pátek 6. prosince 2024

Valkýra Františka Zavřela

V poslední době jsem napsal pár textů k inscenaci románu Františka Zavřela Valkýra a pro případné zájemce a příznivce Divadelní společnosti dr. Krásy je sem dávám. První z nich vzniknul jako součást jakési žádosti o grant, druhý shrnuje dramaturgické poznámky v době, kdy se inscenace chystala, třetí je reakce po premiéře. Podotýkám, že se v následujících textech objevuje slovo „Negr“; v románu je to v podstatě neutrální označení (hlavní záporné) postavy, a třebaže jsme se ho rozhodli ze scénáře vypustit, zde ho nechávám. Nemusím doufám zdůrazňovat, že tím nemíním nikoho urážet.

Podotýkám ještě jednu drobnost. František Zavřel byl, jak (možná) známo, docela výraznou postavou českého divadla nejen za Protektorátu, ale i dávno předtím. Z dějin české literatury i divadla tento plodný (a svým způsobem dost pozoruhodný) autor v podstatě zmizel, protože v minulém století kolaboroval s režimem, který byl nejen zrůdný, ale rovněž coby nejdůrazněji poražený posloužil jako vítané projekční plátno pro nectnosti vlastní i těm takříkajíc vítěznějším. Osobně toto vymizení F. Zavřela i vzhledem k tomu, jak snadno se promíjí levicovým intelektuálům a umělcům jejich paktování se stejně odporným, ne-li ještě odpornějším, démonem komunismu, pokládám za dosti nepatřičné: pokud do dějin české literatury patří Nezval, Halas nebo Vančura, neměli bychom z nich škrtat ani Zavřela (a v tomto duchu by se dalo pokračovat dlouho). Vlastně mě těší, že jsem mohl svou troškou přispět k alespoň symbolické rehabilitaci této pozoruhodné – a jak už to u zajímavých lidí bývá, také rozporuplné – postavy. Snad bych to dělat ani nemusel, ale přece jen k tomu podotýkám, že to z mé strany věru není projev jakýchkoli sympatií k fašismu, ale spíš gesto rozpoznání a přijetí lidské omylnosti, která koneckonců neodmyslitelně patří k lidské konečnosti a trpíme jí větší či menší měrou všichni. Ostatně jsem v dnešních zajímavých časech dost zvědav, jak to bude vypadat s dnešními „samozřejmými“ postoji za pár desítek let, až další kousek dějin sepíšou vítězové, o nichž dnes ještě není rozhodnuto…

 

 

Valkýra Františka Zavřela, obecný úvod k plánované inscenaci

Román Františka Zavřela Valkýra z roku 1937 líčí příběh pádu operní pěvkyně Evy a jejích blízkých na pozadí předválečné Evropy, a to v souvislosti s osudem jejího (i autorova) oblíbence F. Nietzscheho, jehož drama knihou prostupuje. Tragický příběh, zdá se, symbolizuje úpadek samotných evropských hodnot a staré Evropy jako takové. Pod tenkou slupkou dobových rekvizit, které svědčí o autorových (mnohdy značně diskutabilních) politických názorech a inklinacích, včetně mírně komického vyřizování účtu s jeho (zvláště pražskými) protivníky, prosvítají nadčasová, a snad i všelidská témata, která bychom chtěli v inscenaci uchopit.

Nejnápadnějším motivem je problematičnost konzumního podléhání smyslové a smyslné (zde zvláště sexuální) chtivosti spolu s adorací mamonu. Obojí hraje v příběhu jednoznačně destruktivní roli, přičemž hlavní nositel nákazy (nestvůrný gigolo, odpudivá parodie na nietzscheovského nadčlověka) z hlediska světského drtivě a suverénně vítězí – v souladu s autorovým temným viděním světa, jímž jako by se vracel k raným Nietzscheho dílům, a patrně i k jejich inspirátorům Schopenhauerovi, a zvláště Wagnerovi, jehož opery v románu hrají zvláštní roli. Bezuzdnost, konzum a mamon představují pokušení, jemuž postavy blízké hlavní hrdince tak či onak podléhají, což má za následek morální, a v konečném důsledku i fyzický rozklad. Tento neblahý sklon k podlehnutí svodu (poněkud paradoxně, a v autorově podání i výrazně ironicky) provází také individualistický, egocentrický voluntarismus, jehož nositelé jsou příznačně příliš slabí, než aby dostáli vlastnímu ideálu, a nakonec ve své zpupnosti hynou. Důrazem na lidskou slabost, která spolehlivě sabotuje arogantní snahu o násilné sebezbožštění, Zavřel do jisté míry připomíná některé motivy z pozdních děl Ladislava Klímy, s nímž jej ostatně pojilo osobní přátelství.

Druhý výrazný motiv je tragická hybris hlavní hrdinky, která sice nepodléhá laciným svodům, ale opomíjí rozpoznat svou lidskou podmíněnost a omezenost, a místo hlasu věštkyně, která je zde mluvčí samotného osudu, naslouchá spíše hlasu „svého srdce“, čímž uvrhne do záhuby nejen sebe, ale i své nejbližší. Román lze v souvislosti s tímto motivem, jímž (patrně záměrně) odkazuje k antické tragédii, brát jako variaci na odvěké téma konfliktu lidské svobody s osudovou daností, které bychom mohli brát jako jeden ze základních ideových kamenů pomyslné budovy naší kultury.

Román, který plánujeme inscenovat, svědčí, stejně jako většina ostatních autorových děl, o důvodech jeho krajní kritičnosti vůči demokratické (kapitalistické, konzumní) společnosti, která v jeho očích znamená vládu chátry posedlé chtíčem a mamonem. Není nutné, a po hořkých zkušenostech minulého (a dnes už i našeho) století snad ani možné, autora následovat v jeho adoraci autoritativních režimů, které v meziválečné době, kdy román vznikl, idealisticky orientovaným umělcům a intelektuálům lživě slibovaly vábnou alternativu evidentního dobového úpadku; jako varování před rozkladnou mocí nízkých vášní, dekadence a mravní zpustlosti, jakož i upozornění na meze individuální svobody, však může Valkýra být i v současné době více než aktuální.  

 

Valkýra, poznámky I

Román se vrací ke kořenům dramatu a západní kultury vůbec (což zřejmě chtěl i Wagner). Děj je v podstatě tragédie – operní pěvkyně Eva se vzbouří proti sudbě bohů, kterou tlumočí věštkyně, a tím se vrhá do zkázy (společně se všemi ostatními). Je jí vlastní hybris – jako správný faustovský subjekt nechce uznat svou konečnost a vydanost na pospas osudovým silám. Prostřednictvím její dcery se jí zjevuje to, co je: její osudové určení. A celý příběh, ve kterém jako správná smrtelnice pracně přichází na to, co věční bohové vždy už vědí, jí ukazuje svět jako krásné zdání a strašlivou hlubinu („strašný pekla sen“). Zároveň jsme zde blízko eleusinským mystériím: matka (Eva jako Demeter) hledá svou dceru (Lily, Koré), kterou unesl vládce podsvětí (nejdřív první manžel, pak „Negr“, Hádés).

V podstatě se pohybujeme v myšlenkovém světě Zrození tragédie z ducha hudby: hraje se o střetnutí apollónského živlu (umění, krásná forma – Eva) a živlu dionýského (orgiastické vášně, bouřlivá hlubina skutečnosti, kterou bezděky reprezentuje „Negr“ coby vládce – i kriminálního – „podzemí“). „Negr“ je ztělesněním Dionýsa – kolem něj se tlačí bakchantky – a přináší destrukci „normálního“ řádu (zde mj. rozvrat rodinných vztahů i přehodnocení společenských hodnot, kdy se společensky deklasovaný gigolo dostává plutónskými prostředky – bohatstvím – na vrchol společenské hierarchie). „Negr“ je nicméně jen tragická maska – sám o sobě je trapnou parodií „nadčlověka“. Centrem dění (i toho mytického) je Eva, která je nositelkou apollónských hodnot, nicméně se pohybuje v dionýském živlu hudby: ona se stává „pravým Dionýsem“, Kristem, který na sebe bere nemoci druhých (doslova, nejen syfilis své dcery/manžela, ale také duševní nemoci ostatních chovanců v blázinci). Tím, že na sebe bere tragický osud a je mocnostmi hlubin „roztrhána na kusy“, v sobě oba protikladné principy sjednocuje – to, co je na začátku divadlem, se na konci stává skutečností: semeno těla padá do hlíny, obklopeno božským ohněm, a nad propastí se vznáší duch – hudba, věčná krása, která je zřejmě (přinejmenším pro Zavřela a raného Nietzscheho) jediným ospravedlněním světa.

Hrou prostupuje, jak už bylo řečeno, Nietzsche (Eva ho čte, pojednává o něm drama, jehož úryvky se v textu objevují, a motivy z jeho díla se objevují průběžně v celém románu); zdá se, jako by ho Zavřel buď znal spíš povrchně, anebo naopak hodně dobře (a celkem chytře s ním polemizoval) – netroufám si to rozsoudit, i když bych hádal spíš povrchní znalost a solidní intuici dramatika; ale moc na tom vlastně nesejde. V každém případě jsou zde nietzscheovské motivy „silných lidí“ (Eva, do jisté míry její druhý manžel, svým způsobem „Negr“) oproti „chátře“, kterou tu reprezentuje především „Praha“ (a opět svým způsobem „Negr“). Dál je tu motiv „vůle“, která působí až jungovsky (nebo možná až hillmanovsky): ve „vyšších“ lidech žhne plamen neosobní „vůle“, která je hybatelkou jejich osudu, a to mnohdy i proti jejich vůli či světským zájmům. Tahle „vůle“ je tíhnutím k velikosti a vznešenosti, vlastně je hybnou silou jakéhosi zbožštění, božskou jiskrou v člověku (takto se do značné míry objevuje v i Zarathustrovi). Ve Valkýře je jí potrefená Eva – a v jistém smyslu i její „stín“ „Negr“ (který měl ze všech postav jednoznačně nejtěžší a nejdobrodružnější život, je s přehledem největší imoralista a nakonec vítězí na celé čáře). U Evy se „vůle“ projevuje na způsob jejích urputných existenciálních otázek; „šťastný konec“ ve spokojené rodině jako by její nejvlastnější určení vlastně ohrožoval – když Eva najde Lily, otázky utichnou a chvíli to vypadá na idylický konec. Teprve díky zásahu podsvětí, které přichází v podobě černého nadsamce, se Eva na svou skutečnou dráhu vrací (a jako by se opakovaly pašije a dovršilo „vtělení“: Eva na počátku ideál hraje, na konci jím – ve svém definitivním ztroskotání – je).

Další motiv je věčný návrat. U Nietzscheho je to motiv dost komplikovaný, zhruba řečeno se objevuje jednak jako „metafyzická teorie“ (omezené množství podob skutečnosti + neomezený čas = nekonečné množství opakování všech možných podob skutečnosti, od věků až na věky), kterou Nietzsche podle všeho myslel docela vážně. Dál se objevuje jako jakýsi prubířský kámen charakteru (kdyby k tobě někdo přišel s tím, že se celý tvůj život bude nekonečněkrát opakovat a ty bys to přivítal, jsi „silný“) a svým způsobem jako pokus každý okamžik učinit věčností – a apel na to, aby člověk v každém okamžiku svůj život „hrál“ tak, aby to stálo za reprízu (mimochodem z tohoto hlediska Eva vítězí a „Negr“ je v nejlepším případě její „duch tíže“ – tupý konzument, který má sice v tomto světě převahu, ale za věčné opakování věru nestojí). Zavřel s myšlenkou návratu pracuje opakovaně (i jinde – v Maličkém velikém je to vlastně pointa celé hry), zde se zdá, jako by měla působit útěchu (ten, koho jsme ztratili, se zase vrátí a bude se vracet navěky), což je vlastně úplně protikladné tomu, jak věčný návrat používá Nietzsche. Možná je jedním z důvodů, proč to Zavřel takhle posouvá, motiv hluboké lásky k životu, nebo spíš ke konkrétním živým lidem (což u Nietzscheho v podstatě chybí – v díle i životě): v románu je to Nietzsche/Cosima, Eva/Lily; tahle láska je nutně do jisté míry (tj. nakolik se bere vážně) tragická (pomíjivost!), ale jako by byla nějak vytesána do věčnosti (viz dialog Nietzsche/Cosima!)

Zavřel nabízí a hlásá zde i jinde ideál místo průměrnosti, vzmach místo úpadku. Pokud se na to podíváme v kontextu české kultury, je to proti soudobým „čapkovským“ tendencím (demokratičnost, rovnostářství, někdy skoro programová knedlíková malost, internacionalismus) návrat k „jiráskovsky“ hrdinskému národnímu obrození (a samozřejmě bych nepodceňoval třeba ani přetrvávající vliv F. X. Šaldy a dalších: Machar, Vrchlický, Klíma…), nicméně bez jakéhokoli sentimentu, bez lidovosti a vesnické idyly; žádná Prodaná nevěsta, žádné Staré bělidlo: Žižka – a Duce… Zavřel rozvíjí drama silné individuality, která je bolestnou průměrností okolí odsouzena k zániku – tedy drama, které alespoň podle svého názoru sám prožíval. Útěchou je amor fati, láska k osudu a jeho heroické přijetí, což do jisté míry usnadňuje „věčný návrat“, i když by bylo nasnadě uvažovat i o tom, že právě prizmatem věčného návratu se to celé jeví jako opravdový horror – který nicméně velmi těsně sousedí s fraškou. Ostatně Zavřel velmi podobné zápletky, jako má Valkýra, umí udělat i jako komedie (a jak rád bych se dozvěděl, jestli při tom myslel na to, co říká Sókratés Aristofanovi na konci Symposia…).

Ideál zde ztělesňuje Eva – resp. se postupně jeho ztělesněním stává. Na začátku je ještě přiznaně trochu povrchní, ale ztroskotání z ní dělá ztělesnění toho, co předtím (dobře, ale přece jen) hrála. Sílu úpadku ztělesňuje „Negr“ – ale jako takový vlastně není sám dekadent, vlastně právě naopak, je to prostě nositel moci (kterému nicméně chybí jakákoli vznešenost, je to knecht, lokajská nátura, vykutálený slouha s urputně stojícím ptákem). Nezdařenými lidmi jsou oba Evini manželé – první je úplný dekadent (jak Zavřel opakovaně zdůrazňuje: typický Pražák), druhý je nezdařený pokus o vyššího člověka, muž „ocelový“ na povrchu, ale vnitřně slabý. Evina dcera je dokonalým ztělesněním dekadence: oběť rozmazlování v rozvrácené rodině (což je celkem aktuální téma), trochu amébovitý tvor, který jako by neměl nejen páteř, ale vůbec kosti. Její „vůle“ je čistá sebedestrukce, volný pád – a jakési temné vznešenosti dosahuje, když se stává andělem smrti námořníků z celého světa. Její krásné, ale vnitřně prohnilé tělo, které nese stejně slizkou a odpudivou duši, by se mohlo stát symbolem upadající Evropy, k jejímuž obrození chtěl Zavřel svým trochu idiosynkratickým stylem přispět (a havaroval při tom koneckonců podobně jako jeho hrdinové). 

 

Valkýra, poznámky II: Po premiéře aneb Eva a její stín

 

Myslím, že se mi trochu spojilo, když jsem hru viděl naživo, jak v daném obsazení nakonec celkem smysluplně uchopit drama, které se ve Valkýře přece jen nějak odehrává.

Berme „Negra“ jako zosobnění Evina Stínu (v jungovském smyslu). Jak známo, stín je personifikace odmítaného a vytěsněného – a celkem bez ohledu na vědomou „uvědomělost“ se má tendenci ve snech, představách i ve výtvarném projevu manifestovat jako temná postava, často i jako lidé tmavé pleti (případně třeba pobudové, vandráci, bezdomovci apod.): naše nevědomí je konzervativní a příliš se o aktuální ideologické módy nezajímá. Výsostnou personifikací Stínu je samozřejmě ďábel a vzorový dramatický vztah mezi stínem a jeho nositelem se (aspoň podle Junga) najde v Goetheově Faustovi (Mefisto).

