úterý 15. listopadu 2022

Nesoustavná ruminace na téma náboženství

 

Bylo nebylo

Druhdy jsem se ocitl ve zvláštní, trochu nezvyklé situaci; byl jsem pozván na jednu základní školu, abych v osmé třídě pověděl cosi o náboženství (taková věc se člověku, který má za ženu učitelku, dítě školou povinné a nepodaří se mu utajit, co vystudoval, klidně může stát). Pozvání jsem se s vědomím, jak obtížné je téma a omezené moje vědění, rozhodl s trochu těžkým srdcem přijmout; koneckonců jsem ale právě náboženství věnoval zhruba třicet let teoretického i praktického studia, takže se dalo čekat, že budu moci dospívajícím tvorům nastupující generace alespoň říct něco, co sami ještě znát nemohou, i kdyby to měla být jen prezentace vlastních omylů a chyb, jichž věru nebylo nijak málo. Pokusil jsem se k úkolu přistoupit v rámci možností, které mi nechávají jiné aktivity, zodpovědně, a připravil jsem si jakýsi obecný úvod, který v následujícím dávám ve formě, která ani nemá připomínat odborný text, k dispozici případným zájemcům. Vycházel jsem z po mém soudu zdařilých a pozoruhodných přednášek Jamese Cutsingera (Paths of Return; jinak je hromada jeho textů a materiálů na cutsinger.net), což je nedávno zesnulý perenialistický religionista blízký mému srdci, nicméně za to, co prezentuju, nesu plnou zodpovědnost sám, a není to věru míněno jako zjevení definitivní pravdy, ale jako jeden z možných přístupů k věci, který zkrátka z božího dopuštění aktuálně více méně zastávám, nebo aspoň mám většinou takový dojem. Kromě bezprostředního vlivu Cutsingerova je samozřejmě východiskem textu celkem rozsáhlá četba pramenné i další literatury k tématu, jednotlivá díla zde takto implicitně přítomná však neuvádím, je jich moc a už si ani nepamatuju, kterou myšlenku jsem převzal odkud. O originalitu neusiluju ze zásady, takže ji tu nehledejte. Asi bych měl podotknout, že můj pohled na otázku náboženství do značné míry ovlivnilo formální vzdělání v západní teologii a filosofii, celoživotní zájem o (především západní) esoterismus, dlouhotrvající angažmá v tibetském buddhismu, a samozřejmě taky tradicionalismus či perenialismus, který beru jako své teoretické, a do značné míry i praktické východisko. Tolik suchopárný úvod k rovněž suchopárnému pokračování.

Co by mohlo být náboženství aneb první nezáživný pokus o vymezení tématu

Pro začátek podotkněme, že člověk je podle všeho nevyléčitelně náboženský. V podstatě každá kultura či civilizace od pravěku až do současnosti měla něco, co bychom mohli stěží označit jinak než jako „náboženství“, a tam, kde náboženství začíná upadat, nebo dokonce mizet (zpravidla jen aby bylo nahrazeno lacinými imitacemi), to většinou jde s danou kulturou z kopce, jak můžeme vidět na vlastní oči kolem sebe v současné době. Tudíž by náboženství přinejmenším mohlo stát za vážnou pozornost každému, kdo by se chtěl aspoň trochu zorientovat v tom, co znamená být člověkem. Navíc nás zkušenost učí, že pokud se někdo chce stát „nenáboženským“, zpravidla dospěje jen k nějaké formě více méně pokřivené religiozity (asi jako člověka, který rezignuje na sexuální život, libido, co mu leze i ušima, taky snadno usvědčí z toho, že si ukousnul trochu moc velké sousto); dějiny myšlení posledních dvou staletí v tomto ohledu skýtají spoustu cenného, někdy dost zábavného materiálu. Pročež možná stojí za úvahu se s náboženstvím pokusit nějak otevřeně a vědomě vypořádat a neuhýbat před ním do levného agnosticismu, neb se zdá, jako bychom měli spíš na výběr žít nábožensky dobře, nebo špatně, než že bychom si mohli zvolit nábožensky žít, anebo nežít.

Důležitá poznámka: české slovo „náboženství“, v němž slyšíme zaznívat slovo „bůh“, může být zavádějící. Mnohé z toho, co celkem beze sporu pokládáme za náboženství, se více méně obejde bez „boha“ ve smyslu personálně pojaté transcendence – flagrantním příkladem toho je buddhismus (což je samozřejmě západní konstrukt, ale to nechme stranou; kdybychom si komplikovali všechno, co se zkomplikovat dá, nakonec bychom se nikam nedostali, takže prostě budu zde i dál takové drobné nesrovnalosti přeskakovat trochu podobně, jako by nakonec i ten Achilleus nějak tu želvu nejspíš předhonil a jako se šíp nějak přenese přes to, že se přes nic přenést vlastně nemůže, a prostě doletí, kam má. Život je zkrátka moc krátký, než abychom se zaráželi a zastavovali všude, kde bychom se koneckonců zarazit a zastavit mohli; jinak nic proti zarážení a zastavování, jsou to jistě činnosti či trpnosti někdy i libé a snad i bohulibé, nechť se od nich laskaví čtenáři ni spanilomyslné čtenářky nenechávají odradit; teď ale pojďme dál. Takže plnou parou vzad a zpět k věci.)

Možná šikovnější než „náboženství“ je latinské slovo religio, od nějž se odvozuje třebas anglické religion atd. Asi nejčastěji uváděná etymologie (re-ligare, znovu spojit) naznačuje, že je v lidské situaci cosi narušeného, přerušeného, rozpadlého, vymknutého či bědně nespojitého, co chce náboženství/religio napravit či vrátit do patřičného stavu. Skoro by se dalo říci, jako by v nás žila jakási vzpomínka na prvotní dokonalost, o kterou jsme (asi) nějak přišli; a teď nejde o to, jestli je to vzpomínka skutečná, nebo falešná; prostě jen konstatuju, že v lidských bytostech, které na svou lidskost nerezignovaly, bývá přítomná jakási touha po absolutní dokonalosti, která jako by se zakládala na nějakém přinejmenším vágním poznání čehosi takového. To mimochodem vidíme pokaždé, když na něčem poznáme, že to není „úplně ono“: tohle vědomí, že věci nejsou „úplně ono“, si jen těžko můžeme představit bez nějakého povědomí o tom, že a jak by mohly právě takové být. A náboženství představuje snahu tuhle trhlinu zacelit a ránu zhojit; chcete-li, je to pokus o dosažení stavu, který prostě „tak úplně ono“ je.

Nuda pokračuje: pokus o definici

Zkusil bych tedy nesměrodatně a zkusmo (a do značné míry s Cutsingerem) náboženství definovat zhruba jako „soubor nauk a praktik, jimiž se má dosáhnout toho ‚nejvyššího‘, ‚nejzazšího‘, ‚absolutna‘, ‚božství‘ atd.“. Dodal bych k tomu, že je to soubor sdílený více lidmi, není to věc čistě privátní, tj. náboženství má svůj společenský rozměr, ale možná i trochu naschvál vyznavačům dost rozšířeného přístupu, kdy se na tento sociální rozměr náboženství více méně redukuje, bych to nechal trochu stranou a soustředil se spíš na to, co po mém soudu tvoří samotné jeho jádro.

Taková definice si samozřejmě říká o jisté objasnění. Začnu u toho nejtěžšího, zbytek by už měl jít, doufejme, celkem snadno. Co že je tedy to „nejvyšší“, „nejzazší“, „božství“ atd.?

Byl bych hodně opatrný na jakékoli zpředmětňování a zavádění jakéhokoli „pánaboha“, kterého by bylo možné někde „najít“ či k němu „dojít“, protože by někde nějak „byl“ podobně, jako jsou třeba stoly, židle, opice, rakety, hvězdy, černé díry nebo Drdovi čerti (i ve fantazii znamená „někde“) – pokud jsem vůči něčemu jako subjekt proti objektu, vždycky je možné si představit ještě něco vyššího, neboli to, co by překonávalo tuto dualitu. No a samozřejmě bych se na druhou stranu nerad blížil nějakému radikálnímu monismu (tj. že je jen jedno božství a nic jiného a všechno, s čím se setkáváme, je prostě jen jeho projevem a pokládat to za cokoli svébytného je omyl /který je nicméně taky jeho projevem/ a podobně), neboť nehledě na absurdity s tím spjaté musím konstatovat, že se takového přístupu nejspíš týká stejná námitka: nějaké zcela nerozlišené „jedno“ bez čehokoli dalšího si beztak koleduje o to, aby se vůči němu vymezilo ještě něco druhého (třeba aspoň moc té iluze, kterou se nám dává jako mnohé, i když takové prý není), a nadto se vždycky dá myslet i něco vyššího, totiž to, co by (do očí bijící) dualitu i pluralitu zahrnulo, ale úplně nezrušilo (neboť málo platné, s tím, co je diferencované, se kromě trampot užije taky spousta švandy, o kterou by byla celkem škoda přijít), takže viz výše. Tudíž jsem příznivcem jakési střední cesty, kterou bych si nesměrodatně představoval zhruba tak, že by se dalo hovořit prostě o neduálním stavu absolutní dokonalosti, a to o stavu, který sice sám o sobě není odkázaný na jednotlivá jsoucna, která se v něm ráčí či neráčí vynacházet, nicméně kterékoli jsoucno se v něm může nakonec vynajít, aniž by se tím muselo automaticky zrušit, zaniknout a rozpustit.

Pozitivně bych takový stav asi mohl charakterizovat jako stav naplnění všech tužeb, řekněme jako absolutní blaženost. A negativně zas jako nepřítomnost veškeré strasti a podmíněnosti. Přičemž by samozřejmě šlo o dosažení trvalé, neb jiné by popravdě řečeno nebylo právě žádoucí, nebo by to přinejmenším nebyl cíl hodný vážného úsilí. Zároveň jde o stav, z nějž podle většiny náboženských tradic tak či onak vše pochází a má se k tomu tendenci, nebo přinejmenším alespoň nějakou šanci vrátit. Dodejme, že velcí světci všech solidních náboženských tradic – tedy lidé, o jejichž pravdomluvnosti ani příčetnosti nemáme žádný vážný a opodstatněný důvod pochybovat – shodně dosvědčují, že takového stavu lze nějak dosáhnout, a to dokonce ještě za života. A právě to je cílem náboženství (a taky je to asi to jediné, co je na něm, a popravdě řečeno i na lidském životě, skutečně zajímavého, resp. co ospravedlňuje všechny nepříjemnosti s obojím spjaté, co si budeme povídat). Mimochodem možná nejzajímavější a nejpříhodnější způsob, jak o takovém „stavu“ mluvit, je následující: berme to jako stav dokonalého „bdění“ či „probuzení“. A cestu k tomu – tedy celé náboženství, nakolik je hodné toho jména – bychom mohli brát jako snahu se probrat z mátožného polovědomí, které představuje běžný život.

