úterý 7. dubna 2015

Velikonoční meditace: teologická, spíše pro otrlé



Kolem Velikonoc se v tisku i na internetu objevila spousta úvah o bohu, jako ostatně každoročně. Dalo mi to zase jednou záminku k údivu (k němuž se ostatně nedám nijak pobízet, neboť je to můj oblíbený stav, o který arci v pozemském blázinci nemám nouzi) – tentokrát nad tím, kolik toho lidé o bohu vědí a jak přesné informace mají o jeho zálibách, preferencích, náladách a nátuře. Rád bych předeslal, že si svých teologických přátel a známých, jichž se tento text spíše nepřímo dotýká, vesměs velmi vážím a mám je rád – a nezbývá mi, než jim poděkovat za inspiraci. A koneckonců, že jsem protivný chlap, to je o mně obecně známo, takže nebudu psát nic překvapujícího.
Nuže, poslední dobou jsem se mimo jiné dozvěděl mnohé o bohu trpícím, citlivém, o bohu umírajícím, ale také o bohu s ženskými rysy a bohu se smyslem pro humor. Dalo by se pokračovat – třebaže kupodivu nikoli donekonečna. „Bohu“ připisovaná určení, vlastnosti a charakteristiky jsou totiž v serióznějších kruzích bez výjimky politicky korektní: stěží bychom dnes našli alespoň trochu kultivovaného příslušníka naší civilizace, který by si pochvaloval boha, co má rád vraždění dětí a libuje si v krvi nepřátel, třebaže by se pro to nalezly v Písmu doklady myslím hojnější, než pro hypotetického boha bezmocného, mateřského a něžného, vyznačujícího se laskavým humorem, anebo naopak slabostí či pochopením pro humor sarkastický a satiru, a v neposlední řadě pochopitelně také notně sentimentálního. Také se od současných křesťanských teologů nedozvídáme mnoho o nábožensky krajně nesnášenlivém bohu, který je rasista, xenofob a homofob – jakkoli i pro to bychom měli v Písmu hojnost argumentů; anebo o bohu, který trpí zvláštní fixací na jednu postradatelnou část mužského těla nebo je alergický na některé druhy masa a kombinace jídel – zkrátka doslýcháme se dnes hlavně o bohu, který se nám líbí a drží nám palce, o bohu, který kope za náš tým a je – inu, je stvořen k obrazu mnoha Evropanů začátkem třetího tisíciletí: přecitlivělých, bezmocných a pomalu odumírajících. Je to bůh slaboučký, zženštilý, infantilní a křehký, uplakaný a milující bezpečí a péči; a popravdě řečeno je i trochu nudný. Nejsem si jist, jestli je to skutečně bůh Abrahamův, Izákův, Jakubův nebo Mojžíšův, který však byl i bohem židů na přelomu letopočtu. Myslím, že by onoho podivínského, nerudného a rabiátského boha starého Izraele i staré církve leckterá feministická teoložka bez váhání označila za šovinistické prase a teolog osvobození za obyčejného fašistu. Čtěme bibli, tam to všechno je.
Tedy: mnoho lidí toho, zdá se, překvapivě mnoho ví o tom, o kom se toho příliš vědět nedá, tedy o bohu; jejich poznání, odvozené snad z určitého způsobu čtení konkrétního, tedy biblického zjevení, však překvapivou měrou zdůrazňuje ty aspekty zjevení, které nahrávají dnešnímu zdravému rozumu a obvyklému cítění, zatímco jiné aspekty téhož zjevení jsou značnou měrou upozaďovány. Takový přístup u lidí, kteří chtějí dál věřit v biblické zjevení, ale přitom se jim jeho velká část vlastně nelíbí, ba líbit nemůže, chápu. Chápu, ale – nesdílím.