Co to znamená. Zhruba řečeno: „Negr“ je nositelem toho, co se Evě podařilo vytěsnit. Což je v jejím případě zřejmě jistá smyslnost a živočišná divokost. Zkusme si představit, jak by to vypadalo, kdyby tohle místo vytěsnění (resp. místo toho, aby to vkládala čistě do umění) integrovala ve svém životě. V takovém případě by jednak svou neposlušnou dceru místo rozmazlování a zavírání očí prostě „naplácala“ a v jejích čtrnácti letech (!!!) by ji nenechala flákat se s královskou apanáží po Paříži, ale prostě by ji přesunula k sobě do Berlína, a to bez ohledu na to, jestli by se jí to líbilo či ne: integrovaný stín s sebou nese schopnost být pro něčí dobro i „zlý“. A druhá věc: pokud by svou smyslnost prožívala, místo aby byla tak trochu frigidní (možná po neblahých zkušenostech s probuzenou chlípností ve vztahu k prvnímu manželovi?), svému druhému manželovi by prostě takříkajíc vyšoustala mozek z hlavy, a jeho by ani nenapadlo se poohlížet po slečně dceři. „Negr“ by pak v jejím životě neměl žádné místo, a pokud by se snad objevil, rychle by stáhnul ocas, ať by byl jakkoli velký, mezi nohy a utekl. Děje se ale pravý opak. Paradoxně je to pro Evu cesta k celistvosti, ale bohužel musíme konstatovat, že je Eva vlastně už od počátku „tragická“ postava, které vlastně nezbývá, než aby se buďto osudu bála (a existovala v tom koutě svého života, kam ji „věštba“ pustí), anebo aby na jeho úskalích ztroskotala. Podotkněme, že to má i souvislost s kulturou, které se Eva upsala. „Vysoká“ kultura řekněme druhé poloviny devatenáctého a první třetiny či poloviny dvacátého století byla de facto možná hlavně díky tomu, že zde existovala společenská vrstva, která se jí mohla plně věnovat (protože nemusela nijak zvlášť pracovat). „Negr“ tak může představovat i skrytou „pravdu“ této kultury – tedy cynismus vykořisťování. Naprosto bych nechtěl, aby se drama ubíralo ve směru jakékoli „sociální“ angažovanosti, ale skutečnost, že by mnohá velká díla nevznikla, nebýt všeho toho úděsného, co s sebou nesl (sic) kolonialismus, nemluvě o pekle průmyslové revoluce, není bezvýznamná. Ostatně i sám Nietzsche byl proti zkracování pracovní doby u dětí na snesitelnou míru (!!!) a zcela bezostyšně tvrdil, že pokud má existovat skutečná kultura, musí existovat také něco na způsob otroctví. 

„Negr“ by tudíž měl být vlastně především něco jako vládce pekla, samozřejmě. V podstatě spíš archetyp než lidská bytost. Jeho cílem není vlastně nic jiného než zkáza; chce ničit ty, kteří jsou ve srovnání s ním ve výhodě, a chce si je podrobit. Viděl bych jej jako ducha pomsty, jako záštiplného podzemního člověka, jehož bytí se vyčerpává touhou škodit – a dostat se na vrchol tím, že ostatní dostane pod sebe. Možná je nakonec dobře, že působí tak trochu „woke“: tajemstvím revolucionářů je koneckonců zášť, jak dobře věděl Nietzsche (srv. třeba kapitolu O tarantulích ze Zarathustry). Ostatně Jung, k němuž se z božího dopuštění zase jednou musím vracet, říká, že pokud chceme znát něčí skutečné záměry, měli bychom se podívat na důsledky jeho činů. Hrůzy komunistických diktatur (a ostatně i rozklad dnešního západního světa) jsou výmluvné; což jsme koneckonců tematizovali v Běsech.

To má důsledky i pro zbrojaře a Lili. Oba dva se do toho, co reprezentuje „Negr“, vrhají jako do propasti – a mám dojem, že vlastně s vědomím zaslouženého trestu. Lily je chcípák bez páteře, dokonale zbytečná bytost, která umí jen utrácet; čirý konzument, doslova a do písmene parazit (a co na tom, že je mladá a krásná?). A ví to o sobě – a ví taky, že jí není pomoci, protože není s to chtít změnu k lepšímu. Tudíž bych viděl její nezvladatelnou vášeň k matčinu stínu jako formu sebevraždy. A zbrojař? Ten si je velmi dobře vědom, že pohádkově zbohatl za cenu mnoha životů, a tudíž také velmi dobře ví, že si svůj „trest“ zaslouží. (Kdyby byl tak hloupý, aby to nevěděl, nemohl by být tak úspěšný.) U Lily v každém případě hledá zkázu – nevěra se nikdy nevyplácí; a možná by v jeho slovech o trestu mohla zaznívat se zoufalstvím a rezignací i úleva, že trest konečně přišel a on se může změnit z hříšníka v kajícníka (i když se mu ani to nepovede: místo aby statečně nesl svou vinu a pokusil se ji odčinit, zbaběle se vykrade ze života zadním východem a nechá své blízké na holičkách: zdá se, jako by byl i on, stejně jako my všichni, navěky odsouzen k tomu, být sám sebou).

K Evě její stín nakonec přichází ve formě šílenství a smrti, takže konec může vypadat jako vykoupení; nicméně bych nekončil v úplné idyle: vykoupení je to velmi zvláštní, a pokud jde o apoteózu, byl bych na to božstvo opatrný. Evropa se nad Evinou rakví chystá ve velkém reprízovat sebedestrukci a nad „městem světel“, které můžeme snadno chápat jako symbol evropské kultury, vládne zosobněný stín pomocí nástroje její zkázy: mamonu. Pokud Eva dospěla do „království“, jistě nebylo z tohoto světa…  

 

  


neděle 30. června 2024

O časné lásce k věčné moudrosti


V následujícím bych rád stručně pojednal o takzvané „věčné filosofii“, která v současné době představuje dost možná jedinou použitelnou alternativu „modernímu“, podle všeho krajně destruktivnímu, pojetí skutečnosti, a zároveň by se dala chápat jako pokus o obnovu mentality, která dosud doznívající historické katastrofě rozchodu s posvátnou tradicí předcházela. V první části nabízím shrnutí knihy Perennial Philosophy (2015) od amerického badatele a znalce dějin západního esoterismu Arthura Versluise, ve druhé části a závěru se pokouším jeho pojetí doplnit o několik vlastních postřehů.

Versluisovo pojetí věčné filosofie

Věčná filosofie není, jak se mnozí domnívají, synkretický útvar, ale přirozený důsledek vnitřního poznání, které vychází z duchovní praxe: v podstatě je to artikulace gnóze, z níž vychází a k níž směřuje. Vychází ze zkušenostního poznání prvotní jednoty (= gnóze): sdílené metafyzické skutečnosti/zkušenosti, která je základem kteréhokoli náboženství, ale také hlubinou nitra každého člověka, a v konečném důsledku i kteréhokoli jsoucna. Typickými příklady „věčné filosofie“ jsou na západě platónská a hermetická tradice, na východě védánta a buddhismus, ale je přítomná v kterékoli posvátné tradici, která má ve svém základu gnózi. Jednotlivé náboženské a duchovní tradice nejsou identické, ale mají společný základ a podobné cíle.

Věčná je v této filosofii její prvotní zkušenost základu bytí, v zásadě dostupná komukoli a v jakékoli době: pravda, která byla a je zkušeností mnoha lidí v rozličných oblastech i epochách a může ji i dnes zakusit kdokoli, kdo se podrobí patřičné disciplíně. Moudrost je výsledek procesu transformace a iluminace, který provází osvojení této pravdy – a láska k ní je hybatelkou tohoto procesu. Ve Versluisově pojetí je to na Západě v jádru, jak už bylo řečeno, platónská filosofie, a to nikoli ve smyslu diskurzivního uvažování, ale jako styl života, který směřuje k překonání rozptýlenosti a roztříštěnosti a k obnovení prvotní jednoty. Věčná filosofie je bytostně esoterická: srozumitelná je jen tomu, kdo zakusil to, z čeho vychází. Rovněž nabízí lidskému životu orientaci; nejde o odtažité abstraktní vědění, ale v konečném důsledku se jedná o umění správného života, a koneckonců i o spásu. Jádrem věčné filosofie je stav bdělosti, který stravuje, podoben ohni zažehnutému příslovečnou jiskrou, celé lidské bytí a proměňuje je v bytí božské.

Pro „věčnou filosofii“ je východiskem anamnesis; rozpomenutí na božský Počátek. Zprvu a většinou žijeme, řečeno s Platónovým Sókratem, „v jeskyni“, v zajetí iluze, tedy hmotného světa, jeho prezentací, reprezentací, obvyklých interpretací a vlastních, s tímto světem spjatých zvykových tendencí. Věčná filosofie je v této souvislosti důsledkem probuzení ze snu běžného života; anamnesis znamená si uvědomit, že spíme, a tím se z iluze vymanit, anebo spíše začít vymaňovat – opustit jeskyni a vstoupit do stavu gnóze. Tento stav je naším přirozeným vlastnictvím, je tím, co je původní – proto „anamnesis“, opětovné rozpoznání pravdy. Zkušenostní rozpoznání věčného a neměnného (a zároveň dobrého, pravdivého a krásného) přináší jistotu: stav gnóze je základ, o němž nelze, pokud ho skutečně bylo dosaženo, pochybovat. Nejedná se o subjektivní poznání jakéhokoli objektu, ale spíše o rozpoznání neoddělitelnosti duchovního jádra jednotlivé bytosti a samotného absolutna, jinak řečeno prvotní neduality či Jednoty, které přináší hlubokou existenciální transformaci i na relativní úrovni, kde je dosud pociťována tíha halucinatorní oddělenosti. Jedná se o zkušenost, kterou není možné spolehlivě předat slovy, proto se tradičně předávala přímo, z mistra na žáka. Na Západě jsme v situaci, kdy byla iniciační kontinuita přerušena, takže se v rámci vlastní tradice musíme spoléhat na texty spolehlivých držitelů božské gnóze. 

Věčná filosofie přináší vedle sebe-poznání poznání tzv. „tajemství přírody“. Mezi absolutnem a empirickým světem shledává prostředkující „mezokosmos“, který nespojuje jen (v souladu s proslulou hermetickou devízou) horní s dolním, ale také vnitřní svět s vnějším. Gnóze s sebou nese poznání v tomto mezokosmu spočívajících idejí, které (jako sekundární příčiny) nesou veškerou skutečnost a jsou jejím základem; jejich prizmatem se z časného, z běžné empirie, stává symbol věčnosti, kosmická liturgie coby odlesk liturgie nebeské. Principy kosmogonie se zračí zvláště v posvátné geometrii, která je patrná nejen na stavbách nebo společenském uspořádání tradičních kultur, ale prosvítá i přírodní skutečností, a zvláště je patrná v kosmických cyklech, jimiž se zabývá astrologie. Nebesa, svět a lidské bytí jsou tak spojeny sítí archetypů, které odkazují k nevýslovnému Počátku, z nějž vše vyvěrá, který vše sjednocuje a k němuž vše opět směřuje. Úlohou člověka, na kterou moderní svět zpravidla zapomíná, je vědomé rozpoznávání těchto skrytých idejí a tím i uvádění tří světů, subjektivního, objektivního a božského, v jednotu, sjednocení horního s dolním a vnějšího s vnitřním, a to z tajuplného středu, v němž se náš svět stýká s věčností; to se dělo v rituálech, které se ztratily, podobně jako byl kontemplativní přístup k přírodě, který v ní vidí skrytou symboliku, nahrazen její exploatací a ničením.

Ve věčné filosofii se jedná o mystický „vzestup“, což je ve skutečnosti cesta z vnějškovosti do nitra, od duality a fragmentace k jednotě a celistvosti: překonání oddělenosti a uvědomění vlastní skutečné přirozenosti. To znamená zároveň cestu k transcendenci, která se uskutečňuje probuzením z noční můry pádu a oddělenosti od božství. Může se jednat o cestu skrze inteligibilní „formy“ – božstva či andělské hierarchie mezokosmu – k čiré transcendenci absolutní Jednoty, která je cílem putování i zřídlem osvícení. K tomu je zapotřebí theurgické práce, jíž se člověk stává na tomto světě zpřítomněním božství, když z transcendentního středu spojuje světské věci s jejich božskými idejemi a s ohledem na stav po smrti tak také přivyká místu svého konečného spočinutí. Kontemplativní vzestup se podobá zážitku skutečného umění, které je pro duši připomínkou nebeské vlasti; hlavní je však pro něj živý náboženský rituál. Pozitivní cestou symbolů, archetypů a obřadních úkonů, jimiž se spojujeme s kořeny stvořených věcí, se dostáváme k negativní cestě, na které dospíváme k sjednocení s čirou transcendencí.

Právě k čiré transcendenci – tomu nevýslovnému, co je mimo veškeré vnímání, myšlení i imaginaci – „vystupujeme“; k tomuto nevýslovnému lze odkazovat (s vědomím, že všechna vyjádření zde selhávají) prostřednictvím paradoxu nebo výroků apofatické teologie. Odejmutím a rozpuštěním všeho projeveného lze dospět k nekonečnému světlu božské temnoty, k překonání duality a absolutnímu bdění; mysl sem dospívá prostřednictvím prohlubující se oproštěnosti od všeho, co „pohled“ na prvotní přirozenost (a zároveň pohled prvotní přirozenosti), v níž je konečná bytost neoddělitelná od Nekonečného, zakrývá. Tím se rovněž dospívá k osvobození od všeho, co spadá do říše času a prostoru a duality subjektu/objektu vůbec. Taková transcendence (neoddělitelná od „zkušenosti“ s ní) se zdá být v jádru všech velkých náboženství a teistických i neteistických systémů. Všechny symboly a formy mezokosmu mají anagogickou funkci – nakolik jde o symboly, odkazují a přivádějí k transcendenci a kontemplativnímu sjednocení s ní.

Někdy se objevuje chybné pojetí, podle kterého „věčná filosofie“ vzniká uměle, jako by se překryla různá náboženství a hledal se jejich společný jmenovatel. Ve skutečnosti je tomu právě naopak: základem je zde stav gnóze, zkušenost sjednocení s transcendencí a překonání dualistické omezenosti, a jednotlivá náboženství lze chápat jako konkrétní, do jisté míry podmíněná vyzáření této zkušenosti do konkrétních situací.

Možnost dosažení této centrální zkušenosti však trvá bez ohledu na stav jednotlivých náboženství – a s ní tudíž i možné důsledky pro kulturu. Realizace kontemplativního vzestupu přináší moudrost, kterou lze prostřednictvím jejího nositele vnášet do tohoto světa. Moudří měli coby příslušníci duchovní aristokracie vždy tendenci přebírat zodpovědnost za společnost. Tradiční ideál „filosofa na trůně“ se v dnešní společnosti jeví jako bezmála nepředstavitelný, nicméně se nezdá zcela absurdní otázka, jestli je se společností, kde už samotná představa vládců, kteří by se vyznačovali především moudrostí, působí snad až poněkud komicky, není cosi zásadního v nepořádku. Neměli bychom zapomínat, že pro valnou část dohledné historie lidstva nebylo, jak se zdá, na společenském významu moudrých a vládě založené na náboženských principech nic neobvyklého – a právě pod vládou duchovní autority lidstvo, jak se zdá, žilo velmi dlouhou dobu ve zdařilé (přinejmenším ve srovnání s dneškem) symbióze s přírodou. Zcela praktická otázka vytvoření společenství založeného na filosofickém životě se zdá být výzvou i nadějí pro dnešní svět a pro lidstvo budoucnosti, pokud má nějaké přetrvat. Mohlo by jít o malá společenství shromážděná kolem mistra (současné sekty lze chápat jako jejich zvrácené parodie). Pokud má lidstvo hodné toho jména nějakou budoucnost, možná ji budou utvářet společenství jednotlivců, kteří svůj život zasvětili hledání věčné moudrosti a jejichž společenství jsou založená na duchovních hodnotách. Obecně vzato je skutečná kultura snahou o vyjádření poznání, zprostředkování a ztělesnění božských forem, a právě vnášení poznání do kultury lze chápat jako jeden z pozemských úkolů milovníků moudrosti.

