Před nedávnem vyšel
můj překlad knihy Jamese Hillmana Válka a její strašlivá láska (Malvern 2025) a při té příležitosti se mi
přihodilo, že si mě pozvali do Českého rozhlasu, abych o ní něco řekl. Otázky k rozhovoru
jsem dostal předem a nebyly vlastně nijak jednoduché, takže jsem strávil nějaký
čas celkem poctivou přípravou. Rozhovor trval asi deset minut a mnoho se toho v něm
o Hillmanovi ani o knize říct vlastně nedalo, ale když už jsem si ty poznámky
udělal, napsal jsem si na jejich základě aspoň tohle stručné zamyšlení. Je to
spíš nesoustavný brainstorming než pořádný text, ale třeba se to někomu bude
hodit. Mám rozpracované ještě nějaké hillmanovské texty, které časem asi vyjdou
tiskem, tohle berte jen jako hrst příležitostných a spíše nezávazných poznámek.
James Hillman, Válka a její strašlivá láska (nesoustavné
poznámky)
Hillmanova interpretace fenoménu války: zdroje a východiska
Hillman jako psycholog vychází – ačkoli to v knize Válka a její strašlivá láska výslovně
nerozvádí – především z odkazu C. G. Junga a H. Corbina, na jejichž základě především vybudoval svou „archetypovou
psychologii“. Oba autory přitom Hillman čte velmi kreativně a
do značné míry jejich odkaz modifikuje. V případě C. G. Junga můžeme
pokládat za zvláště významné, že ruší jeho „psychologický monoteismus“ – tedy „heroické“
dobrodružství individuace ve smyslu jednosměrného putování k vnitřní
integritě a celistvosti, kterou symbolizuje archetyp bytostného Já. Zavádí
místo něj „psychologický polyteismus“: duše je u něj radikální pluralita obrazů
a svébytných dramatických postav, jíž máme sloužit i v jejích
patologických projevech, ne se ji snažit násilím „uzdravit“ a potlačovat její autentické
projevy. Hillmanova modifikace odkazu H. Corbina je neméně zásadní: zatímco u
Corbina je „mundus imaginalis“ (pojem, s nímž Hillman často pracuje) mezokosmem,
místem živých idejí-andělů, spojujícím běžnou realitu s božstvím, u
Hillmana se jedná o svébytný prostor duševních obrazů, které neodkazují jinam
než k sobě samým. Jung se k hillmanovské archetypové psychologii už
nemohl vyjádřit, Corbin byl vůči němu velmi rezervovaný (v soukromí ho podle hodnověrného
svědectví velmi důrazně odmítnul, v publikovaných textech varoval, aniž by
Hillmana uvedl jmenovitě, před psychologizujícím zneužíváním odkazu súfíjských
mistrů, z nichž vycházel).
Vedle této dvojice základních myslitelů Hillman navazuje na celou
řadu dalších autorů – od Hérakleita nebo Plótína přes renesanční filosofy (Ficino),
evropské romantiky
a Nietzscheho,
až po moderní a postmoderní autory, které cituje i zde (například Lévinas,
Foucault).
Dalším důležitým východiskem je pro něj vždy mytologie,
především řecká, kterou chápe jako optimální jazyk pro vyjádření archetypických
sil – v tomto případě především boha Aréa (Marta). V předmětné knize navíc Hillman
doplňuje své obvyklé zdroje o literaturu o vojenství, historické studie
a svědectví
samotných vojáků – dopisy, deníky, vzpomínky atd.
Nejdůležitějším východiskem však pro něj zůstává vždy samotný
fenomén – v tomto případě válka. Hillman k ní přistupuje
podobně jako k „symptomu“ v psychoterapii – nesnaží se o heroickou interpretaci
zaměřenou na to, válku vysvětlit, vyléčit, nebo najít jakési konečné řešení
boje proti ní, ale chce ji nechat plně projevit, promluvit jejím vlastním hlasem, porozumět
jí zevnitř, skrze její vlastní obrazy, vášně a logiku. Nechce válku „překonat“,
ale porozumět
jejímu smyslu pro duši a v ní – a tím možná redukovat tendenci
k jejímu doslovnému odehrávání.