Možná bychom mohli takový „stav“ přirovnat k vrcholu hory a jednotlivá náboženství k různým cestám na tento vrchol. Pozor: neříkám, že se po všech dá „až nahoru“ dojít, že jsou všechny cesty stejně dobré nebo že jsou všechny bezpečné. Vznášejí nicméně (přinejmenším implicitní) nárok, že na vrchol nebo směrem k němu vedou, a jejich hodnotu nelze posoudit jinak než zarathustrovským „dotazováním cest“ – koneckonců to jediné, co člověk může, pokud se chce na vrchol dostat, je prostě některou z cest si vybrat a po ní jít, jak to jen jde: kráčet ve stopách těch, kdo na vrchol došli (nebo se to o nich aspoň tvrdí). Jinak řečeno: vtip náboženského života není v údajně nezaujaté rozpravě o tom, která cesta je lepší, vedené v bezpečném závětří někde hluboko v údolí. Takové konání by nemělo valný smysl ani u bytostí nesmrtelných, ale u smrtelníků jde prostě a jednoduše o ztrátu času.

Rozpory, či spíše rozdíly mezi jednotlivými náboženstvími bychom, pokud se budeme držet obrazu hory, prostě mohli chápat jako odlišnosti v cestách vzhůru z různých stran, a v podstatě bychom mohli různá náboženství chápat jako konečná, a tím i omezená zjevení jednotlivých aspektů transcendentní pravdy, která samozřejmě své konečné manifestace přesahuje (jinak by nebyla moc transcendentní). Opět si ale nemyslím, že bychom měli zaujmout nějaký „neutrální“, nebo spíš povrchně eklektický postoj a vyzobávat z jednotlivých tradic to, co se nám hodí (to je dobré leda pro notorické obyvatele nížiny, kteří si rádi v pohodlí představují, že jsou „ve skutečnosti“ vysoko v horách). Adekvátní postoj je myslím snaha na své vlastní cestě pokročit co nejdál, a přitom jednak být vůči druhým tolerantní a nechávat je, ať si jdou, kudy sami chtějí a potřebují; a jednak brát odlišné tradice spíš jako možné obohacení o jiný úhel pohledu (což může být velmi zdravý lék proti omezenosti každého určitého náhledu) spíš než jako nekalou konkurenci nebo zplozence pekel.

Čtvero aspektů náboženství

Náboženství má obvykle několik hlavních aspektů. Obsahuje zaprvé nauku. Tu bychom, pokud se budeme držet příkladu s horou, mohli přirovnat k mapě; člověk se z ní s ohledem na danou cestu dozvídá, jak vznikla skutečnost, jaká je jeho role v ní, odkud přichází a kam jde, něco o povaze putujícího, cesty i cíle a tak dále.

Další věc, kterou obvykle náboženství obsahuje, je etika, tedy jakési poučení o tom, jak jednat. Zpravidla by se dala shrnout doporučením příliš (nebo pokud možno vůbec) neubližovat druhým bytostem (ani sobě), a taky zpravidla obsahuje jakési směrnice k zlepšení sebeovládání (neboť člověk nezřízený se k vysokohorskému výstupu prostě nehodí). Na Západě máme neblahým vlivem chabého pochopení některých třeba i zajímavých myslitelů (samozřejmě míním hlavně svého oblíbence Nietzscheho) tendenci etiku či morálku podceňovat; to se mi nicméně zdá dost na pováženou, neboť se to v praxi osvědčuje jen velmi bídně. Osobně bych si minimum (a svým způsobem taky maximum) etiky, a to vlastně i etiky náboženské, pro vlastní potřebu formuloval zhruba na způsob přikázání „nebuď debil“; což se mi zdá zcela postačující a dostatečně výmluvné, a co se mě týče, obsahuje to „celý zákon i proroky“, a nadto je to při troše sebereflexe zjevně práce na celý život, tedy alespoň, zdá se mi, pro mě. Což je na jednu stranu moje etické vyznání víry, na druhou stranu ale mám dojem, že se solidní náboženství na něčem zhruba tomu odpovídajícím v podstatě celkem shodnou. A naopak; když si třeba přečteme LaVeyovu „Satanskou bibli“, vidíme, že by se její morálka dala shrnout slovy „buď pokud možno co největší debil“, což mi připadá docela výmluvné i vzhledem k tomu, že jde o záměrný a explicitní výraz sil, které jdou takříkajíc „proti bohu“ – a myslím, že tyhle síly si není třeba představovat jako nějaké více méně půvabné čerty, ale prostě jako lidskou blbost, aroganci, chamtivost, závist a vztek – tedy opravdu nic pěkného, zároveň však něco, co v sobě bohužel máme všichni. A slušné náboženství by se dalo mimo jiné chápat i jako cesta k tomu, tuhle vnitřní bestii zvládnout aspoň natolik, aby moc neničila ostatní lidi, okolní svět ani nás samotné. Tolik k etice.

Dalším významným aspektem náboženství je umění, které s ním bývá zpravidla nějak spjato – snad by se to dalo chápat i tak, že božství se jako nejvyšší dokonalost přirozeně pojí i s krásou, a sakrální umění je jejím výrazem, nakolik je něco takového na zemi vůbec možné. K tomu bych podotknul jen tolik, že se mi právě umění zdá přinejmenším zpočátku jako dosti schůdná přístupová cesta ke kterémukoli konkrétnímu náboženství: pokud se někdo chce třeba dozvědět něco o západním křesťanství, aniž by se příliš nudil nebo riskoval znechucení (což hrozí, pokud se pustíme bez náležité přípravy do studia katechismu, bible nebo církevních dějin), docela bych mu doporučil třeba návštěvu gotické katedrály nebo poslech gregoriánského chorálu. Pokud chcete něco vědět o pravoslaví, podívejte se na ikony. A podobně. Mimochodem: různá obskurní, nevábná, a někdy i nebezpečná náboženská seskupení se zpravidla vyznačují právě tím, že zcela a naprosto postrádají nejen náboženské umění hodné toho jména, ale také byť i jen náznak dobrého vkusu.

A konečně se mi zdá být esencí náboženství samotná praxe – tedy všechny modlitby, obřady, meditace a tak dále. S tou se nelze skutečně obeznámit jinak než jejím prováděním (nepřestává mě překvapovat naivita odborníků, kteří nárokují poznání jakéhokoli náboženského útvaru, aniž by jej důkladně a dlouhodobě praktikovali), takže nezbývá než doporučit si na základě prvních tří něco zvolit a do čtvrtého se (s využitím a pomocí prvních tří) se vší horlivostí pustit.

Náhražky a imitace

Vzhledem k tomu, že nežijeme ve standardní situaci, kdy je lidská společnost jako taková prostoupena náboženskou praxí a do dané tradice je možné vrůstat přirozeně, je třeba se krátce zmínit i o různých náhražkách náboženství, které jsou laciné, třebaže mohou přijít dosti draho, a obecně bych je označil ideologie. Co to je? Představme si, že má člověk ve svém nitru, třeba v srdci, cosi na způsob „trůnu“, tedy privilegovaného, ústředního a stěžejního místa pro to „nejvyšší“ (které samozřejmě není z tohoto omezeného světa; viz výše). Berme to jako cosi na způsob svatyně v nejhlubší hloubi nebo na nejvyšší výsosti nitra, která dělá člověka člověkem (jinak jsme jen opravdu jen vykutálené a zlé opice, bez nichž by bylo na téhle planetě možná lépe). Ideologie vzniká, když se na tohle místo usadí „modla“, tedy něco světského, konečného, omezeného – a tím samozřejmě omezujícího až zotročujícího (neboť člověk je člověkem svou otevřeností absolutnímu, a když na místo téhle otevřenosti vrazí špunt něčeho konečného, jde proti svému nejhlubšímu určení a nutně se křiví a deformuje).

Ideologie nejrozšířenější a tak běžná, že ji není vždy snadné jako takovou – a jako nesamozřejmou – rozpoznat, je individualismus. Zde se na trůn ve vlastním nitru usadí samotný omezený profánní člověk, resp. jeho zlomek, řekněme tomu „ego“, a tím se „bohem“ stává on sám, jeho omezené náhledy, tužby, přání a cíle. O destruktivitě (a naprosté nesamozřejmosti) tohoto postoje, který se stal čímsi na způsob určující charakteristiky moderního sekulárního ateismu, se myslím není třeba začátkem 21. století příliš rozepisovat, stačí se trochu porozhlédnout a zamyslet.

Dále máme „světské ideologie“. V nich se na „trůn“ usadí kterákoli myšlenka či cíl, kterého lze dosáhnout prostředky z tohoto světa, do nějž také patří, a neobsahuje žádnou transcendenci. Typickým příkladem může být třeba komunismus či nacismus: dosažení spásy (pokud možno násilnou) reorganizací společnosti. V dnešní době a v té oblasti, kde žijeme, hrají takovou roli jak konspirační teorie o zvrhlém Západu a pokud možno násilné obrodě z Východu – třeba spojené s denacifikací; anebo z druhé strany třeba boj proti „patriarchátu“ a za práva „utlačovaných“, případně bitvy o „záchranu“ planety. Myslím, že rozdíl mezi prosazováním ideologie a normální společenskou angažovaností (třeba i správnou a ušlechtilou) spočívá ve fanatismu: člověk, který propadl ideologii, se chová, jako by bojoval za Dobro proti Zlu, ne jako zastánce určitého názoru, o kterém ví, že nemusí být správný, ale prostě se mu aktuálně zdá jako zhruba tak nejlepší (aniž by proto přestával být přístupný diskusi). Bytosti posedlé démony světských ideologií poznáme podle křiku a potkáme je myslím dost často na demonstracích, pokud máme tu smůlu, že se k nějaké připleteme.

Konečně se ideologií stává i samotné náboženství, pokud začne brát své symbolické výpovědi doslovně, místo aby bylo odkazem k tomu, co je „vždy vyšší“, a jako takové to tudíž překračuje každou konečnou a omezenou formulaci. V tomto případě se používají dogmatické formule či svaté knihy jako zbraně proti nevěřícím, případně manuály na jejich odsouzení; myslím, že každé netolerantní náboženství lze podezírat z toho, že se tímto způsobem stává (nebo už stalo) ideologií.

Jak na to

Teď něco málo k tomu, jak se náboženství vlastně „dělá“. To se člověk v konkrétním případě samozřejmě dozví od samotných nositelů toho kterého náboženství; takže tohle je jen zcela obecné, nezávazné a vágní tlachání o tom, co ve skutečnosti má i nějaký konkrétní obsah a nemusí to být vůbec nezajímavé. Následující tedy míním jako jakýsi obecný úvod do toho, s čím se lze setkat a jaké jednání člověka může čekat, když se rozhodne praktikovat nějaké náboženství, případně jaké možnosti jednání se v tomto směru nabízejí.

