A tady je slíbený druhý text k inscenaci Běsů.
Monstrum z gubernie
Nikolaj Vsevolodovič visící, spící
V následujícím se pokusím velmi stručně doplnit
předcházející text o několik postřehů, týkajících se ústřední postavy Nikolaje
Vsevolodoviče Stavrogina. Předesílám ještě upozornění ohledně povahy tohoto
textu. Mám za to, že kromě výjimečných případů neexistuje nic takového jako
„jedině správná“ interpretace literárního díla; a čím je dílo méně triviální,
tím více poskytuje možností různých čtení (a Dostojevský je zatraceně zapeklitý
autor). Interpretace by však, nechce-li ztratit svůj ráz interpretace (tedy:
vazbu k dílu), neměla být ani svévolná. Dílo samo, zdá se mi, dává jakési
mantinely; bývá patrné, které čtení je ještě
věrné, a které už je zavádějící
(třeba číst Dostojevského jako propagátora internacionály a mladého
Verchovenského jako kladného hrdinu je už myslím zjevně chybné). A také možná existuje cosi jako „pravý“ význam díla,
jaký by mu možná přičítal sám autor, sedící pro ten účel po pravici
Pantokratorově na konci věků; ten je nicméně v našich obyčejných
pozemských interpretacích přítomen toliko na způsob „eschatologického
úběžníku“, tedy jako „idea“ (ve smyslu Patočkova Negativního platonismu), která
se zjevuje vždy takříkajíc negativně: s přihlédnutím k „ideji“ díla je patrné,
jak i ta nejlepší interpretace ještě nevyčerpává vše, neuchopuje zcela
náležitě. Nicméně se může jako co nejméně špatná v porovnání s ideou
úběžníku přibližovat. Více a méně – a také z různých stran.
Nuže: moje interpretace nabízí určité hledisko, které by
snad mohlo být užitečné, není však jediné možné, a věru ho nepokládám ani za
nutně nejlepší (a asi bych ho ani nechtěl nějak zuřivě hájit). Pokud pomůže
lépe porozumět textu a dospět k lepší inscenaci, splnila účel. Pokud ne,
nenadělám nic. Tolik předesílám, aby snad někdo neměl dojem, že své chápání
Dostojevského komukoli vnucuju, nebo snad nedej pámbu považuju za jediné možné
a správné. A teď už k našemu hrdinovi.
Stavrogin jako démon: zjev a působení
Ústřední postava Běsů se mi zdá být z téhož rodu
literárních postav, jako je Conradův Kurtz ze Srdce temnoty (plukovník Kurtz
z Copollovy Apokalypsy), soudce Holden z McCarthyho Krvavého
poledníku, a možná i Anton Chiggur z románu Tahle země není pro starý. Je
to spíš monstrum než člověk, fascinující záporák – a je to záporák temný,
slavnostní, takříkajíc „těžký“: ve dvojici s mladým Verchovenským si jej můžeme představit jako
(Nolanova) Batmana s Jokerem, kdyby se domluvili, že spolu Gotham nakonec
zničí, nebo k takové domluvě aspoň spěli. Obraz obrněného Batmana nás vede
k motivu strnulosti, ale o tom
až za chvíli.
Stavrogin působí neodolatelnou, zdrcující autoritou. Muži
jej chtějí následovat, i když dobře vědí, že je to vlastně jen floutek. Ženy po
něm neodolatelně touží, třebaže dobře vědí, že s ním nakonec nic nebude.
Má neodolatelný osobní magnetismus, který asi přesahuje i to, že má obrovskou
fyzickou sílu, patrně dosti slušné bohatství (nebo alespoň bohatou matinku),
pověst bezohledného násilníka a vraha a dělá dojem člověka „s tajemstvím“, což
samo o sobě přitahuje. K tomu všemu působí jako „moc mající“ (v evangelním
smyslu), tedy jako člověk obdařený charismatem, možná trochu jako Hitler, aniž
by však potřeboval křičet a dělat rozmáchlá gesta. Je zdrcující, fascinující,
záhadný a úsporný – zdá se mi, jako
by se projevoval trochu jako Harmonika v Tenkrát na Západě. Akorát že ten
působí uvolněně (je v právu, odtud
jeho klid), takže se možná z těch akčních vazounů Stavrogin alespoň
v mé představivosti nejvíc podobá Schwarzenegerovu Terminátorovi, bezcitné
mechanické bestii, která se přes kov a svalstvo také sotva hýbe. Nadto má se
svou omrzelostí a znechucením životem trochu rysy Bugakovova Wollanda
z Mistra a Martkétky.
V každém případě nepůsobí úplně jako člověk, dělá dojem
kohosi „odjinud“, v nějž (tudíž) lze vkládat naděje jako ve spasitele. A
protože je to spasitel falešný, lze ho skutečně číst jako „antikrista“, nicméně
vzhledem k tomu, že spasitele nakonec hrát odmítne, bych k němu
přistupoval přece jen trochu vstřícněji.
