čtvrtek 16. dubna 2026

Dopis o divadle

Před časem jsem se rozhodl, že po nějakých dvaceti letech jen sem tam přerušované spolupráce s režisérem Petrem Lantou a jeho Divadelní společností dr. Krásy nastal čas aspoň zkusmo formulovat něco na způsob souhrnu teoretických východisek mojí práce odborného poradce a dramaturga. Nakonec jsem se rozhodl sepsat sérii dvanácti (resp. včetně tohoto třinácti) dopisů samotnému režisérovi, což je forma, která mi snad umožní zachovat alespoň nějaký náznak dialogického charakteru naší spolupráce. Dopisy jsem původně chtěl začít zveřejňovat až na novém webu, který připravuju, ale práce na stránkách se zdržela a už mám napsané dva texty, takže je začnu publikovat už teď a tady. Připojím k tomu i obrázky, které původně měly přijít až na ten nový web; berte to jako předběžné pozvání (obrázky generuju pomocí AI; měly by aspoň trochu evokovat atmosféru starší hermetické literatury; doufám, že se to aspoň maličko daří). Tady je "nultý" dopis, který vznikl asi před rokem, než se práce na tomhle dílku přerušila vinou nepříliš utěšených vnějších okolností, spojených s náročným tranzitem Urana přes můj nativní descendent. Dnes bych to napsal jinak a další listy se nesou v trochu jiném duchu, ale tenhle do souboru taky patří, i když spíš jako předehra než jako regulérní první část. Ostatně jsme s Petrem původně plánovali výměnu mailů. Jenže se ukázalo, že to bychom ani pořádně nezačali, natož abychom někdy dospěli k nějakému závěru. Na tomhle textu je ještě původní záměr patrný, na dalších už nebude.  

Hodně štěstí.










Nultý dopis. Prolog.


Milý Petře,

už je to nějakou dobu, co si slibujeme, že se alespoň pokusíme prostřednictvím mailů formulovat, oč nám v rámci naší divadelní spolupráce jde a kde se nacházíme (případně ztrácíme). Mám dojem, že k celé naší spolupráci patří i to, jak dlouho jsme se k tomu přes všechny možné (a mnohdy i nemožné) překážky a komplikace nedostali, stejně jako ke Kráse patří, že coby soubor zcela nekomerční a spíše tvrdohlavý než přizpůsobivý věčně nemáme peníze, jen těžko sháníme prostory a chronicky není dost času na zkoušení. Jako by na nás hned na začátku mávala stará dobrá kenosis, která nás tak jako tak (ideově, symbolicky i zcela fakticky) provází celou dobu a nevypadá to, že by se nás hodlala pustit – a uvidíme, jestli se alespoň mně coby Tvému dvornímu teologovi a filosofovi (což se mi jeví A. D. MMXXV jako role velmi blízká pozici dvorního šaška – kterou bych nepodceňoval, ale ani nepřeceňoval) podaří časem se alespoň přiblížit odpovědi na otázku, jestli je skutečně právě kenosis, k níž se v rámci přípravy inscenací znovu a znovu chtíce nechtíce vracíme, v nějakém smyslu „středem a osou“ světa, anebo jestli jsem se prostě jen v mládí s přemrštěností jinochům vlastní oddával více než zdrávo studiu sv. Bonaventury a četbě Balthasarovy teologické estetiky. Ale o tom snad později. Vraťme se z minulé budoucnosti (nebo naopak) do žhavé přítomnosti.

