Všechno se děje pořád dokola, řeklo kolo.
No ano, ale podívejte, jak to vždycky všechno pěkně hraje
třemi hranami, dodal trojúhelník.
Ale hlavně se to všechno vždycky děje právě tady, zahlaholil
zvesela bod.
A je to přitom tak úplné a dokonalé, vzdychla blaženě koule.
A tak to pokračovalo pořád dál. Ruce se míhaly takovou rychlostí, že je skoro nebylo
vidět, a přihlížející uhranutí pohledem na ty nevídané divy tajili dech.
Nakonec kejklíř nechal žonglování, sbalil si fidlátka do
umaštěného tlumoku a šel do hospody, kde se opil do němoty s pocitem, jako
by konečně znovu procital z metafyziky, do níž se pro potěchu a pobavení
publika zase jednou mistrovsky vehrál, až i sám sebe na chvilku obehrál.
Usnul pak s hlavou na stole spánkem spravedlivých. O
půlnoci jej zadusily jeho vlastní zvratky. Kdosi jej kamsi odtáhl a zahrabal. Druhý
den ráno ale do města přišel nový kejklíř, jenž se mu podobal, jako by mu
z oka vypadl:
jakže, už zase - už zase...?
Žádné komentáře:
Okomentovat