To se odráží i ve formě jeho úvah: Hillman nenabízí jednoduchou
či jednoznačnou tezi ani lineární výklad, který by směřoval
k jednoznačnému závěru nebo řešení. Místo toho se jeho uvažování ubírá
cestami samotné duše: jeho přemítání je záměrně meandrovité, labyrintické,
spíš meditativní než analytické. Stejně jako se duše pohybuje v kruzích a
v návratech a její hlas zaznívá z obrazů a jejich transformací, tak i on
nechává válku, aby odhalovala sebe samu v celé své mnohoznačnosti – abychom jí
mohli věnovat skutečnou pozornost a nespěchali k jednoznačným (zpravidla
chybným) závěrům.
Válka: její charakteristiky a vztah k náboženství
Hillman ve čtyřech kapitolách medituje o hlavních aspektech
fenoménu války. Proti obvyklému pojetí, kdy chápeme mír jako běžný stav a válku
jako výjimku, Hillman navrhuje dívat se na věc opačně: válka je v dějinách
lidstva vlastně normální stav, který
je přerušovaný obdobími míru – a právě vytěsňování války v době míru
nejvíce plodí další války. Dále předestírá hrůzné panoptikum drastických
válečných obrazů, které ilustrují, že je válka nelidská – Hillman však chce prostřednictvím těchto otřesných obrazů
dospět až k náhledu, že je válka ne-lidská ještě v dalším smyslu: je
nesena archetypickými mocnostmi, božstvy. A jako taková je válka – zvláště díky
sepětí Aréa a Afrodité – rovněž vznešená;
je to svébytný estetický fenomén, a právě pozornost věnovaná její dnes
zanedbávané estetické stránce může pomáhat jejímu zmírnění.
Celá kniha končí čtvrtou kapitolou, která obsahuje patrně
nejzávažnější – a zdaleka nejbojovnější – úvahu na téma „náboženství je válka“.
Hillman vychází ze svého charakteristického rozlišení mezi mýtem
a náboženstvím.
Mytologie je podle něj jazyk duše – obrazy, které se v ní rozvíjejí,
nepotřebují ani nevyžadují víru, ale spíše pozornost a péči. Bohové v mytologii
nejsou bytosti někde mimo svět; jsou imanentní samotným jevům – jsou jejich
psychickou, „imaginální“ stránkou. Arés válce nevládne – on je válkou, samotným děním boje, stejně
jako Afrodité je milostným aktem,
Hermés komunikací atd. Mytologii odpovídá pluralitní, vnitřně diferencovaná
duše, která pečuje o jednotlivá božstva, aniž by se je snažila podrobit
totalitní nadvládě jediného „pravého“ boha.
Naproti tomu náboženství
ve smyslu víry v jednoho transcendentního Boha je podle Hillmana spjato s
jinou psychologií: psychologií víry, vůle a cíle. Tam, kde je mytický svět mnohostí
živých sil, je svět náboženství hierarchický a ego, které je jeho zrcadlem, je heroické
– směřující k jedinému možnému cíli a vedené přitom jedním principem,
jednou pravdou, jedním Bohem, kterému se má všechno ostatní podřídit.
Nepřátelství je zde nutně absolutní a válka vyhlazovací: Hillman provokativně
říká, že zatímco pohanský Arés chce boj, apokalyptický Kristus chce totální
vyhlazení, úplnou anihilaci všech nepřátel. Zde by mohl tkvít kořen vnitřního
i vnějšího násilí: duše, která je přirozeně mnohotvárná, se v
monoteistickém rámci dostává do vnitřního konfliktu – a vnější konflikty jsou
pak projekcí tohoto vnitřního boje navenek. Právě proto může náboženství, jehož
Bůh je „láska“, vyvolávat ty nejstrašnější války — protože z psychologického
hlediska v sobě monoteismus nese princip netolerance, výlučnosti a heroického
„boje za pravdu“.
