Na úvod
Před pár lety (bylo to někdy snad začátkem covidu, vzpomínám si, že jsme pak na představení ve Vile Štvanice museli mít roušky) jsem se podílel na inscenaci hry Karola Wojtyly (sv. Jana Pavla II.) Vyzařování otcovství, kterou dělala Divadelní společnost dr. Krásy pod vedením Petra Lanty. Spáchal jsem přitom tyhle poznámky, ze kterých se pak při tvorbě inscenace do jisté míry vycházelo. Mimochodem tahle práce volně navazovala na inscenaci další Wojtylovy hry Před zlatnickým krámem, kterou jsme s Petrem spáchali před lety v Dlouhé. Dílo se i tentokrát celkem zdařilo, a dokonce mělo i jakýsi ohlas. Měl jsem pak celou záležitost za uzavřenou a v klidu na ni takřka zapomněl. Po čase mi Petr dal vědět, že polská teatroložka Agnieszka Komorowská píše monografii, která se nějak týká Wojtylových dramat, a že jí dal k dispozici moje poznámky. Dal jsem mu ex post svolení, že může materiál klidně poslat, kam ho napadne, pak jsem ještě (myslím) odpověděl, nebo možná odpovědět zapomněl, na zdvořilý a milý mail od samotné Komorowské, a zase jsem to celé pustil z hlavy. Před pár dny jsem se dozvěděl, že monografie už je hotová, vyšla knižně, a obsahuje nejen celou kapitolu o krásovské inscenaci Vyzařování, ale také překlad mých poznámek. Docela mě rozveselilo, že si zrovna tenhle příležitostný a zhola bezvýznamný text vede takhle zmužile; a aby se snad moji čeští čtenáři necítili proti těm polským nějak znevýhodnění, dávám poznámky k dispozici i v původním znění. Je to samozřejmě syrové a neučesané, koneckonců to měl původně číst jen starý kamarád; dnes bych to asi napsal jinak a s něčím jsem úplně nesouhlasil ani tehdy, natož teď – no ale vem to čert. Bohužel nemám možnost (a myslím ani právo) zveřejnit výborný, i když trochu šílený text samotného Vyzařování (ale snad se po knihovnách najde); o překladu a publikaci studie od Komorowské se zatím jedná. Také je v jednání další inscenace Wojtyly, tak uvidíme, jestli se zadaří i do třetice.
Vyzařování otcovství - poznámky
V následujícím se pokouším uchopit dle mého skromného mínění zásadní či základní témata textu.
Aby nedošlo k omylu: příběh obyčejných lidí je zde alegorie, náboženské mystérium; bylo by nepochopením brát ho jinak. Osoby slouží spíše jen jako záminka či příležitost k vyjádření teologické pravdy či teze. Z hlediska autora to není problém, spíše výhoda: protože teologická pravda, kterou chce sdělit, pro něj představuje zároveň nejhlubší pravdu lidských životů; takže teologicky formované postavy se ukazují ve svém nejhlubším a nejvlastnějším bytí, které je obvyklejší „každodenností“ spíše překryto. Skutečnou podstatou fantasmagorie všedního života je teologický děj, zjevení mystéria božské lásky. Představme si profánní svět jako mapu, která se, když se na ni podíváme z dostatečného odstupu či správné perspektivy (kterou chce nabídnout autor), ukáže jako portrét. Anebo řečeno jinak: všední svět je rouchem, do nějž se halí (pravá) skutečnost: zjevování božské lásky. A jako oděv dává tušit tělo, dává i každodennost tušit božskou lásku. Autor provádí jakýsi striptýz či rentgen banálního odehrávání mezilidských vztahů: všední osudy neukazují samy k sobě, ale právě k tomu, co je pod/nad nimi, k pravému bytí, jímž je „vyzařování otcovství“, tedy zář božské lásky, která vše tvoří a pak se v tom i zračí-zjevuje.