V některých tradicích se rozlišují čtyři „cesty k bohu“, které nicméně bývají zpravidla alespoň nějak obsaženy v tradicích všech; tohle rozlišení se mi zdá celkem přínosné, takže se ho pokusím krátce představit.

Cesta skutků znamená vykonávat nějakou nezištnou činnost pro dobro druhých, což v konečném důsledku znamená totéž jako „sloužit bohu“. K poznání transcendentní skutečnosti zde, zdá se mi, dochází tím, že se člověk jakoby staví do proudu lásky, která jej přesahuje, a tím, že ji uplatňuje, ji zároveň poznává a s ní se sjednocuje. Asi je dobré to odlišovat od „páchání dobra“ – a tohle odlišení nemusí být vždycky snadné, proto je zde asi na místě jistá obezřetnost, neboť sednout na této cestě na lep ideologii je velmi snadné.

Cesta lásky bývá spojená s citovou oddaností božství, která se často zaměřuje na lidského zástupce, mistra či gurua. Tohle je podle všeho dosti jistá cesta – oddanost se v řadě tradic chápe asi právem jako jedna z nejjistějších stezek do nebe – nicméně na ni je třeba mít trochu specifický talent, kterým neoplývám, pročež toho o ní mnoho říct bohužel nemůžu. Podle věrohodných svědectví to funguje, čemuž rád věřím a mám k tomu (opravdu) úctu, tečka.

Cesta poznání bývá spojená se studiem a intelektuální reflexí, která nicméně není samoúčelná, ani samozřejmě není jejím cílem složit zkoušku nebo dosáhnout na nějakou akademickou hodnost apod. (i když se to nevylučuje), ale prostřednictvím pojmového myšlení, zpravidla teologického či filosofického, koncepty (nakonec, po vyčerpání jeho možností) překročit. Zdá se mi, že touto cestou šli v době historicky dohledné a kulturně blízké třeba čeští filosofové Ladislav Klíma a Egon Bondy; pro oba byla filosofie nedílně spjata s jistou (nejspíš dost hlubokou) mystickou zkušeností a oba jsou docela srozumitelní a jako celkem zábavní a v rámci možností pochopitelní zástupci tohoto přístupu stojí za přečtení. Zdá se mi, že na obou jsou také dobře patrné nástrahy této cesty.

Konečně existuje cesta, kterou bych neváhal označit jako „královskou“ (protože se za nejpřímější zpravidla považuje), tedy cesta meditace či duchovní praxe. Pokud budeme toto slovo chápat zcela obecně, je to vlastně cesta praxe „jógy“ (v nejširším smyslu) ve smyslu cílené a metodické duchovní práce za účelem exaltace stavu bytí praktikujícího s cílem dosáhnout „metafyzické mutace“ či řečeno nesměrodatně, ale v tomto kontextu ne zcela nemístně, jazykem alchymie „transmutace“, tj. proměny padlého světského bytí v bytí takříkajíc božské. Tolik ke čtyřem cestám.

Cutsinger taky rozlišuje různé úrovně „míry zapojení“ do náboženského života. „Víra“ představuje cosi jako vágní náboženské přesvědčení spojené s nepříliš hlubokou praxí; stav, kdy z doslechu víme, že existuje jakási „hora“ a ta že má nějaký „vrchol“, a na základě těchto informací k ní jdeme, a řekněme, že přitom mírně (ale zase znatelně) stoupáme.

„Důvěra“ představuje osobnější spolehnutí na transcendentní skutečnost – stoupáme strměji, hora je na dosah, vrchol matně na dohled.

„Zkušenost“ znamená, že člověk na vlastní kůži zažije dotek božství; řekněme, že vystupuje na horu, a když se rozhlédne, na základě lepšího výhledu z větší výšky si dovede aspoň nejasně představit, jaké pěkné to asi bude na vrcholu; díky tomu taky už sám ví, proč a kam vlastně jde, aniž by se musel spoléhat na líčení druhých.

A konečně „transformace“; tu Cutsinger chápe jako výjimečnou záležitost, která se týká vlastně jen mystiků, kdy dochází k hluboké a nevratné proměně celého bytí člověka. Doplnil bych, že taková proměna je myslím hlavně výsledkem soustavné a dlouhodobé duchovní práce, spíš než že by byla důsledkem nějaké zvláštní „milosti“. „Božství“, ať už je budeme chápat jakkoli, bychom myslím mohli přirovnat spíše ke Slunci, které svítí ustavičně na dobré i na zlé, než despotickému panovníkovi, který si vybírá podle sympatií či aktuálního rozmaru, koho si vyvolí a koho zavrhne. Slunce svítí, a je na jednotlivém člověku, jestli bude zalezlý někde v podzemní jeskyni nebo na jiném temném a neradostném místě, anebo se pokusí vyhrabat na světlo. Analogicky je i možnost „proměny“ otevřená více méně komukoli a otázka není, nakolik se „transcendence“ „snaží“ někoho „spasit“, ale nakolik se snaží člověk vyhrabat z bahna, do kterého sám zapadl, anebo řečeno pozitivně – nakolik se snaží ku prospěchu svému i ostatních bytostí uskutečnit potenciál, který je mu přirozený.

Potom je ale samozřejmě otázka, jak se to konkrétně dělá. Odpověď na tuto otázku představuje takzvaná „posvátná tradice“. Co to je? Řekněme, že v dějinách lidstva (současnost nevyjímaje) existovali i existují lidé, kteří se dostali až na samotný vrchol, alespoň co se týče lidského světa; a ještě než zmizeli z dohledu nás, obyčejných lidí, nechali po sobě informace a nástroje, jak se dostat tam, kam se dostali i oni. A právě tahle sada instrukcí a nástrojů, spojená s živou duchovní přítomností mistra, který je předal („požehnáním“), by se dala nazvat „posvátná tradice“. V rámci posvátné tradice je zpravidla zapotřebí učitel (v některých tradicích je nepostradatelný, v některých se lze učit i z knih, nicméně platí, že ty účinnější a spolehlivější se zpravidla bez učitele neobejdou) a obvykle zde probíhá soustavné a pravidelné cvičení, které se týká těla (zvláštní pozice či pohyby, příklad jsou třeba jógové ásany nebo súfíjské posvátné tance), energie (dechová cvičení, recitace manter) a mysli (vizualizace, cvičení koncentrace). Je třeba upozornit, že takové cvičení vyžaduje opravdu hodně času a úsilí – nemluvíme tady o víkendových seminářích, ale spíše o letech a desetiletích každodenní několikahodinové praxe. Lidé ze Západu si často omylem začnou připadat celí osvícení po jednom LSD tripu či holotropním dýchání, nebo třeba po pár měsících, kdy si každý den na hodinu dvě zameditují; existuje jen málo věcí tak zhoubných, jako je takové „předčasné osvícení“, raději to proto zdůrazňuju. I když člověk chce dosáhnout něčeho z hlediska věčnosti tak bezvýznamného, jako je třeba vysokoškolský titul, musí pár let celkem usilovně pracovat – a tady se bavíme o něčem nesrovnatelně významnějším, ale také samozřejmě úměrně tomu i náročnějším. Nedoporučuje se proto spoléhat na instantní postupy; „rychlé“ či „snadné“ zde zpravidla znamená prostě a jednoduše „falešné“.

„Transformace“ by měla mít jisté známky, že probíhá úspěšně, pokud tedy úspěšně probíhá. Za základní, nepostradatelné (a mimochodem nijak snadno dosažitelné) známky uskutečnění lze pokládat co možná úplnou emoční stabilitu, vyrovnanost a klid, což by mělo být spojené s laskavostí a soucitem ke všem cítícím bytostem. Celá duchovní práce by se dala chápat jako „probouzení“ z čehosi na způsob snu či hypnózy, a tudíž se během ní rozvíjí i jasné, nerozptýlené vědomí v běžném životě a posléze i ve spánku, a nakonec i ve stavech po smrti. Dále se celkem často rozvíjejí různé více méně mimořádné schopnosti typu mimosmyslového vnímání, prekognice, telepatie, léčitelských schopností atd. V rámci praxe se v různých tradicích také často objevují světelné vize – které v některých případech nevidí jen dotyčný praktikující, ale také lidé kolem něj – a zkušenosti „vnitřního tepla“, které vedou mimo jiné i k mimořádné odolnosti vůči chladu. Na nejvyšších dohledných úrovních lidství se objevují fenomény související s překonáním smrti a transformací těla: relativně častým jevem je neporušenost těla praktikujícího delší čas po smrti, výjimečně dochází i k proměně fyzického těla ve světlo, a to buďto po smrti (známý fenomén tzv. duhového těla), nebo ještě před ní. Zhruba tak vypadá z velké dálky a zvenčí konečný cíl náboženských aktivit; pokud by náboženství jako celek bylo vtip, překonání smrti a dosažení života věčného by byla jeho pointa. Rád bych zdůraznil, že se nejedná o cíl, který by bylo dosáhnout snadné, nicméně se také nejedná, pokud můžeme věřit dlouhé řadě úctyhodných a dosti hodnověrných svědectví z mnoha dob (včetně nedávné minulosti a současnosti) a celé řady náboženských tradic, ani o cíl zcela nedosažitelný.

Kudy kam, velmi stručně

Na okraj bych rád podotkl několik věcí o tom, jak se zorientovat na současné, místy krajně nepřehledné náboženské scéně. Jakou tradici zvolit a jak?

Domnívám se, že jistou známkou spolehlivosti tradice je její stáří. Všechny lidské záležitosti (a náboženství samozřejmě je lidská záležitost) jsou více či méně poznamenány tím, jaká pakáž lidstvo je, tudíž od lidských institucí a organizací nemůžeme očekávat dokonalost; pokud však něco vydrží navzdory svým nositelům (zde tedy nám, lidem) tisíc let, zdá se mi docela pravděpodobné, že na tom něco přece jen bude. Pokud je náboženský útvar mladší, osobně ho mám tendenci pokládat za podezřelou novotu. Hovořím samozřejmě o tisíciletí(ch) nepřerušených tradic, ne o pokusech třeba „obnovit“ dávno zaniklý kult starých pohanských božstev, to je věc tak nová, že skoro nestojí za povšimnutí.

Jako další důležité měřítko se mi zdá věrohodnost nositelů, což asi není třeba komentovat.

Dnešní doba má dokonce i některé výhody, a jednou z nich je snadná dostupnost informací; ve snaze zorientovat se ve světě náboženství je tato dostupnost velmi cenná. Kritická práce se zdroji by měla být samozřejmostí i v této oblasti.