Hillmanův útok na křesťanství a další formy monoteismu snad má
svou oprávněnost v souvislosti s poněkud podivnými náboženskými
fenomény, jako je typicky americké evangelikální křesťanství nebo islámský
fundamentalismus, nicméně je zapotřebí podotknout, že je přinejmenším možný (ne-li
vhodný) i diferencovanější přístup k těmto otázkám. Velké monoteistické
tradice mohou, zvláště ve svých mystičtějších polohách, k otázce jednoty a
mnohosti božských sil mnohem víc, než by se mohlo z Hillmanovy plamenné
polemiky s nimi zdát, a koneckonců ani polyteismus nelze zdaleka vždy
oddělovat od vědomí, že mnohost božstev znamená spíš mnohost aspektů jediného
božství než radikální pluralitu,
která je sice charakteristická pro postmoderní filosofický diskurz, ale nalézt
ji v archaické religiozitě i rozvinutých polyteistických systémech současnosti
by bylo možná trochu obtížnější. Hillmanova provokativní teze „náboženství je
válka“ tedy nefunguje jako popis historický, ale jako psychologická
metafora: upozorňuje, že tam, kde se v duši prosadí jediný
princip na úkor všech ostatních, začne boj.
Hillmanova nenaplněná láska k válce?
Hillman za druhé světové války sloužil v americkém
námořnictvu jako zdravotník, tedy v roli, která ho přivedla do přímého kontaktu
s hrůzami války, ale zároveň ho udržela mimo samotné bojiště. Pracoval v
nemocnici pro raněné veterány, kde se staral o lidi po amputacích a o vojáky,
kteří oslepli. Tyto zkušenosti jej, jak je z jeho textu patrné, hluboce a
celoživotně poznamenaly. V jeho textu se neodrážejí jen vzpomínky na
konkrétní události, ale zvláště existenciální zkušenost s fyzickou i duševní zkázou, kterou válka
přináší.
Hillman sám sebe charakterizuje – i na základě svého
nativního horoskopu – jako „dítě Marsu“. Jeho profesionální dráha se odvíjela
z velké části v rámci polemiky a i v osobním životě jej válečná
tematika a násilí vždy fascinovaly, nicméně jeho láska k válce jako by
zůstala nenaplněná: jeho boje byly spíš psychologické, imaginární, intelektuální – a tato kniha,
kterou psal jako starý muž s vědomím, že ji možná nestihne dopsat, působí
jako jeho konečné účtování s autorovou fascinací tímto božstvem. V tom
smyslu je kniha nečekaně intimní – jako by se v ní skrývala hluboká a mnohdy
bolestná zkušenost s utrpením, slabostí, a také s pocity méněcennosti
a zahanbení.
Blízkost války
V posledních letech se pro českého čtenáře válka
proměnila z poněkud abstraktní, časově nebo prostorově spíše odlehlé
skutečnosti, v palčivý a bezprostředně naléhavý problém; je tudíž nasnadě
se ptát, zda nám může v naší současné situaci Hillmanova kniha nějak
pomoci – a jak. Odpověď na tuto otázku však není ani zdaleka jednoduchá.
Bylo by vlastně proti samotnému Hillmanovu duchu, kdybychom
chtěli jeho knihou třeba posilovat svou psychickou odolnost nebo se s tématem
války „vyrovnat“: „zpracovat ho“ nebo „duševně růst“ a podobně. Takové úsilí by
přesně odpovídalo tomu, co on nazýval činností heroického ega – tedy snaze mít
duši pod kontrolou, napravovat ji, řídit ji, léčit. U Hillmana je ego naproti
tomu jen jedním z psychických obrazů a slouží jako cosi na způsob
„údržbáře astrologických domů“ – v chrámu psyché je ego spíš kostelník než
velekněz. Pokud bychom chtěli fenomén války nějakým způsobem zvládnout nebo z něj
učinit moment našeho „psychického růstu“, tato kniha nám může pomoci hlavně
nahlédnout pomýlenost takových snah, resp. rozpoznat je jako pouhé další
eskapády „herkulovského ega“, které je také zřídlem doslovného odehrávání
válečných konfliktů.
