Před několika měsíci jsem si tohle po několika letech nesoustavných ruminací zkusil formulovat. V podstatě se jedná o pokus identifikovat různé vrstvy lidské bytosti od oblasti vykonávání vnější existence až po oblast duchovního jádra a v souvislosti s tím navrhnout různé způsoby péče o tyto jednotlivé aspekty lidského bytí, což sice může znít trochu abstraktně, ale ve skutečnosti je to otázka velmi praktická, kolem které, mám dojem, v současné době panuje takřka beznadějný zmatek.
Od té doby jsem na tomhle tématu udělal ještě nějakou práci (a pokračuju v ní) a dál jdu trochu jinudy, než kam ukazuje tento text (pozdější, i když ještě pořád ne definitivní rozvinutí bude doufejme možné najít v letošním sborníku Logos), takže tohle berte spíš jako první pokus si něco pojmenovat než jako moje poslední slovo k tématu. Z téhle úvahy mám sice především ten dojem, že je bolestně nedostatečná, ale přece jen si říkám, že se třeba někomu bude hodit i tenhle polotovar. Hodně štěstí při čtení, případně i při aplikaci.
Osobnost, přirozenost, duše a duch
Různé úrovně lidského bytí v souvislosti
s duchovní praxí v dnešním světě
V posledních
letech jsem z důvodů, které snad do jisté míry vysvitnou z následujícího,
začal cítit potřebu formulovat si alespoň pro vlastní potřebu cosi na způsob
plánu či rozvrhu lidského bytí, a to především s ohledem na duchovní praxi
vykonávanou v dnešním světě. V poslední době jsem se trochu víc
začetl do C. G. Junga, takže si ve své interpretaci do jisté míry půjčuji jeho
terminologii; beru ji nicméně spíš jako (obecně sdílený) nástroj dorozumění,
než že bych se podle ní orientoval. Následující bych si netroufal označit jako
teorii; spíše se jedná o letmý pokus říct v dnešní situaci a dnešním
jazykem několik věcí, které se mi osvědčily a pokládám je za vcelku triviální, nicméně
mě trochu překvapuje, že podle všeho nejsou obecně lépe známé.
Čtyři oblasti či vrstvy lidského bytí
Lidské bytí zkusmo a orientačně dělím na několik vrstev, a
to od vrstvy nejvíce vnější a nejhlouběji vykloněné do materiálního světa až po
samotné nesmrtelné jádro, z nějž celé lidské bytí vyzařuje a vyvěrá.
Jednotlivé oblasti se samozřejmě vzájemně prostupují (jejich vztah bych označil
jako perichoretický), překrývají se a vzájemně v sobě přebývají – jinak řečeno:
lidské bytí tvoří především nedílný celek –, nicméně se mi pro potřeby lepšího
zvládnutí úkolů příslušejícím každé z nich prostředky pro ni
nejvhodnějšími zdá užitečné namísto jejich předčasné syntézy nebo chaotické beztvárnosti
alespoň trochu rozlišovat. Jedná se v podstatě o aplikaci tradiční devízy solve et coagula: k celistvosti lze
v některých případech nejlépe dospět cestou rozlišování a následné
syntézy, která je (samozřejmě) především zahlédnutím předchůdné, prvotní jednoty.
Podotýkám, že dělit i znovu spojovat lze rozličnými způsoby (pokud první
odpovídá druhému); a měřítkem toho, jestli je v daných okolnostech (k nimž
patří i stav recipienta) ten či onen způsob dělení a spojování patřičný, je
v tomto případě právě dosažení celistvosti.
První vrstva
První vrstvu či oblast
bychom mohli nazvat obstarávání či
zvládání vnějšího světa. Lidské bytí v tomto modu se zaměřuje navenek:
jedná se o každodennost mezi druhými lidmi a materiálními jsoucny. Způsob, jak
tuto oblast zvládat, je prostý výkon vlastní konečné existence. V ní se
hraje v podstatě o (v reálném světě a reálných interakcích se
odehrávající) vztahy s výchozí i aktuální rodinou, o práci, bydlení a
ekonomickou situaci, přátelské a milostné vztahy, volnočasové aktivity a
životní styl (včetně elementárních návyků typu péče o zdraví a tělo včetně
vhodné diety a patřičné uměřenosti ve vztahu k návykovým látkám a dalším
zlozvykům). Zvládnutí této oblasti se projevuje tím, že její výše uvedené
dimenze (jejichž soupis není vyčerpávající, ale pro orientaci myslím celkem
stačí) takříkajíc „fungují“, ne snad dokonale, ale alespoň tak, aby to vedlo
spíše ke spokojenosti a pocitu zdařilého a uspokojivého života než k chronické
frustraci. U C. G. Junga jde o oblast „persony“. Uspokojivé zvládnutí této
oblasti lze v podstatě ztotožnit se zdařilou socializací a dosažením
alespoň vnějškové dospělosti a samostatnosti.
