendentní pravdy, která samozřejmě své konečné manifestace přesahuje (jinak by nebyla moc transcendentní). Opět si ale nemyslím, že bychom měli zaujmout nějaký „neutrální“, nebo spíš povrchně eklektický postoj a vyzobávat z jednotlivých tradic to, co se nám hodí (to je dobré leda pro notorické obyvatele nížiny, kteří si rádi v pohodlí představují, že jsou „ve skutečnosti“ vysoko v horách). Adekvátní postoj je myslím snaha na své vlastní cestě pokročit co nejdál, a přitom jednak být vůči druhým tolerantní a nechávat je, ať si jdou, kudy sami chtějí a potřebují; a jednak brát odlišné tradice spíš jako možné obohacení o jiný úhel pohledu (což může být velmi zdravý lék proti omezenosti každého určitého náhledu) spíš než jako nekalou konkurenci nebo zplozence pekel.

Čtvero aspektů náboženství

Náboženství má obvykle několik hlavních aspektů. Obsahuje zaprvé nauku. Tu bychom, pokud se budeme držet příkladu s horou, mohli přirovnat k mapě; člověk se z ní s ohledem na danou cestu dozvídá, jak vznikla skutečnost, jaká je jeho role v ní, odkud přichází a kam jde, něco o povaze putujícího, cesty i cíle a tak dále.

Další věc, kterou obvykle náboženství obsahuje, je etika, tedy jakési poučení o tom, jak jednat. Zpravidla by se dala shrnout doporučením příliš (nebo pokud možno vůbec) neubližovat druhým bytostem (ani sobě), a taky zpravidla obsahuje jakési směrnice k zlepšení sebeovládání (neboť člověk nezřízený se k vysokohorskému výstupu prostě nehodí). Na Západě máme neblahým vlivem chabého pochopení některých třeba i zajímavých myslitelů (samozřejmě míním hlavně svého oblíbence Nietzscheho) tendenci etiku či morálku podceňovat; to se mi nicméně zdá dost na pováženou, neboť se to v praxi osvědčuje jen velmi bídně. Osobně bych si minimum (a svým způsobem taky maximum) etiky, a to vlastně i etiky náboženské, pro vlastní potřebu formuloval zhruba na způsob přikázání „nebuď debil“; což se mi zdá zcela postačující a dostatečně výmluvné, a co se mě týče, obsahuje to „celý zákon i proroky“, a nadto je to při troše sebereflexe zjevně práce na celý život, tedy alespoň, zdá se mi, pro mě. Což je na jednu stranu moje etické vyznání víry, na druhou stranu ale mám dojem, že se solidní náboženství na něčem zhruba tomu odpovídajícím v podstatě celkem shodnou. A naopak; když si třeba přečteme LaVeyovu „Satanskou bibli“, vidíme, že by se její morálka dala shrnout slovy „buď pokud možno co největší debil“, což mi připadá docela výmluvné i vzhledem k tomu, že jde o záměrný a explicitní výraz sil, které jdou takříkajíc „proti bohu“ – a myslím, že tyhle síly si není třeba představovat jako nějaké více méně půvabné čerty, ale prostě jako lidskou blbost, aroganci, chamtivost, závist a vztek – tedy opravdu nic pěkného, zároveň však něco, co v sobě bohužel máme všichni. A slušné náboženství by se dalo mimo jiné chápat i jako cesta k tomu, tuhle vnitřní bestii zvládnout aspoň natolik, aby moc neničila ostatní lidi, okolní svět ani nás samotné. Tolik k etice.

Dalším významným aspektem náboženství je umění, které s ním bývá zpravidla nějak spjato – snad by se to dalo chápat i tak, že božství se jako nejvyšší dokonalost přirozeně pojí i s krásou, a sakrální umění je jejím výrazem, nakolik je něco takového na zemi vůbec možné. K tomu bych podotknul jen tolik, že se mi právě umění zdá přinejmenším zpočátku jako dosti schůdná přístupová cesta ke kterémukoli konkrétnímu náboženství: pokud se někdo chce třeba dozvědět něco o západním křesťanství, aniž by se příliš nudil nebo riskoval znechucení (což hrozí, pokud se pustíme bez náležité přípravy do studia katechismu, bible nebo církevních dějin), docela bych mu doporučil třeba návštěvu gotické katedrály nebo poslech gregoriánského chorálu. Pokud chcete něco vědět o pravoslaví, podívejte se na ikony. A podobně. Mimochodem: různá obskurní, nevábná, a někdy i nebezpečná náboženská seskupení se zpravidla vyznačují právě tím, že zcela a naprosto postrádají nejen náboženské umění hodné toho jména, ale také byť i jen náznak dobrého vkusu.