Versluis navrhuje jako alternativní výraz pro věčnou filosofii sousloví „kontemplativní věda“, protože spojuje odkaz k mystickému výstupu a k vědeckému postoji (tj. založenému na zkušenosti, nikoli víře). Protiklad mezi tím je jen zdánlivý a plyne z moderních předsudků. Naopak se zdá, že v současné době schází právě spiritualitě racionální postoj a vědě postoj duchovní – spiritualita proto často končí v sentimentálním iracionalismu a to, čemu se dnes říká věda, ztrácí spolu s duchovním i etický rozměr a stává se spíše výrazem hluboké nevědomosti; to obojí má důsledky, které jsou dobře patrné a stále hrozivější. V kontemplativní vědě se jedná primárně o transformaci jednotlivce. Tento proces však není čistě subjektivní – vždy se týká jedince i jeho světa – a může ho podstoupit v zásadě kdokoli, protože se v konečném důsledku jedná o rozpoznání vlastní nejhlubší přirozenosti, která se ve svém jádru nějakým způsobem, jak různými slovy dosvědčují všechny mystické tradice, setkává s „božstvím“. Gnóze coby poznání nejzazší „pravdy“ teprve otevírá patřičnou perspektivu k rozpoznávání dílčích pravd, protože představuje pevné a spolehlivé východisko. Pokud by se taková věda stala centrem vzdělávání, jádrem kultury a vůdčí ideou společnosti, znamenalo by to vpravdě revoluční převrat – ale také možná jediný, který by nabízel lidstvu alespoň nějakou naději do budoucna. Ostatně právě kontakt s posvátným je u kořenů všeho, co je v naší vlastní kultuře hodnotné – a moderní svět představuje z velké části nejprve odvrhnutí a poté zapomenutí těchto kořenů, o nichž však dodnes svědčí mimo jiné i velká díla minulosti.

Věčnou filosofii coby realizaci poznání absolutna prostřednictvím kontemplativního vzestupu Versluis chápe jako možné řešení bezradnosti postmoderního relativismu, například v oblasti umění, které by místo samoúčelné provokace mohlo usilovat o zobrazování harmonických forem založené na zření světa idejí. Umění by mohlo (a snad i mělo) z kontemplace vyrůstat a k ní vést: stát se opět branou k sjednocení s božskou krásou prostřednictvím ztvárnění archetypů. Kultura formovaná věčnou filosofií by nebyla zaměřená na konzum, ale na uskutečnění kontemplativního vzestupu, což by mělo důsledky i pro ekonomiku, která by nebyla motivována chamtivostí a závistí, ale touhou po ušlechtilém a důstojném životě zaměřeném k transcendenci. Jejími vůdčími principy by byly laskavost, soucítění a úcta nejen ve vztahu k lidem, ale ke všem bytostem a životnímu prostředí. I práce by v takové společnosti byla, v duchu tradičních řemesel, spíše nástrojem a oporou kontemplativního života než nutným zlem „výdělečné činnosti“. V politice by pak hráli nejdůležitější role nikoli bezcharakterní psychopaté posedlí mocí, ale filosofové v tradičním smyslu, tedy lidé vyznačující se intenzivní a dlouhodobou kontemplativní zkušeností, moudrostí a hloubkou vhledu. To by bylo stěží možné bez odvratu od gigantických politických celků k decentralizaci, utváření malých celků založených na místně specifických výrazech věčné moudrosti. Lze si představit vynoření nových společností, prostoupených konkrétními náboženskými tradicemi, vzešlých však ze společného lůna univerzální věčné filosofie, která není odkázaná na jedinou náboženskou tradici, lze ji však pokládat za společné východisko všech, a jako taková může sloužit jak potřebné rozmanitosti forem lidského soužití, tak jejich hluboké jednotě.

Věčná filosofie podle Versluise vzdor zdání není v rozporu s moderní vědou, naopak s ní má díky svému důrazu na empirii mnoho společného. Empirie se v ní však netýká toho, co je objektivní a kvantitativně měřitelné, ale spíše co je subjektivní a je to možné zakusit jako kvalitu. To nevylučuje intersubjektivní konsenzus těch, kdo podstoupí příslušné úsilí a dosáhnou gnóze a z ní plynoucího vhledu do hlubinného uspořádání skutečnosti, a tedy ani jistou „objektivitu“. Ať už budeme hovořit o věčné filosofii, kontemplativní vědě, mystice nebo gnózi, tato nedokonalá vyjádření odkazují k univerzální zkušenosti se samotným jádrem skutečnosti jako takové, s tím, co je nezničitelné, není to odkázané na čas a prostor, a jako takové je „to“ věčné. Právě z tohoto lůna se rodí světy, a ať už to může v době poznamenané faustovskou honbou za chimérami vnější „reality“ působit jakkoli absurdně, je tím jediným, co může v proměnlivém světě přinášet jistotu a otevírat možnost nového začátku. Podle všech duchovních tradic hodných toho jména se právě s tímto základem setkáme i po smrti, proto bychom mohli věčnou filosofii chápat i jako klíč k naší konečnosti, která dost možná není tak „radikální“, jak hlásají západní ideologie posledních několika desetiletí.

Několik poznámek k otázce věčné filosofie

Versluisovo pojetí pokládám za velmi šťastné, nicméně bych k němu rád připojil několik poznámek. Vesluis, zdá se mi, přinejmenším v předmětné knize nijak netematizuje motivaci k dosažení gnóze, přičemž vzhledem k tomu, že se může jednat o značně komplikovaný a dlouhodobý proces spojený s nezanedbatelným asketickým úsilím, se jedná o otázku nikterak bezvýznamnou. Věřím, že základní motivací pro jakoukoli duchovní praxi je utrpení, jímž je (nejen) lidská existence prostoupená. Utrpení v jeho různých formách lze ulevovat mnoha dílčími prostředky, jejichž účinky jsou nicméně zpravidla pochybné, vždy pomíjivé, a mnohdy situaci toho, kdo je používá (i těch, kdo s ním jsou nějak spojeni), z dlouhodobého hlediska spíše zhoršují. Stav gnóze naproti tomu nabízí, pokud se jej podaří dostatečně prohloubit a stabilizovat, definitivní osvobození od utrpení.

Kromě snahy o dosažení osvobození od utrpení může být další motivací lidského jednání i snaha o dosažení dokonalosti – a i zde se zdá být věčná filosofie klíčem k dosažení, jak je patrné nejen na uměleckých dílech, která vyvěrají ze zřídla zjevení, ale také na velkých světcích různých náboženských tradic, kteří se přiblížili lidské dokonalosti, nakolik je to jen v lidském světě možné.

A konečně se mi zdá jako podstatná, snad i nejdůležitější, motivace soucit s nezměrným utrpením cítících bytostí. I zde se zdá, že teprve bytost, která sama dosáhla konečného osvobození od utrpení a dokonalosti, tedy stabilního sjednocení s božským Počátkem, může nabídnout skutečnou, účinnou pomoc těm, kdo na tuto úroveň dosud nevystoupili.

Tím se dostáváme k otázce posvátné tradice. Zdá se, jako by Versluis byl přesvědčen, že se lze ve snaze realizovat věčnou filosofii v podstatě spolehnout na tradiční texty. Nepopírám, že inspirované texty velkých mistrů jsou bezmála nepostradatelnou pomocí pro hledající i praktikující, a v některých případech a do jisté míry dokonce lze jejich pomocí (při jinak čistě individuálním hledání) dosáhnout přinejmenším (ale spíše přinejlepším) přechodného stavu gnóze, nicméně zdá se mi, že není na místě podceňovat úlohu přímého předávání posvátné nauky v nepřerušené linii mistrů. Právě mistr, kterému se stav gnóze podařilo stabilizovat, může žákům pomoci rozpoznat tento stav i v jejich vlastním bytí, a zároveň je obvykle držitelem konkrétních postupů, jimiž lze toto poznání prohloubit a stabilizovat. Podotkněme, že jakýmsi dědičným hříchem (a snad by se dalo říct, že vlastně i podstatou) moderního světa je právě absence řádných iniciačních linií. Nezdá se však, že by východisko představovaly (bez živého hlasu mistra mnohdy nesrozumitelné, ba zavádějící) texty; spíše je myslím třeba uvažovat o (nepochybně svízelné) integraci dosud živých iniciačních linií z odlišných kulturních okruhů do západního světa i západní duše.

Vedle motivace je otázkou, které se Versluis věnuje jen okrajově, i správné jednání na duchovní cestě. Na Západě se obvykle, zvláště v posledních několika desetiletích, poznamenaných mimo jiné zhoubným vlivem některých imoralistických myslitelů, dramaticky podceňuje význam etiky na duchovní cestě. Někdy dokonce dochází – často na základě absurdně mylného pochopení textů pojednávajících o těch nejvyšších naukách (textů takto zneužitelných zpravidla vinou absence výše zmíněného předávání z mistra na žáky, díky kterému se lze vyhnout mnohým nedorozuměním) – k tomu, že se nemorální jednání pokládá za jakousi známku dosažení duchovních výšin. Je třeba se vší vážností říct, že morální jednání a osobní zralost (jejíž nedílnou součástí je samozřejmě i morální bezúhonnost) představují nepostradatelnou výchozí matérii jakékoli vážně míněné duchovní práce. Je velmi těžké si představit, jak by mohla být úspěšná snaha o transcendenci profánního lidského údělu u lidí, jimž se nepodařilo dosáhnout ani jisté morální integrity, ba mnohdy ani obyčejné dospělosti, natož zralosti. Zvláště v oblasti západního okultismu posledních několika staletí lze nalézt v tomto směru množství takřka pozoruhodných odstrašujících příkladů; současný byznys s „ezoterikou“ se v podstatě nezakládá na ničem jiném.

Práce na uskutečnění „věčné filosofie“ samotná se, pokud má vést k patřičným výsledkům, zpravidla odehrává na způsob soustředěného, dlouhodobého (a dodejme, že v mnoha ohledech, z nichž nikoli nejméně významným je i čas, náročného) asketického úsilí v kontextu jednoznačně definované duchovní tradice. K tomuto úsilí, které se odehrává na způsob pravidelného a dlouhodobého každodenního cyklu duchovních cvičení, zpravidla náleží (vedle nezbytné etické a mentální přípravy) jisté fyzické úkony (pohyby, pozice), určitá (dechová a mantrická) cvičení na úrovni energie, a konečně i cvičení mentální (vizualizace, koncentrace). Východiskem, klíčem, a koneckonců i cílem je však nedílná jednota bdělé pozornosti a soucitu, tedy samotná gnóze, která v případě, že se jí podaří stabilizovat, vede ke zcela konkrétním známkám realizace.

Právě ty jsou pak prubířským kamenem autenticity gnóze. Obvykle se jedná o více či méně mimořádné jevy typu zkušeností jasnosti, prázdnoty a blaženosti, obvykle spojené s tepelnými a světelnými fenomény (které lze v případě velkých praktikujících zakoušet nejen subjektivně, ale i v intersubjektivním poli sdílené zkušenosti), nicméně se mi zdá, že v běžných podmínkách západního světa je třeba za neodmyslitelnou známku autenticity gnóze, na kterou není radno rezignovat v žádné fázi duchovní cesty, pokládat v první řadě dokonalou psychickou stabilitu praktikujícího a jeho neochvějnou laskavost ve vztahu k ostatním bytostem. Zvláště v kontextu života v současném světě, kdy je velmi obtížné, ne-li přímo neproveditelné, věnovat svůj život duchovní praxi tradičním způsobem, spojeným například s dlouhými pobyty v meditačním ústraní (které se samozřejmě odehrává v lůně panenské, fyzickými ani mentálními zplodinami „moderního“ světa nedotčené přírody), se po mém soudu prubířským kamenem duchovní praxe stává právě život ve sdíleném prostoru mezilidských vztahů. Integrace běžné „občanské“ existence se všemi s ní spojenými obtížemi a rozptylujícími povinnostmi do duchovní praxe a její rozpoznání jako nástroje k prohloubení posvátné gnóze se mi zdá jako největší výzva, kterou současnému praktikujícímu dává temný věk, v němž je nám dáno žít. Nezbývá, než popřát každému, koho se to týká, hodně štěstí a požehnání na cestě k tomu jedinému nezbytnému, k hlubině bezpečnosti a blaženému prostoru zářící prázdnoty, v němž jsou i všechna zatemnění rozpoznána jako ozdoby Počátku.

 

 

 

čtvrtek 25. dubna 2024

V zrcadle imaginace

Podle všeho se po dlouhých průtazích začíná pomalu blížit vydání dalšího čísla sborníku Logos. Našel jsem svůj úvodní text k minulému číslu (2021/2022) a rozhodl jsem se ho zveřejnit i tady. Pokusil jsem se v něm stručně shrnout, proč mám dojem, že vydávání hermetické literatury (včetně někdy celkem úmorné práce na Logosu) přece jen má smysl, a kupodivu bych to asi dnes nenapsal o mnoho jinak. Dokonce by to někdo mohl, když na to tak koukám, brát i jako cosi na způsob vyznání, ale i takovou konfesi bych přece jen doporučoval brát taky cum grano salis. 


V zrcadle imaginace

Symbol zrcadla v sobě nese jistou dvojznačnost – na jedné straně odkazuje k egocentrické a zároveň rozptylující marnivosti, fascinaci vlastním obrazem, vnějškem a povrchem, na straně druhé coby předmět, který obrazy sice odráží, ale transcenduje, může zrcadlo symbolizovat čirou, snad i božskou mysl, která přesahuje i umožňuje všechny podoby. V symbolu zrcadla se tak zračí jak uhranutí, fascinace a zajetí obrazy, tak i osvobození z jejich podmanivé moci, ale koneckonců i snadnost a spontaneita božské hry, z níž mohou formy všech věcí vyvěrat se stejnou lehkostí a stejně bez úsilí, jako když zrcadlo snadno, lehce a bez omezení odráží cokoli, co před ně umístíme – aniž by se ono samo sebeméně dralo do popředí či trápilo tím, co se v něm zračí. Zdá se mi, že v obrazotvornosti, jíž je zasvěceno letošní číslo Logosu, si můžeme všimnout něčeho podobného. Rád bych se nad tím zamyslel se zřetelem na roli esoterismu, zvláště hermetismu, v dnešním světě.

Někteří autoři chápou západní esoterismus, jehož významnou oblastí je hermetická tradice, jako obraz skutečnosti a postoj ke světu, jenž byl v moderním světě a moderní mentalitou vytěsněný či potlačený. Astrologie byla ze slušné společnosti příčetných vykázána astronomií, alchymie chemií, magie technologií, a částečně snad i psychologií, a hermetická či okultní filosofie se svým symbolickým, imaginativním myšlením se ocitla kdesi na periferii, snad až v jakémsi kabinetu kuriozit dějin idejí. Posvátnou gnózi nahradila pouhá víra, a brzy poté nevěra a skepse, provázená nihilismem zprvu teoretickým, poté však namnoze zcela praktickým, a nadmíru pragmatickým. A dá se říci, že rozpad grandiózních projektů moderny je do jisté míry spjat i s návratem vytěsněného – včetně esoterismu, jakkoli bohužel v širším měřítku především v nevábné podobě upadlé komerční esoteriky.

