Tenhle text vzniknul pro potřeby dramatizace Dostojevského Běsů, kterou pod vedením režiséra a dlouholetého kamaráda a spolupracovníka Petra Lanty zdárně provedla Divadelní společnost dr. Krásy. Původně jsme chtěli dělat dramatizaci Běsů u příležitosti stého výročí vzniku KSČ; člověk míní a pán bůh mění, takže se kolem divadla nakonec udělaly světské kulisy trochu nečekané. Dnes bych asi kladl ještě větší důraz na to, že je šatovovská "idea" bohonosné Rusi, kterou se milovaný klasik bohužel opájel, rovněž blbá (a zjevně nadmíru ničivá); a patrně bych taky zdůraznil, že se sice lze nitrem takříkajíc orientovat orientálně, ale v občanském životě je vhodné se chovat (spíš právě proto než vzdor tomu) jako zodpovědný příslušník vlastní kultury.
Tento text, původně určený pro nepatrný okruh členů divadelního souboru, zveřejňuju ze dvou důvodů. Jednak se mi zdá jako dobré svědectví o tom, jak vznikají krásovské inscenace: je za nimi odjakživa spousta čtení, uvažování, psaní drobných příležitostných textů tohoto typu, a samozřejmě dlouhých rozprav o inscenovaném díle a jeho divadelním provedení, jeho ideji, použitelné symbolice, scénickém ztvárnění atd. A druhý důvod: asi se mi v tomhle drobném textu (a druhém, pojednávajícím konkrétně o Stavroginovi, který sem dám někdy později) do jisté míry podařilo nesměrodatně a zhruba formulovat pár věcí, jimiž jsem se poslední dobou nesoustavně zabýval, takže to takhle pouštím do světa, abych je mohl jako hotové a odbyté pustit z hlavy a nechat plavat.
A ještě zdůrazňuju: nejsem rusista ani literární teoretik, takže se samozřejmě jedná o nesoustavnou ruminaci na dané téma, nikoli o odborný text; což bude čtenáři patrné, ale byl bych rád, aby bylo patrné, že to bylo patrné rovněž autorovi. Přeju pěkné Velikonoce.
Běsi. Nesoustavná ruminace vysloužilého milovníka moudrosti.
Jaký je vlastně smysl Běsů.
Román se patrně míní jako exorcismus, zhruba na způsob
lukášovského podobenství (jak ho čte ke konci starý Verchovenský): ruský
člověk, který po sobě ideje nenechá jen tak sklouznout, ale zkusí je na vlastní
(a klidně i cizí) kůži ztělesnit/uskutečnit, se zde nechává posednout typicky
moderními myšlenkami (myšlenkami západními: všichni jejich nositelé mají
internacionální rysy, jsou vykořenění a trávili čas na Západě /ne náhodou je na
konci viselec-Stavrogin charakterizován jako „švýcarský občan“/). Pak s těmi
idejemi v kožichu jak ti vepři běží ruští posedlí ze srázu a vrhají se do
moře/propasti. Ruský člověk je tu jako obětní kozel, na kterého Západ vloží své
démony, a taky jako Kristus, který na sebe vezme cizí (cizácké!) hříchy a na
Golgotě ukáže jejich (i svou) pravou podobu. Možná by se dalo říct, že román má
fungovat jako exorcismus prostřednictvím vytváření (dramatické) ikony, která má
posloužit čtenáři, aby se jejím niterným prožitím očistil a stal náležitým
„obrazem božím“, tedy novým, snad lepším Adamem. Nemyslím, že by to bylo
přehnané: u autorů vrcholné moderny bychom neměli grandiózní fantazie o
spasitelné hodnotě umění podceňovat.
A co je to vlastně ten hřích?
Jedná se především o dvě formy nihilismu: 1/
kolektivistický, který reprezentují nositelé „socialistických“ idejí; jejich
představa je zhruba ta, že je nutno, když nemáme boha – třeba i násilím –
zbudovat ideální společnost (nejprve však samozřejmě zbořit starou). – Revoluce. 2/ individualistický: není-li
bůh, vše je dovoleno, tudíž je třeba dosáhnout absolutní svobody a suverenity,
což se děje zkoumáním hranic možností: Kirillov. – Exces.
Stavrogin jako potenciální „carevič Ivan“ revoluční chátry i
průzkumník hranic lidských možností, potenciální světec, ale i zločinec a
zvrhlík, od kterého by se „i Sade mohl učit“, se zdá být avatarem obojího. – Revoluční exces, excesivní revoluce.
