Dávám k dispozici text, který nedávno vyšel (s drobnými úpravami) v Dingiru (3/2020). Je to velmi obecné a spíše povrchní, ale snad nikoho nijak vážně nepoškodí. Obsah čísla lze nalézt na adrese https://dingir.cz/; zvláštní pozornost si podle mého soudu zasluhuje zpřístupněný překlad jednoho krásného textu od Čatral rinpočheho: https://dingir.cz/cislo/20/3/rada_pro_praktikujici.pdf.
Dzogčhen – stav prvotní dokonalosti
Jednou z nejpozoruhodnějších duchovních tradic, která
se dostala na Západ zvláště prostřednictvím tibetského buddhismu, a do jisté
míry i bönu,
je starobylá nauka zvaná dzogčhen.[1]
Význam tohoto slova je „velká dokonalost“, a primárně se jedná o termín
odkazující k přirozeně dokonalému, neduálnímu stavu vlastnímu, zpravidla
potenciálně či latentně, každé cítící bytosti; teprve sekundárně jde o název
nauky, jejímž prostřednictvím lze tento stav objevit a uskutečnit.[2]
Jedná se o svébytnou, esoterní nauku, které přísluší vlastní linie předávání
z mistrů na žáky, jakož i řada specifických technik duchovní praxe.
Nejedná se o náboženství ani filosofický systém, ale o duchovní stezku, na níž
praktikující objevuje stav přirozené dokonalosti, oproštěný od duality, a tím i
podmíněnosti a strasti. Dzogčhenoví praktikující v minulosti i dnes
náleželi do všech možných škol tibetského buddhismu i společenských tříd; nauka
velké dokonalosti coby jógy nade všemi protiklady překračuje různé náhledy
jednotlivých škol. Tato stezka, zaměřená na duchovní praxi v proměnlivých
podmínkách konkrétní lidské existence, získala v posledních desetiletích
na Západě mnoho příznivců. Dzogčhen se často označuje i jako „skrytá“ cesta
z podmíněnosti; v minulosti se tato nauka předávala výhradně tajně a
mnohé z praxí se ani dnes nevyučují veřejně; nadto se praxe nemusí vůbec
projevovat navenek.
Dzogčhen se sice předává i mimo rámec buddhismu, nicméně
historický Buddha Šákjamuni bývá pokládán za jednoho z dvanácti prvotních
dzogčhenových mistrů; dzogčhen se může chápat jako jeden z přístupů
k porozumění a praxi dharmy. Jeho specifičnost se často objasňuje pomocí
rozlišení tří přístupů k porozumění a praxi dharmy v rámci tibetského
buddhismu, jejichž odlišnost plyne z rozličnosti bytostí, které chtějí
kráčet po cestě, a z ní vyplývající potřeby rozmanitých stylů praxe. Každý
ze tří přístupů primárně pracuje s jedním ze tří základních aspektů,
„bran“ lidské bytosti – tělem, hlasem
neboli energií a myslí.
Prvním z těchto přístupů je cesta súter, která se opírá o texty předané samotným historickým Buddhou.
Tato stezka je primárně spojená s aspektem těla a charakterizuje ji přístup „odříkání“. Praktikující, který se
seznámil s působením karmických zákonitostí, se zde učí především zříkat
negativních činů a vykonávat činy pozitivní. K cestě súter patří hinajána
a velká část mahájány (druhé dvě cesty se objevují výhradně v rámci mahájány).
V rámci mahájány se v tomto přístupu klade velký důraz na rozvíjení
soucitu a porozumění prázdnotě. Na cestě súter v zásadě není bezpodmínečně nutný učitel, a i
v případě, že je přítomen, nehraje roli tak zásadní, jako je tomu u
dalších dvou přístupů.
