pondělí 20. dubna 2026

Dopis o divadle 2

 


Milý Petře,

konečně jsem se propracoval k tomu, abych začal psát první (regulérní) ze slíbených dopisů. Asi bychom mohli pokládat za symptomatické, že následuje až asi rok po napsání listu „nultého“. Podobně jako naše inscenace se i související texty rodí v bolestech a ztuha. Myslím, že to ani v jednom případě není věc vnitřních či osobních nesnází: jsi natolik zkušený režisér, že bys byl v odpovídajících podmínkách schopen tvořit dost lehce; a s mým psaním je to podobné. Okolnosti – a jde spíše o okolnosti takříkajíc společenské než osobní –, s nimiž je nám souzeno zápolit, ale naší práci příliš nepřejí. Pokud bych se měl vyjádřit ještě hodně jemně. Ale tím už jsme vlastně u toho, o čem chci dnes psát. Totiž: rád bych v krátkosti shrnul hlavní (nebo spíš: pro mě, a možná i pro nás, nejzásadnější) rysy situace, v níž se snažíme pracovat, a chci aspoň v náznaku nakousnout, co se v této situaci dá vůbec dělat.

Začněme tím, jaké snahy, aspirace a nezdary moderního umění si s sebou, když se snažíme na začátku třetího tisíciletí po Kristu dělat divadlo, neseme – nebo je možná spíš za sebou táhneme. Začněme konstatováním: moderní umění (a kultura vůbec) nějakou dobu chtělo a snažilo se fungovat jako náhrada náboženství. Modernismus i avantgarda si přisvojovaly soteriologickou, ba eschatologickou úlohu: Umělec, pokud možno „génius“, jako kněz či prorok. Dílo jako zjevení. Spása plynoucí z „nových forem“. Jenže: objevila se spousta pozoruhodných děl, to je jistě pravda, ale kýžená spása nepřišla. Proměna světa se nekonala: nebo vlastně konala, ale nebylo to ani slavné, ani nijak zvlášť pozitivní; a navíc proměny vyvolávalo umění jen z relativně malé části.

Po grandiózních fantaziích moderny následovalo pochopitelné vyčerpání: jak věděly už první generace křesťanů, vypjaté eschatologické očekávání se dá udržet jen nějakou dobu, a ta je dost krátká. Pokud to hodně zjednodušíme – následovala „postmoderna“. Ta byla skromnější, a dařilo se jí poměrně přesvědčivě vytvářet místy zajímavou, ironickou a hravou, brikoláž z klasických a tradičních motivů – nicméně byla nutně závislá na jejich obecné srozumitelnosti: postmoderní hru mohou hrát jen kompetentní a kvalifikovaní hráči, tedy znalci klasických děl, ať už jde o tvůrce, anebo o recipienty. My jsme toho ještě kus zažili: ironie, která byla možná, protože se nám vedlo relativně dobře a bylo s čím a jak si hrát. Po čase ale ztratily srozumitelnost celky, jejichž fragmenty postmoderna používala; a spolu s nimi ztratily srozumitelnost i samotné fragmenty. Z všudypřítomné ironie se stalo něco jako tik. Potomkem postmoderního čaroděje je Zarathustrův „poslední člověk“ (což je mimo jiné třeba obyvatel Západu po Nietzschem, který by si význam tohoto výrazu musel vyhledat na internetu [a neudělá ani to, aniž by kvůli tomu měl špatné svědomí]).

Současnost by se dala obrazně popsat i tak, že duševně i duchovně vzato žijeme na skládce. Nebo na pohřebišti (ale musel by sis představit, jak už jsem psal, pohřebiště indického typu: hromady tlejících mrtvol, hořící hranice, na nichž se mrtvá těla spalují, strašlivý smrad: hrůza). Nežijeme tváří v tvář nicotě jako existencialisté, ale živoříme zahlcovaní nicotnostmi. Nekonečný svitek, prostředkovaný dotykovým displejem, jako Léthé, řeka zapomnění, plná bezmezného množství žvástů (v heideggerovském smyslu) a blbin. Její vody jako dosud nejúčinnější nástroj vymývání mozků v kvapem zapomínané historii lidstva. Nebesa, tak dlouho zanedbávaná, mlčí. Vzpomínám si na výrok jednoho z mých učitelů teologie: Bůh, který soudí, je Bůh, který se odmlčel. A tady dole – rezidua niternosti zaplavená blikajícími splaškami – zatímco ve vnějším světě plameny ekpyróze šlehají až k nebesům.