Last but not least – stejně jako ve všech ostatních oblastech života je i zde na místě naslouchat hlasu zdravého rozumu a nenechat se napálit. Nemyslím, že by bylo dobré zásadně nikomu nevěřit – ochota kriticky myslet není paranoia –, ale mám za to, že je třeba pečlivě zvažovat, komu a čemu věřit budeme.

Konec

Zhruba v tomto smyslu jsem besedu na základní škole ukončil. Kupodivu neusnuli, ba dokonce reagovali a kladli různé důvtipné a obmyslné otázky. Na závěr jsem si ještě chvíli vyprávěli duchařské historky, které měly úspěch samozřejmě největší, no ale ty si nechám od cesty. Hodně štěstí (anebo alespoň málo smůly) všem, kdo dočetli až sem, a samozřejmě i ostatním.

 

sobota 16. dubna 2022

Běsi 2. Stavrogin.

 A tady je slíbený druhý text k inscenaci Běsů. 


Monstrum z gubernie

Nikolaj Vsevolodovič visící, spící

V následujícím se pokusím velmi stručně doplnit předcházející text o několik postřehů, týkajících se ústřední postavy Nikolaje Vsevolodoviče Stavrogina. Předesílám ještě upozornění ohledně povahy tohoto textu. Mám za to, že kromě výjimečných případů neexistuje nic takového jako „jedině správná“ interpretace literárního díla; a čím je dílo méně triviální, tím více poskytuje možností různých čtení (a Dostojevský je zatraceně zapeklitý autor). Interpretace by však, nechce-li ztratit svůj ráz interpretace (tedy: vazbu k dílu), neměla být ani svévolná. Dílo samo, zdá se mi, dává jakési mantinely; bývá patrné, které čtení je ještě věrné, a které už je zavádějící (třeba číst Dostojevského jako propagátora internacionály a mladého Verchovenského jako kladného hrdinu je už myslím zjevně chybné). A také možná existuje cosi jako „pravý“ význam díla, jaký by mu možná přičítal sám autor, sedící pro ten účel po pravici Pantokratorově na konci věků; ten je nicméně v našich obyčejných pozemských interpretacích přítomen toliko na způsob „eschatologického úběžníku“, tedy jako „idea“ (ve smyslu Patočkova Negativního platonismu), která se zjevuje vždy takříkajíc negativně: s přihlédnutím k „ideji“ díla je patrné, jak i ta nejlepší interpretace ještě nevyčerpává vše, neuchopuje zcela náležitě. Nicméně se může jako co nejméně špatná v porovnání s ideou úběžníku přibližovat. Více a méně – a také z různých stran.

Nuže: moje interpretace nabízí určité hledisko, které by snad mohlo být užitečné, není však jediné možné, a věru ho nepokládám ani za nutně nejlepší (a asi bych ho ani nechtěl nějak zuřivě hájit). Pokud pomůže lépe porozumět textu a dospět k lepší inscenaci, splnila účel. Pokud ne, nenadělám nic. Tolik předesílám, aby snad někdo neměl dojem, že své chápání Dostojevského komukoli vnucuju, nebo snad nedej pámbu považuju za jediné možné a správné. A teď už k našemu hrdinovi.

Stavrogin jako démon: zjev a působení

Ústřední postava Běsů se mi zdá být z téhož rodu literárních postav, jako je Conradův Kurtz ze Srdce temnoty (plukovník Kurtz z Copollovy Apokalypsy), soudce Holden z McCarthyho Krvavého poledníku, a možná i Anton Chiggur z románu Tahle země není pro starý. Je to spíš monstrum než člověk, fascinující záporák – a je to záporák temný, slavnostní, takříkajíc „těžký“: ve dvojici s mladým  Verchovenským si jej můžeme představit jako (Nolanova) Batmana s Jokerem, kdyby se domluvili, že spolu Gotham nakonec zničí, nebo k takové domluvě aspoň spěli. Obraz obrněného Batmana nás vede k motivu strnulosti, ale o tom až za chvíli.

Stavrogin působí neodolatelnou, zdrcující autoritou. Muži jej chtějí následovat, i když dobře vědí, že je to vlastně jen floutek. Ženy po něm neodolatelně touží, třebaže dobře vědí, že s ním nakonec nic nebude. Má neodolatelný osobní magnetismus, který asi přesahuje i to, že má obrovskou fyzickou sílu, patrně dosti slušné bohatství (nebo alespoň bohatou matinku), pověst bezohledného násilníka a vraha a dělá dojem člověka „s tajemstvím“, což samo o sobě přitahuje. K tomu všemu působí jako „moc mající“ (v evangelním smyslu), tedy jako člověk obdařený charismatem, možná trochu jako Hitler, aniž by však potřeboval křičet a dělat rozmáchlá gesta. Je zdrcující, fascinující, záhadný a úsporný – zdá se mi, jako by se projevoval trochu jako Harmonika v Tenkrát na Západě. Akorát že ten působí uvolněně (je v právu, odtud jeho klid), takže se možná z těch akčních vazounů Stavrogin alespoň v mé představivosti nejvíc podobá Schwarzenegerovu Terminátorovi, bezcitné mechanické bestii, která se přes kov a svalstvo také sotva hýbe. Nadto má se svou omrzelostí a znechucením životem trochu rysy Bugakovova Wollanda z Mistra a Martkétky.

V každém případě nepůsobí úplně jako člověk, dělá dojem kohosi „odjinud“, v nějž (tudíž) lze vkládat naděje jako ve spasitele. A protože je to spasitel falešný, lze ho skutečně číst jako „antikrista“, nicméně vzhledem k tomu, že spasitele nakonec hrát odmítne, bych k němu přistupoval přece jen trochu vstřícněji.

Mumifikované dítě: kníže trhá nohy

Zásadní se mi zdá být Stavroginova strnulost. Dokonce i spí vsedě a podmračený, a vypadá přitom tak děsivě, že se ho lekne samotná Varvara Petrovna (a ta má pro strach uděláno). Je to strnulost, nikoli klid: spíš křeč než patřičný tonus, svědčící o tom, že je „struna“ těla dobře naladěna – napjatá ani moc, ani málo. Stavrogin je napjatý na nejvyšší míru, aniž by tuto sílu byl s to někam smysluplně zaměřit. Možná tkví jeho prokletí v tom, že je jeho struna velmi silná, takže napětí, které by pro jiného bylo nesnesitelné, prostě dokáže dlouho snášet. Ne ale navěky.

Kde se tahle tenze vzala? Dovedu si představit následující „genezi křeče“. Malý Stavrogin otce nikdy pořádně nezažil, z něj se mu dostaly jen dědičné sklony a ideální obraz prostopášného generála (jako by se jej do jisté míry snažil posléze ztělesnit). Jeho matka v celém románu nedělá dojem, že by byla s to jakýchkoli projevů citu (možná měla příliš těžký život?), takže: studený odchov. K tomu vychovatel, sentimentální blbec Verchovenský, který se mu věší na krk ve věku, kdy by hoch spíš potřeboval oporu od něj, a velmi předčasně jej nutí k setkání se světem dospělých i z jeho odvrácené strany. Dítě ztuhne (myslím tím opravdovou chronickou svalovou křeč, korzet z muskulatury, který dítě brání před prožíváním emocí), aby nějak přežilo. Zprvu je takto ztuhlý hoch neduživý, ale patrně ve vojenském prostředí zjistí, že se svalstvo (příčně pruhované, tedy ovladatelné vůlí), vytrénované ustavičným obranným zatínáním, dá docela dobře ovládat – a že se takto lze vlastně zmocnit takřka čehokoli. Barbar Stavrogin nemá vlastní vědomé lidské city – nikdy si je nedovolil prožívat –; nemá naprosto žádnou empatii; a protože mu dětství skutečně nedovolili prožít, chová se jako dítě, dítě kruté, nezvedené, dítě, které trhá nohy mouchám – jen tak, snad aby zjistilo, co všechno je možné.

Kdyby byl Stavrogin jen trochu slabší nebo měl trochu nižší společenské postavení, asi by rychle pohořel, a buďto se změnil, nebo skončil jako řadový neurotik; jenže Stavrogin je opravdu silný, má skutečné charisma, a navíc má i dost prostředků, aby mohl vyvádět do sytosti. (V lecčem mi mimochodem připomíná neblaze proslulého Aleistera Crowleyho, který byl rovněž pohádkově bohatý, až neuvěřitelně nadaný /byl to schopný literát, vrcholový horolezec i šachista – obojí na světové úrovni! –, solidní malíř, a zároveň jeden z nejvlivnějších náboženských myslitelů minulého století/, parádně zvrhlý, a nakonec skončil velmi špatně, stejně jako skoro všichni, kdo se za ním táhli.)

Stavroginovy excesy, to děsivé vyvádění krutého dítěte, mají možná za cíl dostat se, třeba násilím, k nějakému prožívání. A tak hrdina páchá jednu mrzkost za druhou a zkouší, kam až může. A nakonec skutečně padne kosa na kámen: Stavrogin zprzní a dožene k sebevraždě dítě, nešťastnou Matrjošu, a zdá se, že se z toho už nikdy nevzpamatuje. Krátce nato se rozhodne k nepochopitelnému: „zničit si život“ sňatkem s chromou idiotkou. A zbytek je komentář – dál a dál se trestá za to, co provedl, nicméně přízraku Matrjoši (mohla by se možná jevit/zjevovat trochu jako Fedotovova Panočka?) se nezbaví. Cestou k oprátce, kterou si sám uvázal už tím činem, s sebou do propasti strhne ještě několik dalších (vlastně většinu postav románu), a nakonec se odsoudí k smrti. K tomuto konci jej ale nedožene pravá, tedy „účinná“ lítost – to by mohl třeba vybudovat síť útulků pro chudé děti –, ale strach z posměchu: neboli stud, který bychom mohli právem chápat jako převlečenou pýchu.

Čerti, děti, vstupenky a soudy

Stavrogin se v něčem podobá Ivanovi Karamazovi; oba dva provází „čert“ (který je u obou charakterizován dost podobně). Ale nejen to, Ivan „vrací vstupenku“ kvůli utrpení nevinných: nemá nic proti bohu, ale nechce s ním nic mít, odmítá (s celou ušlechtilou zpupností a zpupnou ušlechtilostí ruského „kloučka“) všeobecné smíření, pokud by se k němu mělo dojít přes „utrpení nevinných“.

Ivan sice do jisté míry „maličkým“ ubližuje taky – zblbne svým ateismem svého bratra Smerďakova natolik, že zavraždí jejich otce –, ale přece jen je to postava spíše kladná. Stavrogin se tuto nepřekročitelnou hranici mezi svědomitým člověkem a laciným „kosmickým happyendem“ odváží s plným vědomím skutečně překročit. V konečném důsledku tím ve svých očích ztrácí právo žít a „vrací vstupenku“ do tohoto světa. Oba jako by ztělesňovali bezvýchodnost určitého rozvrhu světa – Ivan bezvýchodnost intelektuální, Stavrogin pak řekněme existenciální. S takovým světem se nelze smířit, ale nelze jej ani přemoci silou.