Tantra, jinak také
zvaná „vadžrajána“, se opírá o texty, které pocházejí z vizí osvícených
bytostí, k nimž dospěli pokročilí praktikující a mistři. Zakladatelskou
postavou tantrického tibetského buddhismu je „druhý Buddha“, Guru Padmasambhava,
který dospěl do Tibetu v 8. století n. l. Tantra se zaměřuje primárně na
práci s aspektem energie
prostřednictvím jógových technik spjatých s meditačními božstvy a pro její
praxi je nezbytné obdržet iniciaci a
instrukce od učitele. Rozpoznává se na ní hodnota – dokonce i „negativních“ –
emocí, které se pomocí zvláštních praktik, zaměřených na pokojné, radostné nebo
hněvivé formy meditačních božstev, transformují v moudrost a tím se
stávají stezkou k dosažení duchovní realizace. Běžná „nečistá“ vize,
charakteristická pro bytosti lapené v strastném koloběhu přerozování, se
zde díky transformaci manifestuje jako „čistá“ vize, tedy mandala meditačního
božstva. Pokročilý praktikující, jemuž se podařilo dosáhnout stavu dokonalého
sjednocení s meditačním božstvem, pak všechny formy vnímá spontánně jako
tělo božstva, všechny zvuky jako jeho mantru a všechny myšlenky jako obsah
mysli božstva.
Třetím přístupem je samotný dzogčhen neboli stezka
samoosvobozování. Emoce se zde nepotlačují ani netransformují, a místo toho
se praktikující okamžitě probouzí či uvolňuje do svého prvotního stavu.
Dzogčhenová praxe tkví v podstatě ve spočívání ve stavu okamžité
přítomnosti či neduální kontemplace, který překračuje protiklady čistého a
nečistého, žádoucího a nežádoucího, a tím je stavem přirozené dokonalosti,
v němž není třeba nic transformovat, neboť se v něm vyvstávající
myšlenky a jevy dále nerozvíjejí, nýbrž přirozeně v sobě opět mizí, aniž
by zanechávaly sebemenší stopu. Veškeré fenomény se spontánně manifestují jako
„ozdoby“ prvotního stavu.
Dzogčhen jako stav mimo koncepty se bytostně vymyká
intelektuálnímu uchopení a mistři v různých dobách předávali jeho poznání způsoby,
které nejlépe odpovídaly schopnostem a potřebám žáků. Jedním z nejčastěji
používaných symbolů přirozenosti mysli ve všech dobách je zrcadlo. Přirozený stav,
neposkvrněná esence veškeré, vnitřní i vnější skutečnosti, je jako zrcadlo, které
není nijak podmíněno obrazy, jež se v něm objevují. Zkušenost tohoto
prvotního stavu, předávaná v rámci nepřerušené linie transmise kvalifikovaným
mistrem, jenž se v tomto stavu prvotní dokonalosti nachází neustále, je
východiskem praxe dzogčhenu. Je třeba rovněž podotknout, že bez této zkušenosti
není možné adekvátně porozumět sebelepšímu objasnění nauky.
Základní principy dzogčhenu se obvykle vysvětlují pomocí
termínů základ (či báze), cesta a plod. Základ je samotný
prvotní stav, jenž je přinejmenším latentně přítomen v každé bytosti.
Základ má tři aspekty: esenci ve
smyslu prázdnoty; dále přirozenost coby jasnost; a konečně energii.
Prvotní stav by se dal charakterizovat jako nedílná jednota prázdnoty,
jasnosti a energie.
Cesta se týká metod,
jimiž praktikující, kterému se dostalo uvedení do přirozenosti mysli, tento
stav dále rozpoznává, upevňuje a integruje do svého života. Třemi aspekty cesty
jsou: náhled, tedy pozorování
vlastního stavu a poznání vlastní situace; praxe
představuje rozličné metody meditace (ty se v dzogčhenu dále rozdělují do
třech řad nauk: semde, longde a menngagde); jednání pak
znamená integraci náhledu i praxe do každodenního života.
Plod znamená
výsledek praxe, tedy dosažení stavu realizace mimo veškeré koncepty i úsilí.
Paradoxní povaha plodu spočívá v tom, že se jedná o „dosažení“ dokonale
uvolněného stavu beze všeho úsilí, který je přítomen už na začátku; nicméně
představu, že by snad proto nebylo nutné horlivě se věnovat meditační
praxi a rozvíjet soucitné jednání, vyvracejí příkladné životy významných mistrů
i neobyčejné známky realizace velkých jóginů, kteří dosáhli proměny běžné
lidské existence ve tři „osvícená těla“. Na konci cesty se tak mysl
praktikujícího stane dharmakájou,
tedy dimenzí čisté, nezrozené přirozenosti mysli; hlas či energie
praktikujícího se sjednotí se sambhógakájou,
tedy blaženým stavem energie osvícených bytostí; a tělo dosáhne stavu nirmanakáji, osvíceného těla prostého
všech omezení, které v podstatě je soucitnou manifestací buddhovství
v lidské podobě. Dokonalá jednota tří kájí
je přirozeně dokonalým stavem, přítomným od prvopočátku. Samotná praxe znamená spočívání
v přirozeném stavu, v němž není třeba nic přijímat ani odmítat,
ničeho se zbavovat ani ničeho dosahovat; ten tvoří paradoxní jednotu východiska
a cíle nauky.
