Kostnice
Třebaže hledíme na záda času, zírajíce do tmy hledáme svět,
který se ztratil v nenávratnu, aniž by kdy nastal. Dalšími dny prochází
červená noc chodbami stále blíže středu. Ať už se vydáš kterýmkoli směrem, na
konci cesty bude začátek, nezbadatelno, věčné stejně jako dnešní den, který
ještě nezačal, ale už dávno skončil. V prostoru, kde jsem nikdy nebyl,
neboť zde neměl kdo být, zní šelestění dechu, podobné listí v kterémkoli
ročním období velké tmy, než mráz setřese naděje a vše skončí po krk v ledu,
dokud tání neodhalí běl těl a věže hvězd nezadují na poplach. Kokrhání se nese
krajinou soumraku, aniž by to mělo jakýkoli pochopitelný či jiný význam. Pojď a
viz, říká si, ale není si jistý, jestli skutečně chce. Lepidlem přichytit
víčka, aby se nepodlehlo; sirény spánku volají oživlé stíny zpět
v bouřlivých vodách mělkých plamenů, zdánlivých rájů a vlastních šlépějí
bezděky kdo ví pokolikáté vtisknutých na týchž místech v prach,
pocházející z vlastních, nezbadatelně byvších těl. Zelené útvary tepou jak
měděná srdce k pólu propasti paprsku. Slyší volání z veliké dálky a
světlo zaplaví hořká voda. Slzy a sliny syna slunce se slévají v slánce
sluchu. Solidní salto, zakokrhal uznale pod či nad nožem za posupného
dodýchávání prvního člověka, dvojjediného spáče. Zeptej se větru, kam
zašantročil předvčerejší slib, prý tesaný do veřejí bran k bytí. Ve skalní
puklině vidíš jen kolena, zatímco se nad tebou valí jakási podezřelá láva či
sláva. Až je hodíš na zem, roztříští se jak vázy plné světla. Připravme si
démanty, bude se brousit maso okolo oka.
Chodí kolem, hledá tajemství počátku či konce; mrštná mršina
na kolotoči mámení. Brýle slov, představ a zvyků ukazují stálé, avšak pod nimi
zuří ustavičné pomíjení a časté pominutí. Zakopne o sebe, zahýká, cestou trním
žere bodláky a růže, všechno marné, stmívá se a zubaté příšeří jeskyně ožije.
Zřítí se skála, zaplaví moře, rozvane vichřice, sežehne plamen. Špetka sušených
slz tak těžká, že ji živly nepřemohou, jde dál. Rozetne skálu. Rozrazí moře.
Utiší bouři. Zkrotí plamen. Otevře cestu. Zrodí poutníka. Znovu se učí chodit.
O třech pak padne do čtyřboké truhly. Rozhlédnout, roztrhat, rozházet; a znova.
Plynutí je však natolik průzračné, že neruší, pokud se netočí samotná hlava.
Kdo ji však zastaví. Teprve na konci pouti krasohledem plným pošetilých
bludiček kohout zazpívá, ať zapíráš jakkoli, pokud jsi vykročil. Pak čelem
k zemi. Chytit rohů. Zašeptá hlas. Roztaví tmu. Krátce vykřikne věčnost.
On.
Žuchnul do nádoby jak hovno z díry. Zas. Čas. Sss. Natřikrát
nečistý šmátrá po svatém, jak ale najít to, co samotným pohledem skrýváš?
Zatmění světla na rozhraní minulosti a budoucnosti otvírá propast, kde není
nebytí, ale jen další a další trýznivé míjení čehokoli. Hemžením ve všech
skupenstvích nezískáš mnoho: spojením barev místo bílého světla jen další hnědé
a hnijící bezkrevné maso, zatímco země věřitelka dlužníkům dál otvírá věčně
lačný chřtán. Adam-padám. Pak tě zas přeskočí strakatý smíšek a dole ti týž
bude lát nebo lhát, aby se ti lépe spalo v roztříštěné kádi mezi třískami
a střepy sebe, či spíše možnosti, která byla místo využití zneužita. A takhle
pořád dokola a stále hlouběji. Nechci nic namítat ani zbytečně prodlužovat
putování místy, kam jsem si sám jít zvolil, ale nepřál; a věru tam nechci vést
jiné. Snad bude vhodné to brát jako cár ze starého cestovního deníku
zbloudilého, tanec střelky, kterou je těžké osolit, když ztratila pól. Zakopnout
o vlastní lebku z dřívějška koneckonců je, když na to přijde, mnohem snadnější,
než by se mohlo zdát.