A konečně se mi zdá být esencí náboženství samotná praxe – tedy všechny modlitby, obřady, meditace a tak dále. S tou se nelze skutečně obeznámit jinak než jejím prováděním (nepřestává mě překvapovat naivita odborníků, kteří nárokují poznání jakéhokoli náboženského útvaru, aniž by jej důkladně a dlouhodobě praktikovali), takže nezbývá než doporučit si na základě prvních tří něco zvolit a do čtvrtého se (s využitím a pomocí prvních tří) se vší horlivostí pustit.

Náhražky a imitace

Vzhledem k tomu, že nežijeme ve standardní situaci, kdy je lidská společnost jako taková prostoupena náboženskou praxí a do dané tradice je možné vrůstat přirozeně, je třeba se krátce zmínit i o různých náhražkách náboženství, které jsou laciné, třebaže mohou přijít dosti draho, a obecně bych je označil ideologie. Co to je? Představme si, že má člověk ve svém nitru, třeba v srdci, cosi na způsob „trůnu“, tedy privilegovaného, ústředního a stěžejního místa pro to „nejvyšší“ (které samozřejmě není z tohoto omezeného světa; viz výše). Berme to jako cosi na způsob svatyně v nejhlubší hloubi nebo na nejvyšší výsosti nitra, která dělá člověka člověkem (jinak jsme jen opravdu jen vykutálené a zlé opice, bez nichž by bylo na téhle planetě možná lépe). Ideologie vzniká, když se na tohle místo usadí „modla“, tedy něco světského, konečného, omezeného – a tím samozřejmě omezujícího až zotročujícího (neboť člověk je člověkem svou otevřeností absolutnímu, a když na místo téhle otevřenosti vrazí špunt něčeho konečného, jde proti svému nejhlubšímu určení a nutně se křiví a deformuje).

Ideologie nejrozšířenější a tak běžná, že ji není vždy snadné jako takovou – a jako nesamozřejmou – rozpoznat, je individualismus. Zde se na trůn ve vlastním nitru usadí samotný omezený profánní člověk, resp. jeho zlomek, řekněme tomu „ego“, a tím se „bohem“ stává on sám, jeho omezené náhledy, tužby, přání a cíle. O destruktivitě (a naprosté nesamozřejmosti) tohoto postoje, který se stal čímsi na způsob určující charakteristiky moderního sekulárního ateismu, se myslím není třeba začátkem 21. století příliš rozepisovat, stačí se trochu porozhlédnout a zamyslet.

Dále máme „světské ideologie“. V nich se na „trůn“ usadí kterákoli myšlenka či cíl, kterého lze dosáhnout prostředky z tohoto světa, do nějž také patří, a neobsahuje žádnou transcendenci. Typickým příkladem může být třeba komunismus či nacismus: dosažení spásy (pokud možno násilnou) reorganizací společnosti. V dnešní době a v té oblasti, kde žijeme, hrají takovou roli jak konspirační teorie o zvrhlém Západu a pokud možno násilné obrodě z Východu – třeba spojené s denacifikací; anebo z druhé strany třeba boj proti „patriarchátu“ a za práva „utlačovaných“, případně bitvy o „záchranu“ planety. Myslím, že rozdíl mezi prosazováním ideologie a normální společenskou angažovaností (třeba i správnou a ušlechtilou) spočívá ve fanatismu: člověk, který propadl ideologii, se chová, jako by bojoval za Dobro proti Zlu, ne jako zastánce určitého názoru, o kterém ví, že nemusí být správný, ale prostě se mu aktuálně zdá jako zhruba tak nejlepší (aniž by proto přestával být přístupný diskusi). Bytosti posedlé démony světských ideologií poznáme podle křiku a potkáme je myslím dost často na demonstracích, pokud máme tu smůlu, že se k nějaké připleteme.

