Jan Patočka a křesťanství
Úvod[1]
Je pozoruhodné, že Jan Patočka, filosof, jenž zpravidla nebývá
pokládán za myslitele nábožensky orientovaného, svou dráhu začíná i končí
texty, věnovanými právě problematice křesťanství. Vůbec prvním jeho zveřejněným
článkem je ohnivá polemika s J. B. Součkem ohledně možnosti spolupráce
filosofie s teologií, před definitivním umlknutím pak Patočka v eseji
Kolem Masarykovy filosofie náboženství[2]
znovu medituje o křesťanství a jeho možných proměnách. Patočku otázka
náboženská, úzce spojená s jeho velkým tématem ztráty smyslu života
v moderním světě, nenechávala chladným v žádném období jeho myšlení;
zdá se, že dokonce průběžně sledoval soudobou teologickou diskusi a jistě četl mnohé
velké křesťanské myslitele minulosti. Je až zarážející, že v době své
myslitelské zralosti Patočka zvažuje právě křesťanství – arci křesťanství
demytologizované – jako modus péče o duši dosud slibně nevytěžený. I jeho
poslední slovo ohledně přemožení jsoucna bytím je slovem sekulárního sice, leč
přece jen v jistém smyslu křesťanského myslitele: jen stěží bychom mohli
přehlédnout náboženskou inspiraci v pozdních textech silně zdůrazňované
myšlenky oběti. Téma Jan Patočka a křesťanství tedy jistě není záležitostí marginální.
Většina textů, týkajících se Patočkova pojetí křesťanství, se zabývala právě
jeho významnými a promyšlenými vrcholnými, zvláště pozdními texty.[3]
Chceme zde zvolit odlišný přístup a pokusit se načrtnout vývoj vztahu Patočky ke křesťanství.[4]
Téma v tomto rozsahu nelze vyčerpat, přesto by se snad mohlo podařit
vystihnout alespoň v hrubých rysech dynamiku jeho myšlenkového úsilí o
uchopení stěžejního duchovního útvaru evropských dějin – tedy pro Patočku
vlastně dějin vůbec. Rád bych se pokusil tento vztah charakterizovat jako dvojí
pohyb ve směru přitažlivosti křesťanského mystéria: pohyb od polemiky
k interpretaci a od periferie k centru.
Pohyb od polemiky k interpretaci není těžké spatřit:
zabýváme-li se texty z počátků Patočkovy myslitelské dráhy, ocitáme se vprostřed
dvou ostrých střetnutí; jedním z nich je spor s J. B. Součkem ohledně
navazovacího bodu mezi teologií a filosofií, druhým je konflikt s českými
dominikány. Spory však utichnou a Patočka záhy začíná promýšlet nejprve roli
křesťanství v evropských dějinách, pak i úlohu, kterou sehrálo
v genezi moderní subjektivity, aby pak nejpozději v průběhu
padesátých let rozpoznal společné východisko postmetafyzické teologie a
filosofie a nakonec se pokusil o vlastní interpretaci křesťanství jako způsobu
péče o duši.
Už z tohoto stručného nárysu lze vysledovat i pohyb od
periferie k centru, a to ve dvojím smyslu. Nelze přehlédnout, že se
zmíněné Patočkovy rané polemiky v podstatě netýkají křesťanství jako
takového – ať už jde o pojetí vztahu teologie a filosofie či o úroveň činnosti
českých dominikánů, jedná se v podstatě o šarvátky s bohoslovci, ne o
myšlenkové úsilí zvládnout samotné jádro křesťanství. Ale ani rané texty jiné
než polemické nemají podobné ambice: křesťanství jako součást západní či
národní duchovní historie a kultury je chápáno jako svébytný útvar, jehož
dějinná reflexe je nutná, věcná interpretace však jako by filosofu nenáležela.
Jinak je tomu v textech pozdních, kde Patočka naopak usiluje vyhmátnout
samotné jádro křesťanství, ba porozumět mu lépe než křesťané sami. A skutečně zde
vstupuje do samotné velesvatyně křesťanského mystéria, k tajemství oběti.
Od okrajových sporů o vymezení kompetencí či profesionalitu překladatelů
Tomášovy Teologické sumy se tedy
Patočka přesouvá k samému srdci křesťanství. Pohyb od periferie k centru
má však ještě jeden, méně nápadný, nikoli však bezvýznamný rys. Samotné
křesťanství, resp. jeho silně demytologizovaná, sekularizovaná interpretace jako
by se se postupem času stávala středem gravitace Patočkova myšlení.
V počátcích je křesťanství jedním z témat, kterými se zabývá, jedním
z mnoha rozličných okruhů, jimž plodný myslitel věnuje své postřehy.
V letech šedesátých a zvláště sedmdesátých, kdy se Patočka pokouší o
duchovní zvládnutí krize západního světa prostřednictvím znovuoživení tradice péče
o duši, naopak jeho myšlení, a to nejen v místech explicite věnovaných
křesťanství, neodolatelně a ustavičně kroužilo kolem motivů oběti a přijetí
všeobecné odpovědnosti, tedy právě těch, které Patočka pokládá za vlastní, byť
v minulosti dostatečně nevytěžené jádro křesťanství.
V celém vývoji lze však rozpoznat i konstantu, která
dost možná tvoří vlastní střed Patočkova uvažování o křesťanství, zároveň však představuje
jeho neuralgický bod. Zůstává, jak uvidíme, neochota přiznat víře – při vší
sympatii k ní jako k existenciálnímu postoji – její oprávnění ve smyslu
zakotvení v jakkoli pozitivně pojaté transcendenci. Božské ve vlastním
smyslu se Patočkovi plně odehrává v lidském: v tomto ohledu jsou si
egodeismem zavánějící texty z let třicátých a úvahy věnované dokonale
oproštěné oběti z textů posledních blíže, než by se při zběžném čtení
mohlo zdát.
První dějství – půtky s teology a filosofický titanismus
Roku 1929 Jan Patočka ostře reaguje na poměrně jemně
formulovaný článek J. B. Součka.[5]
Ten ve svém příspěvku reaguje na Kozákovu kritiku dialektické teologie,
konkrétně její tendence k učení o dvojí pravdě. Souček systém dvojí pravdy
nepřijímá, maje na paměti, že se vykoupení týká celého stvoření, ale připouští,
že z věcných důvodů k němu teologie, která chce být práva zjevení,
tenduje; světské, konečné poznání na nejdůležitější věci nestačí: je zapotřebí
milosti, zjevení a víry. Pravda je podle Součka jediná, ale má různé stupně;
k vyjadřování její plnosti by měli filosofové pomáhat teologům.
Patočka se prudce ohrazuje proti tomu, co později nazve
„imperialismem teologů“.[6]
Filosofie nikdy nebude služkou teologie – jako konečná moudrost si se svou
metodou vystačí sama. Navíc: mezi bohem filosofů a teologů zeje nepřeklenutelná
propast. „Bůh filosofů je… něco zcela jiného než Bůh theologů. Náš Bůh je
hypotéza nebo datum, vždycky objekt; Bůh theologů mluví, poroučí, čemu věřit,
aniž by udával důvody s ostatní zkušeností shodné nebo v ní kotvící.“[7]
Filosof nemůže přijmout Boha jako „noetický princip“,[8]
tj. vycházet ve svém zkoumání z nekriticky přijatých obsahů víry, „nikdy
nesmí abdikovat na svou filosofickou pozici, nikdy si nesmí dát poručit, byť
samotným Bohem“.[9]
Po letech na tuto polemiku Patočka vzpomíná: „Když jsem se začínal zabývat filosofií,
tak zrovna tenkrát začala vycházet Křesťanská
revue a zemřelý a námi všemi tak postrádaný J. B. Souček tam napsal článek
o filosofii a theologii. Já jsem na ten článek zareagoval, a to poznámkami,
které byly v podstatě toho rázu, že na pozitivní stanovisko Součkovo jsem
odpověděl skepsí. Říkal jsem: filosofie je záležitost čistého nazírání, a
theologie naopak je záležitost člověka, který na obsahu víry lpí celou duší; a
neviděl jsem nějakou možnost mezi tím dvojím sklenout most… My jsme
potom se Součkem o těchto otázkách často mluvili – také jednou veřejně –
pokaždé nešťastně, pokaždé jsme se rozešli s takovým pocitem, že jsme šli
jako mimoběžky, které se nemohou setkat.“[10]
Ve třicátých letech se odehrála rovněž ostrá výměna názorů
mezi mladým Patočkou a českými dominikány.[11]
Patočkova kritika se zaměřila nejprve na úroveň tomistické konference, která se
konala v říjnu 1932 v Praze, posléze i na překlad Teologické sumy
Tomáše Akvinského do češtiny. Atmosféru polemiky i její zaměření dobře
vystihují slova, jimiž Patočka v závěru svého referátu glosuje tomistickou
konferenci jako celek: „Jak z referátu patrno, dokumentoval sjezd mimořádně
nízkou vědeckou úroveň našeho tomismu; dalo by se přímo mluvit o ,naivním
tomismu‘ v poměru k tomu, jak kriticky tomisté pracují jinde.
