pátek 6. prosince 2024

Valkýra Františka Zavřela

V poslední době jsem napsal pár textů k inscenaci románu Františka Zavřela Valkýra a pro případné zájemce a příznivce Divadelní společnosti dr. Krásy je sem dávám. První z nich vzniknul jako součást jakési žádosti o grant, druhý shrnuje dramaturgické poznámky v době, kdy se inscenace chystala, třetí je reakce po premiéře. Podotýkám, že se v následujících textech objevuje slovo „Negr“; v románu je to v podstatě neutrální označení (hlavní záporné) postavy, a třebaže jsme se ho rozhodli ze scénáře vypustit, zde ho nechávám. Nemusím doufám zdůrazňovat, že tím nemíním nikoho urážet.

Podotýkám ještě jednu drobnost. František Zavřel byl, jak (možná) známo, docela výraznou postavou českého divadla nejen za Protektorátu, ale i dávno předtím. Z dějin české literatury i divadla tento plodný (a svým způsobem dost pozoruhodný) autor v podstatě zmizel, protože v minulém století kolaboroval s režimem, který byl nejen zrůdný, ale rovněž coby nejdůrazněji poražený posloužil jako vítané projekční plátno pro nectnosti vlastní i těm takříkajíc vítěznějším. Osobně toto vymizení F. Zavřela i vzhledem k tomu, jak snadno se promíjí levicovým intelektuálům a umělcům jejich paktování se stejně odporným, ne-li ještě odpornějším, démonem komunismu, pokládám za dosti nepatřičné: pokud do dějin české literatury patří Nezval, Halas nebo Vančura, neměli bychom z nich škrtat ani Zavřela (a v tomto duchu by se dalo pokračovat dlouho). Vlastně mě těší, že jsem mohl svou troškou přispět k alespoň symbolické rehabilitaci této pozoruhodné – a jak už to u zajímavých lidí bývá, také rozporuplné – postavy. Snad bych to dělat ani nemusel, ale přece jen k tomu podotýkám, že to z mé strany věru není projev jakýchkoli sympatií k fašismu, ale spíš gesto rozpoznání a přijetí lidské omylnosti, která koneckonců neodmyslitelně patří k lidské konečnosti a trpíme jí větší či menší měrou všichni. Ostatně jsem v dnešních zajímavých časech dost zvědav, jak to bude vypadat s dnešními „samozřejmými“ postoji za pár desítek let, až další kousek dějin sepíšou vítězové, o nichž dnes ještě není rozhodnuto…

 

 

Valkýra Františka Zavřela, obecný úvod k plánované inscenaci

Román Františka Zavřela Valkýra z roku 1937 líčí příběh pádu operní pěvkyně Evy a jejích blízkých na pozadí předválečné Evropy, a to v souvislosti s osudem jejího (i autorova) oblíbence F. Nietzscheho, jehož drama knihou prostupuje. Tragický příběh, zdá se, symbolizuje úpadek samotných evropských hodnot a staré Evropy jako takové. Pod tenkou slupkou dobových rekvizit, které svědčí o autorových (mnohdy značně diskutabilních) politických názorech a inklinacích, včetně mírně komického vyřizování účtu s jeho (zvláště pražskými) protivníky, prosvítají nadčasová, a snad i všelidská témata, která bychom chtěli v inscenaci uchopit.

Nejnápadnějším motivem je problematičnost konzumního podléhání smyslové a smyslné (zde zvláště sexuální) chtivosti spolu s adorací mamonu. Obojí hraje v příběhu jednoznačně destruktivní roli, přičemž hlavní nositel nákazy (nestvůrný gigolo, odpudivá parodie na nietzscheovského nadčlověka) z hlediska světského drtivě a suverénně vítězí – v souladu s autorovým temným viděním světa, jímž jako by se vracel k raným Nietzscheho dílům, a patrně i k jejich inspirátorům Schopenhauerovi, a zvláště Wagnerovi, jehož opery v románu hrají zvláštní roli. Bezuzdnost, konzum a mamon představují pokušení, jemuž postavy blízké hlavní hrdince tak či onak podléhají, což má za následek morální, a v konečném důsledku i fyzický rozklad. Tento neblahý sklon k podlehnutí svodu (poněkud paradoxně, a v autorově podání i výrazně ironicky) provází také individualistický, egocentrický voluntarismus, jehož nositelé jsou příznačně příliš slabí, než aby dostáli vlastnímu ideálu, a nakonec ve své zpupnosti hynou. Důrazem na lidskou slabost, která spolehlivě sabotuje arogantní snahu o násilné sebezbožštění, Zavřel do jisté míry připomíná některé motivy z pozdních děl Ladislava Klímy, s nímž jej ostatně pojilo osobní přátelství.

