pondělí 20. dubna 2026

Dopis o divadle 2

 


Milý Petře,

konečně jsem se propracoval k tomu, abych začal psát první (regulérní) ze slíbených dopisů. Asi bychom mohli pokládat za symptomatické, že následuje až asi rok po napsání listu „nultého“. Podobně jako naše inscenace se i související texty rodí v bolestech a ztuha. Myslím, že to ani v jednom případě není věc vnitřních či osobních nesnází: jsi natolik zkušený režisér, že bys byl v odpovídajících podmínkách schopen tvořit dost lehce; a s mým psaním je to podobné. Okolnosti – a jde spíše o okolnosti takříkajíc společenské než osobní –, s nimiž je nám souzeno zápolit, ale naší práci příliš nepřejí. Pokud bych se měl vyjádřit ještě hodně jemně. Ale tím už jsme vlastně u toho, o čem chci dnes psát. Totiž: rád bych v krátkosti shrnul hlavní (nebo spíš: pro mě, a možná i pro nás, nejzásadnější) rysy situace, v níž se snažíme pracovat, a chci aspoň v náznaku nakousnout, co se v této situaci dá vůbec dělat.

Začněme tím, jaké snahy, aspirace a nezdary moderního umění si s sebou, když se snažíme na začátku třetího tisíciletí po Kristu dělat divadlo, neseme – nebo je možná spíš za sebou táhneme. Začněme konstatováním: moderní umění (a kultura vůbec) nějakou dobu chtělo a snažilo se fungovat jako náhrada náboženství. Modernismus i avantgarda si přisvojovaly soteriologickou, ba eschatologickou úlohu: Umělec, pokud možno „génius“, jako kněz či prorok. Dílo jako zjevení. Spása plynoucí z „nových forem“. Jenže: objevila se spousta pozoruhodných děl, to je jistě pravda, ale kýžená spása nepřišla. Proměna světa se nekonala: nebo vlastně konala, ale nebylo to ani slavné, ani nijak zvlášť pozitivní; a navíc proměny vyvolávalo umění jen z relativně malé části.

Po grandiózních fantaziích moderny následovalo pochopitelné vyčerpání: jak věděly už první generace křesťanů, vypjaté eschatologické očekávání se dá udržet jen nějakou dobu, a ta je dost krátká. Pokud to hodně zjednodušíme – následovala „postmoderna“. Ta byla skromnější, a dařilo se jí poměrně přesvědčivě vytvářet místy zajímavou, ironickou a hravou, brikoláž z klasických a tradičních motivů – nicméně byla nutně závislá na jejich obecné srozumitelnosti: postmoderní hru mohou hrát jen kompetentní a kvalifikovaní hráči, tedy znalci klasických děl, ať už jde o tvůrce, anebo o recipienty. My jsme toho ještě kus zažili: ironie, která byla možná, protože se nám vedlo relativně dobře a bylo s čím a jak si hrát. Po čase ale ztratily srozumitelnost celky, jejichž fragmenty postmoderna používala; a spolu s nimi ztratily srozumitelnost i samotné fragmenty. Z všudypřítomné ironie se stalo něco jako tik. Potomkem postmoderního čaroděje je Zarathustrův „poslední člověk“ (což je mimo jiné třeba obyvatel Západu po Nietzschem, který by si význam tohoto výrazu musel vyhledat na internetu [a neudělá ani to, aniž by kvůli tomu měl špatné svědomí]).

Současnost by se dala obrazně popsat i tak, že duševně i duchovně vzato žijeme na skládce. Nebo na pohřebišti (ale musel by sis představit, jak už jsem psal, pohřebiště indického typu: hromady tlejících mrtvol, hořící hranice, na nichž se mrtvá těla spalují, strašlivý smrad: hrůza). Nežijeme tváří v tvář nicotě jako existencialisté, ale živoříme zahlcovaní nicotnostmi. Nekonečný svitek, prostředkovaný dotykovým displejem, jako Léthé, řeka zapomnění, plná bezmezného množství žvástů (v heideggerovském smyslu) a blbin. Její vody jako dosud nejúčinnější nástroj vymývání mozků v kvapem zapomínané historii lidstva. Nebesa, tak dlouho zanedbávaná, mlčí. Vzpomínám si na výrok jednoho z mých učitelů teologie: Bůh, který soudí, je Bůh, který se odmlčel. A tady dole – rezidua niternosti zaplavená blikajícími splaškami – zatímco ve vnějším světě plameny ekpyróze šlehají až k nebesům.

Ani ta naše zpustošená skládka totiž není v bezpečí, právě naopak. A jak velké je ohrožení? Stačí se trochu zamyslet nad tímhle: naši rodiče a prarodiče ještě prožívali zděšení z toho, že má lidstvo nástroje, které stačí k úplnému sebezničení – a obávali se, že by mohlo dojít ke katastrofě. My dnes už v podstatě jen čekáme, jakou bude mít apokalypsa podobu. A možností je celá legie. Válka? Ekonomický kolaps? Nebo ekologický? Nástup diktatur a obnova totality? Nejpravděpodobnější se zdá být nějaká kombinace toho všeho, a možná ještě dalších věcí. Není divu, že dnešní lidstvo vyhledává rozptýlení a infantilně se zabývá čímkoli, jen když je to dost bezvýznamné, aby to dávalo zapomenout (anebo věří falešným prorokům, hlasatelům rázných řešení, která jsou tím neúčinnější, čím jsou jednodušší). Nebýt tohoto všeprostupujícího zapomnění, museli bychom křičet hrůzou.

A právě tohle by myslím ten, kdo chce tvořit umění, a ne kýč, měl dělat. Křičet hrůzou. Umění jako nářek, jako prostor pro vyjádření vytěsňovaného zděšení a zoufalství. Ano, a také truchlení, protože naší generaci před očima skonala velká kultura: evropská vzdělanost skončila a spolu s ní jako by došlo k vykácení „višňového sadu“, kde jsme vyrůstali. A ten děsivý zvuk porážení milovaných stromů nám, když se osmělíme mu věnovat pozornost, musí znít v uších ve dne v noci. Tedy: divadlo jako bojiště, kde se s hrůzou existence lze střetnout. Aréna. Možná i polstrovaná cela, kdo ví.

Nemyslím, že by tohle mělo a muselo být nutně a stále hlavní téma. Ale mám dojem, že pokud tohle není v současném umění přítomné, jedná se o kýč. A tedy zároveň nástroj pokračujícího vytěsnění i stále hlubšího podrobení: snad nikoho nelze ovládat lépe než toho, kdo není schopen konfrontace s realitou své existence i lidského údělu. Nechci říct, že by mělo být umění monotematické. Ale ať už bude téma jakékoli, nemělo by být nástrojem zapomnění a rozptýlenosti. Jistě si všímáš, že se tím hlásím nejen k odkazu našeho prvního porevolučního prezidenta (a tím i disentu a undergroundu), ale také k těm patrně nejhlubším kořenům Evropy: křesťanství a platonismu. A když už jsme u toho: oba víme, že by dramatik měl už podle (Platónova) Sókrata umět nejen tragédii, ale i komedii; a vůbec si nemyslím, že bychom měli tuhle nepříjemnou situaci brát nějak příliš vážně; sub specie aeternitatis je koneckonců nebezpečí zkázy pozemského lidstva spíše bezvýznamná patálie než opravdová tragédie, a navíc: bije do očí, že dnešní svět je už spíš tragikomickou parodií na sebe sama, absurdní a groteskní fraškou, za jakou by se ani Klíma, na kterém teď děláme, nemusel stydět; přidat se k tomuto ďábelskému smíchu, z nějž věru jezdí mráz po zádech, je myslím zcela na místě, a navíc je to asi jediný způsob, jak si nic nenalhávat, a přitom zůstávat dobré mysli. Šibeniční humor koneckonců možná skutečně je jednou z posledních enkláv aristokratismu v dnešním skrznaskrz plebejském světě. Za smrtelný hřích proti dobrému vkusu i jakési minimální morálce si však dovoluju pokládat českou národní kapavku: „laskavý humor“, který pokrývá skutečnost ve vší její krásné i hrůzné nahotě jakousi odporně páchnoucí (a typicky českou) anestetickou pastou, která jako by byla smíchaná z té naší hnusné výčepní desítky, vuřtů s cibulí a olomouckých tvarůžků. Kdybychom byli exorcisté naší národní povahy, mohli bychom začít tím, že budeme vymítat tuhle odpornost. A to třeba i ve jménu dodnes obecně známého Jaroslava Haška, neboť ten, jak si dobře všimnul Chalupecký, věru nebyl v žádném ohledu laskavý.

Krátce: po rozpadu moderny se nám před očima rozpadla i postmoderna; a dnešní návrat umělců k politice a ideologii není řešení, ale únik ze situace; „předčasné osvícení“, jak říkal Tyler Durden, ne-li prostě regres k socialistickému realismu. Ostatně: když začne Guénonovo pojetí dějin působit relativně optimisticky, protože po nevyhnutelné zkáze temného věku alespoň slibuje lepší zítřky, které se nebudou týkat nás, ale jednou přijdou, je to opravdu na pováženou. Nietzsche měl pravdu: nihilismus dnes není věc volby pro intelektuály, ale vzduch, který dýcháme, aniž bychom o něm věděli.

Tedy: umění jako nástroj anamnese? Jako budíček? Divadlo jako místo, kde se divák bude moci na chvíli probudit z dopaminového rauše virtuální „reality“ a právem se vyděsit, aspoň na pár desítek minut? Drama jako patočkovský „otřes“? Možná ano, do jisté míry. Přinejmenším se z toho dá vyjít. A právě divadlo se zdá jako v tomhle směru opravdu dobré místo: místo, kde se mobil na chvíli vypnout musí, a navíc se na dění na jevišti nedíváme skrz displej či monitor: nedá se zastavit, zvětšit, a navíc vidíme (a slyšíme, mnohdy i cítíme a mohli bychom nahmatat) živé lidi: žádná vylepšení umělou inteligencí. Živá tělesnost jako médium ducha.

Znáš mě, takže je ti jasné, že tímhle ani zdaleka nehodlám skončit. Ale jako začátek to myslím ujde. Moc nevěřím na to, že je dno dobrý odrazový můstek: na dně bývá bahno a k hladině daleko, zatímco v plicích už vzduchu mnoho zbývat nemusí; ani moje další psaní nebude optimistické, v tomhle směru tě asi nepřekvapím. Ale půjdeme ještě o kus dál, a možná se ukáže, že sice všechny cesty kromě slepých uliček vedou přes Golgothu, ale nemusí na ní nutně končit.

Nejdřív si ale nechme trochu uležet to, že jsme se na chvíli rozhlédli po okolí, a snad i zaregistrovali, kde se to vlastně nacházíme.

Nebo ztrácíme?

Tak zas příště.

J.     

 

PS: Ostatně mám dojem, že z toho, o čem dnes píšu, vlastně vycházíme už od počátků naší spolupráce. Když jsme byli mladší, dlouho se nás drželo téma ztráty nevinnosti: zděšená reakce citlivého mladíka na svět, ve kterém se skoro nedá žít; a celou dobu až do současnosti se v inscenacích, na nichž pracujeme společně, věnujeme tématu víry a svatosti ve zpustošeném světě pod mlčícím nebem, případně trochu sarkasticky komentujeme hybris moderního faustovského subjektu; asi by se dalo v tom výčtu témat ještě chvíli pokračovat. Jde o to, že koncepce, kterou jsem pomalu začal nastiňovat, nejen formuje (častěji implicitně) moji dramaturgickou práci, ale také se rodila během dvou dekád naší spolupráce. Není to vlastně nic nového; a rád bych věřil, že to alespoň někteří diváci (a možná i herci) pochopili. I když na tom zase tolik nezáleží: mám dojem, že divadlu se daří docela dobře obcházet vnitřního cenzora a spustit procesy, které nemusejí být úplně vědomé, ale i tak probíhají. Aspoň něco.

 

  

 

 

 

  

 

   


čtvrtek 16. dubna 2026

Dopis o divadle

Před časem jsem se rozhodl, že po nějakých dvaceti letech jen sem tam přerušované spolupráce s režisérem Petrem Lantou a jeho Divadelní společností dr. Krásy nastal čas aspoň zkusmo formulovat něco na způsob souhrnu teoretických východisek mojí práce odborného poradce a dramaturga. Nakonec jsem se rozhodl sepsat sérii dvanácti (resp. včetně tohoto třinácti) dopisů samotnému režisérovi, což je forma, která mi snad umožní zachovat alespoň nějaký náznak dialogického charakteru naší spolupráce. Dopisy jsem původně chtěl začít zveřejňovat až na novém webu, který připravuju, ale práce na stránkách se zdržela a už mám napsané dva texty, takže je začnu publikovat už teď a tady. Připojím k tomu i obrázky, které původně měly přijít až na ten nový web; berte to jako předběžné pozvání (obrázky generuju pomocí AI; měly by aspoň trochu evokovat atmosféru starší hermetické literatury; doufám, že se to aspoň maličko daří). Tady je "nultý" dopis, který vznikl asi před rokem, než se práce na tomhle dílku přerušila vinou nepříliš utěšených vnějších okolností, spojených s náročným tranzitem Urana přes můj nativní descendent. Dnes bych to napsal jinak a další listy se nesou v trochu jiném duchu, ale tenhle do souboru taky patří, i když spíš jako předehra než jako regulérní první část. Ostatně jsme s Petrem původně plánovali výměnu mailů. Jenže se ukázalo, že to bychom ani pořádně nezačali, natož abychom někdy dospěli k nějakému závěru. Na tomhle textu je ještě původní záměr patrný, na dalších už nebude.  

Hodně štěstí.










Nultý dopis. Prolog.


Milý Petře,

už je to nějakou dobu, co si slibujeme, že se alespoň pokusíme prostřednictvím mailů formulovat, oč nám v rámci naší divadelní spolupráce jde a kde se nacházíme (případně ztrácíme). Mám dojem, že k celé naší spolupráci patří i to, jak dlouho jsme se k tomu přes všechny možné (a mnohdy i nemožné) překážky a komplikace nedostali, stejně jako ke Kráse patří, že coby soubor zcela nekomerční a spíše tvrdohlavý než přizpůsobivý věčně nemáme peníze, jen těžko sháníme prostory a chronicky není dost času na zkoušení. Jako by na nás hned na začátku mávala stará dobrá kenosis, která nás tak jako tak (ideově, symbolicky i zcela fakticky) provází celou dobu a nevypadá to, že by se nás hodlala pustit – a uvidíme, jestli se alespoň mně coby Tvému dvornímu teologovi a filosofovi (což se mi jeví A. D. MMXXV jako role velmi blízká pozici dvorního šaška – kterou bych nepodceňoval, ale ani nepřeceňoval) podaří časem se alespoň přiblížit odpovědi na otázku, jestli je skutečně právě kenosis, k níž se v rámci přípravy inscenací znovu a znovu chtíce nechtíce vracíme, v nějakém smyslu „středem a osou“ světa, anebo jestli jsem se prostě jen v mládí s přemrštěností jinochům vlastní oddával více než zdrávo studiu sv. Bonaventury a četbě Balthasarovy teologické estetiky. Ale o tom snad později. Vraťme se z minulé budoucnosti (nebo naopak) do žhavé přítomnosti.