Tomismus je jistě v celku málo sympatický filosofický směr pro suchou dogmatičnost
a své autoritářství… Ale jest to veliký systém…“[12]
Podobně jako v polemice s J. B. Součkem ani zde vlastní kritika
nemíří na křesťanství jako takové; v prvním případě se jedná o vztah
filosofie a teologie, ve druhém případě o úroveň určité školy českého myšlení.
Znamená to pak, že je Patočka vůči křesťanství v této
době neutrální? Odpověď bychom mohli najít v textu Několik poznámek o mimosvětské a světské pozici filosofie[13]
z roku 1934. Zde je náboženství (tedy i křesťanství) charakterizováno zapomenutím
na ontologickou diferenci: „Náboženství místo přechodu z roviny jsoucna
někam jinam klade původní, neredukovatelný a nepochopitelný rozdíl dvou
ontických rovin, namísto transcendence transcendentno.“[14]
Náboženství čerpá z filosofie „pojmovou organizaci“,[15]
pokud se však od ní odlučuje, stává se spolu s vědou „orgánem znásilnění
člověka, mimetickou náhražkou úsilí o pravdu“.[16]
Jako „orgán transcendentního útlaku“[17]
pak uzavírá člověku cestu k pravému transcendování světa –
k filosofickému sebepoznání. Náboženství tedy, nakolik se odděluje od
filosofie, degeneruje. Ale nejen to: filosofie podle všeho nabízí alternativu
náboženství. „Patří ke konečnosti našeho života, že pociťujeme potřebu vnějšího
zachycení, spásy. Spása je opření našeho života o vnější, absolutní moc.
Filosofie však přichází s obrácením situace: konečné se jednoduše proto
nemůže naivně ,opřít‘ o absolutní moc, že absolutno samo je beze zbytku
obsaženo v konečném; svět sám není nic jiného než absolutno samo, jak se
nalézá ve své naivnosti. Není možno spoléhat se na bohy, protože absolutno není
mimo nás, ale v nás. Člověk je v bližším a intimnějším poměru
k Bohu, než je mu bezpečno a milo. Bůh v nás sankcionuje naši
konečnost. Absolutně tvořivý Bůh není zároveň poroučející a zachraňující Bůh.
Je to Bůh, jehož se nemůžeme ptát, co dělat. Filosof je povinen vydržet tuto
myšlenku, ,trpět privilegiem své skryté slávy‘. Intimissimum filosofického Boha
bez úmyslů je odvěká tvorba bez vůle, bez patosu, bez elánu, v skrytosti
před sebou samým… Člověk nemusí vytvářet bohy, vtěluje-li se Bůh
v člověka.“[18]
Zde se už zjevně nejedná o vymezení kompetencí a rozdělení
rolí mezi filosofií a teologií; filosofie zde nabízí svého druhu soteriologii,
která vedle sebe stěží může snést náboženské přesvědčení. Je to filosofie,
v níž se uskutečňuje pravá transcendence, nikoli náboženství; a je to
heroický člověk-filosof, v němž se plně vtěluje a samo sebe si uvědomuje absolutno,
pravý Bůh.[19]
Tento projekt se však nerodí v dějinném vakuu; Patočka
chápe stav západního světa jako kritický a filosofie jako specificky evropská
forma spirituality je pro něj odpovědí na prekérní situaci člověka, vydaného po
rozpadu tradičního křesťanství napospas existenciální prázdnotě. Studie Masarykovo a Husserlovo pojetí duševní krize
evropského lidstva[20]
při příležitosti interpretace pojetí duchovní krize evropského lidstva u dvou
myslitelů, jejichž vliv na Patočku nelze přecenit, tematizuje mimo jiné právě
tuto dějinnou situovanost projektu filosofické spirituality. Východisko
Masarykovo i Husserlovo ve vztahu k evropské krizi je podobné – oběma
stojí u jejích kořenů moderní nenáboženskost.[21]
Jejich návrhy na řešení této krize jsou diametrálně odlišné; zatímco Masaryk,
odmítaje radikální subjektivismus moderní filosofie, nabízí náboženský objektivismus,
návrat k víře v pozitivně pojatou transcendenci, Husserl chce na půdě
subjektivismu nalézt pevnou půdu pod nohama v ideji čisté vědy, která se
v evropských a světových dějinách uskutečňuje jako jejich telos.[22]
Patočka se pokouší o zprostředkování mezi těmito dvěma protikladnými projekty.
Jakýkoli objektivismus ve věci víry je pro něj již zde neproveditelný;
pozitivně pojatá transcendence je tím, od čeho je třeba Masarykovo řešení
očistit. Zachovat je z něj naproti tomu zapotřebí entusiasmus víry,
existenciální nasazení, které jako by scházelo podle Patočky poněkud
chudokrevnému pojetí Husserlovu,[23]
pro nějž je náboženství nakonec „citová a myšlenkově neadekvátní travestie
hluboce filosofických motivů“.[24]
V navázání na Rádla[25]
Patočka naznačuje, jak by snad mohlo vypadat skutečné řešení evropské duchovní
krize: bylo by jím existenciální nasazení víry, zbavené pozitivně pojaté
transcendence, jež by se odehrávalo na půdě radikálního subjektivismu.
„Problém, který vyplývá z konfrontace Husserlovy filosofie
s Masarykovou, je otázka osobní víry na půdě radikálního subjektivismu.
Domnívám se pak, že bez této otázky není možné také řešení problému duševní
krize; Husserlův intelektualistický optimismus nepostačí. Nelze spoléhati na
teleologickou myšlenku evropské kultury, nýbrž je nutno se aktivně zasazovat o
uskutečňování ideálních statků, o kterých jsme se přesvědčili, že můžeme žíti
pouze s nimi a pro ně. Ale odhodlaná víra potřebuje nadšení; potřebuje
nadšení z velikých příkladů života činného i teoretického, nadšení, které
na nás přechází z oddanosti těch, které vidíme tak pracovat a sloužit jako
Masaryk a Husserl.“[26]
Patočka si je podle všeho vědom obtíže svého pojetí: víra bez transcendentního
protějšku se může setkat s problémem, odkud čerpat nadšení pro
uskutečňování ideálu – jinými slovy, ustavičně se jí pod nohama otevírá propast
nihilismu. Oporou angažované víry je mu lidský vzor – chtělo by se
v navázání na předchozí říci vzor heroický – oddané služby nadosobním
hodnotám. Nepředmětná víra konečné bytosti, v níž absolutno vychází ze své
naivity, se opírá o ideální vzor jiných konečných bytostí, v nichž se
úspěšně odehrál týž proces.