Druhý výrazný motiv je tragická hybris hlavní hrdinky, která sice nepodléhá laciným svodům, ale opomíjí rozpoznat svou lidskou podmíněnost a omezenost, a místo hlasu věštkyně, která je zde mluvčí samotného osudu, naslouchá spíše hlasu „svého srdce“, čímž uvrhne do záhuby nejen sebe, ale i své nejbližší. Román lze v souvislosti s tímto motivem, jímž (patrně záměrně) odkazuje k antické tragédii, brát jako variaci na odvěké téma konfliktu lidské svobody s osudovou daností, které bychom mohli brát jako jeden ze základních ideových kamenů pomyslné budovy naší kultury.

Román, který plánujeme inscenovat, svědčí, stejně jako většina ostatních autorových děl, o důvodech jeho krajní kritičnosti vůči demokratické (kapitalistické, konzumní) společnosti, která v jeho očích znamená vládu chátry posedlé chtíčem a mamonem. Není nutné, a po hořkých zkušenostech minulého (a dnes už i našeho) století snad ani možné, autora následovat v jeho adoraci autoritativních režimů, které v meziválečné době, kdy román vznikl, idealisticky orientovaným umělcům a intelektuálům lživě slibovaly vábnou alternativu evidentního dobového úpadku; jako varování před rozkladnou mocí nízkých vášní, dekadence a mravní zpustlosti, jakož i upozornění na meze individuální svobody, však může Valkýra být i v současné době více než aktuální.  

 

Valkýra, poznámky I

Román se vrací ke kořenům dramatu a západní kultury vůbec (což zřejmě chtěl i Wagner). Děj je v podstatě tragédie – operní pěvkyně Eva se vzbouří proti sudbě bohů, kterou tlumočí věštkyně, a tím se vrhá do zkázy (společně se všemi ostatními). Je jí vlastní hybris – jako správný faustovský subjekt nechce uznat svou konečnost a vydanost na pospas osudovým silám. Prostřednictvím její dcery se jí zjevuje to, co je: její osudové určení. A celý příběh, ve kterém jako správná smrtelnice pracně přichází na to, co věční bohové vždy už vědí, jí ukazuje svět jako krásné zdání a strašlivou hlubinu („strašný pekla sen“). Zároveň jsme zde blízko eleusinským mystériím: matka (Eva jako Demeter) hledá svou dceru (Lily, Koré), kterou unesl vládce podsvětí (nejdřív první manžel, pak „Negr“, Hádés).

V podstatě se pohybujeme v myšlenkovém světě Zrození tragédie z ducha hudby: hraje se o střetnutí apollónského živlu (umění, krásná forma – Eva) a živlu dionýského (orgiastické vášně, bouřlivá hlubina skutečnosti, kterou bezděky reprezentuje „Negr“ coby vládce – i kriminálního – „podzemí“). „Negr“ je ztělesněním Dionýsa – kolem něj se tlačí bakchantky – a přináší destrukci „normálního“ řádu (zde mj. rozvrat rodinných vztahů i přehodnocení společenských hodnot, kdy se společensky deklasovaný gigolo dostává plutónskými prostředky – bohatstvím – na vrchol společenské hierarchie). „Negr“ je nicméně jen tragická maska – sám o sobě je trapnou parodií „nadčlověka“. Centrem dění (i toho mytického) je Eva, která je nositelkou apollónských hodnot, nicméně se pohybuje v dionýském živlu hudby: ona se stává „pravým Dionýsem“, Kristem, který na sebe bere nemoci druhých (doslova, nejen syfilis své dcery/manžela, ale také duševní nemoci ostatních chovanců v blázinci). Tím, že na sebe bere tragický osud a je mocnostmi hlubin „roztrhána na kusy“, v sobě oba protikladné principy sjednocuje – to, co je na začátku divadlem, se na konci stává skutečností: semeno těla padá do hlíny, obklopeno božským ohněm, a nad propastí se vznáší duch – hudba, věčná krása, která je zřejmě (přinejmenším pro Zavřela a raného Nietzscheho) jediným ospravedlněním světa.