Druhá vrstva
Druhá vrstva či oblast
by se dala označit třeba jako individuální
psychika: v podstatě jde na
první pohled o interiorizaci významných vztahů se světem a druhými lidmi.
Samozřejmě se jedná v první řadě o zvnitřnělé vztahy s rodiči a
blízkými pečujícími osobami v dětství, ale tuto oblast samozřejmě nelze
takto striktně omezit: jde o mnohdy nepřehledný spletenec vnitřních zvykových
tendencí, komplexů, obav a nadějí, plánů, tužeb i úzkostí atd. atd.; podstatné
je, že se jedná o oblast vnitřní a individuální. Touto oblastí se zabývá
standardní psychoterapie. Její zvládnutí v podstatě odpovídá stavu, kdy své
vztahy se světem prožíváme věcně a bez nadměrného napětí, které nenáleží do
aktuální situace (tj. „neodehráváme“ v konkrétních životních situacích
zvykové tendence a emoce, které nepatří do nich, ale do minulosti, která
s nimi spíše nesouvisí). U C. G. Junga se zhruba řečeno jedná o oblast
osobního nevědomí. Je na místě podotknout, že třebaže na první pohled vypadá tato oblast jako zvnitřnění oblasti
předchozí, v hlubším smyslu – a po mém soudu blíže realitě – je tato
oblast manifestací aktuálního stavu oblastí „vyšších“ – a vnější „osud“ je
spíše jejím vyzářením než její příčinou.
Třetí vrstva
Třetí vrstva či oblast by se dala nazvat kolektivní nevědomí,
nicméně dával bych vlastně přednost tomu, nazývat ji oblastí kultury, vzdělání a náboženského přesvědčení. Na jejím
vnějším okraji, blíže světu „venku“, začínají vnitřním zpracováváním
individuálních vztahů a zkušeností prostupovat kolektivně sdílené metafory a symboly – je to oblast, ve které
konkrétní životní zkušenosti začínáme prožívat a interpretovat jako případy a
konkrétní manifestace obecně sdílených témat a motivů, které v moderním
světě předává kolektivní paměť kultury, což je funkce, kterou tradičně
spravovalo náboženství. Ve „vnitřní“ či hlubší části této oblasti naopak
přichází ke slovu samotné náboženství, které nabízí prostřednictvím náboženské
symboliky spojení mezi kulturně sdílenými metaforami, tématy a obrazy a tím, co
bychom mohli nazvat „obraz boha“ nebo „bytostné Já“. U C. G. Junga se
v této oblasti odehrává samotný proces „individuace“ a setkáváme se zde
mj. i s tím, čemu říká „archetypy“, tj. se stínem (nakolik je
„kolektivní“), animem/animou, „moudrým starcem“ – a na konci této oblasti i se
zmíněným „bytostným Já“, které se zde může
manifestovat na způsob charakteristické kvaternity či mandaly, pojímané jako vnitřní obraz (nikoli jako forma vědomí, jak se někdy manifestuje
v oblasti poslední). Na tuto
oblast se zaměřuje jungovská psychologie, ale mám za to, že skutečně zdravým
způsobem její integrace je spíše exoterní náboženství a vzdělání. Exoterním náboženstvím
mám na mysli příslušnost k organizovaným náboženským společenstvím s liturgií,
spiritualitou a explicitně formulovaným souborem přesvědčení o světě, lidském
životě a tak či onak koncipované transcendenci a smyslu existence. Vzděláním
myslím obeznámenost s významnými díly umění a kultury, která zpřístupňují
metafory, symboly a obrazy, jimiž můžeme své individuální zkušenosti vtisknout
obecnou formu a tím ji učinit součástí kolektivní moudrosti lidstva. Zdá se mi,
že známkou „zvládnutí“ této oblasti je schopnost vytěžit z osobních
zkušeností obecnější náhledy, které umožňují díky tomu, že jsou zakotveny
v kolektivní tradované moudrosti, relativně suverénní (a zároveň samozřejmě laskavou, ohleduplnou a soucítěním
prostoupenou) orientaci ve sdíleném světě a otevírají cestu k vnitřní
zralosti – řekněme moudrosti, která
je v této oblasti konečná, ale
zároveň se prostřednictvím exoterního náboženství otevírá ve víře a naději
nekonečnu: transcendenci. Jde rovněž o oblast působení mnohoznačného „daimóna“ (v
hillmanovském smyslu) coby esence charakteru jednotlivce. V těchto místech,
na vnitřní hranici této oblasti, rovněž
končí vše, co by se dalo označit jako „zlo“ nebo „nedokonalost“, protože
s hranicemi oblasti konečnosti ustává i „privatio boni“ (což je zcela
odpovídající definice zla, kterou C. G. Jung z důvodů, které jsou pro mě
záhadou, nedokázal pochopit).
