Blíží se předpředpředpředpremiéra krásovské inscenace dramatu Ladislava Klímy Dios, a tak sem dávám svůj komentář k tomuto podivuhodnému textu tohoto podivuhodného autora. Text má dvě části, ale tentokrát je sem dávám ve správném pořadí. Jen na vysvětlenou: Ladislava Klímu jsem měl vždycky opravdu moc rád, čtu ho s přestávkami už déle než třicet let, a času nad ním stráveného opravdu nelituju. Tyhle moje texty působí, jako by mi trochu lezl na nervy - což v době jejich sepsání byla vlastně pravda, protože jsem s ním tou dobou obcoval opravdu intenzivně a už jsem ho začínal mít trochu dost. Ale co hůř: když jsem se ke konci práce na tomhle textu znovu prokousával jeho deníky, začalo mi ho být poprvé v životě líto; jako by se mi tím několikaměsíčním intenzivním soustředěním na jeho texty povedlo nahlédnout trochu moc hluboko do jeho slabostí. A to jsem opravdu nechtěl: opravdu jsem mu chtěl věřit jeho silácké řeči, jeho suverenitu, jeho kouzlo... Jenže mi to přestalo jít. Jeho texty, které mi vždycky v duši zněly jako svižný vojenský pochod, se ve mně najednou proměnily v nářek... A na to u autora, kterého mám v takové úctě a lásce jako Klímu, nějak nemám nervy. Takhle se mi stala ta divná věc, že ho od té doby už nějak nejsem s to číst. Což mě trochu mrzí, ale zase jsem rád, že se mi to přihodilo až teď, když skoro nehrozí, že bych se k němu ještě někdy musel vrátit. No nic, tady jsou ty texty.
1.
Ladislav Klíma: úvod zcela obecný a poněkud
idiosynkratický
Dios jako filosofické drama
Dios je filosofické drama z pozdního Klímova tvůrčího
období (jeho beletrii obecně nelze oddělovat od jeho filosofie); takže bychom
si měli něco říct o něm jako mysliteli. V současné době máme už skoro
kompletní, velmi pečlivě udělané Sebrané
spisy, takže máme k pokusům o interpretaci k dispozici mnohem
více (a mnohem spolehlivějšího) materiálu, než bylo k mání dřív, což by
mohlo pomalu začít umožňovat i trochu věcnější interpretace – takříkajíc mimo
adoraci i odsuzování.
Klíma jako myslitel; nesoustavné poznámky
Obecně se Klíma dříve často traktoval jako (více či méně
podařený či nevydařený) epigon Nietzscheho, přičemž se kladl důraz na jeho
návaznost také na Berkeleyho subjektivní idealismus, a také na Schopenhauera.
Někteří interpreti jej čtou, jako by to byl v podstatě standardní moderní
„katedrový“ filosof, který usiloval o vytvoření jakéhosi „systému“ – a
z tohoto hlediska se pak obvykle buď právem vysloví v tom smyslu, že
se mu to moc nepovedlo, anebo se pokoušejí hájit něco, co obhájit popravdě
řečeno vlastně moc nejde. Případně se Klíma čte především jako literát:
expresionista, předchůdce dadaismu či existencialismu či literatury absurdity.
Nic z toho není vysloveně chybné (jakkoli by se s jednotlivými
interpretacemi, jak už to s interpretacemi bývá, dalo samozřejmě taky
polemizovat), ale raději bych se ho pokusil číst trochu jinak, a to řekněme
jako mystika – a mystagóga. Ještě než se do toho pustím, jen na okraj
podotýkám, že pro Klímu byli nejspíš docela důležití a do jisté míry i určující
i další autoři, o nichž se v souvislosti s ním až tak často nemluví.
Konkrétně to byl nejspíš Stirner (který podle všeho ovlivnil i Nietzscheho);
dál Spinoza (moc bych za to nedal, že Klímovo „komandování afektů“
v konkrétních případech dluží docela dost Etice, a koneckonců i jeho
mystičtější, lehce panteizující polohy mají trochu spinozovský nádech). Konečně
je tu Dostojevský; ten hlavně v beletrii. Vezměme v úvahu, že se
potká jen málo tak věrných a reálných ztělesnění Kirillova, jako byl
v praxi samotný Klíma (do nekonečna odkládající vlastní sebevraždu, která
měla zároveň být i jeho apoteózou); Klímovi „nadlidé“ v sobě myslím
obsahují víc než jen stopové množství Stavrogina, a koneckonců jeho imoralismus
se zdá být antitezí toho, jak krizi
morálky řešil Dostojevský. Klíma ruské myšlení nějak sledoval (existuje jeho
celkem zajímavé pojednání o Solovjevovi) a Dostojevského četl a opakovaně
zmiňuje. Rovněž často zmiňuje i cituje Grabbeho (mimochodem rozhodně častěji
než Berkeleyho, který se v souvislosti s ním zmiňuje vždycky).
Na okraj poznamenejme, že lze sledovat taky Klímovo podivné
příbuzenství s Kafkou. Ti dva se nejspíš neznali a není moc pravděpodobné,
že by četli svoje texty, nicméně byli to současníci a krajané a jejich díla
k sobě mají v některých ohledech podivuhodně blízko. Oba tematizují
v konečném důsledku absurdní svět ovládaný iracionální vůlí a jejich
hrdinové jsou v tomto světě do značné míry ztracení. Kafka k této
vizi přistupuje z pozice takříkajíc masochistické (ostatně sám měl patrně
skutečně masochistické sklony), Klíma (rovněž v tomto směru inklinující) sadistické:
lze si docela dobře představit setkání jejich hlavních postav: tajemní Páni ze
Zámku by docela dobře mohli být klímovští nadlidé; v Klímových textech by
pana K. mohl klidně terorizovat některý z jeho hrdinů, třeba i Dios.
Docela pozoruhodné je, že „sadistní“ Klíma byl v reálném životě
ztělesněním bezmoci a porážky, zatímco „masochistní“ Kafka, doktor práv a velmi
úspěšný pojišťovací úředník, si ve své době naopak vedl velmi dobře. Nabízí se
myšlenka, že oba tematizují (více či méně vědomě) absurdní svět završené
průmyslové revoluce, vrcholící modernity – v době (probíhajících či
hrozících) světových válek a hospodářských i společenských turbulencí –,
v němž vládnou nezbadatelné a zjevně lidskému životu mnohdy nepřátelské
síly, s nimiž se těžko vyjednává, ale zároveň je těžké se vyhnout alespoň
pokusům o to. Zároveň bychom měli mít na paměti, že se oběma autorům zřejmě vnucuje
otázka, nakolik jsou síly vládnoucí lidskému životu „božské“ – a které že síly
to vlastně jsou; což je vzhledem k očividné lhostejnosti (až zlomyslnosti)
těchto mocností poněkud povážlivé v souvislosti s povahou samotné
skutečnosti.