Podle některých badatelů lze esoterismus chápat jako místo, kde se vzdor převládnutí doslovné a suchopárně „mozkové“ racionality uchovala inteligence srdce, imaginativní myšlení sycené obrazy, spojené se smyslem pro symboliku a hravou mnohoznačnost světa nezvažitelných, nezměřitelných, ale tím vzácnějších a důležitějších kvalit. Význam udržování ohně esoterních tradic v rámci kultury bychom mohli spatřovat právě v tom, že nabízejí tisíciletími prověřenou, v nejlepším smyslu slova tradiční cestu k integritě, k rovnováze rozumu a srdce, racionality a obraznosti. Mohlo by se zdát, jako by z toho plynulo, že v situaci dnešního světa je obrazotvornost bezvýhradně prospěšná. Avšak už samotná zahlcenost dnešního veřejného, a stále více i vnitřního prostoru nekonečným množstvím nesouvisejících, rozptylujících, fascinujících, a mnohdy i mocensky zneužívaných obrazů a bájných vyprávění by nás měla varovat, abychom v říši obraznosti nezabloudili a nalezli ve světě utvářeném vědomě či nevědomě, volky nevolky imaginací (neboť i „odkouzlený svět“ je představa, jen hloupá, ošklivá a většinou nerozpoznaná) orientaci.

Zdá se, že i v tom mohou pomoci esoterní nauky, které mnohdy rozlišují obrazotvornost pravou (řekněme imaginace) od nepravé (fantazie), případně před používáním této mohutnosti vůbec varují. Právě esoterismus je v moderní mentalitě – na jejím okraji či v jejích sklepeních – nejen místem, kde se imaginace brala vážně a kultivovala, ale také oblastí, kde se uchovával a opatroval archaický obraz světa. Makrokosmos zde tvoří nedílnou jednotu s mikrokosmem, jednotu, která se zdá odkazovat ke společnému kořeni duše a světa v prvotní božské Jednotě či nedualitě. A příběh světa i člověka v něm pojednává o vycházení z této prvotní jednoty či nedvojnosti, o odpadnutí od ní, o zbloudění v labyrintu světa i duše – a nakonec i o možnosti završit strastiplné bezcílné bloudění probuzením, obrácením, putováním – a návratem domů. Co to znamená pro naše chápání imaginace a fantazie?

V tomto kontextu je planá fantazie tím, co nás odvádí a svádí dál od božského počátku; pustoší nitro tím, že je rozptyluje, láká, vtahuje či vhání do světa chtíčů, vášní, obav a strastí. Fantazie hypnotizuje, fascinuje – a je spjata s podrobením a mocí, neboť podlehnout bludičkám fantastických výjevů znamená zotročení, zatímco jejich aktivní vytváření bychom mohli chápat jako mocenskou, ba ďábelskou černou magii. Fantazie odvádí a svádí duši z jejího středu, kde se stýká s božskou jiskrou, svým zřídlem i cílem, do pustiny vnějškovosti, a to až tak daleko, že na svůj počátek i své určení zapomene. V této vnější temnotě země zapomnění pak jen stěží může znít něco jiného než pláč a skřípění zubů, které marně překřikují reklamní popěvky a všudypřítomné prázdné žvanění.

Naproti tomu imaginace má povahu vzpomínky, protože podržuje pradávné symbolické obrazy, jimiž se spojuje se světem duchovních hierarchií, prostředkujících mezi božským počátkem a tímto světem. Jako taková je i řečištěm, kudy na svět shůry, skrze toho, kdo v sobě probudil inteligenci srdce, může proudit oživující požehnání. Prvotním archetypem je pak, pokud můžeme věřit tradici, zářící forma dokonalého jsoucna – což je zároveň prapůvodní idea kosmu i obraz dokonalého člověka. Prostředkující hierarchie jsou rozvinutím této formy – obrazem Věčného, nakolik se rozličnými způsoby dotýká času, zvukem nevýslovného Slova, které se kaskádovitě stává světlem, světem i tělem. Imaginace jako rozpomenutí a soustředěné, usebrané podržování archetypu v duši přináší sjednocení a probuzení. Spolu s tím nabízí úlevu od tísně světské existence, jíž stav rozpomenutí na to, co nepomíjí, ubírá mnohé z její zdánlivé naléhavosti. Imaginace otevírá prostor, kde lze volně dýchat.

Povšimněme si rovněž souvislosti imaginace s procesem předávání posvátné esoterní tradice. Samotným obsahem Tradice, jejím jádrem, je podle mnoha, možná většiny esoterních nauk prvotní stav neduality, absolutní bdění Věčného, které se nám s největší bezprostředností dává i skrývá na způsob okamžité přítomnosti v srdci kteréhokoli přítomného okamžiku – tedy toho nejstaršího a nejpevnějšího, zároveň však nejprchavějšího vůbec, onoho bodu, jímž se dokonalá sféra božství ustavičně dotýká kalné řeky profánního, dějinného času. Esoterní tradice spočívá v předávání – či spíše probouzení a rozpoznávání – tohoto stavu. Horizontálně, v rámci pozemského dění, se tento proces odehrává jako setkání Mistra – pozemského uskutečnění dokonalého člověka, tedy bytosti, zpřítomňující v projeveném světě Archetyp – s žáky. V mimořádných případech k tomu snad může docházet jen prostřednictvím „kanonických“ textů, nakolik jsou věrným otiskem mysli Mistra a jako takové obsahují a mohou vydat i samotnou esenci jeho bytí. Tento horizontální tradiční proces je v empirickém světě zpravidla prvotní: setkání předchází kvalifikované zkušenosti. V metafyzickém smyslu však horizontále mezi-lidského předávání předchází vertikála prvotního zjevení, kdy se božské Bdění v prostoru nejhlubšího nitra dotýká samotného vrcholu duše – či spíše se uskutečňuje, rodí, zažehává v ní, nakolik se to, co všemu předchází, může v tom následujícím vtělovat a rodit. Pravá imaginace v souvislosti tradičního procesu pak spočívá v tom, že se duše jakoby do nitra a nad sebe usebírá k planoucímu obrazu Jediného, jenž je trůnem Jeho slávy, a jakoby shůry dolů, skrze tento nejvyšší obraz, s nímž duše splývá, pak ze Zřídla všeho sestupuje a prýští proud požehnání, očišťující a naplňující usebranou bytost, a s ní i její svět. 

Právě udržování ohně esoterní tradice, nebo alespoň udržování povědomí o tom, že něco takového může vůbec existovat, je zasvěcen sborník Logos. Rád bych, aby mohl v trochu nehostinné současnosti posloužit jako skromné, přece však spolehlivé útočiště, místo vnitřního ticha a spočinutí v tom, co nepomíjí. V dnešní podivné době jako by se kolosální omyl lidstva – Babylonská věž světa bez transcendence – s definitivní platností hroutil. V tomto nevlídném a pustém světě, který si fantasmaty pijavic času posedlé lidstvo stvořilo ke svému pokroucenému obrazu, jako by jedinou, a věru nijak posvátnou, tradicí byla otupující absolutní modernita pořád dokola stejně nových věcí, mezi nimiž nedůstojně, protože zbaveny schopnosti úcty, tak tak živoří bytosti, které by měly a mohly být pozemským obrazem a ztělesněním Věčnosti. Zdá se, jako by se tento projekt modlářského pozemského ráje kvapem a dosti neslavně rozpadal přímo před našima očima. Nemyslím, že by esoterní tradice mohla nabídnout záchranu či naději v pozemském smyslu. Jsem si ale jistý, že pravá imaginace otevírá brány domova, odkud lze tento svět, který jako by už už stravoval oheň soudu zažehnutý a rozněcovaný lidskou zvráceností, rozpoznat jako – fantazii, efemérní výjev na stěně jeskyně, prchavý, pomíjivý a bez podstaty, a tedy vlastně nepodstatný. Snad mohou i stránky letošního Logosu jako pozvání k pravé imaginaci přispět k očištění zrcadla mysli a svou troškou napomoci k usebrání a návratu k tomu jedinému, čeho je skutečně třeba.

sobota 24. února 2024

Rudhyarovo pojetí transpersonálního života

Onehdy jsem se hrabal ve starých textech a našel jsem místo toho, co jsem se najít nažil, tenhle článek, který před lety vyšel v angličtině v časopisu CEJCR. I s odstupem času se mi zdá celkem slušný; co se týče Rudhyarova pojetí transpersonality, není asi vyčerpávající, ale myslím, že přece jen je celkem informativní, a pokud jde o hodnocení tohoto pojetí, vlastně s tím, co jsem tehdy napsal, do značné míry ještě pořád souhlasím. Udělal jsem v něm jen pár drobných úprav a tímto ho dávám k dispozici. 



Rudhyarovo pojetí transpersonálního života
 

Dane Rudhyar (1895-1985), americký hudební skladatel, astrolog, filosof, náboženský myslitel a všestranný umělec francouzského původu, je i u nás známý jako zakladatelská postava současné humanistické a transpersonální astrologie. Méně známo bývá, že tento myslitel byl s velkou pravděpodobností první, kdo slovo „transpersonální“ použil přinejmenším v angličtině,[1] a také že pro něj mělo význam velmi odlišný od toho, který se mu v současné době díky působení pozdějších transpersonalistů přikládá. Rudhyarovo pojetí transpersonality představuje nejen pozoruhodný rozvrh duchovního života, ale také tvoří jeden z centrálních motivů celého jeho duchovního odkazu. V následujícím textu se budeme snažit Rudhyarovo chápání transpersonality, místo tohoto tématu v celku jeho myšlení i konkrétní aspekty transpersonálního života představit a v závěru se pokusíme je stručně uvést do souvislosti s několika více či méně příbuznými či souvisejícími duchovními proudy a zamyslet se nad jeho silnými i problematickými stránkami.

 

Transpersonalita v kontextu Rudhyarova díla

Neologismus, který se stal osudem

Dane Rudhyar slovo transpersonální použil už roku 1929 v článku On personal and impersonal,[2] který napsal pro časopis The Glass Hive, v němž v té době publikoval. Říká zde: „Transpersonální jednání je takové, které začíná u univerzálního, nepodmíněného jáství (self) v Člověku a osobnost používá jako pouhý nástroj. Takové jednání bude jistě zabarveno osobností – avšak ani ne tak osobností toho, kdo jedná, jako spíše toho, komu je určeno. Bude zabarveno rasou, časem a místem.“[3] Tohoto pojetí transpersonality ve smyslu sestupu duchovního působení z vyšších rovin skutečnosti skrze lidského jednotlivce, který je pouhým nástrojem či prostředníkem takového vlivu, se bude Rudhyar důsledně držet v celém svém díle. Mohli bychom říci, že se v jistém smyslu svému tvůrci tento anglický neologismus stal pro následující půlstoletí, tedy na zbytek jeho života, osudem. Transpersonální působení a rozvoj příslušných funkcí v rámci lidského života má totiž v Rudhyarově díle, a patrně i životě[4] zásadní význam: dalo by se říci, že právě transpersonalita zde představuje jakési završení či vyvrcholení individuální lidské existence, společenského vývoje, evoluce lidstva přinejmenším na této planetě, a dokonce má i funkci kosmických, ano až eschatologických rozměrů. Zdá se, že právě rozvoj „transpersonálních funkcí“, jak jim Rudhyar rozuměl, tvoří jakýsi tenor celého jeho díla a že dle jeho názoru jde o duchovní pohyb celoplanetárního dosahu, jemuž tento tvůrce své dílo zasvětil.

Transpersonalita v individuální existenci, dějinách, evoluci lidstva a příběhu kosmu

Nejprve se podívejme, jak se u Rudhyara projevuje transpersonalita v rámci individuální lidské existence. Ve svém hlavním díle věnovaném psychologii a příznačně nazvaném Beyond Individualism[5] Rudhyar rozlišuje u lidských bytostí čtyři postupně se rozvíjející řády funkcí, a to funkce biologické, společenské, individuální a transpersonální. Biologické a společenské funkce, mezi nimiž tvoří jakýsi přechod sexualita a s ní spjaté fenomény příbuzenství a společenské organizace, jsou v současné době společné všem lidským bytostem, stejně jako – jakkoli v plné míře toliko potenciálně – jsou lidem společné i přinejmenším zárodečně rozvinuté funkce individuální. Branou k rozvoji těchto individuálních funkcí je rozvoj diskurzivní inteligence a s jejich vznikem je spjat i bolestný proces vynořování plně rozvinuté individuality z relativního bezpečí kolektivní dělohy širšího společenství a podmíněnosti vlastní kulturou.[6] Proces individualizace s sebou nese jako svůj patrně nezbytný stín i egoismus, jehož překonání nabízí až překročení individualismu, k němuž Rudhyarův výklad směřuje. V přechodovém rituálu zasvěcení vlastní existence službě vyššímu celku dospívá individualita k sebetranscendenci a fundamentální proměně, „stává se totálně a nezpochybnitelně… sebe-zasvěcenou celku“.[7] Takto proměněný jedinec se vyznačuje na rovině citové soucitem či láskou, které Rudhyar spojuje s ideálem bódhisattvy a zjevením Kristovým,[8] a na rovině mentální se u něj rozvíjí „kosmogenická mysl“, která je „nejen schopna odhalit kosmos v chaosu a skrze něj spatřovat krásu i ve zdánlivé ošklivosti. Může působit také jako katalyzátor řádu.“[9] Společným jmenovatelem soucitu a holistické, „kosmogenické“ mysli je jejich průzračnost a otevřenost: „Za agapé-láskou a holistickou, kosmogenickou myslí stojí princip vzájemné prostupnosti.“[10] Agapé je tedy vnitřně spjata s kosmogonií a naopak; ve stadiu evoluce, kdy se to stává více patrným, se existence jednotlivců cele zasvěcených službě celku stávají jednomyslnými a vzájemně prostupnými, ale především skrze ně může také proudit „světlo budoucnosti“,[11] které Rudhyar, patrně inspirován dílem Teilharda de Chardin, charakterizuje jako záření „bodu ómega“ lidské evoluce. To má nakonec vést k proměně samotné tělesné a hmotné skutečnosti. „Osvícení ve své nejvyšší podobě doslova znamená stát se světlem, jehož předobrazem je zář světců a mystiků.“[12]

Je zřejmé, že transpersonalita, tedy „funkce čtvrtého řádu“ představuje završení a transcendování individuální existence, ale nejen to. V jednom ze svých hlavních děl nazvaném Planetarizace vědomí[13] Rudhyar načrtává hlavní fáze, jimiž dle jeho názoru prochází vývoj lidské společnosti. První fázi, „tezi“ společenského vývoje, představuje nutkavá a nevědomá jednomyslnost kmenového uspořádání, po které jako její „antiteze“ přichází konflikty soupeřících jednotlivců poznamenaná fáze individualistické, atomizované společnosti dneška.[14] Kýženou „syntézu“ pak představuje společnost plnosti,[15] která se bude vyznačovat dobrovolnou, záměrnou jednomyslností a dle Rudhyara organicky vyroste z komunit jednotlivců cele zasvěcených službě planetárnímu celku. Toto společenství bytostí plně zasvěcených službě pak bude utvářet „pléróma“, tedy jakousi kolektivní bytost vyššího řádu, která za z hlediska běžného prožívání obtížně představitelných podmínek bude znamenat překročení individuálního i kolektivního spojené s transmutací samotné matérie nám známého světa. Tak má podle Rudhyara vypadat jak završení společenského vývoje, tak i evoluce pozemského lidstva.[16]

Ani tím však pro Rudhyara význam transpersonálních funkcí nekončí; ty mají nadto i funkci kosmogonickou. Rudhyarova vize světa, hluboce ovlivněná především teosofií, je bytostně cyklická. Kosmické dění se odehrává v rytmu fází projeveného a neprojeveného bytí. Ústředním archetypem, ideou, která je jakýmsi plánem celého jednoho cyklu a zároveň tím, co má v tom kterém kosmickém cyklu projít svízelnou cestou od potenciality k plné aktualitě, je archetyp člověka. Tento archetyp v rámci každého cyklu představuje cestu k vyřešení a záchraně neúspěchů předcházejícího cyklu, a v každém z cyklů je autorem tohoto archetypu plérómatická mysl vzešlá z cyklu předešlého – a zároveň je jeho plnou aktualizací samotné pléróma dalšího cyklu, tedy jednomyslné společenství transpersonálních bytostí. Rudhyar ve zmíněném díle The Planetarization of Consciousness popisuje tento proces bezmála jako dění nitrotrojiční: pléróma starého cyklu je „skrytým Otcem“ nového archetypu člověka, tedy „Syna“, přičemž počátek aktualizace tohoto archetypu či růst tohoto božského dítěte umožňuje tajuplný akt, kdy se pléróma ukončeného kosmického cyklu noří do „nekonečného oceánu potenciality“ či obrazně řečeno lůna „věčné panny“,[17] která je takto oplodněna a rodí nový cyklus, jenž bude místem postupné aktualizace a uskutečňování jednotlivých aspektů archetypu člověka, a to až ke konečné syntéze v dalším plérómatu.