Jak víš, u příležitosti přípravy inscenace hry Dios Ladislava Klímy se pilně prokousávám jeho sebranými spisy a před pár dny jsem v nich narazil na docela pěknou pasáž věnovanou kritice. Náš tuzemský Bůh a pán a vládce veškerenstva, který byl, soudě z jeho deníků a korespondence, jak mnohem kultivovanější, tak mnohem šílenější, než by se mohlo zdát při zběžném čtení jeho známějších textů, zde nadhazuje jakousi škálu kritických přístupů od poctivé nádeničiny prostého převyprávění přes rozličné (viděno od něj i ode mě spíše zavrženíhodné) dojmologie až po snahu vyhmátnout takříkajíc esenci osobnosti autora; sám pro sebe si vyhrazuje, že kdyby se snad někdy věnoval kritice, byla by to kritika metafyzická. Mám dojem, že by se v podobném duchu dalo koneckonců uvažovat i o divadle - od prosté realistické činohry až po ta magická místa, kde divadlo hraničí s liturgií; ale koneckonců i o interpretaci textů, od prostého sumáře toho, co chtěl autor říci (nebo co říká text), přes snahu vyloupnout ze slov jádro autorovy osobnosti, až po chápání díla jako epifanie, ontofanie, nebo snad dokonce theofanie. A pokud bych měl říct, kde jsme se my dva potkali (a pominout přitom efemérní a nahodilé okolnosti, že jsme byli mladí, náhodou či řízením Božím jsme se ocitli na stejné koleji a ve stejném pokoji, tys tehdy začínal jako divadelní režisér a já se takřka klímovsky prochlastával k nucené abstinenci, která v mém případě znamenala rovněž smrt bolestně průměrného básníka a zrození teologa a filosofa – a taky příležitostného dramaturga), asi bych musel konstatovat, že právě v místech, kde se divadlo stýká s liturgií a interpretace dramatu s metafyzikou (a někdy samozřejmě obojí i s patafyzikou; tento rozměr naší práce bych rovněž nepodceňoval). Co bude z mé strany následovat, to bude z větší části pokus právě tohle nějak objasnit, a to v neposlední řadě i sám sobě, neboť k věci nepřistupuju ani tak s hotovým věděním, jako spíš s ne snad úplně vágním, ale přece jen ne zcela jasným tušením. Divadlo obecně vzato chápu jako podivuhodný symbol skutečnosti vůbec (tedy přebývání duše ve světě a světa v duši, které je neseno jejich společným kořenem – božstvím) a konkrétní inscenace (a tím myslím celý proces inscenování, jehož malou, jakkoli významnou částí jsou jednotlivá představení) jako instance jejího zjevování. Nicméně jsem dalek (alespoň doufám) hybris mnohých moderních umělců, kteří sami sebe chápali (mnohdy i explicitně) jako novodobé kněží a svou práci jako obdobu náboženství, ne-li takříkajíc něco „lepšího“. Myslím, že je to právě naopak: jako dekadenti, příslušníci beznadějně upadající společnosti a kultury v pokročilém stupni rozkladu, můžeme sloužit zjevování toho, co je, leda tak v deficientním modu; nejsme kněží, ale spíš záchranáři, kteří se trochu zoufale – a mnohdy i za cenu nemalých osobních obětí, to nebudeme popírat, stejně by nám to nikdo nevěřil – snaží provádět masáž srdce kultury, o níž v podstatě víme, že je odsouzena k zániku. Duchovně jsme vyrostli na skládce či pohřebišti (myslím pohřebiště indického typu: představ si hromady tlejících mrtvol a poblíž hranici na jejich spalování) a snažíme se tu vytvořit nějaký ten pelech, kde se kolemjdoucí budou moci spolu s námi aspoň na chvíli schoulit; možná se i trochu zahřejí, možná prostě jen vydrží o pár chvil déle. Z hlediska světského je naše snažení spíše komické; a neodvažuju se hádat, má-li vůbec nějaký význam sub specie aeternitatis. Mám dojem, že stejně jako v případě práce na hermetické literatuře, které se věnuju především, mě v tom pohání do značné míry tvrdohlavost – a snad i vědomí odpovědnosti za skomírající plamen zanikající tradice, který je mi – nám – z Božího dopuštění dáno opatrovat.

Ale abych se vrátil k počátkům naší společné práce. Moje první setkání s Divadelní společností dr. Krásy v akci – jednalo se samozřejmě o dodnes celkem proslulou Komedii o svaté Dorotě, v níž jeden štěk hrála dokonce i moje tehdejší milá – mám spojené s poněkud vágním dojmem „magického“, jistým okouzlením, a koneckonců i pobavením bizarností toho, co se na scéně odehrávalo. Ex post jsem si to zkusmo formuloval tak, že jistá uhrančivost krásovských představení se podobá sugestivnímu působení snu: manifestní obsah vlastně nedává v dané chvíli ani při první vzpomínce na sen smysl, ale v pozadí snu lze odhalit symboliku odkazující k hlubokému dramatu, skrytému smyslu, jenž je rovněž zřídlem podmanivé moci jednotlivých obrazů a dějů. Mám dojem, že moje práce v podstatě od začátku spočívala v tom, že jsem se snažil porozumět smyslu inscenovaného textu, spolu s tebou přijít na to, co inscenací chceme říct (což může, ale také nemusí být totéž) a pak tuhle „ideu“ přeložit do určité symboliky – nebo tuto symboliku na způsob koláže vytvořit či nechat vzniknout (později budu muset trochu rozvést, v jakém smyslu slovo „symbolika“ používám, protože je to trochu specifické) a nakonec najít cestu, jak to vyjádřit divadelním jazykem. Symbolika ani idea v srdci inscenace nemusí být divákům v průběhu představení zřejmá (popravdě řečeno je mně osobně úplně jedno, jestli divák většinu času tuší či netuší, co se vůbec děje), ale pokud se stane ten zázrak, za který se můžeme modlit, ale nelze ho vyvolat pouze vědomým úsilím, a idea ožije, vdechne život symbolice a symbolika zase celku inscenace (včetně nedokonalostí, které pak mohou hrát v celém dění někdy i stěžejní roli), výsledek může dokonce i za něco stát. 

Ještě jsem toho měl na srdci dost, ale pro začátek bude myslím stačit i tohle. Jen se ještě vrátím k tomu Klímovi, od kterého jsem si k tomuhle psaní vlastně jen odskočil. Jak víš, milovaný klasik má takovou trochu zvláštní teorii věčného návratu, spojeného s metempsychózou. Jediná božská subjektivita je vždy absolutní vůlí, a jako taková chce vše – chce se stát vším, a to navěky, tedy: stále znovu. Tedy che být i Ladislavem Klímou, Petrem Lantou, Divadelní společností dr. Krásy, našimi diváky, a podle všeho i zde právě sedícím a píšícím dr. Veselým. Nakolik jsi vědomý – a nakolik jsi tedy Bohem –, jsou ti druzí aktuálně jen fantomy tvého snu: obrazy tvé minulosti (anebo budoucnosti), jiné verze Tebe, který Jsi vším. Tedy vlastně mě, nebo dokonce Mě, který jsem vším, pardon. No dobře, na Klímův egodeismus nehraju, ale pracovat se s ním dá (a když pracuješ na Klímovi, počítat s tím musíš). Pro jeho „metafyzické“ čtení literárních děl to znamená tolik, že pokud chceš porozumět nějakému autorovi, musíš v sobě najít vzpomínku na dobu, kdy jsi jím byl. Musíš ho najít  sobě. Nuže, nejsem Bůh dost na to, abych mohl postupovat takhle, ale řekl bych, že klíčem k porozumění ve výše naznačeném smyslu je skutečně cosi na způsob (ano, v jistém smyslu platónské) anamnesis. Jedná se o to, rozpomenout se na stav vědomí – vzpamatovat se, probudit se do něj – nebo na intenzitu bdění, které zpřítomňuje dané dílo (ne záměr autora, ale skutečnost, která se skrze něj zjevuje), a zde se pokusit ustoupit ze středu scény natolik, aby se mohla spontánně manifestovat příslušná „duchovní kvalita“, ústřední archetyp coby její nositel – a s ním spojená (z něj vyzařující) symbolika. To samozřejmě zní trochu nadneseně, ale popravdě řečeno mám dojem, že je to prostě způsob, jak svou věc brát vážně a dělat pořádně. Jak říkal jeden náš společný starý kamarád, shodou okolností kněz: zázraky se nejen dějí, ale také se dít musí, jinak by svět nevydržel ani minutu.

Vale!

J.


neděle 2. listopadu 2025

Osobnost, přirozenost, duše a duch

 Před několika měsíci jsem si tohle po několika letech nesoustavných ruminací zkusil formulovat. V podstatě se jedná o pokus identifikovat různé vrstvy lidské bytosti od oblasti vykonávání vnější existence až po oblast duchovního jádra a v souvislosti s tím navrhnout různé způsoby péče o tyto jednotlivé aspekty lidského bytí, což sice může znít trochu abstraktně, ale ve skutečnosti je to otázka velmi praktická, kolem které, mám dojem, v současné době panuje takřka beznadějný zmatek.

Od té doby jsem na tomhle tématu udělal ještě nějakou práci (a pokračuju v ní) a dál jdu trochu jinudy, než kam ukazuje tento text (pozdější, i když ještě pořád ne definitivní rozvinutí bude doufejme možné najít v letošním sborníku Logos), takže tohle berte spíš jako první pokus si něco pojmenovat než jako moje poslední slovo k tématu. Z téhle úvahy mám sice především ten dojem, že je bolestně nedostatečná, ale přece jen si říkám, že se třeba někomu bude hodit i tenhle polotovar. Hodně štěstí při čtení, případně i při aplikaci.



Osobnost, přirozenost, duše a duch

Různé úrovně lidského bytí v souvislosti s duchovní praxí v dnešním světě

V posledních letech jsem z důvodů, které snad do jisté míry vysvitnou z následujícího, začal cítit potřebu formulovat si alespoň pro vlastní potřebu cosi na způsob plánu či rozvrhu lidského bytí, a to především s ohledem na duchovní praxi vykonávanou v dnešním světě. V poslední době jsem se trochu víc začetl do C. G. Junga, takže si ve své interpretaci do jisté míry půjčuji jeho terminologii; beru ji nicméně spíš jako (obecně sdílený) nástroj dorozumění, než že bych se podle ní orientoval. Následující bych si netroufal označit jako teorii; spíše se jedná o letmý pokus říct v dnešní situaci a dnešním jazykem několik věcí, které se mi osvědčily a pokládám je za vcelku triviální, nicméně mě trochu překvapuje, že podle všeho nejsou obecně lépe známé.

Čtyři oblasti či vrstvy lidského bytí

Lidské bytí zkusmo a orientačně dělím na několik vrstev, a to od vrstvy nejvíce vnější a nejhlouběji vykloněné do materiálního světa až po samotné nesmrtelné jádro, z nějž celé lidské bytí vyzařuje a vyvěrá. Jednotlivé oblasti se samozřejmě vzájemně prostupují (jejich vztah bych označil jako perichoretický), překrývají se a vzájemně v sobě přebývají – jinak řečeno: lidské bytí tvoří především nedílný celek –, nicméně se mi pro potřeby lepšího zvládnutí úkolů příslušejícím každé z nich prostředky pro ni nejvhodnějšími zdá užitečné namísto jejich předčasné syntézy nebo chaotické beztvárnosti alespoň trochu rozlišovat. Jedná se v podstatě o aplikaci tradiční devízy solve et coagula: k celistvosti lze v některých případech nejlépe dospět cestou rozlišování a následné syntézy, která je (samozřejmě) především zahlédnutím předchůdné, prvotní jednoty. Podotýkám, že dělit i znovu spojovat lze rozličnými způsoby (pokud první odpovídá druhému); a měřítkem toho, jestli je v daných okolnostech (k nimž patří i stav recipienta) ten či onen způsob dělení a spojování patřičný, je v tomto případě právě dosažení celistvosti.

První vrstva

První vrstvu či oblast bychom mohli nazvat obstarávání či zvládání vnějšího světa. Lidské bytí v tomto modu se zaměřuje navenek: jedná se o každodennost mezi druhými lidmi a materiálními jsoucny. Způsob, jak tuto oblast zvládat, je prostý výkon vlastní konečné existence. V ní se hraje v podstatě o (v reálném světě a reálných interakcích se odehrávající) vztahy s výchozí i aktuální rodinou, o práci, bydlení a ekonomickou situaci, přátelské a milostné vztahy, volnočasové aktivity a životní styl (včetně elementárních návyků typu péče o zdraví a tělo včetně vhodné diety a patřičné uměřenosti ve vztahu k návykovým látkám a dalším zlozvykům). Zvládnutí této oblasti se projevuje tím, že její výše uvedené dimenze (jejichž soupis není vyčerpávající, ale pro orientaci myslím celkem stačí) takříkajíc „fungují“, ne snad dokonale, ale alespoň tak, aby to vedlo spíše ke spokojenosti a pocitu zdařilého a uspokojivého života než k chronické frustraci. U C. G. Junga jde o oblast „persony“. Uspokojivé zvládnutí této oblasti lze v podstatě ztotožnit se zdařilou socializací a dosažením alespoň vnějškové dospělosti a samostatnosti.

Druhá vrstva

Druhá vrstva či oblast by se dala označit třeba jako individuální psychika: v podstatě jde na první pohled o interiorizaci významných vztahů se světem a druhými lidmi. Samozřejmě se jedná v první řadě o zvnitřnělé vztahy s rodiči a blízkými pečujícími osobami v dětství, ale tuto oblast samozřejmě nelze takto striktně omezit: jde o mnohdy nepřehledný spletenec vnitřních zvykových tendencí, komplexů, obav a nadějí, plánů, tužeb i úzkostí atd. atd.; podstatné je, že se jedná o oblast vnitřní a individuální. Touto oblastí se zabývá standardní psychoterapie. Její zvládnutí v podstatě odpovídá stavu, kdy své vztahy se světem prožíváme věcně a bez nadměrného napětí, které nenáleží do aktuální situace (tj. „neodehráváme“ v konkrétních životních situacích zvykové tendence a emoce, které nepatří do nich, ale do minulosti, která s nimi spíše nesouvisí). U C. G. Junga se zhruba řečeno jedná o oblast osobního nevědomí. Je na místě podotknout, že třebaže na první pohled vypadá tato oblast jako zvnitřnění oblasti předchozí, v hlubším smyslu – a po mém soudu blíže realitě – je tato oblast manifestací aktuálního stavu oblastí „vyšších“ – a vnější „osud“ je spíše jejím vyzářením než její příčinou.

Třetí vrstva

Třetí vrstva či oblast by se dala nazvat kolektivní nevědomí, nicméně dával bych vlastně přednost tomu, nazývat ji oblastí kultury, vzdělání a náboženského přesvědčení. Na jejím vnějším okraji, blíže světu „venku“, začínají vnitřním zpracováváním individuálních vztahů a zkušeností prostupovat kolektivně sdílené metafory a symboly – je to oblast, ve které konkrétní životní zkušenosti začínáme prožívat a interpretovat jako případy a konkrétní manifestace obecně sdílených témat a motivů, které v moderním světě předává kolektivní paměť kultury, což je funkce, kterou tradičně spravovalo náboženství. Ve „vnitřní“ či hlubší části této oblasti naopak přichází ke slovu samotné náboženství, které nabízí prostřednictvím náboženské symboliky spojení mezi kulturně sdílenými metaforami, tématy a obrazy a tím, co bychom mohli nazvat „obraz boha“ nebo „bytostné Já“. U C. G. Junga se v této oblasti odehrává samotný proces „individuace“ a setkáváme se zde mj. i s tím, čemu říká „archetypy“, tj. se stínem (nakolik je „kolektivní“), animem/animou, „moudrým starcem“ – a na konci této oblasti i se zmíněným „bytostným Já“, které se zde může manifestovat na způsob charakteristické kvaternity či mandaly, pojímané jako vnitřní obraz (nikoli jako forma vědomí, jak se někdy manifestuje v oblasti poslední). Na tuto oblast se zaměřuje jungovská psychologie, ale mám za to, že skutečně zdravým způsobem její integrace je spíše exoterní náboženství a vzdělání. Exoterním náboženstvím mám na mysli příslušnost k organizovaným náboženským společenstvím s liturgií, spiritualitou a explicitně formulovaným souborem přesvědčení o světě, lidském životě a tak či onak koncipované transcendenci a smyslu existence. Vzděláním myslím obeznámenost s významnými díly umění a kultury, která zpřístupňují metafory, symboly a obrazy, jimiž můžeme své individuální zkušenosti vtisknout obecnou formu a tím ji učinit součástí kolektivní moudrosti lidstva. Zdá se mi, že známkou „zvládnutí“ této oblasti je schopnost vytěžit z osobních zkušeností obecnější náhledy, které umožňují díky tomu, že jsou zakotveny v kolektivní tradované moudrosti, relativně suverénní (a zároveň samozřejmě laskavou, ohleduplnou a soucítěním prostoupenou) orientaci ve sdíleném světě a otevírají cestu k vnitřní zralosti – řekněme moudrosti, která je v této oblasti konečná, ale zároveň se prostřednictvím exoterního náboženství otevírá ve víře a naději nekonečnu: transcendenci. Jde rovněž o oblast působení mnohoznačného „daimóna“ (v hillmanovském smyslu) coby esence charakteru jednotlivce. V těchto místech, na vnitřní hranici této oblasti, rovněž končí vše, co by se dalo označit jako „zlo“ nebo „nedokonalost“, protože s hranicemi oblasti konečnosti ustává i „privatio boni“ (což je zcela odpovídající definice zla, kterou C. G. Jung z důvodů, které jsou pro mě záhadou, nedokázal pochopit).