Velká výhoda Běsů spočívá v jejich takřka dokonalém negativismu:
ukazuje se zde celá „zoologická zahrada“ posedlých stvůr, ale v podstatě
žádné pozitivní řešení (jaké Dostojevský navrhuje větší měrou jinde, aniž by se
mu to příliš dařilo – viz Aljošu Karamazova nebo „evangelium podle Zosimy“
apod.). Svým způsobem jde o hamartiologický traktát; soteriologie zde najdeme
pomálu, a to je dobře.
Poznámky k dramatizaci.
Centrem dění je Stavrogin, mělo by to být patrné i scénicky.
U Dostojevského často bývá jedna výrazná, centrální postava (která obvykle mívá
nějaké „tajemství“), ostatní jsou spíš její emanace než co jiného: jedná se
vždy o „Adama“, který se může stát „Kristem“ i „Antikristem“ – otázka je, co
znamená a znamenat by mělo být člověkem v situaci (po?) „smrti boha“, tj.
ztráty věrohodnosti křesťanství (a ztráty kořenů a vazeb obecně). Zde je touto
ústřední postavou Nikolaj Vsevolodovič Stavrogin.
Je jednotícím prvkem; měl by jako takový být nositelem
postavení centrálního (scénicky: střed světa-inscenace) i nositelem vertikály (osa
světa: sestupuje do nejpropastnějších hlubin, zároveň k němu všichni
vzhlížejí – prostorově to evokuje hymnus poníženého Krista 2. kapitoly
Filipským, ale také vzestup a pád Lucifera). Může výrazněji vystoupit na začátku,
uprostřed a na konci – přinejmenším zpočátku jako neodolatelně přitažlivý
„magnet“ a jako (částečně bezděčný či neochotný, „nehybný“) hybatel osudů ostatních
postav; teprve nakonec by se měl „svléct“ a ukázat, kdo skutečně je – tedy na konci, jako pointa, by měl být příběh
Matrjoši a jeho zpověď vůbec. Důležitá je jeho podvojnost: nějak se jeví, nějaký je – a je v tom velký rozdíl.
V první části by mohly proběhnout klíčové interakce
Stavrogina s jednotlivými postavami. Poté, když budou tyto „expozice“
jasné, se odehraje samotný příběh – jehož vyústění představuje série vražd a úmrtí.
Na konci apokalypsa, odhalení pravé totožnosti „ideálu“ a „hybatele“. Měla by
to být skutečně scéna apokalyptická – představme si, jak se na konci věku
(dramatu) ukáže, že na trůnu Pantokratora sedí – ďábel; a ne ďábel velkolepý,
vznešený, úchvatný; je to ďáblík zlý, ošklivý mrzáček, který rád przní malé
holčičky – ďábel při vší hrůznosti směšný.
Scéna, atmosféra a tak dále.
Knihy Dostojevského působí jak zlý sen, je tam hodně náběhů
k expresionismu, místy působí trochu kafkovsky až klímovsky (hodně silné je to
v případě Zločinu a trestu, ale třeba v Běsech je pasáž Kirillovovy
smrti přesně taková), mělo by to mít charakter snového dění někde
v postmortálii nebo „na věčnosti“; „svět“ jsou jen kulisy dramatu duše/ducha.
Je tam také hodně takové té umolousané klaustrofobické bizarní atmosféry, která
je asi typicky ruská (Čechov/Charms); Běsi nejsou „petrohradský“ román, ale mám
dojem, že by měla atmosféra být trochu jako kafkovsko-meyrinkovská Praha (což
je myslím maličko čistší a přízračnější, takříkajíc manýristicko-barokní obdoba
Dostojevského Petrohradu).
Stavrogin jako vertikála; měl by „sedět na trůně“
(Pantokrator, Lucifer, „carevič“); spojen se stromem (jako svůdce nabízí
„ovoce“; příběhy jednotlivých postav jsou jakoby semena tohoto ovoce rostoucí
v nitru těch, kdo „okusili“; a strom poznáš po ovoci: všichni končí
špatně); měl by to být kříž – Stavrogin trpí kristovsky, ale nakonec neplodně;
a šibenice: Stavrogin je Jidáš – všechny zrazuje; jako „soudce živých i
mrtvých“ odsuzuje sám sebe. Měl by být přítomen motiv kruhu/návratu/opakování:
v souvislosti se Stavroginem se v knize objevuje motiv pavouka
(evokuje oběšení té holčičky i jeho), který se objevuje i u Nietzscheho
v trochu horečnatých snových pasážích o zkušenosti uvědomění věčného
návratu; stěží to bude náhoda. Dovedu si představit Stavroginovo strašlivé
sebeovládání jako motivované vědomím, že se takto
bude nutně a navěky vracet (nicméně k tomu se asi pokusím ještě posléze napsat
zvláštní text věnovaný výhradně jemu).