Co se týče Klímova místa v dějinách filosofie, jak ji
obvykle známe z dob studia: můžeme samozřejmě konstatovat, že je Klíma více
méně bezvýznamná a marginální postava na samém jejich okraji. Ale také lze
říct, že Klíma v jistém smyslu předznamenal tendence, které se objevily i
ve zcela (či alespoň více méně) etablované „katedrové“ filosofii až několik
desetiletí po něm, a to chápat filosofii jako styl života či životní formu
(Hadot), případně dokonce jako snahu o dosažení božství (Uždavinys, Kingsley,
Shaw a další); tito a spříznění autoři nicméně většinou nenárokují (aspoň ne
úplně otevřeně; nejblíž něčemu takovému je z uvedených místy Kingsley), že
by sami provozovali filosofii
v tomto smyslu, ale prostě tvrdí, a to nejspíš právem, že (přinejmenším) starověká
filosofie takhle vypadala – a to, co známe jako filosofii dnes, že je
v podstatě pozdní a nepříliš zdařilý derivát, ochuzený o to podstatné. Starověká
(a možná i pozdější) filosofie byla samotným úsilím sebe-kultivace, přičemž
texty byly jejím vedlejším produktem, případně oporou samotné duchovní praxe
(kterou bychom si mohli představovat spíš třeba jako praxi dnešního buddhismu –
a to jak hinajánového či mahájánového, tak – třeba v případě platónské
theurgie – tantrického /k tomu vizme mj. G. Shawa nebo A. Uždavinyse/). Klíma se
naproti tomu – a patrně v podstatě bez znalosti příslušných historických
souvislostí a v domnění, že je naprostý solitér a průkopník čehosi zcela
nebývalého – pokoušel v podstatě takto chápanou filosofii uskutečňovat ve svém vlastním životě. Jeho
texty můžeme chápat jako vedlejší produkt tohoto úsilí – a koneckonců i jeho
ztroskotání.
Gnóze jako jádro Klímova myšlení?
Jen na okraj a úvod: gnózi beru jako určitý stav vědomí a
bytí, v němž mizí rozdíl mezi „subjektem“ a „objektem“. Obvykle se (Versluis)
rozlišuje 1/ gnóze, která se týká kosmu (tj. zmizení rozdílu mezi „sebou“ a
„světem“; a 2/ gnóze, která se týká božství (tj. rozpoznání prvotní neduality,
z níž svět i duše vyvěrají, a vlastní neoddělitelnosti od ní). Popravdě
řečeno bych za sebe doplnil 3/ ještě „gnózi“, která se týká druhé osoby – přičemž její relativně
obvyklou formou může být sex (jakkoli bych jako „gnózi“ kvalifikoval jen koitus
takříkajíc kvalifikovaný, tj. probíhající mezi lidmi, kteří jsou alespoň
v nějaké míře schopní prvních dvou uvedených forem gnóze), a její formou
nejvyšší nejspíš to, co se v kontextu živých a autentických esoterních
tradic odehrává mezi mistrem a žákem (nejmenovaný výstřední rabín k tomu
říkal cosi ve smyslu „Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti“ a moc krásně o
tom myslím hovoří Platón v proslulém sedmém listu). Zdá se mi mimochodem
příznačné, že u Klímy najdeme mnohé, co svědčí o tom, že byl v prvních
dvou formách gnóze jako doma (tedy: na způsob pomíjivých zkušeností, nikoli
dosažení stabilizace tohoto stavu, o jaké se usiluje a podle všeho se ho i
dosahuje v zavedených duchovních tradicích usilujících o zbožštění),
zatímco ta třetí se u něj v podstatě nemá jak objevit (a také neobjevuje:
interpersonalita je pro solipsisty oříšek k nerozlousknutí).
Jádrem Klímova (filosofického) života – a tedy i myšlení a
díla - tedy není nic jiného než to, co nazýval „Boží praxe“. Zdá se, že šlo o
snahu sám sebe aktuálně a doslova vnímat a prožívat, zakoušet jako Boha;
přičemž Bůh je zde jediné vědomí, které je nositelem, tvůrcem i vládcem celého
světa a jádrem kteréhokoli jednotlivého jsoucna/mysli, a zároveň je to
absolutní vůle být vším, která jako taková vše nese a sama
ze sebe tvoří. Jak přesně se toho Klíma snažil docílit a s jakým úspěchem,
o tom sice máme v jeho textech mnohé, ale samozřejmě lze něco takového
rekonstruovat jen do jisté míry. Zdá se, že jeho hlavním nástrojem byly
„parole“, tedy výroky trochu typu pozitivních afirmací (a do jisté míry manter,
protože používal i slova bez konkrétního smyslu, které měla jeho božství
symbolicky zpřítomňovat), které si opakoval a tím se snažil vyvolat stav vědomí
a bytí, kdy vše viděl „pod sebou“ a sám sebe zakoušel jako Boha. Příkladem
takové „parole“ bylo třeba „Jsem absolutní vůle“, nicméně obměňoval je, do jisté
míry systematicky, nebo alespoň cíleně s ohledem na situace, do kterých se
dostával.
Jeho metafyzika jediného božského supersubjektu, který je
vědomím a vůlí a je totožný se vším, co jest (což jsou vždy jen a pouze danosti
vědomí, tímto vědomím/vůlí v konečném důsledku vytvářené), se zdá být ne
snad úplně jen jako vedlejší produkt téhle praxe (i když některé jeho texty by
se daly číst i tak), ale v každém případě z ní vychází. Ona praxe je
tím, oč Klímovi (alespoň nakolik lze soudit z deníků a korespondence – a
z čeho jiného bychom už nakonec soudit vlastně měli?) šlo nejvíc: psaní
pro něj byla spíš zábava, případně způsob obživy. A možná mělo, aspoň pokud
hovoříme o jeho beletrii včetně dramat, i takříkajíc autoterapeutickou funkci,
která se mi zdá důležitá a pro uvažování o Diovi podstatná. Při čtení Klímových
textů, zvláště deníků a korespondence, je patrné silné napětí, ne-li flagrantní
rozpor, mezi jeho teorií (filosofií, která byla, jak sám někde psal,
„autotheologií“ – tedy uvažováním o sobě samém jako o Bohu) a jeho životní
praxí. Ve své filosofii byl Klíma zcela svrchovaným tvůrcem a vládcem
veškerenstva, ale ve své životní praxi to byl, jak si dost bolestně uvědomoval,
v podstatě zkrachovalec – a člověk nemusí mít nijak vytříbený
psychologický cit (ani potřebu redukovat myšlení na psychologii), aby si
všimnul, že čím hlouběji se propadal do své vpravdě nebetyčné chudoby a stále
beznadějnějšího alkoholismu, tím exaltovanější je ve svých filosofických
textech (deníky jsou v tomto směru četbou zajímavou, ale v jistém smyslu
trýznivou). Zdá se mi, že se ve své beletrii (možná i nevědomě?) pokoušel tuhle
situaci nějakým způsobem inscenovat; jako by se snažil svou (v reálném životě
nepříliš funkční) filosofii testovat imaginárním světě příběhu. K tomu se
ještě nejspíš vrátím, bude-li to Boží vůle, níže v souvislosti konkrétně s Diem.
