sobota 16. dubna 2022

Běsi 2. Stavrogin.

 A tady je slíbený druhý text k inscenaci Běsů. 


Monstrum z gubernie

Nikolaj Vsevolodovič visící, spící

V následujícím se pokusím velmi stručně doplnit předcházející text o několik postřehů, týkajících se ústřední postavy Nikolaje Vsevolodoviče Stavrogina. Předesílám ještě upozornění ohledně povahy tohoto textu. Mám za to, že kromě výjimečných případů neexistuje nic takového jako „jedině správná“ interpretace literárního díla; a čím je dílo méně triviální, tím více poskytuje možností různých čtení (a Dostojevský je zatraceně zapeklitý autor). Interpretace by však, nechce-li ztratit svůj ráz interpretace (tedy: vazbu k dílu), neměla být ani svévolná. Dílo samo, zdá se mi, dává jakési mantinely; bývá patrné, které čtení je ještě věrné, a které už je zavádějící (třeba číst Dostojevského jako propagátora internacionály a mladého Verchovenského jako kladného hrdinu je už myslím zjevně chybné). A také možná existuje cosi jako „pravý“ význam díla, jaký by mu možná přičítal sám autor, sedící pro ten účel po pravici Pantokratorově na konci věků; ten je nicméně v našich obyčejných pozemských interpretacích přítomen toliko na způsob „eschatologického úběžníku“, tedy jako „idea“ (ve smyslu Patočkova Negativního platonismu), která se zjevuje vždy takříkajíc negativně: s přihlédnutím k „ideji“ díla je patrné, jak i ta nejlepší interpretace ještě nevyčerpává vše, neuchopuje zcela náležitě. Nicméně se může jako co nejméně špatná v porovnání s ideou úběžníku přibližovat. Více a méně – a také z různých stran.

Nuže: moje interpretace nabízí určité hledisko, které by snad mohlo být užitečné, není však jediné možné, a věru ho nepokládám ani za nutně nejlepší (a asi bych ho ani nechtěl nějak zuřivě hájit). Pokud pomůže lépe porozumět textu a dospět k lepší inscenaci, splnila účel. Pokud ne, nenadělám nic. Tolik předesílám, aby snad někdo neměl dojem, že své chápání Dostojevského komukoli vnucuju, nebo snad nedej pámbu považuju za jediné možné a správné. A teď už k našemu hrdinovi.

Stavrogin jako démon: zjev a působení

Ústřední postava Běsů se mi zdá být z téhož rodu literárních postav, jako je Conradův Kurtz ze Srdce temnoty (plukovník Kurtz z Copollovy Apokalypsy), soudce Holden z McCarthyho Krvavého poledníku, a možná i Anton Chiggur z románu Tahle země není pro starý. Je to spíš monstrum než člověk, fascinující záporák – a je to záporák temný, slavnostní, takříkajíc „těžký“: ve dvojici s mladým  Verchovenským si jej můžeme představit jako (Nolanova) Batmana s Jokerem, kdyby se domluvili, že spolu Gotham nakonec zničí, nebo k takové domluvě aspoň spěli. Obraz obrněného Batmana nás vede k motivu strnulosti, ale o tom až za chvíli.

Stavrogin působí neodolatelnou, zdrcující autoritou. Muži jej chtějí následovat, i když dobře vědí, že je to vlastně jen floutek. Ženy po něm neodolatelně touží, třebaže dobře vědí, že s ním nakonec nic nebude. Má neodolatelný osobní magnetismus, který asi přesahuje i to, že má obrovskou fyzickou sílu, patrně dosti slušné bohatství (nebo alespoň bohatou matinku), pověst bezohledného násilníka a vraha a dělá dojem člověka „s tajemstvím“, což samo o sobě přitahuje. K tomu všemu působí jako „moc mající“ (v evangelním smyslu), tedy jako člověk obdařený charismatem, možná trochu jako Hitler, aniž by však potřeboval křičet a dělat rozmáchlá gesta. Je zdrcující, fascinující, záhadný a úsporný – zdá se mi, jako by se projevoval trochu jako Harmonika v Tenkrát na Západě. Akorát že ten působí uvolněně (je v právu, odtud jeho klid), takže se možná z těch akčních vazounů Stavrogin alespoň v mé představivosti nejvíc podobá Schwarzenegerovu Terminátorovi, bezcitné mechanické bestii, která se přes kov a svalstvo také sotva hýbe. Nadto má se svou omrzelostí a znechucením životem trochu rysy Bugakovova Wollanda z Mistra a Martkétky.

V každém případě nepůsobí úplně jako člověk, dělá dojem kohosi „odjinud“, v nějž (tudíž) lze vkládat naděje jako ve spasitele. A protože je to spasitel falešný, lze ho skutečně číst jako „antikrista“, nicméně vzhledem k tomu, že spasitele nakonec hrát odmítne, bych k němu přistupoval přece jen trochu vstřícněji.

