neděle 2. listopadu 2025

Osobnost, přirozenost, duše a duch

 Před několika měsíci jsem si tohle po několika letech nesoustavných ruminací zkusil formulovat. V podstatě se jedná o pokus identifikovat různé vrstvy lidské bytosti od oblasti vykonávání vnější existence až po oblast duchovního jádra a v souvislosti s tím navrhnout různé způsoby péče o tyto jednotlivé aspekty lidského bytí, což sice může znít trochu abstraktně, ale ve skutečnosti je to otázka velmi praktická, kolem které, mám dojem, v současné době panuje takřka beznadějný zmatek.

Od té doby jsem na tomhle tématu udělal ještě nějakou práci (a pokračuju v ní) a dál jdu trochu jinudy, než kam ukazuje tento text (pozdější, i když ještě pořád ne definitivní rozvinutí bude doufejme možné najít v letošním sborníku Logos), takže tohle berte spíš jako první pokus si něco pojmenovat než jako moje poslední slovo k tématu. Z téhle úvahy mám sice především ten dojem, že je bolestně nedostatečná, ale přece jen si říkám, že se třeba někomu bude hodit i tenhle polotovar. Hodně štěstí při čtení, případně i při aplikaci.



Osobnost, přirozenost, duše a duch

Různé úrovně lidského bytí v souvislosti s duchovní praxí v dnešním světě

V posledních letech jsem z důvodů, které snad do jisté míry vysvitnou z následujícího, začal cítit potřebu formulovat si alespoň pro vlastní potřebu cosi na způsob plánu či rozvrhu lidského bytí, a to především s ohledem na duchovní praxi vykonávanou v dnešním světě. V poslední době jsem se trochu víc začetl do C. G. Junga, takže si ve své interpretaci do jisté míry půjčuji jeho terminologii; beru ji nicméně spíš jako (obecně sdílený) nástroj dorozumění, než že bych se podle ní orientoval. Následující bych si netroufal označit jako teorii; spíše se jedná o letmý pokus říct v dnešní situaci a dnešním jazykem několik věcí, které se mi osvědčily a pokládám je za vcelku triviální, nicméně mě trochu překvapuje, že podle všeho nejsou obecně lépe známé.

Čtyři oblasti či vrstvy lidského bytí

Lidské bytí zkusmo a orientačně dělím na několik vrstev, a to od vrstvy nejvíce vnější a nejhlouběji vykloněné do materiálního světa až po samotné nesmrtelné jádro, z nějž celé lidské bytí vyzařuje a vyvěrá. Jednotlivé oblasti se samozřejmě vzájemně prostupují (jejich vztah bych označil jako perichoretický), překrývají se a vzájemně v sobě přebývají – jinak řečeno: lidské bytí tvoří především nedílný celek –, nicméně se mi pro potřeby lepšího zvládnutí úkolů příslušejícím každé z nich prostředky pro ni nejvhodnějšími zdá užitečné namísto jejich předčasné syntézy nebo chaotické beztvárnosti alespoň trochu rozlišovat. Jedná se v podstatě o aplikaci tradiční devízy solve et coagula: k celistvosti lze v některých případech nejlépe dospět cestou rozlišování a následné syntézy, která je (samozřejmě) především zahlédnutím předchůdné, prvotní jednoty. Podotýkám, že dělit i znovu spojovat lze rozličnými způsoby (pokud první odpovídá druhému); a měřítkem toho, jestli je v daných okolnostech (k nimž patří i stav recipienta) ten či onen způsob dělení a spojování patřičný, je v tomto případě právě dosažení celistvosti.