Kontext a příbuzenstvo
Neměli bychom zapomenout, že kontextem Klímova filosofování
a psaní byl svět po „smrti boha“, tedy svět, v němž křesťanství (resp.
náboženství vůbec) ztratilo důvěryhodnost. Byl to také (náš, západní) svět,
z nějž se už řadu staletí dříve v podstatě vytratil kontemplativní
život, který patrně jako jediný může náboženství učinit důvěryhodným, protože
se z obsahů víry právě v něm stávají obsahy živé zkušenosti. Klímu
bychom mohli chápat jako jednoho z dlouhé řady myslitelů minulého století,
kteří se snažili vzniklou mezeru nějak zaplnit – a dokonce bychom ho mohli
zařadit i do skupiny těch, kdo byli na dobré stopě, když se snažili ne jen
verbálně či konceptuálně „myslet“ jakousi náhradní religiozitu, ale přímo
obnovit (resp. vytvořit) jakousi moderní formu kontemplativního života. Můžeme
jej tak vidět v blízkosti autorů, z nichž mnozí se přinejmenším
částečně řadí do dějin západního esoterismu nebo do jejich blízkosti (jakkoli
Klímu vzdor některým nepřímým indiciím nelze pokládat za součást těchto dějin,
jak na tom důrazně trvá editorka jeho Spisů E. Abrams): může nás klidně
napadnout další těžce závislý (především na heroinu) voluntarista, poněkud
perverzní a neprávem proslulý mág Aleister Crowley, samozřejmě i C. G. Jung,
který rovněž hledal „boha“ ve vlastním nitru (a k témuž vedl i své
pacienty a kolegy), Gustav Meyrink (kterého Klíma – stejně jako Crowley a Jung –
četl a zdá se, jako by zvláště na jeho beletrii měl jistý vliv; ostatně i
jejich metafyzika je velmi podobná), a koneckonců bychom si mohli vzpomenout i
na autory z pozoruhodné literární skupiny Vysoká hra a jejich
„experimentální metafyziku“. Mohli by nás napadnout i autoři jako G. Bataille
nebo E. Stachura – a řada dalších, protože problém, o němž je řeč, byl
v minulém století takříkajíc ve vzduchu a řešení tohoto typu (obnova
zkušenostně založené spirituality) bylo dost nasnadě. Čímž nechci říct, že by
bylo snadné tento problém v praxi vyřešit; ostatně většina jmenovaných
autorů neprožila nijak zdařilé životy a jejich snahy „vzít nebesa útokem“ ne
vždy končily vítězstvím. Pravidlem byl spíše opak.
S těmito autory Klíma sdílí i problémy takového
snažení, konkrétně absenci staletími prověřené, v kontextu řádné iniciační
linie předávané asketické disciplíny, která umožňuje potřebnou transformaci
vědomí a bytí uskutečnit, a to relativně bezpečně (třebaže za cenu značného
úsilí). Značné komplikace přinášel řadě z nich i „nietzscheovský
imoralismus“, který byl v těch dobách něco jako intelektuální kapavka a chytili
jej a naletěli na něj (třeba i jen v tom, že se jím vážně zabývali) i
myslitelé velmi bystří; nicméně s ním spojená neukázněnost a zpupnost jsou
celkem spolehlivé prediktory osobnostního rozkladu, k němuž ostatně u
velké části výše uvedených i jim podobných skutečně (přechodně či trvale, jako
tomu bylo v Klímově případě) došlo. Konečně bychom měli upozornit na u
některých rozšířený takříkajíc „protestantský“ nešvar, totiž přesvědčení, že
pokud se někdo za něco prohlásí, už tím eo ipso je, a to v podstatě hned
(a basta). Takový pokus o metafyzickou exaltaci „pouhou vůlí“ s sebou
zpravidla nese nepříjemnou nutnost buďto odvysvětlit vše, co není s takto
přijatým sebepojetím v souladu (jsem bůh, ale nic tomu vlastně
nenasvědčuje, ba dokonce nejsem s to být ani obyčejným člověkem), anebo
přehodnotit svoje přesvědčení i postoje. Klíma zvolil – ke své škodě, ale možná
k našemu štěstí – možnost první.
Snad bychom mohli říct, že se moderní „faustovské“ nastavení
mysli s pokusy o transcendenci (která se pak často zaměňuje s transgresí,
což přináší nekonečné komplikace a beznadějný zmatek) snáší dosti špatně a vede
k nevyhnutelnému pádu, nikoli k apoteóze. Klímova díla – včetně Dia –
bychom mohli chápat i jako (autobiograficky laděné a založené) dramatizace
nevyhnutelného krachu snahy dosáhnout božství prostřednictvím grandiózní
rezignace na lidství. Vlastně jsme zase jednou neopustili půdu tragédie:
hrdinova hybris vede k fatálnímu konci.
Mystagógie rozkladu
Na začátku jsem mluvil o tom, že bych Klímu rád četl hlavně
jako mystika a mystagóga. Tady už můžu doplnit, v čem bych ho v rámci
přípravy inscenace četl rád trochu „proti srsti“. Mám za to, že jako mystik
Klíma (podobně jako mnoho dalších) havaroval – což je mnohem odvážnější a důstojnější,
než se o dosažení „toho nejvyššího“ ani nesnažit, takže jej nechci soudit ani
snižovat, ale rád bych ho vzal vážně (tedy: nikoli jako běžného filosofa nebo
literáta, ale jako zjevujícího se boha)
a pokusil se mu porozumět. Jeho „mystagógie“ pak, zdá se mi – a takhle bych to
rád četl – nespočívá v tom, že by nás (nebo, chraň Bůh, diváky) měl uvést
na cestu své filosofie: pokud bychom jej četli takhle „po srsti“, po lidech by
to steklo (protože lidé většinou nejsou tak šílení, jako byl Klíma, aby pak
brali svůj „božský“ status vážně a se všemi důsledky), anebo by se nám možná
někdo zbláznil (ne že by se to s Klímou občas nedělo; pamětníci si ještě
vzpomenou na dobu před dvaceti lety, kdy jsme dělali Sternenhocha). Naopak bych
rád viděl jeho drama jako inscenaci neřešitelného konfliktu mezi snahou dospět
k zbožštění a „moderním“ nastavením mysli; jako drama rádobysvrchovaných
imoralistických uchazečů o status nietzscheovského nadčlověka s veškerou
jejich (malou, ale vskutku naší)
velkolepostí, ale hlavně v celé jejich/naší ubohosti samozvaných
prezidentů vesmíru. Nelze si totiž nevšimnout, že Klíma nebyl po teoretické
stránce nijak daleko od toho, co libovolný tyran, diktátor či zločinec (jako
jsou kladní hrdinové jeho knih) dělá
v praxi – a co by leckterý prostý občan v praxi velmi rád dělal, jen kdyby
mohl. Jeho texty nám myslím ukazují něco celkem triviálního: totiž že (i
luciferská, a právě ta) pýcha předchází pád. Proto pokládám za zásadní, abychom
Dia odehráli takového, jaký je: totiž jako gaunera a slabocha; a aby jeho
apoteóza na konci (zcela v souladu s Klímovou filosofií) neústila
nikam jinam než na samotný začátek téhož příběhu, který k ní vedl (neboli:
nevedl, protože nevede nikam a přechodné zbožštění není žádné zbožštění). Právě
opakování zkušenosti, že člověku není dovoleno vše – a to ani tehdy, když
prohlásí „boha“ (ať už tím myslí cokoli) za mrtvého, ani když se za něj
prohlásí sám –, se mi zdá jako klíč k Diovi. Řekněme, že bych ho rád vzal
(společně s filosofií i životem jeho autora) jako svědectví o
spravedlnosti, která je inherentní skutečnosti samotné – a lekce, které jsme
zatím nepochopili, si s námi neváhá zopakovat, kolikrát to bude zapotřebí.