Hillman nechce válku pochopit nebo překonat, ale zve čtenáře,
aby jí věnoval pozornost, pohlédl jí do očí a pokusil se ji skutečně imaginovat
– brát ji jako událost duše, jako psychický fenomén. Z jeho pohledu bychom
mohli říci, že válka, která je dnes znovu hrozivě blízko, je psychický symptom
nejen individuální, ale také kolektivní, společenský – Mars je božstvo, které
se důrazně zjevuje, protože si žádá naši pozornost; možná i proto, že byli
bohové války v naší společnosti zanedbáváni: Bohové, pokud o ně
nepečujeme, se mají tendenci projevovat destruktivně. Meditace nad touto knihou
tedy může působit právě tím, že Mars dostává svůj díl pozornosti. Když se dokážeme
dotknout jeho přítomnosti v sobě, možná nebude muset působit tak silně ve
vnějším světě.
Hillman ve svých pozdějších textech někdy vyjadřuje jisté
zklamání z toho, že psychoterapie se sice stala významnou společenskou
silou a prostoupila západní kulturu, ale nezdá se, že by to vedlo
k jakékoli nápravě světa, někdy spíš naopak. Stala se významnou
společenskou mocností, má obrovský vliv na způsob, jakým o sobě lidé
přemýšlejí, ale svět jako takový je dál nemocný — a k tomu samozřejmě patří i
války a konflikty. I proto Hillman v řadě pozdních textů navrhuje, aby
terapie opustila ordinace a vydala se do ulic, aby se začala zajímat o „nemoci
světa“ — o architekturu, ekologii, politiku, kulturu. V tomto smyslu lze tuto
knihu chápat i jako další krok v tomto směru: jako psychologickou reflexi
společenského fenoménu, k němuž není vhodné, a snad ani možné,
přistupovat čistě niterně, subjektivisticky, výhradně v intimním prostoru individuálního
terapeutického rozhovoru.
Pokud o válce uvažujeme s Hillmanovou knihou v ruce
jako obyvatelé střední Evropy, patrně se nevyhneme otázce, jestli nám tato
kniha nabízí nějaké konkrétní postřehy, které by se mohly týkat toho konfliktu,
který nás aktuálně asi nejvíc tíží, a tím je válka na Ukrajině. Hillman zde však
pojednává o válce obecně, spíš jako o archetypu než jako o konkrétní historické
události, takže aplikaci na konkrétní situace ponechává spíše na samotném čtenáři.
Navíc je autor – přestože je na něm jasně patrné, že žil dlouhou dobu
v Evropě a jeho vzdělání i styl uvažování jsou výrazně kontinentální – v
jistém smyslu typický Američan. Jeho obraz války vychází z americké zkušenosti:
z představy, že „naši“ vojáci někam odcházejí bojovat, někteří se vrátí živí,
jiní zmrzačení, další vůbec ne. Středoevropská zkušenost – obava malých národů
žijících v sousedství mocností, které se kdykoli mohou stát vážným ohrožením i
samotné jejich existence – je mu vlastně cizí. Hillman se zároveň důsledně
vyhýbá morálnímu hodnocení. To má u něj své dobré psychologické důvody, ale v
případě konkrétní války, kde je poměrně zjevné, kdo je agresor a kdo napadený,
kdo se oprávněně brání a kdo soustavně páchá válečné zločiny – a vlastně ve
všech situacích, kdy se nepotýkáme s vnitřními démony, ale čelíme zjevnému
bezpráví –, to nemusí být právě ten nejužitečnější přístup.
