čtvrtek 19. července 2018

Kolem jádra, jádrem kola.

Tento text vyšel ve sborníku Logos z roku 2017. Mám dojem, že říká většinu toho, co jsem měl v posledních letech na srdci a chuť sdělit, nakolik se to týkalo soumraku, jenž dostihl, zadávil a pohltil mou reinterpretaci filosofie operativní celistvosti. V posledním čísle Logosu je mimochodem spousta dalších, mnohem zajímavějších textů, než je tahle šaškovina, takže neváhejte a upalujte si náš sborník koupit, pokud ho, ostudy, ještě nemáte.



Kolem jádra, jádrem kola. Fikce.


Jeden východní příběh vypráví o velmi bohatém mágovi, který měl mnoho ovcí. Tento mág byl zároveň také velký lakomec. Nechtěl najímat pastýře a nechtěl ani postavit plot okolo pastvin, na nichž se jeho ovce pásly. Ovce se proto často zatoulaly do lesa, padaly do roklí, ale hlavně utíkaly, neboť věděly, že mág chce jejich maso a kůži, a to se jim nelíbilo.

Až nakonec mága napadlo jedno opatření. Své ovce zhypnotizoval a všem jim vnuknul, že jsou nesmrtelné a že jim nijak neublíží, když je stáhne z kůže, že jim to naopak prospěje a bude jim to příjemné; a také že mág je dobrý pán, jenž své stádo natolik miluje, že by pro ně udělal cokoliv na světě; a konečně ještě to, že jestli se jim někdy něco přihodí, pak se to rozhodně nestane právě teď, určitě ne dnes, a ony že na to proto nemusí myslet. Mág svým ovcím dále vsugeroval, že vůbec žádné ovce nejsou – některým z nich namluvil, že jsou lvy, dalším, že jsou orly, dalším, že jsou lidmi, a dalším, že jsou mágy.

Tím všechny jeho starosti s ovcemi ustaly. Ovce už nikdy neutíkaly, ale pokojně očekávaly čas, kdy si mág vyžádá jejich maso a jejich kožešinu.

Tenhle příběh dobře ilustruje pozici, v níž je člověk.

G. I. Gurdžijev v knize P. D. Uspenského Hledání zázračného




Musel jsem zase usnout.

Náhorní plošina, bezměsíčná, ale jasná noc. Jako by tu ještě před nějakou dobou průběžně, snad stovky nebo tisíce let, probíhala nějaká bitva. Všude po zemi spousta mrtvol v různém stupni rozkladu od vybělených koster až po umrlce bezmála čerstvé. Uprostřed pláně postava. Jak se zdá, sedí a opírá se lokty o stůl.

„Ty už jsi tu zas?“ ptá se, aniž by vzhlédl. Je to vyzáblý stařec, sám skoro kostra. Popíjí něco červeného – nejsem si jistý, jestli je to víno, nebo krev – z trochu upatlaného, smaragdově zeleného hrnku, kupodivu bohatě vykládaného safíry. Tu a tam si hodí na stůl třemi kostkami. Na stole má při ruce položenou dvojbřitou sekyru a zprostřed zad mu trčí klíč.

„Třikrát by mohlo stačit,“ zasměje se, jako když v poušti vzplane keř, a obrátí do sebe obsah hrnku. „Jo jo, třikrát by mohlo stačit.“

Otočím třikrát klíčem proti směru hodinových ručiček. V místech, kde by stařec mohl, ale také nemusel mít útroby, to trochu zarachotí a párkrát hrkne. Zavane vítr. Prve bezmračné nebe se znenadání zatáhne. Stařec pobaveně uhodí pěstí do stolu, a jak se klíč v jeho zádech pomaličku otáčí, otevře ústa a začne chraplavě, napůl nesrozumitelně blábolit.