Goetheho Faust někde na začátku předělává (ostatně poněkud
nejapně: říká se, že si zde Goethe dělal srandu z Fichta, ale to nevím
jistě) prolog Janova evangelia: na počátku podle něj prý nebyl logos (tj.
slovo, ale mj. taky „řád“), ale čin – tedy vlastně vůle. Mám za to, že i Klímův voluntarismus v podstatě vyplývá
z jeho iracionalismu: hned na začátku knihy Svět jako vědomí a nic zruší logiku (logos!) a svět de facto
prohlásí za absurdní frašku a špatný vtip; a v takovém světě opravdu není
nic směrodatnějšího než vůle: tam, kde skutečnost nemá žádný inherentní řád,
jde nakonec jen o to, kdo si co prosadí. Tenebra jako by Diovi potichu – leč
důrazně a přesvědčivě – říkala, že je to přece jen trochu složitější: ani velké
vypětí vůle svalnatého herkulovského ega (vědomí je myslím podle Freuda z definice
to, co ovládá příčně pruhované svalstvo; proto myslím Hillman často mluví právě
o herkulovském egu) nezamezí laskavým
bohyním, aby nás přišly navštívit. Po zkušenostech posledních staletí bychom neměli
dělat ze zla a hříchu pouhou odbočku na cestě ke spáse či apoteóze, ba právě
naopak: a právě proto je zásadní, aby drama (koneckonců v souladu
s Klímovou koncepcí věčného návratu!) nekončilo happyendem, ale aby přechodná apoteóza ústila na začátek téhož příběhu: k zaseknuté desce
s maniodepresivním kolotočem triumfu a trýzně. Myslím, že by to Faustovi
ani Diovi nemělo projít nijak lacino. Ani na divadle.
2
Dios jako
drama: smysl a jeho absence
V zásadě je to drama míněno nejspíš jako příběh o tom,
jak nositel absolutní vůle dospívá ke zbožštění tím, že obejme tu nejzazší
hrůzu a jinakost a tím se stane vším. Důležitý je motiv mrtvé/zavražděné ženy/milenky,
která se vrací z hrobu jako („slavná“) Nemesis, vykonává pomstu na svém
vrahovi, ale tím se zároveň stává (rituálním?) nástrojem (liturgického dramatu)
jeho konečné apoteózy. Takový příběh je u Klímy frekventovaný, najdeme ho v různých
obměnách např. v Utrpení knížete Sternenhocha a Slavné Nemesis a objevuje
se i v dalších prózách. Jak bude patrné dál, docela rád bych sice ctil
Klímův záměr, ale podíval bych se trochu i na to, co drama prozrazuje tak
trochu navzdory svému autorovi.
Pokusme se podívat, o čem by ten příběh vlastně mohl být.
1) Asi tu bude něco osobní psychologie: Klímovi v raném věku zemřela většina ženských
postav, s nimiž měl nějaké vztahy. Milostný vztah s mrtvou
(zavražděnou: snad pocit viny?) je možná opravdu Klímova osobní idiosynkrasie;
sadismus by mohl být výrazem hněvu na zemřelé (a zároveň na ženy obecně,
s nimiž to autor Dia, nakolik lze soudit z dochovaných dokladů, opravdu
moc neuměl) a literární ztvárňování by se dalo chápat jako výraz tohoto
kvazioidipovského dramatu. Podotýkám, že se u (někdy zdvojených) postav žen u
Klímy objevují barvy modrá/červená (nebo růžová); přičemž modrá + červná =
fialová, která v arteterapii souvisí s matkou (a schizofrenií); jako
by klímovské mariánské spasitelky (Gyna) lilití mrchy (Tenebra) dohromady
dávaly jednu postavu ženy/matky,
která je blahodárná i hrozivá,
„kolébka i hrob“. Na tom všem nejspíš něco bude, ale je to přece jen trochu
povrchní, takže se pokusím pokračovat.
2) Tenebra (a spol.) jako faustovská „prodaná duše“,
navracející se z pekla. V moderní mentalitě (a v každém případě
kultuře) se zdá být celkem významný „faustovský“ motiv už od šestnáctého
století, kdy se objevuje poprvé (pokud nepočítáme nějaké starší náběhy). Obecně
se spojuje s dobyvačným a zpupným intelektem a dobýváním vnějšího světa spojeným (nejspíš
nevyhnutelně) s rezignací na vztah s transcendencí a věčný život;
nicméně taky můžeme uvažovat o duši ve smyslu elementární citlivosti – a
zároveň hlubiny samotného světa –, kterou je na heroické voluntaristické
výpravě za „svalnatým“ (Hillman) nadlidstvím potřeba vytěsnit („zaprodat“).
Nelze mít příliš rozvinutou empatii a dobrý kontakt s aktivitou vlastních
zrcadlových neuronů, pokud chceme kolonizovat „primitivy“, a není možné mít
přirozený vztah k přírodě, pokud si chceme uspořádat její velkoplošné
průmyslové drancování. A pokud budeme brát „spásu“ jako „integritu“,
celistvost, je zřejmé, že vytěsnit významnou část svého prožívání/bytí můžeme
brát i jako zatracení. Masivní vytěsnění citlivosti a prožívání vlastního těla
a emocionality se zdá být neoddělitelné od života v novověké městské
společnosti – bez něj je těžké jít do fabriky, ale také fabriku vlastnit (a
vykořisťovat všechny ty, kdo v ní pracují; pomysleme na dvacetihodinové
pracovní doby malých dětí v dolech a další radosti průmyslové revoluce!).
Možná se nějak takhle rodí to, co Freud „objevil“ jako „nevědomí“. Zavražděná a
pohřbená milenka (s níž jsme „jedno tělo“), která se hrabe ven z hrobu a
přináší zkázu (Viz třeba Poe, Zánik domu Usherů), je docela dobrá metafora
toho, co dělá náš svět s duší: aneb Tenebra opět jako návrat – strašlivého
i spásného – vytěsněného. Takže bychom mohli Dia (a koneckonců i Klímu) brát
jako ztělesnění moderní „faustovské“ existence, a to ztělesnění tak drastické,
že tematizuje i její definitivní (nebo přinejmenším opravdu důkladný,
psychotický) duševní a duchovní rozpad. Podobně jako Goethe si v tom
horroru pomáhá i Klíma tím, že dobrodružství nechává skončit apoteózou, tedy
vlastně happyendem. Popravdě řečeno bych právě v tomhle směru nebyl tak
optimistický. Což vlastně nebyl ani Klíma: i u něj sebevětší zbožštění končí
vždy pádem a jediné, co zbývá, je v podstatě (spinozovská, stoická) láska
k osudové nutnosti, s níž se děje vše, protože „absolutní vůle“ nemůže než
právě chtít všechno, a to pořád dokola:
být bůh zde znamená jen tolik, že se zítra můžete klidně probudit v pekle,
a pokud se to nestane zítra, dříve či později se do pekla a všech mučíren, co
kdy byly vynalezeny, vrátíte. Což je samozřejmě vyhlídka, ze které by se člověk
mohl velmi snadno upít k smrti (aniž by mu to mohlo v tomto rozvrhu
skutečnosti čemukoli jakkoli pomoci).
3) Podívejme se na další možnou významovou úroveň, řekněme iniciační. Pokud se na to díváme
z hlediska hrdiny-nadčlověka in statu nascendi, jako je Dios (stejně jako
další Klímovi hrdinové), je „Tenebra“ – temnota – pro něj jako pro ztělesnění světla (vůle a vědomí) tím, co musí
integrovat, má-li se stát skutečně bohem, tedy vším. To není nijak banální problém; pokud chce člověk dospět
k čemusi na způsob definitivního probuzení či božství, v zásadě se
hraje o dosažení stavu, kdy je překonána veškerá, ale opravdu veškerá podmíněnost. Je celkem snadné
nenechat se vyvést z míry tím, co je příjemné nebo relativně neutrální či
snesitelné. Je koneckonců poměrně triviální nijak zvlášť nepodléhat tomu, co je
svůdné – něco si odříct umí každý blbec. Ale dostat se přes krajní odpor,
hrůzu, hnus, ponížení, bolest – to už je výzva. Klíma jde paradoxně trochu
podobným směrem jako sv. František se svým objímáním malomocných žebráků a
spousta dalších „bláznivých jogínů“; myslím, že tímhle směrem poukazuje i jeho
obsese výkaly (smířit se s hovnem, a to nejen teoreticky, ale i zcela
reálně, třeba ho pozřít, to opravdu není nic jednoduchého, a Klíma dobře ví, že
kdo se chce stát vším, neměl by se
toho zaleknout). Dia můžeme brát jako příběh o iniciaci sestupem do pekel –
tedy v podobném duchu jako další jeho texty. Všimněme si, že Klíma nabízí
v podstatě křesťanský mýtus, jen
obrácený naruby: iniciační schéma odpovídá spíš cestě Lucifera (pýcha, která
předchází pád), přičemž Klíma věří, že i tato (a možná jedině tato) cesta vede ke kýženému výsledku. Jung by z něj měl
možná radost, pokud by za ním nepřišel jako pacient. Třebaže by mu samozřejmě
vytýkal inflaci plynoucí ze ztotožnění s „archetypem“, a to vlastně právem.
