Bylo nebylo
Druhdy jsem se ocitl ve zvláštní, trochu nezvyklé situaci;
byl jsem pozván na jednu základní školu, abych v osmé třídě pověděl cosi o
náboženství (taková věc se člověku, který má za ženu učitelku, dítě školou
povinné a nepodaří se mu utajit, co vystudoval, klidně může stát). Pozvání jsem
se s vědomím, jak obtížné je téma a omezené moje vědění, rozhodl s trochu
těžkým srdcem přijmout; koneckonců jsem ale právě náboženství věnoval zhruba
třicet let teoretického i praktického studia, takže se dalo čekat, že budu moci
dospívajícím tvorům nastupující generace alespoň říct něco, co sami ještě znát
nemohou, i kdyby to měla být jen prezentace vlastních omylů a chyb, jichž věru
nebylo nijak málo. Pokusil jsem se k úkolu přistoupit v rámci
možností, které mi nechávají jiné aktivity, zodpovědně, a připravil jsem si
jakýsi obecný úvod, který v následujícím dávám ve formě, která ani nemá
připomínat odborný text, k dispozici případným zájemcům. Vycházel jsem
z po mém soudu zdařilých a pozoruhodných přednášek Jamese Cutsingera (Paths of Return; jinak je hromada jeho
textů a materiálů na cutsinger.net), což je nedávno zesnulý perenialistický
religionista blízký mému srdci, nicméně za to, co prezentuju, nesu plnou
zodpovědnost sám, a není to věru míněno jako zjevení definitivní pravdy, ale
jako jeden z možných přístupů k věci, který zkrátka z božího
dopuštění aktuálně více méně zastávám, nebo aspoň mám většinou takový dojem.
Kromě bezprostředního vlivu Cutsingerova je samozřejmě východiskem textu celkem
rozsáhlá četba pramenné i další literatury k tématu, jednotlivá díla zde
takto implicitně přítomná však neuvádím, je jich moc a už si ani nepamatuju,
kterou myšlenku jsem převzal odkud. O originalitu neusiluju ze zásady, takže ji
tu nehledejte. Asi bych měl podotknout, že můj pohled na otázku náboženství do
značné míry ovlivnilo formální vzdělání v západní teologii a filosofii,
celoživotní zájem o (především západní) esoterismus, dlouhotrvající angažmá
v tibetském buddhismu, a samozřejmě taky tradicionalismus či
perenialismus, který beru jako své teoretické, a do značné míry i praktické
východisko. Tolik suchopárný úvod k rovněž suchopárnému pokračování.
Co by mohlo být náboženství aneb první nezáživný pokus o vymezení tématu
Pro začátek podotkněme, že člověk je podle všeho
nevyléčitelně náboženský. V podstatě každá kultura či civilizace od
pravěku až do současnosti měla něco, co bychom mohli stěží označit jinak než
jako „náboženství“, a tam, kde náboženství začíná upadat, nebo dokonce mizet (zpravidla
jen aby bylo nahrazeno lacinými imitacemi), to většinou jde s danou
kulturou z kopce, jak můžeme vidět na vlastní oči kolem sebe
v současné době. Tudíž by náboženství přinejmenším mohlo stát za vážnou
pozornost každému, kdo by se chtěl aspoň trochu zorientovat v tom, co
znamená být člověkem. Navíc nás zkušenost učí, že pokud se někdo chce stát
„nenáboženským“, zpravidla dospěje jen k nějaké formě více méně pokřivené
religiozity (asi jako člověka, který rezignuje na sexuální život, libido, co mu
leze i ušima, taky snadno usvědčí z toho, že si ukousnul trochu moc velké
sousto); dějiny myšlení posledních dvou staletí v tomto ohledu skýtají
spoustu cenného, někdy dost zábavného materiálu. Pročež možná stojí za úvahu se
s náboženstvím pokusit nějak otevřeně a vědomě vypořádat a neuhýbat před
ním do levného agnosticismu, neb se zdá, jako bychom měli spíš na výběr žít
nábožensky dobře, nebo špatně, než že bychom si mohli zvolit nábožensky žít,
anebo nežít.