„Někdy mívám sen. Mám v tom snu dojem, jako bych byl filosofem, teologem nebo nějakou takovou havětí mizernou, a jako bych měl napsat nebo říct něco o věcech, co mi jsou už dávno ukradené, a kterým nadto nerozumím, ale přitom už se o ně už celou věčnost nestarám ani tak málo, abych jim rozumět aspoň trochu chtěl. Nicméně, mladíku, v tom snu se mi zdá, že je moje práce něco říct o bohu, světě, kosmu, skutečnosti, zdání a všech těch nesmyslech, a že musím tuhle svou práci vykonávat, asi jako zubař vrtá zuby, řezník poráží dobytek nebo děvka šlape chodník. Vůbec se mi do toho nechce, protože vím, že to nejspíš nikomu neprospěje, a navíc že to může někomu uškodit, nemluvě o tom, že to nikoho stejně nebude zajímat o nic víc než mě. A navíc vím, že když to neudělám přesně, ale opravdu přesně tak, jak mám, bude to mít nepříjemné následky pro mě i pro ty, kdo mě beztak skoro nebudou vnímat, jenže právě udělat to přesně tak, jak mám, nedokážu. Když ale neudělám nic, následky mohou být ještě mnohem horší. Zkrátka a dobře, je to nepříjemná situace, ale nedá se z ní nijak dostat. Chápeš?“

Poprvé ke mně otočí hlavu. Sice mu v té tmě pořádně nevidím do tváře, ale mám dojem, jako by na mě s děsivým soustředěním upírala své prázdné oční důlky lebka. Nadechuju se k odpovědi, ale stařec jen mávne rukou a pokračuje.

„Někdy se z toho snu s úlevou probudím, ale jindy, jindy…“ zasměje se, jako by se v hodinách přesýpala poslední zrnka písku, „jindy se zkrátka neprobudím. A co pak říkám… říkám… říkám… říkám…“ Uhodí se rukou do zad, z čehož pochopím, že bych měl znovu otočit klíčem.

„Co pak říkám? Co bych říkal. Mluvím v tom snu o snu, který se mi zdá. Pro pořádek mluvím o tom, čemu se říká velký sen, sen, který se zdá všem spáčům společně, možná včetně těch... No, řekněme Bdících. Takže se podívej.“

Stařec uchopí svou dvoubřitou sekyru, překvapivě svižně jí zamává nad hlavou a zatne ji do desky stolu, až kostky poskočí a nastaví zejícímu nebi osmnáct černých děr. Znenadání jako by se mi otevřel další pár očí a vidím skrz tmu nesmírné soukolí světa, zavinuté do sebe jako klubko hadů a neprostupné jako hustý les, soukolí poháněné krví nasáklou extází a utrpením, kterou si samo vyrábí tím, že ji trýzněním ždímá z masité matérie svých kol. Sen snů, který tká pavoučice světů kolem duší, jež pomalu zevnitř rozežírá její jed. Koncentrák-kolotoč.

„Jak patrno,“ směje se stařec, „primární pro samopohyb jednotlivých točitých kol je proměna, a to proměna rytmizovaná, dalo by se říci cyklická. V případě některých koleček se dokonce stává, že se začnou opičit po jiných a své otáčení popisovat, a následně i tak trochu prožívat jako cyklickou střídu subjektivních a objektivních fází: jejich subjektivita, o které dokonce říkávají, že je božská, se podle nich exteriorizuje do světa tak, že se jím stává, a potom se z něj usebírá zpátky sama k sobě, a takhle pořád znova a dokola, snad mladý muž ráčí prominout, jak u blbejch na dvorečku. Celý pohyb je samozřejmě poháněný touhou a nenávistí, chtíčem a odmítáním, a celý cirkus umožňuje nevědomost, jinak řečeno blbost. Vašnostu jistě příliš nepřekvapí, že čím větší je blbost, tím silnější je chtíč, čím silnější je chtíč, tím silnější je nenávist, a čím silnější je nenávist, tím víc je pak bolesti…“

„A tím víc pak teče krve, která to celé roztáčí…“

„Tak tak, mládenče, a tím rychleji se to točí, a tím hůř to jde stíhat…“

„Což znamená víc blbosti…“

„A tak dál. Ale teď mě budeš muset zase natáhnout, jinak už ti toho moc nepovím. Třikrát bude stačit, abychom to zas nepřetáhli.“

Znovu otočím klíčem, opět se ozve už povědomé chrčení a hrkání a stařec zase spustí. Během toho, jak mluví a ukazuje do prostoru, v němž se ukazuje kosmické soukolí, vystupují z výjevu zřetelněji ty aspekty, o kterých právě mluví. Zároveň s tím jako bych sám byl celým tím děním; mohu si uvědomovat jeho – svůj – celek, aniž bych byl s to byť i jen zlomek uvědomovaného zachytit, nebo dokonce verbalizovat. Vnímám jen v jednom koloběžném okamžiku celé nekonečné tisíce kalp bezvýchodného trápení, které jsem způsobil i snáším, v kole, které poháním, zatímco se přese mě valí.