Stavrogin se má k ostatním jako magnet k železným
pilinám (možná: přiložený zespoda k pilinám na papíře – v jeho blízkosti
vytvářejí příběh-vzor); patří k těm temným postavám, které neodolatelně
fascinují; klíčová je jeho podvojnost: měl by mít nějaký přitažlivý „háv“,
který by si nakonec mohl (musel?) svléknout. Jedna věc je totiž Stavrogin jako
maska, projekční plátno na nejhlubší sny a touhy jednotlivých postav; a druhá
věc je on jako člověk vlastně zcela nicotný, bezcharakterní a bezohledný
floutek, duševní mrzák.
Postavy hřeší (typicky západní!) ochotou oddělit zvěst od
člověka: v podstatě všichni vědí, že je Stavrogin jako člověk zkažený a
nicotný, ale přesto dál „běží ze srázu“ – posedlí těmi běsíky, které do nich
zasel. Stavrogina bychom si mohli představit i jako propast, do které se
ostatní vrhají: propast uhrančivé nicoty,
která se nakonec zjevuje jako – nicotnost.
Zoologická zahrada a dům hrůzy: Nikolaj Vsevolodovič jako pavouk uprostřed
sítě.
Následují stručná zamyšlení
nad vztahy centra k jednotlivým postavám, uspořádané paprsčitě kolem
hvězdy večera; nuže, Stavrogin a:
Mladý Verchovenský a „pětka“: pětka nabízí výborný obraz
typických „revolucionářů“; nesmrtelná scéna jejich schůze je hodně vděčná, a
snad ji není třeba ani aktualizovat, aby se v ní dnešní, úplně stejní
revolucionáři taky nepoznali. Mladý Verchovenský je
zajímavá postava: démon průměrnosti, ale pro mě třeba sympatický alespoň tím,
že snad jako jediný je pragmatický, prostý „dostojevštiny“, neřeší si vlastní drama, a místo aby hleděl na
sebe, pokouší se – přes mrtvoly, ale přece – sloužit nadosobním, třebaže
zvrhlým cílům. Bod pro něj. Jinak je to ale zjevně démon (je tak i líčený hned
zkraje; fantazie vypravěče mu připisuje rozeklaný jazyk a jeho hovory se
Stavroginem do jisté míry kopírují rozpravy Ivana s čertem), rtuťovitý,
merkuriální, strakatý a kropenatý, hadovitý, ale kupodivu někde úplně v hloubce
ustrašeně zbožný (jen svou nábožnost posléze zaměřil k Stavroginovi).
Možná homosexuál – nezajímá se o ženy, ale o Stavrogina, kterému holky i velmi
ochotně dohazuje, jako by se kochal aspoň představami, co s nimi jeho idol
dělá. Na scénu vstupuje příznačně „otcovraždou“ (záměrně zhatí plány svého otce
a v podstatě ho zničí), což je motiv rozvedený v Bratrech
Karamazových. Otcovražda je zásadní téma: otec je symbol (a měl by být i
nositel) tradičního řádu, svědomí, zodpovědnosti, oddanosti nadosobním hodnotám;
jeho odstranění je v podstatě dramatickou artikulací nihilistické
(individualistické i kolektivistické) vzpoury, prekurzorem rozpoutání chaosu.
Je příznačné, že i dnešní revolucionáři bojují proti (ostatně možná spíše
fiktivnímu) „patriarchátu“. Stavrogin tvoří stanovy pětek a mladému
Verchovenskému dává do ruky hlavní trumf, kterým by mohl opravdu uskutečnit své
mocenské sny: sebe jako „careviče Ivana“. Stavrogin je zjevně jejich spiritus movens: a celá pětka jeho
působením propadá zkáze a rozpadu; Verchovenský vlastně nedopadne špatně – jako
správný katalyzátor, merkuriální trickster a démon pletichář, odchází nedotčený;
nicméně se zdá, že v něm už v podstatě po „terapii Stavroginem“ nezbylo
nic lidského, co by se dalo zničit; je to spíš virus než člověk. Podle textů se
v dětství bál smrti (líčení trochu připomíná Smerďakova a jeho dětské
„mše“ za vlastnoručně oběšené kočky), takže by se mu snad dal přisoudit motiv
vytvořit „věčnou památku“ – nový svět – za účelem zajištění jakési světské
nesmrtelnosti.