 

Tady po mém soudu nastává důležitý přechod. Až dosud byla řeč o lidském bytí jako konečném: všechny výše uvedené oblasti jsou pomíjivé a smrtelné. Domnívám se, že z individuality, nakolik se omezuje na výše uvedené, po smrti nezbývá v podstatě nic. Všechny vztahy s vnějším světem i jejich interiorizace, všechny výdobytky kultury, a koneckonců i všechny konečné formy absolutní pravdy, nakolik přebývají v duši smrtelníků, pominou – s velkou pravděpodobností z nich zůstává cosi jako energie „karmy“, tj. stávají se příčinami budoucích událostí a semeny budoucích situací, nicméně o individuální identitě za hranicí smrti se v souvislosti s těmito oblastmi s největší pravděpodobností příliš hovořit nedá. Proto zde vládne i celkem pochopitelná úzkost a do jisté míry možná oprávněná obava z úplné anihilace. V prvních třech oblastech nemá smysl hledat ani štěstí – natožpak „Království nebeské“ (tolik k „individuaci“ jako „cestě ke spáse“).

Za relativně důležité pokládám, že za poslední výspu třetí oblasti, která v sobě do značné míry shrnuje oblasti předcházející, lze pokládat oblast astrologických sil, zvláště jak jsou patrné prostřednictvím nativního horoskopu. Právě nativní horoskop je tím, co s sebou (vědomě či bezděky) neseme celý život od prvního do posledního dechu; během tohoto života je sám o sobě (coby momentka konstelace nebeských sil v okamžiku prvního dechu) neměnný a představuje potenciál, který svou existencí ve výše uvedených oblastech více či méně zdařile uskutečňujeme, ale také svého druhu vězení, v němž v průběhu celého života, pokud nedojde k „zázračnému“ působení z vyšších oblastí, o nichž bude řeč, vězíme. Nativní horoskop je zároveň nebesy, která se klenou nad individuální existencí, jak o ní zatím byla řeč (a na způsob „vnitřního nebe“ tvoří jejich základ a celkový rozvrh), a trůnem či mandalou, na níž spočívá nesmrtelná esence individuality, věčná forma, která je paprskem božství. Obrazně řečeno se v těchto místech střed „mandaly“ bytostného Já ukazuje jako brána do nekonečného prostoru posvátné gnóze (a vnitřní obraz mandaly se zde mění ve formu vědomí).

S ohledem na zmíněný přechod neoznačujeme následující oblast jako „čtvrtou“, nýbrž jako „poslední“ – a s ohledem na směr kauzality i hierarchické postavení jednotlivých oblastí je zde zcela na místě zaslechnout narážku na proslulé evangelní výroky ohledně pořadí.

 

Poslední oblast

Poslední oblast (spíše jádro než vrstva) by se samozřejmě dala složitě dělit – existuje dlouhá řada systémů, které se o to pokoušejí – ale pro potřeby tohoto zcela obecného textu stačí konstatovat, že se jedná o oblast „božské jiskry“ v jádru jednotlivého živého jsoucna, která je zřídlem jeho bytí a života a zdrojem světla jeho vědomí. Lze zde rozlišit přinejmenším dvojí aspekt, totiž oblast formy a oblast bez formy; v první z nich se jedná o řekněme theurgickou praxi s podobami božstev či božských sil, ve druhé z nich jde o „prázdnou“ neduální kontemplaci či dosažení nejzazší Jednoty, v níž se rozdíl mezi „individuální“ jiskrou božství a božstvím samotným rozpoznává jako v konečném důsledku iluzorní. Péče o tuto oblast se odehrává na způsob duchovní praxe v souvislosti esoterní náboženské tradice a je velmi obtížné, ne-li nemožné, s ní být ve skutečném kontaktu jinak než pod vedením kvalifikovaného mistra, kterému se podařilo střed svého bytí stabilizovat ve Věčnosti – a tak se stát jejím ztělesněním v čase. Právě tato oblast, z níž jako ze skrytého jádra vyvěrá celá existence kteréhokoli živého jsoucna, a která zároveň celou tuto existenci zahrnuje a objímá, je věčná, a jako taková je prostá strasti a úzkosti. Její „zvládnutí“, nakolik se o tom dá vůbec hovořit, znamená dosažení stabilního, nijak a ničím nepřerušovaného stavu posvátné gnóze (tedy stavu neduální kontemplace), a v podstatě znamená, pokud se je podaří manifestovat i ve vnějších oblastech, dosažení úrovně „dokonalého člověka“. Osobně se domnívám, že toto směřování není samoúčelné, ale jeho logickým vyústěním je služba trpícím bytostem, které bloudí v padlém světě či koloběhu přerozování. „Transpersonální aktivita“, o níž jsem mnohé napsal jinde, v pravém slova smyslu znamená právě stav, kdy díky dokonalé stabilizaci posvátné gnóze paprsky božské lásky či soucítění vyzařují skrze osobnost, která se tak stává nástrojem božství, a přinášejí požehnání všem bytostem, zvláště těm, kdo mají s tím, kdo dosáhl této úrovně realizace, jakékoli spojení. Toto požehnání může mít čistě duchovní, neviditelnou podobu, ale také formu zcela konkrétní soucitné aktivity; nejvyšší formou tohoto požehnání je, nakolik to jsem s to posoudit, nauka, kterou mistr předává svým žákům, aby mohli dospět stejně jako on k dokonalé duchovní realizaci a přinášet požehnání zase dalším. Podotýkám, že aktivitu, která nevychází ze stabilizace stavu posvátné gnóze a nevyvěrá z dokonalé vnitřní neochvějnosti toho, kdo v hloubi své bytosti dokonale splynul s božstvím, po mém soudu nelze označit jako transpersonální; a pokud se snad za takovou pokládá, jedná se o fantazii, která je v lepším případě pouze jalová, v horším případě vysloveně zhoubná.

Rád bych zdůraznil, že tohle píšu jako člověk, který je od takové úrovně duchovní realizace vzdor snaze dosud velmi vzdálený. Nicméně jsem na vlastní oči viděl několik mistrů, kteří z této úrovně hovořili, a zažil jsem účinky jejich soucitné aktivity, takže nemám o tom, že tento rozvrh lidského života je zcela realistický, žádné vážnější pochybnosti. Naopak mám značné pochybnosti o hodnotě i budoucnosti společnosti, která má tendence právě ty nejvyšší možnosti lidského bytí zanedbávat, zatajovat či zlehčovat; a přiznávám, že mě v dnešním světě upřímně děsí legie bytostí, které vznášejí nárok na „vedení“ těch „méně pokročilých“, aniž by k tomu měly jakékoli předpoklady či sebemenší kvalifikaci. Tato mocenská černá magie (což říkám bez nadsázky) představuje nestvůrnou parodii toho nejvyššího, co může lidské bytí nabídnout, a obávám se, že důsledky, které má pro všechny zúčastněné – a nejvíc právě pro falešné samozvané „mistry“ – mohou být, obávám se, poměrně dost závažné a nepříliš pozitivní. 

Mýtus a symbol návratu

Je patrné, že výše uvedené schéma vychází z prapůvodního „mýtu“ o vyzařování člověka i světa z „duchovního Slunce“ božství a o jejich opětovném návratu k Němu. Lidské bytí, jímž zprvu a většinou jsme, je ztracené v labyrintu světa, a jedním ze smrtelných hříchů sekularizované společnosti je, že si vinou mimořádně nejapného sdíleného obrazu světa a lidského života v něm zpravidla neuvědomuje nic víc než jen vnější oblasti; v nich se toho nenajde o mnoho víc než jen strast a bolest, případně příslovečný pláč a skřípění zubů. Masové přehlušování tohoto utrpení otupujícím konzumem a ustavičným rozptylováním přivedlo tuto planetu k zpustošení a pozemské lidstvo na pokraj záhuby. Práce s jednotlivými oblastmi směrem od první k poslední zhruba odpovídá tradičnímu mystickému výstupu, přičemž lze chápat snahu o zkrocení běsů zuřících v prvních třech oblastech jako dílo „očišťování“, přechod mezi třetí a poslední oblastí jako dílo „osvícení“, a konečně stabilizaci v oblasti poslední jako dílo „završení“.

Pokud bychom si představili horizontálu lidského bytí jako „dění“ a vertikálu jako „bdění“, mohli bychom postup těmito oblastmi ve směru k hlubší niternosti chápat jako více či méně postupné probouzení. Samozřejmě to neznamená, že by se snad s otevřením „hlubší“ dimenze lidského bytí ztrácelo to, co je blíže povrchu či vnějšku; ve všech těchto oblastech jsme ustavičně přítomni zároveň, jen s větší či menší mírou uvědomování. Nicméně podle všeho platí, že se stabilizací v oblasti poslední, kterou bychom mohli nazvat oblastí „ducha“, začínají rozpouštět oblasti ostatní, nakolik jsou poznamenány nečistotami a nedokonalostí, přičemž v krajních případech dokonalé duchovní realizace dochází k rozpuštění dokonce i vnější, tělesné dimenze takto realizovaného světce v záři a žáru posvátné gnóze, absolutního bdění Svatého, buď požehnán.

Nástrahy

Na cestě ke zvládnutí uvedených oblastí či vrstev lidské bytosti – tedy k reintegraci a návratu k prvotnímu božskému postavení lidské bytosti – je třeba počítat s mnoha nástrahami a protivenstvími. To platí vždy, ale v našem moderním světě, který bychom mohli chápat i jako podivný pokus lidských bytostí zbavit se nikoli snad jen náboženství, ale především tradiční disciplíny kontemplativního života, to platí víc než kdy dříve. Je proto třeba počítat s velmi přirozeným – třebaže ve skutečnosti vlastně zcela protipřirozeným – sklonem uvedeným (i dalším) pokušením podléhat, a to nejen u druhých, ale především u sebe. V následujícím se několika z nich budeme stručně zabývat, a to především s ohledem na poněkud ošidné téma duchovní hierarchie.

Poněkud zrádná může být skutečnost, že mezi uvedenými oblastmi skutečně existuje hierarchický vztah – zdá se mi, že problémy tohoto typu vyplývají ani ne tak z věci samé jako spíše z toho, že duše formované sekulární a „demokratickou“, ale spíše by se dalo říci konzumní, společností – vzdor všem jejím relativním výhodám oproti stávajícím, vesměs ještě mnohem horším alternativám – obecně vzato s fenoménem hierarchie neumějí příliš dobře zacházet. Stabilní zakotvení v oblasti blíže „středu“ vede k dosažení jisté suverenity v oblastech „nižších“ – a dokonalá duchovní realizace, kdy se podaří latentně v každém živém jsoucnu přítomnou jiskru božství rozdmýchat v plamen, stravující vše podmíněné včetně těla praktikujícího, je skutečně spjatá, jak dosvědčují životopisy mnohých světců, s podivuhodnou schopností ovládat nejen sebe, ale i jevy vnějšího světa. Ošidná – a zcela pochopitelná – je rovněž tendence k tomu, uniknout v případě nezdařené existence ze strastných „nižších“ oblastí do fikce oblastí „vyšších“; patrně nejrozšířenější formou toho je tzv. „duchovní objížďka“ (spiritual bypassing), kdy se z trosek zkrachovalé světské existence pozvedá přízrak falešného mistra, stiženého psychickou inflací. Vědomí, že teprve reálné suverénní zvládání „nižších“ oblastí spojené se soucitnou a nesobeckou aktivitou je prubířským kamenem stabilizace v oblastech blíže středu, může před pokušením duchovní pýchy do jisté míry chránit – a zároveň může sloužit jako cenný nástroj rozpoznávání duchů. Obecně mám za to, že je velmi záhodno brát samozvané „mistry“ či „zasvěcence“, v jejichž konkrétní existenci se kvality, jejichž ztělesněním by v souladu se vznášeným nárokem měli být, příliš neprojevují, se značnou rezervou.

Dalším ošidným rysem hierarchické povahy lidského bytí je to, co bychom mohli nazvat svodem k duchovní pýše. I při autentickém dosažení kterékoli „vyšší“ úrovně, které bez výjimky (pokud skutečně je autentické) bývá vykoupeno značným úsilím, se může vzhledem k tomu, jak značnou měrou je lidské bytí prostoupeno právě sklonem k pýše, objevit tendence dívat se na ty, kdo (možná) ještě vědomě nedosáhli dané úrovně, poněkud pohrdavě – případně závidět těm, kdo se snad dostali „výš“. Jako nejlepší protilék na tento zahanbující sklon se mi jeví rozpoznání, že všechny úrovně jsou aktuálně přítomné ve všech bytostech: všechny cítící bytosti v sobě jako takové koneckonců nesou božskou jiskru, a jako takové si zasluhují úctu. Ostatně důstojnost a sebeúcta, které jsou spojené s vědomím božské přítomnosti ve vlastním nitru, jsou nejlepším protilékem na tendenci srovnávat se s druhými.

Další komplikace spojená s hierarchičností spočívá v tom, že každá „nižší“ úroveň může předstírat – a často se o to trýznivě snaží –, že je ve skutečnosti tou „vyšší“. „Kolektivní nevědomí“, jak je velmi často patrné u Junga (a ještě více u některých jeho epigonů), zhusta napodobuje autentickou gnózi – odtud nejapné přesvědčení některých psychoterapeutů, že „vlastně“ vykonávají alchymické „velké dílo“ (nebo že adept Díla vlastně dělá totéž, co oni) a podobně. Ale i čistě osobní balast druhé oblasti umí předstírat, že v sobě zahrnuje oblast třetí (i poslední) – sám Freud uměl „náboženství“ redukovat na čistě osobní neurózu a skurilní psychologizující „výklady“ uměleckých děl jsou mnohem známější, než by si zasloužily. Pokud tímto směrem dojdeme až nakonec, stane se ze všeho lidského čistě věc adaptace na podmínky vnějšího světa, což je věru neradostná perspektiva, která se dnes bohužel zpravidla (a se všemi předvídatelnými důsledky) pokládá za jediné možné stanovisko „zdravého rozumu“.