Kam čert nemůže…

 O Stavroginově působení na ženy jsme se už zmínili. Kromě přirozeného sexappealu a špatné pověsti má ještě „tajemství“, působí jako tragická postava, romantický hrdina, na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal, úplný Rodriguezův Desperado. Nadto bohatý, šlechtic, zkrátka – kdo by odolal.

Stavrogin to taky bere takříkajíc plošně, ale nezdá se, že by byl s to „dospělých“ citů – zvládá být jen tuctový proutník. Sám říká, že jeho zamilovanost je intenzivní vzplanutí (a nic dalšího). O to víc můžeme „jeho“ ženy číst jako projekce jeho duše.

Příznačně je jeho zákonnou manželkou žena (přesněji: panna) bláznivá a chromá – možná v ní poznal své nitro? Nejblíž milostnému vztahu je jeho poměr s Lízou (s ní se v čase děje románu jako s jedinou /nejspíš/ vyspí), která působí jako tvář jeho duše obrácená k vnějšímu světu – excentrická, vrtošivá, někdy výstředně velkomyslná (její chování u vykradené ikony!), jindy nesmyslně krutá (trápení snoubence). A konečně Daša – duše, k níž by snad Stavrogin mohl dospět, kdyby se mu podařilo nezadusit se samou pýchou a zmizet do švýcarského ústraní: duše smířená, prostá, laskavá, obětavá a podle všeho prostá sentimentality i vrtochů. Příznačně právě tu Nikolaj Vsevolodovič jako jedinou ušetří.

Pramen oddanosti a nezvedený nadčlověk

Osobně se domnívám, že nejhlubším pramenem Stavroginovy působivosti je lidská potřeba mít mistra, pána, vládce, oddat se božskému člověku nebo světci. Je to potřeba hluboká – a kdo ji zanedbá, snadno padne do léčky falešného mesiáše, který se může jmenovat Stavrogin, Hitler, ale taky v upadlé podobě pro toto neblahé tisíciletí třeba Babiš. Jedním z nejhorších deficitů moderního světa je absence autentických světců – Dostojevský to cítil, proto myslím propagoval starectví (třebaže mu, myslím, moc nerozuměl). V rámci moderní kultury se traduje řada velmi nejapných bludů, třeba že „exces“ je branou do chrámu moudrosti, nebo že vzornou roli „mistra“ může sehrát i netvor. Stavrogin působí, protože není lidský: dělá dojem, jako by lidství překročil, zatímco mu ještě ani nedorostl. Lidé, kteří se do něj zblázní (a poté špatně skončí), si jednoduše spletli nelidské s nadlidským, nečisté s posvátným, běsa s andělem. Což je omyl velmi aktuální – i dnes se třeba lidé, kterým se nepodařilo dosáhnout normálního, zdravého lidství, okázale prezentují, jako by běžné lidství „překročili“ (viz často užívanou, zcela zavádějící předponu trans-!).

Estetizaci zla – totiž prezentace netvora jako „hrdiny“ – bych si přitom dovolil pokládat za pornografii: to nejhorší v nás chce moci páchat zlo beztrestně, a ještě přitom sklízet potlesk a vypadat jako filmový hrdina (nebo mít charisma jako Stavrogin) – a když už to nejde (protože to ve skutečném světě opravdu nejde: stačí se skutečným zloduchům jen podívat do tváří!), to nejhorší v nás se na to rádo alespoň chtivě slintajíc dívá – a tím (samozřejmě) sílí. I proto bych rád viděl Stavrogina na divadle jako nešťastníka, snad tragického, ale jednoznačně záporného antihrdinu; a především jako svůdce, jakého není radno následovat. Nechme porno profesionálkám.

  


pátek 15. dubna 2022

Běsi 1

Tenhle text vzniknul pro potřeby dramatizace Dostojevského Běsů, kterou pod vedením režiséra a dlouholetého kamaráda a spolupracovníka Petra Lanty zdárně provedla Divadelní společnost dr. Krásy. Původně jsme chtěli dělat dramatizaci Běsů u příležitosti stého výročí vzniku KSČ; člověk míní a pán bůh mění, takže se kolem divadla nakonec udělaly světské kulisy trochu nečekané. Dnes bych asi kladl ještě větší důraz na to, že je šatovovská "idea" bohonosné Rusi, kterou se milovaný klasik bohužel opájel, rovněž blbá (a zjevně nadmíru ničivá); a patrně bych taky zdůraznil, že se sice lze nitrem takříkajíc orientovat orientálně, ale v občanském životě je vhodné se chovat (spíš právě proto než vzdor tomu) jako zodpovědný příslušník vlastní kultury. 

Tento text, původně určený pro nepatrný okruh členů divadelního souboru, zveřejňuju ze dvou důvodů. Jednak se mi zdá jako dobré svědectví o tom, jak vznikají krásovské inscenace: je za nimi odjakživa spousta čtení, uvažování, psaní drobných příležitostných textů tohoto typu, a samozřejmě dlouhých rozprav o inscenovaném díle a jeho divadelním provedení, jeho ideji, použitelné symbolice, scénickém ztvárnění atd. A druhý důvod: asi se mi v tomhle drobném textu (a druhém, pojednávajícím konkrétně o Stavroginovi, který sem dám někdy později) do jisté míry podařilo nesměrodatně a zhruba formulovat pár věcí, jimiž jsem se poslední dobou nesoustavně zabýval, takže to takhle pouštím do světa, abych je mohl jako hotové a odbyté pustit z hlavy a nechat plavat.

A ještě zdůrazňuju: nejsem rusista ani literární teoretik, takže se samozřejmě jedná o nesoustavnou ruminaci na dané téma, nikoli o odborný text; což bude čtenáři patrné, ale byl bych rád, aby bylo patrné, že to bylo patrné rovněž autorovi. Přeju pěkné Velikonoce.



Běsi. Nesoustavná ruminace vysloužilého milovníka moudrosti.


Jaký je vlastně smysl Běsů.

Román se patrně míní jako exorcismus, zhruba na způsob lukášovského podobenství (jak ho čte ke konci starý Verchovenský): ruský člověk, který po sobě ideje nenechá jen tak sklouznout, ale zkusí je na vlastní (a klidně i cizí) kůži ztělesnit/uskutečnit, se zde nechává posednout typicky moderními myšlenkami (myšlenkami západními: všichni jejich nositelé mají internacionální rysy, jsou vykořenění a trávili čas na Západě /ne náhodou je na konci viselec-Stavrogin charakterizován jako „švýcarský občan“/). Pak s těmi idejemi v kožichu jak ti vepři běží ruští posedlí ze srázu a vrhají se do moře/propasti. Ruský člověk je tu jako obětní kozel, na kterého Západ vloží své démony, a taky jako Kristus, který na sebe vezme cizí (cizácké!) hříchy a na Golgotě ukáže jejich (i svou) pravou podobu. Možná by se dalo říct, že román má fungovat jako exorcismus prostřednictvím vytváření (dramatické) ikony, která má posloužit čtenáři, aby se jejím niterným prožitím očistil a stal náležitým „obrazem božím“, tedy novým, snad lepším Adamem. Nemyslím, že by to bylo přehnané: u autorů vrcholné moderny bychom neměli grandiózní fantazie o spasitelné hodnotě umění podceňovat.

A co je to vlastně ten hřích?

Jedná se především o dvě formy nihilismu: 1/ kolektivistický, který reprezentují nositelé „socialistických“ idejí; jejich představa je zhruba ta, že je nutno, když nemáme boha – třeba i násilím – zbudovat ideální společnost (nejprve však samozřejmě zbořit starou). – Revoluce. 2/ individualistický: není-li bůh, vše je dovoleno, tudíž je třeba dosáhnout absolutní svobody a suverenity, což se děje zkoumáním hranic možností: Kirillov. – Exces.

Stavrogin jako potenciální „carevič Ivan“ revoluční chátry i průzkumník hranic lidských možností, potenciální světec, ale i zločinec a zvrhlík, od kterého by se „i Sade mohl učit“, se zdá být avatarem obojího. – Revoluční exces, excesivní revoluce.

Velká výhoda Běsů spočívá v jejich takřka dokonalém negativismu: ukazuje se zde celá „zoologická zahrada“ posedlých stvůr, ale v podstatě žádné pozitivní řešení (jaké Dostojevský navrhuje větší měrou jinde, aniž by se mu to příliš dařilo – viz Aljošu Karamazova nebo „evangelium podle Zosimy“ apod.). Svým způsobem jde o hamartiologický traktát; soteriologie zde najdeme pomálu, a to je dobře.

Poznámky k dramatizaci.

Centrem dění je Stavrogin, mělo by to být patrné i scénicky. U Dostojevského často bývá jedna výrazná, centrální postava (která obvykle mívá nějaké „tajemství“), ostatní jsou spíš její emanace než co jiného: jedná se vždy o „Adama“, který se může stát „Kristem“ i „Antikristem“ – otázka je, co znamená a znamenat by mělo být člověkem v situaci (po?) „smrti boha“, tj. ztráty věrohodnosti křesťanství (a ztráty kořenů a vazeb obecně). Zde je touto ústřední postavou Nikolaj Vsevolodovič Stavrogin.

Je jednotícím prvkem; měl by jako takový být nositelem postavení centrálního (scénicky: střed světa-inscenace) i nositelem vertikály (osa světa: sestupuje do nejpropastnějších hlubin, zároveň k němu všichni vzhlížejí – prostorově to evokuje hymnus poníženého Krista 2. kapitoly Filipským, ale také vzestup a pád Lucifera). Může výrazněji vystoupit na začátku, uprostřed a na konci – přinejmenším zpočátku jako neodolatelně přitažlivý „magnet“ a jako (částečně bezděčný či neochotný, „nehybný“) hybatel osudů ostatních postav; teprve nakonec by se měl „svléct“ a ukázat, kdo skutečně je – tedy na konci, jako pointa, by měl být příběh Matrjoši a jeho zpověď vůbec. Důležitá je jeho podvojnost: nějak se jeví, nějaký je – a je v tom velký rozdíl.

V první části by mohly proběhnout klíčové interakce Stavrogina s jednotlivými postavami. Poté, když budou tyto „expozice“ jasné, se odehraje samotný příběh – jehož vyústění představuje série vražd a úmrtí. Na konci apokalypsa, odhalení pravé totožnosti „ideálu“ a „hybatele“. Měla by to být skutečně scéna apokalyptická – představme si, jak se na konci věku (dramatu) ukáže, že na trůnu Pantokratora sedí – ďábel; a ne ďábel velkolepý, vznešený, úchvatný; je to ďáblík zlý, ošklivý mrzáček, který rád przní malé holčičky – ďábel při vší hrůznosti směšný.  

