Další patočkovské opusculum. Vyšlo v Reflexi 40/2011. Text je to hodně popisný, nicméně se zabývá texty z tak zajímavé - a nepříliš známé - části klasikova odkazu, že snad stojí za čtení.
Mýtus v myšlení Jana Patočky v době druhé světové války
Tento článek je věnován Patočkově filosofii mýtu a
náboženství, rozpracované v plodném, do značné míry přelomovém a dosud
poměrně málo známém období jeho myšlení, totiž v době druhé světové války.
Právě na filosofii mýtu se dost možná nejvýrazněji projevuje specifičnost
tohoto období v rámci Patočkova myslitelského vývoje. Vrcholí zde vliv
německé romantiky, stejně jako s ohledem na předchozí i budoucí vývoj
nečekané názorové vychýlení ve směru iracionalismu. Pojetí mýtu v této
době je velmi odlišné od známějších textů pozdějších, místy jim až protikladné,
jak by mělo být patrné z následujícího. Přesto lze říci, že i přes zásadní
přehodnocení celkového rozvrhu filosofie mýtu a náboženství má práce, vykonaná
Patočkou na tomto poli v době druhé světové války, trvalý vliv na jeho další zpracovávání tématu,
jak se rovněž pokusím ukázat.
První části článku představím nedokončenou studii Mýtus v naší romantice, zvláště u
Erbena,[1] která obsahuje
rozsáhlý pokus o vybudování filosofie mýtu. V druhé části se zaměřím na
krátký, nicméně v kontextu Patočkova díla pozoruhodný úsek jedné
z válečných studií fenomenologického charakteru,[2] ve
kterém nacházíme náčrt periodizace dějin a typologii možností překročení každodennosti,
obojí s ohledem na mýtus. Oba texty pocházejí z tzv. strahovské
pozůstalosti,[3] ani jeden z nich
nebyl dosud publikován. V závěru se pokusím zařadit oba texty do širšího
rámce Patočkova myšlení s ohledem na zvláštnost, která jim v tomto
kontextu náleží, ale i na další působení myšlenek v nich obsažených.
1.
Studie Mýtus
v naší romantice, zvláště u Erbena,
v dochované podobě obsahující bezmála tři sta rukopisných stran, se měla
původně zabývat především českou romantikou, resp. její částí, odkazem
Kollárovým a Erbenovým.[4]
Patočka ji však rozvrhl velmi široce: měl v úmyslu nejprve vypracovat
vlastní obecné pojetí náboženství, pak pojednat o romantismu německém, aby
nakonec do tohoto širokého rámce začlenil pojednání o české romantice, resp.
jedné její části. Studie k romantice německé, a zvláště ty
k romantice české, zůstaly nedokončené, dochovala se z nich pouze
excerpta.[5]
Poměrně ucelenou podobu má však část věnovaná filosofii mýtu a náboženství,[6] která
nás zde bude zajímat. Autor se v ní
kriticky vyrovnává se soudobou odbornou literaturou k tématu, aby
tak postupně nastiňoval své vlastní pojetí.
Patočka se nejprve zabývá pozitivistickými teoriemi
mýtu.[7] Podle
těch se jedná o pouhý primitivní druh myšlení, naivní teoretizování. Od vědecké
racionality se mýtus liší pouze svou nedostatečnou rozvinutostí a tvoří její
sice nutný, ale primitivní předstupeň. Pozitivismus se s podstatou mýtu
míjí už tím, že jej pokládá za pouhé myšlení. Míjí se ale i s myšlením
jako takovým, když mu rozumí jen jako odrazu jsoucna v mysli. Pozitivismus
tedy jednak redukuje mýtus na myšlení, jednak oklešťuje myšlení samo, když mu
upírá podíl na konstituci jsoucen. Obé Patočka odmítá a v navázání na
německý idealismus navrhuje pojmout mytologii vedle myšlení a víry jako třetí
niterný pohyb, mající ontologickou relevanci.
Po úvodních poznámkách, v nichž se vymezuje proti
pozitivistickému pojetí mytologie a hlásí k odkazu německého idealismu,
klade Patočka dvě zásadní otázky, na které se bude snažit v následujícím
odpovědět. První z nich je otázka po svébytnosti mýtu coby duchovní
aktivity, druhá po roli takové aktivity v ontologické historii,
v genezi a procesu jsoucna.[8]
První z otázek Patočka rozvíjí tím způsobem, že vedle
sebe, probíraje zároveň relevantní literaturu k tématu, klade mýtus a jemu
příbuzné fenomény. Tím se mu daří odstiňovat vlastní pojetí mýtu ve dvojím
ohledu: jednak průběžně črtá obrysy vlastní koncepce mýtu prostřednictvím jeho
odlišení od příbuzných fenoménů, jednak svou pozici vymezuje kritickým
vyrovnáváním s literaturou.
Prvním příbuzným fenoménem, kterým se v souvislosti
s mýtem Patočka zabývá, je náboženská víra. Ta s mýtem souvisí, zároveň je
s ním však ve sporu; jejich vztah je vztahem na sebe vzájemně odkázaných
polárních protikladů. „Mýtus a víra se k sobě mají, myticky vyjádřeno,
jako žena a muž, noc a den. Víra je postoj a počin, zatímco mýtus je trpnost a
uchvácenost.“[9] Obojí se vztahuje
k oblasti toho, co je rozumově neproniknutelné a zároveň nějak stěžejní
pro lidský život. Víra, „nekonečné úsilí o rovnováhu s nekonečným“,[10] je
záležitostí subjektivní, naproti tomu je mýtus „bezprostřední vystoupení
nepochopitelného smyslu před našima očima; je život sám a svět sám, zbavený
momentů neživotnosti a bezvýznamnosti, soustředěný ve svých hlavních úběžných
bodech a mluvící nikoli k našemu rozumu jako schopnosti objektivace, ani
k našemu vnitřnímu zápolení a napětí jako schopnosti subjektivní
absolutizace, nýbrž k našim bezprostředním vniterným ozvěnám,
k bezprostředním a nenalomeným schopnostem života, které v nás jsou.“[11] Víra
je dále aktivní a zaměřená k otevřené budoucnosti, zatímco mýtus je
pasivní, spojený s minulostí a vzpomínkou; svět se v něm zjevuje jako
záležitost v předvěku rozhodnutá a tím pevně daná, v podstatě
uzavřená. Svébytnost mýtu proti víře spočívá v pasivitě subjektu. Ta je
však dvojznačná: nadlidský smysl v mýtu přichází k člověku zvenčí,
rozeznívaje v jeho nitru jakoby ozvěnou skryté hlubiny; není odkázán na
aktivitu subjektu a nevyžaduje úsilí. Tím zároveň vyvolává trpnou strženost,
pasivitu, která může být chápána i jako zřeknutí se svobody.