Rád bych k tomu podotkl následující:
a/ Nejsem si jist, zda vůbec můžeme vědět, „jaký“ je bůh: můžeme cosi tušit o hermeneutice posvátných textů určité tradice, ale vzhledem k mnohosti tradic, množství všemožných posvátných textů a bezmála bezmezné omezenosti hermeneutik, jimiž si vpravdě ubique semper lidé přistřihují, nakolik se pohybují v těsném chlívku diskurzivního myšlení, všemožné bohy a bůžky k svému obrazu, se stěží dobereme dál, než jen k analýze určitých představ o té nejzazší skutečnosti. Ještě snad nejlepším plodem takového snažení by mohlo být právě vědomí relativity všech představ či pojmů, a jejich překročení.
Pokud bychom i nadále chtěli pěstovat profánní teologii (tj. teologii, jejímž povinným základem není duchovní praxe a která se neodehrává v rámci živých duchovních škol, jinak řečeno teologii akademickou), snad by ji bylo na místě transformovat v nauku řekněme satirickou, která by však neměla za účel výsměch těm nesmyslům, jimž věřili „staří“, ale spíše těm, kterým se věřívá dnes – těch drahých a s láskou hýčkaných pomyslů, které si na onoho „boha“, o němž snad ještě tak nejlépe promluvil svým legendárním komparativem sv. Anselm, projikujeme – aby nám pak k nepoznání znetvořené padaly na hlavu na způsob tragikomických dějin působení našich model. Jinak řečeno: každá doba má pánaboha podle svého gusta, a součástí teologické práce by mělo být mimo jiné i zvědomování této skutečnosti – stahování projekcí.

b/ Jak patrno, „náš“ bůh, bůh předposledních křesťanů, je bohem politicky korektním, je to jakýsi mírný Hospodin v mezích (určitým způsobem čteného) Nového zákona. Je to snad bůh, na kterém se shodne kardinál Duka s profesorem Halíkem i papežem Františkem, ale je otázka, jestli to je týž bůh, k němuž se v úzkých modlíval Juda Makabejský, anebo třeba Karel Martel.
 A to je možná dobře, alespoň se ve jménu takového dobrotiska hůře zabíjí.
Neměli bychom však přehlédnout, že ona profánní hermeneutika, jež nám umožňuje přisuzovat bohu i dosti specifické, z našeho hlediska dobré vlastnosti, je v jádru táž, jako hermeneutika božích bojovníků rozličných dob a zemí. Bůh, který trpí, má své passiones, a může se tedy i naštvat – na souseda, jinověrce, rouhače; může se rozhorlit a rozhodnout se, že nenechá čarodějnici naživu – zkrátka a dobře, mít boha náladového je velmi ošemetná věc, protože je jen otázkou času, kdy se místo fňukání rozzlobí.
A když se rozzlobí, mohl by být i zlý.

c/ Kdysi se mi opravdu velmi příčila Corbinova snaha o restauraci doketické christologie, a třebaže se mi dodnes zdá teologicky poněkud nekorektní, začal jsem časem lépe chápat motivaci takové snahy zvrátit (ostatně zdánlivou) porážku transcendence historií. Bůh v první řadě ukřižovaný, bůh trpící a bezmocný, to je, zdá se mi, bůh novoučký, pohegelovský  – tedy v podstatě tragikomická figurka absolutního ducha jednou za čas se vyskytnuvšího v relativním těle, plně ponořená do proudu dějinnosti a vydaná na pospas lidské svévoli. Nuže: takový bůh je modla – a ještě k tomu, zdá se mi, modla k ničemu, protože – jak ví leckterý křesťan, který se pokoušel k takovému bohu modlit, člověku moc nepomůže, neboť má dost možná co dělat s vlastním utrpením. Není na něj spolehnutí, protože se proměňuje (to ty jeho passiones!). Včera byl láska, ale dnes je dnes – a neví se, jak praví jedna půvabná píseň, zdali se ze psa vlk nemůže stát – a dodejme: z lásky třeba nenávist – anebo znechucení.
A co by mělo být pro křesťanského teologa na pováženou - Bůh, který se úplně rozpouští v dějinách a je jim vydán na milost a nemilost navíc vskutku není bohem Ježíše Krista, alespoň nakolik jej známe z Nového zákona. Což je ošemetná věc. Nerad parafrázuji apoštola, který mi příliš k srdci nepřirostl, avšak – pokud máte zastání jen v bohu, který byl bez odvolání „velkopátečně“ pohlcen dějinami, jste opravdu nejubožejší z lidí. Bůh, který není transcendentní, není žádný pořádný bůh. Nevím, kde by v tom zbožném povídání o trpícím a bezmocném bohu měla znít jaká radostná zvěst. Bůh, který sám otročí dějinám a s kterým si může každý užvaněný primát orat a vláčet po libosti, nikoho neosvobodí, nikomu nepomůže a nikoho nespasí. Pokud je tím posledním a nejzazším věčné utrpení ukřižovaného boha, jsme vprostřed metafyzicko-teologického horroru, proti kterému je celý Schopenhauer úplná kašička – u něj stačí vůli, aby vyhasla, a je po ptákách. Krása! Ale absolutizace utrpení, kterou implikuje teologie trpícího boha, to je, pokud se nad tím trochu zamyslíme, opravdu silná káva. A silná káva je to ostatně i v případě častějším, kdy se tohle podivné evangelium polyká (a někdy i zvěstuje) bez přemýšlení.
Potíž je v tom, že takový bůh by hlavně sám potřeboval spasení – takže i kdyby náhodou skutečně existoval, byla by to figurka podobně politováníhodná jako zmatený demiurg gnostiků – a jistě bychom s ním mohli, ba měli mít soucit, jenž náleží všem trpícím bytostem, ale vzývat jej by bylo v nejlepším případě nedorozumění.