Důležitá poznámka: české slovo „náboženství“, v němž
slyšíme zaznívat slovo „bůh“, může být zavádějící. Mnohé z toho, co celkem
beze sporu pokládáme za náboženství, se více méně obejde bez „boha“ ve smyslu
personálně pojaté transcendence – flagrantním příkladem toho je buddhismus (což
je samozřejmě západní konstrukt, ale to nechme stranou; kdybychom si
komplikovali všechno, co se zkomplikovat dá, nakonec bychom se nikam nedostali,
takže prostě budu zde i dál takové drobné nesrovnalosti přeskakovat trochu
podobně, jako by nakonec i ten Achilleus nějak
tu želvu nejspíš předhonil a jako se šíp nějak
přenese přes to, že se přes nic přenést vlastně nemůže, a prostě doletí, kam
má. Život je zkrátka moc krátký, než abychom se zaráželi a zastavovali všude,
kde bychom se koneckonců zarazit a zastavit mohli; jinak nic proti zarážení a
zastavování, jsou to jistě činnosti či trpnosti někdy i libé a snad i bohulibé,
nechť se od nich laskaví čtenáři ni spanilomyslné čtenářky nenechávají odradit;
teď ale pojďme dál. Takže plnou parou vzad a zpět k věci.)
Možná šikovnější než „náboženství“ je latinské slovo religio, od nějž se odvozuje třebas
anglické religion atd. Asi nejčastěji uváděná etymologie (re-ligare, znovu
spojit) naznačuje, že je v lidské situaci cosi narušeného, přerušeného,
rozpadlého, vymknutého či bědně nespojitého, co chce náboženství/religio
napravit či vrátit do patřičného stavu. Skoro by se dalo říci, jako by
v nás žila jakási vzpomínka na prvotní dokonalost, o kterou jsme (asi) nějak
přišli; a teď nejde o to, jestli je to vzpomínka skutečná, nebo falešná; prostě
jen konstatuju, že v lidských bytostech, které na svou lidskost
nerezignovaly, bývá přítomná jakási touha po absolutní dokonalosti, která jako
by se zakládala na nějakém přinejmenším vágním poznání čehosi takového. To
mimochodem vidíme pokaždé, když na něčem poznáme, že to není „úplně ono“: tohle
vědomí, že věci nejsou „úplně ono“, si jen těžko můžeme představit bez nějakého
povědomí o tom, že a jak by mohly právě takové být. A náboženství představuje
snahu tuhle trhlinu zacelit a ránu zhojit; chcete-li, je to pokus o dosažení
stavu, který prostě „tak úplně ono“ je.
Nuda pokračuje: pokus o definici
Zkusil bych tedy nesměrodatně a zkusmo (a do značné míry s Cutsingerem)
náboženství definovat zhruba jako „soubor
nauk a praktik, jimiž se má dosáhnout toho ‚nejvyššího‘, ‚nejzazšího‘, ‚absolutna‘,
‚božství‘ atd.“. Dodal bych k tomu, že je to soubor sdílený více lidmi, není to věc čistě
privátní, tj. náboženství má svůj společenský rozměr, ale možná i trochu naschvál
vyznavačům dost rozšířeného přístupu, kdy se na tento sociální rozměr
náboženství více méně redukuje, bych to nechal trochu stranou a soustředil se
spíš na to, co po mém soudu tvoří samotné jeho jádro.
Taková definice si samozřejmě říká o jisté objasnění. Začnu
u toho nejtěžšího, zbytek by už měl jít, doufejme, celkem snadno. Co že je tedy
to „nejvyšší“, „nejzazší“, „božství“ atd.?