Asi není nijak překvapivé, že bych si tím, že právě tohle je
cesta ke zbožštění, s dovolením tak jistý nebyl; ostatně nic nenasvědčuje tomu,
že by to skutečně někdy někomu takhle „fungovalo“. Zdá se, jako bychom se
v tomto dramatu ve skutečnosti nacházeli (a možná opravdu spíš ztráceli) v
jakési v konečném důsledku nezdařené (pseudo)iniciaci spojené s návratem
vytěsněného a přihlíželi nepříliš zdařilé snaze o překonání psychopatologického
oddělení od velké části sebe sama. „Svalnaté“ ego ovládne to, co ovládnout
může: zdá se mu, že ovládlo všechno, ale ve skutečnosti je to (jak správně
podotýká Iron hned na začátku) jen nepatrný zlomek skutečnosti. Pak přijde něco
z toho, co ego neovládlo, protože to ovládnout silou vůle nelze: třeba tělesné procesy mimo příčně
pruhované svalstvo, obsahy nevědomí, druzí lidé, únava, vyčerpání, nemoc… A
vůbec všechno, co vůle neovlivní nebo o tom vědomí neví, nebo to dokonce
potlačuje/vytěsňuje (= vidět nechce)… Obsese výkaly a mučením pak může být
jakýsi krok stranou, snaha
herkulovsky vzepřít „to nejtěžší“, aby se nemusely dělat mnohem jednodušší, ale
pro dotyčného možná obtížnější věci, jako je třeba najít si práci, vypořádat se
s alkoholismem, pokusit se integrovat intersubjektivitu... Podotýkám, že
už jmenovaný Klímův duchovní bratranec A. Crowley šel skutečně tak daleko, že
pojídal výkaly své milenky, aby jí prokázal své (rovněž nárokované) božství,
ale přitom byl (vzdor těmto heroickým činům stále stejně) prakticky neschopný alespoň normálního života velmi podobně
jako autor Dia.
Snad bychom tedy mohli drama brát spíš než jako iniciaci do
Klímovy filosofie, která by nás měla uvést na cestu ke zbožštění, jako zrcadlo:
zasvěcení do nevábných hlubin duše moderního člověka (tedy i naší), jejíž
zpupné a tyranské sklony, které my sami spolu s ostatními relativně
spořádanými spoluobčany cudně skrýváme, Klímovy postavy je rozehrávají (skoro) naplno.
Stojí za zamyšlení, že Klímův dobrý kamarád František Zavřel nebyl ani trochu
imunní vůči vábení fašismu a nacismu – a koneckonců fascinaci postavami
diktátorů a masových vrahů (Napoleon, Žižka…) oba pánové sdíleli. Můžeme si
klást otázku, jestli Klímovi nepomohlo k posmrtné slávě a pokračující přitažlivosti
také to, že zemřel, ještě než se mohl za protektorátu v tomto směru
projevit (možná by ho ale před úspěšnou kolaborací zachránilo, že byl český
nacionalista, a navíc ještě psal velmi filosemitské články do nějakých
židovských periodik). Dia bychom koneckonců mohli chápat jako potenciálního
diktátora, pro kterého je nějaká ta hromada novopečených mrtvol v podstatě
drobnost (přesně v tomto duchu se Klíma vyjadřoval o první světové válce!)
–, a zároveň bychom mohli drama brát jako příběh o tom, že o takovou drobnost
přece jen možná nejde.
4) Pokud bychom se na drama podívali metafyzicky či
teologicky, je to vlastně podobné. Absolutní vůle chce vše, jinak by nebyla
absolutní, a jako taková musí chtít i vlastní zotročení, ztrátu své
absolutnosti; chtělo by se říct „kenosis“. Příběh pak pojednává o tom, jak jde
božství, absolutní vůle, samo k sobě tím, že samo v sobě překonává
svůj nejzazší protiklad. Zároveň se tu nějak ukazuje problém Klímovy
metafyziky, a to je po mém soudu především krátké spojení mezi konečnou
subjektivitou se vší její podmíněností a „božskou“ absolutní subjektivitou
(pokud něco takového vůbec existuje), která nese celou skutečnost – a taky, a
možná ještě víc, problém intersubjektivity. Jinak řečeno: Klíma chce Dia hrát
tak, jako by bylo možné tímto způsobem (transgrese, konfrontace s následky
a jejich integrace a nakonec završení: což se mi zdá jako taková zvláštní,
specificky moderní variace, ne-li nechtěná parodie, na tradiční mystickou triádu
očištění-osvícení-završení) k absolutnu (či spíše absolutnosti) skutečně dospět; mně se spíš zdá, že je to
prokopávání slepé uličky, která se zdá nekonečná jen proto, že ústí sama do
sebe – a lze v ní proto bloudit třeba navěky.
V Klímově rozvrhu totiž je přítomen jakýsi (staronový)
„bůh“, ale schází v něm skutečná transcendence: absolutně svobodný bůh musí chtít
vše, tudíž i sebe-zotročení, přičemž z cyklického inscenování všech
možných (a věru i nemožných, jak můžeme na stovkách úchvatných stránek číst
třeba v Klímově Velkém romanu) situací není úniku; kdo se povyšuje, nutně
je ponížen, a takto pořád dokola: paradoxně (resp. možná příznačně) zde neschází
jen skutečná transcendence, ale také intersubjektivita spojená se vzájemným
uznáním zúčastněných (coby nositelů transcendence, přinejmenším potenciální).
Klíma jako by zůstával v zajetí vztahu otrok/pán: kdo nevidí vše pod sebou, je něčemu otrokem:
rovnocenný (třeba láskyplný) vztah jako by u něj nejen nebyl, ale také neměl
jak existovat. Myslím, že to souvisí: z hlediska takříkajíc řádných tradic
je skutečné božství neoddělitelné od lásky
– pokud s ní není totožné – a skutečné zbožštění zase od pokory; luciferská cesta pýchy a pádu
vede jen ke špatné nekonečnosti opakování stále týchž chyb. Jen některé (celkem
příznačně hlavně ony pohrdané ženy) postavy jako by se z toho vymykaly a
kráčely cestou kenosis – přičemž nepodléhají ani drastickému zotročení, ani
velikášským fantaziím. Skoro se zdá, jako by Klímu korigovala logika příběhu,
dramatu a vyprávění právě tam, kde možná skutečně dělá chybu. A to je pěkné.
3
Ještě pár poznámek po veřejné zkoušce, abychom komentář
trochu přiblížili samotné inscenaci.