První vrstva

První vrstvu či oblast bychom mohli nazvat obstarávání či zvládání vnějšího světa. Lidské bytí v tomto modu se zaměřuje navenek: jedná se o každodennost mezi druhými lidmi a materiálními jsoucny. Způsob, jak tuto oblast zvládat, je prostý výkon vlastní konečné existence. V ní se hraje v podstatě o (v reálném světě a reálných interakcích se odehrávající) vztahy s výchozí i aktuální rodinou, o práci, bydlení a ekonomickou situaci, přátelské a milostné vztahy, volnočasové aktivity a životní styl (včetně elementárních návyků typu péče o zdraví a tělo včetně vhodné diety a patřičné uměřenosti ve vztahu k návykovým látkám a dalším zlozvykům). Zvládnutí této oblasti se projevuje tím, že její výše uvedené dimenze (jejichž soupis není vyčerpávající, ale pro orientaci myslím celkem stačí) takříkajíc „fungují“, ne snad dokonale, ale alespoň tak, aby to vedlo spíše ke spokojenosti a pocitu zdařilého a uspokojivého života než k chronické frustraci. U C. G. Junga jde o oblast „persony“. Uspokojivé zvládnutí této oblasti lze v podstatě ztotožnit se zdařilou socializací a dosažením alespoň vnějškové dospělosti a samostatnosti.

Druhá vrstva

Druhá vrstva či oblast by se dala označit třeba jako individuální psychika: v podstatě jde na první pohled o interiorizaci významných vztahů se světem a druhými lidmi. Samozřejmě se jedná v první řadě o zvnitřnělé vztahy s rodiči a blízkými pečujícími osobami v dětství, ale tuto oblast samozřejmě nelze takto striktně omezit: jde o mnohdy nepřehledný spletenec vnitřních zvykových tendencí, komplexů, obav a nadějí, plánů, tužeb i úzkostí atd. atd.; podstatné je, že se jedná o oblast vnitřní a individuální. Touto oblastí se zabývá standardní psychoterapie. Její zvládnutí v podstatě odpovídá stavu, kdy své vztahy se světem prožíváme věcně a bez nadměrného napětí, které nenáleží do aktuální situace (tj. „neodehráváme“ v konkrétních životních situacích zvykové tendence a emoce, které nepatří do nich, ale do minulosti, která s nimi spíše nesouvisí). U C. G. Junga se zhruba řečeno jedná o oblast osobního nevědomí. Je na místě podotknout, že třebaže na první pohled vypadá tato oblast jako zvnitřnění oblasti předchozí, v hlubším smyslu – a po mém soudu blíže realitě – je tato oblast manifestací aktuálního stavu oblastí „vyšších“ – a vnější „osud“ je spíše jejím vyzářením než její příčinou.

Třetí vrstva

Třetí vrstva či oblast by se dala nazvat kolektivní nevědomí, nicméně dával bych vlastně přednost tomu, nazývat ji oblastí kultury, vzdělání a náboženského přesvědčení. Na jejím vnějším okraji, blíže světu „venku“, začínají vnitřním zpracováváním individuálních vztahů a zkušeností prostupovat kolektivně sdílené metafory a symboly – je to oblast, ve které konkrétní životní zkušenosti začínáme prožívat a interpretovat jako případy a konkrétní manifestace obecně sdílených témat a motivů, které v moderním světě předává kolektivní paměť kultury, což je funkce, kterou tradičně spravovalo náboženství. Ve „vnitřní“ či hlubší části této oblasti naopak přichází ke slovu samotné náboženství, které nabízí prostřednictvím náboženské symboliky spojení mezi kulturně sdílenými metaforami, tématy a obrazy a tím, co bychom mohli nazvat „obraz boha“ nebo „bytostné Já“. U C. G. Junga se v této oblasti odehrává samotný proces „individuace“ a setkáváme se zde mj. i s tím, čemu říká „archetypy“, tj. se stínem (nakolik je „kolektivní“), animem/animou, „moudrým starcem“ – a na konci této oblasti i se zmíněným „bytostným Já“, které se zde může manifestovat na způsob charakteristické kvaternity či mandaly, pojímané jako vnitřní obraz (nikoli jako forma vědomí, jak se někdy manifestuje v oblasti poslední). Na tuto oblast se zaměřuje jungovská psychologie, ale mám za to, že skutečně zdravým způsobem její integrace je spíše exoterní náboženství a vzdělání. Exoterním náboženstvím mám na mysli příslušnost k organizovaným náboženským společenstvím s liturgií, spiritualitou a explicitně formulovaným souborem přesvědčení o světě, lidském životě a tak či onak koncipované transcendenci a smyslu existence. Vzděláním myslím obeznámenost s významnými díly umění a kultury, která zpřístupňují metafory, symboly a obrazy, jimiž můžeme své individuální zkušenosti vtisknout obecnou formu a tím ji učinit součástí kolektivní moudrosti lidstva. Zdá se mi, že známkou „zvládnutí“ této oblasti je schopnost vytěžit z osobních zkušeností obecnější náhledy, které umožňují díky tomu, že jsou zakotveny v kolektivní tradované moudrosti, relativně suverénní (a zároveň samozřejmě laskavou, ohleduplnou a soucítěním prostoupenou) orientaci ve sdíleném světě a otevírají cestu k vnitřní zralosti – řekněme moudrosti, která je v této oblasti konečná, ale zároveň se prostřednictvím exoterního náboženství otevírá ve víře a naději nekonečnu: transcendenci. Jde rovněž o oblast působení mnohoznačného „daimóna“ (v hillmanovském smyslu) coby esence charakteru jednotlivce. V těchto místech, na vnitřní hranici této oblasti, rovněž končí vše, co by se dalo označit jako „zlo“ nebo „nedokonalost“, protože s hranicemi oblasti konečnosti ustává i „privatio boni“ (což je zcela odpovídající definice zla, kterou C. G. Jung z důvodů, které jsou pro mě záhadou, nedokázal pochopit).

