Rudhyarovo myšlení a tradice západního esoterismu
Mám
za to, že stav současné společnosti bohatě dosvědčuje nutnost pracovat na
obnově, anebo chcete-li vytvoření integrálního, celostného vědění, které by
překonávalo fragmentaci a nabízelo jednotlivým oborům lidského konání, ať už
teoretického, anebo praktického, všeobsáhlý rámec, zahrnující nejen utilitární
a pragmatické aspekty jednotlivých oborů, ale také etiku, spiritualitu a
kosmologii. Hermetismus můžeme pokládat právě za takový typ vědění, anebo
v něm alespoň můžeme spatřovat jeho zárodek či pozůstatek. Tradiční nauky
můžeme podle mého názoru chápat jako cestu k dosažení celostného
porozumění, zahrnujícího celek lidského i kosmického života a nabízejícího
jednotlivci smysluplné začlenění do kosmu prostřednictvím iniciace. Můj
příspěvek je věnován jednomu z významných představitelů tradičního myšlení
minulého století, Dane Rudhyarovi.
Rudhyar,
původním jménem Daniel Chennevière, se narodil roku 1895 v Paříži. Zhruba
v jednadvaceti letech přesídlil do Spojených států, kde přijal jméno
Rudhyar, odkazující na boha Rudru. Celoživotně se věnoval především hudební
kompozici, ale rovněž psal poesii, prózu, maloval, zabýval se hudební a společenskou
teorií, náboženstvím a esoterismem; proslul jako astrolog, zakladatelská
postava humanistické a posléze i transpersonální astrologie; v Čechách na
jeho pojetí astrologie navazuje především Pavel Turnovský a jeho škola.
V neposlední řadě byl Rudhyar svérázný filosof; na svém systému filosofie
operativní celostnosti pracoval celý život, až konečně dospěl po několika
předběžných formulacích k jeho završení ve své hlavní filosofické práci Rytmus Celostnosti.[1]
Ze
západního esoterismu se Rudhyar inspiroval vedle astrologie (pokud ji chápeme
jako esoterní disciplínu) především teosofií, podle všeho mu však byl bližší
taoismus a východní tradice vůbec, jakkoli je podle všeho recipoval
zprostředkovaně. Jeho myšlení je však programově univerzalistické a syntetické.
Snaží se dospět k nejvyšším principům a z této perspektivy pak
nahlížet hlubokou jednotu všech autentických duchovních tradic. Bylo by možné
najít řadu styčných bodů Rudhyarova myšlení s hermetickou filosofií,
z nichž zde vyberu tři po mém soudu zásadní – konkrétně jde o celostné
pojímání skutečnosti, hierarchický obraz světa a význam iniciace. Jak tyto
motivy Rudhyar reinterpretuje s ohledem na možnost jejich přijetí myslí
současného západního člověka, se pokusím naznačit poté, co v krátkosti
nastíním základní rysy jeho filosofického rozvrhu.
Rudhyar
vychází z toho, že se objevuje potřeba nového, celostného paradigmatu a
referenčního rámce, který by byl s to pojmout celou lidskou zkušenost ve
všech jejích aspektech. Východiskem je pro něj zkušenost změny, která je
nicméně cyklická: v ustavičném plynutí a pomíjení můžeme rozpoznat
rytmické a cyklické opakování; to tvoří základní charakteristiku skutečnosti.