Společná je víře a mýtu jejich odlišnost od mystiky. Zatímco
ta „smazává hranici mezi nekonečným a konečným“,[12]
zůstává mýtus zjevením božského člověku, a to zjevením zachovávajícím, podobně
jako postoj víry, rozdíl mezi sférou božského a lidského.
Patočka se vyjadřuje rovněž k Bultmannovu demytologizačnímu
programu.[13] Upozorňuje na jeho meze a
obtíže: skutečně radikální demytologizace teologie by podle něj znamenala její
vyprázdnění, deteologizaci. Teologie vždy vychází ze zjevení, což je kategorie
mytická. Mýtus je tím, co zjevuje božské: zakládá a umožňuje víru. Ta si svůj
mytický základ musí podržet, pokud chce ovšem zůstat vírou náboženskou, a
nikoli pouhou odhodlaností prostou vztahu k božskému protějšku. Náboženská víra
zůstává tedy na mýtus vždy odkázána.
Konečně Patočka Bultmannovi vytýká jeho závislost na
osvícenském uvažování, díky kterému se mu jeví obraz světa, jak jej předkládají
přírodní vědy, jako jediný možný. Bultmann dostatečně nerozlišuje mezi obrazem
světa a světovým názorem. Zatímco obraz světa je čímsi v té které epoše
daným, je světový názor lidským vypořádáním se s tímto obrazem. Řečeno
jinak: obraz světa si nevolíme, jsme do něj vrženi, světový názor je naopak obraz
světa uchopený jako možnost, formovaný rozuměním a otevřený aktivnímu
rozvrhování.[14]
Ohledně souvislosti mýtu a kultu Patočka přijímá pojetí
Waltera F. Otta,[15] který je přesvědčen o jejich
společném původu a obsahu, přičemž doménou mýtu má být fantazie a doménou kultu
čin. Patočkova drobná korekce spočívá ve zdůraznění, že mýtus, jakkoli
vyjadřuje v okrsku imaginace tytéž obsahy, které se v kultu
odehrávají na způsob dění a činu, zůstává stále živou a nezpředmětnitelnou
událostí. Mýtus si tak vzdor příbuznosti zachovává vedle kultického dění svou
svébytnost, protože jeho domovem je na rozdíl od kultu říše imaginace.
Zároveň však si mýtus podržuje dějovost vlastní kultickému dramatu a nestává se
mrtvým, objektivovateným vyprávěním: svůj obsah v aktu vyprávění zpřítomňuje.[16]
Další tematizovanou oblastí je vztah mýtu a symbolu.[17]
Diskusi, zda je mýtus rozvinutím symbolu či naopak, Patočka překlenuje tím
způsobem, že obé, symbol i mýtus, chápe jako vyjádření „nadpochopitelného
smyslu“. Mýtus je symbolický: jeho aktéři, postavy a děje jsou symbolické
povahy a svou polyvalencí zpřítomňují plnost smyslu, vlastní nadlidskému.
Symboličnost je tak jednou z vlastností mýtu.
Symboličnost mýtu je doplňována jeho dějovostí.[18]
Mýtus vypráví o dění, které je v jistém smyslu základem našeho světa či
některé jeho části. Na počátku byl svět ve stavu rozhodování; v mytickém
ději k tomuto rozhodnutí došlo; mýtus jako vyprávění pak toto pradějství
zpřítomňuje. Aspekt dějovosti, který spočívá ve vyprávění kontingentní události
předem rozhodující naši současnost, není obsažen v aspektu symbolickém, ba
dokonce je možná symbolika bez rozvinuté mytologie.
Dalším znakem mýtu je názornost, která bývá stavěna do
protikladu k logickému myšlení, vlastnímu filosofii. Názornost sice
k mýtu patří, není však jeho momentem nejpodstatnějším, a jistě na ni
nelze mýtus redukovat. Fantazijní obrazy k mýtu náleží jen do té míry,
která je potřebná „k otřesení obvyklého názorového světa“.[19]
Jejich funkcí je především umožnit anamnesi symbolu, zprostředkujícího hlubinu
božského smyslu. Některé mýty mají své kořeny ve skutečných vizích, jiné jsou
ale spíše jakousi krystalizací emocí, nálad, které se dostavují v kontaktu
s posvátnem. Emoce jsou tu důležitější než konkrétní obrazné jejich
vyjádření: zprostředkují kontakt s posvátnem, rozlamují navyklé vidění
světa.[20]
Patočka
se vyrovnává i s hlubinnou psychologií. Freudův Výklad snů pouze zmiňuje,[21] jeho
zájem však vzbuzuje pojetí C. G. Junga.[22]
Teorie archetypů a kolektivního nevědomí pro Patočku není jen teorií lidské
psychiky, ale rovněž „náročnou filosofií kultury“.[23]
Individuace, příběh individuality a jejího povstání z nesmírnosti
kosmických mocností, je symbolizována, stejně jako ohrožení těmito silami,
prostřednictvím mytických a archetypálních obrazů. Jedinou závažnou námitkou
proti Jungovi je jeho obvinění z redukcionismu: mýtus je pro něj čímsi
podlidským, pouhým projevem lidské duše, a tím je i pouhou součástí světa,
z něhož také čerpá svůj smysl. Přitom by tomu ale mělo být právě naopak:
jak se zdá, chce Patočka rozumět mýtu jako tomu, co je od světa radikálně
oddělené, nadlidské, z čeho vše ve světě čerpá svůj smysl. Pro tuto
oddělenost mýtu od jsoucen zavádí termín „mytologický chórismos“.[24]
Terapeutické působení mytické anamnese Patočka nejen nezpochybňuje, ale dokonce
i vysvětluje: vzpomínka na mytický prasvět může způsobit duševní zotavení prostřednictvím
přivedení k účasti na božském dění; tak odstraňuje odcizení moderního člověka
od prapůvodního celku.