V podstatě by bylo možné Patočkův postoj v tomto
období jeho myšlení nazvat do důsledků domyšleným titanismem. Titanismus,
souznačný s Dostojevského nihilismem a Masarykem vášnivě odmítnutý,
Patočka tematizuje ve stejnojmenném textu[27]
z roku 1936. Vzdor tomu, že se vlastně jedná o studii věnovanou Václavu
Černému, lze tuto stať chápat jako programovou. Titanismus je vzpourou proti
světu i tradičně pojatému božství ve jménu morálky v podstatě křesťanské:
„Titanism je moralism; je to morální hledisko aplikované na svět a Boha… Je
možno pokládat mravní požadavky titanismu za podstatně křesťanské, ale
křesťanskou není jeho metafyzika a theologie, není zejména jeho nauka o zlu.“[28]
Titanismus dosud nedomyšlený do posledních konců je teprve na cestě obejít se
metafyzicky bez Boha – je úsilím „o život ze svobody bez definitivní spásy
zvenčí“.[29]
Je však teprve na cestě: „Ve sporu mezi člověkem a Bohem neobětuje člověka, ale
neodstraňuje alespoň rázem Boha.“[30]
Nakolik je přechodným jevem mezi tradičním křesťanským obrazem světa a
modernou, ponechává si titanismus víru v celkový smysl a v dobro,
nezříká se zcela naděje v absolutní řešení problematické existence. „Pouze
nekonečný a všemohoucí, krátce absolutní Bůh je možným řešením světové hádanky
a zárukou konečného smyslu světa, ale nikoli Bůh konečný a bojující.“[31]
Podle Patočky je třeba odstranit i toto poslední reziduum objektivismu. „ Ale
tento cit existence je pouhý počátek, který znamená příchod hlubší krize,
odpovědnosti ještě těžší a rozhodnutí ještě bolestnějších. Objektivno musí se
pro existenci neutralizovat v čiré nic, aby mohla vyvinouti, co moderní
filosof nazval ,die Kraft des Selbstseins in der Glaubenslosigkeit‘, z níž
vzniká ,der Glaube, der philosophisch ist‘,[32]
víra, která platí nezávisle na vší objektivitě. Z této nicoty pak musí
člověk teprve tvořit svůj svět; nikoli tedy tím, že moderní subjektivism
odmítne, nýbrž tím, že jím projde až do konce, až tam, kde z něho pramení
síly mravní.“[33]
Patočka se tedy, jak jsme viděli, v prvním období svého
myšlení ke křesťanství vztahuje především polemicky. Ostře kritizuje teology
tam, kde podle jeho názoru buďto překračují kompetence svého oboru, nebo jsou
naopak v místech, kde se oborově filosofie s teologií překrývají,
kompetentní nedostatečně. Zároveň rozpracovává už zde projekt duchovního
života, který se vztahuje k absolutnu – Bohu, jenž je bohem pravým, v žádném
případě však biblickým. Tento projekt duchovního života zjevně vychází
z křesťanské tradice. Navazuje na ni svým způsobem pozitivně myšlenkou
vtělení a odehrávání se absolutna v konečném, negativně pak radikálním
odmítnutím Boha jako toho, kdo by měl být skutečným protějškem věřícího,
případně by mohl formulovat přikázání nebo se zjevit jako nekonečný protějšek
ve vztahu ke konečné bytosti. Tento projekt lze jen stěží vnitřně realizovat
bez rozchodu s křesťanstvím – filosofický Bůh coby absolutno zprvu
nevědomé, které přichází k uvědomění a realizaci v člověku-filosofu,
je v Patočkově podání přinejmenším stejně výlučný jako Bůh Abrahamův,
Izákův a Jákobův, přitom s ním však podle našeho myslitele rozhodně není
totožný.[34]
Můžeme tedy snad shrnout, že Patočka v období před druhou světovou válkou
polemizuje s teology z pozice filosofické víry, odehrávající se na
nejzazší výspě moderního subjektivismu; absolutno si v tomto rozvrhu
uvědomuje samo sebe v heroickém člověku, jehož víra nepostrádá
existenciální angažovanost, aniž by jako svůj korelát potřebovala předmětnou
transcendenci. Taková konfese z křesťanské tradice do značné míry vychází,
některé její prvky absorbuje, avšak zároveň je s křesťanstvím
v podstatě neslučitelná.
Válečná léta: prohloubení
Léta protektorátu znamenala pro Patočkovo myšlení
v mnoha ohledech zlomové období.[35]
Nepřekvapí proto, že i ve vztahu ke křesťanství tyto roky, věnované studiu a
práci na velkoryse rozvržených a vesměs nakonec nedokončených projektech
představují období, kdy docházelo k formování a formulování významných
náhledů a postojů, přetrvávajících posléze, byť nikoli bez přehodnocování, až
do pozdní myslitelovy tvorby.
Jistý posun ve vztahu ke křesťanství, a to posun ve směru
vstřícného jeho přijetí a hlubšího porozumění, lze vyčíst už z článku Česká vzdělanost v Evropě[36]
z roku 1939. Křesťanství je zde vedle antiky a osvícenství řazeno mezi tři
„hlavní osy“[37]
evropské vzdělanosti. „Tato vzdělanost má tři hlavní stránky: kontemplativní,
kterou nejlépe představuje řeckoantický motiv, vnitřně-osudovou,
mravně-náboženskou, kterou nejhloub uchvátilo křesťanství, a intelektuální,
kterou představuje moderní rozum ve vědecké teorii, v technice i státní,
politické, hospodářské praxi.“[38]
Patočka v této době dosud nedospěl k redukci duchovních kořenů Evropy
na jeden, řecký; pojetí zde zastávané působí oproti radikálně formulovaným
pozdním textům k filosofii dějin méně novátorsky, avšak vyváženěji.
Křesťanství náleží významné místo v českých dějinách – Patočka podtrhuje
důležitost husitského hnutí.[39]
Klade rovněž důraz na křesťanské motivy Masarykova myšlení i působení: „Jde o
jakýsi český puritanismus, o novokřesťanský ideál zbavený vší dogmatičnosti,
ale vybavený celou svou morální silou.“[40]
Patočka si v textu všímá i Březinova mysticismu –
pozoruhodné pak je, že jeho pojmové nejednoznačnosti dává za vzor mimo jiné dva
velikány křesťanského myšlení, kteří měli na Patočku i v dalších letech
patrně značný vliv – Pascala a Kierkegaarda.[41]
Překvapivého ocenění se dostává i českému katolicismu: jen slova chvály zde má
Patočka pro Durychovo Bloudění, na
milost pro tentokrát bere i „až otrocky ortodoxní“[42]
české tomisty, kteří se „starají o prohloubení katolické filosofické
vzdělanosti velkorysými překlady a jinou vydavatelskou činností“.[43]
Katolicismus má vůbec jisté znaky evropské i české vzdělanosti tolik potřebné
celkové syntézy, „je zde duchovní hloubka, kontemplativní záběr, kulturní
systém velkoryse stavěný a potřebám přítomnosti ustavičně přizpůsobený“,[44]
jeho uzavřenost a netolerance však indikuje nedostatečnou universalitu této
syntézy. Otevřenější, a to bez újmy na své křesťanské identitě, se Patočkovi
zdá Hromádka.[45]
I v článku Životní
rovnováha a životní amplituda[46]
z téhož roku se zračí prohloubené chápání a větší vstřícnost vůči
křesťanství; jako příklady zjevně upřednostňované „životní amplitudy“ jsou zde
jmenováni vedle Sókrata a Nietzscheho i Pascal, Dostojevskij a Kierkegaard.[47]
Křesťanství tradici existenciálně angažovaného vzmachu, „amplitudy“, obohacuje
svým ponořením „do sfér bolesti a viny“.[48]
Také v dalších textech z období druhé světové války se objevují tytéž
motivy, tj. rozpoznání dějinné úlohy křesťanství a nová citlivost pro existenciální
zasaženost tragikou viny a utrpení, spojenou s křesťanstvím. Dějinný
význam křesťanství Patočka zkoumá ve svém rozpracovaném projektu filosofie
dějin a ve studiích z tohoto projektu vycházejících.[49]
Spojení dějinného motivu s motivem existenciálním nacházíme
v přednášce Mýtus jako vyprávění,[50] která sumarizuje výsledky nedokončené
obsáhlé studie Mýtus v naší
romantice, zvláště u Erbena,[51]
věnované filosofii mýtu a náboženství. Ve své přednášce Patočka upozorňuje na
význam křesťanského prohloubení duševního života v dějinné genezi moderní
subjektivity.
Studie Symbol země u
K. H. Máchy[52] z roku 1944 v mnoha ohledech
shrnuje myšlenkový vývoj, který Patočka prodělal v období druhé světové
války; to platí i pro jeho pojetí křesťanství. V těchto letech se Patočka
intenzivně zabývá německou romantikou a silný vliv na něj má německý myslitel
Ludwig Klages, jemuž „boj o křesťanství rozhodl Nietzsche“.[53]
Proti iracionalistickému zřeknutí se individuality, pádu do mytologie a uhranutí
symbolickou hrou polárních protikladů Patočka klade „nesmírně mužnější a riskantnější“[54]
postoj našeho národního básníka. Ten sice postrádá, podle Patočky zřejmě
právem, osobního Boha,[55]
je však vzdor tomu s to udržovat napětí mezi prasvětem artikulovaným
mytologií a její symbolikou a evropskými, křesťanskými ideály. „Máchova odvaha
je v tom, že celou bolest individuální osobnosti vědomě béře na sebe, že
jí pohlíží do tváře bez iluzorních nadějí, ale aniž by ji samu obviňoval
z metafyzického neštěstí, kterému podléhá.“[56]
Metafyzickým neštěstím je zde pomíjivost a tragičnost bolestiplné existence,
jež nemá naději na jiné vyústění než naprostý zmar. Zdá se, že podle Patočky možnost
nahlédnout plný rozsah této tragiky otevřelo právě křesťanství svou tematizací
utrpení a viny; v tradičním křesťanství je však propast, která se takto
otevírá, překlenuta vírou v osobního Boha. Právě ta je však pro Patočku
nepřijatelná. V polovině čtyřicátých let tak lze rozeznat nejvýznamnější
rysy Patočkovy filosofické interpretace křesťanství. Jde o křesťanství
radikálně demytologizované, zbavené objektivní, pozitivně dané transcendence,
ale přece přijímané jako životní postoj existenciální zasaženosti a zároveň
angažovanosti ve světě, v němž nicota hlodá „v samém srdci bytí“.[57]
Léta poválečná: společné východisko filosofie a teologie?
