Kolem jádra, jádrem kola. Fikce.
Jeden východní příběh vypráví o velmi bohatém mágovi, který měl mnoho ovcí. Tento mág byl zároveň také velký lakomec. Nechtěl najímat pastýře a nechtěl ani postavit plot okolo pastvin, na nichž se jeho ovce pásly. Ovce se proto často zatoulaly do lesa, padaly do roklí, ale hlavně utíkaly, neboť věděly, že mág chce jejich maso a kůži, a to se jim nelíbilo.
Až nakonec mága napadlo jedno opatření. Své ovce zhypnotizoval a všem jim vnuknul, že jsou nesmrtelné a že jim nijak neublíží, když je stáhne z kůže, že jim to naopak prospěje a bude jim to příjemné; a také že mág je dobrý pán, jenž své stádo natolik miluje, že by pro ně udělal cokoliv na světě; a konečně ještě to, že jestli se jim někdy něco přihodí, pak se to rozhodně nestane právě teď, určitě ne dnes, a ony že na to proto nemusí myslet. Mág svým ovcím dále vsugeroval, že vůbec žádné ovce nejsou – některým z nich namluvil, že jsou lvy, dalším, že jsou orly, dalším, že jsou lidmi, a dalším, že jsou mágy.
Tím všechny jeho starosti s ovcemi ustaly. Ovce už nikdy neutíkaly, ale pokojně očekávaly čas, kdy si mág vyžádá jejich maso a jejich kožešinu.
Tenhle příběh dobře ilustruje pozici, v níž je člověk.
G. I. Gurdžijev v knize P. D. Uspenského Hledání zázračného
Musel jsem zase usnout.
Náhorní plošina, bezměsíčná, ale jasná noc. Jako by tu ještě
před nějakou dobou průběžně, snad stovky nebo tisíce let, probíhala nějaká
bitva. Všude po zemi spousta mrtvol v různém stupni rozkladu od vybělených
koster až po umrlce bezmála čerstvé. Uprostřed pláně postava. Jak se zdá, sedí
a opírá se lokty o stůl.
„Ty už jsi tu zas?“ ptá se, aniž by vzhlédl. Je to vyzáblý
stařec, sám skoro kostra. Popíjí něco červeného – nejsem si jistý, jestli je to
víno, nebo krev – z trochu upatlaného, smaragdově zeleného hrnku, kupodivu
bohatě vykládaného safíry. Tu a tam si hodí na stůl třemi kostkami. Na stole má
při ruce položenou dvojbřitou sekyru a zprostřed zad mu trčí klíč.
„Třikrát by mohlo stačit,“ zasměje se, jako když
v poušti vzplane keř, a obrátí do sebe obsah hrnku. „Jo jo, třikrát by
mohlo stačit.“
Otočím třikrát klíčem proti směru hodinových ručiček.
V místech, kde by stařec mohl, ale také nemusel mít útroby, to trochu
zarachotí a párkrát hrkne. Zavane vítr. Prve bezmračné nebe se znenadání
zatáhne. Stařec pobaveně uhodí pěstí do stolu, a jak se klíč v jeho zádech
pomaličku otáčí, otevře ústa a začne chraplavě, napůl nesrozumitelně blábolit.