Z pojetí mytologie, se kterými se Patočka vyrovnává, obstojí
v jeho očích relativně nejlépe Klagesovo, v němž je mýtus symbolickým
věděním, adekvátně vyjadřujícím iracionální podstatu světa.[25] Tato
adekvátnost mýtu spočívá v jeho zakořenění v „životě“ s jeho
proměnlivostí.[26] Tím se mýtus odlišuje od statického
racionálního myšlení. V mytickém myšlení stejně jako v životě samém
neexistuje rozlišení subjektu a objektu: dualita v něm přítomná je
dvojností polárních protikladů, zvláště polarity duše a těla. Hra kosmických protikladů vytváří stále se
stupňující napětí a sílu života. Mytické obrazy jsou sjednocením protikladů:
v jednotlivých symbolech se vzájemně od sebe nejvzdálenější polární
protiklady stávají jedním; tím v sobě symboly koncentrují jejich napětí.
Parazitem a silou zmrazující tvůrčí aktivitu hry protikladů je racionální duch,
původce choroby života: lidského já. Tento škůdce je přemožen v extázi,
která znamená rozbití ega.[27]
Patočka
na Klagesově pojetí, které pokládá za jediné skutečně systematické uchopení
mytologie v soudobé literatuře, oceňuje především vyhmátnutí klíčového
významu polárních protikladů, dále vhled do souvislosti mýtu se symbolikou,
extází a samotným zrodem lidského vědomí. Rovněž přijímá a vyzdvihuje
minulostní charakter mytického světa, jeho danost na způsob vzpomínky. Co
Patočka na druhé straně z německého myslitele přijmout nechce, je jeho
odmítnutí ducha. Všímá si, že Klages ve svém antiracionalistickém tažení nejprve
oklestí rozum v pouhé torzo, totiž princip identity a vůli, aby jej pak odmítl
a nechal hrát roli jakéhosi perfidního kosmického škůdce ve své nejvlastnější
mytologii, skrývající se za mytologií explicite budovanou. „Pravá,
poslední mytologie je tento vnitřní boj duše a jáství, duše a ducha, v němž
hraje ovšem duch úlohu démonickou – či není ´duch´ Klagesův mytologická persona
neméně podlá, perfidní, zločinná než takový Loki? Vždyť duch je konečně
odpověden za vše nepravé, za faleš, přetvářku, licoměrnost vědomou i nevědomou,
za všecko oslabení i zkázu života, za všecko převracení hodnot. Za Klagesovou
mytologií pelasgickou, elementární, živelnou, životně-polární, jest druhá,
vlastní mytologie mocností, které netvoří přímo obsah světa jako mocnosti
(Magna mater, Eros Kosmogonos atd.), nýbrž které k tomuto obsahu přístup
otvírají a zavírají, které tedy svět tvoří v hlubším ještě slova smyslu.“[28]
Duch je podle Patočky ve
skutečnosti bohatší, než jak jej vidí německý myslitel, a zůstává mocí kladnou,
od člověka, má-li si uchovat své lidství, neodlučitelnou. Rovněž se zde Patočka
dotýká problému transcendentální mytologie, která tvoří další linii zlomu, jíž
probíhá „mytologický chórismos“.
Jak Jung tak Klages podle Patočky pojednávají o mýtu
v zásadě správně. Hlavními slabinami jejich pojetí jsou nedostatečné
vyjasnění základních charakteristik mýtu a zanedbání náležitého ontologického
založení jejich teorií.
Jak jsme viděli, začal Patočka své zkoumání jednoznačným
odlišením od pozitivistických, dle jeho názoru redukcionistických přístupů.
Přihlásiv se k odkazu německého idealismu, položil otázku, zda lze mýtus
pojmout jako svébytný pohyb niternosti. Na tuto otázku odpověděl v rámci interpretace
značného množství literatury kladně: mýtus nelze redukovat na fenomény jemu blízké,
ať už je to víra, symbol či mystika; nelze jej ani pokládat za pouhý projev
lidské psyché. Problémy mytologického chórismu, transcendentální mytologie a
mytické anamnese, na které narazil při zkoumání autorů, jejichž pojetí oceňuje
nejvíce, totiž C. G. Junga a L. Klagese, tvoří jakýsi přechod k odpovědi
na druhou otázku, položenou zpočátku. Ta mířila na ontologickou roli mýtu a
jeho místo v metafyzické historii.
Ontologická role mýtu spočívá podle Patočky v jeho
anamnetickém potenciálu, a rovněž v jeho charakteru zjevení podstaty jsoucího.[29] Mýty
jsou „obrazy, fantazie, představy, vyvolávající vzpomínku na to, co leží před
´tímto světem´, na sám hluboký svět“.[30]
Božstva a mocnosti v mýtech vystupující nejsou pouhými jsoucny, nýbrž jsou
tím, co dává jsoucímu být, jeho podstatou. Mýtus umožňuje spojení s tímto
prasvětem a silami v něm působícími prostřednictvím mytické anamnese. Ta
není vzpomínkou na nějaký „druhý“ svět, nýbrž na „svět“ v silném slova
smyslu, který je podmínkou možnosti každého dění.
Mytické dění nemůže být předmětem speciálních věd, protože
v něm jde o „zápasy“, které se odehrávají „před“ samotnou konstitucí
předmětného světa. „Hluboký svět“ který v těchto primordiálních dějstvích
povstává, aby se stal základem všeho zkušenostně přístupného, je nejen scénou,
na níž se odehrává všechno dění, ale je rovněž sám živým dějstvím. Apriori
hlubokého světa není dosažitelné empirickými vědami, neboť se v každé
zkušenosti už předpokládá.
Není však, ptá se Patočka, tímto vysvětlením mýtus jako
mýtus překonán? Není vyložen a tím zbaven své tajuplné podstaty? Rozhodně ne.
Filosofie bude sice vždy na cestě takového prosvětlování mytické oblasti, ale
tento sestup k prapočátkům povede pokaždé do tmy, jejíž tajemství se
neodhaluje nikde lépe než právě v zahalení do mytických obrazů.[31]
„Péče o duši“,
nakolik o ní v tomto kontextu lze mluvit, pak získává rysy jakési mystagogie.