Dnešní komerční esoterika spolu se spíše úpadkovými formami psychoterapie z velké části parazituje na existenci zoufale zanedbané „třetí“ oblasti. Tu v tradičních lidských kulturách zaplňuje náboženství, které zároveň prostupuje i první dvě oblasti natolik, že se v podstatě nemají jak osamostatnit. To skýtá příslušníkům takových kultur míru integrity, o níž si my, prostí dekadentní obyvatelé temného věku, můžeme nechat jen zdát. Mám za to, že prekérní situaci bytostí žijících v usilovně blikajících troskách někdejšího lidského světa lze mírně zlepšit alespoň tím, že budeme ke konkrétním problémům, s nimiž se nutně setkáváme, přistupovat v souvislosti oblastí, do nichž náležejí, a budeme se je snažit zlepšit pomocí nástrojů, které jim příslušejí. Není myslím třeba příliš zdůrazňovat, že za cíl hodný lidského života pokládám dosažení duchovní realizace; a mám rovněž za to, že tohoto cíle nelze dosáhnout únikem z méně povznášejících oblastí našeho bytí. Pro bytosti zrozené na tomto světě vede cesta do věčnosti pozemským prachem a kamením. 

 

 

 

   


úterý 21. října 2025

James Hillman: Válka a její strašlivá láska

 

Před nedávnem vyšel můj překlad knihy Jamese Hillmana Válka a její strašlivá láska (Malvern 2025) a při té příležitosti se mi přihodilo, že si mě pozvali do Českého rozhlasu, abych o ní něco řekl. Otázky k rozhovoru jsem dostal předem a nebyly vlastně nijak jednoduché, takže jsem strávil nějaký čas celkem poctivou přípravou. Rozhovor trval asi deset minut a mnoho se toho v něm o Hillmanovi ani o knize říct vlastně nedalo, ale když už jsem si ty poznámky udělal, napsal jsem si na jejich základě aspoň tohle stručné zamyšlení. Je to spíš nesoustavný brainstorming než pořádný text, ale třeba se to někomu bude hodit. Mám rozpracované ještě nějaké hillmanovské texty, které časem asi vyjdou tiskem, tohle berte jen jako hrst příležitostných a spíše nezávazných poznámek.

 

James Hillman, Válka a její strašlivá láska (nesoustavné poznámky)

 

Hillmanova interpretace fenoménu války: zdroje a východiska

Hillman jako psycholog vychází – ačkoli to v knize Válka a její strašlivá láska výslovně nerozvádí – především z odkazu C. G. Junga a H. Corbina, na jejichž základě především vybudoval svou „archetypovou psychologii“. Oba autory přitom Hillman čte velmi kreativně a do značné míry jejich odkaz modifikuje. V případě C. G. Junga můžeme pokládat za zvláště významné, že ruší jeho „psychologický monoteismus“ – tedy „heroické“ dobrodružství individuace ve smyslu jednosměrného putování k vnitřní integritě a celistvosti, kterou symbolizuje archetyp bytostného Já. Zavádí místo něj „psychologický polyteismus“: duše je u něj radikální pluralita obrazů a svébytných dramatických postav, jíž máme sloužit i v jejích patologických projevech, ne se ji snažit násilím „uzdravit“ a potlačovat její autentické projevy. Hillmanova modifikace odkazu H. Corbina je neméně zásadní: zatímco u Corbina je „mundus imaginalis“ (pojem, s nímž Hillman často pracuje) mezokosmem, místem živých idejí-andělů, spojujícím běžnou realitu s božstvím, u Hillmana se jedná o svébytný prostor duševních obrazů, které neodkazují jinam než k sobě samým. Jung se k hillmanovské archetypové psychologii už nemohl vyjádřit, Corbin byl vůči němu velmi rezervovaný (v soukromí ho podle hodnověrného svědectví velmi důrazně odmítnul, v publikovaných textech varoval, aniž by Hillmana uvedl jmenovitě, před psychologizujícím zneužíváním odkazu súfíjských mistrů, z nichž vycházel).

Vedle této dvojice základních myslitelů Hillman navazuje na celou řadu dalších autorů – od Hérakleita nebo Plótína přes renesanční filosofy (Ficino), evropské romantiky a Nietzscheho, až po moderní a postmoderní autory, které cituje i zde (například Lévinas, Foucault). Dalším důležitým východiskem je pro něj vždy mytologie, především řecká, kterou chápe jako optimální jazyk pro vyjádření archetypických sil – v tomto případě především boha Aréa (Marta). V předmětné knize navíc Hillman doplňuje své obvyklé zdroje o literaturu o vojenství, historické studie a svědectví samotných vojáků – dopisy, deníky, vzpomínky atd.

Nejdůležitějším východiskem však pro něj zůstává vždy samotný fenomén – v tomto případě válka. Hillman k ní přistupuje podobně jako k „symptomu“ v psychoterapii – nesnaží se o heroickou interpretaci zaměřenou na to, válku vysvětlit, vyléčit, nebo najít jakési konečné řešení boje proti ní, ale chce ji nechat plně projevit, promluvit jejím vlastním hlasem, porozumět jí zevnitř, skrze její vlastní obrazy, vášně a logiku. Nechce válku „překonat“, ale porozumět jejímu smyslu pro duši a v ní – a tím možná redukovat tendenci k jejímu doslovnému odehrávání.

To se odráží i ve formě jeho úvah: Hillman nenabízí jednoduchou či jednoznačnou tezi ani lineární výklad, který by směřoval k jednoznačnému závěru nebo řešení. Místo toho se jeho uvažování ubírá cestami samotné duše: jeho přemítání je záměrně meandrovité, labyrintické, spíš meditativní než analytické. Stejně jako se duše pohybuje v kruzích a v návratech a její hlas zaznívá z obrazů a jejich transformací, tak i on nechává válku, aby odhalovala sebe samu v celé své mnohoznačnosti – abychom jí mohli věnovat skutečnou pozornost a nespěchali k jednoznačným (zpravidla chybným) závěrům.

 

Válka: její charakteristiky a vztah k náboženství

Hillman ve čtyřech kapitolách medituje o hlavních aspektech fenoménu války. Proti obvyklému pojetí, kdy chápeme mír jako běžný stav a válku jako výjimku, Hillman navrhuje dívat se na věc opačně: válka je v dějinách lidstva vlastně normální stav, který je přerušovaný obdobími míru – a právě vytěsňování války v době míru nejvíce plodí další války. Dále předestírá hrůzné panoptikum drastických válečných obrazů, které ilustrují, že je válka nelidská – Hillman však chce prostřednictvím těchto otřesných obrazů dospět až k náhledu, že je válka ne-lidská ještě v dalším smyslu: je nesena archetypickými mocnostmi, božstvy. A jako taková je válka – zvláště díky sepětí Aréa a Afrodité – rovněž vznešená; je to svébytný estetický fenomén, a právě pozornost věnovaná její dnes zanedbávané estetické stránce může pomáhat jejímu zmírnění.

Celá kniha končí čtvrtou kapitolou, která obsahuje patrně nejzávažnější – a zdaleka nejbojovnější – úvahu na téma „náboženství je válka“. Hillman vychází ze svého charakteristického rozlišení mezi mýtem a náboženstvím. Mytologie je podle něj jazyk duše – obrazy, které se v ní rozvíjejí, nepotřebují ani nevyžadují víru, ale spíše pozornost a péči. Bohové v mytologii nejsou bytosti někde mimo svět; jsou imanentní samotným jevům – jsou jejich psychickou, „imaginální“ stránkou. Arés válce nevládne – on je válkou, samotným děním boje, stejně jako Afrodité je milostným aktem, Hermés komunikací atd. Mytologii odpovídá pluralitní, vnitřně diferencovaná duše, která pečuje o jednotlivá božstva, aniž by se je snažila podrobit totalitní nadvládě jediného „pravého“ boha.

Naproti tomu náboženství ve smyslu víry v jednoho transcendentního Boha je podle Hillmana spjato s jinou psychologií: psychologií víry, vůle a cíle. Tam, kde je mytický svět mnohostí živých sil, je svět náboženství hierarchický a ego, které je jeho zrcadlem, je heroické – směřující k jedinému možnému cíli a vedené přitom jedním principem, jednou pravdou, jedním Bohem, kterému se má všechno ostatní podřídit. Nepřátelství je zde nutně absolutní a válka vyhlazovací: Hillman provokativně říká, že zatímco pohanský Arés chce boj, apokalyptický Kristus chce totální vyhlazení, úplnou anihilaci všech nepřátel. Zde by mohl tkvít kořen vnitřního i vnějšího násilí: duše, která je přirozeně mnohotvárná, se v monoteistickém rámci dostává do vnitřního konfliktu – a vnější konflikty jsou pak projekcí tohoto vnitřního boje navenek. Právě proto může náboženství, jehož Bůh je „láska“, vyvolávat ty nejstrašnější války — protože z psychologického hlediska v sobě monoteismus nese princip netolerance, výlučnosti a heroického „boje za pravdu“.

Hillmanův útok na křesťanství a další formy monoteismu snad má svou oprávněnost v souvislosti s poněkud podivnými náboženskými fenomény, jako je typicky americké evangelikální křesťanství nebo islámský fundamentalismus, nicméně je zapotřebí podotknout, že je přinejmenším možný (ne-li vhodný) i diferencovanější přístup k těmto otázkám. Velké monoteistické tradice mohou, zvláště ve svých mystičtějších polohách, k otázce jednoty a mnohosti božských sil mnohem víc, než by se mohlo z Hillmanovy plamenné polemiky s nimi zdát, a koneckonců ani polyteismus nelze zdaleka vždy oddělovat od vědomí, že mnohost božstev znamená spíš mnohost aspektů jediného božství než radikální pluralitu, která je sice charakteristická pro postmoderní filosofický diskurz, ale nalézt ji v archaické religiozitě i rozvinutých polyteistických systémech současnosti by bylo možná trochu obtížnější. Hillmanova provokativní teze „náboženství je válka“ tedy nefunguje jako popis historický, ale jako psychologická metafora: upozorňuje, že tam, kde se v duši prosadí jediný princip na úkor všech ostatních, začne boj.

 

Hillmanova nenaplněná láska k válce?

Hillman za druhé světové války sloužil v americkém námořnictvu jako zdravotník, tedy v roli, která ho přivedla do přímého kontaktu s hrůzami války, ale zároveň ho udržela mimo samotné bojiště. Pracoval v nemocnici pro raněné veterány, kde se staral o lidi po amputacích a o vojáky, kteří oslepli. Tyto zkušenosti jej, jak je z jeho textu patrné, hluboce a celoživotně poznamenaly. V jeho textu se neodrážejí jen vzpomínky na konkrétní události, ale zvláště existenciální zkušenost s fyzickou i duševní zkázou, kterou válka přináší.

Hillman sám sebe charakterizuje – i na základě svého nativního horoskopu – jako „dítě Marsu“. Jeho profesionální dráha se odvíjela z velké části v rámci polemiky a i v osobním životě jej válečná tematika a násilí vždy fascinovaly, nicméně jeho láska k válce jako by zůstala nenaplněná: jeho boje byly spíš psychologické, imaginární, intelektuální – a tato kniha, kterou psal jako starý muž s vědomím, že ji možná nestihne dopsat, působí jako jeho konečné účtování s autorovou fascinací tímto božstvem. V tom smyslu je kniha nečekaně intimní – jako by se v ní skrývala hluboká a mnohdy bolestná zkušenost s utrpením, slabostí, a také s pocity méněcennosti a zahanbení.

 

Blízkost války

V posledních letech se pro českého čtenáře válka proměnila z poněkud abstraktní, časově nebo prostorově spíše odlehlé skutečnosti, v palčivý a bezprostředně naléhavý problém; je tudíž nasnadě se ptát, zda nám může v naší současné situaci Hillmanova kniha nějak pomoci – a jak. Odpověď na tuto otázku však není ani zdaleka jednoduchá.

Bylo by vlastně proti samotnému Hillmanovu duchu, kdybychom chtěli jeho knihou třeba posilovat svou psychickou odolnost nebo se s tématem války „vyrovnat“: „zpracovat ho“ nebo „duševně růst“ a podobně. Takové úsilí by přesně odpovídalo tomu, co on nazýval činností heroického ega – tedy snaze mít duši pod kontrolou, napravovat ji, řídit ji, léčit. U Hillmana je ego naproti tomu jen jedním z psychických obrazů a slouží jako cosi na způsob „údržbáře astrologických domů“ – v chrámu psyché je ego spíš kostelník než velekněz. Pokud bychom chtěli fenomén války nějakým způsobem zvládnout nebo z něj učinit moment našeho „psychického růstu“, tato kniha nám může pomoci hlavně nahlédnout pomýlenost takových snah, resp. rozpoznat je jako pouhé další eskapády „herkulovského ega“, které je také zřídlem doslovného odehrávání válečných konfliktů.

Hillman nechce válku pochopit nebo překonat, ale zve čtenáře, aby jí věnoval pozornost, pohlédl jí do očí a pokusil se ji skutečně imaginovat – brát ji jako událost duše, jako psychický fenomén. Z jeho pohledu bychom mohli říci, že válka, která je dnes znovu hrozivě blízko, je psychický symptom nejen individuální, ale také kolektivní, společenský – Mars je božstvo, které se důrazně zjevuje, protože si žádá naši pozornost; možná i proto, že byli bohové války v naší společnosti zanedbáváni: Bohové, pokud o ně nepečujeme, se mají tendenci projevovat destruktivně. Meditace nad touto knihou tedy může působit právě tím, že Mars dostává svůj díl pozornosti. Když se dokážeme dotknout jeho přítomnosti v sobě, možná nebude muset působit tak silně ve vnějším světě.

Hillman ve svých pozdějších textech někdy vyjadřuje jisté zklamání z toho, že psychoterapie se sice stala významnou společenskou silou a prostoupila západní kulturu, ale nezdá se, že by to vedlo k jakékoli nápravě světa, někdy spíš naopak. Stala se významnou společenskou mocností, má obrovský vliv na způsob, jakým o sobě lidé přemýšlejí, ale svět jako takový je dál nemocný — a k tomu samozřejmě patří i války a konflikty. I proto Hillman v řadě pozdních textů navrhuje, aby terapie opustila ordinace a vydala se do ulic, aby se začala zajímat o „nemoci světa“ — o architekturu, ekologii, politiku, kulturu. V tomto smyslu lze tuto knihu chápat i jako další krok v tomto směru: jako psychologickou reflexi společenského fenoménu, k němuž není vhodné, a snad ani možné, přistupovat čistě niterně, subjektivisticky, výhradně v intimním prostoru individuálního terapeutického rozhovoru.

Pokud o válce uvažujeme s Hillmanovou knihou v ruce jako obyvatelé střední Evropy, patrně se nevyhneme otázce, jestli nám tato kniha nabízí nějaké konkrétní postřehy, které by se mohly týkat toho konfliktu, který nás aktuálně asi nejvíc tíží, a tím je válka na Ukrajině. Hillman zde však pojednává o válce obecně, spíš jako o archetypu než jako o konkrétní historické události, takže aplikaci na konkrétní situace ponechává spíše na samotném čtenáři. Navíc je autor – přestože je na něm jasně patrné, že žil dlouhou dobu v Evropě a jeho vzdělání i styl uvažování jsou výrazně kontinentální – v jistém smyslu typický Američan. Jeho obraz války vychází z americké zkušenosti: z představy, že „naši“ vojáci někam odcházejí bojovat, někteří se vrátí živí, jiní zmrzačení, další vůbec ne. Středoevropská zkušenost – obava malých národů žijících v sousedství mocností, které se kdykoli mohou stát vážným ohrožením i samotné jejich existence – je mu vlastně cizí. Hillman se zároveň důsledně vyhýbá morálnímu hodnocení. To má u něj své dobré psychologické důvody, ale v případě konkrétní války, kde je poměrně zjevné, kdo je agresor a kdo napadený, kdo se oprávněně brání a kdo soustavně páchá válečné zločiny – a vlastně ve všech situacích, kdy se nepotýkáme s vnitřními démony, ale čelíme zjevnému bezpráví –, to nemusí být právě ten nejužitečnější přístup.