Pro meditační praxi dzogčhenu je klíčová její integrace
s reálnými životními podmínkami; formální praxe sice je neodlučitelnou
součástí života praktikujícího, nicméně místem, kde se duchovní praxe má
osvědčit a rozvíjet, jsou konkrétní podmínky a situace každodenního života.
Praktikující by především neměl být nikdy rozptýlený, a pokud není v jeho
silách udržovat se ustavičně ve stavu neduální kontemplace, měl by být alespoň
co možná nejvědomější. Vedle toho je v dzogčhenu možné v souvislosti
s okolnostmi používat celou řadu rozličných praxí. Co se týče jejich
použití, klade se velký důraz na zodpovědnost praktikujícího, který má používat
metody podle toho, co vyžaduje jeho aktuální situace; v dzogčhenu se nezdůrazňuje
striktní závazek provádět určitou praxi bez ohledu na okolnosti, ale spíše
udržování stavu uvolněné okamžité přítomnosti pomocí metod, které se
v dané situaci nejlépe hodí. Může se jednat o metody zaměřené přímo na
dosažení stavu kontemplace (někdy tzv. „primární“ praxe), anebo spíše na
odstranění konkrétních překážek či rozvinutí schopností (někdy tzv.
„sekundární“ praxe). Hlavní praxí je nicméně neduální kontemplace;
k jejímu provádění je nepostradatelná
transmise od kvalifikovaného učitele a gurujóga ve smyslu sjednocení mysli
praktikujícího s myslí učitele, který zde sám ztělesňuje stav kontemplace.
Základní praxe je tedy gurujóga: spočívání ve stavu neduální kontemplace. Proto
je také srdcem dzogčhenu vztah k učiteli a požehnání linie mistrů.
V dzogčhenu se používá řada cvičení a technik, které jsou
integrální součástí dalších forem praxe dharmy; například klasická přípravná cvičení,
řada tantrických praxí na božstva atd. Existují i specificky dzogčhenové praxe,
jako jsou například fyzická a dechová cvičení jantrajógy a řada dalších
technik, které jsou zpravidla tajné a striktně vázané na spojení
s transmisí spolu s předáním a instrukcemi od kvalifikovaného učitele.
Mezi praktikujícími se často provádějí i rituály typu známé praxe čö. Charakteristické na dzogčhenovém
přístupu k praxím je, že se používají především v souvislosti
s aktuálními potřebami a okolnostmi, přičemž hlavním cílem je ustálit stav
kontemplace v celém životě. Důležitá je nejen klidná praxe vsedě a
spočívání ve stavu prázdnoty, ale především obtížnější formy praxe, při nichž
se integruje pohyb; ať už jde o tělesná, dechová nebo vizualizační cvičení,
případně i dosti komplikované rituály spojující všechny tyto aspekty. Pro
pokrok v praxi je rovněž důležitý pobyt v meditačním ústraní; pro
západní praktikující není z rozličných důvodů snadné uchýlit se na
několikaleté ústraní, jak je běžné u praktikujících z Východu, nicméně ani
zde se na pobyt v ústraní nerezignuje. Meditační praxe dzogčhenu se svým
důrazem na uvolnění a nezasahování sice může být relativně prostá, ale ani
zdaleka není snadná. Nejde jen o to, že některá cvičení mohou být i značně
náročná, ale možná především o to, že úplné uvolnění a nezasahování může být pro
bytosti, v nichž je právě zakořeněný zvyk zasahovat, dosti obtížné. Oproti
graduálním cestám, kde se postupně, krok za krokem (každý krok zde zpravidla
znamená několikaleté soustředěné úsilí) spěje k završení, se v dzogčhenu
coby cestě negraduální hned na začátku, při „přímém uvedení“, které předává
mistr žákům, praktikujícímu otevírá možnost objevit stav, k němuž celá
jeho praxe má směřovat. Pokud se tento stav „velké dokonalosti“ podaří díky
předání objevit, je úkolem praktikujícího stabilizace tohoto stavu, a to není
kromě zcela výjimečných případů ani snadné, ani to nejde rychle. Nicméně se má
za to, že lze prostřednictvím praxe dzogčhenu dosáhnout úplné realizace během
jediného života.
