Genesis
Na počátku je kroužící hejno dravých stromů.
Hluboké víření tříštěných krystalů
V půlnočním bubnu
Rozlamujícím čas.
Kolik kotlů má peklo
Nad hlavou vzkříšeného
Kolik řetězů nebeské karyatidy
Podpírající hravý hnát kostěného dítěte tanečníka
Kolik je cest zaklínajících jazyky rozcestí
Čirost písně
Tolik je semen činů pálených v ohni světa:
Barevný dým dalšího výdechu.
V čelistech září bludičky jmen
Slunce trýznivých snů trojjediné opice
Zatímco pod klenbou z olověných dlát posázenou uhlím
Kroutí se svlek kůra smrtihlav
Plane a blýská se v poryvech ječícího světla
Pod kladivy výhně zděšených významů
A dole úplně dole jímka na hrůzu
Zdrcující odraz zrcadla přitlučeného k tváři řvoucího
šaška.
Exodus
Hoří hlas. Syčí z trní.
Je třeba jít
Je třeba jít
Po kočičích hlavách dětských lebek
Přes sypká pekla rozžhavených zrad
Přes vody žhoucí krví odpadlíků
Přes břevna s hřeby a výkřiky do tmy
Je třeba jít, jít přes trosky měst
Přes hromady mrtvol bezbožníků
jít časem jak bys šlapal v lisu na víno těla národů
které jsem si já, já nejvyšší ze všech
PROSTĚ NEVYBRAL (vidím, že se nadechuješ: NEPTEJ SE)
Je třeba jít, jít přes hory,
kde se spoutaní synové ptají po beráncích
jít přes cizí země, kde nutno pásti krom ovcí i ženy
jít tratolištěm zrad a kalištěm hanby, jít dál
až do ukradené vlasti
která oplývá potem a dřinou
dál, dál, do vlasti zášti a nenávisti, do země
znesvářených sousedů, hadů, štírů a vran
do země pustošené vojsky, jež sesílám (NEPTEJ SE)
do země vyprahlé, čekající, a v ní vyprahle čekat
čekat, čekat, stovky a tisíce let čekat na zázrak,
čekat až přijdu, až konečně přijdu (NEPTEJ SE)
a kdovíproč udělám konec všemu, co jsem způsobil.
Rozbřesk pozemské tmy. De Christo.
Poprvé. Zase chytíš v křeči zášti cizí tělo, bratříčku,
úplně jako předtím zase já.
Někdy je čas tak strmý, že bys jej mohl obřezat kamenným
nožem,
A prostor jen zeje podoben rybímu oku,
Mandorle nebeské propasti.
Země otevírá chřtán, aby polkla krev. Ale hlavně:
Nikdo se nedívá, nikdo se neptá.
Bude se mezi žebry konat tanec smrti, anebo
výstup na horu k celopalu?
Bude se v hrsti kostí svíjet kořist,
anebo mezi bělostnými perutěmi spočívat trůn?
Chytíš podruhé, za patu, jako bys dechem tříštil sklo
Krasohledem lůna zas propadneš peklu, sobě, bratříčku –
A než se znovu setkáme, bude to dlouhá cesta,
Cesta mizerným vtipem dějin až na stejné místo
Kde havrani křičí tmu a fortnou kruhu se plazí dovnitř dlouhá,
předlouhá tvář. Vítej doma.
Chytíš potřetí, jakoby ze zvyku, a jsme znovu na začátku:
Sestoupil do pekel! Třetího
dne vstal z mrtvých!
Vyděšeně vykřikuješ, zajíkáš se a
přežehnáváš křížem. Nenech se vysmát.
To veslo si necháš, můj milý, a já se zas půjdu vynořit z moře.
Je blízko k vzdálenému, jen co bys safírem plným krve
dohodil
a pak ještě přeskočil druhou tvář
stejně bezokou, bezzubou a vzteklou, jako je ta moje.
A znovu si oba říkáme,
Že jsme s touhle komedií hlavně nikdy neměli začínat.
Žádné komentáře:
Okomentovat