Byl bych hodně opatrný na jakékoli zpředmětňování a zavádění
jakéhokoli „pánaboha“, kterého by bylo možné někde „najít“ či k němu
„dojít“, protože by někde nějak „byl“ podobně, jako jsou třeba stoly, židle,
opice, rakety, hvězdy, černé díry nebo Drdovi čerti (i ve fantazii znamená
„někde“) – pokud jsem vůči něčemu jako subjekt proti objektu, vždycky je možné
si představit ještě něco vyššího, neboli to, co by překonávalo tuto dualitu. No
a samozřejmě bych se na druhou stranu nerad blížil nějakému radikálnímu monismu
(tj. že je jen jedno božství a nic jiného a všechno, s čím se setkáváme,
je prostě jen jeho projevem a pokládat to za cokoli svébytného je omyl /který
je nicméně taky jeho projevem/ a podobně), neboť nehledě na absurdity s tím
spjaté musím konstatovat, že se takového přístupu nejspíš týká stejná námitka:
nějaké zcela nerozlišené „jedno“ bez čehokoli dalšího si beztak koleduje o to,
aby se vůči němu vymezilo ještě něco druhého (třeba aspoň moc té iluze, kterou
se nám dává jako mnohé, i když takové prý není), a nadto se vždycky dá myslet i
něco vyššího, totiž to, co by (do očí bijící) dualitu i pluralitu zahrnulo, ale
úplně nezrušilo (neboť málo platné, s tím, co je diferencované, se kromě
trampot užije taky spousta švandy, o kterou by byla celkem škoda přijít), takže
viz výše. Tudíž jsem příznivcem jakési střední cesty, kterou bych si
nesměrodatně představoval zhruba tak, že by se dalo hovořit prostě o neduálním stavu absolutní dokonalosti, a to o stavu,
který sice sám o sobě není odkázaný na jednotlivá jsoucna, která se v něm
ráčí či neráčí vynacházet, nicméně kterékoli jsoucno se v něm může nakonec
vynajít, aniž by se tím muselo automaticky zrušit, zaniknout a rozpustit.
Pozitivně bych takový stav asi mohl charakterizovat jako
stav naplnění všech tužeb, řekněme jako absolutní blaženost. A negativně zas
jako nepřítomnost veškeré strasti a podmíněnosti. Přičemž by samozřejmě šlo o
dosažení trvalé, neb jiné by popravdě řečeno nebylo právě žádoucí, nebo by to
přinejmenším nebyl cíl hodný vážného úsilí. Zároveň jde o stav, z nějž
podle většiny náboženských tradic tak či onak vše pochází a má se k tomu
tendenci, nebo přinejmenším alespoň nějakou šanci vrátit. Dodejme, že velcí
světci všech solidních náboženských tradic – tedy lidé, o jejichž
pravdomluvnosti ani příčetnosti nemáme žádný vážný a opodstatněný důvod
pochybovat – shodně dosvědčují, že takového stavu lze nějak dosáhnout, a to dokonce ještě za života. A právě to je
cílem náboženství (a taky je to asi to jediné, co je na něm, a popravdě řečeno
i na lidském životě, skutečně zajímavého, resp. co ospravedlňuje všechny
nepříjemnosti s obojím spjaté, co si budeme povídat). Mimochodem možná
nejzajímavější a nejpříhodnější způsob, jak o takovém „stavu“ mluvit, je
následující: berme to jako stav dokonalého „bdění“ či „probuzení“. A cestu
k tomu – tedy celé náboženství, nakolik je hodné toho jména – bychom mohli
brát jako snahu se probrat z mátožného polovědomí, které představuje běžný
život.
Možná bychom mohli takový „stav“ přirovnat k vrcholu
hory a jednotlivá náboženství k různým cestám na tento vrchol. Pozor:
neříkám, že se po všech dá „až nahoru“ dojít, že jsou všechny cesty stejně
dobré nebo že jsou všechny bezpečné. Vznášejí nicméně (přinejmenším implicitní)
nárok, že na vrchol nebo směrem k němu vedou, a jejich hodnotu nelze posoudit
jinak než zarathustrovským „dotazováním cest“ – koneckonců to jediné, co člověk
může, pokud se chce na vrchol dostat, je prostě některou z cest si vybrat
a po ní jít, jak to jen jde: kráčet ve stopách těch, kdo na vrchol došli (nebo
se to o nich aspoň tvrdí). Jinak řečeno: vtip náboženského života není v údajně
nezaujaté rozpravě o tom, která cesta je lepší, vedené v bezpečném závětří
někde hluboko v údolí. Takové konání by nemělo valný smysl ani u bytostí
nesmrtelných, ale u smrtelníků jde prostě a jednoduše o ztrátu času.