Pozitivní zhodnocení a důkladnější reflexe křesťanské
tradice, které nacházíme už v textech z období druhé světové války,
se znovu objevuje i v textech poválečných.
Ojedinělý pokus o filosofické zhodnocení fenoménu víry
z hlediska prožívání času nalezneme v krátké studii Čas, mýtus, víra[58]
z roku 1952. Překonání minulostní orientace, ať už jde o recyklaci
danosti v každodenním upadání či mytickou zahleděnost do praminulosti, je
zde pro Patočku možné právě aktem víry, „který zároveň vidí realitu
v jejím střízlivém rouše, beze vší idealizace a bez iluzí o našich
schopnostech uchopit se jí v jejím celku, a nespouští ze zřetele absolutní
požadavek a jeho nesouměřitelnost“.[59]
Porozumění pro budoucnostně orientovanou víru jako specifický modus časovosti
však zůstane v rámci Patočkova myšlení možností toliko načrtnutou; náš
myslitel se v dalším svém vývoji bude ubírat jinými cestami.
Ve studii Věčnost a dějinnost[60]
věnované odkazu E. Rádla Patočka již přijímá zásadní rozlišení mezi
předmetafyzickým, toliko negativním myšlením Sókratovým a platónskou a pozdější
metafyzikou. Z hlediska našeho tématu jde o významnou distinkci; pro
Patočku totiž vyznačuje i rozdíl mezi křesťanským myšlením, které shledává
inspirativním, a tím, které vzdor rozpoznání jeho významu pokládá za více méně
odbyté. Teologie je pro něj až do doby reformace[61]
teologií metafyzickou. Na rozdíl od klasického humanismu antického, který se
opírá o lidskou přirozenost a pohybuje se v rámci lidských možností, se
křesťanství opírá o zjevení. „Klasický kmen je ve své metodě
humanisticko-racionalistický: přístup k mravnímu světu je proň
v lidských silách, a tudíž čímsi obecným, světlo ideje je všeobecně
lidské. Naproti tomu křesťanské intimissimum, historie spásy, korelace víry a
zjevení, při němž člověk mlčí a jedině se ozývá Bůh, činí křesťana a
křesťanství něčím exkluzivním, co sice pozvedá nárok na všeobecnost, ale nikoli
z titulu lidskosti jako takové, nýbrž z titulu absolutnosti příkazu
Božího.“[62]
Duchovní útvar, vyrostlý ze symbiózy „antické báze s křesťanským
završením“,[63]
se s moderní kritikou rozpadá jako celek. Patočka, jak jsme již viděli, si
cenil velikosti a značné míry universality takové syntézy, ale byl vůči ní
velmi rezervovaný a nezdá se, že by kdy vážněji uvažoval o jejím akceptování.
Naproti tomu křesťanské myšlení poreformační, které je
alespoň v některých případech „ryzím myšlením Boha a člověka bez
intervence antické kosmologie“,[64]
bylo pro Patočku stálou inspirací. V téže studii si všímá křesťanských
kořenů heideggerovské antropologie, která pojímá člověka jako nezavršené,
neuzavřené jsoucno, jež nespočívá samo v sobě, nýbrž se svobodně ustavuje
ve svém dramatickém střetání se světem. Křesťanská antropologie,
z níž toto pojetí podle Patočky vychází, se celá staletí střetala
s objektivismem ve vztahu k člověku; tato antropologie „neuvažuje
člověka jako datum teoretického pohledu, nýbrž spatřuje jej ustavičně
v poměru k úloze, která je mu v dramatické historii světa
svěřena, k úloze spásy. V souvislosti s tím je jí na člověku
podstatné rozhodnutí: se světem nebo proti světu, mimo svět.“[65]
Obdobné pojetí lidské existence, které Patočka nachází nejen u Heideggera, ale
rovněž u Kierkegaarda či Pascala, sám zjevně přijímá a dále rozvíjí nejen
v textech z let poválečných, ale v průběhu celé své myslitelské
dráhy.
V programovém textu Negativní
platonismus,[66]
v němž Patočka rozvíjí na pozadí kritiky metafyziky jeden ze svých rozvrhů
postmetafyzické filosofie, nalézáme rozpoznání společného východiska moderní
filosofie a teologie. „Ve dvou oborech se projevuje souběžně kritika, která
hledí dát celému myšlení nový směr, ve dvou oborech velice vzdálených a
odlišných, a přece spojených určitou analogií své snahy. Je to jednak
theologie, která se hledí osvobodit od metafyzické, a tím antropologické
travestie; jednak filosofie existence, pokud je v ní projeven boj proti
antropologismu, proti integrálnímu humanismu.“[67]
Negativní platonismus, ostatně
věnovaný křesťansky orientované myslitelce Boženě Komárkové, se svou ryze
negativně pojatou transcendencí, „Ideou“, která je „čistá nadpředmětnost, ryzí
apel transcendence“,[68]
zdá být duchovně dosti spřízněný s některými tendencemi především
v protestantské teologii minulého století. S typickou dvojznačností
text dochází na sám práh teologické řeči svého druhu; „Idea“ je při vší své
nepředmětnosti a negativitě „základní pramen, z něhož teče náš život“,[69]
je „nevyřknutelná a neuchopitelná, je věčným tajemstvím“.[70]
A vzdor tomu, že má být tato „Idea“ určena ryze negativně a přístupná toliko skrze
zkušenost svobody ve smyslu transcendování danosti, Patočka v souvislosti
s ní říká „platonismus, jak je zde vyložen, ukazuje nejen důstojnost
člověka, ale také jeho nepřekročitelnou mez… existuje cosi vyššího než člověk,
s čím je existence člověka nerozlučně spojena a bez čeho vysychá základní
proud našeho historického života.“[71]
Jak patrno, v letech padesátých Patočka vědomě recipuje
pojetí člověka, vycházející z křesťanského myšlení v poreformační
době, přinejmenším uvažuje o víře jako o modifikaci časovosti, která nabízí
příležitost transcendování danosti, a dokonce ve svém Negativním platonismu hovoří o transcendentní „Ideji“ způsobem
velmi blízkým negativní teologii. Není tedy snad nemístná otázka, co vlastně Patočku
dělí od myšlení explicitně křesťanského.
Odpověď je nasnadě a dává nám ji sám Patočka. „V křesťanském
světě životním nejdůležitějším duchovním motivem se mi zdá (s Rádlem,
Karafiátem, Bultmannem) motiv absolutní poslušnosti a absolutního spolehnutí na
Boha.“[72]
Proprium křesťanství, jeho samotné jádro, pro Patočku spočívá
v poslušnosti Bohu, který promlouvá ve zjevení. S transcendencí
tohoto typu v žádném období své tvorby nepočítá. Určitý typ křesťanského
myšlení je pro něj inspirací a z něj vycházející pojetí lidské existence, která
i pro Patočku v jistém smyslu vyvěrá z nepředmětné a
nezpředmětnitelné transcendence, si osvojuje a dále rozvíjí; Bůh však, a
zvláště Bůh, který se zjevuje, se ocitá v závorce. Sympatie k rozvrhu
existence z křesťanství vycházejícímu a v něm kořenícímu, který
překračuje křesťanský rámec plnou akceptací tragičnosti lidského bytí
prostřednictvím odmítnutí ideje osobního Boha, se u Patočky objevuje nejpozději
v polovině čtyřicátých let. Tuto perspektivu v poválečné době dále
rozvíjí. Nad Patočkovými úvahami o křesťanství si potom můžeme klást otázku,
nakolik podléhá personálně pojatá transcendence vyzávorkování, tedy nakolik se
náš myslitel coby filosof usilující o pozemskou, konečnou moudrost zabývá pouze
lidskou stránkou křesťanství bez ohledu na případnou existenci Boží, či nakolik
Patočka takovou „pozitivně“ pojatou transcendenci skutečně popírá a odmítá – nakolik
se domnívá svou radikální demytologizací uchopit křesťanství v jeho pravé,
křesťany dosud nemyšlené a neuvědomované hloubce. Otázkou tedy vlastně je,
nakolik je pro Patočku křesťanství toliko inspirací či nakolik usiluje o jeho
absorpci do filosofie; neboli míra jeho filosofického imperialismu.[73]
Texty z let šedesátých a sedmdesátých: péče o duši, mýtus o bohočlověku a oběť
V Patočkově pozdním myšlení dochází svého završení jeho
snaha interpretovat křesťanství. Jakýmsi centrem gravitace této interpretace se
stávají různé aspekty ústředního tajemství křesťanství: „mýtus“ o bohočlověku,
přijetí všeobecné provinilosti a oběť.
