Onehdy jsem se hrabal ve starých textech a našel jsem místo toho, co jsem se najít nažil, tenhle článek, který před lety vyšel v angličtině v časopisu CEJCR. I s odstupem času se mi zdá celkem slušný; co se týče Rudhyarova pojetí transpersonality, není asi vyčerpávající, ale myslím, že přece jen je celkem informativní, a pokud jde o hodnocení tohoto pojetí, vlastně s tím, co jsem tehdy napsal, do značné míry ještě pořád souhlasím. Udělal jsem v něm jen pár drobných úprav a tímto ho dávám k dispozici.
Rudhyarovo pojetí transpersonálního života
Dane Rudhyar (1895-1985), americký hudební skladatel,
astrolog, filosof, náboženský myslitel a všestranný umělec francouzského
původu, je i u nás známý jako zakladatelská postava současné humanistické a
transpersonální astrologie. Méně známo bývá, že tento myslitel byl s velkou
pravděpodobností první, kdo slovo „transpersonální“ použil přinejmenším
v angličtině,[1] a také
že pro něj mělo význam velmi odlišný od toho, který se mu v současné době díky
působení pozdějších transpersonalistů přikládá. Rudhyarovo pojetí
transpersonality představuje nejen pozoruhodný rozvrh duchovního života, ale
také tvoří jeden z centrálních motivů celého jeho duchovního odkazu.
V následujícím textu se budeme snažit Rudhyarovo chápání transpersonality,
místo tohoto tématu v celku jeho myšlení i konkrétní aspekty
transpersonálního života představit a v závěru se pokusíme je stručně
uvést do souvislosti s několika více či méně příbuznými či souvisejícími
duchovními proudy a zamyslet se nad jeho silnými i problematickými stránkami.
Transpersonalita v kontextu Rudhyarova díla
Neologismus, který se stal osudem
Dane Rudhyar slovo transpersonální použil už roku 1929
v článku On personal and impersonal,[2]
který napsal pro časopis The Glass Hive,
v němž v té době publikoval. Říká zde: „Transpersonální jednání je takové, které začíná u univerzálního,
nepodmíněného jáství (self) v Člověku a osobnost používá jako pouhý
nástroj. Takové jednání bude jistě zabarveno osobností – avšak ani ne tak
osobností toho, kdo jedná, jako spíše toho, komu je určeno. Bude zabarveno
rasou, časem a místem.“[3]
Tohoto pojetí transpersonality ve smyslu sestupu duchovního působení
z vyšších rovin skutečnosti skrze
lidského jednotlivce, který je pouhým nástrojem či prostředníkem takového
vlivu, se bude Rudhyar důsledně držet v celém svém díle. Mohli bychom
říci, že se v jistém smyslu svému tvůrci tento anglický neologismus stal
pro následující půlstoletí, tedy na zbytek jeho života, osudem. Transpersonální
působení a rozvoj příslušných funkcí v rámci lidského života má totiž
v Rudhyarově díle, a patrně i životě[4]
zásadní význam: dalo by se říci, že právě transpersonalita zde představuje
jakési završení či vyvrcholení individuální lidské existence, společenského
vývoje, evoluce lidstva přinejmenším na této planetě, a dokonce má i funkci
kosmických, ano až eschatologických rozměrů. Zdá se, že právě rozvoj
„transpersonálních funkcí“, jak jim Rudhyar rozuměl, tvoří jakýsi tenor celého jeho
díla a že dle jeho názoru jde o duchovní pohyb celoplanetárního dosahu, jemuž tento
tvůrce své dílo zasvětil.
Transpersonalita v individuální existenci, dějinách, evoluci lidstva a příběhu kosmu
Nejprve se podívejme, jak se u Rudhyara projevuje
transpersonalita v rámci individuální lidské existence. Ve svém hlavním
díle věnovaném psychologii a příznačně nazvaném Beyond Individualism[5]
Rudhyar rozlišuje u lidských bytostí čtyři postupně se rozvíjející řády funkcí,
a to funkce biologické, společenské, individuální a transpersonální. Biologické
a společenské funkce, mezi nimiž tvoří jakýsi přechod sexualita a s ní
spjaté fenomény příbuzenství a společenské organizace, jsou v současné
době společné všem lidským bytostem, stejně jako – jakkoli v plné míře
toliko potenciálně – jsou lidem společné i přinejmenším zárodečně rozvinuté
funkce individuální. Branou k rozvoji těchto individuálních funkcí je
rozvoj diskurzivní inteligence a s jejich vznikem je spjat i bolestný
proces vynořování plně rozvinuté individuality z relativního bezpečí
kolektivní dělohy širšího společenství a podmíněnosti vlastní kulturou.[6]
Proces individualizace s sebou nese jako svůj patrně nezbytný stín i
egoismus, jehož překonání nabízí až překročení individualismu, k němuž
Rudhyarův výklad směřuje. V přechodovém rituálu zasvěcení vlastní
existence službě vyššímu celku dospívá individualita k sebetranscendenci a
fundamentální proměně, „stává se totálně
a nezpochybnitelně… sebe-zasvěcenou celku“.[7]
Takto proměněný jedinec se vyznačuje na rovině citové soucitem či láskou, které
Rudhyar spojuje s ideálem bódhisattvy a zjevením Kristovým,[8]
a na rovině mentální se u něj rozvíjí „kosmogenická mysl“, která je „nejen schopna odhalit kosmos v chaosu
a skrze něj spatřovat krásu i ve zdánlivé ošklivosti. Může působit také jako
katalyzátor řádu.“[9]
Společným jmenovatelem soucitu a holistické, „kosmogenické“ mysli je jejich průzračnost
a otevřenost: „Za agapé-láskou a
holistickou, kosmogenickou myslí stojí princip vzájemné prostupnosti.“[10]
Agapé je tedy vnitřně spjata
s kosmogonií a naopak; ve stadiu evoluce, kdy se to stává více patrným, se
existence jednotlivců cele zasvěcených službě celku stávají jednomyslnými a
vzájemně prostupnými, ale především skrze
ně může také proudit „světlo budoucnosti“,[11]
které Rudhyar, patrně inspirován dílem Teilharda de Chardin, charakterizuje
jako záření „bodu ómega“ lidské evoluce. To má nakonec vést k proměně
samotné tělesné a hmotné skutečnosti.
„Osvícení ve své nejvyšší podobě doslova znamená stát se světlem, jehož
předobrazem je zář světců a mystiků.“[12]
Je zřejmé, že transpersonalita, tedy „funkce čtvrtého řádu“
představuje završení a transcendování individuální existence, ale nejen to.
V jednom ze svých hlavních děl nazvaném Planetarizace vědomí[13] Rudhyar načrtává hlavní fáze, jimiž dle
jeho názoru prochází vývoj lidské společnosti. První fázi, „tezi“ společenského
vývoje, představuje nutkavá a nevědomá jednomyslnost kmenového uspořádání, po
které jako její „antiteze“ přichází konflikty soupeřících jednotlivců
poznamenaná fáze individualistické, atomizované společnosti dneška.[14]
Kýženou „syntézu“ pak představuje společnost plnosti,[15]
která se bude vyznačovat dobrovolnou, záměrnou jednomyslností a dle Rudhyara
organicky vyroste z komunit jednotlivců cele zasvěcených službě
planetárnímu celku. Toto společenství bytostí plně zasvěcených službě pak bude
utvářet „pléróma“, tedy jakousi kolektivní bytost vyššího řádu, která za
z hlediska běžného prožívání obtížně představitelných podmínek bude
znamenat překročení individuálního i kolektivního spojené s transmutací samotné
matérie nám známého světa. Tak má podle Rudhyara vypadat jak završení
společenského vývoje, tak i evoluce pozemského lidstva.[16]
Ani tím však pro Rudhyara význam transpersonálních funkcí
nekončí; ty mají nadto i funkci kosmogonickou. Rudhyarova vize světa, hluboce
ovlivněná především teosofií, je bytostně cyklická. Kosmické dění se odehrává
v rytmu fází projeveného a neprojeveného bytí. Ústředním archetypem,
ideou, která je jakýmsi plánem celého jednoho cyklu a zároveň tím, co má
v tom kterém kosmickém cyklu projít svízelnou cestou od potenciality
k plné aktualitě, je archetyp člověka. Tento archetyp v rámci každého
cyklu představuje cestu k vyřešení a záchraně neúspěchů předcházejícího
cyklu, a v každém z cyklů je autorem tohoto archetypu plérómatická
mysl vzešlá z cyklu předešlého – a zároveň je jeho plnou aktualizací samotné
pléróma dalšího cyklu, tedy jednomyslné společenství transpersonálních bytostí.
Rudhyar ve zmíněném díle The
Planetarization of Consciousness popisuje tento proces bezmála jako dění
nitrotrojiční: pléróma starého cyklu je „skrytým Otcem“ nového archetypu
člověka, tedy „Syna“, přičemž počátek aktualizace tohoto archetypu či růst tohoto
božského dítěte umožňuje tajuplný akt, kdy se pléróma ukončeného kosmického
cyklu noří do „nekonečného oceánu potenciality“ či obrazně řečeno lůna „věčné
panny“,[17]
která je takto oplodněna a rodí nový cyklus, jenž bude místem postupné
aktualizace a uskutečňování jednotlivých aspektů archetypu člověka, a to až ke
konečné syntéze v dalším plérómatu.