Hrou prostupuje, jak už bylo řečeno, Nietzsche (Eva ho čte, pojednává o něm drama, jehož úryvky se v textu objevují, a motivy z jeho díla se objevují průběžně v celém románu); zdá se, jako by ho Zavřel buď znal spíš povrchně, anebo naopak hodně dobře (a celkem chytře s ním polemizoval) – netroufám si to rozsoudit, i když bych hádal spíš povrchní znalost a solidní intuici dramatika; ale moc na tom vlastně nesejde. V každém případě jsou zde nietzscheovské motivy „silných lidí“ (Eva, do jisté míry její druhý manžel, svým způsobem „Negr“) oproti „chátře“, kterou tu reprezentuje především „Praha“ (a opět svým způsobem „Negr“). Dál je tu motiv „vůle“, která působí až jungovsky (nebo možná až hillmanovsky): ve „vyšších“ lidech žhne plamen neosobní „vůle“, která je hybatelkou jejich osudu, a to mnohdy i proti jejich vůli či světským zájmům. Tahle „vůle“ je tíhnutím k velikosti a vznešenosti, vlastně je hybnou silou jakéhosi zbožštění, božskou jiskrou v člověku (takto se do značné míry objevuje v i Zarathustrovi). Ve Valkýře je jí potrefená Eva – a v jistém smyslu i její „stín“ „Negr“ (který měl ze všech postav jednoznačně nejtěžší a nejdobrodružnější život, je s přehledem největší imoralista a nakonec vítězí na celé čáře). U Evy se „vůle“ projevuje na způsob jejích urputných existenciálních otázek; „šťastný konec“ ve spokojené rodině jako by její nejvlastnější určení vlastně ohrožoval – když Eva najde Lily, otázky utichnou a chvíli to vypadá na idylický konec. Teprve díky zásahu podsvětí, které přichází v podobě černého nadsamce, se Eva na svou skutečnou dráhu vrací (a jako by se opakovaly pašije a dovršilo „vtělení“: Eva na počátku ideál hraje, na konci jím – ve svém definitivním ztroskotání – je).

Další motiv je věčný návrat. U Nietzscheho je to motiv dost komplikovaný, zhruba řečeno se objevuje jednak jako „metafyzická teorie“ (omezené množství podob skutečnosti + neomezený čas = nekonečné množství opakování všech možných podob skutečnosti, od věků až na věky), kterou Nietzsche podle všeho myslel docela vážně. Dál se objevuje jako jakýsi prubířský kámen charakteru (kdyby k tobě někdo přišel s tím, že se celý tvůj život bude nekonečněkrát opakovat a ty bys to přivítal, jsi „silný“) a svým způsobem jako pokus každý okamžik učinit věčností – a apel na to, aby člověk v každém okamžiku svůj život „hrál“ tak, aby to stálo za reprízu (mimochodem z tohoto hlediska Eva vítězí a „Negr“ je v nejlepším případě její „duch tíže“ – tupý konzument, který má sice v tomto světě převahu, ale za věčné opakování věru nestojí). Zavřel s myšlenkou návratu pracuje opakovaně (i jinde – v Maličkém velikém je to vlastně pointa celé hry), zde se zdá, jako by měla působit útěchu (ten, koho jsme ztratili, se zase vrátí a bude se vracet navěky), což je vlastně úplně protikladné tomu, jak věčný návrat používá Nietzsche. Možná je jedním z důvodů, proč to Zavřel takhle posouvá, motiv hluboké lásky k životu, nebo spíš ke konkrétním živým lidem (což u Nietzscheho v podstatě chybí – v díle i životě): v románu je to Nietzsche/Cosima, Eva/Lily; tahle láska je nutně do jisté míry (tj. nakolik se bere vážně) tragická (pomíjivost!), ale jako by byla nějak vytesána do věčnosti (viz dialog Nietzsche/Cosima!)

Zavřel nabízí a hlásá zde i jinde ideál místo průměrnosti, vzmach místo úpadku. Pokud se na to podíváme v kontextu české kultury, je to proti soudobým „čapkovským“ tendencím (demokratičnost, rovnostářství, někdy skoro programová knedlíková malost, internacionalismus) návrat k „jiráskovsky“ hrdinskému národnímu obrození (a samozřejmě bych nepodceňoval třeba ani přetrvávající vliv F. X. Šaldy a dalších: Machar, Vrchlický, Klíma…), nicméně bez jakéhokoli sentimentu, bez lidovosti a vesnické idyly; žádná Prodaná nevěsta, žádné Staré bělidlo: Žižka – a Duce… Zavřel rozvíjí drama silné individuality, která je bolestnou průměrností okolí odsouzena k zániku – tedy drama, které alespoň podle svého názoru sám prožíval. Útěchou je amor fati, láska k osudu a jeho heroické přijetí, což do jisté míry usnadňuje „věčný návrat“, i když by bylo nasnadě uvažovat i o tom, že právě prizmatem věčného návratu se to celé jeví jako opravdový horror – který nicméně velmi těsně sousedí s fraškou. Ostatně Zavřel velmi podobné zápletky, jako má Valkýra, umí udělat i jako komedie (a jak rád bych se dozvěděl, jestli při tom myslel na to, co říká Sókratés Aristofanovi na konci Symposia…).

