čtvrtek 19. července 2018

Kolem jádra, jádrem kola.

Tento text vyšel ve sborníku Logos z roku 2017. Mám dojem, že říká většinu toho, co jsem měl v posledních letech na srdci a chuť sdělit, nakolik se to týkalo soumraku, jenž dostihl, zadávil a pohltil mou reinterpretaci filosofie operativní celistvosti. V posledním čísle Logosu je mimochodem spousta dalších, mnohem zajímavějších textů, než je tahle šaškovina, takže neváhejte a upalujte si náš sborník koupit, pokud ho, ostudy, ještě nemáte.



Kolem jádra, jádrem kola. Fikce.


Jeden východní příběh vypráví o velmi bohatém mágovi, který měl mnoho ovcí. Tento mág byl zároveň také velký lakomec. Nechtěl najímat pastýře a nechtěl ani postavit plot okolo pastvin, na nichž se jeho ovce pásly. Ovce se proto často zatoulaly do lesa, padaly do roklí, ale hlavně utíkaly, neboť věděly, že mág chce jejich maso a kůži, a to se jim nelíbilo.

Až nakonec mága napadlo jedno opatření. Své ovce zhypnotizoval a všem jim vnuknul, že jsou nesmrtelné a že jim nijak neublíží, když je stáhne z kůže, že jim to naopak prospěje a bude jim to příjemné; a také že mág je dobrý pán, jenž své stádo natolik miluje, že by pro ně udělal cokoliv na světě; a konečně ještě to, že jestli se jim někdy něco přihodí, pak se to rozhodně nestane právě teď, určitě ne dnes, a ony že na to proto nemusí myslet. Mág svým ovcím dále vsugeroval, že vůbec žádné ovce nejsou – některým z nich namluvil, že jsou lvy, dalším, že jsou orly, dalším, že jsou lidmi, a dalším, že jsou mágy.

Tím všechny jeho starosti s ovcemi ustaly. Ovce už nikdy neutíkaly, ale pokojně očekávaly čas, kdy si mág vyžádá jejich maso a jejich kožešinu.

Tenhle příběh dobře ilustruje pozici, v níž je člověk.

G. I. Gurdžijev v knize P. D. Uspenského Hledání zázračného




Musel jsem zase usnout.

Náhorní plošina, bezměsíčná, ale jasná noc. Jako by tu ještě před nějakou dobou průběžně, snad stovky nebo tisíce let, probíhala nějaká bitva. Všude po zemi spousta mrtvol v různém stupni rozkladu od vybělených koster až po umrlce bezmála čerstvé. Uprostřed pláně postava. Jak se zdá, sedí a opírá se lokty o stůl.

„Ty už jsi tu zas?“ ptá se, aniž by vzhlédl. Je to vyzáblý stařec, sám skoro kostra. Popíjí něco červeného – nejsem si jistý, jestli je to víno, nebo krev – z trochu upatlaného, smaragdově zeleného hrnku, kupodivu bohatě vykládaného safíry. Tu a tam si hodí na stůl třemi kostkami. Na stole má při ruce položenou dvojbřitou sekyru a zprostřed zad mu trčí klíč.

„Třikrát by mohlo stačit,“ zasměje se, jako když v poušti vzplane keř, a obrátí do sebe obsah hrnku. „Jo jo, třikrát by mohlo stačit.“

Otočím třikrát klíčem proti směru hodinových ručiček. V místech, kde by stařec mohl, ale také nemusel mít útroby, to trochu zarachotí a párkrát hrkne. Zavane vítr. Prve bezmračné nebe se znenadání zatáhne. Stařec pobaveně uhodí pěstí do stolu, a jak se klíč v jeho zádech pomaličku otáčí, otevře ústa a začne chraplavě, napůl nesrozumitelně blábolit.