Scéna, atmosféra a tak dále.

Knihy Dostojevského působí jak zlý sen, je tam hodně náběhů k expresionismu, místy působí trochu kafkovsky až klímovsky (hodně silné je to v případě Zločinu a trestu, ale třeba v Běsech je pasáž Kirillovovy smrti přesně taková), mělo by to mít charakter snového dění někde v postmortálii nebo „na věčnosti“; „svět“ jsou jen kulisy dramatu duše/ducha. Je tam také hodně takové té umolousané klaustrofobické bizarní atmosféry, která je asi typicky ruská (Čechov/Charms); Běsi nejsou „petrohradský“ román, ale mám dojem, že by měla atmosféra být trochu jako kafkovsko-meyrinkovská Praha (což je myslím maličko čistší a přízračnější, takříkajíc manýristicko-barokní obdoba Dostojevského Petrohradu).

Stavrogin jako vertikála; měl by „sedět na trůně“ (Pantokrator, Lucifer, „carevič“); spojen se stromem (jako svůdce nabízí „ovoce“; příběhy jednotlivých postav jsou jakoby semena tohoto ovoce rostoucí v nitru těch, kdo „okusili“; a strom poznáš po ovoci: všichni končí špatně); měl by to být kříž – Stavrogin trpí kristovsky, ale nakonec neplodně; a šibenice: Stavrogin je Jidáš – všechny zrazuje; jako „soudce živých i mrtvých“ odsuzuje sám sebe. Měl by být přítomen motiv kruhu/návratu/opakování: v souvislosti se Stavroginem se v knize objevuje motiv pavouka (evokuje oběšení té holčičky i jeho), který se objevuje i u Nietzscheho v trochu horečnatých snových pasážích o zkušenosti uvědomění věčného návratu; stěží to bude náhoda. Dovedu si představit Stavroginovo strašlivé sebeovládání jako motivované vědomím, že se takto bude nutně a navěky vracet (nicméně k tomu se asi pokusím ještě posléze napsat zvláštní text věnovaný výhradně jemu).

Stavrogin se má k ostatním jako magnet k železným pilinám (možná: přiložený zespoda k pilinám na papíře – v jeho blízkosti vytvářejí příběh-vzor); patří k těm temným postavám, které neodolatelně fascinují; klíčová je jeho podvojnost: měl by mít nějaký přitažlivý „háv“, který by si nakonec mohl (musel?) svléknout. Jedna věc je totiž Stavrogin jako maska, projekční plátno na nejhlubší sny a touhy jednotlivých postav; a druhá věc je on jako člověk vlastně zcela nicotný, bezcharakterní a bezohledný floutek, duševní mrzák.

Postavy hřeší (typicky západní!) ochotou oddělit zvěst od člověka: v podstatě všichni vědí, že je Stavrogin jako člověk zkažený a nicotný, ale přesto dál „běží ze srázu“ – posedlí těmi běsíky, které do nich zasel. Stavrogina bychom si mohli představit i jako propast, do které se ostatní vrhají: propast uhrančivé nicoty, která se nakonec zjevuje jako – nicotnost.

Zoologická zahrada a dům hrůzy: Nikolaj Vsevolodovič jako pavouk uprostřed sítě.

Následují stručná zamyšlení nad vztahy centra k jednotlivým postavám, uspořádané paprsčitě kolem hvězdy večera; nuže, Stavrogin a:

Mladý Verchovenský a „pětka“: pětka nabízí výborný obraz typických „revolucionářů“; nesmrtelná scéna jejich schůze je hodně vděčná, a snad ji není třeba ani aktualizovat, aby se v ní dnešní, úplně stejní revolucionáři taky nepoznali. Mladý Verchovenský je zajímavá postava: démon průměrnosti, ale pro mě třeba sympatický alespoň tím, že snad jako jediný je pragmatický, prostý „dostojevštiny“, neřeší si vlastní drama, a místo aby hleděl na sebe, pokouší se – přes mrtvoly, ale přece – sloužit nadosobním, třebaže zvrhlým cílům. Bod pro něj. Jinak je to ale zjevně démon (je tak i líčený hned zkraje; fantazie vypravěče mu připisuje rozeklaný jazyk a jeho hovory se Stavroginem do jisté míry kopírují rozpravy Ivana s čertem), rtuťovitý, merkuriální, strakatý a kropenatý, hadovitý, ale kupodivu někde úplně v hloubce ustrašeně zbožný (jen svou nábožnost posléze zaměřil k Stavroginovi). Možná homosexuál – nezajímá se o ženy, ale o Stavrogina, kterému holky i velmi ochotně dohazuje, jako by se kochal aspoň představami, co s nimi jeho idol dělá. Na scénu vstupuje příznačně „otcovraždou“ (záměrně zhatí plány svého otce a v podstatě ho zničí), což je motiv rozvedený v Bratrech Karamazových. Otcovražda je zásadní téma: otec je symbol (a měl by být i nositel) tradičního řádu, svědomí, zodpovědnosti, oddanosti nadosobním hodnotám; jeho odstranění je v podstatě dramatickou artikulací nihilistické (individualistické i kolektivistické) vzpoury, prekurzorem rozpoutání chaosu. Je příznačné, že i dnešní revolucionáři bojují proti (ostatně možná spíše fiktivnímu) „patriarchátu“. Stavrogin tvoří stanovy pětek a mladému Verchovenskému dává do ruky hlavní trumf, kterým by mohl opravdu uskutečnit své mocenské sny: sebe jako „careviče Ivana“. Stavrogin je zjevně jejich spiritus movens: a celá pětka jeho působením propadá zkáze a rozpadu; Verchovenský vlastně nedopadne špatně – jako správný katalyzátor, merkuriální trickster a démon pletichář, odchází nedotčený; nicméně se zdá, že v něm už v podstatě po „terapii Stavroginem“ nezbylo nic lidského, co by se dalo zničit; je to spíš virus než člověk. Podle textů se v dětství bál smrti (líčení trochu připomíná Smerďakova a jeho dětské „mše“ za vlastnoručně oběšené kočky), takže by se mu snad dal přisoudit motiv vytvořit „věčnou památku“ – nový svět – za účelem zajištění jakési světské nesmrtelnosti.   

Kirillov/Šatov: dvojice takříkajíc blíženecká; „leželi“ spolu v Americe a oba ovlivnil Stavrogin; zajímavé je, že je mohl klidně ovlivnit stejnou řečí, jen každého dle jeho letory. Šatov kdesi v knize reprodukuje, co mu kdysi říkal – jedná se ostatně o parafrázi Nietzscheho. Teze: každý národ má svého boha a toho prosazuje. Kirillov si z toho vezme: ergo není boha coby svrchovaného vládce; není-li svrchovaného vládce, musím se jím stát já; musím překonat to, co mě ovládá, abych byl svobodný; ovládá mě (a všechny ostatní lidi) strach ze smrti/bolesti; tudíž se musím zabít: šílená logika logického šílenství. Příznačně se Kirillov nechává zneužít, aby kryl vraždu svého „bratra“ (ano, jistě si máme vzpomenout na různé dvojice biblických bratrů) Šatova. Ten si z téhož (každý národ svého boha) vezme ideu bohonosného Ruska – mimochodem ideu de facto nacistickou, jakkoli je Šatov v podstatě spíše kladná, nebo minimálně celkem sympatická postava. Oba, Kirillov i Šatov, jsou psáni jako ušlechtilí, ale (vinou stavroginského ideového jedu) zbloudilí: Kirillov, posedlý myšlenkou na sebevraždu, beznadějně; Šatov s jistou nadějí na obrodu (i když se mi zdá, že právě on by byl možná tím nejnadšenějším následovníkem careviče Ivana přes spáleniště a krvavé řeky), nicméně přesto se stává obětí běsů, které sám pomáhal rozpoutat. Zároveň hraje spolu s Kirillovem (kristovskou) roli jakéhosi „obětního beránka“, který při „poslední večeři“, ustavení nové, socialistické „církve“, na sebe bere cizí hříchy (nejdřív „vánočně“ přijme svou zaběhlou ženu i se /Stavroginovým!/ dítětem, potom je zavražděn za účelem zotročení všech členů „pětky“, kteří však břemeno „jeho těla a krve“ neunesou; Kirillov na sebe ostatně doslova bere jejich zločin). Kirillov i Šatov dobře vědí, že Stavrogin, který pro ně mnoho znamenal, jako člověk neodpovídá jejich ideálu: ale přesto ho (jeho ideje) následují až do hořkého konce.

Líza (a Daša): pro ženy je Stavrogin zjevně neodolatelný. Obě mu podléhají, obě vědí, že je to vlastně mrzák (Daša akceptuje roli ošetřovatelky, Líza se nechá klidně zničit kvůli své „hodině“, aniž by se k němu po jejím uplynutí chovala se sebemenší úctou). Je otázka, v čem je vlastně Stavrogin-milenec tak nepoužitelný. Impotentní asi nebude, neb przní, nač přijde; možná je prostě trochu zvrhlý (dovedu si představit Lízino zděšení, jestli přišel v její „hodince“ místo romantiky třeba anál) a ženy intuitivně tuší, že s ním vlastně „nic nebude“; přece však se do této propasti vrhají.

Lebjadkinovi: Lebjadkinovi mohou být asi divadelně celkem vděční, jsou to takové pitvorné postavičky, ať už jde o jurodivou a bláznivou „chromou“, anebo věčně ožralého „kapitána“, nicméně jsou v podstatě vedlejší: jedná se o relativně obyčejné lidi, kteří měli tu smůlu, že se připletli do cesty terminátorovi; a ten je prostě a jednoduše (bez osobního zaujetí, ale také bez sentimentality) smete. Oba rozhýbávají děj, ale jako na postavách na nich nic moc není; Lebjadkin trochu připomene starého „šaška“ Karamazova, ale nemá jeho hloubku ani duchaplnost (starý Karamazov si v lecčem rozumí se starcem Zosimou, Lebjadkin je prostě jen poměrně zábavný a trochu zpupný a krutý šašek). Jurodivá „chromonožka“ nedrží dost pohromadě (nemá paměť, tedy vlastně ani identitu), nejzajímavější se mi zdá její úloha „orákula“, kdy mluví trochu jako posedlá a vidí skrze zdánlivě normální povrch děsivou realitu; vidí, jak daleko je Stavrogin skutečný od jejího „knížete“, vidí ho jako podvodníka, který někam zašantročil její ideál. Oba jsou součástí děje čistě prostřednictvím Stavrogina – Lebjadkin jako jeho šašek/vyděrač, Lebjadkinová jako jeho (tajná) manželka; a oba jako jeho oběti.