Hluboké změny v našem vztahování ke světu i v naší subjektivitě jsou
neodmyslitelné od „sestupu k matkám“, od ponoru do původního zřídla
veškerenstva. Příkladem takové iniciační cesty k pramocnostem je puberta.
Podobné rysy je ale možné postřehnout i v životě civilizací: přelomová
období a krize jsou takovými ponory do temnot hlubokého světa, spojenými se
zvýšenou produkcí mytických obrazů. Jedním z takových období je právě
romantika.[32]
Pochopit historii „hlubokého světa“, tedy to, co vyjadřují mýty,
zvláště mýty kosmogonické, by znamenalo prosvítit celou transcendentální
oblast.[33] To
je úkol, který je beze zbytku nesplnitelný, je ale možné odhalit její
„frázování“, tedy jakési základní struktury.[34]
Rozběh za načrtnutím těchto struktur můžeme chápat jako částečnou odpověď na
otázku po roli mýtu v genezi jsoucího, položenou už na počátku
studie.[35]
Patočka rozlišuje tři nejpůvodnější, spolu navzájem úzce spjaté oblasti mýtu,
totiž oblast (1) numinózního vůbec, Prasíly, otcovského boha, dále oblast (2) kosmickou,
erotickou oblast Velké matky, a konečně oblast (3) olympskou, tj. božskou
oblast denního aspektu světa.
V dochovaném textu se ještě můžeme seznámit
s výkladem o první z těchto oblastí. Tento výklad je však především
kritikou Patočkovi jinak blízkého Rudolfa Otta.[36] Kritika
se zaměřuje na Ottovo přehnané zdůraznění a nadhodnocení děsu a fascinace
v náboženské zkušenosti,[37] které
je podle Patočky následkem nedostatečného ontologického založení jeho
teorie posvátného: úděs v kontaktu se sakrálním předpokládá rozštěpení na
subjekt a objekt, zatímco v náboženské zkušenosti, a zvláště v mýtu
dochází k anamnesi stavu předcházejícího tomuto rozdělení. Mytologie otcovského boha (resp. mateřské
bohyně) je proto pro Patočku výrazem prapůvodní dětské důvěry ve jsoucno.[38] Tato
důvěra se rodí v reakci na prvopočáteční současné vynoření propastné svobody
lidské osoby na jedné straně a děsivé přemoci objektivity na straně druhé.
Tento konflikt je vyřešen právě důvěrou a odevzdaností: anamnesí „hlubokého
světa“,[39] který
konfliktnímu rozštěpení na subjekt a objekt předchází.[40]
Tím končí nejpodstatnější výklady z probírané studie.
Ještě než se budeme věnovat druhému textu, pokusme se o krátké shrnutí. Mýtus
je pro Patočku kolem roku 1943 zjevením dění v rámci božské oblasti,
oddělené od ostatního jsoucna propastí „mytologického chórismu“. Interpretací
mýtu je tuto oblast božského možné projasňovat, a do jisté míry tak
odhalit struktury a děje, konstituující
naši běžnou zkušenost. Zároveň mýtus umožňuje spojení s transcendentální (resp.
transcendentní) oblastí prostřednictvím „anamnese“. Anamnesí dosahovaná (resp.
aktualizovaná) důvěra v božstvo zaceluje trhlinu, která ve jsoucím zeje po
oddělení subjektu a objektu. Patočka se z této pozice, navazující zvláště
na německou klasickou filosofii a romantismus, staví velmi kriticky proti
pozitivistickým a pozitivismu příbuzným teoriím mýtu. Naopak se sympatiemi
přijímá pojetí C. G. Junga, R. Otta, a zvláště L. Klagese. I těmto posledně
jmenovaným myslitelům však vytýká nedostatečné filosofické založení jejich
teorií mýtu.
2.
V řadě Patočkových textů, zvláště pocházejících
z pozdního období jeho myšlení, se setkáváme s motivem přechodu od
předdějinného (a nedějinného) stadia, vyznačujícího se životem v mýtu, do
stadia dějinného, které začíná se vznikem filosofie, politiky a
náboženství. Další motiv, který se v jeho myšlení vrací dosti často, je
„upadlá“ každodennost, tvořící temné pozadí „vzmachu“ a člověku vlastní či
v něm se odehrávající transcendence. V jednom z válečných textů věnovaných
metafyzice můžeme najít překvapivé setkání těchto dvou témat. Jde o studii
bez názvu s incipitem „Úkoly, které
si může klásti fenomenologická teorie subjektivity...“, kde se Patočka
zabývá zvláště teorií subjektivity.[41] Každodennost
je zde chápána přibližně v tom smyslu, jak ji pojímal ve svém díle Bytí a čas M. Heidegger, tedy jako běžné
lidské živobytí, charakterizované neautenticitou a rozptýleností
v obstarávaných záležitostech. Na rozdíl od Heideggera, který každodennost
chápe jako neautentickou dějinnost,[42] je
pro Patočku každodennost s dějinami totožná. Dalším posunem je Patočkovo
chápání každodennosti jako chronologicky nepůvodní, sekundární.[43]
Každodennost, tedy proti přemoci přírodních mocností zajištěná sféra „domova“,
je výdobytkem civilizace. V podstatně menší míře než v současném světě pak
nacházíme každodennost v primitivních společnostech. Jejich příslušníci
jsou na jedné straně nuceni v boji
o přežití k stálému střetávání s mocnostmi přírody, na straně
druhé se jejich životy vyznačují
harmonií a prostotou. Jsou, podobně jako děti, bytostmi žijícími
v přítomném okamžiku, prostými „otřesů“. Patočka shledává
„předkaždodennost“ ve třech oblastech: v dětství, v primitivních
společnostech v současné době existujících, a konečně ve společnostech,
které historicky předcházejí společnostem „každodennosti“.