„Někdy mívám sen. Mám v tom snu dojem, jako bych byl filosofem, teologem nebo nějakou takovou havětí mizernou, a jako bych měl napsat nebo říct něco o věcech, co mi jsou už dávno ukradené, a kterým nadto nerozumím, ale přitom už se o ně už celou věčnost nestarám ani tak málo, abych jim rozumět aspoň trochu chtěl. Nicméně, mladíku, v tom snu se mi zdá, že je moje práce něco říct o bohu, světě, kosmu, skutečnosti, zdání a všech těch nesmyslech, a že musím tuhle svou práci vykonávat, asi jako zubař vrtá zuby, řezník poráží dobytek nebo děvka šlape chodník. Vůbec se mi do toho nechce, protože vím, že to nejspíš nikomu neprospěje, a navíc že to může někomu uškodit, nemluvě o tom, že to nikoho stejně nebude zajímat o nic víc než mě. A navíc vím, že když to neudělám přesně, ale opravdu přesně tak, jak mám, bude to mít nepříjemné následky pro mě i pro ty, kdo mě beztak skoro nebudou vnímat, jenže právě udělat to přesně tak, jak mám, nedokážu. Když ale neudělám nic, následky mohou být ještě mnohem horší. Zkrátka a dobře, je to nepříjemná situace, ale nedá se z ní nijak dostat. Chápeš?“

Poprvé ke mně otočí hlavu. Sice mu v té tmě pořádně nevidím do tváře, ale mám dojem, jako by na mě s děsivým soustředěním upírala své prázdné oční důlky lebka. Nadechuju se k odpovědi, ale stařec jen mávne rukou a pokračuje.

„Někdy se z toho snu s úlevou probudím, ale jindy, jindy…“ zasměje se, jako by se v hodinách přesýpala poslední zrnka písku, „jindy se zkrátka neprobudím. A co pak říkám… říkám… říkám… říkám…“ Uhodí se rukou do zad, z čehož pochopím, že bych měl znovu otočit klíčem.

„Co pak říkám? Co bych říkal. Mluvím v tom snu o snu, který se mi zdá. Pro pořádek mluvím o tom, čemu se říká velký sen, sen, který se zdá všem spáčům společně, možná včetně těch... No, řekněme Bdících. Takže se podívej.“

Stařec uchopí svou dvoubřitou sekyru, překvapivě svižně jí zamává nad hlavou a zatne ji do desky stolu, až kostky poskočí a nastaví zejícímu nebi osmnáct černých děr. Znenadání jako by se mi otevřel další pár očí a vidím skrz tmu nesmírné soukolí světa, zavinuté do sebe jako klubko hadů a neprostupné jako hustý les, soukolí poháněné krví nasáklou extází a utrpením, kterou si samo vyrábí tím, že ji trýzněním ždímá z masité matérie svých kol. Sen snů, který tká pavoučice světů kolem duší, jež pomalu zevnitř rozežírá její jed. Koncentrák-kolotoč.

„Jak patrno,“ směje se stařec, „primární pro samopohyb jednotlivých točitých kol je proměna, a to proměna rytmizovaná, dalo by se říci cyklická. V případě některých koleček se dokonce stává, že se začnou opičit po jiných a své otáčení popisovat, a následně i tak trochu prožívat jako cyklickou střídu subjektivních a objektivních fází: jejich subjektivita, o které dokonce říkávají, že je božská, se podle nich exteriorizuje do světa tak, že se jím stává, a potom se z něj usebírá zpátky sama k sobě, a takhle pořád znova a dokola, snad mladý muž ráčí prominout, jak u blbejch na dvorečku. Celý pohyb je samozřejmě poháněný touhou a nenávistí, chtíčem a odmítáním, a celý cirkus umožňuje nevědomost, jinak řečeno blbost. Vašnostu jistě příliš nepřekvapí, že čím větší je blbost, tím silnější je chtíč, čím silnější je chtíč, tím silnější je nenávist, a čím silnější je nenávist, tím víc je pak bolesti…“

„A tím víc pak teče krve, která to celé roztáčí…“

„Tak tak, mládenče, a tím rychleji se to točí, a tím hůř to jde stíhat…“

„Což znamená víc blbosti…“

„A tak dál. Ale teď mě budeš muset zase natáhnout, jinak už ti toho moc nepovím. Třikrát bude stačit, abychom to zas nepřetáhli.“

