pátek 16. prosince 2016

Tři (řekněme) básně, poněkud depresivní, bohužel theologické.


Genesis




Na počátku je kroužící hejno dravých stromů.

Hluboké víření tříštěných krystalů

V půlnočním bubnu

Rozlamujícím čas.



Kolik kotlů má peklo

Nad hlavou vzkříšeného



Kolik řetězů nebeské karyatidy

Podpírající hravý hnát kostěného dítěte tanečníka



Kolik je cest zaklínajících jazyky rozcestí

Čirost písně



Tolik je semen činů pálených v ohni světa:



Barevný dým dalšího výdechu.



V čelistech září bludičky jmen

Slunce trýznivých snů trojjediné opice



Zatímco pod klenbou z olověných dlát posázenou uhlím

Kroutí se svlek kůra smrtihlav

Plane a blýská se v poryvech ječícího světla

Pod kladivy výhně zděšených významů



A dole úplně dole jímka na hrůzu

Zdrcující odraz zrcadla přitlučeného k tváři řvoucího šaška.



Exodus




Hoří hlas. Syčí z trní.

Je třeba jít

Je třeba jít

Po kočičích hlavách dětských lebek

Přes sypká pekla rozžhavených zrad

Přes vody žhoucí krví odpadlíků

Přes břevna s hřeby a výkřiky do tmy



Je třeba jít, jít přes trosky měst

Přes hromady mrtvol bezbožníků

jít časem jak bys šlapal v lisu na víno těla národů

které jsem si já, já nejvyšší ze všech

PROSTĚ NEVYBRAL (vidím, že se nadechuješ: NEPTEJ SE)



Je třeba jít, jít přes hory,

kde se spoutaní synové ptají po beráncích

jít přes cizí země, kde nutno pásti krom ovcí i ženy

jít tratolištěm zrad a kalištěm hanby, jít dál

až do ukradené vlasti

která oplývá potem a dřinou



dál, dál, do vlasti zášti a nenávisti, do země

znesvářených sousedů, hadů, štírů a vran

do země pustošené vojsky, jež sesílám (NEPTEJ SE)

do země vyprahlé, čekající, a v ní vyprahle čekat

čekat, čekat, stovky a tisíce let čekat na zázrak,

čekat až přijdu, až konečně přijdu (NEPTEJ SE)

a kdovíproč udělám konec všemu, co jsem způsobil.





Rozbřesk pozemské tmy. De Christo.


Poprvé. Zase chytíš v křeči zášti cizí tělo, bratříčku,

úplně jako předtím zase já.

Někdy je čas tak strmý, že bys jej mohl obřezat kamenným nožem,

A prostor jen zeje podoben rybímu oku,

Mandorle nebeské propasti.

Země otevírá chřtán, aby polkla krev. Ale hlavně:

Nikdo se nedívá, nikdo se neptá.

Bude se mezi žebry konat tanec smrti, anebo

výstup na horu k celopalu?

Bude se v hrsti kostí svíjet kořist,

anebo mezi bělostnými perutěmi spočívat trůn?

Chytíš podruhé, za patu, jako bys dechem tříštil sklo

Krasohledem lůna zas propadneš peklu, sobě, bratříčku –

A než se znovu setkáme, bude to dlouhá cesta,

Cesta mizerným vtipem dějin až na stejné místo

Kde havrani křičí tmu a fortnou kruhu se plazí dovnitř dlouhá,

předlouhá tvář. Vítej doma.

Chytíš potřetí, jakoby ze zvyku, a jsme znovu na začátku:

Sestoupil do pekel! Třetího dne vstal z mrtvých!

Vyděšeně vykřikuješ, zajíkáš se a

přežehnáváš křížem. Nenech se vysmát.

To veslo si necháš, můj milý, a já se zas půjdu vynořit z moře.

Je blízko k vzdálenému, jen co bys safírem plným krve dohodil

a pak ještě přeskočil druhou tvář

stejně bezokou, bezzubou a vzteklou, jako je ta moje.

A znovu si oba říkáme,

Že jsme s touhle komedií hlavně nikdy neměli začínat.
















čtvrtek 15. září 2016

Rania, doslov

Tohle je trochu kuriózní útvar: před časem jsem pro Malvern přeložil Rudhyarovu Raniu (anglicky zde http://khaldea.com/rudhyar/rania/index.php) a snaživě k ní napsal doslov, jenže jak už to bývá, vydání se z různých důvodů odkládá už asi dva roky na neurčito. Doslov mezi tím zastaral tak, že asi budu muset, jestli k vydání nakonec přece jen dojde, napsat jiný, anebo ho aspoň dost zásadně přepracovat. Takže sem tenhle věším hlavně jako pozvání ke čtení tohoto pěkného Rudhyarova dílka, zatím aspoň anglicky.




Rania, báseň o Celostnosti a mýtus transpersonálního života


V kruhu se vracela sama k sobě; stala se svým skrytým jástvím, onou neměnnou tváří Měsíce, která hledí do Prostoru, v němž není žádný sluneční jas, kde přebývá temnota, mlčení a božství. Stala se tímto mlčením, touto temnotou. To všechno v ní, co se vzpouzelo nebo bujaře žhnulo, se rozpustilo do jistoty podobné kameni, do oproštěné práce… Nyní viděla všechno očima osudu; viděla všechny věci jako formy, jako vyrovnání energie. Nikoli dramata osob, ale souhry kosmických osudů.

Rudhyar, Rania

 


V lednu roku 1929 v Chicagu napsal tehdy nepříliš známý pětatřicetiletý francouzský imigrant, který několik let předtím přijal nové jméno Rudhyar, novelu Rania. Osud tomuto dílku dlouho nebyl příliš milostiv – publikace se dočkalo až téměř o půlstoletí později. Podobně jako většina dalších Rudhyarových prací ani Rania jako by nezapadala do vlastní doby a na uznání, ostatně nikterak ohromující, si musela počkat relativně dlouho. Osud knihy se tak zvláštním způsobem prolíná s osudem její hlavní hrdinky -  a koneckonců i s osudy samotného autora: řečeno rudhyarovsky „semenné“ dílo a život zasvěcený práci jako by na dlouhý čas zapadly do hlíny, aby teprve mnohem později začaly klíčit. Kdyby se Rudhyar, tento novátorský myslitel, pozoruhodný hudební skladatel, zakladatelská postava moderní astrologie, básník, malíř a spisovatel nedožil dosti vysokého věku (zemřel jako devadesátiletý, přičemž své nejvýznamnější texty napsal na sklonku života), odezvy alespoň poněkud adekvátní významu svého díla by se živý nedočkal. Jeho odkaz na své plné zhodnocení dosud čeká.

Román Rania nezapře autobiografické rysy. Stejně jako hlavní hrdinka i mladý Rudhyar žil v Hollywoodu a poznal na vlastní kůži svět kolem filmového natáčení. Děj druhé a třetí části knihy je situován na Karmelu, kde Rudhyar několik let žil a pracoval. I on se v mládí protloukal, jak jen to šlo, a vášnivě studoval východní filosofie (především prostřednictvím teosofického hnutí). Jako Rania byl i on všestranným umělcem; a tanečnice Rania (a Nadia) se podobá řadě tanečnic, s nimiž byl spjat autorův osud. Mezi nimi náleží zvláštní postavení Rudhyarově významné přítelkyni a spolupracovnici Aryel Darma; ta krátce předtím, než Rudhyar sepsal Raniu, tragicky zemřela – a v literární hrdince vzpomínka na ni ožívá. Podobně jako Boris i Rudhyar - a jeho dobrý přítel a možná Borisův předobraz B. P. Wadia – pořádal mnoho přednášek věnovaných duchovním tématům a myšlenkám, jež pokládal za semenné ideje, z nichž by mohla vyrůst budoucí globální civilizace. Bylo by možné pokračovat – není to však nutné; konkrétní paralely mezi životem hrdinů knihy a tím autorovým jsou spekulativní, a navíc z hlediska samotného díla poměrně nedůležité.

Pro čtenáře Rudhyarových teoreticky zaměřených knih může být významnější pohled, který se mu takto snad otevírá do vnitřního vývoje autora. Ten ve svých spisech často promlouvá z jen stěží obsáhnutelných výšin a hlubin, obhlížeje osud jednotlivého člověka, civilizací, ba celých eónů sice soucitně, přece však s odstupem. Tu a tam však i v teoretických textech přechází do básnické řeči, a někdy rovněž zmiňuje transformační krize, jimiž sám prošel. Rania, vášnivě a plně prožívající vlastní vzestupy i pády, nám tak možná ukazuje něco z Rudhyara pozbaveného propastně hluboké, vyrovnané moudrosti jeho stáří – Rudhyara mladého, hledajícího, milujícího a trpícího, Rudhyara in statu nascendi.

Vzdor řadě autobiografických rysů však Rania zjevně nechce být čtena jako záznam života svého autora. Rudhyar zjevně nemá zájem předkládat čtenáři svá intimissima, ať už by mělo jít o jeho vnitřní, anebo vnější život. Nechce ale ani pouze pobavit – třebaže je děj novelky svižný a dramatický. Kniha žije svou myšlenkou, svým duchovním obsahem – stejně jako její hrdinové. Jaké však je toto jádro? 

Při povrchním čtení by Rania mohla dělat dojem poněkud moralizujícího okultního románu. Tu a tam je zde řeč o magických potyčkách, ba snad i vraždách. Na scéně se objevují rekvizity pokleslé esoterické literatury. Text varuje před nebezpečenstvími ceremoniální magie i práce se sexuální energií. Hlavní hrdinka je tu a tam rozpoznána jako „stará duše“ či médium zjevování jakési tajuplné „bohyně“. V dramatickém ději zjevně ožívají „karmická“ spojení protagonistů. Ti jsou jasnovidní, mívají rozličné vize, mysteriózní sny – svůj život prožívají jako duchovní hledání, boj a zrání. Čtenář si tu a tam chtě nechtě vzpomene na další okultní či „iniciační“ romány, na jejich krásu - i slabiny. Jde tedy o další vedlejší produkt druhdy vzkvétající teosofie? Jedná se o zasvěcovací román klasického střihu, nebo snad jen o – pochopitelně z nemalé části milostný – příběh dívčího dospívání, vyšperkovaný trochou esoterických propriet, jež mu mají dát vzrušující nádech tajemna?