Svět člověka ve stadiu předkaždodennosti je ve srovnání se
světem naším místo neskonale čarovnější. „Oči jsou tu široce otevřeny na
nesmírný zázrak světa, který dosud nenabyl přesných kontur, a který je ovládán
velkými, příbuznými mocemi, jež se vztahují původně na naše dobro a zlo, štěstí
a neštěstí... Působnost těchto mocí nemá přesných mezí; poměr k nim je
nejen bezmezná důvěra, ale též nekonečná bázeň a odpudivost; důvěra je však původnější
a hlubší.“[44]
V mytickém světě situovaný „předkaždodenní“ člověk,
tento „Adam před pádem“,[45] může
stále prodlévat jakoby u cíle svého života, neboť nejhlubší lidská touha je pro
něj naplněna: není ve světě cizincem, je plně akceptován. Se samozřejmostí důvěřuje
v dobrotivou sílu, která vše řídí, a pociťuje sice poněkud mělkou, zato
však stálou radost ze života. Hloubku tohoto světa tvoří vědomí jeho božské
stránky, která není vzdálená: svět mytických mocností je na dosah ruky. Jsou
ale tito obyvatelé ráje šťastní, protože neznají oddělenost já od celku ani
omezující moc konečného času, nebo naopak oddělenost a čas neznají, protože je
díky svému štěstí znát nepotřebují? Patočka se přiklání k druhé možnosti:
míní, že je primitiv šťasten, a díky tomu že nemá zapotřebí diferencovanějšího
pojetí času, ale ani rozvoje kultury a civilizace. Šťastný divoch mytické
periody žije v souznění s nitrem věcí, zatímco jeho méně spokojený
následovník tráví svou každodennost mezi pouhými vnějšími jejich podobami,
které jsou pro něj vinou odtržení od původní jednoty lhostejné a bezcenné.
Primitiv je prost vůle k moci, touhy po majetku, ba dokonce ani smrt a zlo
pro něj nejsou definitivní, jedná se o pouhé vratné životní epizody a
peripetie.
Jak ale dochází k pádu z tohoto blaženého stavu?
Patočka tvrdí, že k této katastrofě nemůže vést pouhá bolest či probuzení
intelektu. „Nezbývá než teze, že rozpad ve jsoucnu je dílem vůle. Nenávist,
která chce zničit nadobro, chce uzavřít každý volný východ nepříteli a učinit
jej zcela bezmocným, je takový zdroj rozpadu. Leč kde se vzala tato nenávist?
Nikde jinde než v bázni a vědomí křivdy.“[46]
Každodennost dějinných společností přichází po tomto pádu; mytický svět je
z jejího pohledu ztraceným rájem.
Z neuspokojivosti každodenního živobytí plyne potřeba
jeho překročení. Patočka v této době rozlišuje dvojí možnost překonání
každodennosti: „otřesení“ a „prolomení“.[47]
První z nich se otevírá v rozpoložení úzkosti a tkví v otřásajících
zkušenostech. Vzhledem k tomu, že s naším tématem přímo nesouvisí, nebudeme
se jí zde dále zabývat. Druhá z možností, „prolomení“ nebo také
„protržení“ každodennosti, zhruba odpovídá „orgiasmu“, jak ho známe
z pozdní fáze Patočkova myšlení.[48] „V
prolomení každodennosti se uplatňuje vzruch, který není s to ovládnout
celý život, ale který se nedá vměstnat do rámce každodennosti a hledá tudíž
svůj ventil. Zmocňuje se nás pojednou, aby za chvíli opět uhnul normálnímu toku
každodenního života.“[49] Jsou
různé způsoby, jimiž dochází k prolomení každodennosti. Prvním z nich je
snění, a to jak denní, tak především noční. Zvláště noční snění se zdá úzce
souviset s mýtem: má charakter anamnese, sny jsou symbolické, snění je
„jakoby duchovní návštěvou“[50]
hlubinných vrstev duše.
Dalším vybočením z každodennosti je erotika a sexualita. Ani
zde nechybí mytické a náboženské konotace: sexualita se vyznačuje strhující
mocí podobně jako mýtus, oddání se této strženosti je jakýmsi „sestupem do
podsvětí“,[51] spojeným nutně
s odstupem od každodenního obstarávání. Je v ní přítomna i dimenze
dálky, skýtající životu smysl a naplnění,[52] jež
se nějakým způsobem rovněž otevírá v mýtu. V plné intenzitě se erotické
vzplanutí podle Patočky může odehrát pouze jednou, totiž v mládí,[53] a
lze se snad domnívat, že je míněno mytickým světem oživené období pubertální mytotvorby,
známé z erbenovské studie.[54] Patočka
zná dokonce celé dějinné údobí vlády erotiky a sexuality v lidském vědomí:
„Je to mytický okruh orientálně-sexuálního mýtu, který nutí život prodlévat
v dusné atmosféře, podstatně spojené s tajemstvími tvorby a předávání
života.“[55]
Další formou
prolomení každodennosti je „opojení“,[56]
které se stupňuje až v (náboženskou, heroickou, erotickou) extázi.[57]
Význačným druhem opojení je extáze dionýská, která je nejadekvátnější metaforou
pro bytí o sobě „oné pradynamiky, která tvoří světová tělesa“.[58] Tato
pradynamika je charakterizována jako
„jednota, jež se chvěje v tanci nespočetných pramenů, napájených
z téhož kmene, pramenů, které nejsou oddělené individuality, nýbrž jen
jednotlivé figury reje, jednotlivé taneční skupiny téhož pohybu. Tento život
kosmický nemůže být čímsi podlidsky mrtvým, nýbrž jest nadlidsky slavnostní a
rozjásaný. Neexistuje v něm chtivost, žádostivost, láska ani nenávist,
spory a nepřátelství, nýbrž všecka napětí jsou pouze pružinami tance.“[59]
Patočka byl v tomto období svého myšlení toho názoru,
že mýtus zjevuje povahu kosmického tance a zároveň umožňuje spojení s ním
prostřednictvím anamnese. Primitivní člověk není od tohoto tanečního reje oddělen,
proto žije takřka v mýtu a svět je v plném smyslu slova jeho domovem.
Každodennost znamená odpadnutí od této dynamické jednoty tance veškerenstva.
Život sám však každodennost prolamuje prostřednictvím extatických zkušeností a
působí blahodárnou, byť pouze přechodnou restituci primitivního mytického
stadia.
3.