Konečně se ideologií stává i samotné náboženství, pokud začne brát své symbolické výpovědi doslovně, místo aby bylo odkazem k tomu, co je „vždy vyšší“, a jako takové to tudíž překračuje každou konečnou a omezenou formulaci. V tomto případě se používají dogmatické formule či svaté knihy jako zbraně proti nevěřícím, případně manuály na jejich odsouzení; myslím, že každé netolerantní náboženství lze podezírat z toho, že se tímto způsobem stává (nebo už stalo) ideologií.

Jak na to

Teď něco málo k tomu, jak se náboženství vlastně „dělá“. To se člověk v konkrétním případě samozřejmě dozví od samotných nositelů toho kterého náboženství; takže tohle je jen zcela obecné, nezávazné a vágní tlachání o tom, co ve skutečnosti má i nějaký konkrétní obsah a nemusí to být vůbec nezajímavé. Následující tedy míním jako jakýsi obecný úvod do toho, s čím se lze setkat a jaké jednání člověka může čekat, když se rozhodne praktikovat nějaké náboženství, případně jaké možnosti jednání se v tomto směru nabízejí.

V některých tradicích se rozlišují čtyři „cesty k bohu“, které nicméně bývají zpravidla alespoň nějak obsaženy v tradicích všech; tohle rozlišení se mi zdá celkem přínosné, takže se ho pokusím krátce představit.

Cesta skutků znamená vykonávat nějakou nezištnou činnost pro dobro druhých, což v konečném důsledku znamená totéž jako „sloužit bohu“. K poznání transcendentní skutečnosti zde, zdá se mi, dochází tím, že se člověk jakoby staví do proudu lásky, která jej přesahuje, a tím, že ji uplatňuje, ji zároveň poznává a s ní se sjednocuje. Asi je dobré to odlišovat od „páchání dobra“ – a tohle odlišení nemusí být vždycky snadné, proto je zde asi na místě jistá obezřetnost, neboť sednout na této cestě na lep ideologii je velmi snadné.

Cesta lásky bývá spojená s citovou oddaností božství, která se často zaměřuje na lidského zástupce, mistra či gurua. Tohle je podle všeho dosti jistá cesta – oddanost se v řadě tradic chápe asi právem jako jedna z nejjistějších stezek do nebe – nicméně na ni je třeba mít trochu specifický talent, kterým neoplývám, pročež toho o ní mnoho říct bohužel nemůžu. Podle věrohodných svědectví to funguje, čemuž rád věřím a mám k tomu (opravdu) úctu, tečka.

Cesta poznání bývá spojená se studiem a intelektuální reflexí, která nicméně není samoúčelná, ani samozřejmě není jejím cílem složit zkoušku nebo dosáhnout na nějakou akademickou hodnost apod. (i když se to nevylučuje), ale prostřednictvím pojmového myšlení, zpravidla teologického či filosofického, koncepty (nakonec, po vyčerpání jeho možností) překročit. Zdá se mi, že touto cestou šli v době historicky dohledné a kulturně blízké třeba čeští filosofové Ladislav Klíma a Egon Bondy; pro oba byla filosofie nedílně spjata s jistou (nejspíš dost hlubokou) mystickou zkušeností a oba jsou docela srozumitelní a jako celkem zábavní a v rámci možností pochopitelní zástupci tohoto přístupu stojí za přečtení. Zdá se mi, že na obou jsou také dobře patrné nástrahy této cesty.

Konečně existuje cesta, kterou bych neváhal označit jako „královskou“ (protože se za nejpřímější zpravidla považuje), tedy cesta meditace či duchovní praxe. Pokud budeme toto slovo chápat zcela obecně, je to vlastně cesta praxe „jógy“ (v nejširším smyslu) ve smyslu cílené a metodické duchovní práce za účelem exaltace stavu bytí praktikujícího s cílem dosáhnout „metafyzické mutace“ či řečeno nesměrodatně, ale v tomto kontextu ne zcela nemístně, jazykem alchymie „transmutace“, tj. proměny padlého světského bytí v bytí takříkajíc božské. Tolik ke čtyřem cestám.