Rozpory, či spíše rozdíly mezi jednotlivými náboženstvími
bychom, pokud se budeme držet obrazu hory, prostě mohli chápat jako odlišnosti
v cestách vzhůru z různých stran, a v podstatě bychom mohli různá
náboženství chápat jako konečná, a tím i omezená zjevení jednotlivých aspektů
transcendentní pravdy, která samozřejmě své konečné manifestace přesahuje
(jinak by nebyla moc transcendentní). Opět si ale nemyslím, že bychom měli
zaujmout nějaký „neutrální“, nebo spíš povrchně eklektický postoj a vyzobávat
z jednotlivých tradic to, co se nám hodí (to je dobré leda pro notorické
obyvatele nížiny, kteří si rádi v pohodlí představují, že jsou „ve
skutečnosti“ vysoko v horách). Adekvátní postoj je myslím snaha na své
vlastní cestě pokročit co nejdál, a přitom jednak být vůči druhým tolerantní a
nechávat je, ať si jdou, kudy sami chtějí a potřebují; a jednak brát odlišné
tradice spíš jako možné obohacení o jiný úhel pohledu (což může být velmi
zdravý lék proti omezenosti každého určitého
náhledu) spíš než jako nekalou konkurenci nebo zplozence pekel.
Čtvero aspektů náboženství
Náboženství má obvykle několik hlavních aspektů. Obsahuje zaprvé
nauku. Tu bychom, pokud se budeme
držet příkladu s horou, mohli přirovnat k mapě; člověk se z ní
s ohledem na danou cestu dozvídá, jak vznikla skutečnost, jaká je jeho
role v ní, odkud přichází a kam jde, něco o povaze putujícího, cesty i cíle
a tak dále.
Další věc, kterou obvykle náboženství obsahuje, je etika, tedy jakési poučení o tom, jak
jednat. Zpravidla by se dala shrnout doporučením příliš (nebo pokud možno
vůbec) neubližovat druhým bytostem (ani sobě), a taky zpravidla obsahuje jakési
směrnice k zlepšení sebeovládání (neboť člověk nezřízený se
k vysokohorskému výstupu prostě nehodí). Na Západě máme neblahým vlivem chabého
pochopení některých třeba i zajímavých myslitelů (samozřejmě míním hlavně svého
oblíbence Nietzscheho) tendenci etiku či morálku podceňovat; to se mi nicméně
zdá dost na pováženou, neboť se to v praxi osvědčuje jen velmi bídně.
Osobně bych si minimum (a svým způsobem taky maximum) etiky, a to vlastně i
etiky náboženské, pro vlastní potřebu formuloval zhruba na způsob přikázání
„nebuď debil“; což se mi zdá zcela postačující a dostatečně výmluvné, a co se
mě týče, obsahuje to „celý zákon i proroky“, a nadto je to při troše
sebereflexe zjevně práce na celý život, tedy alespoň, zdá se mi, pro mě. Což je
na jednu stranu moje etické vyznání víry, na druhou stranu ale mám dojem, že se
solidní náboženství na něčem zhruba tomu odpovídajícím v podstatě celkem shodnou.
A naopak; když si třeba přečteme LaVeyovu „Satanskou bibli“, vidíme, že by se
její morálka dala shrnout slovy „buď pokud možno co největší debil“, což mi
připadá docela výmluvné i vzhledem k tomu, že jde o záměrný a explicitní
výraz sil, které jdou takříkajíc „proti bohu“ – a myslím, že tyhle síly si není
třeba představovat jako nějaké více méně půvabné čerty, ale prostě jako lidskou
blbost, aroganci, chamtivost, závist a vztek – tedy opravdu nic pěkného,
zároveň však něco, co v sobě bohužel máme všichni. A slušné náboženství by
se dalo mimo jiné chápat i jako cesta k tomu, tuhle vnitřní bestii
zvládnout aspoň natolik, aby moc neničila ostatní lidi, okolní svět ani nás
samotné. Tolik k etice.
Dalším významným aspektem náboženství je umění, které s ním bývá zpravidla
nějak spjato – snad by se to dalo chápat i tak, že božství se jako nejvyšší
dokonalost přirozeně pojí i s krásou, a sakrální umění je jejím výrazem,
nakolik je něco takového na zemi vůbec možné. K tomu bych podotknul jen
tolik, že se mi právě umění zdá přinejmenším zpočátku jako dosti schůdná
přístupová cesta ke kterémukoli konkrétnímu náboženství: pokud se někdo
chce třeba dozvědět něco o západním křesťanství, aniž by se příliš nudil nebo
riskoval znechucení (což hrozí, pokud se pustíme bez náležité přípravy do
studia katechismu, bible nebo církevních dějin), docela bych mu doporučil třeba
návštěvu gotické katedrály nebo poslech gregoriánského chorálu. Pokud chcete
něco vědět o pravoslaví, podívejte se na ikony. A podobně. Mimochodem: různá
obskurní, nevábná, a někdy i nebezpečná náboženská seskupení se zpravidla
vyznačují právě tím, že zcela a naprosto postrádají nejen náboženské umění
hodné toho jména, ale také byť i jen náznak dobrého vkusu.