Znovu otočím klíčem, opět se ozve už povědomé chrčení a hrkání a stařec zase spustí. Během toho, jak mluví a ukazuje do prostoru, v němž se ukazuje kosmické soukolí, vystupují z výjevu zřetelněji ty aspekty, o kterých právě mluví. Zároveň s tím jako bych sám byl celým tím děním; mohu si uvědomovat jeho – svůj – celek, aniž bych byl s to byť i jen zlomek uvědomovaného zachytit, nebo dokonce verbalizovat. Vnímám jen v jednom koloběžném okamžiku celé nekonečné tisíce kalp bezvýchodného trápení, které jsem způsobil i snáším, v kole, které poháním, zatímco se přese mě valí.

„Jak jsem říkal, dá se o tom pěkně povídat jako o cyklické interakci subjektivity a objektivity, nebo jednoty s rozmanitostí, což je koneckonců řeč, kterou znáš. Jestli se nepletu, už jsi o tom taky pár blbin napsal. Nicméně tobě bych to teď asi neuměl říct líp než tak, že se prostě odvíjí primárně asubjektivní dění, rytmický průběh skandovaný cyklickou střídou lásky a sváru, přitahování a odporu, přičemž čím víc si to které kolo uvědomuje, že je jedno rubem druhého a naopak, tím míň je v něm blbosti a bolesti a tím víc, řekněme, moudrosti. Což je samozřejmě, jak jistě chápeš, když ti tady popisuju vizi, kterou oba jsme, taky jen snůška keců, ale co naplat. A tomuhle se tedy dá, ale taky nemusí říkat velký sen. A z něj se v něm ze sebe samých moudrostí probouzíme, ale to taky nemusíme, můžeme se do něj taky blbostí propadat hloub a hloub. Což je, jak můžeš vidět, vždycky na nějakou dobu ku prospěchu těm větším kolům, která sají krev z těch menších a roztáčejí kola ještě větší. Takže nelze podceňovat, jak velkou částí snu je samotné uspávání, sugesce, hypnóza, pavučiny, jedy, zkrátka: těm mocnějším se většinou hodí, aby ti méně mocní spali co nejhlubším spánkem a co nejvíc trpěli. Přičemž časem, jak taky vidíš, je pohyb čím dál rychlejší a čím dál mechaničtější, až se kolo zavaří, všechno se podělá, a pak se jede zase znova od začátku. Teď tě ale možná zajímá, jestli někde nechal tesař díru, co?“

Stařec zase zamává nad hlavou sekyrou a celý výjev zmizí.

„Pochopitelně tu není žádný tesař a žádná díra; nicméně otázka, co s tím vším, přece jen není nijak zvlášť od věci. Nuže. Za prvé, z toho snu se nejde probrat sám od sebe. Někdo tě musí vzbudit. Myslím, že o tom některý z tvých kolegů tam uvnitř psal jako o dodatečném šoku. A nemůžou se budit kola navzájem. Kola se navzájem umí jen uspávat, i když někdy fantazírují, že to tak není. Vzbudit tě může Bdící, ne kolega otrok-spáč. Zkrátka: kolo se má tendenci točit samo v sobě a samo kolem sebe a pohyb se uzavírá sám do sebe a má tendenci být čím dál rigidnější a čím dál strastnější, a takhle to jde až do úplného vyčerpání a zhroucení, pokud spáčem někdo zvenčí nezatřese. Což se stát může, ale taky nemusí, a ani když se to stane, to většinou moc nepomáhá, protože součástí spánku, z větší části vyvolaného uměle, je i mechanismus sebeobrany: bránit se probuzení, jako by na tom závisel holý život. Což v jistém smyslu samozřejmě není nepravda,“ zasměje se stařec, jako když zakokrhá kohout těsně předtím, než ho obětují nějakému bohu.

„Ale pokud má spáč to neskonalé štěstí, že ho nějaký Bdící začne budit, měl by také začít dělat všechno pro to, aby se probral úplně. Což se mu mimochodem nepovede, pokud nebude vědět, proč by se to povést mělo. A v každém případě se do toho bude muset obout a pěkně se zapotit, jinak bude jen dál a hloub usínat, dokud nezbude jen pláč, skřípění zubů a mlaskání legie šelem a klíšťat, která ale mají taky své starosti, takže jim přejme, když si jednou taky dají do nosu.