d/ Celá dosavadní meditace má kromě jiných i následující nedostatek – třebaže se snažím vyvarovat jakýchkoli pozitivních výpovědí o „bohu“, nejsem s to se vyvarovat používání tohoto slova, a obávám se, že tak z mých úst zaznívá spíše rouhání než co jiného. Nabízím proto na závěr nikoli pozitivní výpověď o „bohu“, ale alternativní přístup – který dost možná ani není přístupem alternativním, protože doufám, že moji přátelé z řad teologů tímto způsobem sami své řemeslo provozují – a pokud je tomu tak, jak se domnívám a jak doufám, je tento text pouhým upozorněním, jak teologické texty, a to ani ty zdařilé, nečíst. Nuže:
Pokud má být (lépe: „být“, být) ono nejzazší Tajemství skutečně tím nejzazším a nekonečným, nelze k němu přistupovat jako k objektu, o němž by se dalo právem hovořit stylem „on je takový a takový“. Tajemství „je“ neoddělitelné od bytí toho, který se k němu „vztahuje“ – je kýmkoli více, než je kdokoli sebou samým: bližší než krční tepna, ale nejen mně nebo tobě, ale také komukoli a čemukoli jinému, aniž by tím však bylo pohlceno. Hovoře v křesťanském kontextu, jenž je mi ostatně stále cizejší, pak navrhuji místo snahy pánaboha ještě hůře depotencovat a ještě více polidštit, brát nauku o Nejsvětější trojici jako jakousi partituru, jako vzor či vzorec iniciace do tajemství; chcete-li: návod k použití vlastní existence, vademecum k tomu, jak být. V průběhu bloudění labyrintem světa se nám ona různě nazývaná a v rozličných barvách z různých perspektiv tu a tam zahlédnutá bludička na konci tunelu, jenž je právě svým ustavičným hadovitým prodlužováním, může jevit lecjak, a výpovědi o ní jsou do značné míry arbitrární, zvláště pokud je, pravděpodobně právem, bereme jako výpovědi spíše o vlastní cestě než o Tom, který všechny cesty nese a jenž jimi jest.
Teprve když rozpoznáváme jednotu všech partikulárních bůžků, tedy to nevýslovné, k čemu naše představy odkazují, pokud máme to štěstí, že jsou to živé symboly, možná, možná začínáme něco tušit o Tajemství. Tam, kde pochopíme, že chápáním mnoho nezmůžeme, se ocitáme na prahu dlouhé cesty, která snad může být vykoupením našeho kusu labyrintu světa, těch pár desítek kilo hlíny, co jsme dostali pod způsobou těla a krve k obdělání. Bůh Ježíšův se jmenoval jsem – a právě s tím Ježíš byl jedno. Pokud tohle neumíme, je nám k ničemu učenost, sebelepší filologie a biblická hermeneutika. Pokud tohle neumíme, je veškerá zbožnost v nejlepším případě našminkovanou sentimentalitou. A teologie, která k tomu nenapomáhá, nebo dokonce ani netuší, že by pomáhat měla, a místo toho je služebnicí projekcí určitého typu dějinně podmíněné subjektivity, je k ničemu. A kdyby alespoň k tomu.
Sumou: nejde ani tolik o to, se emocionálně či intelektuálně oblažovat či zatěžovat tím, že se „bůh stal člověkem“, ale o to, stát se Kristem.
Myslím, že teprve přijmout tohle se vším všudy a smrtelně vážně jako životní projekt dělá z člověka křesťana. Všechny ortodoxie i představy o pánubohu, který nám drží palce, vem čert.  

Žádné komentáře:

Okomentovat