Aby ozřejmil základní momenty a typický průběh kteréhokoli cyklu, zavádí Rudhyar
komplementární principy Jednoty a Rozmanitosti, resp. subjektivity a
objektivity nebo symbolického „Dne“ a „Noci“, které jsou na sebe navzájem
nepřevoditelné a jejichž ustavičná cyklická interakce, tzv. Celostnost, je
z hlediska epistemologického apriorním předpokladem, z hlediska
ontologického pak samotnou arché vší skutečnosti. V podstatě se jedná o
velmi tradiční obraz cyklu involuce a evoluce, vycházení rozmanitosti
z jednoty a návratu rozmanitosti k jednotě. Rudhyar klade velký důraz
na dynamický aspekt tohoto dění a zásadní nepřevoditelnost jednoho z
komplementárních principů na druhý. Ve své hlavní práci líčí dvojí obraz
takového rytmického pohybu Celostnosti – kosmologický a antropologický. Zde se
budeme zabývat pohybem kosmickým, který Rudhyar líčí na způsob jakési epické
filosofické básně, popisující osudy veškerenstva v rámci jednoho eónu
v jeho převážně subjektivních i objektivních, resp. projevených i
neprojevených fázích. Symboliku čerpá ze základní a všelidské zkušenosti střídání
světla a tmy: principu Jednoty přiřazuje tmu, principu Rozmanitosti světlo, a
v jejich cyklické interakci rozpoznává čtyři význačné momenty: Půlnoc, kdy
takřka zcela převládne princip Jednoty, Poledne, kdy převládá naopak princip Rozmanitosti,
a Úsvit se Soumrakem, kdy jsou tyto principy v rovnováze. V každém
z těchto bodů nicméně dochází ke zvratu: krátkým dosažením takřka absolutní
hegemonie nebo naopak rovnováhy se mění směr pohybu nebo poměr sil. Pokusme se
tento příběh v krátkosti shrnout.
Za
tzv. kosmické Půlnoci, v božském stadiu téměř absolutní Jednoty se
formuluje na základě výsledku předcházejícího cyklu základní archetyp –
konkrétně jde o archetyp Člověka, který se postupně prostřednictvím andělských
či božských tvůrčích hierarchií „kosmokratorů“ explikuje a konkretizuje do sad
archetypů nižšího řádu, myriád živoucích „písmen“ božského Logu, která posléze
začínají formovat a oživovat inertní ostatky předchozího cyklu. Tímto děním
postupně slábne Jednota a sílí Rozmanitost, otevírá se „Brána zvuku“ – objevuje
se tzv. objektivní, v našem smyslu slova materiální univerzum. Zde se za
stálé asistence tvůrčích hierarchií a podle apriorních archetypálních struktur formuje
fyzikální vesmír, posléze i biosféra. Zároveň tím sílí princip Rozmanitosti a
slábne Jednota; moc principu Rozmanitosti kulminuje v „přírodním člověku“
jako nejkomplexnějším projevu hmoty. Dochází ke zvratu: o kosmickém „Poledni“
se prostřednictvím tzv. avatarického procesu začíná postupně vtělovat archetyp Člověka,
k jehož jednotnému nazření došlo v opačném bodě cyklu, v jeho
půlnoční fázi. V dlouhé řadě kulturních a civilizačních celků postupně dochází
k plnému vtělení tohoto archetypu; začíná sílit princip Jednoty, třebaže
dosud převládá Rozmanitost. Po funkcích biologických, sociálních a
individuálních se v lidstvu začínají rozvíjet také funkce transpersonální,
a to až k završení lidství ve stadiu „osvíceného člověka“. V tomto
bodě, kde jsou oba principy opět v rovnováze, se otevírá „Brána ticha“; z osvícených
a završených individualit se začínají ustavovat plérómata – tedy jednomyslné a
vzájemně se bez ztráty inidividuality prostupující trsy duší, duchovní entity,
vůči nimž se jednotlivá bytost má obdobně, jako se mají buňky vůči tělu. Ve
stále subjektivnější vnitřní duchovní práci dynamicky se ujednocujících plérómatických
myslí sílí princip Jednoty až k dosažení bezmála absolutní subjektivity o
další kosmické Půlnoci. Bytosti, které v předcházejícím cyklu dospěly
k osvícení, formulují ze soucitu s méně úspěšnými či zcela
neúspěšnými nový vůdčí archetyp pro další cyklus – a kosmické dobrodružství
může pokračovat. U Rudhyara můžeme najít dvojí motivaci dalšího tvoření –
soucit s neúspěchy, ale také radost z tvorby samé; hovoří o tom, že
hlavní motivací primordiálního výronu tvůrčí energie je soucit s bytostmi,
kterým se nepodařilo dosáhnout osvícení a buďto se ocitly v hlubokém
spánku, nebo se zřítily spolu se svými následovníky či oběťmi do metafyzických
černých děr naprostého sobectví a fragmentace; nabízí ale také jinou metaforu:
růst semene dalšího „kosmického stromu“, který, stejně jako ani pozemský strom,
neroste, aby spasil loňské listí, ale kvůli novému stvoření samému, můžeme snad
říct – jeho kráse, dobrotě a opravdovosti. V každém případě je však celý
cyklus nesen pozitivním hnutím v božské mysli, jakkoli Rudhyar odmítá
podle něj příliš zpředmětňující a omezené koncepce tradičního teismu.