„Jak jsem říkal, dá se o tom pěkně povídat jako o cyklické interakci subjektivity a objektivity, nebo jednoty s rozmanitostí, což je koneckonců řeč, kterou znáš. Jestli se nepletu, už jsi o tom taky pár blbin napsal. Nicméně tobě bych to teď asi neuměl říct líp než tak, že se prostě odvíjí primárně asubjektivní dění, rytmický průběh skandovaný cyklickou střídou lásky a sváru, přitahování a odporu, přičemž čím víc si to které kolo uvědomuje, že je jedno rubem druhého a naopak, tím míň je v něm blbosti a bolesti a tím víc, řekněme, moudrosti. Což je samozřejmě, jak jistě chápeš, když ti tady popisuju vizi, kterou oba jsme, taky jen snůška keců, ale co naplat. A tomuhle se tedy dá, ale taky nemusí říkat velký sen. A z něj se v něm ze sebe samých moudrostí probouzíme, ale to taky nemusíme, můžeme se do něj taky blbostí propadat hloub a hloub. Což je, jak můžeš vidět, vždycky na nějakou dobu ku prospěchu těm větším kolům, která sají krev z těch menších a roztáčejí kola ještě větší. Takže nelze podceňovat, jak velkou částí snu je samotné uspávání, sugesce, hypnóza, pavučiny, jedy, zkrátka: těm mocnějším se většinou hodí, aby ti méně mocní spali co nejhlubším spánkem a co nejvíc trpěli. Přičemž časem, jak taky vidíš, je pohyb čím dál rychlejší a čím dál mechaničtější, až se kolo zavaří, všechno se podělá, a pak se jede zase znova od začátku. Teď tě ale možná zajímá, jestli někde nechal tesař díru, co?“

Stařec zase zamává nad hlavou sekyrou a celý výjev zmizí.

„Pochopitelně tu není žádný tesař a žádná díra; nicméně otázka, co s tím vším, přece jen není nijak zvlášť od věci. Nuže. Za prvé, z toho snu se nejde probrat sám od sebe. Někdo tě musí vzbudit. Myslím, že o tom některý z tvých kolegů tam uvnitř psal jako o dodatečném šoku. A nemůžou se budit kola navzájem. Kola se navzájem umí jen uspávat, i když někdy fantazírují, že to tak není. Vzbudit tě může Bdící, ne kolega otrok-spáč. Zkrátka: kolo se má tendenci točit samo v sobě a samo kolem sebe a pohyb se uzavírá sám do sebe a má tendenci být čím dál rigidnější a čím dál strastnější, a takhle to jde až do úplného vyčerpání a zhroucení, pokud spáčem někdo zvenčí nezatřese. Což se stát může, ale taky nemusí, a ani když se to stane, to většinou moc nepomáhá, protože součástí spánku, z větší části vyvolaného uměle, je i mechanismus sebeobrany: bránit se probuzení, jako by na tom závisel holý život. Což v jistém smyslu samozřejmě není nepravda,“ zasměje se stařec, jako když zakokrhá kohout těsně předtím, než ho obětují nějakému bohu.

„Ale pokud má spáč to neskonalé štěstí, že ho nějaký Bdící začne budit, měl by také začít dělat všechno pro to, aby se probral úplně. Což se mu mimochodem nepovede, pokud nebude vědět, proč by se to povést mělo. A v každém případě se do toho bude muset obout a pěkně se zapotit, jinak bude jen dál a hloub usínat, dokud nezbude jen pláč, skřípění zubů a mlaskání legie šelem a klíšťat, která ale mají taky své starosti, takže jim přejme, když si jednou taky dají do nosu.