A konečně se mi zdá být esencí náboženství samotná praxe – tedy všechny modlitby, obřady,
meditace a tak dále. S tou se nelze skutečně obeznámit jinak než jejím
prováděním (nepřestává mě překvapovat naivita odborníků, kteří nárokují poznání
jakéhokoli náboženského útvaru, aniž by jej důkladně a dlouhodobě
praktikovali), takže nezbývá než doporučit si na základě prvních tří něco
zvolit a do čtvrtého se (s využitím a pomocí prvních tří) se vší horlivostí
pustit.
Náhražky a imitace
Vzhledem k tomu, že nežijeme ve standardní situaci, kdy
je lidská společnost jako taková prostoupena náboženskou praxí a do dané
tradice je možné vrůstat přirozeně, je třeba se krátce zmínit i o různých
náhražkách náboženství, které jsou laciné, třebaže mohou přijít dosti draho, a
obecně bych je označil ideologie. Co to je? Představme si, že má člověk ve svém
nitru, třeba v srdci, cosi na způsob „trůnu“, tedy privilegovaného,
ústředního a stěžejního místa pro to „nejvyšší“ (které samozřejmě není
z tohoto omezeného světa; viz výše). Berme to jako cosi na způsob svatyně
v nejhlubší hloubi nebo na nejvyšší výsosti nitra, která dělá člověka
člověkem (jinak jsme jen opravdu jen vykutálené a zlé opice, bez nichž by bylo na
téhle planetě možná lépe). Ideologie vzniká, když se na tohle místo usadí
„modla“, tedy něco světského, konečného, omezeného – a tím samozřejmě
omezujícího až zotročujícího (neboť člověk je člověkem svou otevřeností
absolutnímu, a když na místo téhle otevřenosti vrazí špunt něčeho konečného,
jde proti svému nejhlubšímu určení a nutně se křiví a deformuje).
Ideologie nejrozšířenější a tak běžná, že ji není vždy
snadné jako takovou – a jako nesamozřejmou – rozpoznat, je individualismus. Zde
se na trůn ve vlastním nitru usadí samotný omezený profánní člověk, resp. jeho
zlomek, řekněme tomu „ego“, a tím se „bohem“ stává on sám, jeho omezené
náhledy, tužby, přání a cíle. O destruktivitě (a naprosté nesamozřejmosti)
tohoto postoje, který se stal čímsi na způsob určující charakteristiky moderního
sekulárního ateismu, se myslím není třeba začátkem 21. století příliš
rozepisovat, stačí se trochu porozhlédnout a zamyslet.
Dále máme „světské ideologie“. V nich se na „trůn“ usadí
kterákoli myšlenka či cíl, kterého lze dosáhnout prostředky z tohoto světa,
do nějž také patří, a neobsahuje žádnou transcendenci. Typickým příkladem může
být třeba komunismus či nacismus: dosažení spásy (pokud možno násilnou) reorganizací
společnosti. V dnešní době a v té oblasti, kde žijeme, hrají takovou
roli jak konspirační teorie o zvrhlém Západu a pokud možno násilné obrodě
z Východu – třeba spojené s denacifikací; anebo z druhé strany
třeba boj proti „patriarchátu“ a za práva „utlačovaných“, případně bitvy o
„záchranu“ planety. Myslím, že rozdíl mezi prosazováním ideologie a normální
společenskou angažovaností (třeba i správnou a ušlechtilou) spočívá ve
fanatismu: člověk, který propadl ideologii, se chová, jako by bojoval za Dobro
proti Zlu, ne jako zastánce určitého názoru, o kterém ví, že nemusí být
správný, ale prostě se mu aktuálně zdá jako zhruba tak nejlepší (aniž by proto
přestával být přístupný diskusi). Bytosti posedlé démony světských ideologií
poznáme podle křiku a potkáme je myslím dost často na demonstracích, pokud máme
tu smůlu, že se k nějaké připleteme.