Tento
příběh, podle Rudhyara nový mýtus, který může pomoci člověku nalézt smysluplné
místo v kosmickém celku, můžeme číst jako symbol, odkazující
k všudypřítomné, živoucí Celostnosti, která je jak invariantní strukturou
každého z možná nekonečného množství do sebe vzájemně zahrnutých a mezi
sebou ustavičně interagujících cyklů a celků, tak myslí, která celý proces,
generuje, podržuje, transformuje a věčně intenduje.
Nyní
se vrátím ke třem vybraným aspektům společným po mém soudu hermetickému myšlení
a Rudhyarově filosofii, tedy holistickému pojetí skutečnosti, hierarchii a
tradičnímu procesu iniciace.
1.
I ze
stručného nástinu je dobře patrné, že Rudhyarova filosofie je holistická; snaží se předestřít
referenční rámec, který objímá celek člověku dostupné skutečnosti i zkušenosti,
a to jednoznačně především za tím účelem, aby bylo možné dospět k prožitku
celistvosti, tedy k usebrání celku lidské zkušenosti a nalezení místa
v celku skutečnosti, a to v jejích objektivních i subjektivních
aspektech. Velký důraz je kladen na dynamický, časový aspekt, samotný pohyb
veškerenstva, nicméně stačí se jen na celou věc podívat z hlediska
aktuálně se naskýtajícího celku, v němž jsou vždy přítomné všechny momenty
celého pohybu a jehož aktuální podoba, situace, je vlastně určitým způsobem
danosti celku procesu, aby bylo jasné, že před sebou máme v podstatě velmi
tradiční, hierarchický obraz skutečnosti, zahrnující pléróma božské mysli,
prostředkující hierarchie i materiální svět, spějící ke svému završení
v dramatu dějin, v jehož interpretaci Rudhyar nemalou měrou čerpal i
z myšlení známého katolického teologa Teilharda de Chardin.
2. Raději než o hierarchii mluví Rudhyar o holarchii, nicméně zdá se mi, že jde o
posun spíše terminologický než věcný. I on rozlišuje horizontální vztahy mezi
principiálně rovnocennými bytostmi (resp. cykly a celky) a vztahy vertikální,
jaké panují kupříkladu mezi plérómatickými bytostmi a konkrétními lidmi, anebo
třeba mezi jednotlivou bytostní a buňkami jejího těla atd. O holarchii se mluví
především z toho důvodu, že hierarchický, nerovný vztah je jednoznačně
mezi bytostmi odlišných ontologických řádů, z nichž jedny zahrnují druhé,
aniž by tomu bylo stejnou měrou naopak: v holarchii je nerovný vztah
založený na zahrnutí a obsažení, nikoli na přikazování.
3. Konečně je zde význam iniciace. Rudhyar hovoří dosti otevřeně
o tom, že se jeho filosofie zrodila jako výsledek náboženského zjevení svého
druhu a jeho texty nezapřou hlubokou mystickou či iniciační zkušenost, nicméně
ohledně iniciace se jeho pojetí od pojetí tradičnějšího, jaké nacházíme
kupříkladu u René Guénona, liší větší měrou, jakkoli i zde je po mém soudu
rozdíl spíše v liteře než v duchu. Odlišnosti zřejmě vyplývají
z Rudhyarova přesvědčení, že stav vědomí a typ aktivity, který byl dříve
vyhrazen jen elitě expertů na posvátno, by se měl stát běžnou výbavou bytostí
nového typu – plérómat osvícených bytostí. Ve jménu takové budoucnosti se snaží
iniciační zkušenost zpřístupnit co možná největšímu množství lidí, vyjmout ji
z kontextu iniciačních společenství v úzkém slova smyslu a zároveň ji
explicitně postavit do služby pohybu veškerenstva a evolučního směřování ve
směru narůstajícího působení principu Jednoty. Iniciace, o které hovoří,
spočívá v první řadě v sebezasvěcení službě celku, do nějž ta která
bytost náleží, a potažmo sebezasvěcení službě všeobsažné Celostnosti; dále se
jedná o proměnu mysli individuální v mysl Celostnosti – to znamená, že se
na jedné straně, v dramatickém a celoživotním procesu transformace
individualita vědomě odevzdává Celostnosti, na straně druhé dochází
k sestupnému pohybu: Celostnost pod způsobou konkrétní duchovní kvality,
určitého písmena božského Logu, resp. anděla, otevírá oči v individualitě
a skrze ni se projevuje a působí: individuální mysl se dává vyvlastnit a stává
se myslí Celostnosti samé, eónickým, božským vědomím. V tzv. avatarickém
procesu postupného cyklického ztělesňování duchovních kvalit dochází
k transmisi duchovního působení, které se prostřednictvím vnitřní práce a
aktivního působení navenek rozlévá do lidského světa a transformuje jej ve
směru evolučního pohybu.