Kirillov/Šatov: dvojice takříkajíc blíženecká; „leželi“ spolu
v Americe a oba ovlivnil Stavrogin; zajímavé je, že je mohl klidně
ovlivnit stejnou řečí, jen každého
dle jeho letory. Šatov kdesi v knize reprodukuje, co mu kdysi říkal –
jedná se ostatně o parafrázi Nietzscheho. Teze: každý národ má svého boha a
toho prosazuje. Kirillov si z toho vezme: ergo není boha coby svrchovaného vládce; není-li svrchovaného
vládce, musím se jím stát já; musím překonat to, co mě ovládá, abych byl
svobodný; ovládá mě (a všechny ostatní lidi) strach ze smrti/bolesti; tudíž se
musím zabít: šílená logika logického šílenství. Příznačně se Kirillov nechává
zneužít, aby kryl vraždu svého „bratra“ (ano, jistě si máme vzpomenout na různé
dvojice biblických bratrů) Šatova. Ten si z téhož (každý národ svého boha)
vezme ideu bohonosného Ruska – mimochodem ideu de facto nacistickou, jakkoli je Šatov v podstatě spíše
kladná, nebo minimálně celkem sympatická postava. Oba, Kirillov i Šatov, jsou
psáni jako ušlechtilí, ale (vinou stavroginského ideového jedu) zbloudilí: Kirillov,
posedlý myšlenkou na sebevraždu, beznadějně; Šatov s jistou nadějí na
obrodu (i když se mi zdá, že právě on by byl možná tím nejnadšenějším
následovníkem careviče Ivana přes spáleniště a krvavé řeky), nicméně přesto se
stává obětí běsů, které sám pomáhal rozpoutat. Zároveň hraje spolu s Kirillovem
(kristovskou) roli jakéhosi „obětního beránka“, který při „poslední večeři“,
ustavení nové, socialistické „církve“, na sebe bere cizí hříchy (nejdřív „vánočně“
přijme svou zaběhlou ženu i se /Stavroginovým!/ dítětem, potom je zavražděn za
účelem zotročení všech členů „pětky“, kteří však břemeno „jeho těla a krve“
neunesou; Kirillov na sebe ostatně doslova bere jejich zločin). Kirillov i
Šatov dobře vědí, že Stavrogin, který pro ně mnoho znamenal, jako člověk
neodpovídá jejich ideálu: ale přesto ho (jeho ideje) následují až do hořkého
konce.
Líza (a Daša): pro ženy je Stavrogin zjevně neodolatelný. Obě
mu podléhají, obě vědí, že je to vlastně mrzák (Daša akceptuje roli
ošetřovatelky, Líza se nechá klidně zničit kvůli své „hodině“, aniž by se
k němu po jejím uplynutí chovala se sebemenší úctou). Je otázka,
v čem je vlastně Stavrogin-milenec tak nepoužitelný. Impotentní asi
nebude, neb przní, nač přijde; možná je prostě trochu zvrhlý (dovedu si
představit Lízino zděšení, jestli přišel v její „hodince“ místo romantiky
třeba anál) a ženy intuitivně tuší, že s ním vlastně „nic nebude“; přece
však se do této propasti vrhají.
Lebjadkinovi: Lebjadkinovi mohou být asi divadelně celkem
vděční, jsou to takové pitvorné postavičky, ať už jde o jurodivou a bláznivou
„chromou“, anebo věčně ožralého „kapitána“, nicméně jsou v podstatě
vedlejší: jedná se o relativně obyčejné lidi, kteří měli tu smůlu, že se připletli
do cesty terminátorovi; a ten je prostě a jednoduše (bez osobního zaujetí, ale
také bez sentimentality) smete. Oba rozhýbávají děj, ale jako na postavách na
nich nic moc není; Lebjadkin trochu připomene starého „šaška“ Karamazova, ale
nemá jeho hloubku ani duchaplnost (starý Karamazov si v lecčem rozumí se
starcem Zosimou, Lebjadkin je prostě jen poměrně zábavný a trochu zpupný a
krutý šašek). Jurodivá „chromonožka“ nedrží dost pohromadě (nemá paměť, tedy
vlastně ani identitu), nejzajímavější se mi zdá její úloha „orákula“, kdy mluví
trochu jako posedlá a vidí skrze zdánlivě normální povrch děsivou realitu;
vidí, jak daleko je Stavrogin skutečný od jejího „knížete“, vidí ho jako
podvodníka, který někam zašantročil její ideál. Oba jsou součástí děje čistě
prostřednictvím Stavrogina – Lebjadkin jako jeho šašek/vyděrač, Lebjadkinová
jako jeho (tajná) manželka; a oba jako jeho oběti.