Tento cyklický pohyb Rudhyar ve svém hlavním díle Rytmus Celostnosti popisuje jako cyklickou interakci na sebe vzájemně nepřevoditelných, protikladných principů „jednoty“ a „rozmanitosti“, subjektivity a objektivity, případně „dne“ a „noci“. Tento cyklický pohyb u něj má čtyři uzlové body. Jedním z nich je „kosmická půlnoc“, tedy stadium „božství“, které znamená takřka úplnou vládu principu jednoty. Právě zde se pléróma starého cyklu noří do nekonečné potenciality a rodí se nový archetyp člověka, božské dítě. Dalším, navazujícím bodem je moment, kdy jsou protikladné principy stejně silné, ale dochází ke zvratu jejich poměru ve prospěch principu rozmanitosti; to je bod, kde dochází k „vylíhnutí kosmického vejce“, tedy k projevení objektivní skutečnosti a povstání materiálního univerza. Dalším bodem je bod „poledne“, kdy je nejmocnější a takřka úplně převládá princip rozmanitosti. Právě zde se začíná vtělovat archetyp člověka, resp. začínají se v řadě avatarických bytostí, tvůrců kulturních a civilizačních celků, vtělovat jednotlivé jeho aspekty. Konečně je zde čtvrtý bod, „soumrak“, kdy se protikladné principy opět dostávají do rovnováhy, ale tentokrát dochází ke zvratu v opačném směru, než tomu bylo za „úsvitu“, a začíná období převahy principu jednoty, kdy mizí projevený, vnější svět a začíná se odvíjet sekvence stále subjektivnějších procesů plérómatické mysli, které vedou k další kosmické půlnoci.

Je patrné, že podle tohoto cyklického kosmologického schématu či mýtu lidstvo v současné době ubírá cestou k „bráně ticha“, tedy bodu „soumraku“, v němž se má z osvícených jednotlivců utvářet planetární pléróma. Rozvoj transpersonálních funkcí je tak nejen prekurzorem naplnění individuální odyseje lidských bytostí, společenského vývoje a evolučního putování pozemského lidstva, ale také – alespoň s ohledem na tento eón – předzvěstí eschatonu: zmizení světa, jak jej známe, a kolektivního přechodu k radikálně odlišnému způsobu bytí.

Rudhyar byl patrně přesvědčen, že jeho filosofie má posloužit jako katalyzátor tohoto syntetického procesu, který bude znamenat opětovné sloučení všech rozličných duchovních tradic v jedinou tradici primordiální, tentokrát obohacenou o výtěžek končícího cyklu, dále překročení individualistického lidství ve směru k vědomé a záměrné jednomyslnosti plérómatu, a konečně také radikální proměnu světa vůbec.

Dodejme ještě, že motiv transpersonality má zásadní význam i v Rudhyarově rozsáhlém astrologickém díle; skutečné naplnění individuální existence, symbolizované cyklicky se rozvíjejícím potenciálem nativity, je právě její přechod k existenci transpersonální. To je spjato s transformací samotné nativity, kdy se proměňuje její čtverná struktura, vymezená dvěma hlavními osami horoskopu, ve strukturu hexagonální,[18] a zároveň s tím se mění význam jednotlivých komponent nativity i astrologických technik – konkrétně v transpersonálním přístupu Rudhyar klade větší důraz na sekundární direkce než na z individuálního a společenského hlediska významnější tranzity.[19]

O transpersonálním životě

Ve svém patrně nejsilněji esoterně ladném díle Occult preparations for a New Age,[20] jež je věnováno především odkazu H. P. Blavatské a vyšlo roku 1975 u příležitosti stého výročí založení Teosofické společnosti, Rudhyar dosti zevrubně rozpracovává jednotlivé aspekty transpersonální existence, nakolik je už nyní dostupná alespoň „avantgardě“ lidstva budoucnosti, oněm „mutantům“[21] lidstva, jejichž prostřednictvím podle něj dojde k příchodu nového věku. V následujícím se pokusíme tyto aspekty transpersonální existence představit.

Dvě polarity duchovního života

Rudhyar v první části svého pojednání o jednotlivých významných aspektech transpersonálního života rozlišuje dvě základní orientace spirituality, z nichž jedna je spjata právě s jeho pojetím transpersonality.

Rudhyar upozorňuje, že v současné době se používá slova transpersonální spíše ve smyslu překročení či přesažení úrovně prožívání, obvykle chápané jako osobní. Na vině je podle něj dvojznačnost slova transpersonální: ono „trans“ zde může znamenat jak „za“ nebo „mimo“, tak „skrze“ či „prostřednictvím“. Jak už jsme se zmínili, Rudhyar toto slovo použil už roku 1929,[22] přičemž už tehdy u něj znamenalo působení duchovních bytostí či sil prostřednictvím osoby: „Zdroj této síly, vědomí nebo aktivity by skutečně měl být pokládán za existující za hranicemi říše osobnosti, avšak samotná aktivita je transpersonální, protože jejím nejdůležitějším rysem je, že používá osobu jako nástroj nebo agenta, jehož prostřednictvím se aktivitě dává průchod soustředěným způsobem.“[23] U jiných autorů obvyklejší význam „za“ je podle Rudhyara přijatelnější pro běžnou mentalitu formovanou vědou – pro tu je pak evoluce „vzestupem“ k vyšším úrovním, překročením hranic individuality. Naproti tomu přijmout pojetí původnější znamená, že člověk musí akceptovat „světonázor charakteristický pro skutečný okultismus“,[24] podle kterého „je vesmír utvářen a řízen zevnitř ven, ovládán a oživován takřka nekonečnými řadami hierarchií cítících bytostí.“[25]

Na této rovině však neexistuje to, co obvykle nazýváme individualitou, proto je nasnadě, že si tyto nadindividuální hierarchie volí, mají-li působit na lidské rovině skutečnosti, své vyslance či prostředníky z řad lidí, v nichž se soustředí jejich energie – podobně jako sluneční světlo potřebuje čočku, která by je soustředila, pokud má např. zapálit papír. Právě tak vypadá transpersonální aktivita v Rudhyarově pojetí.

Častokrát bývá popisována opačná, vzestupná cesta mystiky, na niž se zpravidla zaměřují ostatní představitelé tzv. transpersonální psychologie či transpersonálního hnutí. Rudhyarovo pojetí transpersonality se však soustředí na opačnou „stezku“ (Path) avatara, případně kulturního hrdiny či tvůrčího génia. Skrze tyto bytosti a v nich působí aktuálně evolučním procesem vyžadované transformační síly, a to více či méně vědomě. Jejich prostřednictvím jsou pak vykonávány činy, které se stávají „symboly a příklady pro celou kulturu či národ“.[26]

Dále Rudhyar postupuje k charakteristice mystika, který „záměrně žije život a pokouší se dosáhnout typu vědomí, který jej odděluje od toho, co společnost, do níž se narodil, pokládá za ‚normální‘.“[27] Stejně jako pravý okultista (tj. transpersonální agent vyšších sil) představuje „kontrakulturní“ působení, polarizující běžnou společnost. „Pravý mystik rovněž zakouší smrt přirozené osobnosti v něm a znovuzrození do nového stavu, osvěcovaného vzpomínkou… na extatický stav bytí a vědomí.“[28] Taková zkušenost může být i odrazem vědomí a aktivity přesažného, transindividuálního pole vědomí, na které se mystik naladí, a lze ji vyvolat také chemicky. Primárně se taková transformace týká pocitů, a proto mystici všech dob a kultur volí metafory a symboly lásky a fyzického spojení. Rudhyar tento směr vývoje lidské individuality nazývá proti-osobní, protože směřuje proti tisíciletému trendu k individualizaci a představuje snahu navrátit se k regresivnímu, oceánickému prožívání prvotní jednoty, zatímco nejpozději od tzv. axiální epochy bylo progresivní směřování lidského vědomí zaměřeno na zvládnutí kvantity – rozmanitosti.

Naproti tomu stezka avatara jde ve směru shodném s evolučním pohybem, avšak protiví se „inerci“ většinové společnosti, která se projevuje ulpíváním na překonaných institucích, dogmatech a strukturách. Transpersonální jedinec je proto reformátorem, „vyslancem osudu“.[29] Tito prométheovští duchové přicházejí, když pro kulturu či civilizaci nastal čas k transformaci; jejich lhostejnost k následkům, které pro ně kvůli jejich odporu vůči inerci většiny mohou mít jejich transformující skutky, z nich dělá „karmajogíny“. Jsou vyslanci vyšších sil, které skrze ně působí – a nemusí to být, pokud to situace vyžaduje, vždy síly z lidského hlediska dobré: „Existují i avataři Zla.“[30] Může se o nich hovořit jako o božských „inkarnacích“ principů či osobností, jež ztělesňují, přesnější by ale podle Rudhyara bylo hovořit o „transkarnaci“: „Oheň transformace hoří skrze tělo, dokud není jeho dílo uskutečněno, anebo přinejmenším dokud učedníci přitahovaní plamenem nevyčerpali svou kapacitu k odezvě na oheň a světlo, které vyzařuje.“[31]

Tato cesta nevylučuje mystické spojení, ale spočívá v něčem úplně jiném: nejde zde o výstup duše k bohu či na duchovní rovinu, ale o sestupné působení vyšších sil skrze jednotlivce. „Tato aktivita je odezvou na kolektivní potřebu.“[32] Dalo by se říci, že avatar přichází shůry jako odpověď na více či méně artikulovanou prosbu kulturního celku či lidstva. Bere na sebe historicky podmíněnou formu, aby ji mohl zevnitř transformovat. „Avatarickou bytost můžeme pokládat za pozemský terminál linie energetické transmise. Je magickým nástrojem, maskou používanou v kolektivním rituálu.“[33] Jeho jednání je neosobní – avatar sám je spíše výkonem duchovní kvality, která se jeho prostřednictvím soustředí do dějinné situace, než osobností v obvyklém slova smyslu.

Ani významní avataři si nemusí být od počátku vědomi svého poslání – to se odráží spíše v jejich jakoby vědoucích činech než ve vědomí, zprvu podmíněném situací, v níž se zrodili. O jejich osudech lze hovořit z hlediska reinkarnace, avšak Rudhyar klade důraz na to, že skrze ně nejedná konkrétní individuální duše, ale spíše Člověk jako takový, resp. jeden z aspektů archetypu člověka, určitá duchovní kvalita: „Je to performance role, která uvolňuje tvůrčí potencialitu inherentní specifickému momentu velké hry evoluce lidstva. V této performanci se herec zcela identifikuje se svou rolí a vylévá do jednání svou životní substanci. Je jednáním stejně jako jednajícím. Je hrou stejně jako hráčem; a v jistém smyslu je rovněž tím, o čem hra pojednává, protože z duchovního hlediska je toto trojí jedním.“[34] U méně významných osobností to může vyvolávat silné vášně, někdy i pýchu, avšak hrdost velkých avatarů je zpravidla spjata s vnitřní pokorou před skutečným zdrojem jejich skutků: „Právě úcta je duší skutečného hrdinství; úcta před svrchovaným a vždy tajuplným zdrojem síly a intenzity, díky které herec vyzařuje sílu často zdánlivě nadpřirozenou.“[35] Avataři nejsou mystikové ani svatí v obvyklém smyslu; jsou spojnicemi mezi lidským a božským, osudovými výroky určenými širším masám.

Větší víra

 V této kapitole Rudhyar dále odstiňuje a upřesňuje své pojetí transpersonality, přičemž se zde zaměřuje na určité specifické pojetí pojmu „zákona“.

Podle Rudhyara znamená zákon v tradičním smyslu především pravidlo, které je zavedeno zvenčí autoritou (v nejzazším případě sankcionováno bohem). Představu zákona, především „božského plánu stvoření“, se pak autor pokouší reinterpretovat z hlediska své metafyziky: „Důležitým bodem jakékoli diskuse o pojmu ‚zákona‘ je, zda ‚systém pravidel a regulací‘ je vnější tomu, co je ovládáno, anebo zda je inherentní tomu, co dodržuje pravidla. Naneštěstí v našem nesprávném používání slov… nerozlišujeme mezi pravidlem uloženým zvenčí a inherentním či instinktivním nutkáním jednat v souladu se strukturálním uspořádáním.“[36] Skutečný zákon je podle Rudhyara spíše „principem organického uspořádání“,[37] inherentním řádem skutečnosti – a právě ztráta smyslu pro tento organický řád vyvolává potřebu zákona sankcionovaného (lidskou nebo božskou) autoritou. Tam, kde je u bytostí rozvinutý smysl pro základní povahu, přirozenost čehokoli jsoucího, není zapotřebí vnější autority, která by stanovovala a vnucovala zákony. Rudhyar používá jako příklad stavbu: „Pokud bude každý dělník zároveň skutečným stavitelem schopným chápat či cítit jako imanentní nutkání celkový obraz budovy, a zvláště své místo a svou práci v procesu stavby – nebude zapotřebí žádných pravidel a regulací od nadřízeného vedoucího.“[38]

Pro takový inherentní princip skutečnosti používá Rudhyar sanskrtského termínu dharma – a jak vysvětluje, má jím na mysli právě základní přirozenost kteréhokoli jsoucna, která se kryje s jeho funkcí v rámci obsažnějšího celku, resp. všeobsažné celostnosti. Bytost, která následuje svou přirozenost, nepodléhá příkazu – ale zrazuje tuto přirozenost, když se jí protiví. Nicméně Rudhyar neopomíjí zdůraznit, že touto inherentní povahou všeho skutečného je právě láska, resp. soucit.[39]

Nicméně ke schopnosti následovat pravou přirozenost se dospívá nikoli skrze libertinský exces, nýbrž tvrdou prací, transformací egoistické matérie rodící se osobnosti v průzračnou „čočku“ soustředící transpersonální zář soucitu: „Potřebu poslušnosti bytost překonává jedině skrze implicitní připravenost poslouchat. Potom, když už neexistuje žádná egoistická zábrana proti naprosté poslušnosti – a proti pokoře, ba i ponížení –, se to, co bývalo v mysli egem, stává čistou čočkou soustředící kvalitu Duše do osudových činů, z nichž vyzařuje individuální dharma jako transformující a osvětlující síla.“[40] Skutečná svoboda tedy není egoistickou svévolí, ale následováním skutečné pravdy vlastního bytí; to se svou jistotou a jednoznačností podobá jednání pudovému anebo determinovanému kmenovou pospolitostí, avšak jakožto transpersonální jednání je záležitostí svobodně zvolenou, která do stadia rozvinutého ega či individuality dospěla a překonala je. Paradoxem je, že k dosažení takové duchovní průzračnosti bylo nezbytné podstoupit fázi duchovní zaslepenosti, vlastní teprve zdánlivě svobodnému jednotlivci. Až svět, kde by se rozvinul transpersonální typ bytostí, by se mohl obejít bez zákonů.