 

Tady po mém soudu nastává důležitý přechod. Až dosud byla řeč o lidském bytí jako konečném: všechny výše uvedené oblasti jsou pomíjivé a smrtelné. Domnívám se, že z individuality, nakolik se omezuje na výše uvedené, po smrti nezbývá v podstatě nic. Všechny vztahy s vnějším světem i jejich interiorizace, všechny výdobytky kultury, a koneckonců i všechny konečné formy absolutní pravdy, nakolik přebývají v duši smrtelníků, pominou – s velkou pravděpodobností z nich zůstává cosi jako energie „karmy“, tj. stávají se příčinami budoucích událostí a semeny budoucích situací, nicméně o individuální identitě za hranicí smrti se v souvislosti s těmito oblastmi s největší pravděpodobností příliš hovořit nedá. Proto zde vládne i celkem pochopitelná úzkost a do jisté míry možná oprávněná obava z úplné anihilace. V prvních třech oblastech nemá smysl hledat ani štěstí – natožpak „Království nebeské“ (tolik k „individuaci“ jako „cestě ke spáse“).

Za relativně důležité pokládám, že za poslední výspu třetí oblasti, která v sobě do značné míry shrnuje oblasti předcházející, lze pokládat oblast astrologických sil, zvláště jak jsou patrné prostřednictvím nativního horoskopu. Právě nativní horoskop je tím, co s sebou (vědomě či bezděky) neseme celý život od prvního do posledního dechu; během tohoto života je sám o sobě (coby momentka konstelace nebeských sil v okamžiku prvního dechu) neměnný a představuje potenciál, který svou existencí ve výše uvedených oblastech více či méně zdařile uskutečňujeme, ale také svého druhu vězení, v němž v průběhu celého života, pokud nedojde k „zázračnému“ působení z vyšších oblastí, o nichž bude řeč, vězíme. Nativní horoskop je zároveň nebesy, která se klenou nad individuální existencí, jak o ní zatím byla řeč (a na způsob „vnitřního nebe“ tvoří jejich základ a celkový rozvrh), a trůnem či mandalou, na níž spočívá nesmrtelná esence individuality, věčná forma, která je paprskem božství. Obrazně řečeno se v těchto místech střed „mandaly“ bytostného Já ukazuje jako brána do nekonečného prostoru posvátné gnóze (a vnitřní obraz mandaly se zde mění ve formu vědomí).

S ohledem na zmíněný přechod neoznačujeme následující oblast jako „čtvrtou“, nýbrž jako „poslední“ – a s ohledem na směr kauzality i hierarchické postavení jednotlivých oblastí je zde zcela na místě zaslechnout narážku na proslulé evangelní výroky ohledně pořadí.