Mumifikované dítě: kníže trhá nohy

Zásadní se mi zdá být Stavroginova strnulost. Dokonce i spí vsedě a podmračený, a vypadá přitom tak děsivě, že se ho lekne samotná Varvara Petrovna (a ta má pro strach uděláno). Je to strnulost, nikoli klid: spíš křeč než patřičný tonus, svědčící o tom, že je „struna“ těla dobře naladěna – napjatá ani moc, ani málo. Stavrogin je napjatý na nejvyšší míru, aniž by tuto sílu byl s to někam smysluplně zaměřit. Možná tkví jeho prokletí v tom, že je jeho struna velmi silná, takže napětí, které by pro jiného bylo nesnesitelné, prostě dokáže dlouho snášet. Ne ale navěky.

Kde se tahle tenze vzala? Dovedu si představit následující „genezi křeče“. Malý Stavrogin otce nikdy pořádně nezažil, z něj se mu dostaly jen dědičné sklony a ideální obraz prostopášného generála (jako by se jej do jisté míry snažil posléze ztělesnit). Jeho matka v celém románu nedělá dojem, že by byla s to jakýchkoli projevů citu (možná měla příliš těžký život?), takže: studený odchov. K tomu vychovatel, sentimentální blbec Verchovenský, který se mu věší na krk ve věku, kdy by hoch spíš potřeboval oporu od něj, a velmi předčasně jej nutí k setkání se světem dospělých i z jeho odvrácené strany. Dítě ztuhne (myslím tím opravdovou chronickou svalovou křeč, korzet z muskulatury, který dítě brání před prožíváním emocí), aby nějak přežilo. Zprvu je takto ztuhlý hoch neduživý, ale patrně ve vojenském prostředí zjistí, že se svalstvo (příčně pruhované, tedy ovladatelné vůlí), vytrénované ustavičným obranným zatínáním, dá docela dobře ovládat – a že se takto lze vlastně zmocnit takřka čehokoli. Barbar Stavrogin nemá vlastní vědomé lidské city – nikdy si je nedovolil prožívat –; nemá naprosto žádnou empatii; a protože mu dětství skutečně nedovolili prožít, chová se jako dítě, dítě kruté, nezvedené, dítě, které trhá nohy mouchám – jen tak, snad aby zjistilo, co všechno je možné.

Kdyby byl Stavrogin jen trochu slabší nebo měl trochu nižší společenské postavení, asi by rychle pohořel, a buďto se změnil, nebo skončil jako řadový neurotik; jenže Stavrogin je opravdu silný, má skutečné charisma, a navíc má i dost prostředků, aby mohl vyvádět do sytosti. (V lecčem mi mimochodem připomíná neblaze proslulého Aleistera Crowleyho, který byl rovněž pohádkově bohatý, až neuvěřitelně nadaný /byl to schopný literát, vrcholový horolezec i šachista – obojí na světové úrovni! –, solidní malíř, a zároveň jeden z nejvlivnějších náboženských myslitelů minulého století/, parádně zvrhlý, a nakonec skončil velmi špatně, stejně jako skoro všichni, kdo se za ním táhli.)

Stavroginovy excesy, to děsivé vyvádění krutého dítěte, mají možná za cíl dostat se, třeba násilím, k nějakému prožívání. A tak hrdina páchá jednu mrzkost za druhou a zkouší, kam až může. A nakonec skutečně padne kosa na kámen: Stavrogin zprzní a dožene k sebevraždě dítě, nešťastnou Matrjošu, a zdá se, že se z toho už nikdy nevzpamatuje. Krátce nato se rozhodne k nepochopitelnému: „zničit si život“ sňatkem s chromou idiotkou. A zbytek je komentář – dál a dál se trestá za to, co provedl, nicméně přízraku Matrjoši (mohla by se možná jevit/zjevovat trochu jako Fedotovova Panočka?) se nezbaví. Cestou k oprátce, kterou si sám uvázal už tím činem, s sebou do propasti strhne ještě několik dalších (vlastně většinu postav románu), a nakonec se odsoudí k smrti. K tomuto konci jej ale nedožene pravá, tedy „účinná“ lítost – to by mohl třeba vybudovat síť útulků pro chudé děti –, ale strach z posměchu: neboli stud, který bychom mohli právem chápat jako převlečenou pýchu.