Starý Verchovenský a Varvara Petrovna Stavroginová: Starý Verchovenský,
Stavroginův vychovatel, dostává v textu hodně velký prostor, ale
v podstatě mám dojem, že by jej bylo možné v krajním případě postrádat,
nebo přinejmenším marginalizovat. Je to typický nezodpovědný intelektuál
(příznačně často přechází do francouzštiny, mateřštiny těch
nejnezodpovědnějších a nejužvaněnějších intelektuálů), který pomáhá zasévat,
třebas ještě ve zdánlivě ušlechtilé formě, zhoubné myšlenky, aniž by dokázal
domyslet jejich důsledky (román je v podstatě meditací o těchto důsledcích).
Je to v zásadě slušný člověk, ale slaboch žijící v sebeklamu,
příživník, kterého nicméně Dostojevský nechává projít smrtí a vzkříšením: nejdřív
zničit vlastním synem, potom mírně obrodit, a nakonec nepříliš bídně zhynout,
když si vzdělanec konečně trochu početl v Novém zákoně. Za jeho vrcholný
výkon osobně pokládám nezapomenutelný projev na plese, kde prozradí dodnes
platné mystérium revolucionářských „proklamací“: jejich nebetyčnou, děsivou,
propastnou BLBOST, která je tak strašidelně veliká, že jim dává zdání jakési
tajuplné hloubky (jsou tak nebetyčně blbé, že se skoro zdá, jako by se
v nich přece musel skrývat nějaký skrytý, hluboký význam).
Varvara Petrovna je jeho dobrá protihráčka (i divadelně
vděčný motiv slabý muž – silná žena); jako Stavroginova matka má s epicentrem
imploze spojení intimní, ale holt spíš krví a mlékem než ideově, takže je to
spíš taková postavička do čtverylky. Zajímavé je, že je nábožná (pravidelně
chodí k Tichonovi), takže si ji lze představit jako dobrou duši obtíženou
velkou zodpovědností (trochu hysterickou, hodně neukojenou). Její společenské
styky, kamarádky, sokyně atd. atd. bych nechal spadnout pod stůl úplně, mám
z toho dojem, že jak byl Dostojevský placený od stránky, musel občas napsat
pár odstavců nějakého „Dallasu z vedlejší gubernie“, ale jinak to není
zase tak důležité.
O těžko, přece však poněkud vyvratitelném argumentu lidskou slabostí, klečícím
Tichonovi a velikém tichu na konci všeho, když chrochtání doznělo a poslední prase
zmizelo ve vlnách.
Důležitý je motiv „lidského faktoru“ coby vyvrácení idejí,
jimiž se kamuflují „běsi“. Dostojevský „kolektivisty“ kritizuje bez milosti;
kdyby se „levicový intelektuál“ (nelibé oxymóron, které má nejeden blb za
pleonasmus) vůbec dal karikovat, byly by to karikatury (takhle jde jen o
neskonale trapné, dokonale realistické
obrázky). Mladý Verchovenský a jeho následovníci jsou jednoduše chátra – hloupá,
maximálně vychytralá (Liputin), nedovzdělaná, slabošská a podlá. Ani oni ale
nevydrží tlak a nejsou s to (morálně, duchovně, tou špetkou lidství, která
jim zbyla) snést činy, které teoreticky ospravedlnili a z ideologického
hlediska „právem“ spáchali.
Nihilisté individualističtí jsou na tom podobně, ale zjevně
Dostojevského zajímají víc (Kirillov, jinde Ivan Karamazov, Raskolnikov…); jsou
nesporně ušlechtilí, ale pomýlení – nemocní pochybnými idejemi a (luciferskou)
pýchou; někdy mají šanci se „přerodit“ díky výčitkám svědomí po spáchaných
(zlo)činech. Mimochodem: možná by se dal individualistický nihilista, Kirillovovský
„člověkobůh“ in spe, chápat jako polovička
revolucionáře. Revolucionář je vtělená podlá ubohost posedlá šílenými
nihilistickými idejemi. Luciferský titán-individualista, žijící vlastně skoro
netělesně (myslím, že nikdo z nich nesouloží, a moc ani nejedí – Kirillov
pije jen čaj a ani nespí, Raskolnikov je patrně chronicky podvyživený, spíš
přízrak než člověk…) v oslepujícím světle bludných, ale okázale
velkolepých idejí, mívá svůj velmi tupý, ostudný, materiální/materialistický stín,
svého „čerta“ (třeba Stavrogin má Feďku kriminálníka, Ivan čerta…). Jako by se
celá příbuznost (až totožnost?) nihilisty individualistického a
kolektivistického ukazovala až tehdy, když se individualista doplní o svého
stínového dvojníka: Mohli bychom dokonce uvažovat o rovnici typu Stavrogin +
Feďka = mladý Verchovenský (nebo možná Liputin). Individualistický nihilista se takto ukazuje jako přinejmenším
potenciální příslušník kolektivu
revolucionářů – jen jako nepraktický intelektuál potřebuje knechty na špinavou
práci; ani zde se Dostojevský nemýlil, jak se ukázalo v minulém století,
v jeho vlasti i jinde, s krvavou přesvědčivostí.