 

Poslední oblast

Poslední oblast (spíše jádro než vrstva) by se samozřejmě dala složitě dělit – existuje dlouhá řada systémů, které se o to pokoušejí – ale pro potřeby tohoto zcela obecného textu stačí konstatovat, že se jedná o oblast „božské jiskry“ v jádru jednotlivého živého jsoucna, která je zřídlem jeho bytí a života a zdrojem světla jeho vědomí. Lze zde rozlišit přinejmenším dvojí aspekt, totiž oblast formy a oblast bez formy; v první z nich se jedná o řekněme theurgickou praxi s podobami božstev či božských sil, ve druhé z nich jde o „prázdnou“ neduální kontemplaci či dosažení nejzazší Jednoty, v níž se rozdíl mezi „individuální“ jiskrou božství a božstvím samotným rozpoznává jako v konečném důsledku iluzorní. Péče o tuto oblast se odehrává na způsob duchovní praxe v souvislosti esoterní náboženské tradice a je velmi obtížné, ne-li nemožné, s ní být ve skutečném kontaktu jinak než pod vedením kvalifikovaného mistra, kterému se podařilo střed svého bytí stabilizovat ve Věčnosti – a tak se stát jejím ztělesněním v čase. Právě tato oblast, z níž jako ze skrytého jádra vyvěrá celá existence kteréhokoli živého jsoucna, a která zároveň celou tuto existenci zahrnuje a objímá, je věčná, a jako taková je prostá strasti a úzkosti. Její „zvládnutí“, nakolik se o tom dá vůbec hovořit, znamená dosažení stabilního, nijak a ničím nepřerušovaného stavu posvátné gnóze (tedy stavu neduální kontemplace), a v podstatě znamená, pokud se je podaří manifestovat i ve vnějších oblastech, dosažení úrovně „dokonalého člověka“. Osobně se domnívám, že toto směřování není samoúčelné, ale jeho logickým vyústěním je služba trpícím bytostem, které bloudí v padlém světě či koloběhu přerozování. „Transpersonální aktivita“, o níž jsem mnohé napsal jinde, v pravém slova smyslu znamená právě stav, kdy díky dokonalé stabilizaci posvátné gnóze paprsky božské lásky či soucítění vyzařují skrze osobnost, která se tak stává nástrojem božství, a přinášejí požehnání všem bytostem, zvláště těm, kdo mají s tím, kdo dosáhl této úrovně realizace, jakékoli spojení. Toto požehnání může mít čistě duchovní, neviditelnou podobu, ale také formu zcela konkrétní soucitné aktivity; nejvyšší formou tohoto požehnání je, nakolik to jsem s to posoudit, nauka, kterou mistr předává svým žákům, aby mohli dospět stejně jako on k dokonalé duchovní realizaci a přinášet požehnání zase dalším. Podotýkám, že aktivitu, která nevychází ze stabilizace stavu posvátné gnóze a nevyvěrá z dokonalé vnitřní neochvějnosti toho, kdo v hloubi své bytosti dokonale splynul s božstvím, po mém soudu nelze označit jako transpersonální; a pokud se snad za takovou pokládá, jedná se o fantazii, která je v lepším případě pouze jalová, v horším případě vysloveně zhoubná.

Rád bych zdůraznil, že tohle píšu jako člověk, který je od takové úrovně duchovní realizace vzdor snaze dosud velmi vzdálený. Nicméně jsem na vlastní oči viděl několik mistrů, kteří z této úrovně hovořili, a zažil jsem účinky jejich soucitné aktivity, takže nemám o tom, že tento rozvrh lidského života je zcela realistický, žádné vážnější pochybnosti. Naopak mám značné pochybnosti o hodnotě i budoucnosti společnosti, která má tendence právě ty nejvyšší možnosti lidského bytí zanedbávat, zatajovat či zlehčovat; a přiznávám, že mě v dnešním světě upřímně děsí legie bytostí, které vznášejí nárok na „vedení“ těch „méně pokročilých“, aniž by k tomu měly jakékoli předpoklady či sebemenší kvalifikaci. Tato mocenská černá magie (což říkám bez nadsázky) představuje nestvůrnou parodii toho nejvyššího, co může lidské bytí nabídnout, a obávám se, že důsledky, které má pro všechny zúčastněné – a nejvíc právě pro falešné samozvané „mistry“ – mohou být, obávám se, poměrně dost závažné a nepříliš pozitivní. 