Přece však je řada věcí, v nichž může být i v této konkrétní situaci Hillman inspirativní. Pozoruhodná může být kupříkladu práce s archetypickými polaritami z hlediska geografických metafor; například často rozvíjí kontrast mezi „severem“ a „jihem“ – sever je u něj svět racionality, protestantismu, osvícenské doslovnosti („ducha“), zatímco jih představuje imaginaci, hloubku a „duši“ (v jistém smyslu se jedná o reprízu kupříkladu apollinského a dionýského principu, jak je známe z Nietzscheho raných děl). Možná bychom se na aktuální situaci mohli podívat podobným způsobem, ale spíš věnovat pozornost kontrapunktu východ–západ. Nikoli však ve smyslu poněkud otřepaného klišé, kdy „východ“ je introvertovaný, spirituální a idealistický, zatímco západ je extravertovaný, materialistický a pragmatický (ostatně se zdá, že právě proti tomuto klišé se Hillman svým akcentováním severu/jihu vymezuje). Spíše bychom mohli uvažovat o tom bližším, ale také nebezpečnějším Východu, kde lidský život často nemá valnou hodnotu, lidská důstojnost je jen slovo a zákony zdaleka ne vždy, a snad ani obvykle, platí pro ty, kdo je vydávají. Na straně druhé bychom pak mohli vidět Západ s jeho úsilím o svobodu a právní stát – o svět, kde se aspoň pokoušíme, aby zákony platily pro všechny a aby lidská důstojnost měla, stejně jako samotný lidský život, svou nezadatelnou hodnotu. Snad se rovněž jedná o střetnutí dvou mýtů – mýtu o mocné imperiální říši oproti mýtu o svobodném a pluralitním světě mírumilovných lidí i národů, které dávají přednost spolupráci před vzájemnou snahou o podrobení. Stojí rovněž za úvahu, že zatímco totalitní režimy v symbolické a mytologizující sebeprezentaci excelují, otevřené společnosti jsou v tomto ohledu poněkud chudé; snad je to i tím, že si v nich občané svůj mýtus mohou do značné míry volit. Mytologický a psychologický pohled na válku by nám tak paradoxně mohl pomoci i k tomu, abychom si vůči působivosti mytologie a symboliky zneužívané v propagandě vytvořili silnější imunitu, což by mohlo být uprostřed informační a propagandistické války poměrně významné.

Možná by nám jako doplnění četby Hillmana mohly posloužit knihy, které bychom mohli chápat jako formativní pro naši specifickou imaginaci války – v Čechách by bylo možné pokládat za dvě pomyslná ohniska naší imaginace díla A. Jiráska a J. Haška, nicméně za opakované čtení stojí, pokud bychom chtěli hlouběji porozumět našemu národnímu údělu spojeného s křehkostí, houževnatostí, ale také s trpkostí, například i Durychovo Bloudění. A pokud bychom chtěli jít blíž k historické realitě, je nasnadě znovu otevřít třeba Snyderovy Krvavé země nebo Littellovy Laskavé bohyně – texty, které nás nutí čelit tomu, o čem Hillman neříká mnoho, ale k naší historické zkušenosti s válkou to neodmyslitelně patří: zcela oprávněné hrůze z napadení, vyhlazení, z nelidského zacházení, masového vyvražďování, genocidy a bezmocné hrůze tváří v tvář takto strašlivé zkáze.

 

Osobní poznámka

Jako filosof a teolog se už delší dobu zabývám především dějinami západního esoterismu a hermetickou tradicí, do níž Jung i jungiáni do jisté míry patří. Hillman mě proto – podobně jako Jung – zajímá především jako náboženský myslitel, s nímž do jisté míry sdílím i ústřední téma péče o duši. Osobně si velmi cením jeho schopnosti objevovat psychologické, symbolické a mytické – tedy duševní – podloží idejí, konceptů a pojmů, třebaže je můj přístup vlastně opačný: zatímco on má sklon „psychologizovat“ filosofii a teologii, já naopak mám tendenci číst psychologii, zvlášť tu hlubinnou, tak trochu jako převlečenou metafyziku.

Přiznávám, že s Hillmanem vlastně mnohem častěji nesouhlasím, než souhlasím, a při čtení i překládání se s ním často přu – což podněcuje i jeho dar formulovat jak brilantně, tak provokativně. Právě tahle provokativnost je pro mě na něm možná to nejcennější: Hillman má ve zvyku říkat překvapivé věci, někdy až nehoráznosti, ale zároveň je to autor natolik inteligentní, vzdělaný a seriózní, že ho nelze brát na lehkou váhu – a to i tam, kde je s ním těžké souhlasit. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že Hillmanovy texty nutí i čtenáře, který s ním mnohdy vášnivě nesouhlasí, k tomu, aby pečlivě promýšlel vlastní východiska a přesvědčení – a někdy i aby je skutečně přehodnotil.

 

 

 

 

 

středa 17. září 2025

Klímův Dios, Diův Klíma

Blíží se předpředpředpředpremiéra krásovské inscenace dramatu Ladislava Klímy Dios, a tak sem dávám svůj komentář k tomuto podivuhodnému textu tohoto podivuhodného autora. Text má dvě části, ale tentokrát je sem dávám ve správném pořadí. Jen na vysvětlenou: Ladislava Klímu jsem měl vždycky opravdu moc rád, čtu ho s přestávkami už déle než třicet let, a času nad ním stráveného opravdu nelituju. Tyhle moje texty působí, jako by mi trochu lezl na nervy - což v době jejich sepsání byla vlastně pravda, protože jsem s ním tou dobou obcoval opravdu intenzivně a už jsem ho začínal mít trochu dost. Ale co hůř: když jsem se ke konci práce na tomhle textu znovu prokousával jeho deníky, začalo mi ho být poprvé v životě líto; jako by se mi tím několikaměsíčním intenzivním soustředěním na jeho texty povedlo nahlédnout trochu moc hluboko do jeho slabostí. A to jsem opravdu nechtěl: opravdu jsem mu chtěl věřit jeho silácké řeči, jeho suverenitu, jeho kouzlo... Jenže mi to přestalo jít. Jeho texty, které mi vždycky v duši zněly jako svižný vojenský pochod, se ve mně najednou proměnily v nářek... A na to u autora, kterého mám v takové úctě a lásce jako Klímu, nějak nemám nervy. Takhle se mi stala ta divná věc, že ho od té doby už nějak nejsem s to číst. Což mě trochu mrzí, ale zase jsem rád, že se mi to přihodilo až teď, když skoro nehrozí, že bych se k němu ještě někdy musel vrátit. No nic, tady jsou ty texty.   

 

1.

Ladislav Klíma: úvod zcela obecný a poněkud idiosynkratický

Dios jako filosofické drama

Dios je filosofické drama z pozdního Klímova tvůrčího období (jeho beletrii obecně nelze oddělovat od jeho filosofie); takže bychom si měli něco říct o něm jako mysliteli. V současné době máme už skoro kompletní, velmi pečlivě udělané Sebrané spisy, takže máme k pokusům o interpretaci k dispozici mnohem více (a mnohem spolehlivějšího) materiálu, než bylo k mání dřív, což by mohlo pomalu začít umožňovat i trochu věcnější interpretace – takříkajíc mimo adoraci i odsuzování.

Klíma jako myslitel; nesoustavné poznámky

Obecně se Klíma dříve často traktoval jako (více či méně podařený či nevydařený) epigon Nietzscheho, přičemž se kladl důraz na jeho návaznost také na Berkeleyho subjektivní idealismus, a také na Schopenhauera. Někteří interpreti jej čtou, jako by to byl v podstatě standardní moderní „katedrový“ filosof, který usiloval o vytvoření jakéhosi „systému“ – a z tohoto hlediska se pak obvykle buď právem vysloví v tom smyslu, že se mu to moc nepovedlo, anebo se pokoušejí hájit něco, co obhájit popravdě řečeno vlastně moc nejde. Případně se Klíma čte především jako literát: expresionista, předchůdce dadaismu či existencialismu či literatury absurdity. Nic z toho není vysloveně chybné (jakkoli by se s jednotlivými interpretacemi, jak už to s interpretacemi bývá, dalo samozřejmě taky polemizovat), ale raději bych se ho pokusil číst trochu jinak, a to řekněme jako mystika – a mystagóga. Ještě než se do toho pustím, jen na okraj podotýkám, že pro Klímu byli nejspíš docela důležití a do jisté míry i určující i další autoři, o nichž se v souvislosti s ním až tak často nemluví. Konkrétně to byl nejspíš Stirner (který podle všeho ovlivnil i Nietzscheho); dál Spinoza (moc bych za to nedal, že Klímovo „komandování afektů“ v konkrétních případech dluží docela dost Etice, a koneckonců i jeho mystičtější, lehce panteizující polohy mají trochu spinozovský nádech). Konečně je tu Dostojevský; ten hlavně v beletrii. Vezměme v úvahu, že se potká jen málo tak věrných a reálných ztělesnění Kirillova, jako byl v praxi samotný Klíma (do nekonečna odkládající vlastní sebevraždu, která měla zároveň být i jeho apoteózou); Klímovi „nadlidé“ v sobě myslím obsahují víc než jen stopové množství Stavrogina, a koneckonců jeho imoralismus se zdá být antitezí toho, jak krizi morálky řešil Dostojevský. Klíma ruské myšlení nějak sledoval (existuje jeho celkem zajímavé pojednání o Solovjevovi) a Dostojevského četl a opakovaně zmiňuje. Rovněž často zmiňuje i cituje Grabbeho (mimochodem rozhodně častěji než Berkeleyho, který se v souvislosti s ním zmiňuje vždycky).

Na okraj poznamenejme, že lze sledovat taky Klímovo podivné příbuzenství s Kafkou. Ti dva se nejspíš neznali a není moc pravděpodobné, že by četli svoje texty, nicméně byli to současníci a krajané a jejich díla k sobě mají v některých ohledech podivuhodně blízko. Oba tematizují v konečném důsledku absurdní svět ovládaný iracionální vůlí a jejich hrdinové jsou v tomto světě do značné míry ztracení. Kafka k této vizi přistupuje z pozice takříkajíc masochistické (ostatně sám měl patrně skutečně masochistické sklony), Klíma (rovněž v tomto směru inklinující) sadistické: lze si docela dobře představit setkání jejich hlavních postav: tajemní Páni ze Zámku by docela dobře mohli být klímovští nadlidé; v Klímových textech by pana K. mohl klidně terorizovat některý z jeho hrdinů, třeba i Dios. Docela pozoruhodné je, že „sadistní“ Klíma byl v reálném životě ztělesněním bezmoci a porážky, zatímco „masochistní“ Kafka, doktor práv a velmi úspěšný pojišťovací úředník, si ve své době naopak vedl velmi dobře. Nabízí se myšlenka, že oba tematizují (více či méně vědomě) absurdní svět završené průmyslové revoluce, vrcholící modernity – v době (probíhajících či hrozících) světových válek a hospodářských i společenských turbulencí –, v němž vládnou nezbadatelné a zjevně lidskému životu mnohdy nepřátelské síly, s nimiž se těžko vyjednává, ale zároveň je těžké se vyhnout alespoň pokusům o to. Zároveň bychom měli mít na paměti, že se oběma autorům zřejmě vnucuje otázka, nakolik jsou síly vládnoucí lidskému životu „božské“ – a které že síly to vlastně jsou; což je vzhledem k očividné lhostejnosti (až zlomyslnosti) těchto mocností poněkud povážlivé v souvislosti s povahou samotné skutečnosti. 

 

Co se týče Klímova místa v dějinách filosofie, jak ji obvykle známe z dob studia: můžeme samozřejmě konstatovat, že je Klíma více méně bezvýznamná a marginální postava na samém jejich okraji. Ale také lze říct, že Klíma v jistém smyslu předznamenal tendence, které se objevily i ve zcela (či alespoň více méně) etablované „katedrové“ filosofii až několik desetiletí po něm, a to chápat filosofii jako styl života či životní formu (Hadot), případně dokonce jako snahu o dosažení božství (Uždavinys, Kingsley, Shaw a další); tito a spříznění autoři nicméně většinou nenárokují (aspoň ne úplně otevřeně; nejblíž něčemu takovému je z uvedených místy Kingsley), že by sami provozovali filosofii v tomto smyslu, ale prostě tvrdí, a to nejspíš právem, že (přinejmenším) starověká filosofie takhle vypadala – a to, co známe jako filosofii dnes, že je v podstatě pozdní a nepříliš zdařilý derivát, ochuzený o to podstatné. Starověká (a možná i pozdější) filosofie byla samotným úsilím sebe-kultivace, přičemž texty byly jejím vedlejším produktem, případně oporou samotné duchovní praxe (kterou bychom si mohli představovat spíš třeba jako praxi dnešního buddhismu – a to jak hinajánového či mahájánového, tak – třeba v případě platónské theurgie – tantrického /k tomu vizme mj. G. Shawa nebo A. Uždavinyse/). Klíma se naproti tomu – a patrně v podstatě bez znalosti příslušných historických souvislostí a v domnění, že je naprostý solitér a průkopník čehosi zcela nebývalého – pokoušel v podstatě takto chápanou filosofii uskutečňovat ve svém vlastním životě. Jeho texty můžeme chápat jako vedlejší produkt tohoto úsilí – a koneckonců i jeho ztroskotání.

 

Gnóze jako jádro Klímova myšlení?

Jen na okraj a úvod: gnózi beru jako určitý stav vědomí a bytí, v němž mizí rozdíl mezi „subjektem“ a „objektem“. Obvykle se (Versluis) rozlišuje 1/ gnóze, která se týká kosmu (tj. zmizení rozdílu mezi „sebou“ a „světem“; a 2/ gnóze, která se týká božství (tj. rozpoznání prvotní neduality, z níž svět i duše vyvěrají, a vlastní neoddělitelnosti od ní). Popravdě řečeno bych za sebe doplnil 3/ ještě „gnózi“, která se týká druhé osoby – přičemž její relativně obvyklou formou může být sex (jakkoli bych jako „gnózi“ kvalifikoval jen koitus takříkajíc kvalifikovaný, tj. probíhající mezi lidmi, kteří jsou alespoň v nějaké míře schopní prvních dvou uvedených forem gnóze), a její formou nejvyšší nejspíš to, co se v kontextu živých a autentických esoterních tradic odehrává mezi mistrem a žákem (nejmenovaný výstřední rabín k tomu říkal cosi ve smyslu „Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti“ a moc krásně o tom myslím hovoří Platón v proslulém sedmém listu). Zdá se mi mimochodem příznačné, že u Klímy najdeme mnohé, co svědčí o tom, že byl v prvních dvou formách gnóze jako doma (tedy: na způsob pomíjivých zkušeností, nikoli dosažení stabilizace tohoto stavu, o jaké se usiluje a podle všeho se ho i dosahuje v zavedených duchovních tradicích usilujících o zbožštění), zatímco ta třetí se u něj v podstatě nemá jak objevit (a také neobjevuje: interpersonalita je pro solipsisty oříšek k nerozlousknutí).

Jádrem Klímova (filosofického) života – a tedy i myšlení a díla - tedy není nic jiného než to, co nazýval „Boží praxe“. Zdá se, že šlo o snahu sám sebe aktuálně a doslova vnímat a prožívat, zakoušet jako Boha; přičemž Bůh je zde jediné vědomí, které je nositelem, tvůrcem i vládcem celého světa a jádrem kteréhokoli jednotlivého jsoucna/mysli, a zároveň je to absolutní vůle být vším, která jako taková vše nese a sama ze sebe tvoří. Jak přesně se toho Klíma snažil docílit a s jakým úspěchem, o tom sice máme v jeho textech mnohé, ale samozřejmě lze něco takového rekonstruovat jen do jisté míry. Zdá se, že jeho hlavním nástrojem byly „parole“, tedy výroky trochu typu pozitivních afirmací (a do jisté míry manter, protože používal i slova bez konkrétního smyslu, které měla jeho božství symbolicky zpřítomňovat), které si opakoval a tím se snažil vyvolat stav vědomí a bytí, kdy vše viděl „pod sebou“ a sám sebe zakoušel jako Boha. Příkladem takové „parole“ bylo třeba „Jsem absolutní vůle“, nicméně obměňoval je, do jisté míry systematicky, nebo alespoň cíleně s ohledem na situace, do kterých se dostával.