Takhle po skoro 150 letech mám dojem, že bychom se
k věcem, které nesmírně pronikavě rozkryl Dostojevský, mohli postavit
přece jen poučeni tím, co do značné míry prorokoval, ale už (naštěstí pro něj)
nezažil. Jeho diagnóza revolucionářů je myslím vyčerpávající; jeho omalovánky
můžeme vybarvit krví minulého století, a výsledný obrázek bude myslím výmluvný.
V době, kdy se soudruzi vracejí (třebaže tentokrát spíše než v mrazivé
a trochu primitivní východní formě v podobě teplé, západní, hi-tech), jsou
Běsi text zcela aktuální. Tento politický motiv je spíše povrchní, ale byla by
škoda ho úplně pominout.
Dostojevského výchozí situace, kterou se pokoušel nějak
rozlousknout, byla (ráčej odpustit sérii značných simplifikací; ale
předpokládám, že si stínování čtenář tohoto textu je s to doplnit sám)
v podstatě stav „po smrti boha“ (nebo u něj možná spíš: situace smrti
boha, velký pátek křesťanství), který
Nietzsche diagnostikoval jako „nihilismus“. Co to znamená? Dlouhou dobu se
všechny věci vztahovaly k transcendentnímu zdroji smyslu a posledního
účelu: všechno má smysl, protože je Bůh, od kterého vše pochází a k němuž
vše směřuje, který dobrotivě vládne dějinám, všechny jejich hrůzy vykupuje a
nakonec je nějak dokáže přivést ke
šťastnému konci. Jasné je zde díky bohu taky to, co je dobré (a co ne). Co se
ale stane, když se v tohoto Boha přestane věřit? U Nietzscheho je „smrt
boha“ spíš diagnóza než vražda; jeho postoj v podstatě evokuje spíš obraz
lékaře, který u lůžka nemocného konstatuje exitus: „Pán bůh nám umřel,
dodýchal, pulz nehmatný, za chvíli začne smrdět jak starec Zosima: už neumíme
být křesťané, nevěříme, buďme poctiví, přiznejme si to a podívejme se, jak na
tom jsme a co bychom mohli dělat.“ Nietzsche předvídá velké nebezpečí
nihilismu: chybnou úvahu, že pokud
není boha, nic nemá žádný smysl. To chápe jako neblahý plod přesvědčení, že
věci mají smysl (jen) v bohu: jako by celé universum viselo na jediném
posledním hřebíku, a když ten hřebík vypadne, všechno je v háji. Tak to
být samozřejmě nemusí: věci mohou mít
svou, inherentní, třeba relativní, ale nikoli
nulovou hodnotu – a nemusí být pravda, že by snad člověk nemohl bez
„absolutního smyslu“ žít. Prostě si může s vědomím své konečnosti a
relativity svých snah i přesvědčení prosadit svou, tedy to, co pokládá pro sebe
(a možná i pro ostatní) za nejlepší, aniž by k tomu potřeboval schválení
z nebe. (Ostatně: i to, že se malé holčičky neznásilňují a nenechávají se
potom hanebně zhynout, je celkem jasné i bez pánaboha: stačí přece vědět, že je
to bolí. To by pro Nietzscheho nebyl argument – soucit je u něj nežádoucí –,
ale pro duševně zdravého je to myslím celkem zřejmé. Elementární úcta
k sobě i druhým, trocha empatie a vědomí skutkové následnosti /kterou předpokládáme, i když ji popíráme/ jako základ morálky celkem
postačuje, a to zcela bez ohledu na to,
jestli „je bůh“. Což ostatně neteistická náboženství dokazují spolu se
slušně vychovanými ateisty celkem vrchovatě.) Tolik krajně zjednodušeně
Nietzsche, který si dal velkou práci, aby dal životu smysl, ale přitom se
obešel bez jakékoli transcendence (tuhle imanetně-smyslodajnou funkci v zásadě
plní dvojboj nadčlověk/věčný návrat, a jestli to funguje, je další věc).