Tento cyklický pohyb Rudhyar ve svém hlavním díle Rytmus Celostnosti popisuje jako
cyklickou interakci na sebe vzájemně nepřevoditelných, protikladných principů
„jednoty“ a „rozmanitosti“, subjektivity a objektivity, případně „dne“ a
„noci“. Tento cyklický pohyb u něj má čtyři uzlové body. Jedním z nich je
„kosmická půlnoc“, tedy stadium „božství“, které znamená takřka úplnou vládu
principu jednoty. Právě zde se pléróma starého cyklu noří do nekonečné
potenciality a rodí se nový archetyp člověka, božské dítě. Dalším, navazujícím
bodem je moment, kdy jsou protikladné principy stejně silné, ale dochází ke
zvratu jejich poměru ve prospěch principu rozmanitosti; to je bod, kde dochází
k „vylíhnutí kosmického vejce“, tedy k projevení objektivní skutečnosti a
povstání materiálního univerza. Dalším bodem je bod „poledne“, kdy je
nejmocnější a takřka úplně převládá princip rozmanitosti. Právě zde se začíná
vtělovat archetyp člověka, resp. začínají se v řadě avatarických bytostí,
tvůrců kulturních a civilizačních celků, vtělovat jednotlivé jeho aspekty.
Konečně je zde čtvrtý bod, „soumrak“, kdy se protikladné principy opět
dostávají do rovnováhy, ale tentokrát dochází ke zvratu v opačném směru,
než tomu bylo za „úsvitu“, a začíná období převahy principu jednoty, kdy mizí
projevený, vnější svět a začíná se odvíjet sekvence stále subjektivnějších
procesů plérómatické mysli, které vedou k další kosmické půlnoci.
Je patrné, že podle tohoto cyklického kosmologického
schématu či mýtu lidstvo v současné době ubírá cestou k „bráně ticha“,
tedy bodu „soumraku“, v němž se má z osvícených jednotlivců utvářet planetární
pléróma. Rozvoj transpersonálních funkcí je tak nejen prekurzorem naplnění individuální
odyseje lidských bytostí, společenského vývoje a evolučního putování pozemského
lidstva, ale také – alespoň s ohledem na tento eón – předzvěstí eschatonu:
zmizení světa, jak jej známe, a kolektivního přechodu k radikálně odlišnému
způsobu bytí.
Rudhyar byl patrně přesvědčen, že jeho filosofie má
posloužit jako katalyzátor tohoto syntetického procesu, který bude znamenat opětovné
sloučení všech rozličných duchovních tradic v jedinou tradici
primordiální, tentokrát obohacenou o výtěžek končícího cyklu, dále překročení
individualistického lidství ve směru k vědomé a záměrné jednomyslnosti
plérómatu, a konečně také radikální proměnu světa vůbec.
Dodejme ještě, že motiv transpersonality má zásadní význam i
v Rudhyarově rozsáhlém astrologickém díle; skutečné naplnění individuální
existence, symbolizované cyklicky se rozvíjejícím potenciálem nativity, je právě
její přechod k existenci transpersonální. To je spjato s transformací
samotné nativity, kdy se proměňuje její čtverná struktura, vymezená dvěma
hlavními osami horoskopu, ve strukturu hexagonální,[18]
a zároveň s tím se mění význam jednotlivých komponent nativity i astrologických
technik – konkrétně v transpersonálním přístupu Rudhyar klade větší důraz
na sekundární direkce než na z individuálního a společenského hlediska
významnější tranzity.[19]
O transpersonálním životě
Ve svém patrně nejsilněji esoterně ladném díle Occult preparations for a New Age,[20]
jež je věnováno především odkazu H. P. Blavatské a vyšlo roku 1975 u
příležitosti stého výročí založení Teosofické společnosti, Rudhyar dosti
zevrubně rozpracovává jednotlivé aspekty transpersonální existence, nakolik je
už nyní dostupná alespoň „avantgardě“ lidstva budoucnosti, oněm „mutantům“[21]
lidstva, jejichž prostřednictvím podle něj dojde k příchodu nového věku.
V následujícím se pokusíme tyto aspekty transpersonální existence
představit.
Dvě polarity duchovního života
Rudhyar v první části svého pojednání o jednotlivých
významných aspektech transpersonálního života rozlišuje dvě základní orientace
spirituality, z nichž jedna je spjata právě s jeho pojetím
transpersonality.
Rudhyar upozorňuje, že v současné době se používá slova
transpersonální spíše ve smyslu překročení či přesažení úrovně prožívání,
obvykle chápané jako osobní. Na vině je podle něj dvojznačnost slova
transpersonální: ono „trans“ zde může znamenat jak „za“ nebo „mimo“, tak
„skrze“ či „prostřednictvím“. Jak už jsme se zmínili, Rudhyar toto slovo použil
už roku 1929,[22] přičemž
už tehdy u něj znamenalo působení duchovních bytostí či sil prostřednictvím osoby: „Zdroj této síly, vědomí nebo aktivity by
skutečně měl být pokládán za existující za hranicemi říše osobnosti, avšak
samotná aktivita je transpersonální, protože jejím nejdůležitějším rysem je, že
používá osobu jako nástroj nebo agenta, jehož prostřednictvím se aktivitě dává
průchod soustředěným způsobem.“[23]
U jiných autorů obvyklejší význam „za“ je podle Rudhyara přijatelnější pro
běžnou mentalitu formovanou vědou – pro tu je pak evoluce „vzestupem“
k vyšším úrovním, překročením hranic individuality. Naproti tomu přijmout
pojetí původnější znamená, že člověk musí akceptovat „světonázor charakteristický pro skutečný okultismus“,[24]
podle kterého „je vesmír utvářen a řízen
zevnitř ven, ovládán a oživován takřka nekonečnými řadami hierarchií cítících
bytostí.“[25]
Na této rovině však neexistuje to, co obvykle nazýváme
individualitou, proto je nasnadě, že si tyto nadindividuální hierarchie volí,
mají-li působit na lidské rovině skutečnosti, své vyslance či prostředníky
z řad lidí, v nichž se soustředí jejich energie – podobně jako
sluneční světlo potřebuje čočku, která by je soustředila, pokud má např.
zapálit papír. Právě tak vypadá transpersonální aktivita v Rudhyarově
pojetí.
Častokrát bývá popisována opačná, vzestupná cesta mystiky,
na niž se zpravidla zaměřují ostatní představitelé tzv. transpersonální
psychologie či transpersonálního hnutí. Rudhyarovo pojetí transpersonality se
však soustředí na opačnou „stezku“ (Path) avatara, případně kulturního hrdiny
či tvůrčího génia. Skrze tyto bytosti a v nich působí aktuálně evolučním
procesem vyžadované transformační síly, a to více či méně vědomě. Jejich
prostřednictvím jsou pak vykonávány činy, které se stávají „symboly a příklady pro celou kulturu či národ“.[26]
Dále Rudhyar postupuje k charakteristice mystika, který
„záměrně žije život a pokouší se
dosáhnout typu vědomí, který jej odděluje od toho, co společnost, do níž se
narodil, pokládá za ‚normální‘.“[27]
Stejně jako pravý okultista (tj. transpersonální agent vyšších sil) představuje
„kontrakulturní“ působení, polarizující běžnou společnost. „Pravý mystik rovněž zakouší smrt přirozené osobnosti v něm a
znovuzrození do nového stavu, osvěcovaného vzpomínkou… na extatický stav bytí a
vědomí.“[28] Taková
zkušenost může být i odrazem vědomí a aktivity přesažného, transindividuálního
pole vědomí, na které se mystik naladí, a lze ji vyvolat také chemicky.
Primárně se taková transformace týká pocitů, a proto mystici všech dob a kultur
volí metafory a symboly lásky a fyzického spojení. Rudhyar tento směr vývoje
lidské individuality nazývá proti-osobní, protože směřuje proti tisíciletému
trendu k individualizaci a představuje snahu navrátit se k regresivnímu,
oceánickému prožívání prvotní jednoty, zatímco nejpozději od tzv. axiální
epochy bylo progresivní směřování lidského vědomí zaměřeno na zvládnutí
kvantity – rozmanitosti.
Naproti tomu stezka avatara jde ve směru shodném
s evolučním pohybem, avšak protiví se „inerci“ většinové společnosti,
která se projevuje ulpíváním na překonaných institucích, dogmatech a
strukturách. Transpersonální jedinec je proto reformátorem, „vyslancem osudu“.[29]
Tito prométheovští duchové přicházejí, když pro kulturu či civilizaci nastal
čas k transformaci; jejich lhostejnost k následkům, které pro ně kvůli
jejich odporu vůči inerci většiny mohou mít jejich transformující skutky,
z nich dělá „karmajogíny“. Jsou vyslanci vyšších sil, které skrze ně
působí – a nemusí to být, pokud to situace vyžaduje, vždy síly z lidského
hlediska dobré: „Existují i avataři Zla.“[30]
Může se o nich hovořit jako o božských „inkarnacích“ principů či osobností, jež
ztělesňují, přesnější by ale podle Rudhyara bylo hovořit o „transkarnaci“: „Oheň transformace hoří skrze tělo, dokud
není jeho dílo uskutečněno, anebo přinejmenším dokud učedníci přitahovaní
plamenem nevyčerpali svou kapacitu k odezvě na oheň a světlo, které
vyzařuje.“[31]
Tato cesta nevylučuje mystické spojení, ale spočívá
v něčem úplně jiném: nejde zde o výstup duše k bohu či na duchovní
rovinu, ale o sestupné působení vyšších sil skrze jednotlivce. „Tato aktivita je odezvou na kolektivní
potřebu.“[32] Dalo by
se říci, že avatar přichází shůry jako odpověď na více či méně artikulovanou
prosbu kulturního celku či lidstva. Bere na sebe historicky podmíněnou formu,
aby ji mohl zevnitř transformovat. „Avatarickou
bytost můžeme pokládat za pozemský terminál linie energetické transmise. Je
magickým nástrojem, maskou používanou v kolektivním rituálu.“[33]
Jeho jednání je neosobní – avatar sám je spíše výkonem duchovní kvality, která
se jeho prostřednictvím soustředí do dějinné situace, než osobností
v obvyklém slova smyslu.