První věc. Když se to řekne zcela jednoduše, obraz světa,
který Klíma nabízí, je v podstatě Matrix (ten jsme snad všichni viděli),
nicméně tam, kde v matrixu existuje dualita počítačové simulace / „skutečné“
skutečnosti, u Klímy jsou jen různé formy matrixu, tedy fantasmagorického snění
božské subjektivity (a ta je jedinou „skutečnou“ skutečností, možná). Taky tam
není víc subjektů, ale jen jediný, který se sám sobě jeví prizmatem různých
konečných subjektivit jako mnohost bytostí, což je nicméně v konečném důsledku
iluze – nebo vtip, „propastně hrůzná groteska“. A konečně: matrix sám je
„logický“, tj. jako naprogramovaný má určitou předvídatelnou, nahlédnutelnou, a
v podstatě racionální strukturu, zatímco u Klímy není žádný „logos“ (ani
ve smyslu „programu“, třeba „zlého“, ale přece jen aspoň trochu pochopitelného)
skutečnosti, jen samotná Vůle – tj. neplatí to, co kdo naprogramuje, ale co kdo
prosadí.
Klíma/Dios usiluje o to, aby se z něj stal „Neo“, který
však bude de facto zároveň „Architekt“ a „Vědma“ (a svým způsobem i agent
Smith), ale jeho problém je v tom, že se sice stal Architektem – jeho vědomá vůle je takřka božská, a právě proto
mu ostatní, jejichž vůle je méně mocná, leží u nohou –, ale ještě se nestal
Vědmou, která k němu přichází tak trochu v převleku za agenta Smithe
v sukních (i bez nich, o kalhotkách nemluvě) jako Tenebra. Řekl bych, že
to Klíma pojímal opravdu až takhle radikálně, a jeho Dios nepochybně též – tedy
nejde o dosažení „všemohoucnosti“ a naprosté suverenity v nějakém obrazném
či metaforickém smyslu, ale zcela doslova. Pro Klímu byl Nietzscheho
„nadčlověk“ ještě přespříliš skromná představa; což je svým způsobem velmi
křesťanský postoj, třebaže by nám to asi milovaný klasik (myslím Klímu;
Nietzsche spíš trochu sarkasticky ano) nepodepsal. Zpět.
Dia musíme chápat jako člověka, který směřuje k něčemu
takovému; a tudíž od něj nemůžeme (a neměli bychom) čekat nic moc „lidského“
(protože u Klímy je vše „lidské“ automaticky lidské „příliš“). Nemá úplně zájem
o běžné záležitosti a proti ostatním zpočátku působí jako monolit, maska,
loutka, nebo možná jako jediná skutečná bytost mezi nimi; v každém případě
jako někdo jiný než ti druzí, a to ve smyslu spíše ontologickém (= jeho způsob
bytí je radikálně odlišný od běžných smrtelníků, nebo k tomu aspoň
směřuje), než třeba (jen) psychologickém. Chápat to a hrát jinak znamená se
s Klímou minout a skončit v banálním realistickém dramatu.
Pokud bychom si chtěli aspoň trochu představit, jak by mohl stav
vědomí/bytí, o kterém je řeč, vypadat, resp. jak by mohla vypadat snaha ho
dosáhnout, v podstatě by se dala i experimentálně zakusit disociace
samotného vědomí od jeho obsahů: vše, co vnímám, ať už je to ve vnějším, nebo
vnitřním světě, je „objektem“ vědomí, který lze přinejmenším abstraktně oddělit
od zakoušejícího „subjektu“ – což se i konkrétně dost dělá v rámci
některých meditačních praxí (u nás je notoricky známá třeba tzv. átmavičára),
případně se to dá na vlastní nebezpečí vyzkoušet třeba na některých spíše
nelegálních látkách, což samozřejmě nedoporučuju, ale nemohu nekonstatovat, že
jistý psychotický rozměr Klímovy imaginace nelze podceňovat, a právě různá
psychedelika jsou celkem osvědčený způsob, jak se do takových stavů dostat,
aniž by nějak zásadně hrozilo, že se člověk už nikdy nevrátí (ne že by se i to
občas nestalo: kdo se bojí, do tohoto lesa by raději chodit neměl). Zvláštnost
Klímova tkví v podstatě hlavně v tom, že se mu tahle oproštěná,
„transcendentální“ subjektivita spojila s jakousi schopenhauerovsko-nietzscheovskou
iracionální (a taky/tudíž amorální) vůlí; což je trochu podivné a nejspíš by se
o tom, jak k něčemu takovému mohlo dojít, dala (a snad i měla) napsat
poměrně rozsáhlá studie, ale na takovou práci by mě nenachytal, takže
s jistou úlevou jen konstatuju, že to tak prostě bylo. Snad ještě
nesměrodatně podotýkám, že se na to nejspíš zadělávalo už ve starém
nominalismu, pak v pietistické teosofii a německé klasické filosofii (kdyby se
v tom náhodou chtěl někdo hrabat), a přinejmenším psychologicky by to asi
bylo nemyslitelné, kdyby se romantický titanismus někde cestou nepotkal
s původního kontextu zbavenými orientálními naukami přežvýkanými
Schopenhauerem, ale taky Blavatskou nebo Meyrinkem), ale s tím to nechávám
plavat, sbohem a šáteček.
Tohle píšu jen proto, abych to, o čem je Dios, trochu
přiblížil tomu, na co si můžeme všichni nějak sáhnout. Zkusme si představit
člověka, který bude mít intenzivní psychedelický zážitek, ale místo aby to vzal
tak, že to byl „trip“, a poslušně se vrátil do běžné konsenzuální „reality“, to
vezme jako tu správnou pilulku od Morfea a odebere se na cestu k dosažení
božství. Přičemž bude pod vlivem nepříliš vhodně zvolené četby a osobních
idiosynkrasií dostatečně pošetilý, aby začal ignorovat mravnost, ještě než se
mu povede ovládnout aspoň gravitaci (nebo, když už jsme u toho, třeba i jen vlastní
sklon k nemírnému holdování Bakchovi).
Krátce: u Klímy není nic takového jako „pouhá“ literatura.
Klíma, ať už si oněm jinak budeme myslet cokoli, přinejmenším mluvil vážně a
jeho slova nebyla daleko od jeho existence: byl připraven za svou filosofii
položit život, a v jistém smyslu to taky udělal. Rád bych viděl toho
smělce, který by z toho vážně chtěl mít srandu. Rád si představuju, jak
nad jeho smrtelnou postelí po všech těch trýznivých eskapádách, vlastně tak
typických pro hemžení v sublunární sféře, zní hlas z nebe: „Je
zachráněn!“
Ale nechme fiktivní epilog v nebi fiktivním epilogem v nebi
a vraťme se mezi trní a hloží pozemské existence.
Takový životní projekt, o jaký se pokoušel Klíma, v našem
světě působí poněkud šíleně, ale znovu podotýkám, že na něm vlastně není nic tak
strašně neobvyklého. V každé tradiční kultuře (tj. všude mimo těch
srandovních posledních pár desítek, maximálně snad stovek let na Západě, po
kterých je, světe div se, planeta na pokraji kolapsu – a někdo by si mohl
myslet, že to s bizarní lidovou pověrou, zvanou sekulární ateismus, možná
bude i nějak souviset) něco takového, jako život zcela zasvěcený zkušenostnímu
poznání božství existuje, ale důležité je, že lidé, u nichž se (zpravidla
v dospívání, jako tomu bylo u Klímy) začnou projevovat známky náběhu na
svatost nebo něco podobného (cosi jako „šamanská“ či „psychospirituální“ krize),
v tom nejsou sami a mají zpravidla k dispozici zkušené průvodce,
kteří takovým procesem už prošli, a konzistentní symbolický (mytický,
metafyzický) rámec, ve kterém neobvyklé zkušenosti dávají smysl a lze je
integrovat s běžným životem – nemluvě o společnosti, v níž mají své
nezastupitelné a významné místo (což prospívá oběma stranám; bez téhle
společenské vazby se z potenciálního duchovního stává marginál či
psychotik a společnost je odkázaná na služby různých více či méně skurilních
terapeutů či koučů, kteří vám, když jde do tuhého, moc nepomohou, protože „tam“
většinou nikdy nebyli).