Dostojevský bere za své, že tu je tahle idea, představa, že
„vše je dovoleno“, protože (možná) není bůh; tudíž lze prosazovat svou:
individualisticky, nebo kolektivisticky. Jeho odpověď je zřejmá: věc nefunguje.
Selhává – různými způsoby – vratký lidský faktor. Člověk individualistickou
vzpouru neunese, „nepřenese ji přes srdce“, a kolektivistická vzpoura,
revoluce, přinese pravý opak toho, oč revolucionáři usilují, a navíc ani oni
své krvavé dílo nezvládnou. Tahle kritika možná trochu přeceňuje svědomitost
nihilistů (praktičtí nihilisté prostě moc neuvažují,
takže je výčitky netrápí), ale myslím, že jinak neztratila nic ze své trefnosti
ani oprávněnosti. Nihilismus nefunguje: člověk jej sice přenese přes srdce, ale
v kolektivistické formě rodí peklo na zemi, a v té individualistické
(taková je naše společnost) prostě vede k takovému rozpadu, že nemůže
obstát dlouhodobě: praktičtí nihilisté se chvíli baví, a pak je vezme ďas.
Trochu potíže má Dostojevský s pozitivním projektem:
kladné postavy mu havarují i literárně; a navíc se v samotných dějinách
jeho představy o kristovské obrodě na rozdíl od jeho apokalyptických vizí
nadcházejících hrůz jednoduše nenaplnily, což je na pováženou.
Tenhle problém tu asi nevyřeším, ale mohl bych něco nadhodit;
mám dojem, že trochu tuším, kde je chyba, i když se samozřejmě mohu plést.
Kterým směrem jsem se vydal, je celkem známo (a východiskem pro mě osobně byla
právě tato problematika – takříkajíc ostruhy jsem si dělal s Patočkou,
který se touto tematikou zabýval až nutkavě celý život, a ještě ve svém úplně
posledním filosofickém textu /Kolem Masarykovy filosofie náboženství/
explicitně medituje o Dostojevském /Sen směšného člověka/) – takže jen
podotýkám, že tady mluvím za sebe, a je to tedy na místě brát cum grano salis.
A říkám to spíš proto, abych snad případného čtenáře bezděky a zároveň bez
výstrahy neovlivnil způsobem nežádaným a nežádoucím. Neboli: brát
s rezervou, hovoří tu guénonovský tradicionalista s lámaistickými
móresy. Nuže, co k tomu může stručně a opatrně říct.
Dostojevský v podstatě proti západním, moderním idejím
nenabízí bohužel nic jiného než právě – jiné západní, moderní (nebo minimálně převážně novověké) ideje, přičemž jsou
spolu nedílně spjaté ty, které kritizuje, a ty, které nabízí jako alternativu.
Jeho christologie (ale tím vlastně i implicitní
antropologie, teologie, soteriologie) je výrazně západní; v typické východní
christologii se akcentuje Kristovo božství,
a svým vtělením Kristus posvěcuje
svět tím, že se jej dotýká a v něm žije; ukřižování je spíše (vítězný) boj
než ponížení, a sestup do pekel má ráz vítězného tažení. A potom samozřejmě
následuje vzkříšení, kdy ten, kdo z nebe sestoupil, tím spíš právem sedí
na trůnu jako Pantokrator. Východ chápe spásu spíš jako uzdravení, posvěcení, a
tudíž nabízí člověku nejen odpuštění hříchů, ale přece jen i možnost zbožštění,
dosažení (křesťanské) „gnose“, možnost kvalifikovanou asketickou duchovní praxí
dosáhnout intimního spojení až sjednocení s Kristem. Na Západě se objevuje (zvláště od sv.