Ani ta naše zpustošená skládka totiž není v bezpečí, právě naopak. A jak velké je ohrožení? Stačí se trochu zamyslet nad tímhle: naši rodiče a prarodiče ještě prožívali zděšení z toho, že má lidstvo nástroje, které stačí k úplnému sebezničení – a obávali se, že by mohlo dojít ke katastrofě. My dnes už v podstatě jen čekáme, jakou bude mít apokalypsa podobu. A možností je celá legie. Válka? Ekonomický kolaps? Nebo ekologický? Nástup diktatur a obnova totality? Nejpravděpodobnější se zdá být nějaká kombinace toho všeho, a možná ještě dalších věcí. Není divu, že dnešní lidstvo vyhledává rozptýlení a infantilně se zabývá čímkoli, jen když je to dost bezvýznamné, aby to dávalo zapomenout (anebo věří falešným prorokům, hlasatelům rázných řešení, která jsou tím neúčinnější, čím jsou jednodušší). Nebýt tohoto všeprostupujícího zapomnění, museli bychom křičet hrůzou.

A právě tohle by myslím ten, kdo chce tvořit umění, a ne kýč, měl dělat. Křičet hrůzou. Umění jako nářek, jako prostor pro vyjádření vytěsňovaného zděšení a zoufalství. Ano, a také truchlení, protože naší generaci před očima skonala velká kultura: evropská vzdělanost skončila a spolu s ní jako by došlo k vykácení „višňového sadu“, kde jsme vyrůstali. A ten děsivý zvuk porážení milovaných stromů nám, když se osmělíme mu věnovat pozornost, musí znít v uších ve dne v noci. Tedy: divadlo jako bojiště, kde se s hrůzou existence lze střetnout. Aréna. Možná i polstrovaná cela, kdo ví.

Nemyslím, že by tohle mělo a muselo být nutně a stále hlavní téma. Ale mám dojem, že pokud tohle není v současném umění přítomné, jedná se o kýč. A tedy zároveň nástroj pokračujícího vytěsnění i stále hlubšího podrobení: snad nikoho nelze ovládat lépe než toho, kdo není schopen konfrontace s realitou své existence i lidského údělu. Nechci říct, že by mělo být umění monotematické. Ale ať už bude téma jakékoli, nemělo by být nástrojem zapomnění a rozptýlenosti. Jistě si všímáš, že se tím hlásím nejen k odkazu našeho prvního porevolučního prezidenta (a tím i disentu a undergroundu), ale také k těm patrně nejhlubším kořenům Evropy: křesťanství a platonismu. A když už jsme u toho: oba víme, že by dramatik měl už podle (Platónova) Sókrata umět nejen tragédii, ale i komedii; a vůbec si nemyslím, že bychom měli tuhle nepříjemnou situaci brát nějak příliš vážně; sub specie aeternitatis je koneckonců nebezpečí zkázy pozemského lidstva spíše bezvýznamná patálie než opravdová tragédie, a navíc: bije do očí, že dnešní svět je už spíš tragikomickou parodií na sebe sama, absurdní a groteskní fraškou, za jakou by se ani Klíma, na kterém teď děláme, nemusel stydět; přidat se k tomuto ďábelskému smíchu, z nějž věru jezdí mráz po zádech, je myslím zcela na místě, a navíc je to asi jediný způsob, jak si nic nenalhávat, a přitom zůstávat dobré mysli. Šibeniční humor koneckonců možná skutečně je jednou z posledních enkláv aristokratismu v dnešním skrznaskrz plebejském světě. Za smrtelný hřích proti dobrému vkusu i jakési minimální morálce si však dovoluju pokládat českou národní kapavku: „laskavý humor“, který pokrývá skutečnost ve vší její krásné i hrůzné nahotě jakousi odporně páchnoucí (a typicky českou) anestetickou pastou, která jako by byla smíchaná z té naší hnusné výčepní desítky, vuřtů s cibulí a olomouckých tvarůžků. Kdybychom byli exorcisté naší národní povahy, mohli bychom začít tím, že budeme vymítat tuhle odpornost. A to třeba i ve jménu dodnes obecně známého Jaroslava Haška, neboť ten, jak si dobře všimnul Chalupecký, věru nebyl v žádném ohledu laskavý.