Konečně se ideologií stává i samotné náboženství, pokud
začne brát své symbolické výpovědi doslovně, místo aby bylo odkazem
k tomu, co je „vždy vyšší“, a jako takové to tudíž překračuje každou
konečnou a omezenou formulaci. V tomto případě se používají dogmatické
formule či svaté knihy jako zbraně proti nevěřícím, případně manuály na jejich
odsouzení; myslím, že každé netolerantní náboženství lze podezírat z toho,
že se tímto způsobem stává (nebo už stalo) ideologií.
Jak na to
Teď něco málo k tomu, jak se náboženství vlastně
„dělá“. To se člověk v konkrétním případě samozřejmě dozví od samotných
nositelů toho kterého náboženství; takže tohle je jen zcela obecné, nezávazné a
vágní tlachání o tom, co ve skutečnosti má i nějaký konkrétní obsah a nemusí to
být vůbec nezajímavé. Následující tedy míním jako jakýsi obecný úvod do toho,
s čím se lze setkat a jaké jednání člověka může čekat, když se rozhodne
praktikovat nějaké náboženství, případně jaké možnosti jednání se v tomto
směru nabízejí.
V některých tradicích se rozlišují čtyři „cesty
k bohu“, které nicméně bývají zpravidla alespoň nějak obsaženy
v tradicích všech; tohle rozlišení se mi zdá celkem přínosné, takže se ho
pokusím krátce představit.
Cesta skutků
znamená vykonávat nějakou nezištnou činnost pro dobro druhých, což
v konečném důsledku znamená totéž jako „sloužit bohu“. K poznání transcendentní
skutečnosti zde, zdá se mi, dochází tím, že se člověk jakoby staví do proudu
lásky, která jej přesahuje, a tím, že ji uplatňuje, ji zároveň poznává a
s ní se sjednocuje. Asi je dobré to odlišovat od „páchání dobra“ – a tohle
odlišení nemusí být vždycky snadné, proto je zde asi na místě jistá obezřetnost,
neboť sednout na této cestě na lep ideologii je velmi snadné.
Cesta lásky bývá
spojená s citovou oddaností božství, která se často zaměřuje na lidského
zástupce, mistra či gurua. Tohle je podle všeho dosti jistá cesta – oddanost se
v řadě tradic chápe asi právem jako jedna z nejjistějších stezek do nebe –
nicméně na ni je třeba mít trochu specifický talent, kterým neoplývám, pročež
toho o ní mnoho říct bohužel nemůžu. Podle věrohodných svědectví to funguje,
čemuž rád věřím a mám k tomu (opravdu) úctu, tečka.
Cesta poznání bývá
spojená se studiem a intelektuální reflexí, která nicméně není samoúčelná, ani
samozřejmě není jejím cílem složit zkoušku nebo dosáhnout na nějakou
akademickou hodnost apod. (i když se to nevylučuje), ale prostřednictvím
pojmového myšlení, zpravidla teologického či filosofického, koncepty (nakonec,
po vyčerpání jeho možností) překročit. Zdá se mi, že touto cestou šli
v době historicky dohledné a kulturně blízké třeba čeští filosofové
Ladislav Klíma a Egon Bondy; pro oba byla filosofie nedílně spjata
s jistou (nejspíš dost hlubokou) mystickou zkušeností a oba jsou docela
srozumitelní a jako celkem zábavní a v rámci možností pochopitelní
zástupci tohoto přístupu stojí za přečtení. Zdá se mi, že na obou jsou také
dobře patrné nástrahy této cesty.
Konečně existuje cesta, kterou bych neváhal označit jako
„královskou“ (protože se za nejpřímější zpravidla považuje), tedy cesta meditace či duchovní praxe. Pokud
budeme toto slovo chápat zcela obecně, je to vlastně cesta praxe „jógy“ (v
nejširším smyslu) ve smyslu cílené a metodické duchovní práce za účelem exaltace
stavu bytí praktikujícího s cílem dosáhnout „metafyzické mutace“ či řečeno
nesměrodatně, ale v tomto kontextu ne zcela nemístně, jazykem alchymie
„transmutace“, tj. proměny padlého světského bytí v bytí takříkajíc
božské. Tolik ke čtyřem cestám.