V celém tibetském buddhismu hraje velmi důležitou roli
osoba učitele, a v dzogčhenu je osoba mistra-lamy zcela nepostradatelným
základem veškeré praxe. Přirozeně se zde přijímá útočiště u buddhy, dharmy a
sanghy, nicméně zdrojem tohoto útočiště, a proto také jeho primárním objektem,
je právě lama. Bez mistra, který předává transmisi a instrukce, není možné
praktikovat dzogčhen; proto je pro každého praktikujícího stěžejní vztah
s učitelem, který dosáhl plné realizace nauky a praktikující u něj může
s plnou důvěrou a naprostou oddaností přijmout útočiště. Mistr je
v dzogčhenu nejen žijícím buddhou (tj. probuzeným); ale také celá realita
se v absolutním smyslu chápe jako manifestace osvícené mysli učitele, od
nějž žák není nijak oddělený. Snad bychom mohli říci, že lze „sen“ života chápat
jako v konečném důsledku iluzorní představu či závoj halící bdění Mistra.
Gurujóga znamená sjednocení mysli praktikujícího
s myslí učitele a k tomu dochází prostřednictvím transmise.
V rámci dzogčhenu existuje nepřerušená linie z mistra na žáka od dávných
učitelů, jako byli guru Garab Dordže nebo guru Padmasambhava, až k dnešním
praktikujícím. Transmise je pro praxi, v níž se má probudit prvotní
potenciál přirozenosti mysli, nepostradatelná. Pro provádění gurujógy je
nezbytná transmise od konkrétního žijícího učitele, nicméně ten zde představuje
sjednocení všech učitelů; gurujóga znamená spočívat ve vlastní přirozenosti,
která je od učitele neoddělitelná. Gurujóga je srdcem a jádrem dzogčhenu;
hovoří se o tom, že jediný okamžik spočinutí ve stavu gurujógy je co do
duchovního rozvoje účinnější než dlouhá období provádění jiných praxí.
Rozlišují se tři základní typy transmise: přímé
uvedení, kdy dochází v kontaktu s učitelem k bezprostřednímu
sjednocení mysli žáka s jeho myslí; symbolická
transmise, kdy se stav přirozenosti mysli objasňuje pomocí symbolů (často
zrcadla, křišťálu a pavího pera); a ústní
transmise, ve které mistr objasňuje nauku slovně. Tyto tři typy transmise
od sebe nelze oddělovat podobně jako zmíněné tři „káje“, jimž odpovídají. Linie
transmise se rozlišují na „dlouhé“ (kama),
které sahají v jednotné tradiční linii až k nejstarším mistrům, a
„krátké“ (terma), které vycházejí
z tradic „pokladů“, tedy nauk, které dávní učitelé ukryli pro potřeby
budoucích časů a pak byly objeveny pozdějšími mistry, tzv. tertöny.
Cílem praxe dzogčhenu není nic menšího než plná duchovní
realizace. Praktikující by měl pod vedením kvalifikovaného mistra a
s pomocí náležitě zvolených a prováděných praxí dospět do stavu, kdy bude
ustavičně, bez jakéhokoli rozptýlení, spočívat ve stavu gurujógy či neduální
kontemplace, a to i ve spánku, a konečně i během umírání a v posmrtném
bardu. Známkou završení konečné realizace dzogčhenu může být dosažení (úplného
nebo částečného) „duhového těla“, kdy se po smrti tělo praktikujícího částečně
nebo (kromě nehtů a vlasů) úplně rozpustí do esence čistých elementů, projevujících
se duhovým světlem. Tato úroveň realizace je výjimečná, nicméně až do dnešních
dnů se podle hodnověrných svědectví objevuje.[3]
Někteří z velkých mistrů minulosti rovněž dosáhli tzv. „velkého
transferu“, tedy fyzického přechodu do dimenze osvícených bytostí bez toho, aby
jógin zemřel. Mnozí mistři a praktikující dosáhli realizace thugdamu, dokonale vědomé smrti, po
které praktikující spočívá ještě několik dní v meditační pozici, a třebaže
životní funkce již ustaly, tělo nevykazuje známky posmrtné strnulosti a vyzařuje
mírné teplo, zatímco se mysl praktikujícího rozpouští do nejzazší dimenze
dharmakáji.