Františka) kult poníženého Krista, důraz na kenosi, kříž, utrpení, bolest – a
už předtím se v soteriologické satisfakční teorii sv. Anselma hraje o
„zločin a trest“; Západ mnohem víc používá metafor viny, neodpustitelného
provinění, soudního líčení atd. a mnohem důrazněji akcentuje Kristovo (ubohé,
křehké) lidství, jeho utrpení a
ponížení – a taky se samozřejmě na Západě objevuje i „teologie smrti boha“,
která už nezná ani vzkříšení, ale jen takříkajíc uvědomělou a alespoň na papíře
nadšenou cestu na Golgotu. Takového západního Krista v podstatě nabízí
Dostojevský. Přičemž druhou stránkou Krista akcentovaně tělesného, poníženého a
zbaveného veškeré božské slávy atd. je i zbožštění hmoty a v konečném
důsledku smrt boha (už hegelovský motiv): když dáme sekularizaci, glorifikaci
hmoty a ponížení/vyprázdnění absolutna do dějin do pomyslného šejkru a trochu
zatřepeme, vypadne nám z toho právě běs:
moderní sekularismus. Item „pneumatologie“ (jakési místo průniku theo-logie
s psychologií) je u Dostojevského v podstatě západní: důraz na temné (ale
vlastně božské) hlubiny, v nichž
se odehrávají všechny ty velké boje svobody se sebou samou, je v podstatě
böhmeovský,
schellingovský, a potažmo i hegelovský, či spíše hegeliánský: odtud vyvěrá jak
marxistická (materialistická) dialektika, tak existencialistické závratě
svobody tváří v tvář propasti vlastní konečně nekonečné a nekonečně
konečné svobody.
Pokud necháme stranou trochu vykleštěně působící „kladné“
postavy typu Myškina nebo Aljoši (případně „josefského“ Šatova) atd.,
Dostojevský nabízí jako alternativu svým sympatickým, nebo přinejmenším
zajímavým záporákům „starce“ (Tichon, Zosima), kteří působí v podstatě
jako západní, evropští intelektuálové, jejichž religiozita spočívá v tom,
že sedí nad čajem a moudře klábosí: žádné statisíce poklon před ikonami, žádné
hesychastické cvičení zadržování dechu, žádné miliony zopakovaných Ježíšových
modliteb, žádná pravoslavná spiritualita duchovního srdce, ale potom taky
samozřejmě žádné vize táborského světla, žádné zázraky, žádné blažené patření,
žádná theopoiesis, v podstatě úplné hovno, pokud nebudeme pokládat řeči o
milostných pletkách mezi kloučky a hysterkami za něco zásadně významného. Když
si člověk přečte životopis takového sv. Serafima Sarovského (mimochodem to byl,
jestli si to dobře pamatuju, zhruba současník Hegela – což se mi zdá jako nesmírně výmluvné), je patrné, že toho
pravoslaví mohlo nabídnout i v dobách relativně pozdních nesrovnatelně
víc. Dostojevský nabízí místo gnose víru, což je zajíc krajně prchavý, těžko se
lapá a snadno utíká. Místo duchovní práce se nabízí směs psychologie a kultury;
namísto asketické proměny lidského bytí z profánního v posvátné se
nabízí (opět zcela západně) reflexe čistě profánního údělu – a věštění
fiktivního „posvátného“ smyslu z rozsypaného čaje ve skutečnosti opravdu vyšší smysl postrádajících kontingentních
událostí.
Dostojevského interpretace „starectví“ se mi jeví být
podobně zavádějící jako Buberovo chápání chasidismu. Podotkněme, že pokud
budeme brát starokřesťanské poustevníky a na ně navazující východní mnišství
jako formy spirituality patrně nesrovnatelně
bližší historickému Ježíšovi a jeho žákům, než je „spiritualita“ západního
intelektuála, který místo duchovních cvičení rozpráví nad nějakou tou vodkou (případně
směrem dál na západ pivem a vínem) o „věčných“ věcech, dokud se neožere tak, že
skončí u čechovovské disputace o tom, co je k vodce či jinému truňku
nejlépe zakousnout, zdá se být zřejmé, kterým směrem by se bylo možné vydat,
pokud by se snad bralo jako desideratum následovat Vzkříšeného, nikoli
pohřbívat s mrtvými mrtvé; a nepřekvapí, že právě tím směrem by se mohlo
skrývat i řešení problémů, které nechal Dostojevský otevřené, třebaže ho
pálily. Symbolicky – a negativně – řečeno bych viděl Tichona u Stavroginových
nohou spolu s ostatními posedlými následovníky, jak mu celý zpocený blahem
nadšeně pomáhá inscenovat velkolepou cestu k „svatosti“ pomocí směsice
literatury, morálky a sentimentality (víc toho totiž nenabízí); a na konci
všeho se všichni ti vepři, posedlí legií ďáblů a pomazaní všelikým neřádstvem,
s velikým chrochtáním konečně řítí do mořských hlubin, a sice nám to může
být líto, ale nebude snadné se ubránit úlevnému oddechnutí.
A o tom ten román možná vlastně koneckonců je.