Ve dvou výše představených textech se setkáváme
s nečekanou variantou Patočkova myšlení. V erbenovské studii, kterou
jsme se zabývali v první části, nacházíme dosti masivní pojetí mýtu. Ten
je podle ní zjevením dění v božské oblasti, která je od našeho světa oddělena
propastí mytologického chórismu. Mýtus umožňuje překlenutí této propasti
prostřednictvím anamnese prapůvodního celku, čímž zajišťuje možnost obnovování
důvěry ve jsoucno. V druhém textu, kterým jsme se zabývali, jsme mohli
vidět pojetí mytické periody historie lidstva jako ztraceného ráje.
Z blaženého mytického prastavu člověk upadl do osidel každodennosti
působením zlé vůle, má však možnost banalitu všedního dne „prolamovat“
přechodnou restitucí mytického stadia v extatických zkušenostech. Pozadí
tohoto nástinu filosofie mýtu tvoří Patočkův metafyzický rozvrh z této
doby, hluboce ovlivněný německou romantikou a myšlením Ludwiga Klagese.[60] Tyto
iracionalistické Patočkovy tendence jsou právě na jeho filosofii mýtu patrné
velmi zřetelně a působí poněkud překvapivě.
Problematická je už návaznost na Patočkův předchozí vývoj.
Ačkoli jeho myšlení není co do svého celkového ladění a směřování v době
předválečné nikterak jednoznačné,[61]
přece jen v něm lze doložit poměrně silné důrazy racionalistické až
osvícenské spolu s kritickou distancí vůči vlivnému iracionalismu německé
provenience.[62] Po krátké době začíná
Patočka věnovat právě těmto myšlenkovým směrům pozornost přinejmenším stejně
přejnou jako kritickou. Ačkoli se tato proměna nikdy nezavrší do té míry, aby
byla zcela ztracena kontinuita s předchozím vývojem (viděli jsme, jak
např. při vší vážné zaujatosti Ludwigem Klagesem Patočka zůstává ostražitý vůči
naprostému odmítání ducha ve jménu duše, neopouštěje zcela svůj habituální
racionalismus), lze přesto mluvit o značném výkyvu.
Texty z tohoto období Patočkova myšlení jsou však
překvapivé zvláště pro čtenáře jeho prací pozdějších. Už samo postulování
pozitivně dané oblasti transcendentních sil, která se otevírá za hranicí
mytologického chórismu, jak jsme je mohli sledovat v erbenovské studii,
bude pro Patočku jen o několik málo let později záležitostí zcela
nemyslitelnou.[63] Podobně je tomu i s
postavením orgiastických zkušeností strženosti sakrálnem na
roveň zkušenostem otřesu nebo s pojetím předdějinného stadia jako
ztraceného ráje. K přehodnocení těchto klíčových motivů dochází velice
brzy. Mytologický chórismos po skončení práce na erbenovské studii mizí beze
stopy; samotný chórismos, myšlený však absolutně, tj. bez pozitivně dané
metafyzické oblasti, bude mít v Patočkově myšlení velkou budoucnost. Lze
si však jen stěží představit pojetí chórismu, které by bylo vzdálenější
erbenovské studii, než to z Negativního
platonismu.[64] K rozpoznání mytické
strženosti a extatického „prolamování“ každodennosti jako čehosi zásadně
odlišného od filosofií otevírané možnosti autenticity, která se zvláštním
způsobem aktualizuje ve zkušenosti otřesu, nedochází teprve v pozdní
filosofii dějin,[65] ale nejpozději ve druhé
polovině čtyřicátých let.[66]
Nejpozději v téže době je radikálně přehodnocena i periodizace dějin:
mytické stadium se už napořád stává pro Patočku polospánkem, z nějž je
záhodno se probudit do plného vědomí, formovaného filosofickou reflexí.[67]
Mýtus, který si pro Patočku roku 1943 mohl nárokovat autoritu zjevení dění
v božské oblasti, je už o rok později chápán spíše jako artikulace lidské
existenciální situace.[68] A
přestože bude i později tu a tam řeč o mytických „mocnostech“,[69]
nikdy už nebude mít mýtus ani náznak autority božského zjevení: právě naopak,
transcendence se bude v člověku odehrávat na způsob boje s těmito
silami.[70]
Mýtus jako takový bude napříště vždy ponořen do dějin a konkrétní existence: ze vzpomínky na prasvět
se tak stane artikulace lidské situace, zápasy před konstitucí předmětného
jsoucna se promění v dramata předcházející zrodu lidského vědomí či jej
provázející,[71] prosvětlování
transcendentální oblasti výkladem mýtu se změní v projasňování
existenciální situace tímtéž; historizován je i motiv mytického překrytí
úzkosti, vlastní rodícímu se vědomí.[72]
Pokud ale filosofie mýtu z období druhé světové války
v tak značné míře vybočuje z celkového vývoje Patočkova myšlení,
nelze ji považovat za pouhou nedůležitou odbočku, za myšlenkové extempore,
zakončené ostatně dosti abruptně ještě před skončením války, tj. patrně nikoli
pouze z vnějších příčin?[73]
Domnívám se, že existují dobré důvody, proč na takovou otázku odpovědět
záporně.
Především se ve filosofii mýtu a náboženství, která se
zachovala ve strahovské pozůstalosti, můžeme, a to v rámci Patočkova díla
mnohdy poprvé, setkat s řadou témat, která se budou, byť třeba poněkud
jinak konotována, objevovat na místech nikoli nevýznamných i nadále, často až
do myslitelovy smrti. Jedná se zvláště o téma periodizace dějin vůbec a roli
mýtu v této periodizaci,[74] dále
o otázku ontologické relevance mýtu,[75]
problém zkušeností umožňujících překročení každodennosti,[76]
nemluvě o tom, že se zde nacházejí i první Patočkovy významnější meditace o
faustovské legendě[77] či
filosofickém mýtu.[78] I přes
zásadní přehodnocení (přesněji řečeno: další a další přehodnocování) celkové
koncepce Patočka v četných exkurzech a kratších textech věnovaných mýtu a
příbuzným tématům nadále ze svých studií z doby druhé světové války
vycházel. Skutečně lze, přinejmenším co se uvažování o mýtu týče, hledět na
Patočkovy pozdější práce jako na fragmenty z jeho monumentálně rozvrženého
projektu z konce třicátých a první poloviny čtyřicátých let.[79] Tak
se v pozdějších textech pojednávajících o mýtu znovu a znovu objevují
motivy známé z válečných textů, zvláště z erbenovské studie: rozchod
s pozitivismem,[80]
přihlášení se k odkazu německé klasické filosofie,[81]
minulostní orientace, trpnost a pasivita s mýtem spojená,[82]
protiklad víry a mýtu,[83] úzké
sepjetí mýtu s kultem.[84] A nejen
to: stopy erbenovské studie můžeme nalézt i na význačných místech Patočkovy
filosofie, která se netýkají explicite a v první řadě mýtu. Polární
protiklady dne a noci, o nichž autor pod vlivem Ludwiga Klagese rozjímal už
v pohnutých čtyřicátých letech, jsou pro něj mnohem později interpretačním
klíčem k dějinné situaci rovněž pohnutých let sedmdesátých.[85] A
můžeme se snad domnívat, že i známá místa z pozdní Patočkovy filosofie
dějin: vyprávění filosofického mýtu o Sókratovi[86] či
mytologická řeč o „Síle“,[87] svými
kořeny sahají až do let čtyřicátých, kdy byly právě hlubiny filosofického mýtu
poprvé předmětem jeho meditace.