Mýtus a symbol návratu

Je patrné, že výše uvedené schéma vychází z prapůvodního „mýtu“ o vyzařování člověka i světa z „duchovního Slunce“ božství a o jejich opětovném návratu k Němu. Lidské bytí, jímž zprvu a většinou jsme, je ztracené v labyrintu světa, a jedním ze smrtelných hříchů sekularizované společnosti je, že si vinou mimořádně nejapného sdíleného obrazu světa a lidského života v něm zpravidla neuvědomuje nic víc než jen vnější oblasti; v nich se toho nenajde o mnoho víc než jen strast a bolest, případně příslovečný pláč a skřípění zubů. Masové přehlušování tohoto utrpení otupujícím konzumem a ustavičným rozptylováním přivedlo tuto planetu k zpustošení a pozemské lidstvo na pokraj záhuby. Práce s jednotlivými oblastmi směrem od první k poslední zhruba odpovídá tradičnímu mystickému výstupu, přičemž lze chápat snahu o zkrocení běsů zuřících v prvních třech oblastech jako dílo „očišťování“, přechod mezi třetí a poslední oblastí jako dílo „osvícení“, a konečně stabilizaci v oblasti poslední jako dílo „završení“.

Pokud bychom si představili horizontálu lidského bytí jako „dění“ a vertikálu jako „bdění“, mohli bychom postup těmito oblastmi ve směru k hlubší niternosti chápat jako více či méně postupné probouzení. Samozřejmě to neznamená, že by se snad s otevřením „hlubší“ dimenze lidského bytí ztrácelo to, co je blíže povrchu či vnějšku; ve všech těchto oblastech jsme ustavičně přítomni zároveň, jen s větší či menší mírou uvědomování. Nicméně podle všeho platí, že se stabilizací v oblasti poslední, kterou bychom mohli nazvat oblastí „ducha“, začínají rozpouštět oblasti ostatní, nakolik jsou poznamenány nečistotami a nedokonalostí, přičemž v krajních případech dokonalé duchovní realizace dochází k rozpuštění dokonce i vnější, tělesné dimenze takto realizovaného světce v záři a žáru posvátné gnóze, absolutního bdění Svatého, buď požehnán.

Nástrahy

Na cestě ke zvládnutí uvedených oblastí či vrstev lidské bytosti – tedy k reintegraci a návratu k prvotnímu božskému postavení lidské bytosti – je třeba počítat s mnoha nástrahami a protivenstvími. To platí vždy, ale v našem moderním světě, který bychom mohli chápat i jako podivný pokus lidských bytostí zbavit se nikoli snad jen náboženství, ale především tradiční disciplíny kontemplativního života, to platí víc než kdy dříve. Je proto třeba počítat s velmi přirozeným – třebaže ve skutečnosti vlastně zcela protipřirozeným – sklonem uvedeným (i dalším) pokušením podléhat, a to nejen u druhých, ale především u sebe. V následujícím se několika z nich budeme stručně zabývat, a to především s ohledem na poněkud ošidné téma duchovní hierarchie.

Poněkud zrádná může být skutečnost, že mezi uvedenými oblastmi skutečně existuje hierarchický vztah – zdá se mi, že problémy tohoto typu vyplývají ani ne tak z věci samé jako spíše z toho, že duše formované sekulární a „demokratickou“, ale spíše by se dalo říci konzumní, společností – vzdor všem jejím relativním výhodám oproti stávajícím, vesměs ještě mnohem horším alternativám – obecně vzato s fenoménem hierarchie neumějí příliš dobře zacházet. Stabilní zakotvení v oblasti blíže „středu“ vede k dosažení jisté suverenity v oblastech „nižších“ – a dokonalá duchovní realizace, kdy se podaří latentně v každém živém jsoucnu přítomnou jiskru božství rozdmýchat v plamen, stravující vše podmíněné včetně těla praktikujícího, je skutečně spjatá, jak dosvědčují životopisy mnohých světců, s podivuhodnou schopností ovládat nejen sebe, ale i jevy vnějšího světa. Ošidná – a zcela pochopitelná – je rovněž tendence k tomu, uniknout v případě nezdařené existence ze strastných „nižších“ oblastí do fikce oblastí „vyšších“; patrně nejrozšířenější formou toho je tzv. „duchovní objížďka“ (spiritual bypassing), kdy se z trosek zkrachovalé světské existence pozvedá přízrak falešného mistra, stiženého psychickou inflací. Vědomí, že teprve reálné suverénní zvládání „nižších“ oblastí spojené se soucitnou a nesobeckou aktivitou je prubířským kamenem stabilizace v oblastech blíže středu, může před pokušením duchovní pýchy do jisté míry chránit – a zároveň může sloužit jako cenný nástroj rozpoznávání duchů. Obecně mám za to, že je velmi záhodno brát samozvané „mistry“ či „zasvěcence“, v jejichž konkrétní existenci se kvality, jejichž ztělesněním by v souladu se vznášeným nárokem měli být, příliš neprojevují, se značnou rezervou.