Ideál zde ztělesňuje Eva – resp. se postupně jeho ztělesněním stává. Na začátku je ještě přiznaně trochu povrchní, ale ztroskotání z ní dělá ztělesnění toho, co předtím (dobře, ale přece jen) hrála. Sílu úpadku ztělesňuje „Negr“ – ale jako takový vlastně není sám dekadent, vlastně právě naopak, je to prostě nositel moci (kterému nicméně chybí jakákoli vznešenost, je to knecht, lokajská nátura, vykutálený slouha s urputně stojícím ptákem). Nezdařenými lidmi jsou oba Evini manželé – první je úplný dekadent (jak Zavřel opakovaně zdůrazňuje: typický Pražák), druhý je nezdařený pokus o vyššího člověka, muž „ocelový“ na povrchu, ale vnitřně slabý. Evina dcera je dokonalým ztělesněním dekadence: oběť rozmazlování v rozvrácené rodině (což je celkem aktuální téma), trochu amébovitý tvor, který jako by neměl nejen páteř, ale vůbec kosti. Její „vůle“ je čistá sebedestrukce, volný pád – a jakési temné vznešenosti dosahuje, když se stává andělem smrti námořníků z celého světa. Její krásné, ale vnitřně prohnilé tělo, které nese stejně slizkou a odpudivou duši, by se mohlo stát symbolem upadající Evropy, k jejímuž obrození chtěl Zavřel svým trochu idiosynkratickým stylem přispět (a havaroval při tom koneckonců podobně jako jeho hrdinové). 

 

Valkýra, poznámky II: Po premiéře aneb Eva a její stín

 

Myslím, že se mi trochu spojilo, když jsem hru viděl naživo, jak v daném obsazení nakonec celkem smysluplně uchopit drama, které se ve Valkýře přece jen nějak odehrává.

Berme „Negra“ jako zosobnění Evina Stínu (v jungovském smyslu). Jak známo, stín je personifikace odmítaného a vytěsněného – a celkem bez ohledu na vědomou „uvědomělost“ se má tendenci ve snech, představách i ve výtvarném projevu manifestovat jako temná postava, často i jako lidé tmavé pleti (případně třeba pobudové, vandráci, bezdomovci apod.): naše nevědomí je konzervativní a příliš se o aktuální ideologické módy nezajímá. Výsostnou personifikací Stínu je samozřejmě ďábel a vzorový dramatický vztah mezi stínem a jeho nositelem se (aspoň podle Junga) najde v Goetheově Faustovi (Mefisto).

Co to znamená. Zhruba řečeno: „Negr“ je nositelem toho, co se Evě podařilo vytěsnit. Což je v jejím případě zřejmě jistá smyslnost a živočišná divokost. Zkusme si představit, jak by to vypadalo, kdyby tohle místo vytěsnění (resp. místo toho, aby to vkládala čistě do umění) integrovala ve svém životě. V takovém případě by jednak svou neposlušnou dceru místo rozmazlování a zavírání očí prostě „naplácala“ a v jejích čtrnácti letech (!!!) by ji nenechala flákat se s královskou apanáží po Paříži, ale prostě by ji přesunula k sobě do Berlína, a to bez ohledu na to, jestli by se jí to líbilo či ne: integrovaný stín s sebou nese schopnost být pro něčí dobro i „zlý“. A druhá věc: pokud by svou smyslnost prožívala, místo aby byla tak trochu frigidní (možná po neblahých zkušenostech s probuzenou chlípností ve vztahu k prvnímu manželovi?), svému druhému manželovi by prostě takříkajíc vyšoustala mozek z hlavy, a jeho by ani nenapadlo se poohlížet po slečně dceři. „Negr“ by pak v jejím životě neměl žádné místo, a pokud by se snad objevil, rychle by stáhnul ocas, ať by byl jakkoli velký, mezi nohy a utekl. Děje se ale pravý opak. Paradoxně je to pro Evu cesta k celistvosti, ale bohužel musíme konstatovat, že je Eva vlastně už od počátku „tragická“ postava, které vlastně nezbývá, než aby se buďto osudu bála (a existovala v tom koutě svého života, kam ji „věštba“ pustí), anebo aby na jeho úskalích ztroskotala. Podotkněme, že to má i souvislost s kulturou, které se Eva upsala. „Vysoká“ kultura řekněme druhé poloviny devatenáctého a první třetiny či poloviny dvacátého století byla de facto možná hlavně díky tomu, že zde existovala společenská vrstva, která se jí mohla plně věnovat (protože nemusela nijak zvlášť pracovat). „Negr“ tak může představovat i skrytou „pravdu“ této kultury – tedy cynismus vykořisťování. Naprosto bych nechtěl, aby se drama ubíralo ve směru jakékoli „sociální“ angažovanosti, ale skutečnost, že by mnohá velká díla nevznikla, nebýt všeho toho úděsného, co s sebou nesl (sic) kolonialismus, nemluvě o pekle průmyslové revoluce, není bezvýznamná. Ostatně i sám Nietzsche byl proti zkracování pracovní doby u dětí na snesitelnou míru (!!!) a zcela bezostyšně tvrdil, že pokud má existovat skutečná kultura, musí existovat také něco na způsob otroctví. 