Samotná představa, že je profánní skutečnost zjevením božství, ale není nijak samozřejmá. Zjednodušeně řečeno: v archaické (pohanské) kultuře je čas cyklický a skutečnost posvátná, nakolik se přibližuje božství. To se děje tak, že se v každém činu inscenuje mýtus: lovec se ztotožňuje s bohem lovu, manželé se ztotožňují s božstvy manželství a čas se točí stále dokola: každý rok se odehrává znovu stvoření světa atd. Naproti tomu v židovství a křesťanství jsou zásadní nikoli mytické události, které se „nestaly nikdy, ale odehrávají se stále“, ale konkrétní historické události (exodus, ukřižování), které se každoročně neopakují, ale připomínají. Teprve pak je možná profánní skutečnost, která zjevuje božství (ne naopak pozvedání skutečnosti k božskému, aby jím byla proniknuta). Mimochodem to je i důvod, proč jen na půdě křesťanství mohlo dojít k zmizení posvátného: tam, kde začne být důležitá „obyčejná“ skutečnost bez ohledu na to, jestli opakuje mytický děj, je otázkou času, kdy se od profánní skutečnosti („zjevující boha“) představa pánaboha odstřihne, aby zbyla jen na milost a nemilost lidské libovůli vydaná profánní skutečnost (která není posvátná, takže si s ní můžeme dělat, co chceme).
Ještě jinak: v archaickém, „pohanském“ světě je tendence odehrávat běžný život jako drama, podle rituálního scénáře; a nakolik se lidský život děje jako rituál, natolik je skutečný. Naproti tomu v křesťanství (přinejmenším v křesťanství moderním) se na běžný život prostý veškeré záměrné rituální inscenace pohlíží (přinejmenším pokud je člověk teolog a zrovna pracuje) jako na mysterijní drama zjevující božství.
Což je samozřejmě simplifikace a schematizace, ale jednak není zcela neplatná a jednak může posloužit pochopení, co vlastně autor Vyzařování dělá.
Profánní skutečnost tedy v křesťanství zjevuje božství, a to božství absolutně dobré (prosté mnohoznačnosti pohanského pantheonu), božství, které je láskou. V pohanském světě jsou bohové stejně mnohoznační jako lidé, takže i tragické či bolestné aspekty lidského života obsahují cosi posvátného a člověk se proviňuje spíše osudově než svobodnou vůlí. V křesťanském světě absolutního dobra a padlého světa (který nicméně paradoxně slouží jako médium zjevení boží slávy) spočívá veškeré zlo na bedrech člověka: bůh je dokonale dobrý, a člověk sice má být jeho obraz, ale nejde mu to. A jeho selhání není plodem osudové slabosti či nedostatečnosti (byl stvořen dokonalým bohem dobře), ale je to jeho vina: mohl by se rozhodnout jinak, ale nechce.
Bůh je sám v sobě sebedarující láska (to je jeden z možných a vlivných výkladů trojjedinnosti: bůh je sám v sobě dokonalým darem, osoby se sobě vzájemně odevzdávají v dokonalé lásce – a člověk má být také takový, tedy oprostit se ode vší uzavřenosti a dokonale se dát druhému.
Taková láska se dokonale zjevuje v Kristu, který ukazuje, co je bůh (dokonale se darující láska, jak je patrné v eucharistické hostině, kdy boží syn dává druhým svoje tělo k jídlu); a co je / má být člověk: obraz této lásky.
Připomeňme si příběh dějin „spásy“, který hra zobrazuje. Bůh stvoří svět. Není se světem totožný (a svět není božský); není od něj oddělený – naopak, je s ním spojen, ve vztahu. Je v něm přítomný především jako obraz – tedy skrze člověka, který byl stvořen k jeho obrazu.
Člověk je stvořen k obrazu božímu, ale ve svém poslání být božím náměstkem na zemi fatálně selže. Místo aby byl sebedarující láskou, uzavře se do sebe, svého sobectví, a tím obraz boží ve svém nitru deformuje. Bůh se pak uprostřed dějin narodí jako člověk, aby s touto nepříjemnou situací něco udělal: Kristus svým životem, smrtí a vzkříšením ukáže, co je bůh a co má být člověk. Přičemž: právě v tom, jak se dá do pořádku nepříjemná záležitost s hříchem, se ukazuje sláva boží. Hřích není jen nehoda, ale taky příležitost (dokonce skvělá příležitost, „šťastná vina“, jak se praví v liturgickém hymnu: felix culpa), jak ukázat celou hloubku boží lásky. Můžeme si to představit, jako by Adam, první člověk (který je na způsob lidské přirozenosti živý v každém z nás), byl něco na způsob neotesaného kamene, z nějž by se měla stát socha, ztvárňující boha. Tento kámen ale vlastní vinou praskne, poškodí se. Ale právě tato puklina jako by posloužila jako klíčový motiv sousoší, ztvárňujícího boží lásku. Nebýt hříchu, nebylo by kříže, který ukazuje boha jako lásku, jež se obětuje do krajnosti.