Ani významní avataři si nemusí být od počátku vědomi svého
poslání – to se odráží spíše v jejich jakoby vědoucích činech než ve
vědomí, zprvu podmíněném situací, v níž se zrodili. O jejich osudech lze
hovořit z hlediska reinkarnace, avšak Rudhyar klade důraz na to, že skrze
ně nejedná konkrétní individuální duše, ale spíše Člověk jako takový, resp. jeden
z aspektů archetypu člověka, určitá duchovní kvalita: „Je to performance role, která uvolňuje tvůrčí potencialitu inherentní
specifickému momentu velké hry evoluce lidstva. V této performanci se
herec zcela identifikuje se svou rolí a vylévá do jednání svou životní
substanci. Je jednáním stejně jako jednajícím. Je hrou stejně jako hráčem; a
v jistém smyslu je rovněž tím, o čem hra pojednává, protože
z duchovního hlediska je toto trojí jedním.“[34]
U méně významných osobností to může vyvolávat silné vášně, někdy i pýchu, avšak
hrdost velkých avatarů je zpravidla spjata s vnitřní pokorou před
skutečným zdrojem jejich skutků: „Právě
úcta je duší skutečného hrdinství; úcta před svrchovaným a vždy tajuplným
zdrojem síly a intenzity, díky které herec vyzařuje sílu často zdánlivě
nadpřirozenou.“[35]
Avataři nejsou mystikové ani svatí v obvyklém smyslu; jsou spojnicemi mezi
lidským a božským, osudovými výroky určenými širším masám.
Větší víra
V této kapitole
Rudhyar dále odstiňuje a upřesňuje své pojetí transpersonality, přičemž se zde
zaměřuje na určité specifické pojetí pojmu „zákona“.
Podle Rudhyara znamená zákon v tradičním smyslu
především pravidlo, které je zavedeno zvenčí autoritou (v nejzazším případě
sankcionováno bohem). Představu zákona, především „božského plánu stvoření“, se
pak autor pokouší reinterpretovat z hlediska své metafyziky: „Důležitým bodem jakékoli diskuse o pojmu
‚zákona‘ je, zda ‚systém pravidel a regulací‘ je vnější tomu, co je ovládáno,
anebo zda je inherentní tomu, co dodržuje pravidla. Naneštěstí v našem
nesprávném používání slov… nerozlišujeme mezi pravidlem uloženým zvenčí a
inherentním či instinktivním nutkáním jednat v souladu se strukturálním
uspořádáním.“[36]
Skutečný zákon je podle Rudhyara spíše „principem
organického uspořádání“,[37]
inherentním řádem skutečnosti – a právě ztráta smyslu pro tento organický řád
vyvolává potřebu zákona sankcionovaného (lidskou nebo božskou) autoritou. Tam,
kde je u bytostí rozvinutý smysl pro základní povahu, přirozenost čehokoli
jsoucího, není zapotřebí vnější autority, která by stanovovala a vnucovala zákony.
Rudhyar používá jako příklad stavbu: „Pokud
bude každý dělník zároveň skutečným stavitelem schopným chápat či cítit jako
imanentní nutkání celkový obraz budovy, a zvláště své místo a svou práci
v procesu stavby – nebude zapotřebí žádných pravidel a regulací od
nadřízeného vedoucího.“[38]
Pro takový inherentní princip skutečnosti používá Rudhyar
sanskrtského termínu dharma – a jak
vysvětluje, má jím na mysli právě základní přirozenost kteréhokoli jsoucna,
která se kryje s jeho funkcí v rámci obsažnějšího celku, resp.
všeobsažné celostnosti. Bytost, která následuje svou přirozenost, nepodléhá
příkazu – ale zrazuje tuto přirozenost, když se jí protiví. Nicméně Rudhyar
neopomíjí zdůraznit, že touto inherentní povahou všeho skutečného je právě
láska, resp. soucit.[39]
Nicméně ke schopnosti následovat pravou přirozenost se
dospívá nikoli skrze libertinský exces, nýbrž tvrdou prací, transformací
egoistické matérie rodící se osobnosti v průzračnou „čočku“ soustředící
transpersonální zář soucitu: „Potřebu
poslušnosti bytost překonává jedině skrze implicitní připravenost poslouchat.
Potom, když už neexistuje žádná egoistická zábrana proti naprosté poslušnosti –
a proti pokoře, ba i ponížení –, se to, co bývalo v mysli egem, stává
čistou čočkou soustředící kvalitu Duše do osudových činů, z nichž vyzařuje
individuální dharma jako transformující a osvětlující síla.“[40]
Skutečná svoboda tedy není egoistickou svévolí, ale následováním skutečné
pravdy vlastního bytí; to se svou jistotou a jednoznačností podobá jednání
pudovému anebo determinovanému kmenovou pospolitostí, avšak jakožto
transpersonální jednání je záležitostí svobodně zvolenou, která do stadia
rozvinutého ega či individuality dospěla a překonala je. Paradoxem je, že
k dosažení takové duchovní průzračnosti bylo nezbytné podstoupit fázi
duchovní zaslepenosti, vlastní teprve zdánlivě svobodnému jednotlivci. Až svět,
kde by se rozvinul transpersonální typ bytostí, by se mohl obejít bez zákonů.
Jediný skutečně univerzální zákon Rudhyar formuluje
následovně: „Existuje jen jediný
svrchovaný zákon: všechno je takové, jak si to vyžaduje potřeba harmonie. Vše
koná tak, aby uspokojilo to, co v daný čas a podle svého nejlepšího
poznání pociťuje jako potřebu. Vše má tendenci jednat v souladu se svou
základní přirozeností.“[41]
Pokusme se ještě jinak formulovat, co zde má Rudhyar na mysli. Srdcem každého časového
cyklu či prostorového celku je potřeba, vyplývající z výsledků minulosti,
a potenciální, archetypální a v daném cyklu se více či méně úspěšně se aktualizující
řešení, které je projevem nekonečného, panenského oceánu potenciality,
z nějž vše čerpá svou otevřenost novým řešením – chtělo by se říci:
budoucnost. Právě tato tendence k uspokojování potřeb i harmonizaci se zdá
být oním principem, který Rudhyar jednou nazývá Jedním (ONE),[42]
jindy „Celistvostí“ (Wholeness)[43]:
„Lidská přirozenost nicméně spočívá
v tom, uvědomovat si smysl nekonečné, cyklické interakce potřeby a řešení;
jen tak totiž člověk může být tím, čím bytostně jest: lokalizujícím činitelem
síly metakosmického principu individuální existence, který jsem nazval
jednoduše… Jedno. Tento princip či tato esence… je u kořene věčného, cyklického
pohybu.“[44]
Víra v zákony, dané vnější autoritou, je neoddělitelná
od ega – ale právě jako taková je relativní určitému vývojovému stadiu lidstva;
tomu, o jehož završení a překročení patrně chce sloužit Rudhyarovo myšlení.
Onou „větší vírou“, o níž autor hovoří, je důvěra „v nevyčerpatelný potenciál prostoru a všudypřítomnost
vše-harmonizující potenciality ducha.“[45]
Jedná se zde o zjasněnou otevřenost, vědomé přijetí role ohniska působení
vyšších sil, kdy poslušnost vnější autoritě nahrazuje porozumění smyslu dění –
a tedy i jeho přijetí.
Láska na transpersonální stezce
Dalším významným aspektem transpersonálního života je pro
Rudhyara láska mezi mužem a ženou. Toto téma je důležité i proto, že celkový
stav společnosti podle autora odpovídá kvalitě mezilidských vztahů, vztahů mezi
muži a ženami především. Rudhyar rozlišuje dvě základní úrovně, na kterých se
může odehrávat milostný vztah v současné době: „Může působit jako nevědomé biologické, společenské nebo psychologické
nutkání, anebo jako vědomě přijatá, polarizovaná a proměněná síla, použitá
dospělými osobami ve službě svobodně přijatému nadosobnímu cíli.“[46]
Základní úrovní sexuálních vztahů je převážně instinktivní a
v životě komunity zapuštěný biologický vztah, takřka plně poddaný diktátu
biologické, případně společenské roviny existence. Sex je zde primárně
nástrojem plození.
S postupným vynořováním individuálního vědomí
z kolektivního substrátu se objevuje láska sublimovaná, bhaktická, a jak
Rudhyar říká, z ní vyvěrající „theotropická“ zbožnost mystiků a mystiček.
Se sílícím individualismem a postupnou atomizací pak přichází láska, jejímž
zdrojem je vnitřní prázdnota nenaplněné individuality – láska romantická –
„erotropická“, neboť má za svůj cíl erotické vzplanutí samotné. Společné mají tyto
dvě lásky následující: „V obou případech
je účel lásky ztracený ve vzrušení či uchvácení zkušeností lásky. Účastníci
jsou vnitřně nuceni vrhnout se do mučivého ohně nebo oslepujícího jasu takové
lásky.“[47]
Dodejme, že ve světě takových vášní neexistuje prakticky žádná svoboda a sex že
je zde nástrojem nevědomého, sebezapomenutého sjednocení, ostatně blízkého
tomu, jaké Rudhyar připisuje mystikům.