Starý Verchovenský a Varvara Petrovna Stavroginová: Starý Verchovenský, Stavroginův vychovatel, dostává v textu hodně velký prostor, ale v podstatě mám dojem, že by jej bylo možné v krajním případě postrádat, nebo přinejmenším marginalizovat. Je to typický nezodpovědný intelektuál (příznačně často přechází do francouzštiny, mateřštiny těch nejnezodpovědnějších a nejužvaněnějších intelektuálů), který pomáhá zasévat, třebas ještě ve zdánlivě ušlechtilé formě, zhoubné myšlenky, aniž by dokázal domyslet jejich důsledky (román je v podstatě meditací o těchto důsledcích). Je to v zásadě slušný člověk, ale slaboch žijící v sebeklamu, příživník, kterého nicméně Dostojevský nechává projít smrtí a vzkříšením: nejdřív zničit vlastním synem, potom mírně obrodit, a nakonec nepříliš bídně zhynout, když si vzdělanec konečně trochu početl v Novém zákoně. Za jeho vrcholný výkon osobně pokládám nezapomenutelný projev na plese, kde prozradí dodnes platné mystérium revolucionářských „proklamací“: jejich nebetyčnou, děsivou, propastnou BLBOST, která je tak strašidelně veliká, že jim dává zdání jakési tajuplné hloubky (jsou tak nebetyčně blbé, že se skoro zdá, jako by se v nich přece musel skrývat nějaký skrytý, hluboký význam).

Varvara Petrovna je jeho dobrá protihráčka (i divadelně vděčný motiv slabý muž – silná žena); jako Stavroginova matka má s epicentrem imploze spojení intimní, ale holt spíš krví a mlékem než ideově, takže je to spíš taková postavička do čtverylky. Zajímavé je, že je nábožná (pravidelně chodí k Tichonovi), takže si ji lze představit jako dobrou duši obtíženou velkou zodpovědností (trochu hysterickou, hodně neukojenou). Její společenské styky, kamarádky, sokyně atd. atd. bych nechal spadnout pod stůl úplně, mám z toho dojem, že jak byl Dostojevský placený od stránky, musel občas napsat pár odstavců nějakého „Dallasu z vedlejší gubernie“, ale jinak to není zase tak důležité.

O těžko, přece však poněkud vyvratitelném argumentu lidskou slabostí, klečícím Tichonovi a velikém tichu na konci všeho, když chrochtání doznělo a poslední prase zmizelo ve vlnách.

Důležitý je motiv „lidského faktoru“ coby vyvrácení idejí, jimiž se kamuflují „běsi“. Dostojevský „kolektivisty“ kritizuje bez milosti; kdyby se „levicový intelektuál“ (nelibé oxymóron, které má nejeden blb za pleonasmus) vůbec dal karikovat, byly by to karikatury (takhle jde jen o neskonale trapné, dokonale realistické obrázky). Mladý Verchovenský a jeho následovníci jsou jednoduše chátra – hloupá, maximálně vychytralá (Liputin), nedovzdělaná, slabošská a podlá. Ani oni ale nevydrží tlak a nejsou s to (morálně, duchovně, tou špetkou lidství, která jim zbyla) snést činy, které teoreticky ospravedlnili a z ideologického hlediska „právem“ spáchali.

Nihilisté individualističtí jsou na tom podobně, ale zjevně Dostojevského zajímají víc (Kirillov, jinde Ivan Karamazov, Raskolnikov…); jsou nesporně ušlechtilí, ale pomýlení – nemocní pochybnými idejemi a (luciferskou) pýchou; někdy mají šanci se „přerodit“ díky výčitkám svědomí po spáchaných (zlo)činech. Mimochodem: možná by se dal individualistický nihilista, Kirillovovský „člověkobůh“ in spe, chápat jako polovička revolucionáře. Revolucionář je vtělená podlá ubohost posedlá šílenými nihilistickými idejemi. Luciferský titán-individualista, žijící vlastně skoro netělesně (myslím, že nikdo z nich nesouloží, a moc ani nejedí – Kirillov pije jen čaj a ani nespí, Raskolnikov je patrně chronicky podvyživený, spíš přízrak než člověk…) v oslepujícím světle bludných, ale okázale velkolepých idejí, mívá svůj velmi tupý, ostudný, materiální/materialistický stín, svého „čerta“ (třeba Stavrogin má Feďku kriminálníka, Ivan čerta…). Jako by se celá příbuznost (až totožnost?) nihilisty individualistického a kolektivistického ukazovala až tehdy, když se individualista doplní o svého stínového dvojníka: Mohli bychom dokonce uvažovat o rovnici typu Stavrogin + Feďka = mladý Verchovenský (nebo možná Liputin). Individualistický nihilista se takto ukazuje jako přinejmenším potenciální příslušník kolektivu revolucionářů – jen jako nepraktický intelektuál potřebuje knechty na špinavou práci; ani zde se Dostojevský nemýlil, jak se ukázalo v minulém století, v jeho vlasti i jinde, s krvavou přesvědčivostí.

 

Takhle po skoro 150 letech mám dojem, že bychom se k věcem, které nesmírně pronikavě rozkryl Dostojevský, mohli postavit přece jen poučeni tím, co do značné míry prorokoval, ale už (naštěstí pro něj) nezažil. Jeho diagnóza revolucionářů je myslím vyčerpávající; jeho omalovánky můžeme vybarvit krví minulého století, a výsledný obrázek bude myslím výmluvný. V době, kdy se soudruzi vracejí (třebaže tentokrát spíše než v mrazivé a trochu primitivní východní formě v podobě teplé, západní, hi-tech), jsou Běsi text zcela aktuální. Tento politický motiv je spíše povrchní, ale byla by škoda ho úplně pominout.

Dostojevského výchozí situace, kterou se pokoušel nějak rozlousknout, byla (ráčej odpustit sérii značných simplifikací; ale předpokládám, že si stínování čtenář tohoto textu je s to doplnit sám) v podstatě stav „po smrti boha“ (nebo u něj možná spíš: situace smrti boha, velký pátek křesťanství), který Nietzsche diagnostikoval jako „nihilismus“. Co to znamená? Dlouhou dobu se všechny věci vztahovaly k transcendentnímu zdroji smyslu a posledního účelu: všechno má smysl, protože je Bůh, od kterého vše pochází a k němuž vše směřuje, který dobrotivě vládne dějinám, všechny jejich hrůzy vykupuje a nakonec je nějak dokáže přivést ke šťastnému konci. Jasné je zde díky bohu taky to, co je dobré (a co ne). Co se ale stane, když se v tohoto Boha přestane věřit? U Nietzscheho je „smrt boha“ spíš diagnóza než vražda; jeho postoj v podstatě evokuje spíš obraz lékaře, který u lůžka nemocného konstatuje exitus: „Pán bůh nám umřel, dodýchal, pulz nehmatný, za chvíli začne smrdět jak starec Zosima: už neumíme být křesťané, nevěříme, buďme poctiví, přiznejme si to a podívejme se, jak na tom jsme a co bychom mohli dělat.“ Nietzsche předvídá velké nebezpečí nihilismu: chybnou úvahu, že pokud není boha, nic nemá žádný smysl. To chápe jako neblahý plod přesvědčení, že věci mají smysl (jen) v bohu: jako by celé universum viselo na jediném posledním hřebíku, a když ten hřebík vypadne, všechno je v háji. Tak to být samozřejmě nemusí: věci mohou mít svou, inherentní, třeba relativní, ale nikoli nulovou hodnotu – a nemusí být pravda, že by snad člověk nemohl bez „absolutního smyslu“ žít. Prostě si může s vědomím své konečnosti a relativity svých snah i přesvědčení prosadit svou, tedy to, co pokládá pro sebe (a možná i pro ostatní) za nejlepší, aniž by k tomu potřeboval schválení z nebe. (Ostatně: i to, že se malé holčičky neznásilňují a nenechávají se potom hanebně zhynout, je celkem jasné i bez pánaboha: stačí přece vědět, že je to bolí. To by pro Nietzscheho nebyl argument – soucit je u něj nežádoucí –, ale pro duševně zdravého je to myslím celkem zřejmé. Elementární úcta k sobě i druhým, trocha empatie a vědomí skutkové následnosti /kterou předpokládáme, i když ji popíráme/ jako základ morálky celkem postačuje, a to zcela bez ohledu na to, jestli „je bůh“. Což ostatně neteistická náboženství dokazují spolu se slušně vychovanými ateisty celkem vrchovatě.) Tolik krajně zjednodušeně Nietzsche, který si dal velkou práci, aby dal životu smysl, ale přitom se obešel bez jakékoli transcendence (tuhle imanetně-smyslodajnou funkci v zásadě plní dvojboj nadčlověk/věčný návrat, a jestli to funguje, je další věc).

Dostojevský bere za své, že tu je tahle idea, představa, že „vše je dovoleno“, protože (možná) není bůh; tudíž lze prosazovat svou: individualisticky, nebo kolektivisticky. Jeho odpověď je zřejmá: věc nefunguje. Selhává – různými způsoby – vratký lidský faktor. Člověk individualistickou vzpouru neunese, „nepřenese ji přes srdce“, a kolektivistická vzpoura, revoluce, přinese pravý opak toho, oč revolucionáři usilují, a navíc ani oni své krvavé dílo nezvládnou. Tahle kritika možná trochu přeceňuje svědomitost nihilistů (praktičtí nihilisté prostě moc neuvažují, takže je výčitky netrápí), ale myslím, že jinak neztratila nic ze své trefnosti ani oprávněnosti. Nihilismus nefunguje: člověk jej sice přenese přes srdce, ale v kolektivistické formě rodí peklo na zemi, a v té individualistické (taková je naše společnost) prostě vede k takovému rozpadu, že nemůže obstát dlouhodobě: praktičtí nihilisté se chvíli baví, a pak je vezme ďas.

Trochu potíže má Dostojevský s pozitivním projektem: kladné postavy mu havarují i literárně; a navíc se v samotných dějinách jeho představy o kristovské obrodě na rozdíl od jeho apokalyptických vizí nadcházejících hrůz jednoduše nenaplnily, což je na pováženou.

Tenhle problém tu asi nevyřeším, ale mohl bych něco nadhodit; mám dojem, že trochu tuším, kde je chyba, i když se samozřejmě mohu plést. Kterým směrem jsem se vydal, je celkem známo (a východiskem pro mě osobně byla právě tato problematika – takříkajíc ostruhy jsem si dělal s Patočkou, který se touto tematikou zabýval až nutkavě celý život, a ještě ve svém úplně posledním filosofickém textu /Kolem Masarykovy filosofie náboženství/ explicitně medituje o Dostojevském /Sen směšného člověka/) – takže jen podotýkám, že tady mluvím za sebe, a je to tedy na místě brát cum grano salis. A říkám to spíš proto, abych snad případného čtenáře bezděky a zároveň bez výstrahy neovlivnil způsobem nežádaným a nežádoucím. Neboli: brát s rezervou, hovoří tu guénonovský tradicionalista s lámaistickými móresy. Nuže, co k tomu může stručně a opatrně říct.