Tak jednoduché to není. Zjevně se jedná také o okultní román, to nelze popřít. Jediné „zasvěcení“, o které v něm však skutečně jde, je sebezasvěcení službě, oběť. Postavy, které se čtenáři nabízí ke ztotožnění, projevují překvapivě malý zájem o jakékoli duchovní dosažení, ať už by se mělo jednat o mysteriózní „poznání“, anebo přímo o meyrinkovský přechod „na druhou stranu“. Raniina matka se nechá roztrhat vlky, aby její dcera přežila. Dobrácký starý Johan se, možná aniž by si plně uvědomoval dosah svého činu, obětuje ve prospěch zmateně hledající Ranii a vyrovnaně následkem svého rozhodnutí umírá. Boris poté, co konečně nalezne svého učitele, v jeho společnosti stráví několik vydatných let, pak se ale, plně odevzdán své donkichotské práci, z indického ráje odebere do strastného Nového světa. A konečně je tu Rania, která se proměňuje z půvabné hvězdičky němého filmu v trpící a chromou trosku, v jakýsi stroj na zpracování bolesti; Rania, jež se na sklonku strastiplného života, který ze světského hlediska představuje naprostý debakl, ve jménu své a Borisovy práce vzdává své životní lásky i zbytku majetku a nakonec v bolestech umírá. A nedosti na tom: ještě na samé hranici smrti, ne-li už za ní, opětovně přehrává drama vlastního sestupu na tuto Zem v kosmických rozměrech, jako střetnutí s mocí radikálního zla, přičemž se zdá, že v tomto boji za – nikoli vlastní! – budoucnost obětuje nejen své tělo, ale i duši. Kniha končí velmi podivným happyendem: z hrdinky nezbylo než poslední vydechnutí, věnované budoucnosti těch, kdo si její oběti pravděpodobně ani nevšimnou: „dětí“, tedy dětských duší, šťastných a naivních „dosud nezrozených“. Raniin osud se skrze naprosté, bezvýhradné sebeodevzdání naplňuje. Který esoterik a okultista by však o takové naplnění stál? V duchu knihy bychom mohli odpovědět: samozřejmě jen skutečný zasvěcenec, tedy ten, kdo svůj život, řečeno rudhyarovsky, plně zasvětil službě vyššímu celku. Rania je tedy také okultní a iniciační román, ale nejen to.

Pokud knihu čteme v souvislosti s Rudhyarovou filosofií, která proniká a vnitřně formuje celé jeho dílo, ukáže se nám Rania především jako příběh o transpersonálním životě. Slovo transpersonální (s největší pravděpodobností Rudhyarův neologismus) se v textu samém neobjevuje, přesně však vystihuje, oč se v příběhu jedná.

Rudhyar rozeznává postupně se (onto- i fylogeneticky) rozvíjející čtyři řády funkcí, vlastních lidským bytostem: funkce biologické, sociální, individuální – a konečně transpersonální. U transpersonality se jedná o to, že se skrze plně rozvinutého jednotlivce a za jeho vědomého odevzdání a přispění odehrává působení vyšších bytostí – těch světelných bytostí, o nichž je řeč v závěru knihy. Prostřednictvím odevzdaného jednotlivce zasvěceného službě vyššímu celku na svět proudí blahodárná moc božského soucitu. K rozvoji transpersonálních funkcí docházelo v historii lidstva u některých jednotlivců (tzv. avatarických osobností), v současné době však podle Rudhyarova pojetí dějin spějeme ke kolektivní transformaci vědomí a bytí, která by se měla, projdeme-li jí vědomě a úspěšně, vyznačovat i kolektivním rozvojem transpersonálních funkcí a postupným vtělováním plérómatických bytostí, tedy oněch vyšších, světelných polí vědomí, vůči nimž se mají plně zasvěcené, jednomyslné individuality jako jednotlivé buňky vůči celku těla. Transcendentním kořenem a úběžníkem společenství Ranii, Borise a Nadii, těchto jednomyslně zasvěcených bytostí, je právě pléróma; na jejich soužití nám Rudhyar ukazuje něco z toho, jak si představuje budoucí vývoj lidstva. Právě transpersonalita ve výše naznačeném smyslu je „duchovností“, k níž zprvu intuitivně, posléze vědoměji spěje Rania. V této souvislosti je její iniciační stezka paradigmatickým završením a překročením individuální existence. Raniiny osudy dramaticky evokují evoluční krok, který se podle Rudhyarova učení týká, přinejmenším potenciálně, každého jednotlivce.

V celé knize se adekvátní průchod potřebným evolučním vývojem, „transformací“, důsledně odstiňuje od různou měrou vážných neúspěchů. Rania na své cestě potkává mnoho „dosud nezrozených“ – těch, kdo se ještě neprobudili ani k plné individualitě a své životy tráví v mátožném polosnu takové či onaké kolektivní dělohy, ať už jde o řádové sestry, hovící si v klíně svých přesvědčení, nebo o bezduchý hédonismus půvabných, vnitřně však prázdných obyvatel šalebného světa filmového průmyslu. Těmto lidem Rania touží být, a snad i je duchovní matkou. I kvůli nim se odehrává její boj a dokonává její oběť, oni jsou budoucností, jíž se ona plně odevzdává.

Potkává však i individuality, které se do jisté míry vynořily z područí kolektivu, avšak egocentricky usilují o vlastní naplnění. Svým úzkým zaměřením poměrně krotkou, přece však ničivou variantou nezdařené individuality je přímočaře dominantní, chtivý a smyslný Richard Newel. Za obdobný relativní neúspěch lze pokládat tragickou postavu Hildy, dívky, která se bojí života a je stejně jako Richard v zajetí svých vášní. Její osud je však poznamenán i dvojznačností komplikovaného a nezdařeného duchovního úsilí: po nezralé adoraci Borise a Ranii se, zhrzená, stává obětí dalšího „lovce“, autokratického gurua.

Zákeřnější a nebezpečnější jsou postavy duchovních učitelů, směřujících k zaplňování vlastní duchovní prázdnoty prostřednictvím svádění „hledajících“ na scestí. Rania nakrátko podléhá vábení bezejmenného Inda, jenž v ní probouzí mocenské aspirace a svádí ji k experimentům, jež mají nakonec za následek smrt jejího dobrodince, přítele a milence Johana. Zdá se, že ještě i její zmrzačení a nakonec i smrt představují vyrovnání jejích neuvážených pokusů o dosažení „síly“. Na konci knihy se Rania vítězně střetává s dalším guruem, zlověstným Sarmanandou. Ten rozehrává sektářskou mocenskou hru naplno: shromažďuje okruh poslušných oveček, jimž slibuje štěstí, zdraví a dosažení blaženosti. Tento předchůdce současné spotřební esoteriky je rovněž Ind.

Celou knihou se táhne jako červená nit hluboká dvojznačnost „východní moudrosti“: Rania je jí fascinována, a zdá se, že právem; ostatně i Borisovo evangelium o vnitřním božství, důstojném životě a obětavé službě lidstvu pochází z Indie. Východní nauky však lze přímo aplikovat stejně málo, jako má malý smysl uprchnout po vzoru Raniina otce do hypotetického východního ráje a nechat Západ na holičkách. Měřítkem pravosti učení není země původu, ale míra altruismu a projevy v konkrétním životě: zatímco Sarmanandova žačka Hilda (jistě ve vlastních očích i v očích svých souvěrců duchovně velmi vyspělá) ze strachu z nemoci opouští svou umírající matku a Sarmananda sám na Karmel přijíždí, až když pomine konkrétní nebezpečí, aby zhoubnou epidemii hbitě zúročil jako apoštol zdraví a prosperity, Rania nešťastnou paní Falknerovou ošetřuje a sama brzy nato zemře.

Ranina snáší své zmrzačení, nemoc i smrt bez pathosu; je jí cizí existenciální rozervanost, a naopak si uvědomuje, že se ocitla přesně tam, kam sama došla: „Proč by měla plýtvat sentimentem na osud, za nějž nesla zodpovědnost? Poznala vášeň a lidskou lásku. Poznala Zemi a její oslavované jáství. Teď byl čas zapomenout na Zemi a stát se kamenem – stát se základním kamenem hluboko v zemi, který v temnotě nese celou strukturu stavby. Tak splatí svůj dluh životu, dluh svého mládí, rozervaného vášní. To, že ona mohla žít, zatímco někdo jiný zemřel. Bylo teď na ní, aby obdarovávala. Tak bude znovu ustavena rovnováha a ona bude ,svobodná‘.“

Hrdinka proměňuje „karmu“ svého tragického osudu v „dharmu“ smysluplné existence proniknuté službou. Mohli bychom si však položit otázku, jaký je potom rozdíl mezi ní a řádovými sestrami, od nichž na samém začátku příběhu s nerozvážným, přece však, jak se zdá, v autorových očích oprávněným posměchem odchází. Není snad i život v rámci tradičních forem spirituality životem v úplném odevzdání? Neušetřila by si Rania spoustu starostí, kdyby byla bývala jednoduše zůstala v klášteře a věnovala se třeba péči o chudé a nemocné? K čemu je vlastně dobrá hrdinčina bolestná anabáze, její bloudění labyrintem současného světa? Odpověď je nasnadě: transpersonální život je završením individuality – ta se však rodí bolestným vynořením z bezpečí kolektivu a tradice. Navíc v něm jde o to, přijmout celou bídu současného světa na sebe, a to bez duchovního zajištění osvědčenou, avšak vnitřně již stěží vitální tradicí.

