sobota 17. června 2023

Cirkus kolmo II

Po nějaké době na mě zase jednou přišla osamělá jinošská neřest, tedy sepisování básniček. Ve svém věku už se za podobné pošetilosti trochu stydím, ale je pravda, že si někdy nemohu pomoci; naštěstí jsou recidivy milosrdně zřídkavé, poslední dobou zhruba jednou za pár let (a kupodivu obvykle kolem některého slunovratu, aspoň mám ten dojem). No, jak by řekla moje oblíbená biblická postava, co jsem napsal, to jsem napsal. A když už jsem to napsal, co s tím, dám to sem, třeba to někomu udělá radost. Název vypovídá o tom, že tyhle veršovánky do jisté míry navazují na předchozí výron, který je tu taky někde k nalezení. Nuže, cyklus Cirkus kolmo II. začíná:



…

Někdy v pravěku.

Nahá v kleci. Celá naježená.

Snaží se ho přesvědčit:

Svět je nekonečný, protože koneckonců

můžeš chodit pořád dokolečka a mrkev,

ta se vždycky nějaká najde, oslíku.

 

On chce dokola jen zpola.

Zcela zajímá jej jen pól, o kterém ona –

ale darmo mluvit. Chce to čas. Kde ale vzít takovou raketu

aby se dospělo tam, odkud se původně?

Ale žrát chci jen růže a křížaly, žádnou mrkev, řekl,

jsem už přece velký osel.

A tu svoji si můžeš strčit víš kam, heč.

(Ale nemyslel to tak.)

 

Potom mu zrezlá hadice s rukama,

co ukazují dvanáct deset od ráje,

ohlodala křídla až na žebra

a on se musel plazit od jednoho obzoru k druhému

dokud se mu na tváři neudělal škleb jak vypálený do plátna

a nezačal se topit v oceánu slz, který mu zatím zaschnul v kosti.

Jednou zčerná zbělá zkamení

a až se stane sochou, obejmou se a ona řekne

tak vidíš, celou dobu jsem věděla, že mě v tom nenecháš.

A on na to odpoví Celou dobu jsi taky vůbec nic nevěděla.

 

A byl večer a bylo jitro. Den – – –

 

 

…

Zatím se stává stavitelem mostů na pitevním stole.

Když ti hoří vlasy, neuklízíš si v knihovně.

Skočíš po hlavě k jádru, odkud plameny vyšlehly,

a světe div se, funguje to, pokud jsi byl nad vodou.

Řítí se rychlostí zamrzlého blesku k hladině

která se otevře povědomě jako hrob.

Dole se svíjejí draci a něco říkají

jazykem, který kdysi znal i on. Aión.

Kouše se do paty. Rostou mu ploutve.

Beran buší hlavou zevnitř do rybího břicha,

ale po stromech nahoře šplhají opice,

jako by se nikdy nic nestalo,

což je v jistém smyslu od nepaměti stejná pravda.

Nehybný krystal jsoucího se nemusí zabývat ničím

a jestli se světlo unavilo, ať si tedy pro mě za mě odpočine.

Koho vlastně zajímá drama syna Golgothy,

jímž se baví cestou z dětské postýlky na máry?

Marto, už se na to vykašli a pojď si sem sednout,

přece nebudeš uklízet sen.

 

…

Syn lebky má matku, ze které jde strach.

Kráčí pohřebištěm dál od míst, kde roztál led a všechno

mělo jistou cenu, ale nejistý smysl.

Na kamenech čísla a slova Ve slovech příběhy:

Tisíce let potu a slz.

 

Syn lebky se už přestal ptát.

Pluje pod vodou Plazí se ohněm

Létá vzduchem A když na to přijde

chodí i po zemi.

Ve stopách tvář a ve tváři stopy

jak hejno zjizvených ryb na oběžné dráze

kolem hrsti prachu

 

Syn lebky se vrací domů.

Na svazích hor hadi mluví s ptáky a ptáci se lvy

zatímco poutník usíná s otevřenýma očima

upřenýma k obzoru ke hvězdám do světla

které tepe krví andělů, jimž v žilách

koluje pot našeho putování.

 

Můj Bože Pane mého hlasu

Ostří mých tepen Oprátko mého hrdla

Peruti mých nocí Králi mého hladu

Otevři už knihu nebes, Svatý,

ať uslyším hučení vod před trůnem

a spočinu v náruči prázdna,

jímž –  –  –

 

Syn lebky má matku, ze které jde někdy strach.

Kráčí pohřebištěm slov a cest

tvář rozrytou živly a s pohledem na horizontu

 

vrací se od půle k pólu

 

…

Nakonec shoří všechno,

co drželo relikvie na nebi,

a zatímco se syn pouští skály a padá,

do hlubin se za ním řítí

(s křikem a zlověstným hvízdáním,

jak jimi v pádu vane vzduch)

jeho vlastní kosti, které

si předtím znovu a znovu odkládal na příště.

 

Některé okamžiky nečekané jasnosti

se mohou trochu protáhnout,

když však roztaje ledová jeskyně na dně,

kde ho za hlavu drží čelisti, z nichž

se celou dobu řinou zanícená a hnisající slova,

nakonec se ocitne nad hladinou pouště.

 

Kráčí vyprahlou krajinou oběžné dráhy,

na dohled od stálic, jak už to v temnotách bývá,

a co chvíli se ohlédne, jak daleko se mu daří držet

od propasti, z níž právě vypadl.

 

Nakonec spatří hory

nadhodí otep dřeva

a vydá se jediným směrem,

který od nepaměti skutečně jest.

 

Cíl počátku je znovu

počátkem cíle

a živí nepotřebují vstávat z mrtvých,

říká si mezi proklínáním

bolavých nohou a pokračující nevolnosti

ze smradu chaluh a písku,

který bude z kůže a sliznic dostávat

ještě pár kroků.

 

Pod nohama ale opět kameny.

Mramor popsaný solí.

A nebe plné andělů zrozených z plamenů Jména

se znovu pootevřelo.

 

…

Stále znovu se vrací do míst, kde pořád dokola umíral.

Mezi dechem a nebem je nepatrný interval

a tím se plazí had.

Syčení znovu vede do uzlů a smyček,

jimž se říká různě, ale nejčastěji svět.

 

Od doby, kdy se mu pod nohama

změnilo bloudění v putování,

už pro něj v labyrintu není

vůbec nic.

 

Snění synů Havraní křídlo Rozbřesk plamene

Zení ve stěně Není v jest Nikde v prostoru

Černá duha před stvořením První krok na konci cesty

Hledání toho, jenž přebývá Zde,

zatímco hluše míjíš –

 

Běží mu hlavou den za dnem

tříštivé mizení morku z hodin Písku z dlaní

 

Syčivé neodbytné zaklínání:

 

Zámek vyrytý v těle

Klíč skrytý v potu

Oheň spící v kameni –

Svatý Svatý Svatý

 

Kyrie eleison

 

Svět, vyrostlý z kalných očí

tu a tam mizí

v záblesku světla

 

Ticho zní jako na počátku

potutelným ržáním žhoucích perutí:

 

bylo nebylo

anebo třeba

tady jsem

a jinak bych i mohl, jenže – – –

 

 




 

 

Žádné komentáře:

Okomentovat