Po nějaké době na mě zase jednou přišla osamělá jinošská neřest, tedy sepisování básniček. Ve svém věku už se za podobné pošetilosti trochu stydím, ale je pravda, že si někdy nemohu pomoci; naštěstí jsou recidivy milosrdně zřídkavé, poslední dobou zhruba jednou za pár let (a kupodivu obvykle kolem některého slunovratu, aspoň mám ten dojem). No, jak by řekla moje oblíbená biblická postava, co jsem napsal, to jsem napsal. A když už jsem to napsal, co s tím, dám to sem, třeba to někomu udělá radost. Název vypovídá o tom, že tyhle veršovánky do jisté míry navazují na předchozí výron, který je tu taky někde k nalezení. Nuže, cyklus Cirkus kolmo II. začíná:
…
Někdy v pravěku.
Nahá v kleci. Celá naježená.
Snaží se ho přesvědčit:
Svět je nekonečný, protože koneckonců
můžeš chodit pořád dokolečka a mrkev,
ta se vždycky nějaká najde, oslíku.
On chce dokola jen zpola.
Zcela zajímá jej jen pól, o kterém ona –
ale darmo mluvit. Chce to čas. Kde ale vzít takovou raketu
aby se dospělo tam, odkud se původně?
Ale žrát chci jen růže a křížaly, žádnou mrkev, řekl,
jsem už přece velký osel.
A tu svoji si můžeš strčit víš kam, heč.
(Ale nemyslel to tak.)
Potom mu zrezlá hadice s rukama,
co ukazují dvanáct deset od ráje,
ohlodala křídla až na žebra
a on se musel plazit od jednoho obzoru k druhému
dokud se mu na tváři neudělal škleb jak vypálený do plátna
a nezačal se topit v oceánu slz, který mu zatím zaschnul v kosti.
Jednou zčerná zbělá zkamení
a až se stane sochou, obejmou se a ona řekne
tak vidíš, celou dobu jsem věděla, že mě v tom nenecháš.
A on na to odpoví Celou dobu jsi taky vůbec nic nevěděla.
A byl večer a bylo jitro. Den – – –
…
Zatím se stává stavitelem mostů na pitevním stole.
Když ti hoří vlasy, neuklízíš si v knihovně.
Skočíš po hlavě k jádru, odkud plameny vyšlehly,
a světe div se, funguje to, pokud jsi byl nad vodou.
Řítí se rychlostí zamrzlého blesku k hladině
která se otevře povědomě jako hrob.
Dole se svíjejí draci a něco říkají
jazykem, který kdysi znal i on. Aión.
Kouše se do paty. Rostou mu ploutve.
Beran buší hlavou zevnitř do rybího břicha,
ale po stromech nahoře šplhají opice,
jako by se nikdy nic nestalo,
což je v jistém smyslu od nepaměti stejná pravda.
Nehybný krystal jsoucího se nemusí zabývat ničím
a jestli se světlo unavilo, ať si tedy pro mě za mě odpočine.
Koho vlastně zajímá drama syna Golgothy,
jímž se baví cestou z dětské postýlky na máry?
Marto, už se na to vykašli a pojď si sem sednout,
přece nebudeš uklízet sen.
…
Syn lebky má matku, ze které jde strach.
Kráčí pohřebištěm dál od míst, kde roztál led a všechno
mělo jistou cenu, ale nejistý smysl.
Na kamenech čísla a slova Ve slovech příběhy:
Tisíce let potu a slz.
Syn lebky se už přestal ptát.
Pluje pod vodou Plazí se ohněm
Létá vzduchem A když na to přijde
chodí i po zemi.
Ve stopách tvář a ve tváři stopy
jak hejno zjizvených ryb na oběžné dráze
kolem hrsti prachu
Syn lebky se vrací domů.
Na svazích hor hadi mluví s ptáky a ptáci se lvy
zatímco poutník usíná s otevřenýma očima
upřenýma k obzoru ke hvězdám do světla
které tepe krví andělů, jimž v žilách
koluje pot našeho putování.
Můj Bože Pane mého hlasu
Ostří mých tepen Oprátko mého hrdla
Peruti mých nocí Králi mého hladu
Otevři už knihu nebes, Svatý,
ať uslyším hučení vod před trůnem
a spočinu v náruči prázdna,
jímž – – –
Syn lebky má matku, ze které jde někdy strach.
Kráčí pohřebištěm slov a cest
tvář rozrytou živly a s pohledem na horizontu
vrací se od půle k pólu
…
Nakonec shoří všechno,
co drželo relikvie na nebi,
a zatímco se syn pouští skály a padá,
do hlubin se za ním řítí
(s křikem a zlověstným hvízdáním,
jak jimi v pádu vane vzduch)
jeho vlastní kosti, které
si předtím znovu a znovu odkládal na příště.
Některé okamžiky nečekané jasnosti
se mohou trochu protáhnout,
když však roztaje ledová jeskyně na dně,
kde ho za hlavu drží čelisti, z nichž
se celou dobu řinou zanícená a hnisající slova,
nakonec se ocitne nad hladinou pouště.
Kráčí vyprahlou krajinou oběžné dráhy,
na dohled od stálic, jak už to v temnotách bývá,
a co chvíli se ohlédne, jak daleko se mu daří držet
od propasti, z níž právě vypadl.
Nakonec spatří hory
nadhodí otep dřeva
a vydá se jediným směrem,
který od nepaměti skutečně jest.
Cíl počátku je znovu
počátkem cíle
a živí nepotřebují vstávat z mrtvých,
říká si mezi proklínáním
bolavých nohou a pokračující nevolnosti
ze smradu chaluh a písku,
který bude z kůže a sliznic dostávat
ještě pár kroků.
Pod nohama ale opět kameny.
Mramor popsaný solí.
A nebe plné andělů zrozených z plamenů Jména
se znovu pootevřelo.
…
Stále znovu se vrací do míst, kde pořád dokola umíral.
Mezi dechem a nebem je nepatrný interval
a tím se plazí had.
Syčení znovu vede do uzlů a smyček,
jimž se říká různě, ale nejčastěji svět.
Od doby, kdy se mu pod nohama
změnilo bloudění v putování,
už pro něj v labyrintu není
vůbec nic.
Snění synů Havraní křídlo Rozbřesk plamene
Zení ve stěně Není v jest Nikde v prostoru
Černá duha před stvořením První krok na konci cesty
Hledání toho, jenž přebývá Zde,
zatímco hluše míjíš –
Běží mu hlavou den za dnem
tříštivé mizení morku z hodin Písku z dlaní
Syčivé neodbytné zaklínání:
Zámek vyrytý v těle
Klíč skrytý v potu
Oheň spící v kameni –
Svatý Svatý Svatý
Kyrie eleison
Svět, vyrostlý z kalných očí
tu a tam mizí
v záblesku světla
Ticho zní jako na počátku
potutelným ržáním žhoucích perutí:
bylo nebylo
anebo třeba
tady jsem
a jinak bych i mohl, jenže – – –