Někdo se snaží probudit tím, že sleduje vzorce cyklických změn, protože všimnout si, co se opakuje a jak, už znamená trochu se z toho vynořit; a právě vzorec opakování je možná ruka, kterou jím Bdící třese. Ale možná taky ne. Jiný se budí zaklínáním, protože nechat se evokovat někým z Bdících už znamená být zpola vzhůru. Ale jak poznat, kdo evokuje koho a jestli aspoň jeden z nich není pouhou součástí klamu? Ošemetné věci, že? Jednou za čas se ale stane, že se někdo skutečně zmátoří, jeho Bdění sežehne celé kolo a jeho popel se přetaví v kamennou zář. Jenže většinou se neděje nic kromě fantazírování, obelhávání a prohlubování spánku i strasti. Aktuální situace duší jsou plodem jejich minulých činů a jejich budoucnost bude plodem jejich jednání, ale místo toho, aby bytosti přijaly situaci jako svou a jednaly správně, většinou nadávají na neblahé okolnosti a nedělají nic, anebo předstírají sobě i druhým, že už jsou tam, kam se ve skutečnosti zatím ani nevydaly. Každý chce být semenem a jezdit na tygru, ale není zase tak obvyklé pochopit, že je nejdřív třeba hodně dlouho tygry krmit a být hlínou. Budeš mě muset zas natáhnout.“

Ještě jednou otáčím klíčem. Opět se ozve chrčení a skřípot. Stařec tentokrát překvapivě rychle vstane ze židle a chytne mě z vlasy. Najednou sahá hlavou až k nebesům. Zvedne mě k sobě a dívá se mi do očí. Vidím, že jsem skutečně celou dobu mluvil s kostlivcem, a připadám si, jak mě tak drží za vlasy ve výšce, jako krysa v laboratoři. Upírá s nezměrným soustředěním pohled svých propastně plných důlků přímo do mých očí a dívá se mi pohledem ostrým a tvrdým jako dýka z démantu až tam někam, kde bič prvního paprsku ducha šlehá z nekonečné prázdnoty. V hlubinách té tvrdosti tuším soucit tak silný, že jeho ostří pronikne naprosto čímkoli, aniž by se sebeméně otupilo, nicméně jeho tvrdost vyráží dech: je to soucit, pro který je i ta nejzazší představitelná hrůza jen drobný žert, spíš nicotnost než lapálie. Začínám trochu tušit, komu patřila všechna ta těla a kdo mě to pokaždé porazil – věru spíš jako dobytče než jako bojovníka.

Zhluboka se nadechnu a zadržím dech. Náhorní plošina začne doutnat, pak vzplane. Oheň šlehá skrz nás až k pustině nebes a stařec důrazně, jako by si nebyl jistý, jestli mu dokážu věnovat tak intenzivní pozornost, jak bych měl a potřeboval, říká:

„Pamatuj si jedno: všechno, všechno je zrcadlo. Dobře se dívej.“ Naposledy roztáčí dvojbřitou sekyru nad hlavou a zatíná ji hluboko do jedné z hořících lebek, jimiž je poseta náhorní plošina. Právě v tom okamžiku, který nikdy nezačal a nikdy neskončí, mi z nitra hlavy vyšlehne žár záře a kostmi jako by zazněl ohlušující zvuk gongu, který obrací celý sen v tvář plamene a tvář plamene v nekonečný prostor zářící prázdnoty. Světlo protne a sežehne celý výjev a to, co bylo ještě před několika okamžiky náhorní plošinou, na které se odehrával ten podivný dýchánek, se obrací v nicotu nahé přítomnosti, přítomnost nahé nicoty.

Otevírám oči do tmy. Vedle mě klidně oddychuje moje žena. Bude půl páté. S obvyklým hekáním si jdu uvařit kafe.

Tak jsem tu zas.






sobota 14. července 2018

Metafyzické vystřízlivění aneb už zas úžas


Všechno se děje pořád dokola, řeklo kolo.

No ano, ale podívejte, jak to vždycky všechno pěkně hraje třemi hranami, dodal trojúhelník.

Ale hlavně se to všechno vždycky děje právě tady, zahlaholil zvesela bod.

A je to přitom tak úplné a dokonalé, vzdychla blaženě koule. A tak to pokračovalo pořád dál. Ruce se míhaly takovou rychlostí, že je skoro nebylo vidět, a přihlížející uhranutí pohledem na ty nevídané divy tajili dech.

Nakonec kejklíř nechal žonglování, sbalil si fidlátka do umaštěného tlumoku a šel do hospody, kde se opil do němoty s pocitem, jako by konečně znovu procital z metafyziky, do níž se pro potěchu a pobavení publika zase jednou mistrovsky vehrál, až i sám sebe na chvilku obehrál.