V České republice se dzogčhen předává v rámci
Mezinárodní komunity dzogčhenu (v Čechách a na Slovensku od r. 2001).[4]
Kromě nedávno zesnulého zakladatele Komunity Čhögjala Namkhai Norbua, který
Českou republiku navštívil naposledy roku 2016, zde vzácné dzogčhenové nauky
v posledních letech předávali i další mistři, zpravidla působící v rámci
tradice ňingma; například Karma Lhundup Rinpočhe, Lopön Ogyan Tanzin Rinpočhe anebo
někdejší hlava tradice ňingma Taklung Tsetrul Rinpočhe.
Může se nabízet otázka, jaké vlastně může být místo nauky,
která přichází z geograficky i kulturně odlehlých oblastí, v kontextu
západní kultury a spirituality. Uzavřeme náš stručný nástin citátem, který by
na tuto otázku mohl nabízet odpověď: „Dzogčhen nezávisí na vnějších věcech;
spíše se jedná o nauku, která se týká základních aspektů lidské existence…
Dzogčhenové nauky nejsou závislé na kultuře, a proto je lze vyučovat, porozumět
jim i praktikovat v jakémkoli kulturním kontextu.“[5]
[1]
V následujícím textu rámcově představujeme nauku, jak ji předával uznávaný
učitel a zakladatel Mezinárodní komunity dzogčhenu Čhögjal Namkhai Norbu Rinpočhe.
Je třeba mít na paměti, že jeho interpretace a způsob předávání nauky jsou
v kontextu tibetského buddhismu svébytné, a třebaže šlo o nepochybně respektovaného
učitele, jeho přístup bývá pokládán za dosti nonkonformní a zdaleka jej nesdílejí
všichni držitelé linie transmise. V rámci tohoto stručného referátu není
možné zevrubně představit ani pojetí samotného Namkhai Norbu Rinpočheho, natož
se zabývat jeho konkrétními odlišnostmi od toho, jak dzogčhen vyučují a
předávají další učitelé. Pojednání o dzogčhenu, které nevychází z kontextu
Mezinárodní komunity, český čtenář nalezne např. v knize Jeho Svatosti
Dalajlamy Dzogčhen: Esence velké dokonalosti, Praha: DharmaGaia, 2019.
[2]
V současné době existuje ve světě i u nás značné množství literatury o
tématu; obecné informace může český čtenář získat například z knih: Čhögjal
Namkhai Norbu: Dzogčhen. Přirozeně dokonalý stav, Praha: DharmaGaia, 2002; týž:
Křišťál a cesta světla. Sútry, tantry a dzogčhen, Praha: DharmaGaia, 2003. V tomto stručném
úvodu vycházíme z díla dvou studentek Namkhai Norbu Rinpočheno (s jeho
předmluvou), v němž přehledně shrnují jeho učení: Julia Lawless, Judith
Allan: Beyond words. A Concise Introduction to the Dzogchen Teachings,
Arcidosso: Shang Shung Publications, 2003. Za věcné a terminologické připomínky
k tomuto textu náleží dík Ladislavu Puršlovi.
[3] Viz
např. Čhögjal
Namkhai Norbu, Duhové tělo. Život a
dosažení realizace Togdena Orgjen Tendzina. Praha: Maitreia, 2013.
[4] Viz www.dzogchen.cz.
Budoucnost Mezinárodní komunity dzogčhenu je po smrti jejího zakladatele (2018)
nejasná a k předávání transmise v současné době nedochází.
[5] Čhögjal
Namkhai Norbu; cit. dle Julia Lawless, Judith Allan: Beyond words. A Concise
Introduction to the Dzogchen Teachings, s. 4.