Jak víš, u příležitosti přípravy inscenace hry Dios Ladislava Klímy se pilně prokousávám jeho sebranými spisy a před pár dny jsem v nich narazil na docela pěknou pasáž věnovanou kritice. Náš tuzemský Bůh a pán a vládce veškerenstva, který byl, soudě z jeho deníků a korespondence, jak mnohem kultivovanější, tak mnohem šílenější, než by se mohlo zdát při zběžném čtení jeho známějších textů, zde nadhazuje jakousi škálu kritických přístupů od poctivé nádeničiny prostého převyprávění přes rozličné (viděno od něj i ode mě spíše zavrženíhodné) dojmologie až po snahu vyhmátnout takříkajíc esenci osobnosti autora; sám pro sebe si vyhrazuje, že kdyby se snad někdy věnoval kritice, byla by to kritika metafyzická. Mám dojem, že by se v podobném duchu dalo koneckonců uvažovat i o divadle - od prosté realistické činohry až po ta magická místa, kde divadlo hraničí s liturgií; ale koneckonců i o interpretaci textů, od prostého sumáře toho, co chtěl autor říci (nebo co říká text), přes snahu vyloupnout ze slov jádro autorovy osobnosti, až po chápání díla jako epifanie, ontofanie, nebo snad dokonce theofanie. A pokud bych měl říct, kde jsme se my dva potkali (a pominout přitom efemérní a nahodilé okolnosti, že jsme byli mladí, náhodou či řízením Božím jsme se ocitli na stejné koleji a ve stejném pokoji, tys tehdy začínal jako divadelní režisér a já se takřka klímovsky prochlastával k nucené abstinenci, která v mém případě znamenala rovněž smrt bolestně průměrného básníka a zrození teologa a filosofa – a taky příležitostného dramaturga), asi bych musel konstatovat, že právě v místech, kde se divadlo stýká s liturgií a interpretace dramatu s metafyzikou (a někdy samozřejmě obojí i s patafyzikou; tento rozměr naší práce bych rovněž nepodceňoval). Co bude z mé strany následovat, to bude z větší části pokus právě tohle nějak objasnit, a to v neposlední řadě i sám sobě, neboť k věci nepřistupuju ani tak s hotovým věděním, jako spíš s ne snad úplně vágním, ale přece jen ne zcela jasným tušením. Divadlo obecně vzato chápu jako podivuhodný symbol skutečnosti vůbec (tedy přebývání duše ve světě a světa v duši, které je neseno jejich společným kořenem – božstvím) a konkrétní inscenace (a tím myslím celý proces inscenování, jehož malou, jakkoli významnou částí jsou jednotlivá představení) jako instance jejího zjevování. Nicméně jsem dalek (alespoň doufám) hybris mnohých moderních umělců, kteří sami sebe chápali (mnohdy i explicitně) jako novodobé kněží a svou práci jako obdobu náboženství, ne-li takříkajíc něco „lepšího“. Myslím, že je to právě naopak: jako dekadenti, příslušníci beznadějně upadající společnosti a kultury v pokročilém stupni rozkladu, můžeme sloužit zjevování toho, co je, leda tak v deficientním modu; nejsme kněží, ale spíš záchranáři, kteří se trochu zoufale – a mnohdy i za cenu nemalých osobních obětí, to nebudeme popírat, stejně by nám to nikdo nevěřil – snaží provádět masáž srdce kultury, o níž v podstatě víme, že je odsouzena k zániku. Duchovně jsme vyrostli na skládce či pohřebišti (myslím pohřebiště indického typu: představ si hromady tlejících mrtvol a poblíž hranici na jejich spalování) a snažíme se tu vytvořit nějaký ten pelech, kde se kolemjdoucí budou moci spolu s námi aspoň na chvíli schoulit; možná se i trochu zahřejí, možná prostě jen vydrží o pár chvil déle. Z hlediska světského je naše snažení spíše komické; a neodvažuju se hádat, má-li vůbec nějaký význam sub specie aeternitatis. Mám dojem, že stejně jako v případě práce na hermetické literatuře, které se věnuju především, mě v tom pohání do značné míry tvrdohlavost – a snad i vědomí odpovědnosti za skomírající plamen zanikající tradice, který je mi – nám – z Božího dopuštění dáno opatrovat.