Tohle je ve hře důležitý motiv – ostatně významný i v křesťanství vůbec. Člověk si sám nedokáže pomoci. Adam by, jak je patrné na konci hry, nejraději ještě provedl nějaký „krok stranou“ a zrušil trhlinu hříchu i sebe, své jáství i oddělenost od boha, a to v nějakém mystickém splynutí. Proti tomu však „matka“ (zjevně: církev-Maria) namítá, jak bývá zvykem u moderních teologických personalistů, že právě to se nesmí stát: puklina, tíha existence v dějinách, má zůstat, protože právě přijetím této tíže se zjevuje nejzazší boží láska.
Otec je stvořitel. Důležité: není to matka. Důraz je na tom, že je od světa oddělený, že je svět svébytný.
Jeho obraz je v každém člověku přítomen jako potenciál: možnost milovat.
Božství se zjevuje (takříkajíc přirozeně) v ženské, mateřské lásce: samotné těhotenství a pak láska matky k dítěti jsou vyzářením boží (otcovské!) lásky, matka je takto spontánně jejím obrazem. Bůh se k ní vrací tak, že v muži a v dítěti vidí Krista. (Mimochodem dodejme, že možná právě Maria je svým vztahem ke Kristu-Synu nejzdařilejší pozemskou ikonou boha Otce. Což mimochodem není žádná hereze, ale tvrzení, které se objevuje i u zcela ortodoxních teologů.)
U muže je to trochu složitější. Adam, jak je to patrné ve hře, je vlastně opuštěný. Jeho stávání se božím obrazem v textu vypadá tak, že spatří sebe očima dítěte. Jinak řečeno, Adam sám sebe zakouší jako vyhnance v dějinách. Ale jeho dítě v něm vidí boha, obraz boží, „vyzařování otcovství“. On spatří to, že v něm jeho dítě vidí Otce, a díky tomu se může otci připodobnit – podobně jako se může připodobnit Kristu, když spatří, že v něm jeho žena Krista vidí.
Takhle jsou celé dějiny i příběh každého člověka příběhem vyzařování boží lásky, která se zastíní hříchem, ale tím víc pak zazáří v překonání hříchu. Právě v tom nejobyčejnějším (vyměňování plen, překonávání manželských krizí…) se ukazuje, resp. může ukázat boží láska a člověk se právě přijetím ubohosti a bídy dějinné existence má obětavou láskou v jejím rámci uplatňovanou stát božím obrazem: otevřít se lásce a tím překonat uzavřenost „starého Adama“.
To všechno vypadá bezvadně na papíře a může to znít, pokud je pan farář šikovný, skvěle z kazatelny, ale nelze si nevšimnout, že realita tak slavná není. Páni faráři nebývají jen nedokonalým zjevením vždy větší boží lásky, ale také to bývají obyčejní pederasti; církev i existence v ní není jen lidsky nedokonalou variací na dokonalou boží lásku, ale také to často bývá spíše zrůdná parodie na jakýkoli slušný lidský vztah. To je patrné i v textu: autor zjevně chce uchopit lidské bytí v jeho nejhlubší podstatě, nicméně spíše se zdá, jako by je poněkud deformoval, anebo mu prostě možná jen příliš nerozuměl. Jako by docházelo k tomu, že se existence nehorázně přetížená idealizací (vztahy v rodině jako zjevení lásky v bohu!) hroutila či deformovala.
V tomto ohledu se mi zdá v kontextu hry stěžejní podivná série výjevů mezi otcem a dcerou; otázka, jestli „dítě může zrodit otce“ a jestli jej může pojmout, je zásadní. Zdá se mi významná ona trýznivá mnohoznačnost těchto scén: na jedné straně mají samozřejmě pojednávat o tom, jak se rodí obraz boží v lidské duši a v mezilidských vztazích, ale na straně druhé působí téměř jako nechtěný, notně sarkastický výsměch církvi, která poslední dobou proslula spíše jako mafie na organizované sexuální násilí na dětech než jako zdárná ikona božího majestátu.
Bylo by hodně laciné chápat takové nesrovnalosti jako chybu „patriarchátu“ a myslet si, že by bylo lepší experimentovat analogicky s „vyzařováním mateřství“ apod. Otcovství staří samozřejmě nebrali jako roli spojenou s pohlavím, ale prostě jako metaforu lásky, která je božská: spojená s autoritou a transcendentní.