Výše představené studie tak můžeme pokládat nejen za
pozoruhodné svědectví o Patočkově bouřlivém myslitelském vývoji v období,
kdy se poprvé pokoušel o vypracování vlastního originálního filosofického
rozvrhu, ale rovněž za práce klíčové pro náležitou interpretaci řady jeho
pozdějších myšlenek.
[3]
K Patočkově tzv. strahovské pozůstalosti srv. F. Karfík, Patočkova strahovská pozůstalost a jeho
odložené opus grande, Kritický sborník XX, 2000/2001, str. 125-160.
[7] Konkrétně Patočka zmiňuje A. Comta, E. Durkheima a L.
Lévy-Bruhla. K pojetí náboženství A. Comta srv. A. Comte, Cours de philosophie positive, sv. 5, Paris
1908, zvl. str. 1-158. Z Durkheima mohl Patočka číst jeho knihu věnovanou
primitivním náboženstvím, srv. É. Durkheim, Les
formes élémentaires de la vie religieuse, Paris 1937 (k Durkheimovu
pojetí náboženství srv. rovněž W. S. F. Pickering, Durkheim And Religio - A selection of readings with bibliographies,
London 1975); z Lévy-Bruhla mohl mít Patočka na mysli jeho práci La Mythologie primitive, Paris 1935,
z níž hojně čerpá ve studii bez názvu s incipitem „Úkoly, které si
může klásti…“, str. 74-80; případně mohl číst tematicky i časově blízkou knihu La mentalité primitive, Paris 1925,
česky Myšlení člověka primitivního,
Praha 1999.
[13]
Srv. Mýtus v naší romantice str.
17-24; srv. rovněž R.
Bultmann, Neues Testament und Mythologie,
in: Offenbarung und Heilsgeschehen, München 1941.
[14]
Srv. Mýtus v naší romantice str.
22-24; srv. rovněž R. Bultmann, Offenbarung und Heilsgeschehen, str. 29.
[15] Srv. Mýtus
v naší romantice, str. 14-15; srv. rovněž W. F. Otto, Dionysos.
Mythos und Kultus, Frankfurt a. M. 1933, str. 24. Patočka zde reaguje i na
Preussovy námitky proti přesvědčení o historické původnosti kultu; srv. K. Th.
Preuss, Der religiöse Gehalt des Mythen,
Tübingen
1933, str. 21.
[17] Srv. Mýtus
v naší romantice, str. 26-34.
Patočka zde proti sobě mj. klade pojetí Bachofenovo, podle něhož je mýtus
rozvinutím symbolu, a Malinowského, podle kterého se mají věci opačně; srv. též
J. J. Bachofen, Versuch über die Gräbersymbolik der Alten,
Basilej 1954 (1. vyd. 1859, 2. přepracované vydání 1925), str. 61; B. Malinowski, Myth in Primitive
Psychology, London 1926.
[21] Srv. Mýtus
v naší romantice, str. 40; srv. rovněž
S. Freud, Die Träumdeutung, Leipzig 1900 (česky: Výklad
snů, Praha 1998).
[22] Patočka pravděpodobně čerpá z knihy C. G.
Jung – K. Kerenyi, Einführung in das Wesen der
Mythologie. Gottkindmythos, eleusinische Mysterien, Amsterdam, Leipzig 1941 (česky: Věda o mytologii, Brno
1997).
[26]
Srv. Mýtus v naší romantice,
str. 45; Srv. rovněž: L.
Klages, Der Geist als Widersacher der
Seele, Bd.1., Leipzig 1937, kap. 36. „Symbolisches und begriffliches
Denken“, zvl. str. 389.
[33]
Transcendentální oblastí Patočka v této fázi svého myšlení pravděpodobně
míní oblast původní niternosti (resp. subjektivity, přírody či života),
příslušející netoliko člověku, nýbrž všemu jsoucímu, a zvnějšňující se do
stejně původního nekonečného horizontu světa. Niternost je nepředmětná: je
cestou od sebe, zvnějšněním; tíhne však k setkání se sebou samou,
k jasnosti. K takovému setkání může (ale také nemusí) dojít na scéně
světa, a to prostřednictvím jsoucen, nesených původně jednotným proudem živé
niternosti. Můžeme se snad domnívat, že prosvětlení transcendentální oblasti
interpretací mýtů mělo odkrývat bytostné rysy, hlavní fáze a peripetie této
cesty původní niternosti za sebepoznáním. Plánované projasnění prostřednictvím
mýtu však zůstalo nedokončeno a je nápadné, že ani v ostatních textech
z této doby není po něm ani památky, ačkoli by se mohlo zdát, že byl
v mýtu nalezen mocný nástroj k proniknutí do skrytých hlubin světa a
života. Můžeme jen spekulovat, zda k podrobnějšímu vypracování nedošlo
z důvodů časových, nebo jestli se tato cesta nakonec ukázala neschůdnou.
K pojetí nitra a světa viz přibližně v téže době vznikající
systematické pojednání Studie
k pojmu světa I a II, rkp. AJP 3000/202 a rkp. AJP
3000/206, zvl. I/15-16 a II/21. K Patočkově metafyzice niternosti
viz též F. Karfík, Die Odyssee des
endlich gewordenen Absoluten, in: Unendlichwerden
durch die Endlichkeit, Würzburg 2008, str.