Cutsinger taky rozlišuje různé úrovně „míry zapojení“ do náboženského života. „Víra“ představuje cosi jako vágní náboženské přesvědčení spojené s nepříliš hlubokou praxí; stav, kdy z doslechu víme, že existuje jakási „hora“ a ta že má nějaký „vrchol“, a na základě těchto informací k ní jdeme, a řekněme, že přitom mírně (ale zase znatelně) stoupáme.

„Důvěra“ představuje osobnější spolehnutí na transcendentní skutečnost – stoupáme strměji, hora je na dosah, vrchol matně na dohled.

„Zkušenost“ znamená, že člověk na vlastní kůži zažije dotek božství; řekněme, že vystupuje na horu, a když se rozhlédne, na základě lepšího výhledu z větší výšky si dovede aspoň nejasně představit, jaké pěkné to asi bude na vrcholu; díky tomu taky už sám ví, proč a kam vlastně jde, aniž by se musel spoléhat na líčení druhých.

A konečně „transformace“; tu Cutsinger chápe jako výjimečnou záležitost, která se týká vlastně jen mystiků, kdy dochází k hluboké a nevratné proměně celého bytí člověka. Doplnil bych, že taková proměna je myslím hlavně výsledkem soustavné a dlouhodobé duchovní práce, spíš než že by byla důsledkem nějaké zvláštní „milosti“. „Božství“, ať už je budeme chápat jakkoli, bychom myslím mohli přirovnat spíše ke Slunci, které svítí ustavičně na dobré i na zlé, než despotickému panovníkovi, který si vybírá podle sympatií či aktuálního rozmaru, koho si vyvolí a koho zavrhne. Slunce svítí, a je na jednotlivém člověku, jestli bude zalezlý někde v podzemní jeskyni nebo na jiném temném a neradostném místě, anebo se pokusí vyhrabat na světlo. Analogicky je i možnost „proměny“ otevřená více méně komukoli a otázka není, nakolik se „transcendence“ „snaží“ někoho „spasit“, ale nakolik se snaží člověk vyhrabat z bahna, do kterého sám zapadl, anebo řečeno pozitivně – nakolik se snaží ku prospěchu svému i ostatních bytostí uskutečnit potenciál, který je mu přirozený.

Potom je ale samozřejmě otázka, jak se to konkrétně dělá. Odpověď na tuto otázku představuje takzvaná „posvátná tradice“. Co to je? Řekněme, že v dějinách lidstva (současnost nevyjímaje) existovali i existují lidé, kteří se dostali až na samotný vrchol, alespoň co se týče lidského světa; a ještě než zmizeli z dohledu nás, obyčejných lidí, nechali po sobě informace a nástroje, jak se dostat tam, kam se dostali i oni. A právě tahle sada instrukcí a nástrojů, spojená s živou duchovní přítomností mistra, který je předal („požehnáním“), by se dala nazvat „posvátná tradice“. V rámci posvátné tradice je zpravidla zapotřebí učitel (v některých tradicích je nepostradatelný, v některých se lze učit i z knih, nicméně platí, že ty účinnější a spolehlivější se zpravidla bez učitele neobejdou) a obvykle zde probíhá soustavné a pravidelné cvičení, které se týká těla (zvláštní pozice či pohyby, příklad jsou třeba jógové ásany nebo súfíjské posvátné tance), energie (dechová cvičení, recitace manter) a mysli (vizualizace, cvičení koncentrace). Je třeba upozornit, že takové cvičení vyžaduje opravdu hodně času a úsilí – nemluvíme tady o víkendových seminářích, ale spíše o letech a desetiletích každodenní několikahodinové praxe. Lidé ze Západu si často omylem začnou připadat celí osvícení po jednom LSD tripu či holotropním dýchání, nebo třeba po pár měsících, kdy si každý den na hodinu dvě zameditují; existuje jen málo věcí tak zhoubných, jako je takové „předčasné osvícení“, raději to proto zdůrazňuju. I když člověk chce dosáhnout něčeho z hlediska věčnosti tak bezvýznamného, jako je třeba vysokoškolský titul, musí pár let celkem usilovně pracovat – a tady se bavíme o něčem nesrovnatelně významnějším, ale také samozřejmě úměrně tomu i náročnějším. Nedoporučuje se proto spoléhat na instantní postupy; „rychlé“ či „snadné“ zde zpravidla znamená prostě a jednoduše „falešné“.