Dobrá námitka vůči (zvláště západnímu) křesťanství spočívá v tom, že myšlenkou vtělení uzavírá božství do dějin a tím deformuje obojí. To může být námitka platná a zdá se mi, že je v této hře a jejích problematických aspektech její oprávněnost dobře patrná: pokud profánní vztahy místo jejich (rituální, asketické) kultivace a pozvednutí na vyšší rovinu budeme brát právě v jejich ubohosti jako manifestaci božství, božství se bude manifestovat jako ubohé (a nakonec zmizí) a vztahy začnou být perverzní; přesně tak, jak to známe ze života církve, nemluvě o životech lidí stižených sekulárním ateismem, který se, parchant, z tohoto kenotického západního křesťanství zrodil.
Hlavní potíž však myslím spočívá v tom, že se z „boha“ dělá jsoucno (osoba), a to jsoucno absolutně dobré (což potom vede nutně k tomu, že se ostatní jsoucna hodnotí jako méně dobrá, anebo rovnou zlá). „Svatost“ pak začíná zavánět morálkou – což je velký problém, protože jistě mohu vidět obraz křesťanského boha v trochu kýčovitých výjevech kojících matek nebo hrajících si dětí, ale jak zůstat na této výši cudného a sublimovaného teologizování, a přitom dojít k jinému než „neposkvrněnému“ početí, to si dovedu představit jen těžko. Osobně mám za to, že krok z této obtíže (který by ale byl pro autora hry neproveditelný a znamenal by krok mimo křesťanskou teologii) by bylo chápat „boha“ nikoli jako „absolutně dobrou bytost“, ale spíše „stav“, kdy je (třebas i absolutně) vše v pořádku – stav principiálně dosažitelný, ale věru pro běžného člověka stěží představitelný. Nicméně to je úplně mimo tuhle hru, a určitě je to mimo autorův záměr.
Autor chce naopak říct: vezměte svou dějinnou existenci jako potenciální zjevení boží lásky a jednejte tak, jak by jednal „on“, tedy dejte se třebas ukřižovat, neboť tohle je „bůh“. Což mimochodem vůbec není špatný nápad, ba dokonce by se to dalo pokládat za velice ušlechtilý a vznešený projekt existence.
Zdá se mi však, jak už jsem řekl výše, symptomatické i symbolické, že právě dítě, tak častá oběť „křesťanské lásky“ představitelů té církve, jíž autor předsedal, zde vyjadřuje pochybnost, jestli je možné tíhu takového „vyzařování otcovství“ vydržet, unést. Mám dojem, že by v rámci inscenace měla být patrná krása a velikost této koncepce pozdního katolicismu, ale sám text (zaznívající v tomto dějinném kontextu tóny velmi, velmi falešnými) si říká o jistou problematizaci – mělo by se také ukázat, že snaha inscenovat v podmínkách sublunárního světa „boží“ lásku velmi často znamená nebýt jako člověk nejen schopen lásky, ale ani obyčejné slušnosti.
Rozbor scén:
Úvodní citát z 1. listu Janova naznačuje, že se v textu jedná o tajemství Nejsvětější Trojice a jejího vstupu do hmotného světa a dějin (duch, voda a krev vydávají svědectví o Trojici na Zemi: to lze chápat jako seslání ducha /biřmování/, křest a eucharistii, tedy hlavní svátosti; přičemž svátosti jsou hmotná znamení „věcí nebeských“, symboly, které spojují člověka a stvoření vůbec s věcmi nebeskými). Jinak řečeno: ve velmi pozemských vztazích v rámci rodiny se zračí, tak jako ve svátostech, nebeská skutečnost. Jako pozitivum takového přístupu bych viděl vážnost, se kterou se bere dnes často zlehčovaná oblast rodinných a mezilidských vztahů; ošidné je, že teologické přetížení této oblasti má tendenci ji křivit; tuhle dvojznačnost by to chtělo ve hře nějak tematizovat.
1.1
Na začátku se Adam představuje jako dost podivná osobnost. Budeme sledovat osud skutečného člověka (nejsme v abstrakci, Adam není pojem, ale postava), ale zároveň člověka jako takového, všech lidí i jednoho každého.