Rudhyar patřil k prvním, kdo se vážně zabývali myšlenkou globální civilizace; k jejímu vzniku pro něj patřilo i sloučení rozmanitosti duchovních tradic do jednolité původní Tradice, jejímiž emanacemi a odlesky tyto partikulární tradice byly. Ve svých spisech naznačoval, že nám je tato primordiální Tradice přímo obtížně přístupná – nejlépe by se na tento nevýslovný proud světla mohla lidská mysl vyladit prostřednictvím geometrických symbolů. A jsou to především právě živoucí geometrické symboly, které se objevují v Raniiných snech a vizích. V Raniině (a snad i Borisově) mysli se tak odehrává proces opětovného sloučení rozmanitých planetárních tradic do proudu Tradice jediné. Duchovním jádrem knihy tak není to či ono náboženství, ale jednotná Tradice, jejíž přijetí se projevuje na způsob transpersonální existence, připravující budoucnost lidstva: příchod stadia Plérómatu.  

Rudhyar chápal svou práci jako službu této Tradici; jeho perspektiva není ani prostá hodnocení, ani však nenárokuje absolutní platnost – a mimo jiné i tímto pohybem mezi dvojí propastí bezbřehého relativismu a dogmatické strnulosti je jeho dílo dodnes inspirativní. Rania sice na závěr demaskuje „falešného“ učitele, přitom si však, jak je patrno z jejích dialogů s Borisem, není jistá svou „pravdou“. Žije s plným nasazením – a tedy riskuje i omyl. Je jí vzdálený nárok na vlastnění absolutní pravdy, avšak nechápe svou (a Nadiinu a Borisovu) cestu jako jednu z mnoha možných nabídek duchovního občerstvení v pestrém postmoderním hypermarketu se spiritualitou. I v tom se hrdinka projevuje jako mluvčí Rudhyarovy filosofie. Ta nenárokuje přístup k absolutně jisté, lidsky artikulovatelné „pravdě“, protože každá z našich „pravd“ je interpretací (třeba i autentické) zkušenosti; zároveň zde však není místo pro relativismus: čistota učení se poměřuje vnitřní koherencí, životní praxí a dosvědčuje ji nasazení obětavých „zasvěcených“. Namísto efemérních tužeb individuality zde má význam osud, který můžeme (ba musíme) naplnit, aniž bychom jej mohli ovládat. Svoboda nespočívá v usilování o osobní naplnění, ale v porozumění smyslu kosmicky situovaných, cyklicky se odvíjejících a osudově daných událostí osobního života: v probuzení z noční můry egoistické individuality.

Takový život, proniknutý transcendentním smyslem, se pak stává liturgií, rituálním zpřítomňováním mýtu. Podobně jako se na jednom z Raniiných obrazů objevuje bezděky namalovaná tvář bohyně, i v lidském osudu a jeho cyklickém rozvíjení se tomu, kdo je ochoten se dívat, postupně zjevuje podoba, tvar a tvář duchovní kvality, která se usiluje ve jménu soucitu, té oživující krve kosmického života, projevit na rovině individuální existence skrze jednotlivcův osud.

Rania nenabízí jen poutavé čtení, ale přístupnou formou evokuje i Rudhyarův projekt transpersonálního života, který se spíše než úsilím o dosažení úspěchu a osobního naplnění vyznačuje oddanou službou a sebezasvěcením všeobsažnému celku, Celostnosti. V záplavě pseudoduchovního braku jde i dnes o dílo avantgardní.   







 

čtvrtek 8. září 2016

Rudhyarovo myšlení a tradice západního esoterismu

Tohle je text příspěvku předneseného před časem na jedné konferenci na HTF UK. Dnes bych k němu dodal jen tolik, že "planetární tradici" po mém soudu není (jak se podle všeho domníval Rudhyar) zapotřebí syntetizovat z dílčích tradic - spíše je snad na místě konstatování, že v některých dílčích tradicích integrální a vskutku univerzální "Tradice" (pokud ji neztotožňujeme s konečnými formami, ale chápeme jako jistý stav, předávaný v prostoru jednotlivých konečných tradic z mistra na žáky) cele přítomná, aniž by to znamenalo její omezení. K věci "semenných lidí" bych ještě poznamenal, že pro normálního člověka je výrazně významnějším úkolem být hlínou než se snažit za každou cenu stát "semenem". Což nejsou zanedbatelné detaily. Jinak snad text po zvážení výše zmíněného nemusí být příliš zavádějící. Aspoň doufám.