Tady po mém soudu nastává důležitý přechod. Až dosud byla
řeč o lidském bytí jako konečném: všechny výše uvedené oblasti jsou
pomíjivé a smrtelné. Domnívám se, že z individuality, nakolik se omezuje na výše uvedené, po smrti nezbývá v podstatě nic. Všechny vztahy s vnějším
světem i jejich interiorizace, všechny výdobytky kultury, a koneckonců i
všechny konečné formy absolutní pravdy, nakolik přebývají v duši
smrtelníků, pominou – s velkou pravděpodobností z nich zůstává cosi
jako energie „karmy“, tj. stávají se příčinami budoucích událostí a semeny
budoucích situací, nicméně o individuální
identitě za hranicí smrti se v souvislosti s těmito oblastmi s největší
pravděpodobností příliš hovořit nedá. Proto zde vládne i celkem pochopitelná
úzkost a do jisté míry možná oprávněná obava z úplné anihilace.
V prvních třech oblastech nemá smysl hledat ani štěstí – natožpak
„Království nebeské“ (tolik k „individuaci“ jako „cestě ke spáse“).
Za relativně důležité pokládám, že za poslední výspu třetí
oblasti, která v sobě do značné míry shrnuje oblasti předcházející, lze
pokládat oblast astrologických sil, zvláště
jak jsou patrné prostřednictvím nativního horoskopu. Právě nativní horoskop je
tím, co s sebou (vědomě či bezděky) neseme celý život od prvního do
posledního dechu; během tohoto života je sám o sobě (coby momentka konstelace nebeských sil v okamžiku prvního dechu) neměnný
a představuje potenciál, který svou existencí ve výše uvedených oblastech více
či méně zdařile uskutečňujeme, ale také svého druhu vězení, v němž
v průběhu celého života, pokud nedojde k „zázračnému“ působení
z vyšších oblastí, o nichž bude řeč, vězíme. Nativní horoskop je zároveň nebesy, která se klenou nad individuální
existencí, jak o ní zatím byla řeč (a na způsob „vnitřního nebe“ tvoří jejich
základ a celkový rozvrh), a trůnem či mandalou, na níž spočívá nesmrtelná
esence individuality, věčná forma, která je paprskem božství. Obrazně řečeno se
v těchto místech střed „mandaly“ bytostného Já ukazuje jako brána do nekonečného
prostoru posvátné gnóze (a vnitřní obraz
mandaly se zde mění ve formu vědomí).
S ohledem na zmíněný přechod neoznačujeme následující
oblast jako „čtvrtou“, nýbrž jako „poslední“ – a s ohledem na směr
kauzality i hierarchické postavení jednotlivých oblastí je zde zcela na místě
zaslechnout narážku na proslulé evangelní výroky ohledně pořadí.