Cutsinger taky rozlišuje různé úrovně „míry zapojení“ do
náboženského života. „Víra“ představuje cosi jako vágní náboženské přesvědčení
spojené s nepříliš hlubokou praxí; stav, kdy z doslechu víme, že
existuje jakási „hora“ a ta že má nějaký „vrchol“, a na základě těchto informací
k ní jdeme, a řekněme, že přitom mírně (ale zase znatelně) stoupáme.
„Důvěra“ představuje osobnější spolehnutí na transcendentní
skutečnost – stoupáme strměji, hora je na dosah, vrchol matně na dohled.
„Zkušenost“ znamená, že člověk na vlastní kůži zažije dotek
božství; řekněme, že vystupuje na horu, a když se rozhlédne, na základě lepšího
výhledu z větší výšky si dovede aspoň nejasně představit, jaké pěkné to
asi bude na vrcholu; díky tomu taky už sám ví, proč a kam vlastně jde, aniž by
se musel spoléhat na líčení druhých.
A konečně „transformace“; tu Cutsinger chápe jako výjimečnou
záležitost, která se týká vlastně jen mystiků, kdy dochází k hluboké a
nevratné proměně celého bytí člověka. Doplnil bych, že taková proměna je myslím
hlavně výsledkem soustavné a dlouhodobé duchovní práce, spíš než že by byla důsledkem
nějaké zvláštní „milosti“. „Božství“, ať už je budeme chápat jakkoli, bychom
myslím mohli přirovnat spíše ke Slunci, které svítí ustavičně na dobré i na
zlé, než despotickému panovníkovi, který si vybírá podle sympatií či aktuálního
rozmaru, koho si vyvolí a koho zavrhne. Slunce svítí, a je na jednotlivém
člověku, jestli bude zalezlý někde v podzemní jeskyni nebo na jiném temném
a neradostném místě, anebo se pokusí vyhrabat na světlo. Analogicky je i
možnost „proměny“ otevřená více méně komukoli a otázka není, nakolik se
„transcendence“ „snaží“ někoho „spasit“, ale nakolik se snaží člověk vyhrabat
z bahna, do kterého sám zapadl, anebo řečeno pozitivně – nakolik se snaží
ku prospěchu svému i ostatních bytostí uskutečnit potenciál, který je mu
přirozený.
Potom je ale samozřejmě otázka, jak se to konkrétně dělá.
Odpověď na tuto otázku představuje takzvaná „posvátná tradice“. Co to je?
Řekněme, že v dějinách lidstva (současnost nevyjímaje) existovali i
existují lidé, kteří se dostali až na samotný vrchol, alespoň co se týče
lidského světa; a ještě než zmizeli z dohledu nás, obyčejných lidí,
nechali po sobě informace a nástroje, jak se dostat tam, kam se dostali i oni.
A právě tahle sada instrukcí a nástrojů, spojená s živou duchovní
přítomností mistra, který je předal („požehnáním“), by se dala nazvat „posvátná
tradice“. V rámci posvátné tradice je zpravidla zapotřebí učitel (v
některých tradicích je nepostradatelný, v některých se lze učit i
z knih, nicméně platí, že ty účinnější a spolehlivější se zpravidla bez
učitele neobejdou) a obvykle zde probíhá soustavné a pravidelné cvičení, které
se týká těla (zvláštní pozice či pohyby, příklad jsou třeba jógové ásany nebo súfíjské
posvátné tance), energie (dechová cvičení, recitace manter) a mysli
(vizualizace, cvičení koncentrace). Je třeba upozornit, že takové cvičení
vyžaduje opravdu hodně času a úsilí – nemluvíme tady o víkendových seminářích,
ale spíše o letech a desetiletích každodenní několikahodinové praxe. Lidé ze
Západu si často omylem začnou připadat celí osvícení po jednom LSD tripu či holotropním
dýchání, nebo třeba po pár měsících, kdy si každý den na hodinu dvě zameditují;
existuje jen málo věcí tak zhoubných, jako je takové „předčasné osvícení“,
raději to proto zdůrazňuju. I když člověk chce dosáhnout něčeho z hlediska
věčnosti tak bezvýznamného, jako je třeba vysokoškolský titul, musí pár let
celkem usilovně pracovat – a tady se bavíme o něčem nesrovnatelně významnějším,
ale také samozřejmě úměrně tomu i náročnějším. Nedoporučuje se proto spoléhat
na instantní postupy; „rychlé“ či „snadné“ zde zpravidla znamená prostě a
jednoduše „falešné“.