Usnul pak s hlavou na stole spánkem spravedlivých. O půlnoci jej zadusily jeho vlastní zvratky. Kdosi jej kamsi odtáhl a zahrabal. Druhý den ráno ale do města přišel nový kejklíř, jenž se mu podobal, jako by mu z oka vypadl:

jakže, už zase - už zase...?

středa 13. června 2018

Magia sexualis

Milí přátelé i ostatní,

v pátek 15. června 2018 se ve vinárně Božská Lahvice koná uvedení knížky Magia sexualis, kterou jsem přeložil a Malvern vydal: https://www.facebook.com/events/176332979715763/

Těšit se lze na hodnotnou hudební produkci (díky, Michale) a psychicky se raději připravte na můj více méně improvizovaný pokus o uvedení, tedy další volnou variaci na téma "byl jsem moc líný/vytížený/utahaný, než abych si něco pořádného připravil, ale něco vám tedy zkusím povědět, ha ha".

Pozvání bych nepříliš rád, ale přece jen doplnil o říkadlo, které jsem si tuhle při krátké zastávce na cestě od pracovního stolu do postele (jeden krok) složil; aspoň si nebudete dělat cestou do Lahvice iluze, že vás čeká povznášející večer.
Nuže:



Jezdec (autoskopická meditace stárnoucího vyžilého dekadenta)



Prázdno, prázdno, prázdno zbývá

Není ve mně duše živá

Živá duše ve mně není

Ani tma ni světlo denní

Není ve mně živý dech

Jenom dolů po schodech

Páteří do slují kráčí

Dračí spáry kroky račí

Dokola se ruce točí

Temnota se valí z očí

Slepé němé hluché tvary

Hmyzí křídla dravčí spáry

Na kusy se cáry rvou

Šlehá plamen nad vodou

Není ve mně nic už není

Zení zení sypké zení

Trpkost dusí hořkost pálí

Nic se ničím ničíc valí

Zbývá prázdno prázdno zbývá

Leptá propast Nad ní se

Kyvadlo se hřměním kývá

Moje hlava na míse

Cizí hlava na míse

Hmyzí larva na kryse




Tak v pátek!

středa 13. června 2018


středa 13. června 2018

Po delší době se zase vracím k alespoň příležitostnému psaní blogu. Kromě jiných věcí v mezidobí proběhl experiment s dobíhajícím webem keraunos.cz. Stránky byly výborně udělané – nemohu než doporučit svého starého kamaráda ještě ze studií a z práce Jana Purkerta (www.purkert.cz); pokud byste někdo měl zájem o opravdu pěkně udělaný web, směle se na něj obraťte. Pro mě to bylo možná až moc luxusní; mám dojem, že pro mé sporadické veřejné aktivity a nepříliš četnou a častou publikační činnost v podstatě bohatě stačí skromnější formát obyčejného blogu, který se mi bude i pohodlněji udržovat.

Za to dobu, co jsem se o blog nestaral, se toho samozřejmě odehrála spousta, ale nemám dojem, že by se jednalo o věci nějak zvlášť hodné zaznamenání; děkuju za optání, mám se fajn a rodinka taky a všechno je v podstatě při starém. Ještě pořád jsem, hanba mi, nedopsal svou rudhyarovskou monografii (ale dělám na tom); přeložil jsem a zredigoval pár knížek, napsal dvě předmluvy a nějaké články, spáchal nějaké ty přednášky, normálka. Taky vyšel další sborník Logos; myslím, že celkem zdařilý. Dožil jsem se ve zdraví a s dobrou myslí čtyřicítky, a popravdě řečeno už svoje pracovní i jiné plány hodně redukuju a čím dál bedlivěji zvažuju, nač ještě čas mám a nač ne, ale hlavně to, čemu chci čas ještě věnovat a na co už se vykašlu. Těch věcí, které mi přijdou zbytečné, a nechávám je plavat, utěšeně přibývá. Mimo jiné jsem se vybodnul na psaní pokračování své pozapomenuté knížky Nástin metafyziky operativní celostnosti; ne že bych na tom, co jsem v ní tehdy všechno napovídal, zase až tak trval, ale nějak nemám sílu ani čas v dohledné době sepsat druhý díl, ve kterém bych vlastní omyly uváděl na pravou míru; ostatně by se tak dalo jistě pokračovat pořád dál až do smrti, no a pěkně děkuju, mám na práci lepší věci. Nějaké trosky toho, co jsem měl rozdělané, se dají najít porůznu v mých textech z poslední doby. O jakési velmi hrubé shrnutí jádra toho, co jsem psal a nedopsal, jsem se pokusil v textu, který sem tímto vkládám:



Následuje jakýsi model skutečnosti, či spíše jeho nástin. Je to mapa, která může pomoci projít labyrintem skutečnosti tím směrem, kterým poukazuje esoterismus. Nic víc, nic míň. Není to popis skutečnosti a věci se „tak“ nemají; jen je tak lze vidět. Koncepty jsou vždy svazující a nakonec musí být překonány, nicméně cestou k jejich překonání někdy může být užitečné chvíli, ad hoc, používat koncepty takové, které do místa, kde již nebudou zapotřebí, ukazují – ne proto, aby se v nich mysl usídlila, ale aby se snáze dostala tam, kde mapa končí. Rád bych upozornil, že dojem prostého člověka, že „vlastně“ metafyziku „nedělá“ (a nepotřebuje) a vidí věci tak, jak jsou, je s největší pravděpodobností zcela mylný. Vnímání světa tak, jak „přece je“, je zvyk, předsudek, bezděčná metafyzika. Proti této bezděčné – a zpravidla notně blbé – metafyzice je možné postupovat i tak, že si ji uvědomíme, případně se pokusíme vidět svět prizmatem reflektované metafyziky. Taková změna perspektivy, která zároveň může dát vyvstat věcem běžným viděním světa skrytým, se tu nabízí. Nuže.

Zkusíme si přiložit na skutečnost, celou, vnitřní i vnější skutečnost, jakoby dvě souřadnicové osy: dění a bdění (představme si je pro začátek jako kolmé přímky, něco jako karteziánské souřadnice). Dění je ten ustavičný fluxus skutečnosti, horizontála, bdění je více či méně vědomý stav, vertikála. Dění je to, že/co se pořád dál odvíjí ve světě „vnitřním“ i „vnějším“. Je to ono fatální a nezvratné „dál a dál“, které prožíváme jako skutečnost. Posun na ose bdění (vertikále) je patrný samozřejmě mezi spánkem a bděním, ještě lépe ale mezi snem obyčejným a lucidním, případně denním bytím rozptýleným, nebo usebraným. S těmito dvěma aspekty skutečnosti, děním a bděním, máme všichni zkušenost. Pokud je dáme dohromady, v jistém smyslu se nám dostává celek toho, co prožíváme. Skutečnost se dává jako více či méně uvědomované další a další dění.

Podotýkám, že bych rád pokládal prostor za abstrakci bdění a čas za abstrakci dění, a také se mi zdá významné, že zatímco opratě dění většinu času věru nedržíme a je mu vlastní charakter osudovosti a determinace, bdění máme do jisté, zpravidla omezené míry pod kontrolou: většinou si nemůžeme příliš volit, co se bude odehrávat, ale nakolik během dění budeme pozorní, ovlivnit trochu můžeme. Takže bdění souvisí s etikou (s-vědomí!) a svobodou. Ale o tom třeba jindy.

Takhle se dá popsat a vidět úplně obyčejný, profánní svět, běžná skutečnost.

Pokud chceme udělat krok k obsažnějšímu vidění, do kterého se dá zakreslit ve své specifičnosti i to, co je „posvátné“, případně „esoterní“, trochu si schéma doplníme; ostatně si o to, zdá se mi, říká.