Jak
by mělo být patrné z předcházejícího popisu cyklického pohybu
veškerenstva, silou, která celý proces nese a přivádí k završení, je to,
co Rudhyar nazývá božským Soucitem (který nicméně spadá v jedno
s křesťanskou láskou – agapé). Pointou jeho rozvrhu by měla být praxe:
přeměna tupé, egocentricky zaměřené a stěží polovědomé recyklace karmických
ostatků mrtvé minulosti v „dharmu“, tedy plně vědomou, soucitnou a obětavou
službu.
Rád
bych se zmínil o možné roli Rudhyarova, a potažmo hermetického myšlení
v současné společnosti. Pokud chceme překonat absolutizaci dílčích, navíc
krajně problematických hodnot mocenského boje a ekonomického kalkulu, což se mi
jeví jako nutná podmínka nejen důstojného života, ale také holého přežití a
dalšího trvání obyvatelného světa i v budoucnosti, je nutné uvažovat mimo
jiné, ne-li především o tom, jak reformovat vzdělávání. Namísto další a další
fragmentace a specializace je zapotřebí najít referenční rámec, který umožní
smysluplný dialog mezi rozličnými obory a zároveň bude moci sloužit jako základ
etiky a spirituality i pro ty, kdo hledají vinou duchovně leckdy poněkud jalové
školské teologie a filosofie útěchu a smysl života v končinách mnohdy
nepříliš vábných – a navíc s největší pravděpodobností marně. Rudhyar
nabízí filosofii takto všeobsažnou, a to právě s tímto záměrem; nakolik
bude práce jeho a dalších autorů podobného zaměření plodná, záleží na těch, kdo
se s myšlením takového typu budou setkávat v současnosti a budoucnosti.
Rád
bych se ještě krátce zmínil o souvislosti Rudhyarova filosofického rozvrhu
s tradicionalismem. Tradice je pro Rudhyara duchovní dění mocného
zjevování a ztělesňování duchovních kvalit prostřednictvím transpersonálních
bytostí – avatarů. V návaznosti na teosofii hovoří o zprvu jednotném
„paprsku“ tradice, který se rozčleňuje na „sedmici“ jednotlivých planetárních
tradic. Ty se v době ustavení globální civilizace mají znovusjednotit a má
povstat nová, integrální a celoplanetární duchovní tradice; Rudhyarova
filosofie podle všeho chce sloužit jako médium tohoto dění. Jako filosofie,
která se snaží pracovat s těmi nejzákladnějšími a jen stěží dále
redukovatelnými principy, může sloužit jako rámec smysluplného dialogu
jednotlivých tradic a hledání jejich hlubší jednoty, než je povrchní synkretismus
či vágní „věčná filosofie“. Tento úkol Rudhyar nedokončil; jako zájemci o
hermetismus a tradiční nauky můžeme brát jeho příspěvek k utváření
integrální celoplanetární tradice i jako podnět pro další práci.
Na
závěr bych rád nabídl k zamyšlení Rudhyarův stručný text Semeno[2]
z roku 1973, který bychom mohli označit jako programový:
Dane Rudhyar, Semeno
Cítím,
že jsme na prahu nového věku
a
nyní více než cokoli jiného potřebujeme
nový
přístup k lidským vztahům a společenské organizaci.