Hlavní funkce této lásky spočívá spíše v probouzení
vědomí – zvláště tam, kde se stává revoluční silou, překračující společenské
bariéry; aspekt plodnosti zde ustupuje do pozadí; jde o sílu spíše destruktivní
než tvůrčí, sílu, která tíhne směrem k světové jednotě tím, že prolamuje a
spaluje hranice.
Teprve zralá osobnost může usilovat nikoli o zaplnění
vlastní prázdnoty milovaným protějškem, ale o vědomé a dobrovolné sdílení
vlastní plnosti. Zde se lásce bytostí, které se rozhodly pro společnou práci ve
vztahu k nadosobnímu cíli, vrací tvořivost: oproti pozemskému semeni
plodné biologické lásky se zde však rodí něco jiného: „Ten druh semene, který taková společná tvořivost usiluje pěstovat
pomocí zemi transcendující kultivace, je ideově-spirituální, anebo řečeno
symbolicky ‚nebeský‘ typ semene – je to semeno osobní nesmrtelnosti člověka,
stejně jako semeno nové kultury, založené na vědomém mezilidském sdílení.“[48]
Nicméně osobní lidská zralost je dosažena až tam, kde je osoba s to
„uvolnit křeč ega“ a vydat se na transpersonální stezku: „Když muž a žena sjednotí své bytosti v rituálu vědomě všeobsažné,
transpersonální lásky, bipolární emanace božství se stává konkrétně tvůrčím a
transformujícím mocným skutkem. K tomu dochází skrze lásku muže a ženy.“[49]
Ve spojení muže a ženy, kteří jsou společně zasvěceni službě
vyššímu celku a sestupu duchovní energie skrze jejich osobnosti, tak dosahuje
jak mezilidská láska, tak i transpersonální působení svého dalšího stupně.
Tento příliv ducha je vždy tvůrčí odezvou na konkrétní potřebu, pocházející
z vyšších oblastí skutečnosti: „Stvoření
je boží odpověď na svět postižený chaosem… Je to akt integrativní ideace
vykonávaný božskou inteligencí, která je absolutní harmonií.“[50]
Člověk se může na tomto konání vědomě podílet, a tím více se
na něm mohou společně podílet muž a žena; nicméně definitivním završením je
jejich společný vstup do plérómatického společenství zasvěcených bytostí, které
společně pracují na stvoření patrně v jistém smyslu hermafroditního
„semenného člověka“ jako vyvrcholení vývoje pozemského lidstva: „V tomto bipolárním člověku je božské Slovo,
které bylo na počátku, učiněno dokonale konkrétním a moc božské přirozenosti je
v něm zhuštěna; tak jako jsou v semeni spojeny archetypální struktura
s životní silou.“[51]
Repotencializace a panenský stav
V následující části Rudhyar své úvahy uvádí do
metafyzických souvislostí. Uvažuje o jediném možném počátku toho, co známe jako
univerzum, jako o cestě z potenciality k aktualitě, konkrétně o
vynoření „skutečného kosmu“ z „metakosmické potenciality“.[52]
Namísto představy boha jako osobního působce tohoto tajuplného aktu navrhuje
Rudhyar, jak bychom mohli uhodnout už z předchozího, alternativu: „Tento metakosmický rezervoár potenciální
energie můžeme… symbolizovat jako nekonečný oceán potenciality.“[53]
O tomto oceánu potenciality je obtížné uvažovat – nelze mu přisoudit
„existenci“ v obvyklém smyslu slova, avšak nelze o něm hovořit ani jako o
ne-jsoucím: jakožto působící patrně v nějakém smyslu jest. Rudhyar proto
hovoří o „inistenci“ (oproti existenci) ve smyslu potenciálního či neprojeveného
bytí.[54]
Tento stav, v němž převažuje jednota či subjektivita, není stavem
absolutním, nýbrž přechodným; stavy projeveného a neprojeveného bytí jsou vždy
relativní a způsobem jejich bytí je vzájemná cyklická interakce, při níž se
proměňuje poměr protikladných principů, aniž by však jeden či druhý někdy zcela
přestal působit. Významné je nezaměňovat Jedno (ve smyslu celistvosti) s principem jednoty. Celistvost je
v tomto smyslu spíše ne-dvojná, nonduální, a relativitu protikladných principů jednoty a rozmanitosti
zahrnuje a transcenduje.
Ve jsoucím jsou tak dva odlišné základní trendy: trend
k aktualizaci, uskutečnění potenciality, a k repotencializaci,
opětovnému vstupu do oceánu potenciality. Druhý z nich se existenciálně
může projevovat jako cílené neztotožňování se s ničím z projeveného
světa, zatímco první se existenciálně projevuje kupříkladu na způsob soucitného
jednání.
Objevení člověka, a zvláště ve smyslu vědomé individuality,
je předzvěstí toho, že se v cyklickém pohybu skutečnosti opět blíží „rovnodennost“,
tedy bod rovnováhy principů jednoty a rozmanitosti, po němž bude následovat
období převahy principu subjektivity – podobně jako se pro Rudhyara
v období mezi smrtí a dalším zrozením formuje semeno další existence.[55]
K lidskému bytí tak patří i schopnost repotencializace,
„vědomého a záměrného sebeobnovení“.[56]
První podmínkou jeho dosažení je přesvědčení, že je vůbec možné: „První podmínkou je věřit v takovou
možnost.“[57]
V závislosti na náboženském či metafyzickém přesvědčení
se přitom vědomí „vyladí“ na to, co vnímá jako symbol nekonečné potenciality.
„Božská milost“ může v mysli, která se oprostila od své podmíněnosti
minulostí, vyvolat znovuzrození. Tímto způsobem by mohla postupně vznikat
„šestá rasa“ teosofie – a s tímto novým krokem na evoluční cestě lidstva
Rudhyar spojuje aktivaci archetypu „věčné Panny“: „Pro okultisty prostor, uvažovaný abstraktně jako nekonečný oceán
potenciality, na sebe bere mytickou roli věčné Panny, protože panenský stav
symbolizuje možnost jakékoli budoucí manifestace.“[58]
„Věčná Panna“ je potencialitou schopnou přijmout a přivést k uskutečnění
božský „Logos“ – a jakožto v matce v ní uskutečnění na nějakou dobu
pohlcuje potencialitu: „Panna a Matka tak
představují dva základní obrazy či archetypy ženství. Jsou to dva základní
aspekty věčného ženství – symboly potenciality a aktuality.“[59]
Celé společnosti lze charakterizovat podle toho, na který
z aspektů kladou důraz. Po vládě matky v Americe let padesátých chápe
Rudhyar revoltu šedesátých let mimo jiné jako nepříliš zdařilý pokus o
„repotencializaci“, který nicméně směřoval k potencialitě převážně ve
smyslu zhroucení do chaotického stavu. Rudhyar navrhuje integraci těchto
symbolů – na jedné straně je panna čistě zaměřená na budoucí, na straně druhé
matka je zcela pohlcená skutečností. Symbol panenské matky hovoří o schopnosti
jak dát nový život, tak oprostit se od něj. Panenský stav tak znamená „stav bytí, v němž je přírodní stav
produktivity pro exkluzivistické cíle, k němuž náleží i vlastnictví,
transcendován.“[60]
Dalo by se říci, že symbol poukazuje na tvořivý potenciál prostý ulpívání.