Přece však je řada věcí, v nichž může být i v této
konkrétní situaci Hillman inspirativní. Pozoruhodná může být kupříkladu práce s archetypickými
polaritami z hlediska geografických metafor; například často rozvíjí
kontrast mezi „severem“ a „jihem“ – sever je u něj svět racionality, protestantismu,
osvícenské doslovnosti („ducha“), zatímco jih představuje imaginaci, hloubku a „duši“
(v jistém smyslu se jedná o reprízu kupříkladu apollinského a dionýského
principu, jak je známe z Nietzscheho raných děl). Možná bychom se na
aktuální situaci mohli podívat podobným způsobem, ale spíš věnovat pozornost
kontrapunktu východ–západ. Nikoli však ve smyslu
poněkud otřepaného klišé, kdy „východ“ je introvertovaný, spirituální a
idealistický, zatímco západ je extravertovaný, materialistický a pragmatický
(ostatně se zdá, že právě proti tomuto klišé se Hillman svým akcentováním
severu/jihu vymezuje). Spíše bychom mohli uvažovat o tom bližším, ale také
nebezpečnějším Východu, kde lidský život často nemá valnou hodnotu, lidská důstojnost
je jen slovo a zákony zdaleka ne vždy, a snad ani obvykle, platí pro ty, kdo je
vydávají. Na straně druhé bychom pak mohli vidět Západ s jeho úsilím o
svobodu a právní stát – o svět, kde se aspoň pokoušíme, aby zákony platily pro
všechny a aby lidská důstojnost měla, stejně jako samotný lidský život, svou
nezadatelnou hodnotu. Snad se rovněž jedná o střetnutí dvou mýtů – mýtu o mocné
imperiální říši oproti mýtu o svobodném a pluralitním světě mírumilovných lidí
i národů, které dávají přednost spolupráci před vzájemnou snahou o podrobení.
Stojí rovněž za úvahu, že zatímco totalitní režimy v symbolické a
mytologizující sebeprezentaci excelují, otevřené společnosti jsou v tomto
ohledu poněkud chudé; snad je to i tím, že si v nich občané svůj mýtus
mohou do značné míry volit. Mytologický a psychologický pohled na válku by nám
tak paradoxně mohl pomoci i k tomu, abychom si vůči působivosti mytologie
a symboliky zneužívané v propagandě vytvořili silnější imunitu, což by
mohlo být uprostřed informační a propagandistické války poměrně významné.
Možná by nám jako doplnění četby Hillmana mohly posloužit
knihy, které bychom mohli chápat jako formativní pro naši specifickou imaginaci
války – v Čechách by bylo možné pokládat za dvě pomyslná ohniska naší
imaginace díla A. Jiráska a J. Haška, nicméně za opakované čtení stojí, pokud
bychom chtěli hlouběji porozumět našemu národnímu údělu spojeného s křehkostí,
houževnatostí, ale také s trpkostí, například i Durychovo Bloudění. A pokud bychom chtěli jít
blíž k historické realitě, je nasnadě znovu otevřít třeba Snyderovy Krvavé země nebo Littellovy Laskavé bohyně – texty, které nás
nutí čelit tomu, o čem Hillman neříká mnoho, ale k naší historické
zkušenosti s válkou to neodmyslitelně patří: zcela oprávněné hrůze z
napadení, vyhlazení, z nelidského zacházení, masového vyvražďování, genocidy a
bezmocné hrůze tváří v tvář takto strašlivé zkáze.
Osobní poznámka
Jako filosof a teolog se už delší dobu zabývám především dějinami
západního esoterismu a hermetickou tradicí, do níž Jung i jungiáni do jisté
míry patří. Hillman mě proto – podobně jako Jung – zajímá především jako
náboženský myslitel, s nímž do jisté míry sdílím i ústřední téma péče o
duši. Osobně si velmi cením jeho schopnosti objevovat psychologické, symbolické
a mytické – tedy duševní – podloží idejí, konceptů a pojmů, třebaže je můj
přístup vlastně opačný: zatímco on má sklon „psychologizovat“ filosofii a
teologii, já naopak mám tendenci číst psychologii, zvlášť tu hlubinnou, tak
trochu jako převlečenou metafyziku.
Přiznávám, že s Hillmanem vlastně mnohem častěji nesouhlasím,
než souhlasím, a při čtení i překládání se s ním často přu – což podněcuje i
jeho dar formulovat jak brilantně, tak provokativně. Právě tahle provokativnost
je pro mě na něm možná to nejcennější: Hillman má ve zvyku říkat překvapivé
věci, někdy až nehoráznosti, ale zároveň je to autor natolik inteligentní,
vzdělaný a seriózní, že ho nelze brát na lehkou váhu – a to i tam, kde je s ním
těžké souhlasit. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že Hillmanovy texty nutí
i čtenáře, který s ním mnohdy vášnivě nesouhlasí, k tomu, aby pečlivě
promýšlel vlastní východiska a přesvědčení – a někdy i aby je skutečně
přehodnotil.
Žádné komentáře:
Okomentovat