Krátce: po rozpadu moderny se nám před očima rozpadla i postmoderna; a dnešní návrat umělců k politice a ideologii není řešení, ale únik ze situace; „předčasné osvícení“, jak říkal Tyler Durden, ne-li prostě regres k socialistickému realismu. Ostatně: když začne Guénonovo pojetí dějin působit relativně optimisticky, protože po nevyhnutelné zkáze temného věku alespoň slibuje lepší zítřky, které se nebudou týkat nás, ale jednou přijdou, je to opravdu na pováženou. Nietzsche měl pravdu: nihilismus dnes není věc volby pro intelektuály, ale vzduch, který dýcháme, aniž bychom o něm věděli.

Tedy: umění jako nástroj anamnese? Jako budíček? Divadlo jako místo, kde se divák bude moci na chvíli probudit z dopaminového rauše virtuální „reality“ a právem se vyděsit, aspoň na pár desítek minut? Drama jako patočkovský „otřes“? Možná ano, do jisté míry. Přinejmenším se z toho dá vyjít. A právě divadlo se zdá jako v tomhle směru opravdu dobré místo: místo, kde se mobil na chvíli vypnout musí, a navíc se na dění na jevišti nedíváme skrz displej či monitor: nedá se zastavit, zvětšit, a navíc vidíme (a slyšíme, mnohdy i cítíme a mohli bychom nahmatat) živé lidi: žádná vylepšení umělou inteligencí. Živá tělesnost jako médium ducha.

Znáš mě, takže je ti jasné, že tímhle ani zdaleka nehodlám skončit. Ale jako začátek to myslím ujde. Moc nevěřím na to, že je dno dobrý odrazový můstek: na dně bývá bahno a k hladině daleko, zatímco v plicích už vzduchu mnoho zbývat nemusí; ani moje další psaní nebude optimistické, v tomhle směru tě asi nepřekvapím. Ale půjdeme ještě o kus dál, a možná se ukáže, že sice všechny cesty kromě slepých uliček vedou přes Golgothu, ale nemusí na ní nutně končit.

Nejdřív si ale nechme trochu uležet to, že jsme se na chvíli rozhlédli po okolí, a snad i zaregistrovali, kde se to vlastně nacházíme.

Nebo ztrácíme?

Tak zas příště.

J.     

 

PS: Ostatně mám dojem, že z toho, o čem dnes píšu, vlastně vycházíme už od počátků naší spolupráce. Když jsme byli mladší, dlouho se nás drželo téma ztráty nevinnosti: zděšená reakce citlivého mladíka na svět, ve kterém se skoro nedá žít; a celou dobu až do současnosti se v inscenacích, na nichž pracujeme společně, věnujeme tématu víry a svatosti ve zpustošeném světě pod mlčícím nebem, případně trochu sarkasticky komentujeme hybris moderního faustovského subjektu; asi by se dalo v tom výčtu témat ještě chvíli pokračovat. Jde o to, že koncepce, kterou jsem pomalu začal nastiňovat, nejen formuje (častěji implicitně) moji dramaturgickou práci, ale také se rodila během dvou dekád naší spolupráce. Není to vlastně nic nového; a rád bych věřil, že to alespoň někteří diváci (a možná i herci) pochopili. I když na tom zase tolik nezáleží: mám dojem, že divadlu se daří docela dobře obcházet vnitřního cenzora a spustit procesy, které nemusejí být úplně vědomé, ale i tak probíhají. Aspoň něco.

 

  

 

 

 

  

 

   


Žádné komentáře:

Okomentovat