„Negr“ by tudíž měl být vlastně především něco jako vládce pekla, samozřejmě. V podstatě spíš archetyp než lidská bytost. Jeho cílem není vlastně nic jiného než zkáza; chce ničit ty, kteří jsou ve srovnání s ním ve výhodě, a chce si je podrobit. Viděl bych jej jako ducha pomsty, jako záštiplného podzemního člověka, jehož bytí se vyčerpává touhou škodit – a dostat se na vrchol tím, že ostatní dostane pod sebe. Možná je nakonec dobře, že působí tak trochu „woke“: tajemstvím revolucionářů je koneckonců zášť, jak dobře věděl Nietzsche (srv. třeba kapitolu O tarantulích ze Zarathustry). Ostatně Jung, k němuž se z božího dopuštění zase jednou musím vracet, říká, že pokud chceme znát něčí skutečné záměry, měli bychom se podívat na důsledky jeho činů. Hrůzy komunistických diktatur (a ostatně i rozklad dnešního západního světa) jsou výmluvné; což jsme koneckonců tematizovali v Běsech.

To má důsledky i pro zbrojaře a Lili. Oba dva se do toho, co reprezentuje „Negr“, vrhají jako do propasti – a mám dojem, že vlastně s vědomím zaslouženého trestu. Lily je chcípák bez páteře, dokonale zbytečná bytost, která umí jen utrácet; čirý konzument, doslova a do písmene parazit (a co na tom, že je mladá a krásná?). A ví to o sobě – a ví taky, že jí není pomoci, protože není s to chtít změnu k lepšímu. Tudíž bych viděl její nezvladatelnou vášeň k matčinu stínu jako formu sebevraždy. A zbrojař? Ten si je velmi dobře vědom, že pohádkově zbohatl za cenu mnoha životů, a tudíž také velmi dobře ví, že si svůj „trest“ zaslouží. (Kdyby byl tak hloupý, aby to nevěděl, nemohl by být tak úspěšný.) U Lily v každém případě hledá zkázu – nevěra se nikdy nevyplácí; a možná by v jeho slovech o trestu mohla zaznívat se zoufalstvím a rezignací i úleva, že trest konečně přišel a on se může změnit z hříšníka v kajícníka (i když se mu ani to nepovede: místo aby statečně nesl svou vinu a pokusil se ji odčinit, zbaběle se vykrade ze života zadním východem a nechá své blízké na holičkách: zdá se, jako by byl i on, stejně jako my všichni, navěky odsouzen k tomu, být sám sebou).

K Evě její stín nakonec přichází ve formě šílenství a smrti, takže konec může vypadat jako vykoupení; nicméně bych nekončil v úplné idyle: vykoupení je to velmi zvláštní, a pokud jde o apoteózu, byl bych na to božstvo opatrný. Evropa se nad Evinou rakví chystá ve velkém reprízovat sebedestrukci a nad „městem světel“, které můžeme snadno chápat jako symbol evropské kultury, vládne zosobněný stín pomocí nástroje její zkázy: mamonu. Pokud Eva dospěla do „království“, jistě nebylo z tohoto světa…  

 

  


Žádné komentáře:

Okomentovat