Rudhyarovo myšlení a tradice západního esoterismu


Mám za to, že stav současné společnosti bohatě dosvědčuje nutnost pracovat na obnově, anebo chcete-li vytvoření integrálního, celostného vědění, které by překonávalo fragmentaci a nabízelo jednotlivým oborům lidského konání, ať už teoretického, anebo praktického, všeobsáhlý rámec, zahrnující nejen utilitární a pragmatické aspekty jednotlivých oborů, ale také etiku, spiritualitu a kosmologii. Hermetismus můžeme pokládat právě za takový typ vědění, anebo v něm alespoň můžeme spatřovat jeho zárodek či pozůstatek. Tradiční nauky můžeme podle mého názoru chápat jako cestu k dosažení celostného porozumění, zahrnujícího celek lidského i kosmického života a nabízejícího jednotlivci smysluplné začlenění do kosmu prostřednictvím iniciace. Můj příspěvek je věnován jednomu z významných představitelů tradičního myšlení minulého století, Dane Rudhyarovi.
Rudhyar, původním jménem Daniel Chennevière, se narodil roku 1895 v Paříži. Zhruba v jednadvaceti letech přesídlil do Spojených států, kde přijal jméno Rudhyar, odkazující na boha Rudru. Celoživotně se věnoval především hudební kompozici, ale rovněž psal poesii, prózu, maloval, zabýval se hudební a společenskou teorií, náboženstvím a esoterismem; proslul jako astrolog, zakladatelská postava humanistické a posléze i transpersonální astrologie; v Čechách na jeho pojetí astrologie navazuje především Pavel Turnovský a jeho škola. V neposlední řadě byl Rudhyar svérázný filosof; na svém systému filosofie operativní celostnosti pracoval celý život, až konečně dospěl po několika předběžných formulacích k jeho završení ve své hlavní filosofické práci Rytmus Celostnosti.[1]
Ze západního esoterismu se Rudhyar inspiroval vedle astrologie (pokud ji chápeme jako esoterní disciplínu) především teosofií, podle všeho mu však byl bližší taoismus a východní tradice vůbec, jakkoli je podle všeho recipoval zprostředkovaně. Jeho myšlení je však programově univerzalistické a syntetické. Snaží se dospět k nejvyšším principům a z této perspektivy pak nahlížet hlubokou jednotu všech autentických duchovních tradic. Bylo by možné najít řadu styčných bodů Rudhyarova myšlení s hermetickou filosofií, z nichž zde vyberu tři po mém soudu zásadní – konkrétně jde o celostné pojímání skutečnosti, hierarchický obraz světa a význam iniciace. Jak tyto motivy Rudhyar reinterpretuje s ohledem na možnost jejich přijetí myslí současného západního člověka, se pokusím naznačit poté, co v krátkosti nastíním základní rysy jeho filosofického rozvrhu.
Rudhyar vychází z toho, že se objevuje potřeba nového, celostného paradigmatu a referenčního rámce, který by byl s to pojmout celou lidskou zkušenost ve všech jejích aspektech. Východiskem je pro něj zkušenost změny, která je nicméně cyklická: v ustavičném plynutí a pomíjení můžeme rozpoznat rytmické a cyklické opakování; to tvoří základní charakteristiku skutečnosti. Aby ozřejmil základní momenty a typický průběh kteréhokoli cyklu, zavádí Rudhyar komplementární principy Jednoty a Rozmanitosti, resp. subjektivity a objektivity nebo symbolického „Dne“ a „Noci“, které jsou na sebe navzájem nepřevoditelné a jejichž ustavičná cyklická interakce, tzv. Celostnost, je z hlediska epistemologického apriorním předpokladem, z hlediska ontologického pak samotnou arché vší skutečnosti. V podstatě se jedná o velmi tradiční obraz cyklu involuce a evoluce, vycházení rozmanitosti z jednoty a návratu rozmanitosti k jednotě. Rudhyar klade velký důraz na dynamický aspekt tohoto dění a zásadní nepřevoditelnost jednoho z komplementárních principů na druhý. Ve své hlavní práci líčí dvojí obraz takového rytmického pohybu Celostnosti – kosmologický a antropologický. Zde se budeme zabývat pohybem kosmickým, který Rudhyar líčí na způsob jakési epické filosofické básně, popisující osudy veškerenstva v rámci jednoho eónu v jeho převážně subjektivních i objektivních, resp. projevených i neprojevených fázích. Symboliku čerpá ze základní a všelidské zkušenosti střídání světla a tmy: principu Jednoty přiřazuje tmu, principu Rozmanitosti světlo, a v jejich cyklické interakci rozpoznává čtyři význačné momenty: Půlnoc, kdy takřka zcela převládne princip Jednoty, Poledne, kdy převládá naopak princip Rozmanitosti, a Úsvit se Soumrakem, kdy jsou tyto principy v rovnováze. V každém z těchto bodů nicméně dochází ke zvratu: krátkým dosažením takřka absolutní hegemonie nebo naopak rovnováhy se mění směr pohybu nebo poměr sil. Pokusme se tento příběh v krátkosti shrnout.
Za tzv. kosmické Půlnoci, v božském stadiu téměř absolutní Jednoty se formuluje na základě výsledku předcházejícího cyklu základní archetyp – konkrétně jde o archetyp Člověka, který se postupně prostřednictvím andělských či božských tvůrčích hierarchií „kosmokratorů“ explikuje a konkretizuje do sad archetypů nižšího řádu, myriád živoucích „písmen“ božského Logu, která posléze začínají formovat a oživovat inertní ostatky předchozího cyklu. Tímto děním postupně slábne Jednota a sílí Rozmanitost, otevírá se „Brána zvuku“ – objevuje se tzv. objektivní, v našem smyslu slova materiální univerzum. Zde se za stálé asistence tvůrčích hierarchií a podle apriorních archetypálních struktur formuje fyzikální vesmír, posléze i biosféra. Zároveň tím sílí princip Rozmanitosti a slábne Jednota; moc principu Rozmanitosti kulminuje v „přírodním člověku“ jako nejkomplexnějším projevu hmoty. Dochází ke zvratu: o kosmickém „Poledni“ se prostřednictvím tzv. avatarického procesu začíná postupně vtělovat archetyp Člověka, k jehož jednotnému nazření došlo v opačném bodě cyklu, v jeho půlnoční fázi. V dlouhé řadě kulturních a civilizačních celků postupně dochází k plnému vtělení tohoto archetypu; začíná sílit princip Jednoty, třebaže dosud převládá Rozmanitost. Po funkcích biologických, sociálních a individuálních se v lidstvu začínají rozvíjet také funkce transpersonální, a to až k završení lidství ve stadiu „osvíceného člověka“. V tomto bodě, kde jsou oba principy opět v rovnováze, se otevírá „Brána ticha“; z osvícených a završených individualit se začínají ustavovat plérómata – tedy jednomyslné a vzájemně se bez ztráty inidividuality prostupující trsy duší, duchovní entity, vůči nimž se jednotlivá bytost má obdobně, jako se mají buňky vůči tělu. Ve stále subjektivnější vnitřní duchovní práci dynamicky se ujednocujících plérómatických myslí sílí princip Jednoty až k dosažení bezmála absolutní subjektivity o další kosmické Půlnoci. Bytosti, které v předcházejícím cyklu dospěly k osvícení, formulují ze soucitu s méně úspěšnými či zcela neúspěšnými nový vůdčí archetyp pro další cyklus – a kosmické dobrodružství může pokračovat. U Rudhyara můžeme najít dvojí motivaci dalšího tvoření – soucit s neúspěchy, ale také radost z tvorby samé; hovoří o tom, že hlavní motivací primordiálního výronu tvůrčí energie je soucit s bytostmi, kterým se nepodařilo dosáhnout osvícení a buďto se ocitly v hlubokém spánku, nebo se zřítily spolu se svými následovníky či oběťmi do metafyzických černých děr naprostého sobectví a fragmentace; nabízí ale také jinou metaforu: růst semene dalšího „kosmického stromu“, který, stejně jako ani pozemský strom, neroste, aby spasil loňské listí, ale kvůli novému stvoření samému, můžeme snad říct – jeho kráse, dobrotě a opravdovosti. V každém případě je však celý cyklus nesen pozitivním hnutím v božské mysli, jakkoli Rudhyar odmítá podle něj příliš zpředmětňující a omezené koncepce tradičního teismu.
Tento příběh, podle Rudhyara nový mýtus, který může pomoci člověku nalézt smysluplné místo v kosmickém celku, můžeme číst jako symbol, odkazující k všudypřítomné, živoucí Celostnosti, která je jak invariantní strukturou každého z možná nekonečného množství do sebe vzájemně zahrnutých a mezi sebou ustavičně interagujících cyklů a celků, tak myslí, která celý proces, generuje, podržuje, transformuje a věčně intenduje.
Nyní se vrátím ke třem vybraným aspektům společným po mém soudu hermetickému myšlení a Rudhyarově filosofii, tedy holistickému pojetí skutečnosti, hierarchii a tradičnímu procesu iniciace.
1.        I ze stručného nástinu je dobře patrné, že Rudhyarova filosofie je holistická; snaží se předestřít referenční rámec, který objímá celek člověku dostupné skutečnosti i zkušenosti, a to jednoznačně především za tím účelem, aby bylo možné dospět k prožitku celistvosti, tedy k usebrání celku lidské zkušenosti a nalezení místa v celku skutečnosti, a to v jejích objektivních i subjektivních aspektech. Velký důraz je kladen na dynamický, časový aspekt, samotný pohyb veškerenstva, nicméně stačí se jen na celou věc podívat z hlediska aktuálně se naskýtajícího celku, v němž jsou vždy přítomné všechny momenty celého pohybu a jehož aktuální podoba, situace, je vlastně určitým způsobem danosti celku procesu, aby bylo jasné, že před sebou máme v podstatě velmi tradiční, hierarchický obraz skutečnosti, zahrnující pléróma božské mysli, prostředkující hierarchie i materiální svět, spějící ke svému završení v dramatu dějin, v jehož interpretaci Rudhyar nemalou měrou čerpal i z myšlení známého katolického teologa Teilharda de Chardin.
2.      Raději než o hierarchii mluví Rudhyar o holarchii, nicméně zdá se mi, že jde o posun spíše terminologický než věcný. I on rozlišuje horizontální vztahy mezi principiálně rovnocennými bytostmi (resp. cykly a celky) a vztahy vertikální, jaké panují kupříkladu mezi plérómatickými bytostmi a konkrétními lidmi, anebo třeba mezi jednotlivou bytostní a buňkami jejího těla atd. O holarchii se mluví především z toho důvodu, že hierarchický, nerovný vztah je jednoznačně mezi bytostmi odlišných ontologických řádů, z nichž jedny zahrnují druhé, aniž by tomu bylo stejnou měrou naopak: v holarchii je nerovný vztah založený na zahrnutí a obsažení, nikoli na přikazování.
3.       Konečně je zde význam iniciace. Rudhyar hovoří dosti otevřeně o tom, že se jeho filosofie zrodila jako výsledek náboženského zjevení svého druhu a jeho texty nezapřou hlubokou mystickou či iniciační zkušenost, nicméně ohledně iniciace se jeho pojetí od pojetí tradičnějšího, jaké nacházíme kupříkladu u René Guénona, liší větší měrou, jakkoli i zde je po mém soudu rozdíl spíše v liteře než v duchu. Odlišnosti zřejmě vyplývají z Rudhyarova přesvědčení, že stav vědomí a typ aktivity, který byl dříve vyhrazen jen elitě expertů na posvátno, by se měl stát běžnou výbavou bytostí nového typu – plérómat osvícených bytostí. Ve jménu takové budoucnosti se snaží iniciační zkušenost zpřístupnit co možná největšímu množství lidí, vyjmout ji z kontextu iniciačních společenství v úzkém slova smyslu a zároveň ji explicitně postavit do služby pohybu veškerenstva a evolučního směřování ve směru narůstajícího působení principu Jednoty. Iniciace, o které hovoří, spočívá v první řadě v sebezasvěcení službě celku, do nějž ta která bytost náleží, a potažmo sebezasvěcení službě všeobsažné Celostnosti; dále se jedná o proměnu mysli individuální v mysl Celostnosti – to znamená, že se na jedné straně, v dramatickém a celoživotním procesu transformace individualita vědomě odevzdává Celostnosti, na straně druhé dochází k sestupnému pohybu: Celostnost pod způsobou konkrétní duchovní kvality, určitého písmena božského Logu, resp. anděla, otevírá oči v individualitě a skrze ni se projevuje a působí: individuální mysl se dává vyvlastnit a stává se myslí Celostnosti samé, eónickým, božským vědomím. V tzv. avatarickém procesu postupného cyklického ztělesňování duchovních kvalit dochází k transmisi duchovního působení, které se prostřednictvím vnitřní práce a aktivního působení navenek rozlévá do lidského světa a transformuje jej ve směru evolučního pohybu.
Jak by mělo být patrné z předcházejícího popisu cyklického pohybu veškerenstva, silou, která celý proces nese a přivádí k završení, je to, co Rudhyar nazývá božským Soucitem (který nicméně spadá v jedno s křesťanskou láskou – agapé). Pointou jeho rozvrhu by měla být praxe: přeměna tupé, egocentricky zaměřené a stěží polovědomé recyklace karmických ostatků mrtvé minulosti v „dharmu“, tedy plně vědomou, soucitnou a obětavou službu.
Rád bych se zmínil o možné roli Rudhyarova, a potažmo hermetického myšlení v současné společnosti. Pokud chceme překonat absolutizaci dílčích, navíc krajně problematických hodnot mocenského boje a ekonomického kalkulu, což se mi jeví jako nutná podmínka nejen důstojného života, ale také holého přežití a dalšího trvání obyvatelného světa i v budoucnosti, je nutné uvažovat mimo jiné, ne-li především o tom, jak reformovat vzdělávání. Namísto další a další fragmentace a specializace je zapotřebí najít referenční rámec, který umožní smysluplný dialog mezi rozličnými obory a zároveň bude moci sloužit jako základ etiky a spirituality i pro ty, kdo hledají vinou duchovně leckdy poněkud jalové školské teologie a filosofie útěchu a smysl života v končinách mnohdy nepříliš vábných – a navíc s největší pravděpodobností marně. Rudhyar nabízí filosofii takto všeobsažnou, a to právě s tímto záměrem; nakolik bude práce jeho a dalších autorů podobného zaměření plodná, záleží na těch, kdo se s myšlením takového typu budou setkávat v současnosti a budoucnosti.
Rád bych se ještě krátce zmínil o souvislosti Rudhyarova filosofického rozvrhu s tradicionalismem. Tradice je pro Rudhyara duchovní dění mocného zjevování a ztělesňování duchovních kvalit prostřednictvím transpersonálních bytostí – avatarů. V návaznosti na teosofii hovoří o zprvu jednotném „paprsku“ tradice, který se rozčleňuje na „sedmici“ jednotlivých planetárních tradic. Ty se v době ustavení globální civilizace mají znovusjednotit a má povstat nová, integrální a celoplanetární duchovní tradice; Rudhyarova filosofie podle všeho chce sloužit jako médium tohoto dění. Jako filosofie, která se snaží pracovat s těmi nejzákladnějšími a jen stěží dále redukovatelnými principy, může sloužit jako rámec smysluplného dialogu jednotlivých tradic a hledání jejich hlubší jednoty, než je povrchní synkretismus či vágní „věčná filosofie“. Tento úkol Rudhyar nedokončil; jako zájemci o hermetismus a tradiční nauky můžeme brát jeho příspěvek k utváření integrální celoplanetární tradice i jako podnět pro další práci.
Na závěr bych rád nabídl k zamyšlení Rudhyarův stručný text Semeno[2] z roku 1973, který bychom mohli označit jako programový:

Dane Rudhyar, Semeno

Cítím, že jsme na prahu nového věku
a nyní více než cokoli jiného potřebujeme
nový přístup k lidským vztahům a společenské organizaci.
Potřebujeme přístup planetární a syntetický,
potřebujeme prostředek, jímž by si individualita osvojila svou funkci ve světě,
neboť má-li vzniknout globální civilizace,
individualita musí být natolik pevná ve své identitě,
aby si mohla dovolit spolupracovat s druhými lidmi celého světa
nezávisle na jejich kultuře, rase, tradicích a tak dále.
Je proto nesmírně důležité, abychom se naučili, jak vybudovat vlastní identitu.
Je zapotřebí nového typu lidské bytosti.
Potřebujeme něco, co už nebude tolik založeno na konfliktu,
ale spíše na plném přijetí celé lidské bytosti: těla, mysli, duše, pociťování – zkrátka všeho.
Jde o estetický přístup oproti přístupu etickému,
který by umožňoval spatřit vztahy, v nichž se cokoli nachází v rámci celku,
aby bylo možné nahlédnout celek a ztotožnit se s „Celostností“ tohoto celku
spíše než s některou jeho částí.
Nyní jsme samozřejmě ve velmi obtížné situaci.
Žijeme v těžkých časech a nevím, co nás čeká.
Pokud uvažuji o směřování světa i našeho národa v současné době,
jsem ohledně blízké budoucnosti spíše pesimistický.
Je však zapotřebí si uvědomit, že krize jsou někdy nutné,
abychom dosáhli toho, čeho má být dosaženo.
Jediný problém je nicméně tento:
Něco je třeba dokončit, než přijde velká krize
a začátek nového cyklu,
protože nový cyklus musí začít na základě těch semen,
která byla zaseta před nástupem krize.
Pokud po zimě přijde jaro, ale na podzim se nic nezaselo,
potom na jaře nevyklíčí žádné semeno
a vy budete muset začít úplně od začátku,
v tom úplně nejprvotnějším čase všeho projevení.
Proto jsem v průběhu svého života kladl tak velký důraz
na ideu semenných mužů a žen,
semenné osoby – individuality,
která je ochotná a schopná
v sobě jakoby shromáždit minulost lidstva,
zvláště našeho západního světa, ale také jiných kultur.
Chceme totiž, aby se z budoucnosti vynořil,
ať už bude krize jakákoli, globální svět.
Proto potřebujeme muže a ženy s obsáhlou vizí,
individuality, které nejsou specialisty,
muže a ženy, kteří budou mít vizi a odvahu čekat
a v jistém smyslu se v průběhu svých životů,
svým příkladem a vším, co po sobě nechají, až zemřou,
budou stávat semeny budoucího světa.
Právě tohle je ona významná volba,
před kterou všichni nutně stojíme a kterou můžeme vykonat.
Můžeme následovat vibraci masy
a rozložit se jako všechno listí na světě na podzim.
Ať už jsou zlaté listy jakkoli krásné,
musí se rozložit a stát se půdou pro budoucnost civilizace.
Skutečně však záleží jen na semenných mužích a ženách,
a právě ty byste měli hledat,
pokud se sami dosud necítíte zralí stát se semennými osobami,
protože právě tohle je jediná pojistka budoucího znovuzrození lidstva.
Myslím, že v současné době nemá žádný smysl chtít nahlížet do bezprostřední budoucnosti,
protože vypadá velmi černě.
Měli bychom se však snažit připravovat na možnost,
že by mohl povstat nový svět;
když ne zítra, pak třeba pozítří.
Myslím, že to je to jediné, díky čemu má smysl naše oběť,
naše odvaha, rozhodnost, naše nynější volba.
Máme se stát semeny, aby se mohl zrodit budoucí svět.
Doufám, že se každý z vás,
každý ve svém vlastním životě a svým způsobem
může, pokud se tak dosud nestalo,
rozhodnout a stát se mužem či ženou - semenem.
Děkuji vám.

Dane Rudhyar.




[1] Rudhyar, Dane, Rhythm of Wholeness, A Total Affirmation of Being, 1983, dostupné na http://www.khaldea.com/rudhyar/rw/; česky: Rytmus celostnosti, Totální potvrzení bytí, Praha: Malvern 2012, překlad Jindřich Veselý.
[2] Rudhyar, Dane, A Seed, http://khaldea.com/rudhyar/seed.shtml, překlad Jindřich Veselý.

Dane Rudhyar, astrolog a filosof

Článek vyšel v Dingiru 4/2012. Je to takové přehledové cosi, ale snad v tom nejsou žádné větší nesmysly.





Dane Rudhyar, astrolog a filosof

Život[1]

Dane Rudhyar, původním jménem Daniel Chennevière, zakladatel humanistické a transpersonální astrologie a bezpochyby jeden z nejvýznamnějších astrologů dvacátého století, se narodil 23. března roku 1895 v půl jedné v noci v Paříži.[2] Když je mu šestnáct let, umírá jeho otec. V témže roce Daniel absolvuje lyceum a stává se součástí uměleckého, zvláště hudebního prostředí; je mezi diváky na bouřlivé premiéře Stravinského Svěcení jara, nejsilněji na něj však zapůsobí Debussy, o němž ve svých šestnácti napíše studii; ta o dva roky později, okleštěna o filosofické pasáže, vychází u Duranda, tedy v jednom z nejvýznamnějších francouzských hudebních nakladatelství. Rudhyar – tehdy ještě Chennevière – pracuje jako tajemník Augusta Rodina, studuje a věnuje se kompozici. Tehdy dochází, zčásti zřejmě pod vlivem četby Nietzscheho a Spenglera, k zásadnímu náhledu, který jej bude provázet celý život: čas je cyklické povahy a Evropa se jako kulturní celek dostala do podzimní fáze svého života. Začíná uvažovat o přesídlení do nového světa. Přijímá nabídku na koncert v New Yorku a v listopadu 1916 ve věku jednadvaceti let připlouvá do Ameriky. Koncert v Metropolitní opeře v New Yorku, na němž zazní tři skladby z vlastní tvorby a jedna orchestrální úprava kompozice Erika Satieho, se sice zapíše do dějin jako první veřejné provedení polytonální hudby v Americe, končí však fiaskem. Chennevière nicméně zůstává v Americe. Takřka bez prostředků se věnuje studiu orientální hudby, filosofie a okultních tradic; stále se věnuje i hudební kompozici; toto obtížné a zlomové období prvních let za oceánem označuje za svou „temnou noc“. Prostřednictvím slavného dirigenta Leopolda Stokowského navazuje kontakt s Teosofickou společností a kromě komponování začíná psát, nejprve články o hudbě a filosofii, později se jeho záběr rozšiřuje i na společenská a další témata. Roku 1920 se stěhuje do Hollywoodu, pohybuje se ve filmovém a divadelním prostředí a po dobu deseti měsíců hraje dvakrát denně Krista v divadelní verzi Deseti přikázání, již později zfilmuje C. B. de Mille. V hudební kompozici opouští tonalitu a jeho další tvorba je silně ovlivněna zájmem o indickou hudbu. Roku 1926 se stává americkým občanem a přijímá jméno Dane Rudhyar; nové příjmení má evokovat védského boha Rudru. Téhož roku vychází v indickém Madrásu jeho studie The Rebirth of Hindu Music.[3] O dva roky později mu vychází první anglicky psaná sbírka veršů. Ve třicátých letech se Rudhyar rovněž začíná věnovat výtvarnému umění, a to nejprve teoreticky,[4] a posléze i (dosti zdařile) prakticky.
Tou dobou se Rudhyar seznamuje s dostupnými překlady prací C. G. Junga a holismem Jana Smutse; rovněž se začíná intenzivně zabývat astrologií.[5] O ni se Rudhyar zajímal už začátkem dvacátých let, nicméně přelom v jeho vztahu k ní představovalo až seznámení s Marcem Edmundem Jonesem; Rudhyar studuje skripta, která byla látkou Jonesových kurzů astrologie v jeho Sabiánské společnosti,[6] aniž by se kdy stal jejím členem. Brzy se začíná utvářet jeho syntéza astrologie s hlubinnou psychologií a holistickou filosofií; roku 1932 vznikají první zásadnější texty. Téhož roku se setkává s Paulem Clancym, který začíná vydávat časopis The American Astrology a publikuje dlouhou řadu Rudhyarových článků. Na jejich základě jej Alice Baileyová, tehdejší hlava Teosofické společnosti, vybízí k napsání knihy o astrologii; roku 1936 je více než pětisetstránková kniha The Astrology of Personality,[7] reinterpretující astrologické pojmy pomocí holistických a hlubinně-psychologických idejí a na základě Rudhyarovy filosofie, hotová. V následujících desetiletích Rudhyar kromě dlouhé řady článků a drobnějších pojednání píše knihy, které z jeho hledisek reformulují a reinterpretují takřka všechny základní komponenty astrologie:[8] zodiakální symboliku, planety, aspekty, domy; vyjadřuje se k mundánní astrologii, reinterpretuje symboly jednotlivých stupňů zvířetníku a revoluční příspěvek představuje jeho práce věnovaná lunačnímu cyklu, v níž jako první moderní astrolog rozpoznává a popisuje zásadní vztah Slunce a Luny a jeho význam v nativitě a jejím postupném rozvíjení.
Rudhyar se v desetiletích, kdy se zabývá astrologií, nepřestává intenzivně věnovat ani ostatním oborům své činnosti: maluje, komponuje, vedle nepřeberného množství kratších i delších studií věnovaných astrologii píše i o dlouhé řadě dalších témat, promýšlí a opětovně formuluje vlastní filosofický systém, pozoruhodným způsobem se zamýšlí nad společenskými problémy současnosti, originálně reformuluje nauky teosofie[9] i křesťanství[10] – a mohli bychom pokračovat. Žije přitom nepříliš klidným osobním životem: často se stěhuje, nezřídka se ocitá ve finanční tísni a několikrát se ožení a rozvede. Zaslouženou pozornost v Americe i Evropě začíná jeho dílo vyvolávat až koncem padesátých let; teprve na sklonku života se mu dostává řady oficiálních poct, obdrží čestné doktoráty a konají se konference věnované jeho dílu. V posledním desetiletí života píše své nejvýznamnější knihy, které představují sklizeň celoživotní práce: The Astrology of Transformation,[11] Beyond Individualism[12] a Rhythm of Wholeness.[13] 13. září 1985 v San Franciscu umírá.               