Adam s sebou nese bytostně provinilost; není „zdravý“, ale nějakým způsobem „od nepaměti“ pokřivený; a toto pokřivení není osud, ale vina (tedy: nese za něj odpovědnost). Adam je člověk sám ze sebe vyhnaný, žijící jakoby v exilu: nějak ví o tom, že mu přísluší bytí „podobné bohu“, ale zároveň ví, že toho tak, jak je, nedosahuje. Vlastě je v situaci, kterou by bylo možné označit za nesnesitelnou, ale přitom zároveň nutnou: není plně sebou, ale je odsouzen k tomu, aby se sám sebou zabýval a snažil se tento deficit, kterým je, nějak naplnit.
Tahle základní strast, jistá nepříjemnost či nepatřičnost lidského bytí by se možná dala označit za jakousi antropologickou konstantu (přinejmenším nakolik se bavíme o člověku „individualizovaném“). Shodnou se na tom více méně všechna náboženství/filosofie (přinejmenším po „axiální epoše“), rozdíly tkví v tom, jak se s tím zachází. Ani křesťanství v tom není zcela jednotné; nemyslím, že by bylo vhodné brát poreformační západní křesťanství (ať už v protestantské, nebo katolické verzi) jako křesťanství vůbec; a v rámci tohoto západního, poreformačního křesťanství je ještě menší chlívek křesťanství na sklonku moderny, ještě menší chlívek katolicismu na sklonku moderny, a pak ještě menší chlívek wojtylovského neokonzervativního, personalistického katolicismu (aby se tak řeklo) na sklonku moderny. A odpověď tohoto historicky vzniklého (a možná už i zaniklého) artefaktu duchovních dějin, kterou mj. artikuluje tohle drama, zní: milý Adame, ztratil ses sám sobě, můžeš si za to sám, a je v pořádku, že tím trpíš; cesta ven je, být jako bůh, ale tím, že sám sebe překročíš obětavou a tvůrčí (což je v podstatě totéž, neboť tvorba není v tomto pojetí možná bez oběti) láskou, láskou altruistickou a kenotickou, láskou věrnou – manželskou a rodičovskou; láskou, kterou když budeš milovat, budeš jakoby paprskem boží lásky; a pokud jí milovat nebudeš, pokud lásku odmítneš, zůstaneš jen sebou, tedy jakousi negativitou, nicotou: Adamem, který je sotva víc než jen ta propast, která dělí boha a stvoření; prasklina, která není účelem, ale tím, co „má být překonáno“.
Jinak řečeno, už v úvodu se naznačuje celé drama. Adam je kterýkoli člověk, muž i žena. Zde to odpovídá nerozlišenému (androgynnímu?) prvotnímu člověku před stvořením Evy/Adama.
Zmínky o boji/vojácích patrně představují narážky na „Izrael“ („Bojuje Bůh“), tedy „boží lid“ v dějinách. Scénicky jde pracovat s kulháním (viz Jákoba-Izraele u Jaboku), ale taky to lze nechat úplně plavat.
Navrhoval bych ke zvážení:
- Ukázat Adama jako třeba potápěče, kosmonauta, letce – kohosi obývajícího cizorodý prostor, odlišný živel, jiný věk, zkrátka někoho cizího. Celou hru to tak může posunout do polohy „procházka skanzenem našich vlastních duchovních dějin“, což je, myslím, dosti přiměřené.
- Vidím dvě možnosti, jak postavu pojmout. Jednak můžeme vzít autora za slovo a brát Adama jako skutečného reprezentanta (padlého) lidstva; což znamená hrát drama skutečně jako teologické mystérium; anebo je možné vzít Adama jako věřícího, který si svoji víru „moc bere“, kierkegaardovského osamělého hloubala, jenž sebe i své vztahy nechává deformovat teologickou zátěží, která je jim vlastní jen natolik, nakolik ji na ně naložíme (což nemusíme, a možná bychom ani neměli). Potom bychom takříkajíc autora vtáhli do hry a inscenovali jej jako pouhého obyčejného člověka (ne proroka), který sám sebe a svůj svět určitým, možná i zcela mylným, anebo přinejmenším nahodilým a arbitrárním způsobem chápe. Znamenalo by to udělat z teologického mystéria lidskou tragikomedii. Tyto dvě polohy se nemusí vylučovat (ba dokonce bych řekl, že se vzájemně předpokládají), ale měli bychom si jich být vědomi a pracovat s nimi. Připustit si problém, že autor chtěl předložit zjevení věcí nebeských a božských, ale možná ukázal hlavně věci zhola pozemské, a možná až příliš lidské (třeba i děsivou hybris zbožštění obyčejných lidských vztahů, která se může skrývat za proklamovanou pokorou kenotické teologie). Možná toho autor říká víc o sobě a své podmíněnosti než „člověku vůbec“ (nakolik něco takového vůbec existuje), nebo dokonce „bohu“.