„Někdy mívám sen. Mám v tom snu dojem, jako bych byl
filosofem, teologem nebo nějakou takovou havětí mizernou, a jako bych měl
napsat nebo říct něco o věcech, co mi jsou už dávno ukradené, a kterým nadto
nerozumím, ale přitom už se o ně už celou věčnost nestarám ani tak málo, abych
jim rozumět aspoň trochu chtěl. Nicméně, mladíku, v tom snu se mi zdá, že
je moje práce něco říct o bohu, světě, kosmu, skutečnosti, zdání a všech těch
nesmyslech, a že musím tuhle svou práci vykonávat, asi jako zubař vrtá zuby,
řezník poráží dobytek nebo děvka šlape chodník. Vůbec se mi do toho nechce,
protože vím, že to nejspíš nikomu neprospěje, a navíc že to může někomu uškodit,
nemluvě o tom, že to nikoho stejně nebude zajímat o nic víc než mě. A navíc
vím, že když to neudělám přesně, ale opravdu přesně tak, jak mám, bude to mít
nepříjemné následky pro mě i pro ty, kdo mě beztak skoro nebudou vnímat, jenže
právě udělat to přesně tak, jak mám, nedokážu. Když ale neudělám nic, následky
mohou být ještě mnohem horší. Zkrátka a dobře, je to nepříjemná situace, ale
nedá se z ní nijak dostat. Chápeš?“
Poprvé ke mně otočí hlavu. Sice mu v té tmě pořádně
nevidím do tváře, ale mám dojem, jako by na mě s děsivým soustředěním
upírala své prázdné oční důlky lebka. Nadechuju se k odpovědi, ale stařec
jen mávne rukou a pokračuje.
„Někdy se z toho snu s úlevou probudím, ale jindy,
jindy…“ zasměje se, jako by se v hodinách přesýpala poslední zrnka písku, „jindy
se zkrátka neprobudím. A co pak říkám… říkám… říkám… říkám…“ Uhodí se rukou do
zad, z čehož pochopím, že bych měl znovu otočit klíčem.
„Co pak říkám? Co bych říkal. Mluvím v tom snu o snu,
který se mi zdá. Pro pořádek mluvím o tom, čemu se říká velký sen, sen, který
se zdá všem spáčům společně, možná včetně těch... No, řekněme Bdících. Takže se
podívej.“
Stařec uchopí svou dvoubřitou sekyru, překvapivě svižně jí
zamává nad hlavou a zatne ji do desky stolu, až kostky poskočí a nastaví zejícímu
nebi osmnáct černých děr. Znenadání jako by se mi otevřel další pár očí a vidím
skrz tmu nesmírné soukolí světa, zavinuté do sebe jako klubko hadů a
neprostupné jako hustý les, soukolí poháněné krví nasáklou extází a utrpením,
kterou si samo vyrábí tím, že ji trýzněním ždímá z masité matérie svých
kol. Sen snů, který tká pavoučice světů kolem duší, jež pomalu zevnitř rozežírá
její jed. Koncentrák-kolotoč.
„Jak patrno,“ směje se stařec, „primární pro samopohyb
jednotlivých točitých kol je proměna, a to proměna rytmizovaná, dalo by se říci
cyklická. V případě některých koleček se dokonce stává, že se začnou
opičit po jiných a své otáčení popisovat, a následně i tak trochu prožívat jako
cyklickou střídu subjektivních a objektivních fází: jejich subjektivita, o
které dokonce říkávají, že je božská, se podle nich exteriorizuje do světa tak,
že se jím stává, a potom se z něj usebírá zpátky sama k sobě, a
takhle pořád znova a dokola, snad mladý muž ráčí prominout, jak u blbejch na
dvorečku. Celý pohyb je samozřejmě poháněný touhou a nenávistí, chtíčem a
odmítáním, a celý cirkus umožňuje nevědomost, jinak řečeno blbost. Vašnostu jistě
příliš nepřekvapí, že čím větší je blbost, tím silnější je chtíč, čím silnější
je chtíč, tím silnější je nenávist, a čím silnější je nenávist, tím víc je pak
bolesti…“
„A tím víc pak teče krve, která to celé roztáčí…“
„Tak tak, mládenče, a tím rychleji se to točí, a tím hůř to
jde stíhat…“
„Což znamená víc blbosti…“
„A tak dál. Ale teď mě budeš muset zase natáhnout, jinak už
ti toho moc nepovím. Třikrát bude stačit, abychom to zas nepřetáhli.“
Znovu otočím klíčem, opět se ozve už povědomé chrčení a
hrkání a stařec zase spustí. Během toho, jak mluví a ukazuje do prostoru,
v němž se ukazuje kosmické soukolí, vystupují z výjevu zřetelněji ty
aspekty, o kterých právě mluví. Zároveň s tím jako bych sám byl celým tím
děním; mohu si uvědomovat jeho – svůj – celek, aniž bych byl s to byť i
jen zlomek uvědomovaného zachytit, nebo dokonce verbalizovat. Vnímám jen
v jednom koloběžném okamžiku celé nekonečné tisíce kalp bezvýchodného
trápení, které jsem způsobil i snáším, v kole, které poháním, zatímco se
přese mě valí.