Poslední oblast
Poslední oblast (spíše
jádro než vrstva) by se samozřejmě dala složitě dělit – existuje dlouhá řada
systémů, které se o to pokoušejí – ale pro potřeby tohoto zcela obecného textu
stačí konstatovat, že se jedná o oblast „božské jiskry“ v jádru
jednotlivého živého jsoucna, která je zřídlem jeho bytí a života a zdrojem
světla jeho vědomí. Lze zde rozlišit přinejmenším dvojí aspekt, totiž oblast
formy a oblast bez formy; v první z nich se jedná o řekněme
theurgickou praxi s podobami božstev či božských sil, ve druhé z nich
jde o „prázdnou“ neduální kontemplaci či dosažení nejzazší Jednoty, v níž
se rozdíl mezi „individuální“ jiskrou božství a božstvím samotným rozpoznává
jako v konečném důsledku iluzorní. Péče o tuto oblast se odehrává na
způsob duchovní praxe
v souvislosti esoterní náboženské
tradice a je velmi obtížné, ne-li nemožné, s ní být ve skutečném kontaktu
jinak než pod vedením kvalifikovaného mistra, kterému se podařilo střed svého
bytí stabilizovat ve Věčnosti – a tak se stát jejím ztělesněním v čase. Právě
tato oblast, z níž jako ze skrytého jádra vyvěrá celá existence kteréhokoli
živého jsoucna, a která zároveň celou tuto existenci zahrnuje a objímá, je
věčná, a jako taková je prostá strasti a úzkosti. Její „zvládnutí“, nakolik se
o tom dá vůbec hovořit, znamená dosažení stabilního, nijak a ničím
nepřerušovaného stavu posvátné gnóze (tedy stavu neduální kontemplace), a
v podstatě znamená, pokud se je podaří manifestovat i ve vnějších
oblastech, dosažení úrovně „dokonalého člověka“. Osobně se domnívám, že toto
směřování není samoúčelné, ale jeho logickým vyústěním je služba trpícím
bytostem, které bloudí v padlém světě či koloběhu přerozování.
„Transpersonální aktivita“, o níž jsem mnohé napsal jinde, v pravém slova
smyslu znamená právě stav, kdy díky dokonalé stabilizaci posvátné gnóze paprsky
božské lásky či soucítění vyzařují skrze
osobnost, která se tak stává nástrojem božství, a přinášejí požehnání všem
bytostem, zvláště těm, kdo mají s tím, kdo dosáhl této úrovně realizace,
jakékoli spojení. Toto požehnání může mít čistě duchovní, neviditelnou podobu,
ale také formu zcela konkrétní soucitné aktivity; nejvyšší formou tohoto
požehnání je, nakolik to jsem s to posoudit, nauka, kterou mistr předává svým žákům, aby mohli dospět stejně
jako on k dokonalé duchovní realizaci a přinášet požehnání zase dalším. Podotýkám,
že aktivitu, která nevychází ze stabilizace stavu posvátné gnóze a nevyvěrá
z dokonalé vnitřní neochvějnosti toho, kdo v hloubi své bytosti
dokonale splynul s božstvím, po mém soudu nelze označit jako
transpersonální; a pokud se snad za takovou pokládá, jedná se o fantazii, která
je v lepším případě pouze jalová, v horším případě vysloveně zhoubná.
Rád bych zdůraznil, že tohle píšu jako člověk, který je od
takové úrovně duchovní realizace vzdor snaze dosud velmi vzdálený. Nicméně jsem
na vlastní oči viděl několik mistrů, kteří z této úrovně hovořili, a zažil
jsem účinky jejich soucitné aktivity, takže nemám o tom, že tento rozvrh
lidského života je zcela realistický, žádné vážnější pochybnosti. Naopak mám
značné pochybnosti o hodnotě i budoucnosti společnosti, která má tendence právě
ty nejvyšší možnosti lidského bytí zanedbávat, zatajovat či zlehčovat; a
přiznávám, že mě v dnešním světě upřímně děsí legie bytostí, které
vznášejí nárok na „vedení“ těch „méně pokročilých“, aniž by k tomu měly jakékoli předpoklady či sebemenší kvalifikaci. Tato mocenská černá magie (což
říkám bez nadsázky) představuje nestvůrnou parodii toho nejvyššího, co může
lidské bytí nabídnout, a obávám se, že důsledky, které má pro všechny
zúčastněné – a nejvíc právě pro falešné samozvané „mistry“ – mohou být, obávám
se, poměrně dost závažné a nepříliš pozitivní.