Někdo se snaží probudit tím, že sleduje vzorce cyklických změn, protože všimnout si, co se opakuje a jak, už znamená trochu se z toho vynořit; a právě vzorec opakování je možná ruka, kterou jím Bdící třese. Ale možná taky ne. Jiný se budí zaklínáním, protože nechat se evokovat někým z Bdících už znamená být zpola vzhůru. Ale jak poznat, kdo evokuje koho a jestli aspoň jeden z nich není pouhou součástí klamu? Ošemetné věci, že? Jednou za čas se ale stane, že se někdo skutečně zmátoří, jeho Bdění sežehne celé kolo a jeho popel se přetaví v kamennou zář. Jenže většinou se neděje nic kromě fantazírování, obelhávání a prohlubování spánku i strasti. Aktuální situace duší jsou plodem jejich minulých činů a jejich budoucnost bude plodem jejich jednání, ale místo toho, aby bytosti přijaly situaci jako svou a jednaly správně, většinou nadávají na neblahé okolnosti a nedělají nic, anebo předstírají sobě i druhým, že už jsou tam, kam se ve skutečnosti zatím ani nevydaly. Každý chce být semenem a jezdit na tygru, ale není zase tak obvyklé pochopit, že je nejdřív třeba hodně dlouho tygry krmit a být hlínou. Budeš mě muset zas natáhnout.“

Ještě jednou otáčím klíčem. Opět se ozve chrčení a skřípot. Stařec tentokrát překvapivě rychle vstane ze židle a chytne mě z vlasy. Najednou sahá hlavou až k nebesům. Zvedne mě k sobě a dívá se mi do očí. Vidím, že jsem skutečně celou dobu mluvil s kostlivcem, a připadám si, jak mě tak drží za vlasy ve výšce, jako krysa v laboratoři. Upírá s nezměrným soustředěním pohled svých propastně plných důlků přímo do mých očí a dívá se mi pohledem ostrým a tvrdým jako dýka z démantu až tam někam, kde bič prvního paprsku ducha šlehá z nekonečné prázdnoty. V hlubinách té tvrdosti tuším soucit tak silný, že jeho ostří pronikne naprosto čímkoli, aniž by se sebeméně otupilo, nicméně jeho tvrdost vyráží dech: je to soucit, pro který je i ta nejzazší představitelná hrůza jen drobný žert, spíš nicotnost než lapálie. Začínám trochu tušit, komu patřila všechna ta těla a kdo mě to pokaždé porazil – věru spíš jako dobytče než jako bojovníka.

Zhluboka se nadechnu a zadržím dech. Náhorní plošina začne doutnat, pak vzplane. Oheň šlehá skrz nás až k pustině nebes a stařec důrazně, jako by si nebyl jistý, jestli mu dokážu věnovat tak intenzivní pozornost, jak bych měl a potřeboval, říká:

„Pamatuj si jedno: všechno, všechno je zrcadlo. Dobře se dívej.“ Naposledy roztáčí dvojbřitou sekyru nad hlavou a zatíná ji hluboko do jedné z hořících lebek, jimiž je poseta náhorní plošina. Právě v tom okamžiku, který nikdy nezačal a nikdy neskončí, mi z nitra hlavy vyšlehne žár záře a kostmi jako by zazněl ohlušující zvuk gongu, který obrací celý sen v tvář plamene a tvář plamene v nekonečný prostor zářící prázdnoty. Světlo protne a sežehne celý výjev a to, co bylo ještě před několika okamžiky náhorní plošinou, na které se odehrával ten podivný dýchánek, se obrací v nicotu nahé přítomnosti, přítomnost nahé nicoty.

Otevírám oči do tmy. Vedle mě klidně oddychuje moje žena. Bude půl páté. S obvyklým hekáním si jdu uvařit kafe.

Tak jsem tu zas.






Žádné komentáře:

Okomentovat