Ve významné studii „Přirozený
svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech,[74]
která shrnuje Patočkovu pozdní asubjektivní verzi fenomenologie a představuje
jednu z formulací patrně nejdůležitější složky tohoto fenomenologického
rozvrhu, totiž nauky o třech existenčních pohybech, se právě ve výkladu
posledního, nejdůležitějšího z těchto třech základních pohybů (zde
pojmenovaného jako pohyb „průlomu“), jímž konečné jsoucno transcenduje vše
jsoucí vztahem k samému bytí, setkáváme s mýtem o bohočlověku. Zdá
se, že tento mýtus pro Patočku představuje artikulaci správného provedení
tohoto pohybu: konečná bytost se odvrací ode všeho konečného, i od sebe samé, a
žije plně v odevzdanosti: „Mé jsoucno už není definováno jako bytí pro
mne, nýbrž jako jsoucno v odevzdání, jsoucno, jež se otevírá bytí, jež
žije proto, aby věci byly, ukázaly se tím, čím jsou – a rovněž tak i já a
druzí.“[75] Výrazem tohoto postoje je „mýtus o božském
člověku, člověku dokonale pravdivém, jeho nutném konci a nezbytném
,zmrtvýchvstání‘“.[76]
Samotná událost bytí se v takovém člověku stává tělem – a nakolik je tato
událost spjata s božstvím, lze takového člověka pokládat za bohočlověka.
Celková orientace existence takového člověka je v naprostém rozporu
s běžným, vůči bytí samému uzavřeným způsobem života konečných bytostí.
Konfrontace se zcela pravdivým, dokonale odevzdaným člověkem má za následek
dvojí: jeho nutnou likvidaci (následovanou rovněž nezbytným „vzkříšením“, neboť
smrtící zbraň nemůže zasáhnout samo bytí) a otevření možnosti osvojení si této
modality třetího existenčního pohybu pro každého člověka. „Nyní však musí být
vystoupení takového člověka nezbytně pojato jako útok na to, co světem vládne,
na porozumění sobě, které se sobě vyhýbá a uzavírá; které na tomto uzavření do
daného, přítomného, do jeho organizace, do jeho moci založilo celou svou vládu
nad světem a smysl svého počínání. Je v tom proto logika, vykládá-li
bohočlověka jako konkurenta ve vládě nad světem – a přece ovšem i blud: neboť
neběží o pretendenta, o záměnu osob v tomtéž stroji lidské společnosti,
nýbrž o to, co bude člověku vládnout vůbec – zda jsoucno a jeho přesila, nebo
pravda bytí. A s tím souvisí i další: do této krize, před toto rozlišení
jsou nyní postaveni všichni, všem je pojednou otevřena budoucnost, z níž
vzchází nové já, já v odevzdanosti, království boží, které již nastalo,
již je mezi námi – ale tak, že každý musí provést
svůj obrat k němu… Bohočlověk tedy bude nezbytně zahuben: neboť to je
jediný radikální způsob, jak ,svět‘, který nevidí než jsoucno, se ho může
zbavit. Zároveň však nezbytně vstává z mrtvých: neboť pravda, na kterou
mířila smrtící zbraň, od níž chtěla odstrašit nejhroznější představitelnou
mukou, spojenou s konečnou smrtí, nemůže touto zbraní být zasažena, není
to žádná věc, není to nic, co by bylo
v dosahu ničivé nitrosvětské síly.“[77]
Věčný život, nabývaný třetím existenčním pohybem, není
stálým oddalováním smrti; konečná bytost se odevzdáním vzdává sebe samé jako
centra své existence, přestává se ztotožňovat s tím, co je v ní
vydáno smrtelnosti, a stává se článkem v řetězu bytostí stejně
odevzdaných: „Klene tak společenství těch, kdo v tomto vzdávání a
odevzdávání se si rozumějí a popíráním oddělených center vytvářejí totéž
jednotné společenství odevzdanosti, společenství v oddané službě, které
jedince překračuje.“[78]
Právě člověk, žijící v plné otevřenosti a odevzdanosti,
který je buďto zvenčí zničen, nebo se sám sebe zříká a obětuje a svým
paradigmatickým výkonem třetího existenčního pohybu otevírá dalším možnost
nového společenství, je podle všeho středem, kolem něhož se točí Patočkovy
nejdůležitější úvahy v pozdním období jeho myšlení; zároveň se zdá, že
právě toto je pro něj samotným jádrem až na dřeň demytologizovaného křesťanství,
jeho nosnou myšlenkou, která může přetrvat i rozpad filosofické a teologické
metafyziky.
Abychom se však vyhnuli násilně teologizující interpretaci,
jejímž výsledkem by byl konstrukt, jakýsi hypotetický Patočka christianus, je
třeba mít na paměti, že náš myslitel ve své pozdní filosofii dějin redukuje
kořeny evropské duchovnosti, jejímž jádrem je pro něj platónská péče o duši, na
jediný: to relevantní v naší tradici je řecké. I samo křesťanství Patočka
pokládá nikoli za plod dialogu řeckého s židovským (a zdá se, že ještě
méně bral v úvahu možnost, že by skutečně šlo o Boží zjevení Izraeli, které se
v Kristu stává přístupným i pohanskému světu včetně světa řeckého), nýbrž
je pro něj vskutku „platonismem pro lid“[79]:
„Obyčejně se říkává, že evropská vzdělanost, nebo jak se tomu říká, má dva
sloupy: jedním je židovsko-křesťanská tradice a druhým je antika. V mém
pojetí, jak jsem se pokusil vylíčit, stojí Evropa na jednom sloupu – a to proto, že Evropa
je nahlédnutí, Evropa je život založený na nahlédnutí.“[80]
Netřeba zdůrazňovat, že oním jediným sloupem, na němž stojí (a s nímž pro
Patočku i padá) Evropa, je sloup řecký.
Paradigmatickým bohočlověkem pak pro Patočku není, jak by snad
bylo možné v západním světě očekávat, Ježíš, nýbrž Sókratés; nejpůvodnější
a nejdůležitější podobu mýtu o trpícím spravedlivém nalezneme nikoli
v Bibli, ale u Platóna. „Případ spravedlivého, který se jeví
nespravedlivým, to je přece Sókratés. Sókratés je ten, který je ustavičně trnem
v oku v celé obci… Právě proto, že není možné, aby tento člověk
nepřišel s obcí do konfliktu, bude nutně obžalován a skončí strašlivými
mukami a na kříži… Člověk dokonale pravdivý a spravedlivý musí… nutně
zahynout.“[81]
Platónův Sókratés, božský[82]
muž, který se stává obětí bezpráví, je postavou, na které lze rozeznat hlavní
rysy křesťanského mýtu. „Největší platónský mýtus je mýtus o Sókratovi jako
představiteli božství, který jako božské pověření provádí zkoumání, tzn. péči o
duši, a nutně se dostává do konfliktu s mocí, která reprezentuje to
nejvyšší, co bylo dosaženo v historickém světě… A tato obec teď ničí
tohoto muže, který je mužem božského poslání. Je tady tento konflikt, a
následkem toho celý svět leží ve zlém. Zde je opozice mezi těmi dvěma, mezi
tím, který je dokonale nespravedlivý, a zdá se spravedlivým, a tím, kdo je
dokonale spravedlivý, a zdá se nespravedlivým, a následkem toho nutně podlehne
odsouzení světa a nutně na sebe bere tuto konsekvenci. Hříšnost světa padá na
jeho hlavu, to provinění padá na hlavu toho spravedlivého. Tady máme před sebou
ve skutečnosti rysy křesťanského mýtu. Už v epištole sv. Pavla Římanům se
přece říká, že svět leží ve zlém. A to je zde, v tomto mýtu.“[83]
Křesťanství sice znamená „vyvázání péče o duši z intelektualismu řeckého
dialogu“,[84]
nicméně stále představuje modifikaci řecké péče o duši. S trochou nadsázky
bychom mohli říci, že pro Patočku není Sókratés předobrazem Krista, ale Kristus
avatarem Sókratovým.