Mýtus a symbol návratu
Je patrné, že výše uvedené schéma vychází
z prapůvodního „mýtu“ o vyzařování člověka i světa z „duchovního
Slunce“ božství a o jejich opětovném návratu k Němu. Lidské bytí, jímž zprvu a
většinou jsme, je ztracené v labyrintu světa, a jedním ze smrtelných
hříchů sekularizované společnosti je, že si vinou mimořádně nejapného sdíleného
obrazu světa a lidského života v něm zpravidla neuvědomuje nic víc než jen
vnější oblasti; v nich se toho
nenajde o mnoho víc než jen strast a bolest, případně příslovečný pláč a
skřípění zubů. Masové přehlušování tohoto utrpení otupujícím konzumem a
ustavičným rozptylováním přivedlo tuto planetu k zpustošení a pozemské
lidstvo na pokraj záhuby. Práce s jednotlivými oblastmi směrem od první
k poslední zhruba odpovídá tradičnímu mystickému výstupu, přičemž lze
chápat snahu o zkrocení běsů zuřících v prvních třech oblastech jako dílo
„očišťování“, přechod mezi třetí a poslední oblastí jako dílo „osvícení“, a
konečně stabilizaci v oblasti poslední jako dílo „završení“.
Pokud bychom si představili horizontálu lidského bytí jako
„dění“ a vertikálu jako „bdění“, mohli bychom postup těmito oblastmi ve směru
k hlubší niternosti chápat jako více či méně postupné probouzení. Samozřejmě to neznamená, že by se snad s otevřením
„hlubší“ dimenze lidského bytí ztrácelo to, co je blíže povrchu či vnějšku; ve všech těchto oblastech jsme ustavičně přítomni zároveň, jen
s větší či menší mírou uvědomování.
Nicméně podle všeho platí, že se stabilizací v oblasti poslední, kterou
bychom mohli nazvat oblastí „ducha“, začínají rozpouštět oblasti ostatní, nakolik
jsou poznamenány nečistotami a nedokonalostí, přičemž v krajních případech
dokonalé duchovní realizace dochází k rozpuštění dokonce i vnější, tělesné
dimenze takto realizovaného světce v záři a žáru posvátné gnóze, absolutního
bdění Svatého, buď požehnán.
Nástrahy
Na cestě ke zvládnutí uvedených oblastí či vrstev lidské
bytosti – tedy k reintegraci a návratu k prvotnímu božskému postavení
lidské bytosti – je třeba počítat s mnoha nástrahami a protivenstvími. To
platí vždy, ale v našem moderním světě, který bychom mohli chápat
i jako podivný pokus lidských bytostí zbavit se nikoli snad jen náboženství,
ale především tradiční disciplíny kontemplativního života, to platí víc než kdy
dříve. Je proto třeba počítat s velmi přirozeným – třebaže ve skutečnosti
vlastně zcela protipřirozeným –
sklonem uvedeným (i dalším) pokušením podléhat, a to nejen u druhých, ale
především u sebe. V následujícím se několika z nich budeme stručně
zabývat, a to především s ohledem na poněkud ošidné téma duchovní
hierarchie.
Poněkud zrádná může být skutečnost, že mezi uvedenými
oblastmi skutečně existuje hierarchický
vztah – zdá se mi, že problémy tohoto typu vyplývají ani ne tak z věci
samé jako spíše z toho, že duše formované sekulární a „demokratickou“, ale
spíše by se dalo říci konzumní, společností – vzdor všem jejím relativním
výhodám oproti stávajícím, vesměs ještě mnohem horším alternativám – obecně
vzato s fenoménem hierarchie neumějí příliš dobře zacházet. Stabilní
zakotvení v oblasti blíže „středu“ vede k dosažení jisté suverenity
v oblastech „nižších“ – a dokonalá duchovní realizace, kdy se podaří
latentně v každém živém jsoucnu přítomnou jiskru božství rozdmýchat
v plamen, stravující vše podmíněné včetně těla praktikujícího, je skutečně
spjatá, jak dosvědčují životopisy mnohých světců, s podivuhodnou
schopností ovládat nejen sebe, ale i jevy vnějšího světa. Ošidná – a zcela
pochopitelná – je rovněž tendence k tomu, uniknout v případě
nezdařené existence ze strastných „nižších“ oblastí do fikce oblastí „vyšších“; patrně nejrozšířenější formou toho je tzv.