„Transformace“ by měla mít jisté známky, že probíhá úspěšně,
pokud tedy úspěšně probíhá. Za základní, nepostradatelné (a mimochodem nijak
snadno dosažitelné) známky uskutečnění lze pokládat co možná úplnou emoční
stabilitu, vyrovnanost a klid, což by mělo být spojené s laskavostí a
soucitem ke všem cítícím bytostem. Celá duchovní práce by se dala chápat jako
„probouzení“ z čehosi na způsob snu či hypnózy, a tudíž se během ní
rozvíjí i jasné, nerozptýlené vědomí v běžném životě a posléze i ve
spánku, a nakonec i ve stavech po smrti. Dále se celkem často rozvíjejí různé
více méně mimořádné schopnosti typu mimosmyslového vnímání, prekognice,
telepatie, léčitelských schopností atd. V rámci praxe se v různých tradicích
také často objevují světelné vize – které v některých případech nevidí jen
dotyčný praktikující, ale také lidé kolem něj – a zkušenosti „vnitřního tepla“,
které vedou mimo jiné i k mimořádné odolnosti vůči chladu. Na nejvyšších
dohledných úrovních lidství se objevují fenomény související s překonáním
smrti a transformací těla: relativně častým jevem je neporušenost těla
praktikujícího delší čas po smrti, výjimečně dochází i k proměně fyzického
těla ve světlo, a to buďto po smrti (známý fenomén tzv. duhového těla), nebo
ještě před ní. Zhruba tak vypadá z velké dálky a zvenčí konečný cíl
náboženských aktivit; pokud by náboženství jako celek bylo vtip, překonání
smrti a dosažení života věčného by byla jeho pointa. Rád bych zdůraznil, že se
nejedná o cíl, který by bylo dosáhnout snadné, nicméně se také nejedná, pokud
můžeme věřit dlouhé řadě úctyhodných a dosti hodnověrných svědectví
z mnoha dob (včetně nedávné minulosti a současnosti) a celé řady
náboženských tradic, ani o cíl zcela nedosažitelný.
Kudy kam, velmi stručně
Na okraj bych rád podotkl několik věcí o tom, jak se
zorientovat na současné, místy krajně nepřehledné náboženské scéně. Jakou
tradici zvolit a jak?
Domnívám se, že jistou známkou spolehlivosti tradice je její
stáří. Všechny lidské záležitosti (a
náboženství samozřejmě je lidská
záležitost) jsou více či méně poznamenány tím, jaká pakáž lidstvo je, tudíž od
lidských institucí a organizací nemůžeme očekávat dokonalost; pokud však něco
vydrží navzdory svým nositelům (zde tedy nám, lidem) tisíc let, zdá se mi
docela pravděpodobné, že na tom něco přece jen bude. Pokud je náboženský útvar
mladší, osobně ho mám tendenci pokládat za podezřelou novotu. Hovořím samozřejmě
o tisíciletí(ch) nepřerušených
tradic, ne o pokusech třeba „obnovit“ dávno zaniklý kult starých pohanských
božstev, to je věc tak nová, že skoro nestojí za povšimnutí.
Jako další důležité měřítko se mi zdá věrohodnost nositelů, což asi není třeba komentovat.
Dnešní doba má dokonce i některé výhody, a jednou
z nich je snadná dostupnost informací; ve snaze zorientovat se ve světě
náboženství je tato dostupnost velmi cenná. Kritická
práce se zdroji by měla být samozřejmostí i v této oblasti.
Last but not least – stejně jako ve všech ostatních
oblastech života je i zde na místě naslouchat
hlasu zdravého rozumu a nenechat se napálit. Nemyslím, že by bylo dobré zásadně
nikomu nevěřit – ochota kriticky myslet není paranoia –, ale mám za to, že je
třeba pečlivě zvažovat, komu a čemu věřit budeme.
Konec
Zhruba v tomto smyslu jsem besedu na základní škole
ukončil. Kupodivu neusnuli, ba dokonce reagovali a kladli různé důvtipné a
obmyslné otázky. Na závěr jsem si ještě chvíli vyprávěli duchařské historky, které měly
úspěch samozřejmě největší, no ale ty si nechám od cesty. Hodně štěstí (anebo
alespoň málo smůly) všem, kdo dočetli až sem, a samozřejmě i ostatním.