36-43.
[36]
K Patočkově interpretaci a hodnocení R. Otta srv. J. Patočka, Mýtus jako vyprávění, Rkp. AJP 3000/095.
[37] Srv. R. Otto, Das Heilige, Marburg 1926, str. 5-30 (česky: Posvátno, Vyšehrad 1998), str. 20-35.
[38]
Ve zdůraznění dětské důvěry ve vztahu k otcovskému bohu se Patočka proti
Ottovi přiklání k P. W. Schmidtovi; srv. Mýtus v naší romantice, str. 59-61; viz P.W. Schmidt, Menschheitswege zum Gotterkennen,
München 1923, zvl. str. 15-57. Schmidt sám se vyrovnává
s Ottem tamtéž, str. 15-21.
[39]
Účinnost anamnese spočívá podle Patočky v tom, že při ní subjekt svou
vlastní imaginativně-narativní aktivitu připisuje božskému objektu, a to (nakolik
je mýtus zjevením, nikoli pouhým výmyslem) do jisté míry právem. Tím dochází k částečné
identitě. K plánovanému podrobnému rozpracování problematiky různých typů
identity subjektu a objektu v rámci této studie nedošlo; srv. Mýtus v naší romantice, str. 37.
[41]
Srv. výše, pozn. 2.
[42] Srv. M. Heidegger, Sein und Zeit, Halle 1927, str. 372-377 (česky: Bytí a čas, Praha 1996, str. 406-411).
[48]
Srv. např. Kacířské eseje o filosofii
dějin, in: Sebrané spisy Jana Patočky,
sv.3, Praha 2002, str. 101-103.
[57]
Srv. Úkoly, které si může klásti…,
str. 94. Podněty ke svému pojetí extáze Patočka patrně čerpal z díla L.
Klagese, srv. L. Klages, Vom
kosmogonischen Eros, Jena 1930, str. 47-148.
[60]
Srv. zvl. J. Patočka, Studie k pojmu
světa I a II, rkp. AJP 3000/202 a
rkp. AJP 3000/206; ke zdrojům
Patočkova tehdejšího filosofického rozvrhu srv. F. Karfík, Unendlichwerden durch die Endlichkeit, Würzburg 2008, str. 41-42.
[62]
Srv. např. J. Patočka, Edmund Husserl, in:
Sebrané spisy Jana Patočky, Oikoymenh
2008, str. 385-389; k programu předválečného Cercle philosophique,
k jehož zakladatelům Patočka náležel, srv. I. Blecha, Edmund Husserl a česká filosofie, Olomouc 2003, str. 40-44.
[63]
Za všechny texty, které to dokládají, jmenujme jen v tomto ohledu zvláště
vyhraněný Negativní platonismus, in: Sebrané spisy Jana Patočky, sv. 1, str.
303 – 336.
[65]
Srv. např. J. Patočka, Kacířské eseje o
filosofii dějin, in: Sebrané spisy
Jana Patočky, sv. 3, zvl. str. 101 – 104.
[66]
Srv. J. Patočka, Nejstarší řecká
filosofie. Přednášky z antické filosofie, Vyšehrad 1996, str. 68 – 69;
srv. rovněž Mýtus jako vyprávění.
Rkp. AJP 3000/095; tento náčrt přednášky není sice jednoznačně datován, ale zdá
se, že časově spadá do závěrečného období Patočkovy práce ne erbenovské studii,
tj. do let 1943 nebo 1944. Již zde je přesunutí důrazů ve výše naznačeném
smyslu dobře patrné.
[67]
Srv. J. Patočka, Nejstarší řecká filosofie.
Přednášky z antické filosofie, str. 24 - 30; srv. rovněž Mýtus jako vyprávění, Rkp. AJP 3000/095.
[68]
Srv. J. Patočka, Symbol země u K. H.
Máchy, in: Sebrané spisy Jana Patočky,
sv. 4, str. 104 – 124.
[69]
Srv. např. J. Patočka, Symbol země u K.
H. Máchy, str. 108, nebo Kacířské
eseje o filosofii dějin, str. 114.
[70]
Srv. J. Patočka, Symbol země u K. H.
Máchy, str. 108; Smysl mýtu o paktu
s ďáblem, in: Sebrané spisy Jana
Patočky, sv. 4, zvl. str. 518 – 525.
[71]
Srv. J. Patočka, „Přirozený svět“
v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: Přirozený svět jako filosofický problém,
Praha 1992, str. 235.
[73]
Srv. Mýtus v naší romantice,
str. 64 – 66; na tomto místě Patočka ukončil práci na nedokončené druhé části
studie, v níž usiloval o vybudování originální filosofie mýtu. Ještě před
skončením války pak uveřejňuje studii Symbol
země u K. H. Máchy, která sice zjevně vychází z literatury, použité i
při práci na Mýtu v naší romantice,
ale po klíčových pojmech a celkovém rozvrhu erbenovské studie zde není ani
památky.
[74]
Srv. např. Kacířské eseje o filosofii
dějin, in: Sebrané spisy Jana
Patočky, sv. 3, zvl. str. 41 - 60.
[75]
Srv. např. J. Patočka, „Přirozený svět“
v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: Přirozený svět jako filosofický problém,
Praha 1992, str. 245 – 251.
[77]
Srv. Mýtus v naší romantice,
str. 70 – 72; později bude tato legenda tematizována ve známých studiích Smysl mýtu o paktu s ďáblem, in: Sebrané spisy Jana Patočky, sv. 4, str. 510 – 525; Faustovská legenda včera a dnes, in: Sebrané spisy Jana Patočky, sv. 5, str. 105 – 119.
[78]
Srv. Mýtus v naší romantice,
str. 56; z pozdějších zpracování tématu srv. např. J. Patočka, Platón, Praha 1992, str. 287 – 288.
[79]
Podobně F. Karfík, Patočkova strahovská
pozůstalost a jeho odložené opus grande, in: Kritický sborník XX/2000 – 2001, str. 140 – 141.
[84]
Srv. např. J. Patočka, Epičnost a
dramatičnost, epos a drama, in: Sebrané
spisy Jana Patočky, sv. 4, Oikoymeh 2004, str. 348-358.
Žádné komentáře:
Okomentovat