Čerti, děti, vstupenky a soudy

Stavrogin se v něčem podobá Ivanovi Karamazovi; oba dva provází „čert“ (který je u obou charakterizován dost podobně). Ale nejen to, Ivan „vrací vstupenku“ kvůli utrpení nevinných: nemá nic proti bohu, ale nechce s ním nic mít, odmítá (s celou ušlechtilou zpupností a zpupnou ušlechtilostí ruského „kloučka“) všeobecné smíření, pokud by se k němu mělo dojít přes „utrpení nevinných“.

Ivan sice do jisté míry „maličkým“ ubližuje taky – zblbne svým ateismem svého bratra Smerďakova natolik, že zavraždí jejich otce –, ale přece jen je to postava spíše kladná. Stavrogin se tuto nepřekročitelnou hranici mezi svědomitým člověkem a laciným „kosmickým happyendem“ odváží s plným vědomím skutečně překročit. V konečném důsledku tím ve svých očích ztrácí právo žít a „vrací vstupenku“ do tohoto světa. Oba jako by ztělesňovali bezvýchodnost určitého rozvrhu světa – Ivan bezvýchodnost intelektuální, Stavrogin pak řekněme existenciální. S takovým světem se nelze smířit, ale nelze jej ani přemoci silou.

Kam čert nemůže…

 O Stavroginově působení na ženy jsme se už zmínili. Kromě přirozeného sexappealu a špatné pověsti má ještě „tajemství“, působí jako tragická postava, romantický hrdina, na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal, úplný Rodriguezův Desperado. Nadto bohatý, šlechtic, zkrátka – kdo by odolal.

Stavrogin to taky bere takříkajíc plošně, ale nezdá se, že by byl s to „dospělých“ citů – zvládá být jen tuctový proutník. Sám říká, že jeho zamilovanost je intenzivní vzplanutí (a nic dalšího). O to víc můžeme „jeho“ ženy číst jako projekce jeho duše.

Příznačně je jeho zákonnou manželkou žena (přesněji: panna) bláznivá a chromá – možná v ní poznal své nitro? Nejblíž milostnému vztahu je jeho poměr s Lízou (s ní se v čase děje románu jako s jedinou /nejspíš/ vyspí), která působí jako tvář jeho duše obrácená k vnějšímu světu – excentrická, vrtošivá, někdy výstředně velkomyslná (její chování u vykradené ikony!), jindy nesmyslně krutá (trápení snoubence). A konečně Daša – duše, k níž by snad Stavrogin mohl dospět, kdyby se mu podařilo nezadusit se samou pýchou a zmizet do švýcarského ústraní: duše smířená, prostá, laskavá, obětavá a podle všeho prostá sentimentality i vrtochů. Příznačně právě tu Nikolaj Vsevolodovič jako jedinou ušetří.

Pramen oddanosti a nezvedený nadčlověk

Osobně se domnívám, že nejhlubším pramenem Stavroginovy působivosti je lidská potřeba mít mistra, pána, vládce, oddat se božskému člověku nebo světci. Je to potřeba hluboká – a kdo ji zanedbá, snadno padne do léčky falešného mesiáše, který se může jmenovat Stavrogin, Hitler, ale taky v upadlé podobě pro toto neblahé tisíciletí třeba Babiš. Jedním z nejhorších deficitů moderního světa je absence autentických světců – Dostojevský to cítil, proto myslím propagoval starectví (třebaže mu, myslím, moc nerozuměl). V rámci moderní kultury se traduje řada velmi nejapných bludů, třeba že „exces“ je branou do chrámu moudrosti, nebo že vzornou roli „mistra“ může sehrát i netvor. Stavrogin působí, protože není lidský: dělá dojem, jako by lidství překročil, zatímco mu ještě ani nedorostl. Lidé, kteří se do něj zblázní (a poté špatně skončí), si jednoduše spletli nelidské s nadlidským, nečisté s posvátným, běsa s andělem. Což je omyl velmi aktuální – i dnes se třeba lidé, kterým se nepodařilo dosáhnout normálního, zdravého lidství, okázale prezentují, jako by běžné lidství „překročili“ (viz často užívanou, zcela zavádějící předponu trans-!).

Estetizaci zla – totiž prezentace netvora jako „hrdiny“ – bych si přitom dovolil pokládat za pornografii: to nejhorší v nás chce moci páchat zlo beztrestně, a ještě přitom sklízet potlesk a vypadat jako filmový hrdina (nebo mít charisma jako Stavrogin) – a když už to nejde (protože to ve skutečném světě opravdu nejde: stačí se skutečným zloduchům jen podívat do tváří!), to nejhorší v nás se na to rádo alespoň chtivě slintajíc dívá – a tím (samozřejmě) sílí. I proto bych rád viděl Stavrogina na divadle jako nešťastníka, snad tragického, ale jednoznačně záporného antihrdinu; a především jako svůdce, jakého není radno následovat. Nechme porno profesionálkám.

  


Žádné komentáře:

Okomentovat