„duchovní objížďka“ (spiritual bypassing), kdy se z trosek zkrachovalé
světské existence pozvedá přízrak falešného mistra, stiženého psychickou
inflací. Vědomí, že teprve reálné suverénní
zvládání „nižších“ oblastí spojené se soucitnou
a nesobeckou aktivitou je prubířským kamenem stabilizace v oblastech blíže
středu, může před pokušením duchovní pýchy do jisté míry chránit – a zároveň
může sloužit jako cenný nástroj rozpoznávání duchů. Obecně mám za to, že je
velmi záhodno brát samozvané „mistry“ či „zasvěcence“, v jejichž konkrétní
existenci se kvality, jejichž ztělesněním by v souladu se vznášeným
nárokem měli být, příliš neprojevují, se značnou rezervou.
Dalším ošidným rysem hierarchické povahy lidského bytí je
to, co bychom mohli nazvat svodem k duchovní pýše. I při autentickém dosažení
kterékoli „vyšší“ úrovně, které bez výjimky (pokud skutečně je autentické) bývá
vykoupeno značným úsilím, se může vzhledem k tomu, jak značnou měrou je
lidské bytí prostoupeno právě sklonem k pýše, objevit tendence dívat se na
ty, kdo (možná) ještě vědomě nedosáhli
dané úrovně, poněkud pohrdavě – případně závidět těm, kdo se snad dostali „výš“.
Jako nejlepší protilék na tento zahanbující sklon se mi jeví rozpoznání, že
všechny úrovně jsou aktuálně přítomné ve všech bytostech: všechny cítící
bytosti v sobě jako takové koneckonců nesou božskou jiskru, a jako takové
si zasluhují úctu. Ostatně důstojnost a sebeúcta, které jsou spojené
s vědomím božské přítomnosti ve vlastním nitru, jsou nejlepším protilékem
na tendenci srovnávat se s druhými.
Další komplikace spojená s hierarchičností spočívá
v tom, že každá „nižší“ úroveň může předstírat – a často se o to trýznivě snaží –, že je ve skutečnosti tou „vyšší“. „Kolektivní nevědomí“, jak je velmi
často patrné u Junga (a ještě více u některých jeho epigonů), zhusta napodobuje
autentickou gnózi – odtud nejapné přesvědčení některých psychoterapeutů, že
„vlastně“ vykonávají alchymické „velké dílo“ (nebo že adept Díla vlastně dělá
totéž, co oni) a podobně. Ale i čistě osobní balast druhé oblasti umí
předstírat, že v sobě zahrnuje oblast třetí (i poslední) – sám Freud uměl
„náboženství“ redukovat na čistě osobní neurózu a skurilní psychologizující
„výklady“ uměleckých děl jsou mnohem známější, než by si zasloužily. Pokud
tímto směrem dojdeme až nakonec, stane se ze všeho lidského čistě věc adaptace
na podmínky vnějšího světa, což je věru neradostná perspektiva, která se dnes
bohužel zpravidla (a se všemi předvídatelnými důsledky) pokládá za jediné možné
stanovisko „zdravého rozumu“.
Dnešní komerční esoterika spolu se spíše úpadkovými formami
psychoterapie z velké části parazituje na existenci zoufale zanedbané
„třetí“ oblasti. Tu v tradičních lidských kulturách zaplňuje náboženství,
které zároveň prostupuje i první dvě oblasti natolik, že se v podstatě
nemají jak osamostatnit. To skýtá příslušníkům takových kultur míru integrity,
o níž si my, prostí dekadentní obyvatelé temného věku, můžeme nechat jen zdát.
Mám za to, že prekérní situaci bytostí žijících v usilovně blikajících
troskách někdejšího lidského světa lze mírně zlepšit alespoň tím, že budeme ke
konkrétním problémům, s nimiž se nutně setkáváme, přistupovat v souvislosti oblastí, do nichž
náležejí, a budeme se je snažit zlepšit
pomocí nástrojů, které jim příslušejí. Není myslím třeba příliš zdůrazňovat,
že za cíl hodný lidského života pokládám dosažení duchovní realizace; a mám
rovněž za to, že tohoto cíle nelze dosáhnout
únikem z méně povznášejících oblastí našeho bytí. Pro bytosti zrozené na
tomto světě vede cesta do věčnosti pozemským prachem a kamením.
Žádné komentáře:
Okomentovat