Křesťanství tedy pro Patočku, jak jsme viděli, nejen nemůže
být opřeno o žádnou „pozitivně danou“ – což v tomto případě znamená
aktivně se zjevující, naslouchající a promlouvající – transcendenci, ale lze mu
upřít i svébytnost: je verzí, modifikací řecké tradice péče o duši.
Je však i jejím rozvinutím a prohloubením. Péče o duši
v něm původně není výkonem člověka, nýbrž darem: „Odpovědný život sám byl
v něm pojat jako dar něčeho, co posléze, i když má charakter Dobra, má
rovněž rysy nepřístupného a navždy člověku nadřazeného – rysy mystéria, které
má poslední slovo. Křesťanství přece chápe dobro jinak než Platón – jako
dobrotu sebezapomínavou a sebezapírající (nikoli orgiastickou) lásku.“[85]
Korelátem takto modifikovaného pojetí transcendentního božství je i proměna
lidského vztahování k němu: „Svoboda mudrce, který přemohl orgiasmus, může
být stále ještě pojata jako démonie, vůle k odloučení a osamostatnění,
k odporu k naprosté oddanosti a sebezapomenuté lásce, v níž je
vlastní bohopodobnost.“[86]
Dochází tedy k transformaci v pojetí absolutna i člověka; jiný je i
jejich vztah a jeho narušení: Boží lásce v křesťanství odpovídá láska
lidská; „provinění nabývá též nového smyslu, je to urážka boží lásky, znevážení
nejvyššího, které má osobní ráz a jen osobně může být vyřešeno.“[87]
Takto modifikovaná vina je však neoddělitelná od zrodu evropské individuality a
představuje významnou peripetii na cestě k modernímu individualismu: „Nyní
však se individuálnost vkládá do vztahu k nekonečné lásce a člověk je
individuem, protože vzhledem k ní je vinen a vždy vinen. Každý je jako
individuum určen jedinečností svého postavení do obecnosti hříchu.“[88]
Právě zde se ukazuje vpravdě propastné prohloubení péče o duši
v křesťanství: „Hlavní rozdíl zdá se spočívat v tom, že teprve nyní
je objeven ten vlastní obsah duše, který spočívá v tom, že pravda, o
kterou duše bojuje, není pravda nazírání, nýbrž pravda vlastního osudu, pravda
spojená s věčnou odpovědností, z níž není odvolání na věky věků.
Nikoli názorem idejí, tedy vazbou ke jsoucnu, které odvěce, věčně jest, nýbrž otevřením se propastnosti
božství a lidství, bohočlověčenství zcela jedinečného, a proto definitivně o
sobě rozhodujícího vzniká vlastní život duše, její bytostný obsah, který se
veskrze týče tohoto bezpříkladného dramatu. Klasický transcendentní Bůh
v kombinaci se starozákonním Pánem dějin stává se hlavní osobou
v tomto vnitřním dramatu, které činí dramatem spasení a milosti. Překonání
každodennosti dostává podobu starosti o spasení duše, která se získala v mravní proměně,
v obratu před tváří smrti a věčné smrti, která žije úzkostí a nadějí
v nejzazším spojení, chvěje se u vědomí hříchu a celou svou bytostí se
nabízí v oběť pokání. Implikována, ač nikdy výslovně nereflektována a
filosoficky neuchopena je zde myšlenka, že duše je povahy zcela nesouměřitelné
s věcným jsoucnem, že tato povaha souvisí s její starostí o vlastní
bytí, na němž je na rozdíl od všech ostatních jsoucen nekonečně interesována, a
že k tomuto skladu náleží bytostně odpovědnost, tedy možnost volby a ve
volbě dospění k sobě samé – myšlenka, že duše není nic předem, nýbrž až posléze přítomného, že je svou celou bytostí něčím dějinným a pouze
takto neupadlým. Pro tento svůj základ v propastném prohloubení duše je
křesťanství dosud největším a nepřekonaným, ale též do konce nedomyšleným
vzmachem, který člověka uschopnil k boji proti úpadku.“[89]
Jak by ale mělo vypadat ono domyšlení křesťanství do konce,
další prohloubení tradice péče o duši? Zdá se, že v Patočkově pojetí je
takovým prohloubením myšlenka „pravé“ oběti či oběti ve vlastním smyslu.[90]
K naprostému sebezřeknutí je třeba se zcela vzdát jakékoli odměny. Tuto
myšlenku Patočka nachází již u Platóna, avšak nikoli dovedenou do nejzazších
důsledků: „Když se podíváte, jak Platón položil otázku péče o duši a otázku
dobra, vidíte, že na začátku druhé knihy Politeie
se říká, že spravedlnost a dobro nemá být vysvětleno z konsekvencí, nýbrž
ze sebe sama, z toho, co dělá v duši. Výsledek na konci desáté knihy je,
že tohle hledisko je opuštěno a je tam mýtus, který ukazuje masivní odměny a tresty.
Běží právě o to, aby tenhle zbytek byl kompletně stráven, to tam není, tam je
pád zpátky do těch konsekvencí. To je třeba dodělat.“[91]
Takovým konečným očištěním péče o duši je pro Patočku podle
všeho křesťanství zbavené víry a naděje. Slavná interpretace Ježíšových slov z
kříže[92]
a učení o zcela nemotivované oběti se zdá být právě tím. Oběť je zlomením
zotročující vazby života na sebe sama, člověka jako konečné bytosti na
kterékoli jsoucno: „To odhalující sebeodhalování (to božské), to, co je
v konfliktu, přichází na svůj konec tak, že vazba odhalování na život je
prolomena (to, za co nás odcizení drží). Kdy je prolomena? Když odhalování se
ukazuje jako to nejsilnější a nejmocnější, tenkrát, když se zmocní toho, co se
jinak zmocňuje jeho – to je život,
vazba na život. To je tváří v tvář smrti, neboť tady se ukazuje, že
zatímco člověk vše podřizoval zájmu na životě, i zájem na pravdě, jasnosti
(zvláště všude tam, kde je jasnost nějak životu nebezpečná), že vlastně na
životě lpí kvůli jasnosti. Smrt je chvíle, kdy přestává odhalování, kdy člověka
všechno opouští, světské i božské. Božské člověka zcela spotřebuje – tak, že
nezůstane nic. Tedy žádná odplata či odměna. Ta kompenzace je protismyslná.“[93]
Počítat s personálně pojatou transcendencí, k níž by bylo možné se
v jakémkoli smyslu vztahovat vírou, zde nelze; nelze pracovat ani
s nadějí na jakkoli zakusitelnou postmortalitu.[94]
Zbývá holé sebezřeknutí. Aniž by tím byl motivován, dává v něm „ten, kdo
se takto dokázal obětovat, nový motiv porozumění bytí sobě i druhým, druhým
možná víc než sobě.“[95]
Oběť otevírá možnost nového společenství; chtělo by se říci: církve.
Křesťanství samo je tedy prohloubením platónské péče o duši;
jeho redukce na myšlenku oběti spojená s vyškrtnutím osobního boha je jeho
dovedením do posledních konců, onou dříve nemyšlenou a nevytěženou možností. Jádrem
Patočkova domyšlení křesťanství je odstranění mystéria, které má „poslední
slovo“:[96]
Boha, který jakožto osoba mluví. Poslední slovo tu má člověk – třebaže mluví
z pozice nejzazší odevzdanosti, z kříže. Moderní subjektivismus, jehož
kořeny tkví v půdě západního křesťanství, tak skutečně, jak Patočka
plánoval už ve třicátých letech, dochází do konce, kde z něj „pramení síly
mravní“.[97]
Zároveň se však vrací ke svému počátku – k oběti spravedlivého.