Od tradiční k humanistické a transpersonální astrologii

Rudhyar je u nás známý především jako astrolog; kromě řady dílčích příspěvků ke konkrétním tématům jeho dílo představuje i změnu paradigmatu v astrologii, a to dokonce dvojí. Tradiční astrologii reformuloval s ohledem na individuální existenci, čímž se stal zakladatelem humanistického přístupu; na to pak navazuje přístup transpersonální, který individualitu provází procesem jejího postupného sebepřekračování. V následujícím se pokusíme alespoň stručně shrnout, v čem spočívá humanistický přístup k astrologii, a pozornost pak budeme věnovat přístupu transpersonálnímu, který představuje završení Rudhyarovy reformace tradiční astrologie. Obojí se pak pokusíme zasadit do kontextu Rudhyarovy „filosofie operativní Celostnosti“,[14] která jeho astrologickému přístupu skýtá adekvátní referenční rámec.
Jak jsme si již řekli, krok od tradiční astrologie k humanistické spočívá v důrazu na individualitu, chápanou nicméně jako svébytný celek. Z toho vyplývají důležité inovace jak co do používaných jednotlivých technik, tak co do obecného přístupu. Význam individuality se obráží v pozornosti, věnované astrologickým domům (oproti dříve akcentovaným znamením zodiaku, která mají pro Rudhyara význam spíše na rovině kolektivní). Namísto snahy predikovat budoucí události se astrologie začíná soustředit na rozumění událostem minulým: horoskop se stává symbolickým klíčem, umožňujícím prostřednictvím interpretace rozkrývat jejich smysl s ohledem na současnou situaci. Holistický přístup se zračí v pozornosti, věnované tvaru horoskopu; ten je chápán jako mandala – plán individuačního procesu. Rozvíjející se individualita se metaforicky řečeno nachází uprostřed kruhu-mandaly své nativity, která je symbolickým vyjádřením konkrétního souboru vrozených potencialit. Tato sada se pak rozvíjí v celoživotním procesu: namísto statického přístupu k nativitě se prosazuje přístup dynamický, v centru pozornosti nejsou jednou provždy dané vlastnosti (nebo snad dokonce hypotetické předurčené události), nýbrž potenciál, rozvíjený v čase skandovaném, rytmizovaném a kvalitativně spoluurčeném astrologicky detekovatelným cyklickým pohybem kosmického celku. Humanistická astrologie tedy nechce předpovídat budoucnost, ale spíše porozumět minulosti, pomáhat orientovat se v přítomnosti a rozvíjet vrozený potenciál v souladu s kosmickými rytmy, a to v oblastech, kde se ten který aspekt individuálního potenciálu může optimálně uplatnit. Tento přístup chce sloužit procesu individuace, který znamená leckdy bolestné vynořování jednotlivce z kolektivních (rodových, společenských, kulturních, náboženských) matric. Mandala osobního horoskopu naznačuje potenciál a optimální způsob jeho rozvíjení; napovídá, jak zacházet se základními energiemi, které symbolizují planety, a jak je užívat v základních oblastech zkušenosti, představovaných domy. Cílem je vědomé užívání a tvůrčí rozvíjení vrozeného potenciálu, a to na základě cyklického přístupu ke zkušenosti. Pokud bychom nativitu chápali jako jakousi partituru s hudebním motivem, který člověk svým životem více či méně vědomě, opakovaně a v rozličných variacích přehrává, je humanistická astrologie způsob, jak se s touto partiturou seznámit a naučit se ji vědomě, kreativně interpretovat. Humanistická astrologie chce jednotlivce provázet procesem, v němž se učí namísto více méně automatické recyklace stále téhož svůj potenciál rozvíjet, improvizovat a v ideálním případě může dosáhnout virtuozity. K opravdovému naplnění lidského života je však třeba mít na paměti, že nápěv či motiv jednotlivé nativity je součástí ohromující symfonie veškerenstva. Tím se dostáváme do bodu, kde se humanistický přístup otevírá a završuje v přístupu transpersonálním.  
Rudhyar si uvědomuje, že sebeúspěšnější individuace, chce-li být samoúčelná, postrádá smysl; navíc chápe lidstvo jako celek, který prochází evolucí. Jednotlivec pro něj není vrcholem stvoření či konečným stadiem evoluce, ale jen jednou její fází. Završení této fáze v individualitách, které se plně vynořily z kolektivních matric a rozvíjejí svůj vrozený potenciál, se stalo reálnou možností pro široké vrstvy populace. V tom se ale ohlašuje i potřeba překročení individualismu k dalšímu vývojovému stadiu; jedním z prekurzorů vznikající potřeby transpersonálního přístupu k astrologii (a nejen k ní) je objevení transsaturnských planet, které znamená možnost vědomé integrace energií těchto „poslů galaxie“ ze strany jednotlivce i lidstva jako celku.
Slovo transpersonální Rudhyar užíval, pravděpodobně jako vůbec první, už od třicátých let. Smysl tohoto slova je však u něj specifický: předpona trans- znamená primárně „skrze“, či „prostřednictvím“. Transpersonalita tak neznamená změněné stavy vědomí nebo jiné „vrcholné prožitky“, nýbrž to, že se individualita odevzdává do služeb vyššího celku a nechává skrze sebe, svým prostřednictvím působit transpersonální síly božského Soucitu. Nejedná se o pasivní mediumitu nebo snad chanelling, ale o plně vědomé sebeodevzdání a službu. Rudhyar pro transpersonální působení užíval nejčastěji dvou obrazů. Prvním z nich je člověk, stávající se v procesu individualizace vybroušenou „čočkou“, která soustředí světlo božského Soucitu. Druhým pro transpersonální astrologii příznačným obrazem je symbol mandaly otevřeného středu: zatímco proces individuace spočívá v tom, že metaforicky řečeno jednotlivec stojí uprostřed své nativity a postupem času aktualizací svého potenciálu utváří vnitřní mandalu, na transpersonální cestě individualita opouští ústřední postavení; střed mandaly se otevírá a nativita se stává místem, kudy na svět proudí božské světlo. Jednotlivec se v obtížném procesu transformace odevzdává transpersonální síle Soucitu, aby konala skrze něj. To se podobá cestě bódhisattvy mahajánového buddhismu, ale také následování Krista v západní tradici. Symbolem transpersonálního světla, které může prozařovat odevzdaným jednotlivcem, je hvězda stojící na zenitu v okamžiku narození.