Dění je možné vidět jako rytmické a cyklické. Jednak: události se opakují. Slunce vychází a zapadá, periodicky se vrací hlad a nasycení, nádech a výdech, tep, cyklus ročních období atd. Ale co je možná důležitější: kromě těchto rytmů je tu i skutková následnost: když se večer ožeru, ráno mám kocovinu, když budu lidi fackovat, dříve či později mi taky nějaká přiletí, když budu kouřit dvě krabičky denně, nejspíš se mi bude špatně dýchat a nakonec chcípnu na rakovinu, a tak dále. Subjektivita se se svým záměrem exteriorizuje do světa v činu, který se pak subjektivitě vrací spolu se zpětnou vazbou, jak to vyšlo (poučný poměr záměr-výsledek). Tahle následnost není mechanická a dokonale odhadnutelná, ale přece jen je natolik dobře rozpoznatelná, že ji lze docela dobře postřehnout a těžko popírat; proud dění drží pohromadě tím, že mají činy do jisté míry předvídatelné výsledky: kdyby to nefungovalo, nešlo by se ani nadechnout. Řekl bych, že celkem čistá formulace této zákonitosti zní, že naše aktuální situace je tvořená minulými činy a naše budoucnost je tvořena aktuálními činy. V tomhle dění se, obecně vzato, zpravidla snažíme dosáhnout štěstí a vyhnout trablům, což se nám mimochodem zpravidla nedaří zase tak moc, jak bychom si přáli. Ale k tomu třeba jindy. Zatím zůstaňme na tom, že si dění, tedy první aspekt či osu, představíme spíše jako kruh (resp. konglomerát mnoha do sebe vzájemně zapuštěných, propletených atd. cyklů): to, co se děje, se děje furt dokolečka, a to v jistých rozpoznatelných vzorcích a opakovaných posloupnostech: smysluplně (jakkoli celý kruh může vypadat úplně nesmyslný). Moji věrní čtenáři (oba dva, pokud zatím neumřeli) jistě poznali, že v tomto ohledu se zhruba držím Rudhyara. Známé území ale tímto končí.

Protáhneme si totiž i osu bdění. Ta ale nejde dokola. Není tomu tak, že do čím hlubšího bezvědomí se tak či onak dostanu, tím jasnější budu pak mít vědomí. Protáhnout se osa dá do dvou krajních bodů, které právě nejsou totožné. Směrem dolů si můžeme představit takřka úplně tupou a inertní matérii, či spíše nicotu. Myslím tím cosi jako limitní stav bezmála bezvědomé, nijak neuvědomované fragmentární „rozprostraněnosti“, která v podstatě aktuálně buďto nemůže vůbec být, anebo, i kdyby nakrásně byla, bude zcela lhostejná. V blízkosti této oblasti se věnují svým fantaziím o skutečnosti „exaktní“ vědci a kutálejí tu své kameny Sysifovci, a věru se do blízkosti této oblasti dostávají i entity typu gamblera u stroje, závislého v kolotoči užívání a absťáku nebo postmoderní zombie přicucnuté očima na jedovatý cecek dotykového displeje a čím dál prázdnějším pohledem olizující nekonečný svitek toaletního papíru, do kterého si otírá své mentální exkrementy velká část současného lidstva. Rovněž se zde ztrácí tvorové bez morálky, kterým - pokud chtějí sami se sebou vydržet v jedné kůži - nezbývá, než o sobě pokud možno vůbec nevědět. Nechme je v oněch neradostných končinách, když se jim tam líbí, a podívejme se na druhou stranu osy.

Zde si můžeme představit její konec, přinejmenším z lidského hlediska, jako stav absolutního bdění: stav Mistra. Dovolte, abych jej označil za duchovní pól skutečnosti, místo „absolutního dobra“ (tedy: kde je věčně vše v pořádku), k němuž přirozeně tíhnou všechna jsoucna, místo čirého bytí totožného s čirým náhledem atd., no, ono by se dalo pokračovat, ale nechci zahnout směrem k liturgii, jakkoli jsme tu už až po uši v teologii, o které bohužel většina dnešních kolegů teologů nemá, obávám se, ani páru; takže toho raději nechám. Tento stav není bytost; ale bytost (principiálně každá) jej může realizovat, a to až do té míry, že mezi ní a tímto stavem nebude žádný rozdíl („úplná duchovní realizace“).

Zdá se mi velmi významné, že (vzdor zdání) směrem nahoru utrpení slábne a dolů sílí, a tragika lidského života spočívá z velké části v podléhání klamu, že je tomu naopak („pití na žal“, „zábava“ a jiné formy zdánlivě ulehčujícího sebezapomenutí).