Takové panenství se neomezuje na ženy, nýbrž je symbolem tvořivé
transpersonální aktivity: „Tvůrčí proces
se odehrává skrze jednotlivce, spíše než že by vycházel z něj. Pokud
k němu nebude připoután a nebude k němu přistupovat majetnicky,
zůstane panenský.“[61]
Muži tíhnoucí k minulosti si budou hledat mateřské typy
žen, muži budoucnosti spíše panenské. Ty pro ně mohou být múzami, ale také „svatými sestrami, které s nimi kráčí
po mystické stezce“.[62]
V takovém vztahu by měl být sex prost biologické kompulze
a plamen vášně by se v něm měl transmutovat v duchovní světlo. „Takový alchymický, hluboce klidný a emočně
oproštěný proces nicméně mohou jen stěží přijmout, anebo mu i jen porozumět,
nevázaní lidé dychtící po orgiastickém uvolnění nebo jednotlivci napjatí
frustrací, tragicky zranění, a možná sužovaní pocity viny.“[63]
Pro takové by mohlo být podobné úsilí i nebezpečné, což činí pochopitelným
důraz na požadavky čistoty v podobných vztazích, jenž může chránit i před
uzavřeností – egoistickým spočinutím v erotické blaženosti.[64]
Pokud k takové uzavřenosti dojde, dříve či později se
cyklus uzavře na stejné úrovni, na jaké začal – a na stejné úrovni musí začít
další. „To je samsára, stále znovu
ožívající puzení opakovat minulost, ať už individuálně jako individuální já,
anebo kolektivně jako generace, která nutí následující generaci nevědomými
tlaky a napůl hypnotickým příkladem opakovat své vzorce nebo se v revoltě
vrhat do opačného extrému, což je stejně nutkavé a svazující jako nevědomé
napodobování.“[65]
Jedinou možnou alternativou je odmítnutí uzavřít cyklus ve
vyčerpání a záměrná ustavičná repotencializace: „Průlom do říše těch, kdo jako bratři a sestry existují ve stavu stále
obnovované potenciality a bytostného panenství, což je vpravdě nirvána, stav
nekonečné latence, díky němuž je vše možné a nic není nikdy konečné či
ukončené.“[66] Tento
stav není bezčasí, ale přece je odlišný od běžné časovosti, resp. je
proniknutím k jejímu jádru a zdroji: „My
jsme čas. Vědomí je čas, cyklický, rytmický, harmonický, jako celek ve svém
božském stavu, eón…“[67]
Lidský zmatek pochází z mylného ztotožnění člověka s jedinou fází, a
nikoli celkem času: „Jsme potenciálně
celý cyklus; nadto máme potenciál vždy prolomit naplnění kteréhokoli cyklu do
nezměrného Pohybu, který ustavičně vyvolává nový potenciál z nekonečného
panenského prostoru, v němž a díky němuž je možné všechno.“[68]
Směřovat k zastavení tohoto pohybu a dosažení jakéhosi bezčasí je podle
Rudhyara iluzorní. „Nyní, žité
s plnou koncentrací na potencialitu, kterou je povoláno uvolnit jako jednu
fázi nezměrného cyklu, je jedním s tímto cyklem – za předpokladu, že
celistvost cyklu je evokována a soustředěna do konání zde a nyní. To je cesta
avatara, projevení božství. Taková je transpersonální cesta.“[69]
Skrze krize – nové začátky
Konečně se autor zamýšlí nad skutečností, že vstup na
transpersonální cestu znamená hlubokou krizi individuality, která směřuje
k transformaci. Vztah se skutečným guruem, jenž je s takovým
vykročením na „stezku“ spjat, uvádí žáka do krize, kdy je konfrontován
s karmickými ostatky minulosti. Právě přítomnost gurua na žáka soustředí
sklizeň karmické minulosti; podobně i přítomnost avatara mezi lidmi přináší
krizi. V případě silného jedince snad nemusí být zapotřebí guru, ale život
sám spustí transformační krizi – jakkoli je Mistr stále přítomen za scénou. „Loďka je odvázána a má teď čelit proudům a
bouřím nezměrného moře astrální říše, do níž může jednotlivec dospět jedině
skrze a zároveň mimo pevnou hmotu každodenního světa; život odevzdaného a
zasvěceného jednotlivce vytváří radikální krizi. Krize jsou prahy, které musíme
překročit; počítá se bytostná kvalita tohoto pohybu skrze ně.“[70]
Úspěch či neúspěch se poměřují kvalitou bytí: a konečné rozhodnutí spočívá
v tom, že se všechny energie osobnosti soustředí v jednom základním
aktu přitakání, anebo odmítnutí. V tomto procesu je vždy přítomné utrpení
– buďto negativní utrpení, kdy se ego snaží násilím udržet věci pod kontrolou,
anebo utrpení v boji proti nadvládě ega. Utrpení není obvyklou bolestí –
je bolestí vědomě prožívanou. „Ten, kdo
kráčí po transpersonální cestě a je rozhodně připraven vykročit na stezku –
stezku totální transformace –, může očekávat, že bude mít na cestě jako
společníka utrpení. Záměrně vstoupil do procesu přechodu.“[71]
Přechod mezi dvěma úrovněmi tedy nutně obsahuje utrpení.
V současné době podle Rudhyara dochází i k přechodu celé kultury –
nejdříve od kmenového stadia k individuálnímu, protože jak už víme,
individuální funkce jsou podle Rudhyara u většiny lidí rozvinuty toliko
částečně a nedokonale. Už tento přechod s sebou nese značné napětí. Paralelně
s tím však dochází ještě k dalšímu svízelnému procesu, totiž
k rozvoji transpersonálních funkcí u těch, kdo završili svou
individualizaci a podařilo jim vynořit z kolektivního substrátu vlastního
etnika a kultury. Člověk, který vstupuje na transpersonální stezku, je vystaven
ještě dalšímu utrpení, protože sice začal existovat v odlišném řádu vědomí
a bytí, ale přitom dosud žije i na biologickém, společenském a individuálním
stupni. Dokud nedospěje na druhý břeh, k plně transpersonálnímu životu,
bude jako nositel předcházejících řádů funkcí nutně trpět vnitřními rozpory.
Proces by patrně nebylo možné završit bez těch, kdo jím už prošli a uchazeči
pomáhají, nicméně hlavní díl potřebné práce musí vykonat aspirant sám: „Avšak ať už se mu dostává jakékoli pomoci,
což se nepochybně děje, on sám musí uskutečnit přechod; on sám musí bojovat
proti mocnému proudu materiální entropie, proti zdrcující únavě, osamělosti a
zákeřnému pocitu marnosti.“[72]
Tyto snahy o transformaci jsou nutně repetitivní – je v nich zapotřebí
začínat vždy znovu a snažit se v kontaktu s nekonečnou potencialitou
proměnit kruh koloběžného opakování někdejších selhání ve spirálu, symbol otevřenosti
proměně. „Nová možnost je vždy přítomná;
avšak jednotlivec musí být připraven se svou obnaženou vůlí. Jeho ruka svírá
meč, avšak duch, bůh, pohne rukou, pokud je vědomí člověka připraveno a ochotné
ponechat tomu volný průběh. Potom bude cíle dosaženo.“[73]
Je třeba být vždy otevřen nečekanému, zázračnému: „Musíme se odvážit vzývat potencialitu bytostně nového a pro nás
nečekaného začátku.“[74] Krize tedy stimulují naši otevřenost
novému začátku – a nebezpečné není je zažít, ale rezignovat, odmítnout nabízené
znovuzrození a uvelebit se v pohodlí známé, strnulé a mrtvé minulosti: „Odvaha, víra a po celou cestu láska a
jasnost mysli: to jsou základní požadavky na kohokoli, kdo se odváží vstoupit
na stezku, stezku stále obnovované transformace.“[75]
Transpersonalita a mediumita
Naše snaha představit Rudhyarovo pojetí transpersonálního
života by byla neúplná, kdybychom neupozornili ještě na jeden významný aspekt takto
chápané existence – na její rozdílnost od zdánlivě jí blízké „mediumity“. Toto
rozlišení transpersonality a mediumity[76]
snad může být pozůstatkem někdejších půtek teosofie se spiritismem, nicméně
Rudhyar mu dává širší a obecnější význam.
Transpersonální bytost, skrze kterou se odehrává působení vyšších
či obsažnějších celků, energií či polí vědomí, musí mít určité dispozice a
kapacitu, aby takové působení bylo možné. Rudhyar k tomu říká: „ ‚Transpersonální aktivita‘ může znamenat
jak uvolnění transformativní energie prostřednictvím osoby, možná spojené se
zjevně zázračnými výsledky, tak informaci, která není současné mysli běžně
dostupná. Osoba, jejímž prostřednictvím se síla informace uvolňuje, nemůže být
kdokoli, stejně jako ne každý kus skla je čočka.“[77]
Médium naproti tomu takové dispozice nemá, na rozdíl od
skutečně transpersonálního jedince není završenou individualitou, ale spíše
jejím stínem – oproti vybroušené „čočce“ transpersonálního jedince je pouhým
„střepem“. Před tímto typem působení toliko zdánlivě transpersonálního Rudhyar
důrazně varuje: „… především je nutno
vyjasnit rozdíl mezi medijní ‚komunikací‘ a transpersonálním přenosem...
Když se neprovede tohle rozlišení, ideál transpersonálního života se může stát
negativním, a potenciálně i nebezpečným.“[78]
Kromě aktivity se oproti mediumitě vyznačuje
transpersonalita rovněž specifickou, altruistickou motivací: „K relativně přesné transpersonální
komunikaci plérómatické bytosti s ‚učedníkem‘ dochází pouze natolik,
nakolik se přijímající lidská osoba nastálo sladí s vibrací a silou
duchovního Zdroje; a také nakolik je motivace pro přijetí role
prostředníka osvobozená od ega, pýchy a subtilní sebeoslavy.“[79]
Na závěr tohoto oddílu můžeme shrnout, že Rudhyarova transpersonalita
představuje promyšlený rozvrh duchovního života, který má své etické, kosmické,
metafyzické, existenciální, a v jistém smyslu i teologické aspekty.