Metafyzický a historiosofický kontext

Rudhyarově dvojí reformulaci astrologie lze lépe porozumět na základě jeho „filosofie operativní Celostnosti“.[15] V její zralé podobě autor vychází ze skutečnosti, že člověk vždy zasazuje své zkušenosti do nějakého obecného referenčního rámce, a konstatuje, že tradiční náboženské a filosofické způsoby kontextualizace v současnosti selhávají. Chce vytvořit nový referenční rámec, schopný pojmout celek lidské zkušenosti, a to včetně extrémních, vzájemně protikladných poloh vědecké racionality na jedné a pokročilé jógové praxe na druhé straně. Tento metafyzický systém nenárokuje ani originalitu, ani pravdivost, pouze udržitelnost a použitelnost. Jeho cílem je proměna mysli: vytvoření „mysli Celostnosti“, která je s to začleňovat veškerou zkušenost do všeobsáhlého kontextu a sjednocuje v sobě kvality plného uvědomění a soucitu; rozšíření takového typu mysli by pak mělo pomoci vytvořit všeobsažnou globální civilizaci.
Rudhyarův filosofický rozvrh vychází z východních tradic, především taoismu, ale vědomě navazuje i na myšlenkovou a náboženskou tradici západní. Bez nároku na originalitu Rudhyar jako základní kameny svého systému postuluje dva protikladné, vzájemně na sebe beze zbytku nikdy nepřevoditelné principy Jednoty a Rozmanitosti, resp. subjektivity a objektivity. Vztah těchto dvou principů se odehrává na způsob jejich cyklické interakce. Tento cyklický vztah je možné nalézt na všech úrovních skutečnosti a má neměnnou strukturu. Při popisu obecné struktury cyklu Rudhyar pracuje se světelnou symbolikou, jejíž výhodu spatřuje v její univerzální srozumitelnosti. V rámci cyklu tak symbolicky interagují světlo a tma, Den a Noc. V „denním“ polovičním cyklu převládá princip objektivity, Rozmanitosti; způsob bytí tomuto cyklu vlastní Rudhyar nazývá existence. Začíná symbolickým Úsvitem, který na kosmické úrovni odpovídá zhruba okamžiku velkého třesku, nakolik tento pokládáme za objevení objektivního univerza. V první polovině symbolického „Dne“ se postupně ustavuje fyzikální vesmír, biosféra a začíná se rozvíjet lidstvo. Za symbolického Poledne, tedy v polovině denní části cyklu, vrcholí nadvláda principu Rozmanitosti, a to v „přírodním člověku“ coby nejkomplexnějším projevu biosféry. Tehdy ale dochází ke zvratu: začíná opět sílit princip Jednoty, subjektivity, a rozbíhá se „avatarický proces“, kdy se do přírodního lidstva prostřednictvím série zakladatelských a paradigmatických osobností (avatarů) postupně začíná vtělovat archetyp Člověka. Evoluční proces spěje k symbolickému Soumraku, kdy se síly Jednoty a Rozmanitosti ocitají v rovnováze a mizí objektivní univerzum; řečeno jazykem teosofie končí manvantara, perioda projeveného bytí, a začíná pralaja, období bytí neprojeveného. Rudhyar klade velký důraz na to, že s koncem objektivního, projeveného bytí nekončí příběh kosmu, nýbrž že začíná jeho noční, převahou subjektivního principu Jednoty se vyznačující polovina. Za symbolického Soumraku, v „Bráně ticha“, která je polárním protikladem „Brány zvuku“, tedy symbolického Úsvitu, se objektivní dění toliko modifikuje a kosmické dobrodružství pokračuje na subjektivní rovině. Ve stavu „insistence“ (proti „denní“ existenci) dochází k procesům dalšího a dalšího zvnitřňování a ujednocování: „plerómatické“ mysli, tedy bez ztráty individuality, nicméně v jednomyslném souladu s duchovní kvalitou božského Soucitu shromážděné bytosti, se spojují do stále obsažnějších celků, až nastane symbolická Půlnoc, kterou Rudhyar nazývá stadiem Božství. V tomto okamžiku vrcholí moc principu Jednoty: ve stavu extrémní subjektivity božská mysl hledí na ostatky předchozího cyklu, které zároveň představují reziduum principu Rozmanitosti; jde o evoluční neúspěchy, tedy vzpomínkové stopy bytostí, které odmítly sladit své jednání s kvalitou Soucitu. Tento pohled na neúspěchy předešlého cyklu je následován tvůrčím výronem božského Soucitu, po němž – už za vzrůstajícího vlivu principu Rozmanitosti – následuje jednotné nazření řešení selhání předcházejícího cyklu: archetypu Člověka. Ten se začne v protikladném okamžiku Poledne opět vtělovat. Po Půlnoci nastává formulování archetypů prostřednictvím stále diferencovanějších hierarchií tvůrčích bytostí a postupné zesilování vlivu Rozmanitosti způsobuje opětovný průchod „Branou zvuku“ za symbolického Úsvitu – objevení nového objektivního univerza. Cyklus se může opakovat, nikoli však ve stejné podobě, ale v podobě modifikované – Rudhyar mluví o spirálovitém vývoji. Trvá obecná struktura cyklu, ale dění se proměňuje, aniž by však ztrácelo návaznost na cykly předchozí. Je třeba rovněž připomenout, že denní a noční poloviny cyklu si sice odpovídají, nejsou však nutně stejně dlouhé ve smyslu času, který měříme pomocí pohybů nebeských těles v objektivní fázi cyklu. Rudhyarem načrtnuté schéma není záležitostí, použijeme-li terminologie bližší našemu filosofickému úzu, ontickou, nýbrž ontologickou: nechce v první řadě informovat o osudech našeho vesmíru, nýbrž na kosmologické problematice demonstrovat obecnou cyklickou strukturu, kterou je možné aplikovat na kteroukoli oblast skutečnosti.
Struktura cyklu ustavičné souhry principů Jednoty a Rozmanitosti zůstává vždy stejná. Každé jsoucno je součástí nějakého cyklického celku, je momentem cyklů vyššího řádu, zároveň je však samo o sobě cyklickým celkem a zahrnuje v sobě celou, potenciálně nekonečnou řadu dalších a dalších subcyklů. Cyklickou souhru principů Jednoty a Rozmanitosti Rudhyar nazývá Celostností; ta je jakoby dechem všech cyklů, samotnou dynamickou interakcí principů Jednoty a Rozmanitosti. Vzdor tomu, že se Rudhyar velmi brání antropomorfismům, připisuje Celostnosti vědomí, mysl.
Rudhyarův popis invariantní struktury cyklu se zjevně inspiruje teosofií H. P. Blavatské, avšak interpretuje ji symbolicky, holisticky a procesuálně, nechápe ji doslovně.[16] Kromě toho však jeho učení nese známky celoživotní Rudhyarovy astrologické práce, v níž se tento filosofický rozvrh rovněž zračí: cyklus výše načrtnutý na kosmické úrovni lze číst rovněž astrologicky, např. jako cyklus od jedné konjunkce dvou těles ke konjunkci následující, případně jako popis procesu individuace a jejího překročení v přechodu k transpersonalitě. Aplikace cykličnosti jako obecného charakteru všech dějů je páteří Rudhyarova astrologického přístupu, což bohatě dokládají i u nás známé a hojně užívané práce. Klasická monografie Lunační cyklus[17] pojednává o cyklu vzájemných vztahů Slunce a Luny, v knize Astrologická znamení: Puls života[18] autor na základě měnícího se poměru síly světla a tmy interpretuje symboliku zodiaku, jeho pojetí cyklu se zračí i v komentáři k symbolům jednotlivých stupňů zodiaku, jak je nacházíme v knize Astrologická mandala;[19] a tak bychom mohli pokračovat.
Pokud se vrátíme k příběhu našeho kosmu, jak jej Rudhyar vypráví ve své stěžejní filosofické práci, můžeme lépe porozumět důležitosti, kterou připisoval astrologii. Před dějinným lidstvem i každým člověkem stojí mimo jiné i úkol plně projít procesem individualizace. Astrologie tento proces usnadňuje, pomáhajíc plně zvědomit a aktualizovat potenciál jednotlivce. Toho však provází i na další cestě, procesem transformace, který se završuje dokonalým otevřením středu mandaly osobní nativity a dosažením plné prostupnosti pro světlo božského Soucitu. Individualita postupně může dosahovat stále větší jednomyslnosti s ostatními bytostmi, zasvěcenými službě Celostnosti, a tím i „stadia Plerómatu“. Tento stav pro Rudhyara představuje další evoluční krok lidstva, který je možné do jisté míry vykonat už v současnosti; znamená sjednocení transpersonálních bytostí, jímž však nejsou smazány individuální diference: osobnost se transformuje, nemizí, nýbrž se dovršuje opuštěním egocentrického postoje a sebezasvěcením vyššímu celku. Je na místě poznamenat, že pro Rudhyara je skutečné, definitivní završení procesu transformace nedílně spjato i s transmutací fyzického těla, podobnou Ježíšovu proměnění na hoře;[20] v budoucnosti sice vzdálené, avšak přece dohledné by měla dosáhnout transfyzikálního, prozářeného stavu bytí i celá naše planeta a hmota vůbec. Astrologie se tak ocitá v blízkosti dalších tradičních nauk, zvláště alchymie: Rudhyar věřil, že sledování astrologických cyklů a naslouchání kosmické harmonii do jisté míry odhrnuje záclonu dělící náš svět od laboratoře božského alchymisty, který prostřednictvím tvůrčích hierarchií plerómatických bytostí koná na matérii Země a kosmu své opus magnum. Astrologie umožňuje do tohoto tvořivého procesu vstoupit vědomě a napomáhat mu. „Celostnost“ se v člověku zasvěceném službě soustředí a skrze něj působí, stává se „operativní“; možnost takto překročit individualismus je podle Rudhyara přístupná každému.  