„Transformace“ by měla mít jisté známky, že probíhá úspěšně, pokud tedy úspěšně probíhá. Za základní, nepostradatelné (a mimochodem nijak snadno dosažitelné) známky uskutečnění lze pokládat co možná úplnou emoční stabilitu, vyrovnanost a klid, což by mělo být spojené s laskavostí a soucitem ke všem cítícím bytostem. Celá duchovní práce by se dala chápat jako „probouzení“ z čehosi na způsob snu či hypnózy, a tudíž se během ní rozvíjí i jasné, nerozptýlené vědomí v běžném životě a posléze i ve spánku, a nakonec i ve stavech po smrti. Dále se celkem často rozvíjejí různé více méně mimořádné schopnosti typu mimosmyslového vnímání, prekognice, telepatie, léčitelských schopností atd. V rámci praxe se v různých tradicích také často objevují světelné vize – které v některých případech nevidí jen dotyčný praktikující, ale také lidé kolem něj – a zkušenosti „vnitřního tepla“, které vedou mimo jiné i k mimořádné odolnosti vůči chladu. Na nejvyšších dohledných úrovních lidství se objevují fenomény související s překonáním smrti a transformací těla: relativně častým jevem je neporušenost těla praktikujícího delší čas po smrti, výjimečně dochází i k proměně fyzického těla ve světlo, a to buďto po smrti (známý fenomén tzv. duhového těla), nebo ještě před ní. Zhruba tak vypadá z velké dálky a zvenčí konečný cíl náboženských aktivit; pokud by náboženství jako celek bylo vtip, překonání smrti a dosažení života věčného by byla jeho pointa. Rád bych zdůraznil, že se nejedná o cíl, který by bylo dosáhnout snadné, nicméně se také nejedná, pokud můžeme věřit dlouhé řadě úctyhodných a dosti hodnověrných svědectví z mnoha dob (včetně nedávné minulosti a současnosti) a celé řady náboženských tradic, ani o cíl zcela nedosažitelný.

Kudy kam, velmi stručně

Na okraj bych rád podotkl několik věcí o tom, jak se zorientovat na současné, místy krajně nepřehledné náboženské scéně. Jakou tradici zvolit a jak?

Domnívám se, že jistou známkou spolehlivosti tradice je její stáří. Všechny lidské záležitosti (a náboženství samozřejmě je lidská záležitost) jsou více či méně poznamenány tím, jaká pakáž lidstvo je, tudíž od lidských institucí a organizací nemůžeme očekávat dokonalost; pokud však něco vydrží navzdory svým nositelům (zde tedy nám, lidem) tisíc let, zdá se mi docela pravděpodobné, že na tom něco přece jen bude. Pokud je náboženský útvar mladší, osobně ho mám tendenci pokládat za podezřelou novotu. Hovořím samozřejmě o tisíciletí(ch) nepřerušených tradic, ne o pokusech třeba „obnovit“ dávno zaniklý kult starých pohanských božstev, to je věc tak nová, že skoro nestojí za povšimnutí.

Jako další důležité měřítko se mi zdá věrohodnost nositelů, což asi není třeba komentovat.

Dnešní doba má dokonce i některé výhody, a jednou z nich je snadná dostupnost informací; ve snaze zorientovat se ve světě náboženství je tato dostupnost velmi cenná. Kritická práce se zdroji by měla být samozřejmostí i v této oblasti.

Last but not least – stejně jako ve všech ostatních oblastech života je i zde na místě naslouchat hlasu zdravého rozumu a nenechat se napálit. Nemyslím, že by bylo dobré zásadně nikomu nevěřit – ochota kriticky myslet není paranoia –, ale mám za to, že je třeba pečlivě zvažovat, komu a čemu věřit budeme.

Konec

Zhruba v tomto smyslu jsem besedu na základní škole ukončil. Kupodivu neusnuli, ba dokonce reagovali a kladli různé důvtipné a obmyslné otázky. Na závěr jsem si ještě chvíli vyprávěli duchařské historky, které měly úspěch samozřejmě největší, no ale ty si nechám od cesty. Hodně štěstí (anebo alespoň málo smůly) všem, kdo dočetli až sem, a samozřejmě i ostatním.