Transpersonální působení se vyznačuje nebo vyznačovat má aktivním zapojením do
světového dění, neboť je vždy motivováno uspokojením aktuální potřeby
v rámci vyššího celku, ale zároveň jistým odevzdáním – spíše než
voluntaristickým utvářením dění je nasloucháním přirozenosti, „dharmě“ a
neinteresovaným jednáním v souladu s ní. Zdá se, jako by tato
koncepce měla být syntézou východní „pasivity“ a kontemplativního pohroužení se
západní „aktivitou“ a zájmem o vnější skutečnost; tedy syntézou, kterou tehdy
pětatřicetiletý Rudhyar nastínil už ve svém prvním obsáhlejším pojednání o své „filosofii
operativní celostnosti“.[80]
Zdá se, že jeho pojetí transpersonálního života nemělo menší ambice než stát se
étosem i spiritualitou lidstva budoucnosti – a z předcházejícího můžeme
soudit, že mělo ambice ještě vyšší. Nepřekvapí, že Rudhyar ve svých raných i
pozdních textech hovoří v souvislosti se svou filosofií opatrně, nicméně
nepřeslechnutelně o zjevení, zjevení nového referenčního rámce skutečnosti,
které se odehrává prostřednictvím jeho díla – a tím potažmo i skrze samotnou
osobu tvůrce.[81] Dodejme,
že Rudhyar patrně nebyl jediný, kdo svému působení přičítal výše naznačené
transpersonální kvality. Jeho dlouholetý přítel a jeden z nemnoha přímých
následovníků Michael M. Meyer o svém prvním setkání s Rudhyarem píše: „Když hovořil, jeho hlas burácel síní jako
hrom. Jako by skrze Rudhyara zazníval tón mocného gongu; a moje mysl, bytí i vědomí
s ním rezonovaly. Atmosféru i naše mysli rozechvívala duchovní síla, která
se zdála skrze Rudhyara procházet jako
světlo oknem. Každý člověk v místnosti se zdál být Rudhyarem dokonale
fascinován. Uvědomil jsem si, že jsem se právě setkal s žijícím
představitelem společenství mudrců a vidoucích.“[82]
Rudhyar v souvislostech: předchůdci, souputníci a dědicové
Rudhyar sice žil, jak se zdá, dosti bohatým společenským
životem a byl v kontaktu s celou řadou pozoruhodných uměleckých i
duchovních hnutí své doby, jen stěží se však při četbě jeho děl i studiu jeho
životního putování můžeme zbavit dojmu, že šlo o tvůrce a myslitele vzdor všemu
dosti osamělého. Byl v mnoha ohledech průkopnickou postavou, avšak
jistého, ostatně spíše opatrného uznání by se mu bylo za jeho života nedostalo,
kdyby se nedožil poměrně vysokého věku.[83]
Pokud bereme v úvahu jeho odkaz filosofický či spirituální, měl patrně
nejblíže k teosofii, avšak příznačně se nikdy nestal členem Teosofické
společnosti a jeho uctivá, avšak přece kritická interpretace samotné teosofie
by se jen stěží dala pokládat za zcela ortodoxní. Ovlivnil sice – přímo i
nepřímo, a dodejme, že přiznaně i nepřiznaně – řadu dalších autorů, avšak
nezaložil žádnou vlastní školu a jeho přímých následovníků není příliš mnoho.
V této souvislosti by alespoň zkusmá snaha o Rudhyarovo
zasazení do širšího kontextu dobových duchovních proudů mohla zajímavě osvětlit
odkaz tohoto svérázného solitéra a autodidakta. Na tomto místě se omezíme jen
na souvislosti, které se blízce dotýkají jeho pojetí transpersonality;
v úplném pojednání tohoto tématu by nicméně nesměly chybět zmínky o
západní filosofii a psychologii minulého a předminulého století, o mnohém
z východního myšlení a několika uměleckých směrech, jimiž byl Rudhyar
ovlivněn, případně je sám ovlivnil.
Nejvíce nasnadě je zmíněná souvislost Rudhyarova odkazu
s teosofií. Náš myslitel měl ve zvyku trávit v mládí každý den
několik hodin denně studiem teosofické literatury, a dlužno podotknout, že se tento
vliv jeho dílech nezapře. Pokud čteme Rudhyarovy spisy paralelně s díly H.
P. Blavatské, brzy si uvědomíme, že spíše než vyhledávat další a další, vpravdě
nesčetné paralely, má smysl položit si otázku, v čem se vlastně Rudhyar
svou interpretací od litery spisů zakladatelky teosofického hnutí liší. Odpověď
nám dává sám, a to právě ve výše zmiňované knize, věnované přímo teosofii. Tu
chápe jako dějinně situovanou tradici, jednu z řady duchovních tradic (tj.
nikoli jako plnou artikulaci nevýslovné tradice univerzální). Blavatské
podrobné popisy kosmických i dějinných událostí nechápe doslovně, ale jako symbolická vyjádření, která mají u
čtenářů vypěstovat spíše smysl pro celistvý cyklický proces kosmického
dobrodružství, než že by se jednalo o přesnou deskripci. V naší souvislosti je
důležité, že modelovými příklady „plérómatických“ bytostí, které u Rudhyara
působí skrze transpersonální jedince, by mohli být právě údajní mistři H. P.
Blavatské. I zde má však Rudhyar tendenci chápat takové „bytosti“ bez
personifikace, spíše na způsob jakýchsi polí vědomí než omezených osob.
Rudhyara by tedy bylo možné chápat i v jeho pojetí transpersonality jako
neortodoxního teosofa, který čte výchozí texty výrazně procesuálně, symbolicky
a metaforicky. Michael Meyer nadto naznačuje, že by Rudhyarovu interpretaci
teosofie bylo možné pokládat za onu „novou,
obsažnější zvěst a představu o světě, která bude zapotřebí, bude zveřejněna a
formulována v poslední čtvrtině dvacátého století,“ o níž hovořila ke
sklonku své dráhy H. P. Blavatská.[84]
V naší souvislosti se lze jen stěží vyhnout zmínce o
Rudhyarově vztahu k pozdějšímu transpersonalistickému hnutí. Rudhyar sám
nás nenechává příliš na pochybách tom, že vůči tomuto hnutí má jistý odstup a
že slovu „transpersonální“, svému neologismu, jak neopomíná snad bez hořkosti, jistě
však důrazně připomenout,[85]
dává význam velmi odlišný. Zdá se, že by pozdější „transpersonalita“ ve smyslu
stavů změněného vědomí či rozšířené mysli, pro něj byla spíše součástí
„mystiky“, kterou respektuje v určitých obdobích dějin, ale
v současné době ji pokládá za záležitost spíše obsolentní, ne-li
odporující náležitému směru evolučního dění.[86]
V této disparátnosti se zdá panovat mezi Rudhyarem a dalšími autory, kteří
bývají řazeni k transpersonalismu, vzácná shoda: pokud budeme pokládat
sborník Cesty přesažení ega:
transpersonální vize[87]
za pro toto hnutí reprezentativní, jeho četba nám potvrdí Rudhyarovo
přesvědčení, že kromě samotného slova, které od něj tito autoři možná bezděky, v každém
případě však zpravidla bez udání zdroje, převzali, jde v jeho pojetí
transpersonality o záležitost zcela jinou. Za symptomatické lze pokládat, že ve
zmíněném sborníku nejen není žádný Rudhyarův text anebo zmínka o něm, ale že
kterékoli z jeho děl chybí dokonce i v rozsáhlém přehledu doporučené
literatury. Mezi pozdějšími transpersonalisty je taková situace, nakolik je nám
známo, spíše obvyklá než výjimečná.[88]
Naopak si pozoruhodné a poněkud nečekané příbuznosti můžeme
povšimnout mezi Rudhyarovým pojetím transpersonality a pojetím posvátné tradice
u jeho současníků – a někdy i krajanů – z perennialistického hnutí. Patrně
nejcharakterističtějším znakem této skupiny myslitelů je právě jejich
přesvědčení o existenci univerzální posvátné tradice,[89]
které s nimi Rudhyar nesporně sdílí. Tato analogie je tím zajímavější, že
ani v dílech tradicionalistů, ani v dílech Rudhyarových nenacházíme
doklady, že by o sobě navzájem vůbec věděli. Tuto zajímavou paralelu
v klíčovém motivu posvátné tradice by však nebylo na místě přeceňovat:
další charakteristický znak tradicionalistů, tedy jejich radikální kulturní
pesimismus a sdílené přesvědčení, že moderní svět není pokrokem v evoluci
lidstva, nýbrž jakousi obludností, monstrózním odpadnutím od tradičního
charakteru lidské společnosti, s nimi Rudhyar sdílel měrou jen velmi
omezenou;[90] na
rozdíl od hlavních představitelů tradicionalismu zůstal po celý svůj život
dějinným optimistou, evolucionistou – a v neposlední řadě také bytostným
demokratem.
Zdá se, že by Rudhyar mohl být řazen i k předchůdcům, a
do jisté míry i souputníkům hnutí New Age. Rudhyar sám se v souvislosti
s tímto hnutím vyjadřoval dosti skepticky a nebývá řazen k jeho
představitelům,[91] avšak
jako pokračovatel teosofie, která bezesporu patří k hlavním zdrojům hnutí
New Age, významný spolutvůrce současné astrologie, a nadto i vyznavač
holistického přístupu ke skutečnosti a hlasatel blížícího se příchodu „nového
věku“ by mohl být s tímto hnutím dáván do souvislosti. Tato blízkost však
znamená dost možná i tím větší odstup. U Rudhyara jistě nacházíme některé
významné motivy New Age, můžeme si však všimnout i toho, že kupříkladu jeho
pojetí transpersonality oproti mediumitě se vymezuje dost možná více proti
současnějšímu channelingu, který patří k nejvýraznějším
z charakteristik New Age,[92]
než proti někdejším spiritistům. Možná bychom zvláště Rudhyarovy pozdní spisy
mohli chápat i na pozadí New Age – avšak právě jako na pozadí kontrastním.
Paradoxní na Rudhyarově vztahu k zmiňovanému hnutí je, že se právě jako autor
inspirovaný teosofií, především však jako významný astrolog, na zplození a
zrodu tohoto hnutí do jisté míry podílel, avšak možná se je také pokoušel
v době po jeho vzniku svými díly do jisté míry (a nepříliš úspěšně) ovlivnit
a kultivovat.