Problém Klímův myslím spočíval v tom, že se (stejně
jako mnoho dalších) v takové situaci ocitl bez jakékoli opory a musel se
v ní nějak orientovat sám, přičemž mu byl duchovním průvodcem hlavně Nietzsche,
což je sice autor nepopiratelně velký, ale zrovna s tímhle člověku moc
nepomůže, spíš naopak.
Klíma ve svých prózách a dramatech na sklonku života znovu a
znovu inscenuje svou „iniciaci“, ale de
facto taky své ztroskotání. A o tom je myslím Dios: vědomě se v něm
hovoří o cestě k nejvyššímu zasvěcení, ale bezděky autor pojmenovává i to,
na čem havaroval. Obojí mi připadá důležité a obojí by v inscenaci mělo
být přítomné. V prvním plánu musíme u každé postavy/scény uchopit, jak to
myslel Klíma – ale ve druhém taky to, co se zde říká o jeho (celkem evidentním)
neúspěchu. Vnímám to jako svého druhu (auto)exorcismus moderní mysli, podobně
jako u Zavřelova Napoleona. V případě Napoleonově místo oslavy diktátora
tematizujeme diktaturu jako mokrý sen poněkud psychotických a nerealisticky
velikášských šílenců – tedy nás, úřadujících „prezidentů vesmíru“ (nebo možná
jeho režisérů?). Dia bych bral jako cestopis o výpravě do uličky, která je slepá,
ale prokopávaná byla do jisté míry správným směrem. Nepodněcoval bych k jejímu
dalšímu prokopávání, ale bral bych to jako možnost se na ni pozorně podívat a
nechat se poučit její velkolepostí, ale i nepříliš vábným vyústěním: kladivo na
anonymní egodeisty.
Rozumím tomu, že tohle všechno může působit trochu odtažitě,
jenže problém je v tom, že s Klímou to prostě je přesně takhle
komplikované, protože byl na poměry obvyklé v civilizovaných částech našeho
světa až příliš šílený (nebo možná normální, jak se to vezme), než aby byl snadno
srozumitelný lidem nemocným normózou, a zvláštěpak Čechům, tomu „statnému
národu“, jak trochu zoufale psal Mácha. Je snadné podlehnout pokušení si ho
nějak zlidštit, anebo se realitě naopak bránit jeho přemrštěnou a záměrně slepou
(většinou přinejmenším lehce ironickou) glorifikací. Lze se s ním mnoha
způsoby minout, třeba tím, že se pokusíme udělat hezké divadélko, které se bude
aspoň někomu líbit – a třeba nás za ně někdo i pochválí. Anebo se můžeme
pokusit s Klímou skutečně vyrovnat – ale cesta k tomu vede nejspíš zhruba
tudy. Asi jsou i jiné cesty, ale tahle mi po všech těch letech s ním
připadá jako relativně nejschůdnější. Myslím, že je věc elementární slušnosti
brát autora vážně (a když bez jakékoli dvojznačnosti něco říká, věřit mu, že to
tak i myslí, i kdyby mluvil třeba o tom, že je jeho filosofie vlastně
egodeismem a „autotheologií“), ale zároveň si nenalhávat, že při podniku, který
by byl hodně náročný i pro připraveného a patřičně disponovaného, neudělal
žádnou chybu – když je celkem evidentní, že se něco pokazilo. A o tom celém pojednává jeho dílo, v němž se nejedná
o literaturu pro literaturu – i když se to samozřejmě čte moc pěkně –, ale smrtelně
vážný, jakkoli samozřejmě někdy i značně humorný, existenciální boj na život a
na smrt se sebou, světem – i bohem/Bohem.
A teď, s tímhle na paměti, něco málo k postavám.
Dios – myslím, že klíč k jeho postavě spočívá
v tom, že on skutečně v sobě objevil onu „božskou“ subjektivitu / absolutní
vůli, která u Klímy vytváří a nese celý svět – a také mu vládne –; a tohle
nahlédnutí či tuhle intuici rozvinul praxí typu klímovských „parolí“, případně
i poněkud rimbaudovským „rozrušováním smyslů“ a battaileovskou transgresí, a
skutečně se mu podařilo tou vědomou (!) částí své bytosti dosáhnout stavu, kdy
ho ostatní vnímají jako poloboha: dosáhnul jakési omezené, ale autentické svrchovanosti.
Na začátku hry působí, jako by nebyl tak úplně člověk, spíš maska, loutka,
modla, kus dřeva; není (a v žádném případě nemá být!) nijak lidský – spíš naopak. V dalších částech on sám
prochází svým ordálem a pašijemi, kdy se konfrontací se svou „stínovou“
stránkou, v tomto případě jakousi černočernou animou – a v neposlední
řadě s řádem, který ho přesahuje (spravedlností / odplatou za zločin),
dostane do stavu psychotického zhroucení; ten bychom nicméně, pokud to budeme
chápat v souvislosti Klímova myšlení, mohli brát jako další tvář
absolutna: šílené a iracionální božství, které ze sebe chrlí absurdní světy
plné utrpení a zla a zakouší přitom nekonečnou bolest spojenou
s nekonečnou rozkoší – a taky směšností/hrůzou (které jsou, jak víme
z povídky „Jak bude po smrti“, sestry). Poté následuje apoteóza, při
které, jak se zdá, Dios do jisté míry „křísí mrtvé“, ale zároveň je anihiluje,
když je rozpoznává jako pouhé projekce své vlastní (= božské) mysli. Drama ale neříká,
co říká Klíma jinde: totiž že je tu ve hře i věčný návrat, takže dosažení
božství je jen dočasné – a tento příběh v konečném důsledku ústí zpátky na
svůj začátek.
Ve druhém plánu můžeme Diovi přiznat i jeho skutečný stín, a to není ani tolik ten
expresionistický horror o mrtvé nevěstě, ale spíš banální „světská“ realita
neskonale namyšleného, bezpracně bohatého mladíka, který vlastně neumí nic
lepšího než zavraždit svou odvrženou (a právem vzteklou) milenku a poté se
zbláznit z výčitek svědomí; konečnou apoteózu bychom mohli brát i jako
definitivní zřícení do psychózy – a je na nás, jestli to budeme brát jako
šílenství jednoho mírně neobyčejného člověka, nebo šílenství opravdu pošetilého
demiurga – vyjde to v podstatě na stejno. Takže můžeme číst Dia i jako
psychopata a slabocha s přebujelým egem, který je za svou zhovadilost
právem potrestán. Při inscenování by mělo dostat přednost první čtení, ale
nemělo by se zakrývat, že je možné i tohle druhé. Viděno ode mě by bylo
ideální, kdyby se odehrálo přesvědčivě to první a nechalo se na divákovi, aby
se nakonec chytil (anebo, hrůza pomyslet, nechytil!) za nos, s kým/čím že
se to celou dobu ztotožňoval a komu držel palce.
Tenebra – jeví se mi jako postava v podstatě tragická.
Jestli dobře čtu, co se v dramatu děje, možná by se dala chápat jako
poměrně banální náhodná kolemjdoucí, která měla tu smůlu, že se vyznačovala
vzhledem, který v protagonistovi dramatu vyvolal cosi hlubšího, než možná
oba zpočátku tušili. Tenebra se zdá být vlastně dost ordinérní ženská (dokonce
i jako strašidlo!), z níž „slavnou“ Nemesis a ztělesnění věčné Noci, které
se jak známo obává i samotný hromovládný Zeus (!), udělala Diova projekce.