Mumifikované dítě: kníže trhá nohy
Zásadní se mi zdá být Stavroginova strnulost. Dokonce i spí
vsedě a podmračený, a vypadá přitom tak děsivě, že se ho lekne samotná Varvara Petrovna (a ta má pro strach uděláno). Je to strnulost, nikoli klid: spíš křeč než patřičný tonus, svědčící o tom, že je
„struna“ těla dobře naladěna – napjatá ani moc, ani málo. Stavrogin je napjatý
na nejvyšší míru, aniž by tuto sílu byl s to někam smysluplně zaměřit.
Možná tkví jeho prokletí v tom, že je jeho struna velmi silná, takže
napětí, které by pro jiného bylo nesnesitelné, prostě dokáže dlouho snášet. Ne
ale navěky.
Kde se tahle tenze vzala? Dovedu si představit následující
„genezi křeče“. Malý Stavrogin otce nikdy pořádně nezažil, z něj se mu
dostaly jen dědičné sklony a ideální obraz prostopášného generála (jako by se
jej do jisté míry snažil posléze ztělesnit). Jeho matka v celém románu
nedělá dojem, že by byla s to jakýchkoli projevů citu (možná měla příliš
těžký život?), takže: studený odchov. K tomu vychovatel, sentimentální
blbec Verchovenský, který se mu věší na krk ve věku, kdy by hoch spíš
potřeboval oporu od něj, a velmi
předčasně jej nutí k setkání se světem dospělých i z jeho odvrácené strany.
Dítě ztuhne (myslím tím opravdovou
chronickou svalovou křeč, korzet z muskulatury, který dítě brání před
prožíváním emocí), aby nějak přežilo. Zprvu je takto ztuhlý hoch neduživý, ale
patrně ve vojenském prostředí zjistí, že se svalstvo (příčně pruhované, tedy
ovladatelné vůlí), vytrénované
ustavičným obranným zatínáním, dá docela dobře ovládat – a že se takto lze
vlastně zmocnit takřka čehokoli. Barbar Stavrogin nemá vlastní vědomé lidské city – nikdy si je nedovolil
prožívat –; nemá naprosto žádnou empatii; a protože mu dětství skutečně
nedovolili prožít, chová se jako dítě, dítě kruté, nezvedené, dítě, které trhá
nohy mouchám – jen tak, snad aby zjistilo, co všechno je možné.
Kdyby byl Stavrogin jen trochu slabší nebo měl trochu nižší
společenské postavení, asi by rychle pohořel, a buďto se změnil, nebo skončil
jako řadový neurotik; jenže Stavrogin je
opravdu silný, má skutečné
charisma, a navíc má i dost prostředků, aby mohl vyvádět do sytosti.
(V lecčem mi mimochodem připomíná neblaze proslulého Aleistera Crowleyho,
který byl rovněž pohádkově bohatý, až neuvěřitelně nadaný /byl to schopný
literát, vrcholový horolezec i šachista – obojí na světové úrovni! –, solidní
malíř, a zároveň jeden z nejvlivnějších náboženských myslitelů minulého
století/, parádně zvrhlý, a nakonec skončil velmi špatně, stejně jako skoro
všichni, kdo se za ním táhli.)
Stavroginovy excesy, to děsivé vyvádění krutého dítěte, mají
možná za cíl dostat se, třeba násilím, k nějakému prožívání. A tak hrdina páchá jednu mrzkost za druhou a
zkouší, kam až může. A nakonec skutečně padne kosa na kámen: Stavrogin zprzní a
dožene k sebevraždě dítě, nešťastnou Matrjošu, a zdá se, že se z toho
už nikdy nevzpamatuje. Krátce nato se rozhodne k nepochopitelnému: „zničit
si život“ sňatkem s chromou idiotkou. A zbytek je komentář – dál a dál se
trestá za to, co provedl, nicméně přízraku Matrjoši (mohla by se možná
jevit/zjevovat trochu jako Fedotovova Panočka?) se nezbaví. Cestou
k oprátce, kterou si sám uvázal už tím činem, s sebou do propasti
strhne ještě několik dalších (vlastně většinu postav románu), a nakonec se
odsoudí k smrti. K tomuto konci jej ale nedožene pravá, tedy „účinná“
lítost – to by mohl třeba vybudovat síť útulků pro chudé děti –, ale strach
z posměchu: neboli stud, který bychom mohli právem chápat jako převlečenou
pýchu.
Čerti, děti, vstupenky a soudy
Stavrogin se v něčem podobá Ivanovi Karamazovi; oba dva
provází „čert“ (který je u obou charakterizován dost podobně). Ale nejen to,
Ivan „vrací vstupenku“ kvůli utrpení nevinných: nemá nic proti bohu, ale nechce
s ním nic mít, odmítá (s celou ušlechtilou zpupností a zpupnou
ušlechtilostí ruského „kloučka“) všeobecné smíření, pokud by se k němu
mělo dojít přes „utrpení nevinných“.