Tento stručný a jistě ne vyčerpávající pokus o zasazení
Rudhyarova díla a jeho pojetí transpersonality alespoň do těch nejlépe patrných
souvislostí se nicméně zdá podtrhovat především svébytnost našeho myslitele,
spíše než že by napovídal, k jakému směru či hnutí by bylo možné Rudhyara
jednoznačně přiřadit. Přece však může alespoň naznačit Rudhyarovo místo na
duchovní mapě dvacátého století – místo do jisté míry vyznačené jeho blízkými
či vzdálenějšími příbuznými. Rudhyarovo dílo však, pokud se přidržíme této
metafory, vyvolává spíše představu suverénního ostrova, který čile pěstuje
styky s množstvím sousedů, než spolkové republiky v rámci některého
širšího celku, jakkoli je nepochybně můžeme zařadit do dosti široké souvislosti
dějin západního esoterismu, a v jejich rámci jej snad můžeme označit za
neortodoxního představitele moderní teosofie.
Závěrem
Jak jsme viděli, představuje Rudhyarovo pojetí
transpersonality svébytný, na pozdějším transpersonalismu nezávislý projekt
duchovního života, jenž je jedním z ústředních motivů jeho chápání
existence jednotlivého člověka, lidské společnosti, lidstva jako živočišného
druhu, ale také kosmu jako vědomého, živého, organicky propojeného celku,
v němž má evoluce jednotlivce i celého lidstva svou nezastupitelnou
funkci. Pokud bychom se na dějiny myšlení a náboženské tvořivosti minulého století
chtěli dívat jako na příběh o snaze nalézt po rozpadu tradičních, náboženských obrazů
světa a v době „odkouzlení“ či sekularizace znovu smysl lidského života a
ontologické bezpečí, mohli bychom právě Rudhyarovo pojetí transpersonality
chápat jako pokus tohoto autora najít cestu z existenciální frustrace
pozdní moderny. Jedná se o ve své podstatě dosti tradiční, ba v jistém smyslu
i umírněně tradicionalistické pojetí kosmicky situované a eticky závazné
spirituality. Dost možná nejspecifičtější pro toto pojetí je, že Rudhyar po
vzoru teosofie, jíž se nijak nekriticky, přece však významně inspiroval, do
svého myšlení integruje i evoluční představy o vývoji lidstva a kosmu, přičemž
v jeho případě v tomto procesu hraje významnou roli dokonce i moderní
umění.[93]
Zde se však také nachází možná největší napětí v jeho myšlení: transpersonalita,
o níž hovoří jazykem příslušejícím vrcholné esoterní iniciaci, je pro něj budoucností
lidstva vůbec; esoterní iniciace, tradičně vyhrazená nemnohým,[94]
se u něj stává přechodovým rituálem,
jímž lidstvo budoucnosti – a avantgarda současníků – vstoupí do nového věku,
který bude znamenat rovněž radikální, z běžného hlediska obtížně představitelnou
celoplanetární transformaci, proměnu pozemské matérie ve světlo a následné
zmizení objektivního, vnějšího světa, což dává Rudhyarovu duchovnímu odkazu
utopický, ba místy až apokalyptický ráz. Transhistorická duchovní hierarchie
bytostí se u něj, velmi podobně jako u Blavatské, stává avantgardou
nadcházející dějinné proměny.[95]
Nasnadě jsou však i jisté obtíže, které s sebou
Rudhyarovo pojetí transpersonality nese. V první řadě je zde otázka, jak
k cíli, o němž Rudhyar hovoří, vlastně dospět; jakým způsobem by mělo
dojít k proměně člověka ve světlo a k případnému ustavení
plérómatických společenství. Není zřejmé, jak by měl vypadat krok od náročného
a ušlechtilého étosu „sebezasvěcení službě“ k výsledkům typu završení
alchymického díla či dosažení démantového těla vadžrajány. Z Rudhyarových
děl se lze dozvědět, že by k tomu
mělo dojít, avšak pokud bychom chtěli jeho program vzít s tou vážností,
kterou mu zjevně přikládal sám jeho autor, a pokusili se v nějakém smyslu
samotnou transpersonalitu uskutečnit, najdeme v Rudhyarových knihách jen
málo inspirace pro praktické provedení tohoto úkolu. Zdá se, že autor
předpokládal spíše jakousi samovolnou, celoplanetární mutaci, k níž dojde
neznámo kdy – pro dohlednou budoucnost byly jeho prognózy spíše neradostné.[96]
Jakým způsobem však k potřebné individuální i kolektivní proměně vlastně
máme dojít, anebo k ní alespoň přispět, se od Rudhyara vlastně nedozvídáme
– pokud nebudeme za takový nástroj transformace či transmutace pokládat
astrologii, kterou by ovšem za dostačující prostředek, jímž by bylo možné dosáhnout
výsledků typu dokonání alchymického opus
magnum či získání nezničitelného těla, mohlo být i v případě, že
možnost takového radikálního transcendování profánní lidské existence
připouštíme, pokládáno za poněkud odvážné, a v každém případě žádnou relevantní
tradicí nepodložené přesvědčení.
Podobně ošidné se zdá být u Rudhyara zvláště v jeho
pozdních dílech dosti zásadní rozlišení mezi mediumitou a transpersonalitou.
Jak obtížné může být rozeznat „vybroušenou čočku“ plně rozvinuté individuality
od obyčejného „střepu“ média, je vidět právě na příkladu H. P. Blavatské,
kterou Rudhyar zdá se bez dalšího pokládal za vyslankyni „transhimalajského
okultního bratrstva“[97]
a bytost transpersonální – ostatně právě někdejší půtky teosofie se spiritismem
jeho rozlišení s velkou pravděpodobností inspirovaly. Právě působení a
inspirační zdroje H. P. Blavatské však mohou vzdor tomu, že šlo o osobnost
nesporně fascinující, vyvolávat jisté rozpaky a pochybnosti. Odlišit
v jejím případě transpersonální působení od mediumity, anebo dokonce
podvodu, není právě snadná úloha, pokud je to vůbec v lidských silách. Nabízí
se otázka, zda je možné autenticitu vlivů z vyšších rovin existence vůbec
spolehlivě určit, pokud jejich možnost připouštíme, bez vazby na konkrétní
duchovní tradici, stejně jako se zdá být obtížné bez regulérní, řádné a
spolehlivé iniciační posloupnosti rozpoznat autenticitu a spolehlivost esoterního
zasvěcení. Historie teosofického hnutí, a potažmo západního okultismu vůbec,
nám nabízí nepřeberné množství příkladů toho, o jak závažnou otázku se v praxi
může jednat.
Za nejproblematičtější moment Rudhyarova odkazu však můžeme
pokládat právě sblížení až splynutí transhistorické vertikály esoterní tradice
s horizontálou dějinného či evolučního vývoje. V souvislosti
s Rudhyarovým myšlenkovým odkazem se zde nejedná jen o otázku, nakolik
jsou jeho utopické a zároveň eschatologické vize uvěřitelné a zda a nakolik je
jejich naplnění pravděpodobné či možné, což lze koneckonců z perspektivy
lidstva na začátku třetího milénia po Kristu jednoznačně popřít stejně obtížně
jako prokázat. Zásadnější se zdá být jiná otázka, která s týká koherence Rudhyarova
myšlenkového světa jako takového. Náš myslitel věnoval podstatnou část svého
životního úsilí snaze o obnovení smyslu pro cyklickou povahu času a nahrazení
religiozity vztažené k transcendentnímu, osobnímu bohu spiritualitou
odlišnou, kosmickou a apersonální, přesněji řečeno transpersonální. Otázkou pak
je, zdali se mu vinou jeho pokusu o začlenění evoluční teorie, a potažmo i
myšlenky jistého pokroku v rámci historie lidstva, do jeho konceptu
cyklického času vzdor vší snaze o vyváženost zadními vrátky nevplížil jeho úhlavní
nepřítel – lineární a konečný, anebo přinejmenším k určitému cíli zaměřený
čas. Je možné, že právě pojetí transpersonality jako budoucnosti lidstva – nikoli jako iniciačního transcendování
dějinného časoprostoru a přechodu na radikálně odlišnou rovinu existence, než
na jaké se nachází, a leckdy také ztrácí dějinný pobyt, představuje nejen klíč
k Rudhyarovu systému, ale také jeho hlavní trhlinu.
K problematickým aspektům Rudhyarova odkazu, a vlastně
k tomuto odkazu vůbec, by však bylo možné rovněž přistupovat podobně, jako
přistupoval Rudhyar ke spisům H. P. Blavatské. Je možné, že podobně jako ona,
jak její působení interpretoval, hovořil i Rudhyar záměrně k lidem
určitého naladění a vrostlým do určitého obrazu světa, aby obojí transformoval
– přičemž po takové transformaci litera
učení jako by do jisté míry přestávala platit. Rudhyarova filosofie operativní
celistvosti možná byla svým autorem zamýšlena jako cesta, kterou je záhodno
projít, a nikoli jako jednoznačně daný systém, jenž by si po existenciálním
osvojení podržoval svou platnost. Možnost takového čtení, zdá se, naznačuje sám
Rudhyar na samém konci svého vrcholného díla. Hovoří zde o dlouhé a svízelné
stezce transformace, na níž dochází k relativizaci všech jistot i představ
o světě, a na jejímž vrcholu se dokonce stává relativní i jinak všeobjímající a
všepohlcující ustavičný proud proměn.[98]
Pokud Rudhyar, pro něhož byla častým východiskem právě zkušenost ustavičné
proměny, v závěru svého vrcholného díla relativizuje i samotnou proměnu,
zdá se to naznačovat, jak vážně je třeba brát jeho výroky o tom, že jeho díla
mají sloužit ne jako zdroj informací o kosmu a člověku, ale primárně jako
matrice zrodu nového typu mysli.[99]
Jinak řečeno: Rudhyarovo pojetí transpersonality je jistě možné analyzovat a
interpretovat, nicméně z podstaty věci se každému čistě teoretickému
přístupu vymyká.