„Jak jsem říkal, dá se o tom pěkně povídat jako o cyklické
interakci subjektivity a objektivity, nebo jednoty s rozmanitostí, což je
koneckonců řeč, kterou znáš. Jestli se nepletu, už jsi o tom taky pár blbin napsal.
Nicméně tobě bych to teď asi neuměl říct líp než tak, že se prostě odvíjí primárně
asubjektivní dění, rytmický průběh skandovaný cyklickou střídou lásky a sváru,
přitahování a odporu, přičemž čím víc si to které kolo uvědomuje, že je jedno
rubem druhého a naopak, tím míň je v něm blbosti a bolesti a tím víc,
řekněme, moudrosti. Což je samozřejmě, jak jistě chápeš, když ti tady popisuju
vizi, kterou oba jsme, taky jen snůška keců, ale co naplat. A tomuhle se tedy
dá, ale taky nemusí říkat velký sen. A z něj se v něm ze sebe samých moudrostí
probouzíme, ale to taky nemusíme, můžeme se do něj taky blbostí propadat hloub
a hloub. Což je, jak můžeš vidět, vždycky na nějakou dobu ku prospěchu těm
větším kolům, která sají krev z těch menších a roztáčejí kola ještě větší.
Takže nelze podceňovat, jak velkou částí snu je samotné uspávání, sugesce,
hypnóza, pavučiny, jedy, zkrátka: těm mocnějším se většinou hodí, aby ti méně mocní
spali co nejhlubším spánkem a co nejvíc trpěli. Přičemž časem, jak taky vidíš,
je pohyb čím dál rychlejší a čím dál mechaničtější, až se kolo zavaří, všechno
se podělá, a pak se jede zase znova od začátku. Teď tě ale možná zajímá, jestli
někde nechal tesař díru, co?“
Stařec zase zamává nad hlavou sekyrou a celý výjev zmizí.
„Pochopitelně tu není žádný tesař a žádná díra; nicméně
otázka, co s tím vším, přece jen není nijak zvlášť od věci. Nuže. Za prvé,
z toho snu se nejde probrat sám od sebe. Někdo tě musí vzbudit. Myslím, že
o tom některý z tvých kolegů tam uvnitř psal jako o dodatečném šoku. A
nemůžou se budit kola navzájem. Kola se navzájem umí jen uspávat, i když někdy
fantazírují, že to tak není. Vzbudit tě může Bdící, ne kolega otrok-spáč.
Zkrátka: kolo se má tendenci točit samo v sobě a samo kolem sebe a pohyb
se uzavírá sám do sebe a má tendenci být čím dál rigidnější a čím dál
strastnější, a takhle to jde až do úplného vyčerpání a zhroucení, pokud spáčem
někdo zvenčí nezatřese. Což se stát může,
ale taky nemusí, a ani když se to stane, to většinou moc nepomáhá, protože
součástí spánku, z větší části vyvolaného uměle, je i mechanismus
sebeobrany: bránit se probuzení, jako by na tom závisel holý život. Což
v jistém smyslu samozřejmě není nepravda,“ zasměje se stařec, jako když
zakokrhá kohout těsně předtím, než ho obětují nějakému bohu.
„Ale pokud má spáč to neskonalé štěstí, že ho nějaký Bdící
začne budit, měl by také začít dělat všechno pro to, aby se probral úplně. Což
se mu mimochodem nepovede, pokud nebude vědět, proč by se to povést mělo. A
v každém případě se do toho bude muset obout a pěkně se zapotit, jinak
bude jen dál a hloub usínat, dokud nezbude jen pláč, skřípění zubů a mlaskání
legie šelem a klíšťat, která ale mají taky své starosti, takže jim přejme, když
si jednou taky dají do nosu.