Ivan sice do jisté míry „maličkým“ ubližuje taky – zblbne
svým ateismem svého bratra Smerďakova natolik, že zavraždí jejich otce –, ale
přece jen je to postava spíše kladná. Stavrogin se tuto nepřekročitelnou
hranici mezi svědomitým člověkem a laciným „kosmickým happyendem“ odváží
s plným vědomím skutečně
překročit. V konečném důsledku tím ve svých očích ztrácí právo žít a
„vrací vstupenku“ do tohoto světa. Oba
jako by ztělesňovali bezvýchodnost
určitého rozvrhu světa – Ivan bezvýchodnost intelektuální, Stavrogin pak
řekněme existenciální. S takovým
světem se nelze smířit, ale nelze jej ani přemoci silou.
Kam čert nemůže…
O Stavroginově
působení na ženy jsme se už zmínili. Kromě přirozeného sexappealu a špatné
pověsti má ještě „tajemství“, působí jako tragická postava, romantický hrdina,
na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal, úplný Rodriguezův Desperado.
Nadto bohatý, šlechtic, zkrátka – kdo by odolal.
Stavrogin to taky bere takříkajíc plošně, ale nezdá se, že
by byl s to „dospělých“ citů – zvládá být jen tuctový proutník. Sám říká,
že jeho zamilovanost je intenzivní vzplanutí (a nic dalšího). O to víc můžeme
„jeho“ ženy číst jako projekce jeho duše.
Příznačně je jeho zákonnou manželkou žena (přesněji: panna)
bláznivá a chromá – možná v ní poznal své nitro? Nejblíž milostnému vztahu
je jeho poměr s Lízou (s ní se v čase děje románu jako s jedinou
/nejspíš/ vyspí), která působí jako tvář jeho duše obrácená k vnějšímu
světu – excentrická, vrtošivá, někdy výstředně velkomyslná (její chování u
vykradené ikony!), jindy nesmyslně krutá (trápení snoubence). A konečně Daša –
duše, k níž by snad Stavrogin mohl dospět,
kdyby se mu podařilo nezadusit se samou pýchou a zmizet do švýcarského ústraní:
duše smířená, prostá, laskavá, obětavá a podle všeho prostá sentimentality i
vrtochů. Příznačně právě tu Nikolaj Vsevolodovič jako jedinou ušetří.
Pramen oddanosti a nezvedený nadčlověk
Osobně se domnívám, že nejhlubším pramenem Stavroginovy
působivosti je lidská potřeba mít mistra, pána, vládce, oddat se božskému
člověku nebo světci. Je to potřeba hluboká – a kdo ji zanedbá, snadno padne do
léčky falešného mesiáše, který se může jmenovat Stavrogin, Hitler, ale taky
v upadlé podobě pro toto neblahé tisíciletí třeba Babiš. Jedním
z nejhorších deficitů moderního světa je absence autentických světců –
Dostojevský to cítil, proto myslím propagoval starectví (třebaže mu, myslím,
moc nerozuměl). V rámci moderní kultury se traduje řada velmi nejapných
bludů, třeba že „exces“ je branou do chrámu moudrosti, nebo že vzornou roli
„mistra“ může sehrát i netvor. Stavrogin působí,
protože není lidský: dělá dojem, jako
by lidství překročil, zatímco mu ještě ani nedorostl.
Lidé, kteří se do něj zblázní (a poté
špatně skončí), si jednoduše spletli nelidské s nadlidským, nečisté s posvátným,
běsa s andělem. Což je omyl velmi aktuální – i dnes se třeba lidé, kterým se nepodařilo
dosáhnout normálního, zdravého lidství, okázale prezentují, jako by běžné
lidství „překročili“ (viz často užívanou, zcela zavádějící předponu trans-!).
Estetizaci zla – totiž prezentace netvora jako „hrdiny“ –
bych si přitom dovolil pokládat za pornografii: to nejhorší v nás chce moci páchat zlo beztrestně, a ještě
přitom sklízet potlesk a vypadat jako filmový hrdina (nebo mít charisma jako
Stavrogin) – a když už to nejde (protože to ve skutečném světě opravdu nejde:
stačí se skutečným zloduchům jen
podívat do tváří!), to nejhorší v nás se na to rádo alespoň chtivě slintajíc dívá – a tím (samozřejmě)
sílí. I proto bych rád viděl Stavrogina na divadle jako nešťastníka, snad
tragického, ale jednoznačně záporného antihrdinu; a především jako svůdce,
jakého není radno následovat. Nechme
porno profesionálkám.
Žádné komentáře:
Okomentovat