Ale abych se vrátil k počátkům naší společné práce. Moje první setkání s Divadelní společností dr. Krásy v akci – jednalo se samozřejmě o dodnes celkem proslulou Komedii o svaté Dorotě, v níž jeden štěk hrála dokonce i moje tehdejší milá – mám spojené s poněkud vágním dojmem „magického“, jistým okouzlením, a koneckonců i pobavením bizarností toho, co se na scéně odehrávalo. Ex post jsem si to zkusmo formuloval tak, že jistá uhrančivost krásovských představení se podobá sugestivnímu působení snu: manifestní obsah vlastně nedává v dané chvíli ani při první vzpomínce na sen smysl, ale v pozadí snu lze odhalit symboliku odkazující k hlubokému dramatu, skrytému smyslu, jenž je rovněž zřídlem podmanivé moci jednotlivých obrazů a dějů. Mám dojem, že moje práce v podstatě od začátku spočívala v tom, že jsem se snažil porozumět smyslu inscenovaného textu, spolu s tebou přijít na to, co inscenací chceme říct (což může, ale také nemusí být totéž) a pak tuhle „ideu“ přeložit do určité symboliky – nebo tuto symboliku na způsob koláže vytvořit či nechat vzniknout (později budu muset trochu rozvést, v jakém smyslu slovo „symbolika“ používám, protože je to trochu specifické) a nakonec najít cestu, jak to vyjádřit divadelním jazykem. Symbolika ani idea v srdci inscenace nemusí být divákům v průběhu představení zřejmá (popravdě řečeno je mně osobně úplně jedno, jestli divák většinu času tuší či netuší, co se vůbec děje), ale pokud se stane ten zázrak, za který se můžeme modlit, ale nelze ho vyvolat pouze vědomým úsilím, a idea ožije, vdechne život symbolice a symbolika zase celku inscenace (včetně nedokonalostí, které pak mohou hrát v celém dění někdy i stěžejní roli), výsledek může dokonce i za něco stát. 

Ještě jsem toho měl na srdci dost, ale pro začátek bude myslím stačit i tohle. Jen se ještě vrátím k tomu Klímovi, od kterého jsem si k tomuhle psaní vlastně jen odskočil. Jak víš, milovaný klasik má takovou trochu zvláštní teorii věčného návratu, spojeného s metempsychózou. Jediná božská subjektivita je vždy absolutní vůlí, a jako taková chce vše – chce se stát vším, a to navěky, tedy: stále znovu. Tedy che být i Ladislavem Klímou, Petrem Lantou, Divadelní společností dr. Krásy, našimi diváky, a podle všeho i zde právě sedícím a píšícím dr. Veselým. Nakolik jsi vědomý – a nakolik jsi tedy Bohem –, jsou ti druzí aktuálně jen fantomy tvého snu: obrazy tvé minulosti (anebo budoucnosti), jiné verze Tebe, který Jsi vším. Tedy vlastně mě, nebo dokonce Mě, který jsem vším, pardon. No dobře, na Klímův egodeismus nehraju, ale pracovat se s ním dá (a když pracuješ na Klímovi, počítat s tím musíš). Pro jeho „metafyzické“ čtení literárních děl to znamená tolik, že pokud chceš porozumět nějakému autorovi, musíš v sobě najít vzpomínku na dobu, kdy jsi jím byl. Musíš ho najít  sobě. Nuže, nejsem Bůh dost na to, abych mohl postupovat takhle, ale řekl bych, že klíčem k porozumění ve výše naznačeném smyslu je skutečně cosi na způsob (ano, v jistém smyslu platónské) anamnesis. Jedná se o to, rozpomenout se na stav vědomí – vzpamatovat se, probudit se do něj – nebo na intenzitu bdění, které zpřítomňuje dané dílo (ne záměr autora, ale skutečnost, která se skrze něj zjevuje), a zde se pokusit ustoupit ze středu scény natolik, aby se mohla spontánně manifestovat příslušná „duchovní kvalita“, ústřední archetyp coby její nositel – a s ním spojená (z něj vyzařující) symbolika. To samozřejmě zní trochu nadneseně, ale popravdě řečeno mám dojem, že je to prostě způsob, jak svou věc brát vážně a dělat pořádně. Jak říkal jeden náš společný starý kamarád, shodou okolností kněz: zázraky se nejen dějí, ale také se dít musí, jinak by svět nevydržel ani minutu.

Vale!

J.


Žádné komentáře:

Okomentovat