středa 6. ledna 2021

Cirkus: kvartál

 Cyklický výsledek nezadržitelného kvartálního básnického výronu. Při psaní jsem se celkem pobavil; ostatně celá doba kolem slunovratu bylo docela pěkná. Nuže.


Cirkus kolmo aneb zimní slunovrat

 

Circus vitiosus

Jedna z mála věcí ospravedlňujících moderní poesii

Je transformace slova z nástroje sdělení v předmět kontemplace

Nakolik je moderní subjekt kontemplace mocen Což není valné

Pročež je moderní poesie zpravidla zbytečná Marno svítit slepému

 

Pokud slovo vyjmeme z plivátka obvyklého žvanění

A pohlédneme na potřísněný nástroj pokrytý nevábným šlemem

Může se stát zázrak Vyšlehne blesk Zář stráví kal

A řeč bez závoje prozradí proč je tím posledním na hraně osoby

Sekvence Zděšení Jektání Chechot Kokrhání Ticho

Vrchol samoty Exploze tmy

(Přes hrdlo sebe břit a dál nic než Rudé moře)

 

Není to mnoho

Ale je to aspoň něco

 

Budiž před závorku následujícího:

Nic není Jak se zdá (Koneckonců ani jinak)

Hlas světla je světlem hlasu

A oheň Jenž stráví vše Není nic než žár záře

Jiskra dechu Tep Ticha

V závratných hlubinách Středu Odkud se vynořuje

zběsilý kolotoč času.

 

 





O viděném a záškubech

Palindrom dne. Točí se káča. Říká: mlč. Nemůžeš. Nechceš?

Spíš? Nespíš? Spíš ne? Nebo ano? Nové víno nové měchy vleče hlínou dolů.

Ke stolu a pod něj. Křeče čeří řeč krkavců. Pouštní hledači vody zří zář pozítřků.

Prizmatem rovu. Proměna tvora v otvor zaskočí času jako smyčka ďasu.

Výbuch za očima. Rozklad kdekoli. Vidí místo kráčet pozadu. Spí s otevřenou hlavou.

Za pár hodin přijde naděje do prázdného domu. Bude zuřit a nakonec.

Jako poslední na hromadě. Veliké poledne kterékoli noci.

A byl večer a bylo jitro. Z jater se kouří. Řekněme dnes. Pojď a viz!

 

 





Čtyři rohy běží dokola

Hledání zakopne o vlastní kopyto. Pokání. Zleva Eva.

Ze stromu poznání (skoro hned) visí ta bába ze skotské hry. Běda mu.

Sen jak z prázdnoty srší svět Jiskry v očích zažehly chtíč. Jehly.

Pak se kolo roztočí Cirkulárka čas Při troše štěstí bude na funus

Cirkus Hen kai pan A tak dál.

 






Tři hlavy syčí zbytečně: Nikdo neslyší

Zbořený Zbořený Zbořený

Svět domu dům světa Prasklý v hlavě Po hlavě dolů

Jako když se nebesa řítí metrem na konečnou

V prostoru bez očí neuvidíš nic Nic není Ani smrt tě už moc neobere

Tiché řícení do tmy Rozklad na druhou na třetí

Dutá kostka chaosu Rychle pryč Není kam Zbytečně zoufáš

Praskla voda Už tě táhnou Drží za patu Zanech vší naděje Časem ti to dojde Hnido

Lunapark svět Kruhů zhruba tolik jako obvykle

Řekla jedna ledová držka druhým dvěma dole v dole.

 

 






Šprýmař visí. Někdo ho tahá za vlasy.

Jedině hladina kopím probodená:

Evo říká Adam omylem cestě domů

Slyší hlas syčet žár taví se les

Třetího spoj s prvním než napočteš nulu

Etapa pádu hlavou vzhůru je pryč

Raději spát nevidět nic Nic neslyšet Zabít bycha

 

 





Na dně nádoby se rodí červi

Netřeba hledat Ani zkoušet

Dolů vede Nějaká cesta

Náhrobním plamenem Doznívá křik

Bylo nebylo Sezame mlč

Rozezní ticho Díra v zemi

Černý sumec Vidí dno

 





Druhá rve z pout hmoty křídla

Dvanáct Ruka nahoře druhá také

Hází věčností jako hrachem

Ryje zem vertikálou Vrtkavé rezignace

Zápatí snu: Pohasne tón

Utichne tma Zahřmí jas

Motýlí tíha Tyrkysy očí

Kříž kyvadla Dláto

Labuť Tíseň Dost

(Neúprosně: etc.)

 





Král se rodí z ohně

Krkavec volá smrt Rádlem přetni žílu

Les tiše syčí Severní nebe svítá

Rohem chudoby padá Dítě stínu k rovu

Znovu hledá v tmách Okovy spáčů

Hlavu veškerenstva Nějaký tvar

(Týž: a nic.)

 








In pace

Od obzoru k obzoru zory k zoře nic Jen

Jeden napůl rozbořený dům v pustině

V krbu hoří kosti zvířat a lidí Dům obchází

Muž s lebkou Smějí se Něco si říká

Zaklíná noc Zaklíná nic Volá do hluchých uší světa

Jektaje syčí slova Rve mu je vítr

Stahuje z kůže dech Usíná k ránu

Zdá se mu o domě Ohni z kostí Věčném kole

Vlk sen se sytí jeho masem Skučí přitom hady

Dokud se soumrak zas nespojí v jediné zavytí k Pólu.

 

 

 

   

Žádné komentáře:

Okomentovat