Jeho metafyzika jediného božského supersubjektu, který je vědomím a vůlí a je totožný se vším, co jest (což jsou vždy jen a pouze danosti vědomí, tímto vědomím/vůlí v konečném důsledku vytvářené), se zdá být ne snad úplně jen jako vedlejší produkt téhle praxe (i když některé jeho texty by se daly číst i tak), ale v každém případě z ní vychází. Ona praxe je tím, oč Klímovi (alespoň nakolik lze soudit z deníků a korespondence – a z čeho jiného bychom už nakonec soudit vlastně měli?) šlo nejvíc: psaní pro něj byla spíš zábava, případně způsob obživy. A možná mělo, aspoň pokud hovoříme o jeho beletrii včetně dramat, i takříkajíc autoterapeutickou funkci, která se mi zdá důležitá a pro uvažování o Diovi podstatná. Při čtení Klímových textů, zvláště deníků a korespondence, je patrné silné napětí, ne-li flagrantní rozpor, mezi jeho teorií (filosofií, která byla, jak sám někde psal, „autotheologií“ – tedy uvažováním o sobě samém jako o Bohu) a jeho životní praxí. Ve své filosofii byl Klíma zcela svrchovaným tvůrcem a vládcem veškerenstva, ale ve své životní praxi to byl, jak si dost bolestně uvědomoval, v podstatě zkrachovalec – a člověk nemusí mít nijak vytříbený psychologický cit (ani potřebu redukovat myšlení na psychologii), aby si všimnul, že čím hlouběji se propadal do své vpravdě nebetyčné chudoby a stále beznadějnějšího alkoholismu, tím exaltovanější je ve svých filosofických textech (deníky jsou v tomto směru četbou zajímavou, ale v jistém smyslu trýznivou). Zdá se mi, že se ve své beletrii (možná i nevědomě?) pokoušel tuhle situaci nějakým způsobem inscenovat; jako by se snažil svou (v reálném životě nepříliš funkční) filosofii testovat imaginárním světě příběhu. K tomu se ještě nejspíš vrátím, bude-li to Boží vůle, níže v souvislosti konkrétně s Diem.

 

Kontext a příbuzenstvo

Neměli bychom zapomenout, že kontextem Klímova filosofování a psaní byl svět po „smrti boha“, tedy svět, v němž křesťanství (resp. náboženství vůbec) ztratilo důvěryhodnost. Byl to také (náš, západní) svět, z nějž se už řadu staletí dříve v podstatě vytratil kontemplativní život, který patrně jako jediný může náboženství učinit důvěryhodným, protože se z obsahů víry právě v něm stávají obsahy živé zkušenosti. Klímu bychom mohli chápat jako jednoho z dlouhé řady myslitelů minulého století, kteří se snažili vzniklou mezeru nějak zaplnit – a dokonce bychom ho mohli zařadit i do skupiny těch, kdo byli na dobré stopě, když se snažili ne jen verbálně či konceptuálně „myslet“ jakousi náhradní religiozitu, ale přímo obnovit (resp. vytvořit) jakousi moderní formu kontemplativního života. Můžeme jej tak vidět v blízkosti autorů, z nichž mnozí se přinejmenším částečně řadí do dějin západního esoterismu nebo do jejich blízkosti (jakkoli Klímu vzdor některým nepřímým indiciím nelze pokládat za součást těchto dějin, jak na tom důrazně trvá editorka jeho Spisů E. Abrams): může nás klidně napadnout další těžce závislý (především na heroinu) voluntarista, poněkud perverzní a neprávem proslulý mág Aleister Crowley, samozřejmě i C. G. Jung, který rovněž hledal „boha“ ve vlastním nitru (a k témuž vedl i své pacienty a kolegy), Gustav Meyrink (kterého Klíma – stejně jako Crowley a Jung – četl a zdá se, jako by zvláště na jeho beletrii měl jistý vliv; ostatně i jejich metafyzika je velmi podobná), a koneckonců bychom si mohli vzpomenout i na autory z pozoruhodné literární skupiny Vysoká hra a jejich „experimentální metafyziku“. Mohli by nás napadnout i autoři jako G. Bataille nebo E. Stachura – a řada dalších, protože problém, o němž je řeč, byl v minulém století takříkajíc ve vzduchu a řešení tohoto typu (obnova zkušenostně založené spirituality) bylo dost nasnadě. Čímž nechci říct, že by bylo snadné tento problém v praxi vyřešit; ostatně většina jmenovaných autorů neprožila nijak zdařilé životy a jejich snahy „vzít nebesa útokem“ ne vždy končily vítězstvím. Pravidlem byl spíše opak.

S těmito autory Klíma sdílí i problémy takového snažení, konkrétně absenci staletími prověřené, v kontextu řádné iniciační linie předávané asketické disciplíny, která umožňuje potřebnou transformaci vědomí a bytí uskutečnit, a to relativně bezpečně (třebaže za cenu značného úsilí). Značné komplikace přinášel řadě z nich i „nietzscheovský imoralismus“, který byl v těch dobách něco jako intelektuální kapavka a chytili jej a naletěli na něj (třeba i jen v tom, že se jím vážně zabývali) i myslitelé velmi bystří; nicméně s ním spojená neukázněnost a zpupnost jsou celkem spolehlivé prediktory osobnostního rozkladu, k němuž ostatně u velké části výše uvedených i jim podobných skutečně (přechodně či trvale, jako tomu bylo v Klímově případě) došlo. Konečně bychom měli upozornit na u některých rozšířený takříkajíc „protestantský“ nešvar, totiž přesvědčení, že pokud se někdo za něco prohlásí, už tím eo ipso je, a to v podstatě hned (a basta). Takový pokus o metafyzickou exaltaci „pouhou vůlí“ s sebou zpravidla nese nepříjemnou nutnost buďto odvysvětlit vše, co není s takto přijatým sebepojetím v souladu (jsem bůh, ale nic tomu vlastně nenasvědčuje, ba dokonce nejsem s to být ani obyčejným člověkem), anebo přehodnotit svoje přesvědčení i postoje. Klíma zvolil – ke své škodě, ale možná k našemu štěstí – možnost první.

Snad bychom mohli říct, že se moderní „faustovské“ nastavení mysli s pokusy o transcendenci (která se pak často zaměňuje s transgresí, což přináší nekonečné komplikace a beznadějný zmatek) snáší dosti špatně a vede k nevyhnutelnému pádu, nikoli k apoteóze. Klímova díla – včetně Dia – bychom mohli chápat i jako (autobiograficky laděné a založené) dramatizace nevyhnutelného krachu snahy dosáhnout božství prostřednictvím grandiózní rezignace na lidství. Vlastně jsme zase jednou neopustili půdu tragédie: hrdinova hybris vede k fatálnímu konci.

 

Mystagógie rozkladu

Na začátku jsem mluvil o tom, že bych Klímu rád četl hlavně jako mystika a mystagóga. Tady už můžu doplnit, v čem bych ho v rámci přípravy inscenace četl rád trochu „proti srsti“. Mám za to, že jako mystik Klíma (podobně jako mnoho dalších) havaroval – což je mnohem odvážnější a důstojnější, než se o dosažení „toho nejvyššího“ ani nesnažit, takže jej nechci soudit ani snižovat, ale rád bych ho vzal vážně (tedy: nikoli jako běžného filosofa nebo literáta, ale jako zjevujícího se boha) a pokusil se mu porozumět. Jeho „mystagógie“ pak, zdá se mi – a takhle bych to rád četl – nespočívá v tom, že by nás (nebo, chraň Bůh, diváky) měl uvést na cestu své filosofie: pokud bychom jej četli takhle „po srsti“, po lidech by to steklo (protože lidé většinou nejsou tak šílení, jako byl Klíma, aby pak brali svůj „božský“ status vážně a se všemi důsledky), anebo by se nám možná někdo zbláznil (ne že by se to s Klímou občas nedělo; pamětníci si ještě vzpomenou na dobu před dvaceti lety, kdy jsme dělali Sternenhocha). Naopak bych rád viděl jeho drama jako inscenaci neřešitelného konfliktu mezi snahou dospět k zbožštění a „moderním“ nastavením mysli; jako drama rádobysvrchovaných imoralistických uchazečů o status nietzscheovského nadčlověka s veškerou jejich (malou, ale vskutku naší) velkolepostí, ale hlavně v celé jejich/naší ubohosti samozvaných prezidentů vesmíru. Nelze si totiž nevšimnout, že Klíma nebyl po teoretické stránce nijak daleko od toho, co libovolný tyran, diktátor či zločinec (jako jsou kladní hrdinové jeho knih) dělá v praxi – a co by leckterý prostý občan v praxi velmi rád dělal, jen kdyby mohl. Jeho texty nám myslím ukazují něco celkem triviálního: totiž že (i luciferská, a právě ta) pýcha předchází pád. Proto pokládám za zásadní, abychom Dia odehráli takového, jaký je: totiž jako gaunera a slabocha; a aby jeho apoteóza na konci (zcela v souladu s Klímovou filosofií) neústila nikam jinam než na samotný začátek téhož příběhu, který k ní vedl (neboli: nevedl, protože nevede nikam a přechodné zbožštění není žádné zbožštění). Právě opakování zkušenosti, že člověku není dovoleno vše – a to ani tehdy, když prohlásí „boha“ (ať už tím myslí cokoli) za mrtvého, ani když se za něj prohlásí sám –, se mi zdá jako klíč k Diovi. Řekněme, že bych ho rád vzal (společně s filosofií i životem jeho autora) jako svědectví o spravedlnosti, která je inherentní skutečnosti samotné – a lekce, které jsme zatím nepochopili, si s námi neváhá zopakovat, kolikrát to bude zapotřebí.

Goetheho Faust někde na začátku předělává (ostatně poněkud nejapně: říká se, že si zde Goethe dělal srandu z Fichta, ale to nevím jistě) prolog Janova evangelia: na počátku podle něj prý nebyl logos (tj. slovo, ale mj. taky „řád“), ale čin – tedy vlastně vůle. Mám za to, že i Klímův voluntarismus v podstatě vyplývá z jeho iracionalismu: hned na začátku knihy Svět jako vědomí a nic zruší logiku (logos!) a svět de facto prohlásí za absurdní frašku a špatný vtip; a v takovém světě opravdu není nic směrodatnějšího než vůle: tam, kde skutečnost nemá žádný inherentní řád, jde nakonec jen o to, kdo si co prosadí. Tenebra jako by Diovi potichu – leč důrazně a přesvědčivě – říkala, že je to přece jen trochu složitější: ani velké vypětí vůle svalnatého herkulovského ega (vědomí je myslím podle Freuda z definice to, co ovládá příčně pruhované svalstvo; proto myslím Hillman často mluví právě o herkulovském egu) nezamezí laskavým bohyním, aby nás přišly navštívit. Po zkušenostech posledních staletí bychom neměli dělat ze zla a hříchu pouhou odbočku na cestě ke spáse či apoteóze, ba právě naopak: a právě proto je zásadní, aby drama (koneckonců v souladu s Klímovou koncepcí věčného návratu!) nekončilo happyendem, ale aby přechodná apoteóza ústila na začátek téhož příběhu: k zaseknuté desce s maniodepresivním kolotočem triumfu a trýzně. Myslím, že by to Faustovi ani Diovi nemělo projít nijak lacino. Ani na divadle.

 

 

 

2

Dios jako drama: smysl a jeho absence

V zásadě je to drama míněno nejspíš jako příběh o tom, jak nositel absolutní vůle dospívá ke zbožštění tím, že obejme tu nejzazší hrůzu a jinakost a tím se stane vším. Důležitý je motiv mrtvé/zavražděné ženy/milenky, která se vrací z hrobu jako („slavná“) Nemesis, vykonává pomstu na svém vrahovi, ale tím se zároveň stává (rituálním?) nástrojem (liturgického dramatu) jeho konečné apoteózy. Takový příběh je u Klímy frekventovaný, najdeme ho v různých obměnách např. v Utrpení knížete Sternenhocha a Slavné Nemesis a objevuje se i v dalších prózách. Jak bude patrné dál, docela rád bych sice ctil Klímův záměr, ale podíval bych se trochu i na to, co drama prozrazuje tak trochu navzdory svému autorovi.

Pokusme se podívat, o čem by ten příběh vlastně mohl být.

1) Asi tu bude něco osobní psychologie: Klímovi v raném věku zemřela většina ženských postav, s nimiž měl nějaké vztahy. Milostný vztah s mrtvou (zavražděnou: snad pocit viny?) je možná opravdu Klímova osobní idiosynkrasie; sadismus by mohl být výrazem hněvu na zemřelé (a zároveň na ženy obecně, s nimiž to autor Dia, nakolik lze soudit z dochovaných dokladů, opravdu moc neuměl) a literární ztvárňování by se dalo chápat jako výraz tohoto kvazioidipovského dramatu. Podotýkám, že se u (někdy zdvojených) postav žen u Klímy objevují barvy modrá/červená (nebo růžová); přičemž modrá + červná = fialová, která v arteterapii souvisí s matkou (a schizofrenií); jako by klímovské mariánské spasitelky (Gyna) lilití mrchy (Tenebra) dohromady dávaly jednu postavu ženy/matky, která je blahodárná i hrozivá, „kolébka i hrob“. Na tom všem nejspíš něco bude, ale je to přece jen trochu povrchní, takže se pokusím pokračovat.

2) Tenebra (a spol.) jako faustovská „prodaná duše“, navracející se z pekla. V moderní mentalitě (a v každém případě kultuře) se zdá být celkem významný „faustovský“ motiv už od šestnáctého století, kdy se objevuje poprvé (pokud nepočítáme nějaké starší náběhy). Obecně se spojuje s dobyvačným a zpupným intelektem a dobýváním vnějšího světa spojeným (nejspíš nevyhnutelně) s rezignací na vztah s transcendencí a věčný život; nicméně taky můžeme uvažovat o duši ve smyslu elementární citlivosti – a zároveň hlubiny samotného světa –, kterou je na heroické voluntaristické výpravě za „svalnatým“ (Hillman) nadlidstvím potřeba vytěsnit („zaprodat“). Nelze mít příliš rozvinutou empatii a dobrý kontakt s aktivitou vlastních zrcadlových neuronů, pokud chceme kolonizovat „primitivy“, a není možné mít přirozený vztah k přírodě, pokud si chceme uspořádat její velkoplošné průmyslové drancování. A pokud budeme brát „spásu“ jako „integritu“, celistvost, je zřejmé, že vytěsnit významnou část svého prožívání/bytí můžeme brát i jako zatracení. Masivní vytěsnění citlivosti a prožívání vlastního těla a emocionality se zdá být neoddělitelné od života v novověké městské společnosti – bez něj je těžké jít do fabriky, ale také fabriku vlastnit (a vykořisťovat všechny ty, kdo v ní pracují; pomysleme na dvacetihodinové pracovní doby malých dětí v dolech a další radosti průmyslové revoluce!). Možná se nějak takhle rodí to, co Freud „objevil“ jako „nevědomí“. Zavražděná a pohřbená milenka (s níž jsme „jedno tělo“), která se hrabe ven z hrobu a přináší zkázu (Viz třeba Poe, Zánik domu Usherů), je docela dobrá metafora toho, co dělá náš svět s duší: aneb Tenebra opět jako návrat – strašlivého i spásného – vytěsněného. Takže bychom mohli Dia (a koneckonců i Klímu) brát jako ztělesnění moderní „faustovské“ existence, a to ztělesnění tak drastické, že tematizuje i její definitivní (nebo přinejmenším opravdu důkladný, psychotický) duševní a duchovní rozpad. Podobně jako Goethe si v tom horroru pomáhá i Klíma tím, že dobrodružství nechává skončit apoteózou, tedy vlastně happyendem. Popravdě řečeno bych právě v tomhle směru nebyl tak optimistický. Což vlastně nebyl ani Klíma: i u něj sebevětší zbožštění končí vždy pádem a jediné, co zbývá, je v podstatě (spinozovská, stoická) láska k osudové nutnosti, s níž se děje vše, protože „absolutní vůle“ nemůže než právě chtít všechno, a to pořád dokola: být bůh zde znamená jen tolik, že se zítra můžete klidně probudit v pekle, a pokud se to nestane zítra, dříve či později se do pekla a všech mučíren, co kdy byly vynalezeny, vrátíte. Což je samozřejmě vyhlídka, ze které by se člověk mohl velmi snadno upít k smrti (aniž by mu to mohlo v tomto rozvrhu skutečnosti čemukoli jakkoli pomoci).