1.2
Zdánlivé dilema: být sám, anebo vinen. Adam se snaží „postavit na vlastní nohy“, žít bez boha, ale tím bez lásky, osaměle. Chce se tím vyhnout vině (která je jen ve vztahu k bohu a bližnímu). Zároveň chce být (zde: falešně) „jako bůh“, tedy zcela transcendentní a izolovaný; což podle autora taky nefunguje. Anebo si naříká, že není pouhým zvířetem, že je na něj uvaleno požehnání/prokletí úkolu „být jako bůh“. Jinak řečeno: Adamovo drama zde spočívá v tom, že má „být jako bůh“, ale může to vzít buďto za správný konec (láska, „otcovství“), anebo za konec nesprávný (ateismus, bohorovnost filosofa, sebeumenšení na rovinu pouhého biologického organismu). Adam by vlastně chtěl, aby jej bůh nechal na pokoji: vnějškově v biologickém rozplozování, které by nijak nesouviselo s „bohem“, vnitřně v nějaké „splendid isolation“ radikální subjektivistické transcendence, která by zase nesouvisela se světem. Ale právě to, tedy ani jedno z toho, se po něm nechce: chce se opak – aby z jeho nitra do světa vyzařovala boží láska, a to zcela prakticky, ve vztazích a v činech.
Právě proto, že chce být Adam takhle z obliga, nechce říkat „můj, moje“; nechce přijmout odpovědnost za svět jako za svůj – chce se říct, že by nejraději nechal svět jeho automatismu a nitro jeho izolaci. Proto se bude hrát o to, jak správně „vlastnit“: svět náleží ve vlastním smyslu stvořiteli, ale Adam, který má být (i když třeba nechce) jeho zástupcem, obrazem, je za svět odpovědný: svět je jeho, odpovídá za něj. Tak je tomu i ve vztazích. Adam, nakolik je padlý, by nejraději šel z extrému do extrému: přijatelný je pro něj extrém „svět není moje věc“ i extrém „je to moje vlastnictví a nikdo mi do toho nemá co kecat“; chce se ale po něm, aby kráčel úzkou cestou mezi těmito extrémy, tedy přijmout odpovědnost, aniž by si chtěl přivlastnit a podmanit. To je myslím „spojení s ideou otce“; ta střední cesta mezi grandiózním sebezbožštěním a depresivním sebeumenšením na mizerně ochlupenou opici.
1.3
Bůh s člověkem bojuje tak, že se člověk snaží sám sebe zničit a bůh mu v tom, v jistém smyslu násilím, brání. Jeho tendenci k uzavřenosti brání tím, že ho stvořil jako „nedovřeného“ – člověk je bytost vztahová; tady Adam přestává být hermafrodit a rodí se jako podvojná bytost, muž-žena. Bůh přichází jako protějšek a pak přichází jako dítě, přichází jako Druhý, který je na nás odkázán (a vice versa).
Člověk je do vztahu (v němž potkává „boha“) hnán tím, jak je neúplný – bolestí (ta je možná tím „násilím“: bůh bude člověka radši mučit, než aby ho nechal se zničit); člověk shledává (tím, jak druhého potřebuje a přivlastňuje si ho), že je odsouzen k tomu „mít“, i když nechce. Druhý (protějšek, potomek) je tím, koho nevlastníme, ale máme za něj odpovědnost. Tak se rodí žena a dítě.
Zdá se mi dost pozoruhodné, že si autor docela ví rady s tím, jak osamělý je Adam, ale jako by skutečně neuměl jiné početí než neposkvrněné: na konci 1.3 je Nevěsta znenadání samodruhá, ale nevypadá to, že by se jí Adam třebas jen dotknul.
Zdá se mi, jako by se právě tenhle deficit ve vztahu mezi Adamem a Nevěstou dal zužitkovat dál, kde by s Adamem mohla pěkně laškovat dcerunka a stará rašple Matka by mohla žárlit; pokud by mezi ní a Adamem vlastně skoro nic pořádného nebylo, bylo by to docela intuitivní: jak jeho touha trochu si užít aspoň potůčky a křovíčka dcerunky, tak frustrace matky, když vidí, jak ji dcera zastiňuje.