Dalším ošidným rysem hierarchické povahy lidského bytí je to, co bychom mohli nazvat svodem k duchovní pýše. I při autentickém dosažení kterékoli „vyšší“ úrovně, které bez výjimky (pokud skutečně je autentické) bývá vykoupeno značným úsilím, se může vzhledem k tomu, jak značnou měrou je lidské bytí prostoupeno právě sklonem k pýše, objevit tendence dívat se na ty, kdo (možná) ještě vědomě nedosáhli dané úrovně, poněkud pohrdavě – případně závidět těm, kdo se snad dostali „výš“. Jako nejlepší protilék na tento zahanbující sklon se mi jeví rozpoznání, že všechny úrovně jsou aktuálně přítomné ve všech bytostech: všechny cítící bytosti v sobě jako takové koneckonců nesou božskou jiskru, a jako takové si zasluhují úctu. Ostatně důstojnost a sebeúcta, které jsou spojené s vědomím božské přítomnosti ve vlastním nitru, jsou nejlepším protilékem na tendenci srovnávat se s druhými.

Další komplikace spojená s hierarchičností spočívá v tom, že každá „nižší“ úroveň může předstírat – a často se o to trýznivě snaží –, že je ve skutečnosti tou „vyšší“. „Kolektivní nevědomí“, jak je velmi často patrné u Junga (a ještě více u některých jeho epigonů), zhusta napodobuje autentickou gnózi – odtud nejapné přesvědčení některých psychoterapeutů, že „vlastně“ vykonávají alchymické „velké dílo“ (nebo že adept Díla vlastně dělá totéž, co oni) a podobně. Ale i čistě osobní balast druhé oblasti umí předstírat, že v sobě zahrnuje oblast třetí (i poslední) – sám Freud uměl „náboženství“ redukovat na čistě osobní neurózu a skurilní psychologizující „výklady“ uměleckých děl jsou mnohem známější, než by si zasloužily. Pokud tímto směrem dojdeme až nakonec, stane se ze všeho lidského čistě věc adaptace na podmínky vnějšího světa, což je věru neradostná perspektiva, která se dnes bohužel zpravidla (a se všemi předvídatelnými důsledky) pokládá za jediné možné stanovisko „zdravého rozumu“.

Dnešní komerční esoterika spolu se spíše úpadkovými formami psychoterapie z velké části parazituje na existenci zoufale zanedbané „třetí“ oblasti. Tu v tradičních lidských kulturách zaplňuje náboženství, které zároveň prostupuje i první dvě oblasti natolik, že se v podstatě nemají jak osamostatnit. To skýtá příslušníkům takových kultur míru integrity, o níž si my, prostí dekadentní obyvatelé temného věku, můžeme nechat jen zdát. Mám za to, že prekérní situaci bytostí žijících v usilovně blikajících troskách někdejšího lidského světa lze mírně zlepšit alespoň tím, že budeme ke konkrétním problémům, s nimiž se nutně setkáváme, přistupovat v souvislosti oblastí, do nichž náležejí, a budeme se je snažit zlepšit pomocí nástrojů, které jim příslušejí. Není myslím třeba příliš zdůrazňovat, že za cíl hodný lidského života pokládám dosažení duchovní realizace; a mám rovněž za to, že tohoto cíle nelze dosáhnout únikem z méně povznášejících oblastí našeho bytí. Pro bytosti zrozené na tomto světě vede cesta do věčnosti pozemským prachem a kamením. 

 

 

 

   


Žádné komentáře:

Okomentovat