3) Podívejme se na další možnou významovou úroveň, řekněme iniciační. Pokud se na to díváme z hlediska hrdiny-nadčlověka in statu nascendi, jako je Dios (stejně jako další Klímovi hrdinové), je „Tenebra“ – temnota – pro něj jako pro ztělesnění světla (vůle a vědomí) tím, co musí integrovat, má-li se stát skutečně bohem, tedy vším. To není nijak banální problém; pokud chce člověk dospět k čemusi na způsob definitivního probuzení či božství, v zásadě se hraje o dosažení stavu, kdy je překonána veškerá, ale opravdu veškerá podmíněnost. Je celkem snadné nenechat se vyvést z míry tím, co je příjemné nebo relativně neutrální či snesitelné. Je koneckonců poměrně triviální nijak zvlášť nepodléhat tomu, co je svůdné – něco si odříct umí každý blbec. Ale dostat se přes krajní odpor, hrůzu, hnus, ponížení, bolest – to už je výzva. Klíma jde paradoxně trochu podobným směrem jako sv. František se svým objímáním malomocných žebráků a spousta dalších „bláznivých jogínů“; myslím, že tímhle směrem poukazuje i jeho obsese výkaly (smířit se s hovnem, a to nejen teoreticky, ale i zcela reálně, třeba ho pozřít, to opravdu není nic jednoduchého, a Klíma dobře ví, že kdo se chce stát vším, neměl by se toho zaleknout). Dia můžeme brát jako příběh o iniciaci sestupem do pekel – tedy v podobném duchu jako další jeho texty. Všimněme si, že Klíma nabízí v podstatě křesťanský mýtus, jen obrácený naruby: iniciační schéma odpovídá spíš cestě Lucifera (pýcha, která předchází pád), přičemž Klíma věří, že i tato (a možná jedině tato) cesta vede ke kýženému výsledku. Jung by z něj měl možná radost, pokud by za ním nepřišel jako pacient. Třebaže by mu samozřejmě vytýkal inflaci plynoucí ze ztotožnění s „archetypem“, a to vlastně právem.

Asi není nijak překvapivé, že bych si tím, že právě tohle je cesta ke zbožštění, s dovolením tak jistý nebyl; ostatně nic nenasvědčuje tomu, že by to skutečně někdy někomu takhle „fungovalo“. Zdá se, jako bychom se v tomto dramatu ve skutečnosti nacházeli (a možná opravdu spíš ztráceli) v jakési v konečném důsledku nezdařené (pseudo)iniciaci spojené s návratem vytěsněného a přihlíželi nepříliš zdařilé snaze o překonání psychopatologického oddělení od velké části sebe sama. „Svalnaté“ ego ovládne to, co ovládnout může: zdá se mu, že ovládlo všechno, ale ve skutečnosti je to (jak správně podotýká Iron hned na začátku) jen nepatrný zlomek skutečnosti. Pak přijde něco z toho, co ego neovládlo, protože to ovládnout silou vůle nelze: třeba tělesné procesy mimo příčně pruhované svalstvo, obsahy nevědomí, druzí lidé, únava, vyčerpání, nemoc… A vůbec všechno, co vůle neovlivní nebo o tom vědomí neví, nebo to dokonce potlačuje/vytěsňuje (= vidět nechce)… Obsese výkaly a mučením pak může být jakýsi krok stranou, snaha herkulovsky vzepřít „to nejtěžší“, aby se nemusely dělat mnohem jednodušší, ale pro dotyčného možná obtížnější věci, jako je třeba najít si práci, vypořádat se s alkoholismem, pokusit se integrovat intersubjektivitu... Podotýkám, že už jmenovaný Klímův duchovní bratranec A. Crowley šel skutečně tak daleko, že pojídal výkaly své milenky, aby jí prokázal své (rovněž nárokované) božství, ale přitom byl (vzdor těmto heroickým činům stále stejně) prakticky neschopný alespoň normálního života velmi podobně jako autor Dia.

Snad bychom tedy mohli drama brát spíš než jako iniciaci do Klímovy filosofie, která by nás měla uvést na cestu ke zbožštění, jako zrcadlo: zasvěcení do nevábných hlubin duše moderního člověka (tedy i naší), jejíž zpupné a tyranské sklony, které my sami spolu s ostatními relativně spořádanými spoluobčany cudně skrýváme, Klímovy postavy je rozehrávají (skoro) naplno. Stojí za zamyšlení, že Klímův dobrý kamarád František Zavřel nebyl ani trochu imunní vůči vábení fašismu a nacismu – a koneckonců fascinaci postavami diktátorů a masových vrahů (Napoleon, Žižka…) oba pánové sdíleli. Můžeme si klást otázku, jestli Klímovi nepomohlo k posmrtné slávě a pokračující přitažlivosti také to, že zemřel, ještě než se mohl za protektorátu v tomto směru projevit (možná by ho ale před úspěšnou kolaborací zachránilo, že byl český nacionalista, a navíc ještě psal velmi filosemitské články do nějakých židovských periodik). Dia bychom koneckonců mohli chápat jako potenciálního diktátora, pro kterého je nějaká ta hromada novopečených mrtvol v podstatě drobnost (přesně v tomto duchu se Klíma vyjadřoval o první světové válce!) –, a zároveň bychom mohli drama brát jako příběh o tom, že o takovou drobnost přece jen možná nejde.  

4) Pokud bychom se na drama podívali metafyzicky či teologicky, je to vlastně podobné. Absolutní vůle chce vše, jinak by nebyla absolutní, a jako taková musí chtít i vlastní zotročení, ztrátu své absolutnosti; chtělo by se říct „kenosis“. Příběh pak pojednává o tom, jak jde božství, absolutní vůle, samo k sobě tím, že samo v sobě překonává svůj nejzazší protiklad. Zároveň se tu nějak ukazuje problém Klímovy metafyziky, a to je po mém soudu především krátké spojení mezi konečnou subjektivitou se vší její podmíněností a „božskou“ absolutní subjektivitou (pokud něco takového vůbec existuje), která nese celou skutečnost – a taky, a možná ještě víc, problém intersubjektivity. Jinak řečeno: Klíma chce Dia hrát tak, jako by bylo možné tímto způsobem (transgrese, konfrontace s následky a jejich integrace a nakonec završení: což se mi zdá jako taková zvláštní, specificky moderní variace, ne-li nechtěná parodie, na tradiční mystickou triádu očištění-osvícení-završení) k absolutnu (či spíše absolutnosti) skutečně dospět; mně se spíš zdá, že je to prokopávání slepé uličky, která se zdá nekonečná jen proto, že ústí sama do sebe – a lze v ní proto bloudit třeba navěky.

V Klímově rozvrhu totiž je přítomen jakýsi (staronový) „bůh“, ale schází v něm skutečná transcendence: absolutně svobodný bůh musí chtít vše, tudíž i sebe-zotročení, přičemž z cyklického inscenování všech možných (a věru i nemožných, jak můžeme na stovkách úchvatných stránek číst třeba v Klímově Velkém romanu) situací není úniku; kdo se povyšuje, nutně je ponížen, a takto pořád dokola: paradoxně (resp. možná příznačně) zde neschází jen skutečná transcendence, ale také intersubjektivita spojená se vzájemným uznáním zúčastněných (coby nositelů transcendence, přinejmenším potenciální). Klíma jako by zůstával v zajetí vztahu otrok/pán: kdo nevidí vše pod sebou, je něčemu otrokem: rovnocenný (třeba láskyplný) vztah jako by u něj nejen nebyl, ale také neměl jak existovat. Myslím, že to souvisí: z hlediska takříkajíc řádných tradic je skutečné božství neoddělitelné od lásky – pokud s ní není totožné – a skutečné zbožštění zase od pokory; luciferská cesta pýchy a pádu vede jen ke špatné nekonečnosti opakování stále týchž chyb. Jen některé (celkem příznačně hlavně ony pohrdané ženy) postavy jako by se z toho vymykaly a kráčely cestou kenosis – přičemž nepodléhají ani drastickému zotročení, ani velikášským fantaziím. Skoro se zdá, jako by Klímu korigovala logika příběhu, dramatu a vyprávění právě tam, kde možná skutečně dělá chybu. A to je pěkné.






3

Ještě pár poznámek po veřejné zkoušce, abychom komentář trochu přiblížili samotné inscenaci.

 

První věc. Když se to řekne zcela jednoduše, obraz světa, který Klíma nabízí, je v podstatě Matrix (ten jsme snad všichni viděli), nicméně tam, kde v matrixu existuje dualita počítačové simulace / „skutečné“ skutečnosti, u Klímy jsou jen různé formy matrixu, tedy fantasmagorického snění božské subjektivity (a ta je jedinou „skutečnou“ skutečností, možná). Taky tam není víc subjektů, ale jen jediný, který se sám sobě jeví prizmatem různých konečných subjektivit jako mnohost bytostí, což je nicméně v konečném důsledku iluze – nebo vtip, „propastně hrůzná groteska“. A konečně: matrix sám je „logický“, tj. jako naprogramovaný má určitou předvídatelnou, nahlédnutelnou, a v podstatě racionální strukturu, zatímco u Klímy není žádný „logos“ (ani ve smyslu „programu“, třeba „zlého“, ale přece jen aspoň trochu pochopitelného) skutečnosti, jen samotná Vůle – tj. neplatí to, co kdo naprogramuje, ale co kdo prosadí.

Klíma/Dios usiluje o to, aby se z něj stal „Neo“, který však bude de facto zároveň „Architekt“ a „Vědma“ (a svým způsobem i agent Smith), ale jeho problém je v tom, že se sice stal Architektem – jeho vědomá vůle je takřka božská, a právě proto mu ostatní, jejichž vůle je méně mocná, leží u nohou –, ale ještě se nestal Vědmou, která k němu přichází tak trochu v převleku za agenta Smithe v sukních (i bez nich, o kalhotkách nemluvě) jako Tenebra. Řekl bych, že to Klíma pojímal opravdu až takhle radikálně, a jeho Dios nepochybně též – tedy nejde o dosažení „všemohoucnosti“ a naprosté suverenity v nějakém obrazném či metaforickém smyslu, ale zcela doslova. Pro Klímu byl Nietzscheho „nadčlověk“ ještě přespříliš skromná představa; což je svým způsobem velmi křesťanský postoj, třebaže by nám to asi milovaný klasik (myslím Klímu; Nietzsche spíš trochu sarkasticky ano) nepodepsal. Zpět.

Dia musíme chápat jako člověka, který směřuje k něčemu takovému; a tudíž od něj nemůžeme (a neměli bychom) čekat nic moc „lidského“ (protože u Klímy je vše „lidské“ automaticky lidské „příliš“). Nemá úplně zájem o běžné záležitosti a proti ostatním zpočátku působí jako monolit, maska, loutka, nebo možná jako jediná skutečná bytost mezi nimi; v každém případě jako někdo jiný než ti druzí, a to ve smyslu spíše ontologickém (= jeho způsob bytí je radikálně odlišný od běžných smrtelníků, nebo k tomu aspoň směřuje), než třeba (jen) psychologickém. Chápat to a hrát jinak znamená se s Klímou minout a skončit v banálním realistickém dramatu.

Pokud bychom si chtěli aspoň trochu představit, jak by mohl stav vědomí/bytí, o kterém je řeč, vypadat, resp. jak by mohla vypadat snaha ho dosáhnout, v podstatě by se dala i experimentálně zakusit disociace samotného vědomí od jeho obsahů: vše, co vnímám, ať už je to ve vnějším, nebo vnitřním světě, je „objektem“ vědomí, který lze přinejmenším abstraktně oddělit od zakoušejícího „subjektu“ – což se i konkrétně dost dělá v rámci některých meditačních praxí (u nás je notoricky známá třeba tzv. átmavičára), případně se to dá na vlastní nebezpečí vyzkoušet třeba na některých spíše nelegálních látkách, což samozřejmě nedoporučuju, ale nemohu nekonstatovat, že jistý psychotický rozměr Klímovy imaginace nelze podceňovat, a právě různá psychedelika jsou celkem osvědčený způsob, jak se do takových stavů dostat, aniž by nějak zásadně hrozilo, že se člověk už nikdy nevrátí (ne že by se i to občas nestalo: kdo se bojí, do tohoto lesa by raději chodit neměl). Zvláštnost Klímova tkví v podstatě hlavně v tom, že se mu tahle oproštěná, „transcendentální“ subjektivita spojila s jakousi schopenhauerovsko-nietzscheovskou iracionální (a taky/tudíž amorální) vůlí; což je trochu podivné a nejspíš by se o tom, jak k něčemu takovému mohlo dojít, dala (a snad i měla) napsat poměrně rozsáhlá studie, ale na takovou práci by mě nenachytal, takže s jistou úlevou jen konstatuju, že to tak prostě bylo. Snad ještě nesměrodatně podotýkám, že se na to nejspíš zadělávalo už ve starém nominalismu, pak v pietistické teosofii a německé klasické filosofii (kdyby se v tom náhodou chtěl někdo hrabat), a přinejmenším psychologicky by to asi bylo nemyslitelné, kdyby se romantický titanismus někde cestou nepotkal s původního kontextu zbavenými orientálními naukami přežvýkanými Schopenhauerem, ale taky Blavatskou nebo Meyrinkem), ale s tím to nechávám plavat, sbohem a šáteček. 

Tohle píšu jen proto, abych to, o čem je Dios, trochu přiblížil tomu, na co si můžeme všichni nějak sáhnout. Zkusme si představit člověka, který bude mít intenzivní psychedelický zážitek, ale místo aby to vzal tak, že to byl „trip“, a poslušně se vrátil do běžné konsenzuální „reality“, to vezme jako tu správnou pilulku od Morfea a odebere se na cestu k dosažení božství. Přičemž bude pod vlivem nepříliš vhodně zvolené četby a osobních idiosynkrasií dostatečně pošetilý, aby začal ignorovat mravnost, ještě než se mu povede ovládnout aspoň gravitaci (nebo, když už jsme u toho, třeba i jen vlastní sklon k nemírnému holdování Bakchovi).

Krátce: u Klímy není nic takového jako „pouhá“ literatura. Klíma, ať už si oněm jinak budeme myslet cokoli, přinejmenším mluvil vážně a jeho slova nebyla daleko od jeho existence: byl připraven za svou filosofii položit život, a v jistém smyslu to taky udělal. Rád bych viděl toho smělce, který by z toho vážně chtěl mít srandu. Rád si představuju, jak nad jeho smrtelnou postelí po všech těch trýznivých eskapádách, vlastně tak typických pro hemžení v sublunární sféře, zní hlas z nebe: „Je zachráněn!“

 

Ale nechme fiktivní epilog v nebi fiktivním epilogem v nebi a vraťme se mezi trní a hloží pozemské existence.