Dostojevský v podstatě proti západním, moderním idejím nenabízí bohužel nic jiného než právě – jiné západní, moderní (nebo minimálně převážně novověké) ideje, přičemž jsou spolu nedílně spjaté ty, které kritizuje, a ty, které nabízí jako alternativu.

Jeho christologie (ale tím vlastně i implicitní antropologie, teologie, soteriologie) je výrazně západní; v typické východní christologii se akcentuje Kristovo božství, a svým vtělením Kristus posvěcuje svět tím, že se jej dotýká a v něm žije; ukřižování je spíše (vítězný) boj než ponížení, a sestup do pekel má ráz vítězného tažení. A potom samozřejmě následuje vzkříšení, kdy ten, kdo z nebe sestoupil, tím spíš právem sedí na trůnu jako Pantokrator. Východ chápe spásu spíš jako uzdravení, posvěcení, a tudíž nabízí člověku nejen odpuštění hříchů, ale přece jen i možnost zbožštění, dosažení (křesťanské) „gnose“, možnost kvalifikovanou asketickou duchovní praxí dosáhnout intimního spojení až sjednocení s Kristem. Na Západě se objevuje (zvláště od sv. Františka) kult poníženého Krista, důraz na kenosi, kříž, utrpení, bolest – a už předtím se v soteriologické satisfakční teorii sv. Anselma hraje o „zločin a trest“; Západ mnohem víc používá metafor viny, neodpustitelného provinění, soudního líčení atd. a mnohem důrazněji akcentuje Kristovo (ubohé, křehké) lidství, jeho utrpení a ponížení – a taky se samozřejmě na Západě objevuje i „teologie smrti boha“, která už nezná ani vzkříšení, ale jen takříkajíc uvědomělou a alespoň na papíře nadšenou cestu na Golgotu. Takového západního Krista v podstatě nabízí Dostojevský. Přičemž druhou stránkou Krista akcentovaně tělesného, poníženého a zbaveného veškeré božské slávy atd. je i zbožštění hmoty a v konečném důsledku smrt boha (už hegelovský motiv): když dáme sekularizaci, glorifikaci hmoty a ponížení/vyprázdnění absolutna do dějin do pomyslného šejkru a trochu zatřepeme, vypadne nám z toho právě běs: moderní sekularismus. Item „pneumatologie“ (jakési místo průniku theo-logie s psychologií) je u Dostojevského v podstatě západní: důraz na temné (ale vlastně božské) hlubiny, v nichž se odehrávají všechny ty velké boje svobody se sebou samou, je v podstatě böhmeovský, schellingovský, a potažmo i hegelovský, či spíše hegeliánský: odtud vyvěrá jak marxistická (materialistická) dialektika, tak existencialistické závratě svobody tváří v tvář propasti vlastní konečně nekonečné a nekonečně konečné svobody.

Pokud necháme stranou trochu vykleštěně působící „kladné“ postavy typu Myškina nebo Aljoši (případně „josefského“ Šatova) atd., Dostojevský nabízí jako alternativu svým sympatickým, nebo přinejmenším zajímavým záporákům „starce“ (Tichon, Zosima), kteří působí v podstatě jako západní, evropští intelektuálové, jejichž religiozita spočívá v tom, že sedí nad čajem a moudře klábosí: žádné statisíce poklon před ikonami, žádné hesychastické cvičení zadržování dechu, žádné miliony zopakovaných Ježíšových modliteb, žádná pravoslavná spiritualita duchovního srdce, ale potom taky samozřejmě žádné vize táborského světla, žádné zázraky, žádné blažené patření, žádná theopoiesis, v podstatě úplné hovno, pokud nebudeme pokládat řeči o milostných pletkách mezi kloučky a hysterkami za něco zásadně významného. Když si člověk přečte životopis takového sv. Serafima Sarovského (mimochodem to byl, jestli si to dobře pamatuju, zhruba současník Hegela – což se mi zdá jako nesmírně výmluvné), je patrné, že toho pravoslaví mohlo nabídnout i v dobách relativně pozdních nesrovnatelně víc. Dostojevský nabízí místo gnose víru, což je zajíc krajně prchavý, těžko se lapá a snadno utíká. Místo duchovní práce se nabízí směs psychologie a kultury; namísto asketické proměny lidského bytí z profánního v posvátné se nabízí (opět zcela západně) reflexe čistě profánního údělu – a věštění fiktivního „posvátného“ smyslu z rozsypaného čaje ve skutečnosti opravdu vyšší smysl postrádajících kontingentních událostí.

Dostojevského interpretace „starectví“ se mi jeví být podobně zavádějící jako Buberovo chápání chasidismu. Podotkněme, že pokud budeme brát starokřesťanské poustevníky a na ně navazující východní mnišství jako formy spirituality patrně nesrovnatelně bližší historickému Ježíšovi a jeho žákům, než je „spiritualita“ západního intelektuála, který místo duchovních cvičení rozpráví nad nějakou tou vodkou (případně směrem dál na západ pivem a vínem) o „věčných“ věcech, dokud se neožere tak, že skončí u čechovovské disputace o tom, co je k vodce či jinému truňku nejlépe zakousnout, zdá se být zřejmé, kterým směrem by se bylo možné vydat, pokud by se snad bralo jako desideratum následovat Vzkříšeného, nikoli pohřbívat s mrtvými mrtvé; a nepřekvapí, že právě tím směrem by se mohlo skrývat i řešení problémů, které nechal Dostojevský otevřené, třebaže ho pálily. Symbolicky – a negativně – řečeno bych viděl Tichona u Stavroginových nohou spolu s ostatními posedlými následovníky, jak mu celý zpocený blahem nadšeně pomáhá inscenovat velkolepou cestu k „svatosti“ pomocí směsice literatury, morálky a sentimentality (víc toho totiž nenabízí); a na konci všeho se všichni ti vepři, posedlí legií ďáblů a pomazaní všelikým neřádstvem, s velikým chrochtáním konečně řítí do mořských hlubin, a sice nám to může být líto, ale nebude snadné se ubránit úlevnému oddechnutí.

A o tom ten román možná vlastně koneckonců je.

 

 

 




úterý 22. února 2022

Kostnice

Kostnice

Třebaže hledíme na záda času, zírajíce do tmy hledáme svět, který se ztratil v nenávratnu, aniž by kdy nastal. Dalšími dny prochází červená noc chodbami stále blíže středu. Ať už se vydáš kterýmkoli směrem, na konci cesty bude začátek, nezbadatelno, věčné stejně jako dnešní den, který ještě nezačal, ale už dávno skončil. V prostoru, kde jsem nikdy nebyl, neboť zde neměl kdo být, zní šelestění dechu, podobné listí v kterémkoli ročním období velké tmy, než mráz setřese naděje a vše skončí po krk v ledu, dokud tání neodhalí běl těl a věže hvězd nezadují na poplach. Kokrhání se nese krajinou soumraku, aniž by to mělo jakýkoli pochopitelný či jiný význam. Pojď a viz, říká si, ale není si jistý, jestli skutečně chce. Lepidlem přichytit víčka, aby se nepodlehlo; sirény spánku volají oživlé stíny zpět v bouřlivých vodách mělkých plamenů, zdánlivých rájů a vlastních šlépějí bezděky kdo ví pokolikáté vtisknutých na týchž místech v prach, pocházející z vlastních, nezbadatelně byvších těl. Zelené útvary tepou jak měděná srdce k pólu propasti paprsku. Slyší volání z veliké dálky a světlo zaplaví hořká voda. Slzy a sliny syna slunce se slévají v slánce sluchu. Solidní salto, zakokrhal uznale pod či nad nožem za posupného dodýchávání prvního člověka, dvojjediného spáče. Zeptej se větru, kam zašantročil předvčerejší slib, prý tesaný do veřejí bran k bytí. Ve skalní puklině vidíš jen kolena, zatímco se nad tebou valí jakási podezřelá láva či sláva. Až je hodíš na zem, roztříští se jak vázy plné světla. Připravme si démanty, bude se brousit maso okolo oka.

Chodí kolem, hledá tajemství počátku či konce; mrštná mršina na kolotoči mámení. Brýle slov, představ a zvyků ukazují stálé, avšak pod nimi zuří ustavičné pomíjení a časté pominutí. Zakopne o sebe, zahýká, cestou trním žere bodláky a růže, všechno marné, stmívá se a zubaté příšeří jeskyně ožije. Zřítí se skála, zaplaví moře, rozvane vichřice, sežehne plamen. Špetka sušených slz tak těžká, že ji živly nepřemohou, jde dál. Rozetne skálu. Rozrazí moře. Utiší bouři. Zkrotí plamen. Otevře cestu. Zrodí poutníka. Znovu se učí chodit. O třech pak padne do čtyřboké truhly. Rozhlédnout, roztrhat, rozházet; a znova. Plynutí je však natolik průzračné, že neruší, pokud se netočí samotná hlava. Kdo ji však zastaví. Teprve na konci pouti krasohledem plným pošetilých bludiček kohout zazpívá, ať zapíráš jakkoli, pokud jsi vykročil. Pak čelem k zemi. Chytit rohů. Zašeptá hlas. Roztaví tmu. Krátce vykřikne věčnost. On.

Žuchnul do nádoby jak hovno z díry. Zas. Čas. Sss. Natřikrát nečistý šmátrá po svatém, jak ale najít to, co samotným pohledem skrýváš? Zatmění světla na rozhraní minulosti a budoucnosti otvírá propast, kde není nebytí, ale jen další a další trýznivé míjení čehokoli. Hemžením ve všech skupenstvích nezískáš mnoho: spojením barev místo bílého světla jen další hnědé a hnijící bezkrevné maso, zatímco země věřitelka dlužníkům dál otvírá věčně lačný chřtán. Adam-padám. Pak tě zas přeskočí strakatý smíšek a dole ti týž bude lát nebo lhát, aby se ti lépe spalo v roztříštěné kádi mezi třískami a střepy sebe, či spíše možnosti, která byla místo využití zneužita. A takhle pořád dokola a stále hlouběji. Nechci nic namítat ani zbytečně prodlužovat putování místy, kam jsem si sám jít zvolil, ale nepřál; a věru tam nechci vést jiné. Snad bude vhodné to brát jako cár ze starého cestovního deníku zbloudilého, tanec střelky, kterou je těžké osolit, když ztratila pól. Zakopnout o vlastní lebku z dřívějška koneckonců je, když na to přijde, mnohem snadnější, než by se mohlo zdát.