Někdo se snaží probudit tím, že sleduje vzorce cyklických
změn, protože všimnout si, co se opakuje a jak, už znamená trochu se
z toho vynořit; a právě vzorec opakování je možná ruka, kterou jím Bdící
třese. Ale možná taky ne. Jiný se budí zaklínáním, protože nechat se evokovat
někým z Bdících už znamená být zpola vzhůru. Ale jak poznat, kdo evokuje
koho a jestli aspoň jeden z nich není pouhou součástí klamu? Ošemetné
věci, že? Jednou za čas se ale stane, že se někdo skutečně zmátoří, jeho Bdění
sežehne celé kolo a jeho popel se přetaví v kamennou zář. Jenže většinou
se neděje nic kromě fantazírování, obelhávání a prohlubování spánku i strasti.
Aktuální situace duší jsou plodem jejich minulých činů a jejich budoucnost bude
plodem jejich jednání, ale místo toho, aby bytosti přijaly situaci jako svou a
jednaly správně, většinou nadávají na neblahé okolnosti a nedělají nic, anebo
předstírají sobě i druhým, že už jsou tam, kam se ve skutečnosti zatím ani
nevydaly. Každý chce být semenem a jezdit na tygru, ale není zase tak obvyklé
pochopit, že je nejdřív třeba hodně dlouho tygry krmit a být hlínou. Budeš mě
muset zas natáhnout.“
Ještě jednou otáčím klíčem. Opět se ozve chrčení a skřípot.
Stařec tentokrát překvapivě rychle vstane ze židle a chytne mě z vlasy.
Najednou sahá hlavou až k nebesům. Zvedne mě k sobě a dívá se mi do
očí. Vidím, že jsem skutečně celou dobu mluvil s kostlivcem, a připadám
si, jak mě tak drží za vlasy ve výšce, jako krysa v laboratoři. Upírá
s nezměrným soustředěním pohled svých propastně plných důlků přímo do mých
očí a dívá se mi pohledem ostrým a tvrdým jako dýka z démantu až tam
někam, kde bič prvního paprsku ducha šlehá z nekonečné prázdnoty. V hlubinách
té tvrdosti tuším soucit tak silný, že jeho ostří pronikne naprosto čímkoli,
aniž by se sebeméně otupilo, nicméně jeho tvrdost vyráží dech: je to soucit,
pro který je i ta nejzazší představitelná hrůza jen drobný žert, spíš nicotnost
než lapálie. Začínám trochu tušit, komu patřila všechna ta těla a kdo mě to
pokaždé porazil – věru spíš jako dobytče než jako bojovníka.
Zhluboka se nadechnu a zadržím dech. Náhorní plošina začne
doutnat, pak vzplane. Oheň šlehá skrz nás až k pustině nebes a stařec
důrazně, jako by si nebyl jistý, jestli mu dokážu věnovat tak intenzivní
pozornost, jak bych měl a potřeboval, říká:
„Pamatuj si jedno: všechno, všechno je zrcadlo. Dobře
se dívej.“ Naposledy roztáčí dvojbřitou sekyru nad hlavou a zatíná ji hluboko
do jedné z hořících lebek, jimiž je poseta náhorní plošina. Právě
v tom okamžiku, který nikdy nezačal a nikdy neskončí, mi z nitra
hlavy vyšlehne žár záře a kostmi jako by zazněl ohlušující zvuk gongu, který
obrací celý sen v tvář plamene a tvář plamene v nekonečný prostor
zářící prázdnoty. Světlo protne a sežehne celý výjev a to, co bylo ještě před
několika okamžiky náhorní plošinou, na které se odehrával ten podivný dýchánek,
se obrací v nicotu nahé přítomnosti, přítomnost nahé nicoty.
Otevírám oči do tmy. Vedle mě klidně oddychuje moje žena.
Bude půl páté. S obvyklým hekáním si jdu uvařit kafe.
Tak jsem tu zas.