Potřebujeme
přístup planetární a syntetický,
potřebujeme
prostředek, jímž by si individualita osvojila svou funkci ve světě,
neboť
má-li vzniknout globální civilizace,
individualita
musí být natolik pevná ve své identitě,
aby
si mohla dovolit spolupracovat s druhými lidmi celého světa
nezávisle
na jejich kultuře, rase, tradicích a tak dále.
Je
proto nesmírně důležité, abychom se naučili, jak vybudovat vlastní identitu.
Je
zapotřebí nového typu lidské bytosti.
Potřebujeme
něco, co už nebude tolik založeno na konfliktu,
ale
spíše na plném přijetí celé lidské bytosti: těla, mysli, duše, pociťování –
zkrátka všeho.
Jde
o estetický přístup oproti přístupu etickému,
který
by umožňoval spatřit vztahy, v nichž se cokoli nachází v rámci celku,
aby
bylo možné nahlédnout celek a ztotožnit se s „Celostností“ tohoto celku
spíše
než s některou jeho částí.
Nyní
jsme samozřejmě ve velmi obtížné situaci.
Žijeme
v těžkých časech a nevím, co nás čeká.
Pokud
uvažuji o směřování světa i našeho národa v současné době,
jsem
ohledně blízké budoucnosti spíše pesimistický.
Je
však zapotřebí si uvědomit, že krize jsou někdy nutné,
abychom
dosáhli toho, čeho má být dosaženo.
Jediný
problém je nicméně tento:
Něco
je třeba dokončit, než přijde velká krize
a
začátek nového cyklu,
protože
nový cyklus musí začít na základě těch semen,
která
byla zaseta před nástupem krize.
Pokud
po zimě přijde jaro, ale na podzim se nic nezaselo,
potom
na jaře nevyklíčí žádné semeno
a
vy budete muset začít úplně od začátku,
v tom
úplně nejprvotnějším čase všeho projevení.
Proto
jsem v průběhu svého života kladl tak velký důraz
na
ideu semenných mužů a žen,
semenné
osoby – individuality,
která
je ochotná a schopná
v sobě
jakoby shromáždit minulost lidstva,
zvláště
našeho západního světa, ale také jiných kultur.
Chceme
totiž, aby se z budoucnosti vynořil,
ať
už bude krize jakákoli, globální svět.
Proto
potřebujeme muže a ženy s obsáhlou vizí,
individuality,
které nejsou specialisty,
muže
a ženy, kteří budou mít vizi a odvahu čekat
a
v jistém smyslu se v průběhu svých životů,
svým
příkladem a vším, co po sobě nechají, až zemřou,
budou
stávat semeny budoucího světa.
Právě
tohle je ona významná volba,
před
kterou všichni nutně stojíme a kterou můžeme vykonat.
Můžeme
následovat vibraci masy
a
rozložit se jako všechno listí na světě na podzim.
Ať
už jsou zlaté listy jakkoli krásné,
musí
se rozložit a stát se půdou pro budoucnost civilizace.
Skutečně však záleží jen na semenných mužích a ženách,
a
právě ty byste měli hledat,
pokud
se sami dosud necítíte zralí stát se semennými osobami,
protože
právě tohle je jediná pojistka budoucího znovuzrození lidstva.
Myslím,
že v současné době nemá žádný smysl chtít nahlížet do bezprostřední
budoucnosti,
protože
vypadá velmi černě.
Měli
bychom se však snažit připravovat na možnost,
že
by mohl povstat nový svět;
když
ne zítra, pak třeba pozítří.
Myslím,
že to je to jediné, díky čemu má smysl naše oběť,
naše
odvaha, rozhodnost, naše nynější volba.
Máme
se stát semeny, aby se mohl zrodit budoucí svět.
Doufám,
že se každý z vás,
každý
ve svém vlastním životě a svým způsobem
může,
pokud se tak dosud nestalo,
rozhodnout
a stát se mužem či ženou - semenem.
Děkuji
vám.
Dane
Rudhyar.
[1] Rudhyar,
Dane, Rhythm of Wholeness, A Total Affirmation of Being, 1983, dostupné na http://www.khaldea.com/rudhyar/rw/;
česky: Rytmus celostnosti, Totální potvrzení bytí, Praha: Malvern 2012, překlad
Jindřich Veselý.