Jediný skutečně univerzální zákon Rudhyar formuluje následovně: „Existuje jen jediný svrchovaný zákon: všechno je takové, jak si to vyžaduje potřeba harmonie. Vše koná tak, aby uspokojilo to, co v daný čas a podle svého nejlepšího poznání pociťuje jako potřebu. Vše má tendenci jednat v souladu se svou základní přirozeností.“[41] Pokusme se ještě jinak formulovat, co zde má Rudhyar na mysli. Srdcem každého časového cyklu či prostorového celku je potřeba, vyplývající z výsledků minulosti, a potenciální, archetypální a v daném cyklu se více či méně úspěšně se aktualizující řešení, které je projevem nekonečného, panenského oceánu potenciality, z nějž vše čerpá svou otevřenost novým řešením – chtělo by se říci: budoucnost. Právě tato tendence k uspokojování potřeb i harmonizaci se zdá být oním principem, který Rudhyar jednou nazývá Jedním (ONE),[42] jindy „Celistvostí“ (Wholeness)[43]: „Lidská přirozenost nicméně spočívá v tom, uvědomovat si smysl nekonečné, cyklické interakce potřeby a řešení; jen tak totiž člověk může být tím, čím bytostně jest: lokalizujícím činitelem síly metakosmického principu individuální existence, který jsem nazval jednoduše… Jedno. Tento princip či tato esence… je u kořene věčného, cyklického pohybu.“[44]

Víra v zákony, dané vnější autoritou, je neoddělitelná od ega – ale právě jako taková je relativní určitému vývojovému stadiu lidstva; tomu, o jehož završení a překročení patrně chce sloužit Rudhyarovo myšlení. Onou „větší vírou“, o níž autor hovoří, je důvěra „v nevyčerpatelný potenciál prostoru a všudypřítomnost vše-harmonizující potenciality ducha.“[45] Jedná se zde o zjasněnou otevřenost, vědomé přijetí role ohniska působení vyšších sil, kdy poslušnost vnější autoritě nahrazuje porozumění smyslu dění – a tedy i jeho přijetí.

Láska na transpersonální stezce 

Dalším významným aspektem transpersonálního života je pro Rudhyara láska mezi mužem a ženou. Toto téma je důležité i proto, že celkový stav společnosti podle autora odpovídá kvalitě mezilidských vztahů, vztahů mezi muži a ženami především. Rudhyar rozlišuje dvě základní úrovně, na kterých se může odehrávat milostný vztah v současné době: „Může působit jako nevědomé biologické, společenské nebo psychologické nutkání, anebo jako vědomě přijatá, polarizovaná a proměněná síla, použitá dospělými osobami ve službě svobodně přijatému nadosobnímu cíli.“[46]

Základní úrovní sexuálních vztahů je převážně instinktivní a v životě komunity zapuštěný biologický vztah, takřka plně poddaný diktátu biologické, případně společenské roviny existence. Sex je zde primárně nástrojem plození.

S postupným vynořováním individuálního vědomí z kolektivního substrátu se objevuje láska sublimovaná, bhaktická, a jak Rudhyar říká, z ní vyvěrající „theotropická“ zbožnost mystiků a mystiček. Se sílícím individualismem a postupnou atomizací pak přichází láska, jejímž zdrojem je vnitřní prázdnota nenaplněné individuality – láska romantická – „erotropická“, neboť má za svůj cíl erotické vzplanutí samotné. Společné mají tyto dvě lásky následující: „V obou případech je účel lásky ztracený ve vzrušení či uchvácení zkušeností lásky. Účastníci jsou vnitřně nuceni vrhnout se do mučivého ohně nebo oslepujícího jasu takové lásky.“[47] Dodejme, že ve světě takových vášní neexistuje prakticky žádná svoboda a sex že je zde nástrojem nevědomého, sebezapomenutého sjednocení, ostatně blízkého tomu, jaké Rudhyar připisuje mystikům.

Hlavní funkce této lásky spočívá spíše v probouzení vědomí – zvláště tam, kde se stává revoluční silou, překračující společenské bariéry; aspekt plodnosti zde ustupuje do pozadí; jde o sílu spíše destruktivní než tvůrčí, sílu, která tíhne směrem k světové jednotě tím, že prolamuje a spaluje hranice.

Teprve zralá osobnost může usilovat nikoli o zaplnění vlastní prázdnoty milovaným protějškem, ale o vědomé a dobrovolné sdílení vlastní plnosti. Zde se lásce bytostí, které se rozhodly pro společnou práci ve vztahu k nadosobnímu cíli, vrací tvořivost: oproti pozemskému semeni plodné biologické lásky se zde však rodí něco jiného: „Ten druh semene, který taková společná tvořivost usiluje pěstovat pomocí zemi transcendující kultivace, je ideově-spirituální, anebo řečeno symbolicky ‚nebeský‘ typ semene – je to semeno osobní nesmrtelnosti člověka, stejně jako semeno nové kultury, založené na vědomém mezilidském sdílení.“[48] Nicméně osobní lidská zralost je dosažena až tam, kde je osoba s to „uvolnit křeč ega“ a vydat se na transpersonální stezku: „Když muž a žena sjednotí své bytosti v rituálu vědomě všeobsažné, transpersonální lásky, bipolární emanace božství se stává konkrétně tvůrčím a transformujícím mocným skutkem. K tomu dochází skrze lásku muže a ženy.“[49]

Ve spojení muže a ženy, kteří jsou společně zasvěceni službě vyššímu celku a sestupu duchovní energie skrze jejich osobnosti, tak dosahuje jak mezilidská láska, tak i transpersonální působení svého dalšího stupně. Tento příliv ducha je vždy tvůrčí odezvou na konkrétní potřebu, pocházející z vyšších oblastí skutečnosti: „Stvoření je boží odpověď na svět postižený chaosem… Je to akt integrativní ideace vykonávaný božskou inteligencí, která je absolutní harmonií.“[50]

Člověk se může na tomto konání vědomě podílet, a tím více se na něm mohou společně podílet muž a žena; nicméně definitivním završením je jejich společný vstup do plérómatického společenství zasvěcených bytostí, které společně pracují na stvoření patrně v jistém smyslu hermafroditního „semenného člověka“ jako vyvrcholení vývoje pozemského lidstva: „V tomto bipolárním člověku je božské Slovo, které bylo na počátku, učiněno dokonale konkrétním a moc božské přirozenosti je v něm zhuštěna; tak jako jsou v semeni spojeny archetypální struktura s životní silou.“[51]

Repotencializace a panenský stav

V následující části Rudhyar své úvahy uvádí do metafyzických souvislostí. Uvažuje o jediném možném počátku toho, co známe jako univerzum, jako o cestě z potenciality k aktualitě, konkrétně o vynoření „skutečného kosmu“ z „metakosmické potenciality“.[52] Namísto představy boha jako osobního působce tohoto tajuplného aktu navrhuje Rudhyar, jak bychom mohli uhodnout už z předchozího, alternativu: „Tento metakosmický rezervoár potenciální energie můžeme… symbolizovat jako nekonečný oceán potenciality.“[53] O tomto oceánu potenciality je obtížné uvažovat – nelze mu přisoudit „existenci“ v obvyklém smyslu slova, avšak nelze o něm hovořit ani jako o ne-jsoucím: jakožto působící patrně v nějakém smyslu jest. Rudhyar proto hovoří o „inistenci“ (oproti existenci) ve smyslu potenciálního či neprojeveného bytí.[54] Tento stav, v němž převažuje jednota či subjektivita, není stavem absolutním, nýbrž přechodným; stavy projeveného a neprojeveného bytí jsou vždy relativní a způsobem jejich bytí je vzájemná cyklická interakce, při níž se proměňuje poměr protikladných principů, aniž by však jeden či druhý někdy zcela přestal působit. Významné je nezaměňovat Jedno (ve smyslu celistvosti) s principem jednoty. Celistvost je v tomto smyslu spíše ne-dvojná, nonduální, a relativitu protikladných principů jednoty a rozmanitosti zahrnuje a transcenduje.

Ve jsoucím jsou tak dva odlišné základní trendy: trend k aktualizaci, uskutečnění potenciality, a k repotencializaci, opětovnému vstupu do oceánu potenciality. Druhý z nich se existenciálně může projevovat jako cílené neztotožňování se s ničím z projeveného světa, zatímco první se existenciálně projevuje kupříkladu na způsob soucitného jednání.

Objevení člověka, a zvláště ve smyslu vědomé individuality, je předzvěstí toho, že se v cyklickém pohybu skutečnosti opět blíží „rovnodennost“, tedy bod rovnováhy principů jednoty a rozmanitosti, po němž bude následovat období převahy principu subjektivity – podobně jako se pro Rudhyara v období mezi smrtí a dalším zrozením formuje semeno další existence.[55]

K lidskému bytí tak patří i schopnost repotencializace, „vědomého a záměrného sebeobnovení“.[56] První podmínkou jeho dosažení je přesvědčení, že je vůbec možné: „První podmínkou je věřit v takovou možnost.“[57]

V závislosti na náboženském či metafyzickém přesvědčení se přitom vědomí „vyladí“ na to, co vnímá jako symbol nekonečné potenciality. „Božská milost“ může v mysli, která se oprostila od své podmíněnosti minulostí, vyvolat znovuzrození. Tímto způsobem by mohla postupně vznikat „šestá rasa“ teosofie – a s tímto novým krokem na evoluční cestě lidstva Rudhyar spojuje aktivaci archetypu „věčné Panny“: „Pro okultisty prostor, uvažovaný abstraktně jako nekonečný oceán potenciality, na sebe bere mytickou roli věčné Panny, protože panenský stav symbolizuje možnost jakékoli budoucí manifestace.“[58] „Věčná Panna“ je potencialitou schopnou přijmout a přivést k uskutečnění božský „Logos“ – a jakožto v matce v ní uskutečnění na nějakou dobu pohlcuje potencialitu: „Panna a Matka tak představují dva základní obrazy či archetypy ženství. Jsou to dva základní aspekty věčného ženství – symboly potenciality a aktuality.“[59]

Celé společnosti lze charakterizovat podle toho, na který z aspektů kladou důraz. Po vládě matky v Americe let padesátých chápe Rudhyar revoltu šedesátých let mimo jiné jako nepříliš zdařilý pokus o „repotencializaci“, který nicméně směřoval k potencialitě převážně ve smyslu zhroucení do chaotického stavu. Rudhyar navrhuje integraci těchto symbolů – na jedné straně je panna čistě zaměřená na budoucí, na straně druhé matka je zcela pohlcená skutečností. Symbol panenské matky hovoří o schopnosti jak dát nový život, tak oprostit se od něj. Panenský stav tak znamená „stav bytí, v němž je přírodní stav produktivity pro exkluzivistické cíle, k němuž náleží i vlastnictví, transcendován.“[60] Dalo by se říci, že symbol poukazuje na tvořivý potenciál prostý ulpívání. Takové panenství se neomezuje na ženy, nýbrž je symbolem tvořivé transpersonální aktivity: „Tvůrčí proces se odehrává skrze jednotlivce, spíše než že by vycházel z něj. Pokud k němu nebude připoután a nebude k němu přistupovat majetnicky, zůstane panenský.“[61]

Muži tíhnoucí k minulosti si budou hledat mateřské typy žen, muži budoucnosti spíše panenské. Ty pro ně mohou být múzami, ale také „svatými sestrami, které s nimi kráčí po mystické stezce“.[62]

V takovém vztahu by měl být sex prost biologické kompulze a plamen vášně by se v něm měl transmutovat v duchovní světlo. „Takový alchymický, hluboce klidný a emočně oproštěný proces nicméně mohou jen stěží přijmout, anebo mu i jen porozumět, nevázaní lidé dychtící po orgiastickém uvolnění nebo jednotlivci napjatí frustrací, tragicky zranění, a možná sužovaní pocity viny.“[63] Pro takové by mohlo být podobné úsilí i nebezpečné, což činí pochopitelným důraz na požadavky čistoty v podobných vztazích, jenž může chránit i před uzavřeností – egoistickým spočinutím v erotické blaženosti.[64]

Pokud k takové uzavřenosti dojde, dříve či později se cyklus uzavře na stejné úrovni, na jaké začal – a na stejné úrovni musí začít další. „To je samsára, stále znovu ožívající puzení opakovat minulost, ať už individuálně jako individuální já, anebo kolektivně jako generace, která nutí následující generaci nevědomými tlaky a napůl hypnotickým příkladem opakovat své vzorce nebo se v revoltě vrhat do opačného extrému, což je stejně nutkavé a svazující jako nevědomé napodobování.“[65]

Jedinou možnou alternativou je odmítnutí uzavřít cyklus ve vyčerpání a záměrná ustavičná repotencializace: „Průlom do říše těch, kdo jako bratři a sestry existují ve stavu stále obnovované potenciality a bytostného panenství, což je vpravdě nirvána, stav nekonečné latence, díky němuž je vše možné a nic není nikdy konečné či ukončené.“[66] Tento stav není bezčasí, ale přece je odlišný od běžné časovosti, resp. je proniknutím k jejímu jádru a zdroji: „My jsme čas. Vědomí je čas, cyklický, rytmický, harmonický, jako celek ve svém božském stavu, eón…“[67] Lidský zmatek pochází z mylného ztotožnění člověka s jedinou fází, a nikoli celkem času: „Jsme potenciálně celý cyklus; nadto máme potenciál vždy prolomit naplnění kteréhokoli cyklu do nezměrného Pohybu, který ustavičně vyvolává nový potenciál z nekonečného panenského prostoru, v němž a díky němuž je možné všechno.“[68] Směřovat k zastavení tohoto pohybu a dosažení jakéhosi bezčasí je podle Rudhyara iluzorní. „Nyní, žité s plnou koncentrací na potencialitu, kterou je povoláno uvolnit jako jednu fázi nezměrného cyklu, je jedním s tímto cyklem – za předpokladu, že celistvost cyklu je evokována a soustředěna do konání zde a nyní. To je cesta avatara, projevení božství. Taková je transpersonální cesta.“[69]

Skrze krize – nové začátky

Konečně se autor zamýšlí nad skutečností, že vstup na transpersonální cestu znamená hlubokou krizi individuality, která směřuje k transformaci. Vztah se skutečným guruem, jenž je s takovým vykročením na „stezku“ spjat, uvádí žáka do krize, kdy je konfrontován s karmickými ostatky minulosti. Právě přítomnost gurua na žáka soustředí sklizeň karmické minulosti; podobně i přítomnost avatara mezi lidmi přináší krizi. V případě silného jedince snad nemusí být zapotřebí guru, ale život sám spustí transformační krizi – jakkoli je Mistr stále přítomen za scénou. „Loďka je odvázána a má teď čelit proudům a bouřím nezměrného moře astrální říše, do níž může jednotlivec dospět jedině skrze a zároveň mimo pevnou hmotu každodenního světa; život odevzdaného a zasvěceného jednotlivce vytváří radikální krizi. Krize jsou prahy, které musíme překročit; počítá se bytostná kvalita tohoto pohybu skrze ně.“[70] Úspěch či neúspěch se poměřují kvalitou bytí: a konečné rozhodnutí spočívá v tom, že se všechny energie osobnosti soustředí v jednom základním aktu přitakání, anebo odmítnutí. V tomto procesu je vždy přítomné utrpení – buďto negativní utrpení, kdy se ego snaží násilím udržet věci pod kontrolou, anebo utrpení v boji proti nadvládě ega. Utrpení není obvyklou bolestí – je bolestí vědomě prožívanou. „Ten, kdo kráčí po transpersonální cestě a je rozhodně připraven vykročit na stezku – stezku totální transformace –, může očekávat, že bude mít na cestě jako společníka utrpení. Záměrně vstoupil do procesu přechodu.“[71]

Přechod mezi dvěma úrovněmi tedy nutně obsahuje utrpení. V současné době podle Rudhyara dochází i k přechodu celé kultury – nejdříve od kmenového stadia k individuálnímu, protože jak už víme, individuální funkce jsou podle Rudhyara u většiny lidí rozvinuty toliko částečně a nedokonale. Už tento přechod s sebou nese značné napětí. Paralelně s tím však dochází ještě k dalšímu svízelnému procesu, totiž k rozvoji transpersonálních funkcí u těch, kdo završili svou individualizaci a podařilo jim vynořit z kolektivního substrátu vlastního etnika a kultury. Člověk, který vstupuje na transpersonální stezku, je vystaven ještě dalšímu utrpení, protože sice začal existovat v odlišném řádu vědomí a bytí, ale přitom dosud žije i na biologickém, společenském a individuálním stupni. Dokud nedospěje na druhý břeh, k plně transpersonálnímu životu, bude jako nositel předcházejících řádů funkcí nutně trpět vnitřními rozpory. Proces by patrně nebylo možné završit bez těch, kdo jím už prošli a uchazeči pomáhají, nicméně hlavní díl potřebné práce musí vykonat aspirant sám: „Avšak ať už se mu dostává jakékoli pomoci, což se nepochybně děje, on sám musí uskutečnit přechod; on sám musí bojovat proti mocnému proudu materiální entropie, proti zdrcující únavě, osamělosti a zákeřnému pocitu marnosti.“[72] Tyto snahy o transformaci jsou nutně repetitivní – je v nich zapotřebí začínat vždy znovu a snažit se v kontaktu s nekonečnou potencialitou proměnit kruh koloběžného opakování někdejších selhání ve spirálu, symbol otevřenosti proměně. „Nová možnost je vždy přítomná; avšak jednotlivec musí být připraven se svou obnaženou vůlí. Jeho ruka svírá meč, avšak duch, bůh, pohne rukou, pokud je vědomí člověka připraveno a ochotné ponechat tomu volný průběh. Potom bude cíle dosaženo.“[73] Je třeba být vždy otevřen nečekanému, zázračnému: „Musíme se odvážit vzývat potencialitu bytostně nového a pro nás nečekaného začátku.“[74] Krize tedy stimulují naši otevřenost novému začátku – a nebezpečné není je zažít, ale rezignovat, odmítnout nabízené znovuzrození a uvelebit se v pohodlí známé, strnulé a mrtvé minulosti: „Odvaha, víra a po celou cestu láska a jasnost mysli: to jsou základní požadavky na kohokoli, kdo se odváží vstoupit na stezku, stezku stále obnovované transformace.“[75]

Transpersonalita a mediumita

Naše snaha představit Rudhyarovo pojetí transpersonálního života by byla neúplná, kdybychom neupozornili ještě na jeden významný aspekt takto chápané existence – na její rozdílnost od zdánlivě jí blízké „mediumity“. Toto rozlišení transpersonality a mediumity[76] snad může být pozůstatkem někdejších půtek teosofie se spiritismem, nicméně Rudhyar mu dává širší a obecnější význam.