Astrologie jako hledání smysluplné souvislosti a možná spiritualita budoucnosti

Filosofie operativní Celostnosti chce dát smysluplný referenční rámec celku lidské zkušenosti a tím, že načrtne další evoluční krok, chce i nabídnout lidskému životu smysl; astrologie pak skýtá nástroje, jak procesem transformace projít, a to na individuální i kolektivní rovině. Na transpersonální cestě se podle Rudhyara lidský život stále více proměňuje v mýtus. Zárodečnou podobu tohoto mýtu představuje nativní horoskop; život na hraně mezi individuálním a transpersonálním se může stále silněji měnit ve vědomé rituální provádění tohoto individuálního, přece však do všeobsažného celku kosmického dobrodružství začleněného symbolického příběhu. Moderní lidstvo se navíc tím, že stále více postupuje ve směru k vytvoření globální společnosti, ocitá takřka na dohled „Brány ticha“ – tedy dosažení plerómatického stadia vědomí a aktivity, které se však pojí s postupným mizením projeveného světa ve stavu připomínajícím kolektivní, zároveň však stále jednomyslnější snovou recyklaci sdílené minulosti. Úspěšný průchod tímto procesem podle Rudhyara nezbytně vyžaduje vědomí sounáležitosti s co možná nejobsažnějším celkem. Astrologie nabízí nástroj, jak tohoto vědomí dosáhnout a vrátit tak lidské existenci smysl přinejmenším v rámci kosmu: „Učinit proces bytí průzračným pro zář smyslu: to je nejvyšší lidská archetypální funkce v rámci planetárního celku, v němž se lidstvo vyvíjí směrem ke stavu, který nazývám stav Osvíceného Člověka. V tomto stavu je Světlo Logu, onoho tvořivého Slova, které bylo na počátku, odráženo proměněným individuem a transmutováno ve Smysl.“[21]
Rudhyar zřejmě pokládal astrologii za možnou religiozitu budoucnosti. Na individuální rovině představuje emancipační projekt: v příkrém rozporu s astrologii často podsouvaným fatalismem či determinismem chce být Rudhyarova verze astrologie cestou k osvojení a rozpoznání daností, ústící v plné aktualizaci vrozeného potenciálu; na rovině transpersonální pak nechce být ničím menším než jedním z možných způsobů, jak překročit omezenost a osamělost individualizovaného lidství směrem ke stavu transpersonálního bytí jednomyslného „Plerómatu“. Nativita je semínkem mýtu, jehož rituálním provedením může a má být celek lidského života, zasvěceného nesobecké službě. Člověk je pro Rudhyara alchymickou nádobou, v níž má dojít k transmutaci hmoty ve světlo. Astrologie poskytuje nástroje a symbolický itinerář tohoto díla. „Transpersonální cesta je dráha vedoucí od středu horoskopu zrození k hvězdě v zenitu. Po této dráze sestupují božská síla a světlo této ,hvězdy‘, aby se setkaly s jedincem, jenž k ní míří. Odehrává se zde dvousměrný symetrický proces. V náboženském smyslu Bůh přichází k Člověku, když lidské bytosti, z nichž se stali vědomí jedinci, v zanícené modlitbě a všestravující lásce usilují o spojení s Bohem.“[22]
Pro Rudhyara je tím nejvyšším, čeho může člověk v současnosti dosáhnout, život na rozhraní individuálního a transpersonálního, což nutně vede k dlouhé řadě transformačních krizí; i těmi má člověka astrologie provést a pomoci mu je integrovat, nakolik je to možné. Plný rozvoj potenciálu, načrtnutého v individuální nativitě, zároveň znamená postupné vtělování jednotlivci příslušné „duchovní kvality“, jež je jakoby jedním písmenem božského Logu, jedním z aspektů archetypu Člověka, který je odezvou božského Soucitu na minulé neúspěchy. Individuačním procesem, nakolik je tento zaměřen ke svému překročení v transpersonálním životě, tak jednotlivec může participovat na „avatarickém procesu“, tedy procesu postupného vtělování archetypálního Člověka. Společně s ostatními lidmi tak má jednotlivec kráčet k „Bráně ticha“, v níž se zjevuje smysl věčného cyklického pohybu skutečnosti: „Ve svrchovaném okamžiku rovnodennosti lidské evoluce, kdy jsou principy Jednoty a Rozmanitosti stejně silné a bod Alfa polarizuje bod Omega, Člověk – ať už budeme mluvit o individualitách, které se daleko odloučily od masy lidstva, nebo o produchovnělém lidství Posledního Dne – projde Branou Ticha do světa stále narůstající subjektivity. Překračujíc tento bázeň vzbuzující práh se mysl stane zrcadlem, do nějž Bůh Stvořitel vyzařuje Světlo vycházejícího Slunce univerzální dharmy, která kdysi učinila Chaos časoprostorem a pohybem. Osvícený člověk rezonuje s tímto Stvořitelským Slovem, které je Zvukem a Světlem; a v této rezonanci vyzpěvuje Celostnost každého celku, který byl, je a bude, svrchovaný Smysl všeobjímajícího bytí.“[23]
Rudhyar rozumí situaci moderního individualizovaného člověka, který už opustil své neproblematické začlenění do přírodního prostředí, ale také ztratil pevné zakotvení v tradičních společenských a kulturních celcích, jako nutné, třebaže riskantní a bolestné fázi evolučního procesu. Nehlásá návrat do lůna přírody či tradice, ale ani bez dalšího nekonceduje vypjatý individualismus, který nakonec má, jak si Rudhyar dobře uvědomoval, tendenci skončit v konzumní desperaci a kolektivní sebevraždě. Svou reformulací tradiční astrologie, začleněnou do filosofického kontextu, usiluje otevřít možnost duchovního života, který by dával lidské existenci věrohodný smysl. Jde o spiritualitu kosmickou v tom smyslu, že usiluje o kontextualizaci jednotlivce v širokém rámci sluneční soustavy, ba i galaxie a celého vesmíru; zároveň však svým vědomím suprapersonálních charakteristik kosmického života, zvláště nejvyšší duchovní kvality božského Soucitu, a akceptací individuality jako svébytné a cenné fáze celkového pohybu skutečnosti, tato duchovnost navazuje na tradici křesťanství. Lze si samozřejmě položit otázku, nakolik je tento pozoruhodný, nicméně náročný projekt nosný a reálný; jeho výhodu však představuje možnost míru jeho aplikovatelnosti si ověřit. Kdokoli si koneckonců při troše úsilí může osvojit alespoň základní astrologické kompetence, případně vyhledat odbornou astrologickou pomoc[24] a Rudhyarovo pojetí této tradiční nauky spolu s jeho filosofií krok za krokem podrobit zkoušce. Masové rozšíření astrologie v jejích dekadentních podobách můžeme chápat i jako svědectví o potřebě opět nalézt smysluplný kontext lidského života. Rudhyarovo dílo představuje méně přístupnou, avšak nesrovnatelně kultivovanější snahu právě tuto potřebu obdobnými prostředky uspokojit.    







[1] Viz též Miroslav Drozd, „Rudhyarův příběh“, Revue Konstelace, roč. 5, č. 17-18, s. 3-6 a Michael Meyer, „Dane Rudhyar, An Illustrated Biographic Sketch [online] [cit.: 2012-30-10]. Dostupné z URL: http://www.khaldea.com/rudhyar/bio1.shtml.
[2] Rudhyarův nativní horoskop byl publikován mj. in: Turnovský Pavel, Rozloučení s tradiční astrologií, Půdorys, 2003, s. 290.
[3] Dane Rudhyar, „The Rebirth of Hindu Music“ [online], Theosophical Publishing House of India, 1928 [cit.: 2012-30-10]. Dostupné z URL: http://www.khaldea.com/rudhyar/rhm/.
[4] Výsledkem byla jeho studie The Transcendental Movement in Painting; srv. Michael Meyer, „Dane Rudhyar, An Illustrated Biographic Sketch“ [online] [cit.: 2012-30-10]. Dostupné z URL: http://www.khaldea.com/rudhyar/bio6.shtml.
[5] Viz Dane Rudhyar, „From humanistic to Transpersonal Astrology [online], The Seed Center, 1975, [cit.: 2012-30-10]. Dostupné na URL: http://www.khaldea.com/rudhyar/fromhtot_1.shtml.
[6] Tato společnost funguje dodnes; viz rovněž www.sabian.org. Rudhyar sice nikdy nebyl členem této společnosti, ale podrobně okomentoval a reinterpretoval na základě svých východisek pro tuto společnost zásadní sadu „sabiánských symbolů“, tedy symbolů jednotlivých stupňů zodiaku, které ve spolupráci s M. E. Jonesem nazřela jasnovidka Elsie Wheelerová. Viz také Dane Rudhyar, An Astrological Mandala: The Cycle of Transformations and its 360 Symbolic Phases, 1973, česky: Astrologická mandala, Půdorys, 2003, překlad Radmila Valtrová.
[7] Dane Rudhyar, The Astrology of Personality, Lucis Publishing Company, 1936.
[8] Viz Michael Meyer, „Dane Rudhyar, An Illustrated Biographic Sketch [online] [cit.: 2012-30-10]. Dostupné z URL: http://www.khaldea.com/rudhyar/bio1.shtml.
[9] Viz Dane Rudhyar, „Occult Preparations for the New Age“ [online], Quest Books, 1975[cit.: 2012-30-10]. Dostupné z URL: http://www.khaldea.com/rudhyar/op/op_c1_p1.php.
[10] Viz Dane Rudhyar, „Fire out of the Stone“ [online], Sevire, 1963 [cit.: 2012-30-10]. Dostupné z URL: http://khaldea.com/rudhyar/fos/fos_c1_p3.php.
[11] Dane Rudhyar, The Astrology of Transformation, Quest Books, 1980, česky: Astrologie transformace, Půdorys, 1997, překlad Miroslav Drozd.
[12] Dane Rudhyar, Beyond Individualism. The Psychology of Transformation, Quest Books, 1979, česky: Za hranicemi individualismu. Psychologie transformace, Půdorys, 1995.
[13] Dane Rudhyar, “Rhythm of Wholeness” [online], 1983 [cit.: 2012-30-10]. Dostupné z URL: http://www.khaldea.com/rudhyar/rw/.
[14] Zohledňujíce Rudhyarův úzus píšeme klíčová slova jako Celostnost, Jednota, Rozmanitost apod. s velkými písmeny na začátku.
[15] Její zralou formulaci představuje Rudhyarovo patrně nejvýznamnější dílo Rhythm of Wholeness, z něhož v našem výkladu vycházíme.
[16] Viz rovněž jeho práci Occult Preparations of the New Age.
[17] Dane Rudhyar, The Lunation Cycle, Aurora Press, 1982, česky: Lunační cyklus, Půdorys, 1999, překlad Ludmila Plášková.
[18] Dane Rudhyar, Astrological Signs – The Pulse of Life, 1970, česky: Astrologická znamení: Puls života, Půdorys, 2002, překlad Radmila Valtrová.
[19] Dane Rudhyar, An Astrological Mandala: The Cycle of Transformations and its 360 Symbolic Phases, 1973, česky: Astrologická mandala, Půdorys, 2003, překlad Radmila Valtrová.

[20] Viz rovněž Dane Rudhyar, Fire out of the Stone.
[21] „Rhythm of Wholeness“ [online] [cit.: 2012-30-10]. Dostupné z URL: http://www.khaldea.com/rudhyar/rw/.
[22] Astrologie transformace, str. 108.
[23] „Rhythm of Wholeness“ [online] [cit.: 2012-30-10]. Dostupné z URL: http://www.khaldea.com/rudhyar/rw/rw_c6_p1.shtml.
[24] Na Rudhyara u nás navazuje především Astrologická škola pro statečné, viz www.rezonance.cz a www.transformotor.cz.