Takový životní projekt, o jaký se pokoušel Klíma, v našem světě působí poněkud šíleně, ale znovu podotýkám, že na něm vlastně není nic tak strašně neobvyklého. V každé tradiční kultuře (tj. všude mimo těch srandovních posledních pár desítek, maximálně snad stovek let na Západě, po kterých je, světe div se, planeta na pokraji kolapsu – a někdo by si mohl myslet, že to s bizarní lidovou pověrou, zvanou sekulární ateismus, možná bude i nějak souviset) něco takového, jako život zcela zasvěcený zkušenostnímu poznání božství existuje, ale důležité je, že lidé, u nichž se (zpravidla v dospívání, jako tomu bylo u Klímy) začnou projevovat známky náběhu na svatost nebo něco podobného (cosi jako „šamanská“ či „psychospirituální“ krize), v tom nejsou sami a mají zpravidla k dispozici zkušené průvodce, kteří takovým procesem už prošli, a konzistentní symbolický (mytický, metafyzický) rámec, ve kterém neobvyklé zkušenosti dávají smysl a lze je integrovat s běžným životem – nemluvě o společnosti, v níž mají své nezastupitelné a významné místo (což prospívá oběma stranám; bez téhle společenské vazby se z potenciálního duchovního stává marginál či psychotik a společnost je odkázaná na služby různých více či méně skurilních terapeutů či koučů, kteří vám, když jde do tuhého, moc nepomohou, protože „tam“ většinou nikdy nebyli).

Problém Klímův myslím spočíval v tom, že se (stejně jako mnoho dalších) v takové situaci ocitl bez jakékoli opory a musel se v ní nějak orientovat sám, přičemž mu byl duchovním průvodcem hlavně Nietzsche, což je sice autor nepopiratelně velký, ale zrovna s tímhle člověku moc nepomůže, spíš naopak.

 

Klíma ve svých prózách a dramatech na sklonku života znovu a znovu inscenuje svou „iniciaci“, ale de facto taky své ztroskotání. A o tom je myslím Dios: vědomě se v něm hovoří o cestě k nejvyššímu zasvěcení, ale bezděky autor pojmenovává i to, na čem havaroval. Obojí mi připadá důležité a obojí by v inscenaci mělo být přítomné. V prvním plánu musíme u každé postavy/scény uchopit, jak to myslel Klíma – ale ve druhém taky to, co se zde říká o jeho (celkem evidentním) neúspěchu. Vnímám to jako svého druhu (auto)exorcismus moderní mysli, podobně jako u Zavřelova Napoleona. V případě Napoleonově místo oslavy diktátora tematizujeme diktaturu jako mokrý sen poněkud psychotických a nerealisticky velikášských šílenců – tedy nás, úřadujících „prezidentů vesmíru“ (nebo možná jeho režisérů?). Dia bych bral jako cestopis o výpravě do uličky, která je slepá, ale prokopávaná byla do jisté míry správným směrem. Nepodněcoval bych k jejímu dalšímu prokopávání, ale bral bych to jako možnost se na ni pozorně podívat a nechat se poučit její velkolepostí, ale i nepříliš vábným vyústěním: kladivo na anonymní egodeisty.

Rozumím tomu, že tohle všechno může působit trochu odtažitě, jenže problém je v tom, že s Klímou to prostě je přesně takhle komplikované, protože byl na poměry obvyklé v civilizovaných částech našeho světa až příliš šílený (nebo možná normální, jak se to vezme), než aby byl snadno srozumitelný lidem nemocným normózou, a zvláštěpak Čechům, tomu „statnému národu“, jak trochu zoufale psal Mácha. Je snadné podlehnout pokušení si ho nějak zlidštit, anebo se realitě naopak bránit jeho přemrštěnou a záměrně slepou (většinou přinejmenším lehce ironickou) glorifikací. Lze se s ním mnoha způsoby minout, třeba tím, že se pokusíme udělat hezké divadélko, které se bude aspoň někomu líbit – a třeba nás za ně někdo i pochválí. Anebo se můžeme pokusit s Klímou skutečně vyrovnat – ale cesta k tomu vede nejspíš zhruba tudy. Asi jsou i jiné cesty, ale tahle mi po všech těch letech s ním připadá jako relativně nejschůdnější. Myslím, že je věc elementární slušnosti brát autora vážně (a když bez jakékoli dvojznačnosti něco říká, věřit mu, že to tak i myslí, i kdyby mluvil třeba o tom, že je jeho filosofie vlastně egodeismem a „autotheologií“), ale zároveň si nenalhávat, že při podniku, který by byl hodně náročný i pro připraveného a patřičně disponovaného, neudělal žádnou chybu – když je celkem evidentní, že se něco pokazilo. A o tom celém pojednává jeho dílo, v němž se nejedná o literaturu pro literaturu – i když se to samozřejmě čte moc pěkně –, ale smrtelně vážný, jakkoli samozřejmě někdy i značně humorný, existenciální boj na život a na smrt se sebou, světem – i bohem/Bohem.

 

A teď, s tímhle na paměti, něco málo k postavám.

 

Dios – myslím, že klíč k jeho postavě spočívá v tom, že on skutečně v sobě objevil onu „božskou“ subjektivitu / absolutní vůli, která u Klímy vytváří a nese celý svět – a také mu vládne –; a tohle nahlédnutí či tuhle intuici rozvinul praxí typu klímovských „parolí“, případně i poněkud rimbaudovským „rozrušováním smyslů“ a battaileovskou transgresí, a skutečně se mu podařilo tou vědomou (!) částí své bytosti dosáhnout stavu, kdy ho ostatní vnímají jako poloboha: dosáhnul jakési omezené, ale autentické svrchovanosti. Na začátku hry působí, jako by nebyl tak úplně člověk, spíš maska, loutka, modla, kus dřeva; není (a v žádném případě nemá být!) nijak lidský –  spíš naopak. V dalších částech on sám prochází svým ordálem a pašijemi, kdy se konfrontací se svou „stínovou“ stránkou, v tomto případě jakousi černočernou animou – a v neposlední řadě s řádem, který ho přesahuje (spravedlností / odplatou za zločin), dostane do stavu psychotického zhroucení; ten bychom nicméně, pokud to budeme chápat v souvislosti Klímova myšlení, mohli brát jako další tvář absolutna: šílené a iracionální božství, které ze sebe chrlí absurdní světy plné utrpení a zla a zakouší přitom nekonečnou bolest spojenou s nekonečnou rozkoší – a taky směšností/hrůzou (které jsou, jak víme z povídky „Jak bude po smrti“, sestry). Poté následuje apoteóza, při které, jak se zdá, Dios do jisté míry „křísí mrtvé“, ale zároveň je anihiluje, když je rozpoznává jako pouhé projekce své vlastní (= božské) mysli. Drama ale neříká, co říká Klíma jinde: totiž že je tu ve hře i věčný návrat, takže dosažení božství je jen dočasné – a tento příběh v konečném důsledku ústí zpátky na svůj začátek.

Ve druhém plánu můžeme Diovi přiznat i jeho skutečný stín, a to není ani tolik ten expresionistický horror o mrtvé nevěstě, ale spíš banální „světská“ realita neskonale namyšleného, bezpracně bohatého mladíka, který vlastně neumí nic lepšího než zavraždit svou odvrženou (a právem vzteklou) milenku a poté se zbláznit z výčitek svědomí; konečnou apoteózu bychom mohli brát i jako definitivní zřícení do psychózy – a je na nás, jestli to budeme brát jako šílenství jednoho mírně neobyčejného člověka, nebo šílenství opravdu pošetilého demiurga – vyjde to v podstatě na stejno. Takže můžeme číst Dia i jako psychopata a slabocha s přebujelým egem, který je za svou zhovadilost právem potrestán. Při inscenování by mělo dostat přednost první čtení, ale nemělo by se zakrývat, že je možné i tohle druhé. Viděno ode mě by bylo ideální, kdyby se odehrálo přesvědčivě to první a nechalo se na divákovi, aby se nakonec chytil (anebo, hrůza pomyslet, nechytil!) za nos, s kým/čím že se to celou dobu ztotožňoval a komu držel palce.

 

Tenebra – jeví se mi jako postava v podstatě tragická. Jestli dobře čtu, co se v dramatu děje, možná by se dala chápat jako poměrně banální náhodná kolemjdoucí, která měla tu smůlu, že se vyznačovala vzhledem, který v protagonistovi dramatu vyvolal cosi hlubšího, než možná oba zpočátku tušili. Tenebra se zdá být vlastně dost ordinérní ženská (dokonce i jako strašidlo!), z níž „slavnou“ Nemesis a ztělesnění věčné Noci, které se jak známo obává i samotný hromovládný Zeus (!), udělala Diova projekce. Takže se stává maskou osudových sil, kosmické temnoty a věčné Noci, šílenství – a nijak paradoxně i působivé spravedlnosti, kosmického řádu, který trestá zpupnost. V kontextu dramatu nemá v podstatě žádnou samostatnou existenci: je druhou polovinou Dia, kterou si on musí volky nevolky osvojit. Odtud její neodbytnost: ona si s ním nevyřizuje účty, ale nutí ho dospět k celistvosti, třeba i po zlém. Nebo jinak: ona tou celistvostí, která si pro něj přišla, vlastně je.

Zároveň ji můžeme vidět jako poněkud uvadající, z pochopitelných důvodů odvrženou milenku, která se mstí nejhůř, jak dovede, a jejíž velmi ženská a velmi nesmiřitelná nenávist sahá až za hrob (a vlastně i za víc hrobů). Svým způsobem se ale dá brát jako kladná postava – nebo přinejmenším lidsky pochopitelná a jediná, se kterou vlastně můžeme skutečně soucítit.

 

Gyna – je ta „mariánská“ část Diovy ženské části, odehraje mu milenku i matku. Je potřeba chápat, že její vztah k Diovi je směsí krajně intenzivního milostného citu (spojeného samozřejmě s erotickou přitažlivostí) a náboženské oddanosti. Ona od Dia nechce „lidskou“ odezvu – možná by ho ve skutečnosti nemilovala, kdyby ji dostala, protože ona miluje boha, ne člověka. Nicméně po takové odezvě „člověk v ní“ touží. Během Diova sestupu do pekel mu hraje matku/Marii – a opravdu bych si ji představil jako pietu: její božstvo je „na kříži“ a ona trpí spolu s ním, její duší proniká meč: panna sedmibolestná. Nepřipadá v úvahu nějaký lesbický vztah s Luisou, který se kdovíproč začal rozvíjet při veřejné zkoušce; ani v náznaku: Dios je její jediný. To už by spíš mohl Dios mít pletky s Ironem (koneckonců Dios není nikomu bezvýhradně oddaný; a proč by si páni filosofové nakonec nemohli v souladu s prastarou tradicí dopřávat trochu té homoerotiky?), což bych opravdu u tak jednoznačně heterosexuálního autora, jak byl Klíma, viděl nerad, ale v kontextu příběhu by to bylo uvěřitelnější.

Ve hře nic nenasvědčuje tomu, že by byla Gyna sexuálně neukojená; vedle božstva-Dia jí chybí lidské teplo, což nepochybně vnímá jako svůj hendikep, ale nemůže si pomoct. Schází jí, jak už bylo řečeno, od Dia lidská odezva (kterou jí Dios dávat opravdu nemůže a nesmí, pokud se z toho nemá stát banální a přiblbá lovestory!), ale tuhle absenci bere jako věc prozřetelnosti – problém pro ni není to, že nedostává, co by jako pouhý člověk chtěla, ale že po tom (já husa!) ještě pořád touží. Její hlavní spor je s Tenebrou; trochu paradoxně je Tenebra Diova věčná milenka, zatímco Gyna spíš časná. Gyna mu dává lidskou lásku, obětuje sebe a svůj cit Diovi, asi jako se obětovala na oltářích bohům zvířata (a s plným vědomím, že je tomu právě tak). Pomáhá mu nějak podstoupit jeho sestup do pekel a tím je pozitivním nástrojem jeho zbožštění (a myslím, že to bere jako čest). Naproti tomu Tenebra je spíš něco jako obětní nůž nebo obětník, přináší Diovi celistvost, a to i tím, že de facto ničí jeho vztah s Gynou (možná až příliš lidský?). Kdybychom to četli jako pašije, bude Gyna Marie a Tenebra řekněme ďábel, který nejdřív posedne Jidáše (a další protagonisty soudu a popravy) a poté si to s Kristem vyřídí osobně při jeho sestupu do pekelné jámy.

Zároveň bychom ale mohli Gynu vidět i jako zlatokopku, která nejdřív suverénně svrhne starší a okoukanou konkurentku a pak se podílí na její vraždě.

V každém případě je Gyna především Diovou oddanou milenkou; jeho vztah k ní se nese v duchu (tak nějak je to formulováno v Utrpení knížete Sternenhocha) „jsi jen trochu lepší kus masa, ale nežiju, abych žral“ – a jí se to hlavně líbí, protože je (jak tomu u Klímy s ženami bývá a být podle něj má) masochistka a ponížení Nejvyšším jí přináší vrcholnou rozkoš.

 

Iron – je zjevně Klímovo alter-ego, postava podobného typu jako Pulec v Lidské tragikomedii; vyšší člověk, který svoje nadání utopil v alkoholu. Paradoxně se zdá být nejúplnější a nejsamostatnější postavou; a kromě toho má svým způsobem navrch i nad Diem. Důvodem toho je, že on už tím, čím prochází Dios, prošel – a prohrál, pravda, ale má to za sebou a dospěl k jakési úplnosti. Ta analogie by se dala vyjádřit i tak, že dvojice Iron + „kořalička“ odpovídá dvojici Dios + Tenebra. Iron jako svým způsobem starší a dospělejší Diův bratr vůči němu může být skutečně ironický, ale zároveň ho obdivuje jako někoho, kdo může uspět tam, kde on sám selhal (i když by si na něj úplně nevsadil). Na konci dospívá k jakési kirillovovské částečné apoteóze pro zkrachovalce: v okamžiku svrchovanosti a se stoickým klidem milovníka opiátů (tohle přesedlání je tam důležitý motiv, opiáty skýtají vyrovnanost, které alkohol věru moc neposkytuje) zastřelí strašidlo i sebe. Ironie Ironova konce spočívá v tom, že i ve svém vrcholném okamžiku vlastně obojí zpacká: Tenebra zas vyleze z hrobu, co se se sebevraždy týče, musí ho dodělat Gyna. Právě  téhle ironii až do hořkého konce bychom mohli vidět poslední pozdrav jeho důslednosti a integrity.

Jako jediná postav Iron vlastně nemá „druhý plán“ – je kompaktní, zajedno sám se sebou; uchlastaný a odepsaný vyšší člověk – filosof. Je zvláštní, že na jedné straně jsou všechny postavy (včetně Irona) vlastně vyzářením Dia, ale taky by se to dalo vidět tak, že skutečným zřídlem dramatu je Iron/Klíma, který si vizualizuje prostřednictvím tance smrti Dia/Tenebry svůj vlastní osud – i zmar (od kterého Klíma v době sepisování Dia nebyl nijak daleko a musel to tušit).

 

 

Ostatní postavy jsou v podstatě jen rekvizity a při veřejné zkoušce dostávaly (trochu nepochopitelně) příliš mnoho prostoru. Kdyby se jim nechaly jen repliky, které posunují/vysvětlují hlavní dějovou linii, bylo by to lepší (a vzhledem k takříkajíc wagnerovské délce i jen torza inscenace by to bylo taky záhodno). Nemyslím, že by měly samy o sobě nějaký význam nebo hloubku, jsou to prostě komické vložky nebo (Dalvana) hlásné trouby, nic méně, ale taky nic více. Tady by se mělo škrtat nejvíc.