Transpersonální bytost, skrze kterou se odehrává působení vyšších či obsažnějších celků, energií či polí vědomí, musí mít určité dispozice a kapacitu, aby takové působení bylo možné. Rudhyar k tomu říká: „ ‚Transpersonální aktivita‘ může znamenat jak uvolnění transformativní energie prostřednictvím osoby, možná spojené se zjevně zázračnými výsledky, tak informaci, která není současné mysli běžně dostupná. Osoba, jejímž prostřednictvím se síla informace uvolňuje, nemůže být kdokoli, stejně jako ne každý kus skla je čočka.“[77]

Médium naproti tomu takové dispozice nemá, na rozdíl od skutečně transpersonálního jedince není završenou individualitou, ale spíše jejím stínem – oproti vybroušené „čočce“ transpersonálního jedince je pouhým „střepem“. Před tímto typem působení toliko zdánlivě transpersonálního Rudhyar důrazně varuje: „… především je nutno vyjasnit rozdíl mezi medijní ‚komunikací‘ a transpersonálním přenosem... Když se neprovede tohle rozlišení, ideál transpersonálního života se může stát negativním, a potenciálně i nebezpečným.“[78]

Kromě aktivity se oproti mediumitě vyznačuje transpersonalita rovněž specifickou, altruistickou motivací: „K relativně přesné transpersonální komunikaci plérómatické bytosti s ‚učedníkem‘ dochází pouze natolik, nakolik se přijímající lidská osoba nastálo sladí s vibrací a silou duchovního Zdroje; a také nakolik je motivace pro přijetí role prostředníka osvobozená od ega, pýchy a subtilní sebeoslavy.“[79]

 

Na závěr tohoto oddílu můžeme shrnout, že Rudhyarova transpersonalita představuje promyšlený rozvrh duchovního života, který má své etické, kosmické, metafyzické, existenciální, a v jistém smyslu i teologické aspekty. Transpersonální působení se vyznačuje nebo vyznačovat má aktivním zapojením do světového dění, neboť je vždy motivováno uspokojením aktuální potřeby v rámci vyššího celku, ale zároveň jistým odevzdáním – spíše než voluntaristickým utvářením dění je nasloucháním přirozenosti, „dharmě“ a neinteresovaným jednáním v souladu s ní. Zdá se, jako by tato koncepce měla být syntézou východní „pasivity“ a kontemplativního pohroužení se západní „aktivitou“ a zájmem o vnější skutečnost; tedy syntézou, kterou tehdy pětatřicetiletý Rudhyar nastínil už ve svém prvním obsáhlejším pojednání o své „filosofii operativní celostnosti“.[80] Zdá se, že jeho pojetí transpersonálního života nemělo menší ambice než stát se étosem i spiritualitou lidstva budoucnosti – a z předcházejícího můžeme soudit, že mělo ambice ještě vyšší. Nepřekvapí, že Rudhyar ve svých raných i pozdních textech hovoří v souvislosti se svou filosofií opatrně, nicméně nepřeslechnutelně o zjevení, zjevení nového referenčního rámce skutečnosti, které se odehrává prostřednictvím jeho díla – a tím potažmo i skrze samotnou osobu tvůrce.[81] Dodejme, že Rudhyar patrně nebyl jediný, kdo svému působení přičítal výše naznačené transpersonální kvality. Jeho dlouholetý přítel a jeden z nemnoha přímých následovníků Michael M. Meyer o svém prvním setkání s Rudhyarem píše: „Když hovořil, jeho hlas burácel síní jako hrom. Jako by skrze Rudhyara zazníval tón mocného gongu; a moje mysl, bytí i vědomí s ním rezonovaly. Atmosféru i naše mysli rozechvívala duchovní síla, která se zdála skrze Rudhyara  procházet jako světlo oknem. Každý člověk v místnosti se zdál být Rudhyarem dokonale fascinován. Uvědomil jsem si, že jsem se právě setkal s žijícím představitelem společenství mudrců a vidoucích.“[82]

Rudhyar v souvislostech: předchůdci, souputníci a dědicové

Rudhyar sice žil, jak se zdá, dosti bohatým společenským životem a byl v kontaktu s celou řadou pozoruhodných uměleckých i duchovních hnutí své doby, jen stěží se však při četbě jeho děl i studiu jeho životního putování můžeme zbavit dojmu, že šlo o tvůrce a myslitele vzdor všemu dosti osamělého. Byl v mnoha ohledech průkopnickou postavou, avšak jistého, ostatně spíše opatrného uznání by se mu bylo za jeho života nedostalo, kdyby se nedožil poměrně vysokého věku.[83] Pokud bereme v úvahu jeho odkaz filosofický či spirituální, měl patrně nejblíže k teosofii, avšak příznačně se nikdy nestal členem Teosofické společnosti a jeho uctivá, avšak přece kritická interpretace samotné teosofie by se jen stěží dala pokládat za zcela ortodoxní. Ovlivnil sice – přímo i nepřímo, a dodejme, že přiznaně i nepřiznaně – řadu dalších autorů, avšak nezaložil žádnou vlastní školu a jeho přímých následovníků není příliš mnoho.

V této souvislosti by alespoň zkusmá snaha o Rudhyarovo zasazení do širšího kontextu dobových duchovních proudů mohla zajímavě osvětlit odkaz tohoto svérázného solitéra a autodidakta. Na tomto místě se omezíme jen na souvislosti, které se blízce dotýkají jeho pojetí transpersonality; v úplném pojednání tohoto tématu by nicméně nesměly chybět zmínky o západní filosofii a psychologii minulého a předminulého století, o mnohém z východního myšlení a několika uměleckých směrech, jimiž byl Rudhyar ovlivněn, případně je sám ovlivnil.

Nejvíce nasnadě je zmíněná souvislost Rudhyarova odkazu s teosofií. Náš myslitel měl ve zvyku trávit v mládí každý den několik hodin denně studiem teosofické literatury, a dlužno podotknout, že se tento vliv jeho dílech nezapře. Pokud čteme Rudhyarovy spisy paralelně s díly H. P. Blavatské, brzy si uvědomíme, že spíše než vyhledávat další a další, vpravdě nesčetné paralely, má smysl položit si otázku, v čem se vlastně Rudhyar svou interpretací od litery spisů zakladatelky teosofického hnutí liší. Odpověď nám dává sám, a to právě ve výše zmiňované knize, věnované přímo teosofii. Tu chápe jako dějinně situovanou tradici, jednu z řady duchovních tradic (tj. nikoli jako plnou artikulaci nevýslovné tradice univerzální). Blavatské podrobné popisy kosmických i dějinných událostí nechápe doslovně, ale jako symbolická vyjádření, která mají u čtenářů vypěstovat spíše smysl pro celistvý cyklický proces kosmického dobrodružství, než že by se jednalo o přesnou deskripci. V naší souvislosti je důležité, že modelovými příklady „plérómatických“ bytostí, které u Rudhyara působí skrze transpersonální jedince, by mohli být právě údajní mistři H. P. Blavatské. I zde má však Rudhyar tendenci chápat takové „bytosti“ bez personifikace, spíše na způsob jakýchsi polí vědomí než omezených osob. Rudhyara by tedy bylo možné chápat i v jeho pojetí transpersonality jako neortodoxního teosofa, který čte výchozí texty výrazně procesuálně, symbolicky a metaforicky. Michael Meyer nadto naznačuje, že by Rudhyarovu interpretaci teosofie bylo možné pokládat za onu „novou, obsažnější zvěst a představu o světě, která bude zapotřebí, bude zveřejněna a formulována v poslední čtvrtině dvacátého století,“ o níž hovořila ke sklonku své dráhy H. P. Blavatská.[84]

V naší souvislosti se lze jen stěží vyhnout zmínce o Rudhyarově vztahu k pozdějšímu transpersonalistickému hnutí. Rudhyar sám nás nenechává příliš na pochybách tom, že vůči tomuto hnutí má jistý odstup a že slovu „transpersonální“, svému neologismu, jak neopomíná snad bez hořkosti, jistě však důrazně připomenout,[85] dává význam velmi odlišný. Zdá se, že by pozdější „transpersonalita“ ve smyslu stavů změněného vědomí či rozšířené mysli, pro něj byla spíše součástí „mystiky“, kterou respektuje v určitých obdobích dějin, ale v současné době ji pokládá za záležitost spíše obsolentní, ne-li odporující náležitému směru evolučního dění.[86] V této disparátnosti se zdá panovat mezi Rudhyarem a dalšími autory, kteří bývají řazeni k transpersonalismu, vzácná shoda: pokud budeme pokládat sborník Cesty přesažení ega: transpersonální vize[87] za pro toto hnutí reprezentativní, jeho četba nám potvrdí Rudhyarovo přesvědčení, že kromě samotného slova, které od něj tito autoři možná bezděky, v každém případě však zpravidla bez udání zdroje, převzali, jde v jeho pojetí transpersonality o záležitost zcela jinou. Za symptomatické lze pokládat, že ve zmíněném sborníku nejen není žádný Rudhyarův text anebo zmínka o něm, ale že kterékoli z jeho děl chybí dokonce i v rozsáhlém přehledu doporučené literatury. Mezi pozdějšími transpersonalisty je taková situace, nakolik je nám známo, spíše obvyklá než výjimečná.[88]

Naopak si pozoruhodné a poněkud nečekané příbuznosti můžeme povšimnout mezi Rudhyarovým pojetím transpersonality a pojetím posvátné tradice u jeho současníků – a někdy i krajanů – z perennialistického hnutí. Patrně nejcharakterističtějším znakem této skupiny myslitelů je právě jejich přesvědčení o existenci univerzální posvátné tradice,[89] které s nimi Rudhyar nesporně sdílí. Tato analogie je tím zajímavější, že ani v dílech tradicionalistů, ani v dílech Rudhyarových nenacházíme doklady, že by o sobě navzájem vůbec věděli. Tuto zajímavou paralelu v klíčovém motivu posvátné tradice by však nebylo na místě přeceňovat: další charakteristický znak tradicionalistů, tedy jejich radikální kulturní pesimismus a sdílené přesvědčení, že moderní svět není pokrokem v evoluci lidstva, nýbrž jakousi obludností, monstrózním odpadnutím od tradičního charakteru lidské společnosti, s nimi Rudhyar sdílel měrou jen velmi omezenou;[90] na rozdíl od hlavních představitelů tradicionalismu zůstal po celý svůj život dějinným optimistou, evolucionistou – a v neposlední řadě také bytostným demokratem.   

Zdá se, že by Rudhyar mohl být řazen i k předchůdcům, a do jisté míry i souputníkům hnutí New Age. Rudhyar sám se v souvislosti s tímto hnutím vyjadřoval dosti skepticky a nebývá řazen k jeho představitelům,[91] avšak jako pokračovatel teosofie, která bezesporu patří k hlavním zdrojům hnutí New Age, významný spolutvůrce současné astrologie, a nadto i vyznavač holistického přístupu ke skutečnosti a hlasatel blížícího se příchodu „nového věku“ by mohl být s tímto hnutím dáván do souvislosti. Tato blízkost však znamená dost možná i tím větší odstup. U Rudhyara jistě nacházíme některé významné motivy New Age, můžeme si však všimnout i toho, že kupříkladu jeho pojetí transpersonality oproti mediumitě se vymezuje dost možná více proti současnějšímu channelingu, který patří k nejvýraznějším z charakteristik New Age,[92] než proti někdejším spiritistům. Možná bychom zvláště Rudhyarovy pozdní spisy mohli chápat i na pozadí New Age – avšak právě jako na pozadí kontrastním. Paradoxní na Rudhyarově vztahu k zmiňovanému hnutí je, že se právě jako autor inspirovaný teosofií, především však jako významný astrolog, na zplození a zrodu tohoto hnutí do jisté míry podílel, avšak možná se je také pokoušel v době po jeho vzniku svými díly do jisté míry (a nepříliš úspěšně) ovlivnit a kultivovat.

Tento stručný a jistě ne vyčerpávající pokus o zasazení Rudhyarova díla a jeho pojetí transpersonality alespoň do těch nejlépe patrných souvislostí se nicméně zdá podtrhovat především svébytnost našeho myslitele, spíše než že by napovídal, k jakému směru či hnutí by bylo možné Rudhyara jednoznačně přiřadit. Přece však může alespoň naznačit Rudhyarovo místo na duchovní mapě dvacátého století – místo do jisté míry vyznačené jeho blízkými či vzdálenějšími příbuznými. Rudhyarovo dílo však, pokud se přidržíme této metafory, vyvolává spíše představu suverénního ostrova, který čile pěstuje styky s množstvím sousedů, než spolkové republiky v rámci některého širšího celku, jakkoli je nepochybně můžeme zařadit do dosti široké souvislosti dějin západního esoterismu, a v jejich rámci jej snad můžeme označit za neortodoxního představitele moderní teosofie.