Zdá se, že právě toto je motiv, kolem kterého se točí
Patočkovo pozdní myšlení, proniknuté snahou o vyřešení krize evropského lidstva
prostřednictvím nové duchovnosti. Ať už jde o interpretaci faustovského motivu,[98]
překonání heideggerovského „Gestellu“ či temné výroky o přemožení diktatury
„Dne“ ve frontové zkušenosti, v pozadí je právě myšlenka nejzazšího
sebezřeknutí v dokonalé oběti.
Závěr: špetka teologického imperialismu
Třebaže to není na první pohled patrné, má Patočkovo pozdní
pojetí k jeho raným textům velmi blízko. Jistě platí, že se na počátku své
myslitelské dráhy ke křesťanství vztahuje spíše v rámci polemik a načrtává
svůj program, tedy do posledních důsledků dovedený subjektivismus,
„titanismus“, jakoby v protikladu vůči křesťanství, jak mu rozumí. Nicméně
i na samém konci je pointou Patočkou reinterpretovaného křesťanství lidský
titán, člověk, který se ve své oběti obejde bez (osobního, tj. oslovitelného,
naslouchajícího a promlouvajícího) Boha.
Poměřujeme-li adekvátnost chápání křesťanství jeho
zakladatelskou postavou, lze Patočkovu interpretaci bezpochyby pokládat za poněkud
násilnou. Stěží lze pochybovat o tom, že se Matoušův Ježíš na kříži modlí, a to
zcela konkrétní modlitbu Izraele, dvaadvacátý žalm;[99]
žádná alespoň trochu věcná interpretace z Ježíše ateistu neudělá, čehož si
byl Patočka jistě dobře vědom. Rovněž jistě věděl, že křesťanství zbavené
osobního Boha ztrácí své proprium. Už ve čtyřicátých letech v reakci na
Bultmannův demytologizační program upozorňoval, že radikální demytologizace
vede k deteologizaci teologie.[100]
Je otázkou, čím by vlastně měl být myšlenkový útvar, míněný Patočkou jako do
posledních důsledků domyšlená a co možná nejvíce prohloubená péče o duši, o
křesťanství, jak mu obvykle rozumíme, však zjevně nejde.
Bylo by možné položit si otázku, co našeho myslitele vedlo
ke snaze o takto radikální demytologizaci. Kromě snahy o vyhmátnutí samého
jádra tématu oběti (která by byla i v Patočkou precizované podobě dobře
myslitelná i bez vyškrtnutí personálně pojaté transcendence: úplně se odevzdat
lásce druhého, i kdyby šlo o nejzazšího Druhého, „Pána dějin“, přece vůbec neznamená
nutně totéž, jako očekávat kompenzaci) je motivem patrně Patočkou předpokládaná,
dějinně podmíněná absence dimenze božského v rámci přirozeného světa
moderního člověka.[101]
Není-li v lidské zkušenosti vůbec žádný prostor pro božské, je třeba
náboženství, má-li být vůbec zahrnuto do duchovního života člověka, redukovat
na hypotetické existenciální jádro.
Nezdá se, že by Patočkovu přesvědčení o radikální
sekularizaci lidstva dávala poslední desetiletí, která naopak znamenala
renesanci religiozity a nástup postmaterialistického pojímání světa, za pravdu.
Radikální ateismus existencialistického střihu či materialismus se zdají být v současnosti
přinejmenším stejnou měrou obsolentní, jako se zdálo být tradiční křesťanství
v Patočkově době. Je jistě otázkou, zda by náš myslitel nechápal příliv
nové spirituality jako neblahé dovršení úpadku evropské duchovnosti a index
definitivního krachu dějin; jisté však je, že dimenzi božství v rámci své
zkušenosti velká část současného lidstva – jistě ne vždy bez obtíží, ale přece
– nachází. Naproti tomu se nezdá, že by se Patočkova sofistikovaná verze
sekulární spirituality setkávala dnes, necelé půlstoletí po svém vzniku,
s širším ohlasem. V rámci Patočkova rozvrhu, kde se hodnoty
konstituují výhradně dějinně, nejde o skutečnosti zcela irelevantní.
Možná by mohla Patočkův přínos ocenit a náležitě zhodnotit
právě teologie, tedy disciplína, kterou náš myslitel neváhal označit za
„pochybnou“.[102]
Na samém začátku jsme upozornili na myšlenkový pohyb od periferie
k centru, kterým prošel vývoj Patočkových interpretací křesťanství. Sám
Patočka se stále více zabýval tím, co tvoří skutečné jádro křesťanství, a
zároveň se toto hledané jádro dostávalo stále více do středu jeho myšlení. Dost
možná bychom mohli chápat tento pohyb jako svědectví o moci mystéria Kristova
kříže, moci, která přetrvává i v dějinných epochách, kdy jako by
přestávalo být možné uvěřit ve vzkříšení jiné než metaforicky chápané a „nezbytné“.[103]
Nezměrná cena Patočkovy interpretace, jeho odvážného myšlenkového, a koneckonců
i existenciálního sestupu do propastných hlubin oběti, která čelí úplnému
zničení, jsouc zbavena i útěchy víry a naděje, by mohla spočívat v tom, že
dochází k nové tematizaci boholidské kenose. S trochou nadsázky, nebo
snad spíše s patřičnou úctou, bychom možná mohli uvažovat v tom
smyslu, že zhruba sto let po novodobém vyhlášení smrti Boha, k níž podle
křesťanského učení dochází na Golgotě, Patočka možná nevědomky poodkryl
tajemství Božího sestupu do pekel beznaděje a nevíry.
A snad by se dalo zajít ještě o krok dál. Je otázkou, a to i
v rámci Patočkovy fenomenologie, kdo je vlastně „subjektem“ existenčních
pohybů, a pohybu třetího, jehož paradigmatickou podobou se zdá být právě oběť,
zvlášť. Mohli bychom snad pohyb nejzazšího sebezřeknutí bez nároku na
kompenzaci, a to i v subtilní podobě naděje na jakkoli otevřenou budoucnost,
chápat jako pohyb, který vykonává konečná bytost v nejzazší otevřenosti
k samotnému bytí, které se v ní takto zahalujícím způsobem zjevuje, a
zároveň jako pohyb vycházející ze samotného srdce bytí, které se právě
v oběti, jíž bere na sebe, zahaluje jsoucnem, v němž vzdor tomuto
zahalení i jeho prostřednictvím nejvíce září. Tento pohyb, jenž neváhám nazvat
perichoretickým, by zároveň mohl být chápán jako velmi příbuzný, ne-li totožný,
s oním temným, tvůrčím prapohybem, který ustavuje projevené jsoucno jako
takové a který předchází i prvnímu existenčnímu pohybu akceptace.[104]
Netřeba zdůrazňovat, že taková teologizující interpretace, pokud by byla
náležitě rozpracována, je jednak zcela nad rámec této práce, jednak vůči
Patočkově myšlení přinejmenším stejně násilná, jako je vůči svému předmětu Patočkova
interpretace křesťanství. Věřím však, že jde o způsob, jak myslet ono božstvo,
o němž Patočka hovoří na konci svého vrcholného díla,[105]
tedy božstvo, které s úsměvem tká svět i s jeho válečnými a jinými
zvěrstvy, jinak než jako jakéhosi vpravdě zlotřilého démona. Koneckonců je sama
touha žít, jejíž neblahou podobou je zotročující vazba života na sebe sama a
hrůza ze smrti, kterou je třeba v nejzazší oběti přemoci, dokladem, že žít
a být je i pro konečnou, omezenou bytost věcí žádoucí. Snad bychom to mohli
chápat i jako poukaz k tomu, že by v samém srdci bytí nemusela, jak
se podle všeho obával Jan Patočka,[106]
nutně hlodat nicota, nýbrž že by toto srdce mohlo tepat hojností sebedarující
božské lásky.
[1]
Tato studie vznikla v rámci projektu Křesťanství
ve filosofii Jana Patočky s finančním přispěním Nadačního fondu Věry
Třebické-Řivnáčové.
[2]
Jan Patočka, Kolem Masarykovy filosofie
náboženství, in Sebrané spisy Jana
Patočky, sv. 12, Praha: Oikoymenh 2002, s. 366 - 422.