1.4
Adam se může stát otcem, teprve když bude synem; neboli obrazem boha se stává tak, že následuje Krista. Ten může říct „moje“: můj Otec (neboť je bůh skutečně jeho); můj svět (neboť je skutečně jedním se stvořitelem světa). Svět ho nicméně jako „svého“ nebere; kristovská cesta je cestou utrpení a odmítnutí. Adam, který chce být jen sebou, jej odmítá. Stát se „synem“ lze, když Adam přestane hledět na sebe a přijme riziko lásky, riziko utrpení. To se děje ve vztahu (který s sebou vždycky nese riziko odmítnutí). Člověk tak, jak je, je napětím mezi Adamem-osamělostí a Kristem-láskou.
Adam jako hříšný s sebou nese dvojí – Otce jako vyhnaného (svět bez boha); a Otce jako trestajícího (když bůh trestá, řekněme tím, že Adama nechává, aby si dělal, co chce, včetně toho, že sobě i druhým ubližuje).
Návrat Boha do světa se odehrává v rodině; bůh vstupuje do světa jako dítě, které musíme milovat a pečovat o něj, přijmout se vším všudy včetně rizika, které to s sebou nese.
Mimochodem: tohle je zdá se mi (celkem zdravý) základ toho, proč církev nefandí homosexuálním svazkům a dalším formám soužití, které se brání péči o děti. Jde o to, že právě ta je způsobem, jak se učíme překonávat egoismus a zahleděnost do sebe. Což se sice duhovým pionýrům špatně vysvětluje, ale není to proto méně pravda.
1.5
Zvláštní paradox tkví v tom, že Adam je sice – coby otec – jako větší měrou obrazem „Otce“, nicméně přirozeně, sama od sebe, jako by bohu byla blíž žena-matka, která zná přirozeně obětavou (mateřskou) lásku, jíž se muž musí teprve učit, a taky bolest spojenou (nezbytně?) s tvořením-rozením, které se muž může taky snáze vyhýbat i jako biologický otec. Nicméně bůh je (podle biblického zjevení) „Otec“, proto musí autor, pokud chce zůstat na půdě křesťanství, pokládat mateřství za „vyzáření“ otcovství. Prostřednictvím vztahu k druhému (dítěti, partnerovi) získáváme „boha“, protože druhý je jeho obrazem. „Volba porodit je těžší než stvořit“ je docela důležitá věta – prosté stvoření ještě před dramatem hříchu a vykoupení je méně dobré než to, co je výsledkem celého procesu: Eden (stvořený) je méně než Nový Jeruzalém (který bychom jako vzešlý ze spásného utrpení mohli pokládat za „zrozený“). V dějinách i individuálním osudu je obsažena svoboda – proto člověk i bůh „rozením“ riskují, proto se hovoří o „nesmírném odhodlání porodit“ – vůbec se neví, jak to dopadne.
Velmi důležité je, že nejde o metaforu, obraz, abstrakci, ale skutečnost; božství se nám na způsob lásky skutečně, ne obrazně či symbolicky, dává, ať už jako eucharistie, nebo jako mateřská láska (a mateřské mléko). Nevěsta-Matka stále zřetelněji hovoří jako církev-Maria, která je důležitější než (hříšný, váhající) Adam, jenž rozpoznává, že jeho „osamělost“ je spíš uzavřeností – jeho problém není v tom, že by takříkajíc neměl s kým být, ale že s nikým vlastně být neumí.
Zároveň se vnucuje otázka, jestli dítě je, nebo není skutečně jeho (o tom jsme mluvili, takže to dál nerozvádím). Možná by bylo lepší, kdyby nebylo; dalo by se víc pracovat s odkazy na svatou rodinu, a možná by pak byla srozumitelnější jak jeho nepřítomnost v raném dětství Moniky, tak jeho zdráhání podvolit se „lásce“; nemluvě o zjednodušení incestních náznaků ve vztahu Adam-Monika, které by pak vůbec nemusely být incestní.
2
Druhá část pojednává o tom, jak se Adam nechává přetvářet dítětem v otce a tím napodobuje Otce.
2.1
Tady by se bylo dobré trochu vyřádit na idylických, trochu sentimentálních obrazech dětství. Nemyslím, že by bylo nutné hrát se symbolickými významy zvířat (pes, koza, slepice); mají myslím evokovat, že jde o skutečný příběh s živými kulisami, tedy mysterijní drama odehrávající se na půdě obyčejného světa (pes má jméno).