Závěrem

Jak jsme viděli, představuje Rudhyarovo pojetí transpersonality svébytný, na pozdějším transpersonalismu nezávislý projekt duchovního života, jenž je jedním z ústředních motivů jeho chápání existence jednotlivého člověka, lidské společnosti, lidstva jako živočišného druhu, ale také kosmu jako vědomého, živého, organicky propojeného celku, v němž má evoluce jednotlivce i celého lidstva svou nezastupitelnou funkci. Pokud bychom se na dějiny myšlení a náboženské tvořivosti minulého století chtěli dívat jako na příběh o snaze nalézt po rozpadu tradičních, náboženských obrazů světa a v době „odkouzlení“ či sekularizace znovu smysl lidského života a ontologické bezpečí, mohli bychom právě Rudhyarovo pojetí transpersonality chápat jako pokus tohoto autora najít cestu z existenciální frustrace pozdní moderny. Jedná se o ve své podstatě dosti tradiční, ba v jistém smyslu i umírněně tradicionalistické pojetí kosmicky situované a eticky závazné spirituality. Dost možná nejspecifičtější pro toto pojetí je, že Rudhyar po vzoru teosofie, jíž se nijak nekriticky, přece však významně inspiroval, do svého myšlení integruje i evoluční představy o vývoji lidstva a kosmu, přičemž v jeho případě v tomto procesu hraje významnou roli dokonce i moderní umění.[93] Zde se však také nachází možná největší napětí v jeho myšlení: transpersonalita, o níž hovoří jazykem příslušejícím vrcholné esoterní iniciaci, je pro něj budoucností lidstva vůbec; esoterní iniciace, tradičně vyhrazená nemnohým,[94] se u něj stává přechodovým rituálem, jímž lidstvo budoucnosti – a avantgarda současníků – vstoupí do nového věku, který bude znamenat rovněž radikální, z běžného hlediska obtížně představitelnou celoplanetární transformaci, proměnu pozemské matérie ve světlo a následné zmizení objektivního, vnějšího světa, což dává Rudhyarovu duchovnímu odkazu utopický, ba místy až apokalyptický ráz. Transhistorická duchovní hierarchie bytostí se u něj, velmi podobně jako u Blavatské, stává avantgardou nadcházející dějinné proměny.[95]

Nasnadě jsou však i jisté obtíže, které s sebou Rudhyarovo pojetí transpersonality nese. V první řadě je zde otázka, jak k cíli, o němž Rudhyar hovoří, vlastně dospět; jakým způsobem by mělo dojít k proměně člověka ve světlo a k případnému ustavení plérómatických společenství. Není zřejmé, jak by měl vypadat krok od náročného a ušlechtilého étosu „sebezasvěcení službě“ k výsledkům typu završení alchymického díla či dosažení démantového těla vadžrajány. Z Rudhyarových děl se lze dozvědět, že by k tomu mělo dojít, avšak pokud bychom chtěli jeho program vzít s tou vážností, kterou mu zjevně přikládal sám jeho autor, a pokusili se v nějakém smyslu samotnou transpersonalitu uskutečnit, najdeme v Rudhyarových knihách jen málo inspirace pro praktické provedení tohoto úkolu. Zdá se, že autor předpokládal spíše jakousi samovolnou, celoplanetární mutaci, k níž dojde neznámo kdy – pro dohlednou budoucnost byly jeho prognózy spíše neradostné.[96] Jakým způsobem však k potřebné individuální i kolektivní proměně vlastně máme dojít, anebo k ní alespoň přispět, se od Rudhyara vlastně nedozvídáme – pokud nebudeme za takový nástroj transformace či transmutace pokládat astrologii, kterou by ovšem za dostačující prostředek, jímž by bylo možné dosáhnout výsledků typu dokonání alchymického opus magnum či získání nezničitelného těla, mohlo být i v případě, že možnost takového radikálního transcendování profánní lidské existence připouštíme, pokládáno za poněkud odvážné, a v každém případě žádnou relevantní tradicí nepodložené přesvědčení.

Podobně ošidné se zdá být u Rudhyara zvláště v jeho pozdních dílech dosti zásadní rozlišení mezi mediumitou a transpersonalitou. Jak obtížné může být rozeznat „vybroušenou čočku“ plně rozvinuté individuality od obyčejného „střepu“ média, je vidět právě na příkladu H. P. Blavatské, kterou Rudhyar zdá se bez dalšího pokládal za vyslankyni „transhimalajského okultního bratrstva“[97] a bytost transpersonální – ostatně právě někdejší půtky teosofie se spiritismem jeho rozlišení s velkou pravděpodobností inspirovaly. Právě působení a inspirační zdroje H. P. Blavatské však mohou vzdor tomu, že šlo o osobnost nesporně fascinující, vyvolávat jisté rozpaky a pochybnosti. Odlišit v jejím případě transpersonální působení od mediumity, anebo dokonce podvodu, není právě snadná úloha, pokud je to vůbec v lidských silách. Nabízí se otázka, zda je možné autenticitu vlivů z vyšších rovin existence vůbec spolehlivě určit, pokud jejich možnost připouštíme, bez vazby na konkrétní duchovní tradici, stejně jako se zdá být obtížné bez regulérní, řádné a spolehlivé iniciační posloupnosti rozpoznat autenticitu a spolehlivost esoterního zasvěcení. Historie teosofického hnutí, a potažmo západního okultismu vůbec, nám nabízí nepřeberné množství příkladů toho, o jak závažnou otázku se v praxi může jednat.

Za nejproblematičtější moment Rudhyarova odkazu však můžeme pokládat právě sblížení až splynutí transhistorické vertikály esoterní tradice s horizontálou dějinného či evolučního vývoje. V souvislosti s Rudhyarovým myšlenkovým odkazem se zde nejedná jen o otázku, nakolik jsou jeho utopické a zároveň eschatologické vize uvěřitelné a zda a nakolik je jejich naplnění pravděpodobné či možné, což lze koneckonců z perspektivy lidstva na začátku třetího milénia po Kristu jednoznačně popřít stejně obtížně jako prokázat. Zásadnější se zdá být jiná otázka, která s týká koherence Rudhyarova myšlenkového světa jako takového. Náš myslitel věnoval podstatnou část svého životního úsilí snaze o obnovení smyslu pro cyklickou povahu času a nahrazení religiozity vztažené k transcendentnímu, osobnímu bohu spiritualitou odlišnou, kosmickou a apersonální, přesněji řečeno transpersonální. Otázkou pak je, zdali se mu vinou jeho pokusu o začlenění evoluční teorie, a potažmo i myšlenky jistého pokroku v rámci historie lidstva, do jeho konceptu cyklického času vzdor vší snaze o vyváženost zadními vrátky nevplížil jeho úhlavní nepřítel – lineární a konečný, anebo přinejmenším k určitému cíli zaměřený čas. Je možné, že právě pojetí transpersonality jako budoucnosti lidstva – nikoli jako iniciačního transcendování dějinného časoprostoru a přechodu na radikálně odlišnou rovinu existence, než na jaké se nachází, a leckdy také ztrácí dějinný pobyt, představuje nejen klíč k Rudhyarovu systému, ale také jeho hlavní trhlinu.

K problematickým aspektům Rudhyarova odkazu, a vlastně k tomuto odkazu vůbec, by však bylo možné rovněž přistupovat podobně, jako přistupoval Rudhyar ke spisům H. P. Blavatské. Je možné, že podobně jako ona, jak její působení interpretoval, hovořil i Rudhyar záměrně k lidem určitého naladění a vrostlým do určitého obrazu světa, aby obojí transformoval – přičemž po takové transformaci litera učení jako by do jisté míry přestávala platit. Rudhyarova filosofie operativní celistvosti možná byla svým autorem zamýšlena jako cesta, kterou je záhodno projít, a nikoli jako jednoznačně daný systém, jenž by si po existenciálním osvojení podržoval svou platnost. Možnost takového čtení, zdá se, naznačuje sám Rudhyar na samém konci svého vrcholného díla. Hovoří zde o dlouhé a svízelné stezce transformace, na níž dochází k relativizaci všech jistot i představ o světě, a na jejímž vrcholu se dokonce stává relativní i jinak všeobjímající a všepohlcující ustavičný proud proměn.[98] Pokud Rudhyar, pro něhož byla častým východiskem právě zkušenost ustavičné proměny, v závěru svého vrcholného díla relativizuje i samotnou proměnu, zdá se to naznačovat, jak vážně je třeba brát jeho výroky o tom, že jeho díla mají sloužit ne jako zdroj informací o kosmu a člověku, ale primárně jako matrice zrodu nového typu mysli.[99] Jinak řečeno: Rudhyarovo pojetí transpersonality je jistě možné analyzovat a interpretovat, nicméně z podstaty věci se každému čistě teoretickému přístupu vymyká.

 



[1] Viz Dane Rudhyar, Rhythm of Wholeness: A Total Affirmation of Being, Wheaton: Theosophical Publishing House, 1983; česky Rytmus Celostnosti, Totální potvrzení bytí, Praha: Malvern 2012, 6.

[2] Dane Rudhyar, „On personal and impersonal“ [online], <http://www.khaldea.com/rudhyar/per_imper.shtml>, [18.3.2016]; původně vyšlo časopisecky v The Glass Hive, listopad 1929.

[3] D. Rudhyar, „On personal and impersonal…“.

[4] Srv. např. D. Rudhyar, Rytmus Celostnosti, 5–6.

[5] Dane Rudhyar, Beyond Individualism, The Psychology of Transformation, Wheaton: Theosophical Publishing House 1979; česky Za hranicemi individualismu, Praha: Půdorys 1995.

[6] D. Rudhyar, Za hranicemi individualismu, 73.

[7] Tamtéž, 75.

[8] Tamtéž, 47.

[9] Tamtéž, 48.

[10] Tamtéž, 48.

[11] Tamtéž, 49.

[12] Tamtéž, 49.

[13] D. Rudhyar, The Planetarization of Consciousness, New York: Harper, 1972.

[14] Srv. D. Rudhyar, The Planetarization of Consciousness, 19.

[15] Tamtéž, 257–259.

[16] Srv. D. Rudhyar, The Planetarization of Consciousness, 178.

[17] Srv. tamtéž, 129–130.

[18] Tyto poněkud kryptické pasáže patrně odkazují na teosofickou tradici o jednotlivých rasách lidstva; viz např. Dane Rudhyar, „Occult preparations for a New Age“ [online], <http://www.khaldea.com/rudhyar/op/op_c6_p1.php>, část 2, kapitola 6, s. 1, [18. 3. 2016].

[19] Ke zhodnocení Rudhyarova astrologického odkazu s ohledem na transpersonalitu viz: Dane Rudhyar, „From humanistic to transpersonal astrology“ [online], <http://www.khaldea.com/rudhyar/fromhtot_1.shtml>, [18.3.2016]; především však Rudhyarův astrologický testament The Astrology of Transformation, A Multilevel Approach, Wheaton: Theosophical Publishing House 1980, česky Astrologie transformace, Praha: Půdorys 1997.

[20] Viz pozn. 18.

[21] D. Rudhyar, „Human, all too human and beyond“ [online], <http://www.khaldea.com/rudhyar/toohuman.shtml>, [18.3.2016].

[22] D. Rudhyar, „On personal and impersonal“ [online], <http://www.khaldea.com/rudhyar/per_imper.shtml>, [18.3.2016].

[23] D. Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age“ [online], <http://khaldea.com/rudhyar/op/op_c8_p1.php>, část 3, kapitola 8, stránka 1 (dále jen 3, 8, 1), [18.3.2016].

[24]  D. Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 8, 1.

[25] H. P. Blavatská, The Secret Doctrine (I:224), cit. dle D. Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 8, 1.

[26] D. Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 8, 1.

[27] D. Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 8, 2.

[28] Tamtéž.

[29] D. Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 8, 3.

[30] D. Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 8, 4.

[31] Tamtéž.

[32] Tamtéž.

[33] Tamtéž.

[34] Tamtéž.

[35] Tamtéž.

[36] D. Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 9, 1.

[37] Tamtéž.

[38] D. Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 9, 2.

[39] Tamtéž.

[40] Tamtéž.

[41] D. Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 9, 3.

[42] Viz D. Rudhyar, The Planetarization of Coinsciousness.

[43] Viz D. Rudhyar, Rytmus Celostnosti.

[44] D. Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 9, 3.

[45] Tamtéž.

[46] D. Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 10, 1.

[47] Tamtéž.

[48] D. Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 10, 2.

[49] Tamtéž.

[50] Tamtéž.

[51] Tamtéž.

[52] D. Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 11, 1.

[53] Tamtéž.

[54] D. Rudhyar, Rytmus Celostnosti, 96.

[55] Srv. D. Rudhyar, The Planetarization of Consciousness, 175–188.

[56] D. Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 11, 2.

[57] Tamtéž.

[58] D. Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 11, 3.

[59] Tamtéž.

[60] Tamtéž.

[61] D. Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 11, 4.

[62] Tamtéž.

[63] Tamtéž.

[64] D. Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 11, 5.

[65] Tamtéž.

[66] Tamtéž.

[67] Tamtéž.

[68] Tamtéž.

[69] Tamtéž.

[70] D. Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 2, 1.

[71] Tamtéž.

[72] D. Rudhyar, „Occult Preparations for a New Age…“, 3, 12, 2.

[73] Tamtéž.

[74] Tamtéž.

[75] Tamtéž.

[76] D. Rudhyar, Rytmus celostnosti, 267–287.

[77] Tamtéž, 270.

[78] Tamtéž, 271.

[79] Tamtéž, 277.

[80] Dane Rudhyar, „A Philosophy of operative Wholeness“, [online], <http://www.khaldea.com/rudhyar/pow_1.shtml>, [18.3.2016].

[81] D. Rudhyar, Rytmus celostnosti, 39.

[82] Michael Meyer, „Rudhyar - Friend, Exemplar and Sage“, [online], <http://www.khaldea.com/articles/dr_fes.shtml>, [18.3.2016].

[83] Rudhyar se dožil devadesáti let a svá nejvýznamnější díla sepsal v posledních letech před smrtí – například jeho filosofická suma Rytmus celostnosti pochází z roku 1983, přičemž autor zemřel roku 1985.

[84] M. Meyer, „Rudhyar - Friend, Exemplar and Sage…“.

[85] Ve svém hlavním díle k tomu Rudhyar podotýká: „Nakolik je mi známo, užil jsem tohoto termínu jako první – ačkoli ho mohl poprvé v Německu užít C. G. Jung, aniž bych o tom věděl – v článku uveřejněném v časopise Skleněný úl (The Glass Hive, 1930), jehož editorem byl Will Levington Comfort. Slovo se rozšířilo v roce 1968, když Abraham Maslow, Anthony Sutich a další psychologové založili Asociaci pro transpersonální psychologii v Palo Alto v Kalifornii.“ Viz Rytmus celostnosti, 269, pozn. 48.

[86] Srv. Dane Rudhyar, „Human. All Too Human – And Beyond“, [online], <http://www.khaldea.com/rudhyar/toohuman.shtml>, [18.3.2016].

[87] Roger Walsch, Frances Vaughanová (eds.), Paths Beyond Ego: The Transpersonal Vision, J.P. Tarcher/Perigee 1993; česky Cesty přesažení ega: transpersonální vize, Praha: Triton, 2011.

[88] To se zdá potvrzovat i program nedávné České transpersonální konference (23. - 24. 4. 2016 v Praze), který je dosud k nahlédnutí na webových stránkách <http://www.ctk2016.cz/>, [29.4.2016].

[89] Viz Wouter J. Hanegraaff (ed.), Dictionary of Gnosis & Western Esotericism, Brill: 2006, 1132.

[90] Nicméně i Rudhyar západní společnost pokládá za relativní nezdar, viz D. Rudhyar, Za hranicemi individualismu, 140–144.

[91] V rozsáhlé monografii významného badatele Woutera J. Hanegraaffa věnované hnutí New Age pokud vím o Rudhyarovi není zmínka; viz Woutera J. Hanegraaff, New Age religion and western culture in the mirror of secular thought,  New York: Brill 1996.

[92] Viz W. J. Hanegraaff, Dictionary of Gnosis & Western Esotericism, 857; viz také D. Rudhyar, Rytmus celostnosti, 267–287.

[93] Viz např. D. Rudhyar, The Planetarization of Consciousness, 250.

[94] Iniciace v tom smyslu, v jakém o ní hovoří zakladatelská postava tradicionalismu René Guénon, vyčerpávajícím způsobem např. ve svém díle věnovaném cele problematice iniciace, viz René Guénon, Aperçus sur l'Initiation, Paris: Éditions Traditionnelles 1946.

[95] O analogickém napětí v díle H. P. Blavatské hovoří Nicholas Goodrick-Clarke ve své studii věnované problematice posvátné tradice v rámci teosofického hnutí, viz Nicholas Goodrick-Clarke, „The Coming of the Masters: The Evolutionary Reformulation of Spiritual Intermediaries in Modern Theosophy“, in: Andreas B. Kilcher (ed.), Constructing Tradition, New York: Brill 2010, 113-160.

[96] Viz např. D. Rudhyar, „A Seed“ [online], <http://www.khaldea.com/rudhyar/seed.shtml/>, [29.4.2016].

[97] Viz D. Rudhyar, „Occult Preparations…“, 1, 3, 1.

[98] D. Rudhyar, Rytmus celostnosti, 303-309.

[99] Tamtéž, 9.