[1] Viz Dane
Rudhyar, Rhythm of Wholeness: A
Total Affirmation of Being, Wheaton: Theosophical Publishing House, 1983; česky Rytmus Celostnosti, Totální potvrzení bytí, Praha: Malvern 2012, 6.
[2] Dane
Rudhyar, „On personal and impersonal“ [online], <http://www.khaldea.com/rudhyar/per_imper.shtml>,
[18.3.2016]; původně vyšlo časopisecky v The Glass Hive, listopad 1929.
[3] D.
Rudhyar, „On personal and impersonal…“.
[4] Srv.
např. D. Rudhyar, Rytmus Celostnosti,
5–6.
[5] Dane Rudhyar,
Beyond Individualism, The Psychology of
Transformation, Wheaton: Theosophical
Publishing House 1979; česky
Za hranicemi individualismu, Praha:
Půdorys 1995.
[6] D.
Rudhyar, Za hranicemi individualismu, 73.
[7] Tamtéž, 75.
[8] Tamtéž, 47.
[9] Tamtéž, 48.
[10] Tamtéž, 48.
[11] Tamtéž, 49.
[12] Tamtéž, 49.
[13] D.
Rudhyar, The Planetarization of
Consciousness, New York: Harper,
1972.
[14] Srv. D.
Rudhyar, The Planetarization of
Consciousness, 19.
[15] Tamtéž,
257–259.
[16] Srv. D.
Rudhyar, The Planetarization of
Consciousness, 178.
[17] Srv. tamtéž,
129–130.
[18] Tyto
poněkud kryptické pasáže patrně odkazují na teosofickou tradici o jednotlivých
rasách lidstva; viz např. Dane Rudhyar, „Occult preparations for a New Age“ [online],
<http://www.khaldea.com/rudhyar/op/op_c6_p1.php>,
část 2, kapitola 6, s. 1, [18. 3. 2016].
[19] Ke
zhodnocení Rudhyarova astrologického odkazu s ohledem na transpersonalitu
viz: Dane Rudhyar, „From humanistic to transpersonal astrology“ [online], <http://www.khaldea.com/rudhyar/fromhtot_1.shtml>,
[18.3.2016]; především však Rudhyarův astrologický testament The Astrology of Transformation, A
Multilevel Approach, Wheaton: Theosophical Publishing House 1980, česky Astrologie transformace, Praha: Půdorys 1997.
[20] Viz
pozn. 18.
[21] D. Rudhyar,
„Human, all too human and beyond“ [online], <http://www.khaldea.com/rudhyar/toohuman.shtml>,
[18.3.2016].
[22] D.
Rudhyar, „On personal and impersonal“ [online], <http://www.khaldea.com/rudhyar/per_imper.shtml>,
[18.3.2016].
[23] D.
Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age“ [online], <http://khaldea.com/rudhyar/op/op_c8_p1.php>,
část 3, kapitola 8, stránka 1 (dále jen 3, 8, 1), [18.3.2016].
[24] D. Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“,
3, 8, 1.
[25] H. P.
Blavatská, The Secret Doctrine (I:224), cit. dle D. Rudhyar, „Occult
Preparations for a New Age…“, 3, 8, 1.
[26] D.
Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 8, 1.
[27] D.
Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 8, 2.
[28] Tamtéž.
[29] D.
Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 8, 3.
[30] D.
Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 8, 4.
[31] Tamtéž.
[32] Tamtéž.
[33] Tamtéž.
[34] Tamtéž.
[35] Tamtéž.
[36] D.
Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 9, 1.
[37] Tamtéž.
[38] D.
Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 9, 2.
[39] Tamtéž.
[40] Tamtéž.
[41] D.
Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 9, 3.
[42] Viz D.
Rudhyar, The Planetarization of
Coinsciousness.
[43] Viz D.
Rudhyar, Rytmus Celostnosti.
[44] D.
Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 9, 3.
[45] Tamtéž.
[46] D.
Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 10, 1.
[47] Tamtéž.
[48] D.
Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 10, 2.
[49] Tamtéž.
[50] Tamtéž.
[51] Tamtéž.
[52] D.
Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 11, 1.
[53] Tamtéž.
[54] D. Rudhyar,
Rytmus Celostnosti, 96.
[55] Srv. D.
Rudhyar, The Planetarization of Consciousness,
175–188.
[56] D.
Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 11, 2.
[57] Tamtéž.
[58] D.
Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 11, 3.
[59] Tamtéž.
[60] Tamtéž.
[61] D.
Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 11, 4.
[62] Tamtéž.
[63] Tamtéž.
[64] D.
Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 11, 5.
[65] Tamtéž.
[66] Tamtéž.
[67] Tamtéž.
[68] Tamtéž.
[69] Tamtéž.
[70] D.
Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 2, 1.
[71] Tamtéž.
[72] D.
Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 12, 2.
[73] Tamtéž.
[74] Tamtéž.
[75] Tamtéž.
[76] D.
Rudhyar, Rytmus celostnosti, 267–287.
[77] Tamtéž,
270.
[78] Tamtéž,
271.
[79] Tamtéž,
277.
[80] Dane
Rudhyar, „A Philosophy of operative Wholeness“, [online], <http://www.khaldea.com/rudhyar/pow_1.shtml>,
[18.3.2016].
[81] D.
Rudhyar, Rytmus celostnosti, 39.
[82] Michael
Meyer, „Rudhyar - Friend, Exemplar and Sage“, [online], <http://www.khaldea.com/articles/dr_fes.shtml>,
[18.3.2016].
[83] Rudhyar
se dožil devadesáti let a svá nejvýznamnější díla sepsal v posledních
letech před smrtí – například jeho filosofická suma Rytmus celostnosti pochází z roku 1983, přičemž autor zemřel
roku 1985.
[84] M. Meyer,
„Rudhyar - Friend, Exemplar and Sage…“.
[85] Ve svém
hlavním díle k tomu Rudhyar podotýká: „Nakolik je mi známo, užil jsem
tohoto termínu jako první – ačkoli ho mohl poprvé v Německu užít C.
G. Jung, aniž bych o tom věděl – v článku uveřejněném
v časopise Skleněný úl (The Glass Hive, 1930), jehož editorem byl Will
Levington Comfort. Slovo se rozšířilo v roce 1968, když Abraham Maslow,
Anthony Sutich a další psychologové založili Asociaci pro transpersonální
psychologii v Palo Alto v Kalifornii.“ Viz Rytmus celostnosti, 269, pozn. 48.
[86] Srv.
Dane Rudhyar, „Human. All Too Human – And Beyond“, [online], <http://www.khaldea.com/rudhyar/toohuman.shtml>,
[18.3.2016].
[87] Roger
Walsch, Frances Vaughanová (eds.), Paths
Beyond Ego: The Transpersonal Vision, J.P. Tarcher/Perigee 1993; česky Cesty přesažení ega: transpersonální vize,
Praha: Triton, 2011.
[88] To se
zdá potvrzovat i program nedávné České
transpersonální konference (23. - 24. 4. 2016 v Praze), který je dosud
k nahlédnutí na webových stránkách <http://www.ctk2016.cz/>,
[29.4.2016].
[89] Viz Wouter
J. Hanegraaff (ed.), Dictionary of Gnosis
& Western Esotericism, Brill: 2006, 1132.
[90] Nicméně
i Rudhyar západní společnost pokládá za relativní nezdar, viz D. Rudhyar, Za hranicemi individualismu, 140–144.
[91]
V rozsáhlé monografii významného badatele Woutera J. Hanegraaffa věnované hnutí
New Age pokud vím o Rudhyarovi není zmínka; viz Woutera J. Hanegraaff, New Age religion and western culture in the
mirror of secular thought, New York:
Brill 1996.
[92] Viz W.
J. Hanegraaff, Dictionary of Gnosis &
Western Esotericism, 857; viz také D. Rudhyar, Rytmus celostnosti, 267–287.
[93] Viz
např. D. Rudhyar, The
Planetarization of Consciousness, 250.
[94] Iniciace
v tom smyslu, v jakém o ní hovoří zakladatelská postava tradicionalismu
René Guénon, vyčerpávajícím způsobem např. ve svém díle věnovaném cele
problematice iniciace, viz René Guénon, Aperçus sur l'Initiation, Paris: Éditions Traditionnelles 1946.
[95] O
analogickém napětí v díle H. P. Blavatské hovoří Nicholas Goodrick-Clarke ve
své studii věnované problematice posvátné tradice v rámci teosofického
hnutí, viz Nicholas Goodrick-Clarke, „The Coming of the Masters: The
Evolutionary Reformulation of Spiritual Intermediaries in Modern Theosophy“, in:
Andreas B. Kilcher (ed.), Constructing
Tradition, New York: Brill 2010, 113-160.
[96] Viz
např. D. Rudhyar, „A Seed“ [online], <http://www.khaldea.com/rudhyar/seed.shtml/>,
[29.4.2016].
[97] Viz D.
Rudhyar, „Occult Preparations…“, 1, 3, 1.
[98] D.
Rudhyar, Rytmus celostnosti, 303-309.
[99] Tamtéž,
9.