[3]
S ohledem na rozsah i zaměření této studie se nebudeme zevrubně zabývat
řadou článků a studií, které se v nějakém smyslu tématem vztahu Jana
Patočky ke křesťanství zabývají, připomeňme jen z našeho pohledu nejvýznamnější
a zároveň typické studie: Henri Declève,
Mýtus o bohočlověku, Filosofický
časopis 39/1991, č. 3, s. 363 - 399; Jacques Derrida, Donner la mort,
in L'éthique du don. Jacques Derrida
et la pensée du don. Colloque de Royaumont - décembre 1990, ed. J.-M. Rabaté a
M. Wetzel, Paris: Métailié-Transition 1992, s. 11 - 108, česky:
část. překl. pod názvem: Tajemství, kacířství a odpovědnost. Patočkova
Evropa, přel. M. Petříček jr., in Filosofický časopis 40/1992, č. 4, s. 551 - 573 a č. 5, s. 857 - 867.
[4]
Nebudeme se zde zabývat vztahem
osobním, nýbrž myslitelským. Otázka Patočkovy osobní konfese z našeho
hlediska jistě není bez významu, avšak je dosti spekulativní, proto se jí zde
nezabýváme. S ní i dalšími aspekty Patočkova pojetí křesťanství se zajímavým
způsobem vyrovnává Erazim Kohák ve své populární knize Jan Patočka. Filosofický
životopis, Praha: H&H 1993, viz zvl. s. 33 – 40.
[5]
J. B. Souček, Theologie a systém dvojí
pravdy. Několik poznámek, in: Křesťanská
revue 1928/4, s. 118 - 120.
[6]
Jan Patočka, J. L. Hromádka a filosofie,
in Sebrané spisy Jana Patočky, sv.
12, Praha: Oikoymenh 2006, s. 128.
[7]
Jan Patočka, Theologie a filosofie,
in Sebrané spisy Jana Patočky, sv. 1,
Praha: Oikoymenh 1996, s. 18.
[8]
Tamtéž.
[9]
Tamtéž.
[11]
Viz Jan Patočka, Mezinárodní filosofická
konference tomistická, in Sebrané
spisy Jana Patočky, sv. 12, Praha: Oikoymenh 2006, s. 463 - 467; Olomoučtí dominikáni, in Sebrané spisy Jana Patočky, sv. 12, s.
468 - 469; K českému překladu Summy
Theologie od Tomáše Akvinského, in Sebrané
spisy Jana Patočky, sv. 12, s. 470 - 471; zevrubně se touto polemikou
zabývá Martin Dekarli, Jan Patočka a
olomoučtí dominikáni. Studie filosofické polemiky z třicátých let 20.
století, PhD. Thesis, UK – Husitská teologická fakulta 2004.
[13]
Jan Patočka, Několik poznámek o
mimosvětské a světské pozici filosofie, in Sebrané spisy Jana Patočky, sv. 1, s. 58 - 67.
[14]
Tamtéž, s. 62.
[15]
Tamtéž.
[16]
Tamtéž.
[17]
Tamtéž.
[18]
Tamtéž, s. 66.
[19]
Srv. tamtéž, s. 67.
[20]
Jan Patočka, Masarykovo a Husserlovo
pojetí duševní krize evropského lidstva, in Sebrané spisy Jana Patočky, sv. 12, s. 21 - 33.
[21]
Srv. tamtéž, s. 25.
[22]
Srv. tamtéž, s. 24.
[23]
Srv. tamtéž, s. 26.
[24]
Tamtéž, s. 26.
[25]
Srv. tamtéž, s. 27.
[26]
Tamtéž, s. 33.
[27]
Jan Patočka, Titanism, in Sebrané spisy Jana Patočky, sv. 5,
Praha: Oikoymenh 2004, s. 125 - 130.
[28]
Tamtéž, s. 127.
[29]
Tamtéž, s. 128.
[30]
Tamtéž, s. 128.
[31]
Tamtéž, s. 129.
[35]
Viz Filip Karfík, Patočkova strahovská
pozůstalost a jeho odložené opus grande, Kritický sborník XX, 2000/2001, s.
125 - 160.
[36]
Jan Patočka, Česká vzdělanost
v Evropě, in Sebrané spisy Jana
Patočky, sv. 4, Praha: Oikoymenh 2004, s. 27 - 52.
[37]
Tamtéž, s. 27.
[38]
Tamtéž, s. 29.
[39]
Srv. tamtéž, s. 31.
[40]
Tamtéž, s. 44.
[41]
Srv. tamtéž, s. 46.
[42]
Tamtéž, s. 48.
[43]
Tamtéž, s. 48.
[44]
Tamtéž, s. 48.
[45]
Srv. tamtéž, s. 50.
[46]
Jan Patočka, Životní rovnováha a životní
amplituda, in Sebrané spisy Jana Patočky, sv. 4, s. 53 - 61.
[47]
Srv. tamtéž, s. 60.
[48]
Tamtéž, s. 61.
[53]
Tamtéž, s. 123.
[54]
Tamtéž, s. 123.
[55]
Srv. tamtéž, s. 119.
[56]
Tamtéž, s. 123.
[57]
Tamtéž, s. 120.
[59]
Tamtéž, s. 136.
[61]
Srv. tamtéž, s. 153.
[62]
Tamtéž, s. 154.
[63]
Tamtéž, s. 154.
[64]
Tamtéž, s. 167.
[65]
Taméž, s. 191.
[67]
Tamtéž, s. 316.
[68]
Tamtéž, s. 333.
[69]
Tamtéž, s. 331.
[70]
Tamtéž, s. 331.
[71]
Tamtéž, s. 335.
[73]
„Imperialistický“ postoj teologův ve smyslu nadřazování zjevení vší lidské
myšlenkové snaze Patočku dráždí na J. L. Hromádkovi, srv. Jan Patočka, J. L. Hromádka a filosofie, in Sebrané spisy Jana Patočky, sv. 12, Praha:
Oikoymenh 2006, s. 128.
[74]
Jan Patočka, „Přirozený svět“
v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in Sebrané spisy Jana Patočky, sv. 7, Praha: Oikoymenh 2009, s. 265 - 334.
[75]
Tamtéž, s. 332 - 333.
[76]
Tamtéž, s. 333.
[77]
Tamtéž, s. 333.
[78]
Tamtéž, s. 334.
[79]
Jan Patočka, Platón a Evropa, in Sebrané spisy Jana Patočky, sv. 2,
Praha: Oikoymenh 1999, s. 228.
[80]
Tamtéž, s. 228.
[81]
Tamtéž, s. 249.
[82]
Srv. tamtéž, s. 262 - 263.
[83]
Tamtéž, s. 263; Patočka má zřejmě na mysli výrok z 1 J 5,19.
[84]
Tamtéž, s. 263.
[85]
Jan Patočka, Kacířské eseje o filosofii
dějin, in Sebrané spisy Jana Patočky,
sv. 3, Praha: Oikoymenh 2002, s. 106.
[86]
Tamtéž, s. 107.
[87]
Tamtéž, s. 107.
[88]
Tamtéž, s. 107.
[89]
Tamtéž, s. 108.
[90]
Srv. Jan Patočka, Čtyři semináře
k problému Evropy, in: Sebrané
spisy Jana Patočky, sv. 3, s. 413.
[91]
Tamtéž, s. 415.
[92]
Viz tamtéž, s. 374 - 423.
[93]
Tamtéž, s. 414.
[94]
Srv. tamtéž, s. 403.
[95]
Tamtéž, s. 412.
[98]
Viz Jan Patočka, Smysl mýtu o paktu
s ďáblem, in Sebrané spisy Jana
Patočky, sv. 4, s. 510 - 525; Jan Patočka, Faustovská legenda včera a dnes, in Sebrané spisy Jana Patočky, sv. 5, s. 105 - 121.
[99]
Srv. Mt 27,46.
[106]
Erazim Kohák naznačuje a do jisté míry dokládá, že Patočka na sklonku života
dospěl k náboženské víře (viz Jan Patočka.
Filosofický životopis, s. 34). Tento vývoj náš filosof však již nestačil
důkladněji reflektovat ve svém díle, proto pro nás může být vodítkem jen do
určité míry, snad v tom smyslu, že Patočka sám možná dospěl k nahlédnutí
jisté problematičnosti svých dosavadních pozic. Je možné, že Patočka ke
konverzi dospěl, filosofickou reflexi takového kroku nám však zůstal dlužen.
Jak by taková reflexe vypadala a zda Patočka ke sklonku života skutečně dospěl
k tak zásadní revizi svých přesvědčení, o jaké uvažuje Kohák, podle mého
soudu nelze na základě dochovaných textů přesvědčivě rekonstruovat ani
rozhodnout.
Žádné komentáře:
Okomentovat