Teď už si můžeme představit kužel, který může posloužit jako slíbená mapa skutečnosti. Jeho vrchol tvoří stav Mistra (můžeme toto „místo“ pokládat i za bránu do sféry osvícených bytostí) a dole se kužel ztrácí v tmách takřka absolutní nicoty. Směrem nahoru přibývá vědomí a bytí, směrem dolů obojího ubývá. Rád bych na počest jednoho nejmenovaného autora tento kužel označil za „horu analogie“. Analogie zde nicméně má dvojí smysl. Řetězec analogií je jednak, samozřejmě, vertikální: nižší oblasti se podobají vyšším (ano, opilecká mrdačka v pátek večer v budce autobusové zastávky blízko diskotéky ve Staré Huti v jistém smyslu je analogická mystickému spojení Slunce a Luny na vrcholu Velkého Díla, i když to skoro není patrné, tak jako je spící podzemní zlato analogické bdícímu oku Slunce a to zase pravému duchovnímu Slunci záře Mistra). Nicméně: analogické jsou také, a možná tím spíš i příčiny a následky. A v tom bodě svého osudu, kde si bytost uvědomí, že jí tohle, sakra, něco připomíná, se možná ocitá na prahu zasvěcení, na úpatí hory analogie. Tam, kde si všimnu, že realita funguje jako zpětná vazba, se mohu začít učit. Je to zápis do první třídy, ne obhajoba disertace, ale je to lepší než nic.

Podstatné se mi jeví, že se zprvu a většinou nacházíme na šikmé ploše a máme „přirozenou“ tendenci sklouzávat ke stále rigidnějšímu, tupějšímu a mechaničtějšímu automatismu (tomuhle klouzání se říkává „dějiny“); a cesta na opačnou stranu je práce: opus contra naturam. Nebo řekněme jóga, pokud chápeme, že jóga není gymnastika, ale právě Práce.

A další nikterak bezvýznamné doplnění: dokud člověk či obecně bytost následuje své okamžité popudy (tedy: sebe, své omezené, podmíněné a nakonec i iluzorní „já“), bloumá, fláká se a je v nejlepším případě tulákem, v horším případě turistou, v nejhorším případě „hledajícím“ (který mívá, jak jsem si s překvapením všimnul, dojem, že právě „hledání“ je samotná „cesta“, což je jeden z nejpekelnějších vtipů, jaké jsem kdy viděl inscenované, a to jsem v jádru veselá kopa a bydlím nýčko na zatraceně srandovní planetě). Tam, kde se naproti tomu střelka vnitřního kompasu ustálí ve směru k duchovnímu pólu skutečnosti (bytost nalezne mistra), rodí se poutník. A tedy: praktikující a žák.

Rád bych upozornil a zdůraznil, že (implicitní) hodnocení zde přítomno vlastně je, nicméně je čistě subjektivní, nikomu ho nevnucuju a nenárokuju jeho platnost pro kohokoli jiného než pro sebe. Opravdu nemáme žádnou transcendentní instanci, která by určovala, že je lepší být mistrem než pekelnou bytostí, pravým člověkem než muňkou, bdícím než mátohou, živým než mrtvým. A volba mezi větším či menším utrpením, blouděním či putováním je věcí rozhodnutí, jedno není lepší než druhé nějak „an sich“. Leda byste chtěli postulovat nějaké věčné hodnoty, pokud možno s pánem bohem, co je hlídá a buzeruje s nimi, ale popravdě řečeno: hodně štěstí s takovým hádáním a dokazováním, já bych od toho s dovolením raději dal ruce pryč. Jak praví jeden významný učitel: samsára je velká, a když chce někdo jít jinam než směrem k osvícení, je to jeho věc, nikdo ho hledat (ani pronásledovat) nepůjde. 
Mám za to, že existujeme na vlastní odpovědnost, ať už děláme cokoli, a každý si je sám vždycky a napořád tím nejhorším trestem i nejlepší odměnou. Osobně mi stačí pouhé vědomí odpovědnosti, abych se snažil dobře vážit každý krok, ale nechci nikoho přesvědčovat, aby to bral stejně. Teď třeba jsem zodpovědný za to, abych napsal, co napsat dle svého nejlepšího vědomí a svědomí mám, a co si z toho kdo vezme, je mi srdečně jedno; a nehodlám ani zaklínat trpělivé čtenáře představou posledního soudu, strašit peklem a slibovat nebeské rozkoše. Mluvím s dospělými. Nebo přinejmenším k dospělým.