Takže se stává maskou osudových sil, kosmické temnoty a věčné Noci, šílenství –
a nijak paradoxně i působivé spravedlnosti, kosmického řádu, který trestá
zpupnost. V kontextu dramatu nemá v podstatě žádnou samostatnou
existenci: je druhou polovinou Dia, kterou si on musí volky nevolky osvojit.
Odtud její neodbytnost: ona si s ním nevyřizuje účty, ale nutí ho dospět
k celistvosti, třeba i po zlém. Nebo jinak: ona tou celistvostí, která si
pro něj přišla, vlastně je.
Zároveň ji můžeme vidět jako poněkud uvadající, z pochopitelných
důvodů odvrženou milenku, která se mstí nejhůř, jak dovede, a jejíž velmi
ženská a velmi nesmiřitelná nenávist sahá až za hrob (a vlastně i za víc hrobů).
Svým způsobem se ale dá brát jako kladná
postava – nebo přinejmenším lidsky pochopitelná a jediná, se kterou vlastně
můžeme skutečně soucítit.
Gyna – je ta „mariánská“ část Diovy ženské části, odehraje
mu milenku i matku. Je potřeba chápat, že její vztah k Diovi je směsí krajně
intenzivního milostného citu (spojeného samozřejmě s erotickou
přitažlivostí) a náboženské oddanosti. Ona od Dia nechce „lidskou“ odezvu –
možná by ho ve skutečnosti nemilovala, kdyby ji dostala, protože ona miluje
boha, ne člověka. Nicméně po takové odezvě „člověk v ní“ touží. Během
Diova sestupu do pekel mu hraje matku/Marii – a opravdu bych si ji představil
jako pietu: její božstvo je „na kříži“ a ona trpí spolu s ním, její duší
proniká meč: panna sedmibolestná. Nepřipadá
v úvahu nějaký lesbický vztah s Luisou, který se kdovíproč začal
rozvíjet při veřejné zkoušce; ani v náznaku: Dios je její jediný. To už by spíš mohl Dios mít
pletky s Ironem (koneckonců Dios není nikomu bezvýhradně oddaný; a proč by
si páni filosofové nakonec nemohli v souladu s prastarou tradicí
dopřávat trochu té homoerotiky?), což bych opravdu u tak jednoznačně
heterosexuálního autora, jak byl Klíma, viděl nerad, ale v kontextu
příběhu by to bylo uvěřitelnější.
Ve hře nic nenasvědčuje tomu, že by byla Gyna sexuálně
neukojená; vedle božstva-Dia jí chybí lidské teplo, což nepochybně vnímá jako
svůj hendikep, ale nemůže si pomoct. Schází jí, jak už bylo řečeno, od Dia
lidská odezva (kterou jí Dios dávat opravdu nemůže a nesmí, pokud se
z toho nemá stát banální a přiblbá lovestory!), ale tuhle absenci bere
jako věc prozřetelnosti – problém pro ni není to, že nedostává, co by jako pouhý člověk chtěla, ale že po tom (já
husa!) ještě pořád touží. Její hlavní spor je s Tenebrou; trochu paradoxně
je Tenebra Diova věčná milenka,
zatímco Gyna spíš časná. Gyna mu dává
lidskou lásku, obětuje sebe a svůj cit Diovi, asi jako se obětovala na oltářích
bohům zvířata (a s plným vědomím, že je tomu právě tak). Pomáhá mu nějak
podstoupit jeho sestup do pekel a tím je pozitivním nástrojem jeho zbožštění (a
myslím, že to bere jako čest). Naproti tomu Tenebra je spíš něco jako obětní
nůž nebo obětník, přináší Diovi celistvost, a to i tím, že de facto ničí jeho vztah
s Gynou (možná až příliš lidský?). Kdybychom to četli jako pašije, bude
Gyna Marie a Tenebra řekněme ďábel, který nejdřív posedne Jidáše (a další
protagonisty soudu a popravy) a poté si to s Kristem vyřídí osobně při jeho
sestupu do pekelné jámy.
Zároveň bychom ale mohli Gynu vidět i jako zlatokopku, která
nejdřív suverénně svrhne starší a okoukanou konkurentku a pak se podílí na její
vraždě.
V každém případě je Gyna především Diovou oddanou milenkou;
jeho vztah k ní se nese v duchu (tak nějak je to formulováno v Utrpení
knížete Sternenhocha) „jsi jen trochu lepší kus masa, ale nežiju, abych žral“ –
a jí se to hlavně líbí, protože je
(jak tomu u Klímy s ženami bývá a být podle něj má) masochistka a ponížení
Nejvyšším jí přináší vrcholnou rozkoš.
Iron – je zjevně Klímovo alter-ego, postava podobného typu
jako Pulec v Lidské tragikomedii; vyšší člověk, který svoje nadání utopil
v alkoholu. Paradoxně se zdá být nejúplnější a nejsamostatnější postavou;
a kromě toho má svým způsobem navrch i nad Diem. Důvodem toho je, že on už tím,
čím prochází Dios, prošel – a prohrál, pravda, ale má to za sebou a dospěl
k jakési úplnosti. Ta analogie by se dala vyjádřit i tak, že dvojice Iron + „kořalička“ odpovídá dvojici Dios + Tenebra. Iron jako svým způsobem
starší a dospělejší Diův bratr vůči němu může být skutečně ironický, ale zároveň ho obdivuje jako někoho, kdo může uspět tam,
kde on sám selhal (i když by si na něj úplně nevsadil). Na konci dospívá
k jakési kirillovovské částečné apoteóze pro zkrachovalce: v okamžiku
svrchovanosti a se stoickým klidem milovníka opiátů (tohle přesedlání je tam
důležitý motiv, opiáty skýtají vyrovnanost, které alkohol věru moc neposkytuje)
zastřelí strašidlo i sebe. Ironie Ironova konce spočívá v tom, že i ve
svém vrcholném okamžiku vlastně obojí zpacká: Tenebra zas vyleze z hrobu,
co se se sebevraždy týče, musí ho dodělat Gyna. Právě téhle ironii až do hořkého konce bychom mohli
vidět poslední pozdrav jeho důslednosti a integrity.
Jako jediná postav Iron vlastně nemá „druhý plán“ – je
kompaktní, zajedno sám se sebou; uchlastaný a odepsaný vyšší člověk – filosof.
Je zvláštní, že na jedné straně jsou všechny postavy (včetně Irona) vlastně
vyzářením Dia, ale taky by se to dalo vidět tak, že skutečným zřídlem dramatu
je Iron/Klíma, který si vizualizuje prostřednictvím tance smrti Dia/Tenebry
svůj vlastní osud – i zmar (od kterého Klíma v době sepisování Dia nebyl
nijak daleko a musel to tušit).
Ostatní postavy jsou v podstatě jen rekvizity a při veřejné
zkoušce dostávaly (trochu nepochopitelně) příliš mnoho prostoru. Kdyby se jim
nechaly jen repliky, které posunují/vysvětlují hlavní dějovou linii, bylo by to
lepší (a vzhledem k takříkajíc wagnerovské délce i jen torza inscenace by
to bylo taky záhodno). Nemyslím, že by měly samy o sobě nějaký význam nebo
hloubku, jsou to prostě komické vložky nebo (Dalvana) hlásné trouby, nic méně,
ale taky nic více. Tady by se mělo škrtat nejvíc.