Oči jako totožnost duše: klidně jde hrát s obrazem oka (ostatně oko v trojúhelníku je častým symbolem Trojice), důležitější se mi zde ale zdá, že tematizovaná proměna (stárnutí matky, dospívání dcery) není absolutní – zůstává jakési stálé centrum osobnosti (jehož stálost je myslím nesena právě vztahy; člověk „o sobě“, jako osoba, nemá žádnou vlastní, svébytnou, neměnnou substanci; jeho totožnost je nesena spíše tím, že je „stále týž“ ve vztazích /stále matkou, dcerou, otcem…/).
2.2.1
Dcera chce získat – vždy více méně fyzicky nepřítomného (nevlastního?) – otce. Nepřítomný otec je zároveň šifrou nepřítomného boha – boha, kterého poznáváme zpravidla jako toho, kdo tu není (každý z nás se v opravdovém průšvihu modlil, a zpravidla marně).
2.2.2
Symbiotické spojení s matkou nedává poznat Otce jako transcendentního: na to, abychom se podívali k nebesům, jako bychom potřebovali pobídku v podobě absence, nouze. Zvláštní je obraz dítěte jako společného kmene otce i matky – možná narážka na dvě Kristovy přirozenosti? „Já jsem vinný kmen“? Monika jako dítě má zjevně rysy kristovské.
2.2.3—5
Prvotní obraz otce v duši je jeho nepřítomnost, touha po něm. Ta touha se naplňuje v pozemském – v oddílu, kde se najednou nacházíme v táborové idyle, by se klidně mohla odehrát scéna seznámení Adama s Monikou a jejím prostřednictvím s matkou (není tak nepředstavitelné, že si dítě vyhlédne muže, kterého potom sbalí svobodná matka). Mimochodem se nabízí paralela tábornické idyly s horou proměnění Tabor, kde rovněž dochází k rozpoznání identity (Krista jako božího syna).
3.1—6
„Panenský les“, který by mohl symbolizovat ráj, je ve skutečnosti spíše dantovský „temný hvozd“, místo nebezpečí. Nabízí se paralela s Kristem, který odolal pokušením Hada, jimž podlehl (biblický) Adam; tak i Adam ve hře má nad hadem zvítězit. Napadá mě, že by mohl Adam nechat hada, aby ho kousnul (místo Moniky); následující scéna by mohla být variace na pietu, výjev z postmortálie, a taky by se mohl jako uštknutý trochu zbláznit a podivné následující promluvy by se mohly číst jako jeho blouznění, halucinace, podobně jako je tomu v Posledním pokušení Krista?
Překonáním hada se do jisté míry ocitáme v rajském stavu; nicméně voda (zjevně křestní) znamená nejen nový život, ale také smrt starého – šlo by to od setkání s hadem hrát jako pašije? „Pramen“ je Otec coby zdroj všeho; společné ponoření do něj by mohlo být spojeno (třeba opravdu na způsob horečnaté vize) s mnohoznačným sexuálním spojením, které by mohlo vypadat zároveň jako unio mystica a zároveň jako smrt-hřích. Nabízí se obrazy nahoty, crosdressing (těhotný otec, který rodí)… Dialog Moniky a Adama je tak exaltovaný, že zní trochu jako třeštění.
3.7
Vystřízlivění – ranní pláč. To, co se „tam“ stalo, by mohlo zůstat nedořečené, v pološeru, mnohoznačné. Tak či onak se hraje zpět v běžném světě o vinu a o to, jak i s ní zůstat spolu.
Část III.
O Matce jsme mluvili. Zjevně jde o Církev-Marii, nicméně působí jako trochu nesrozumitelné monstrum z galaxie. Její monolog, zdá se mi, doplňuje monolog Adamův na začátku (na otázku hříšného Adama je odpovědí Církev). Matka chce Adama znovu zrodit; on nechce. Nakolik zůstává sebou, tedy Adamem, zůstává mimo dění nového rození, jímž je církev; nakonec by, jak se zdá, nejraději (aby nemusel opustit svou osamělost, tedy otevřít se) všechno srovnal se zemí a zničil, přivedl vše „konečným řešením“ k „absolutní jednotě“; Matka je pak tím, kdo v sobě (jako pieta v klíně) uchová zárodky života.
Žádné komentáře:
Okomentovat